Láskou bych tě snědl!
Otevřel jsem mrazák a-A do háje. Z Andreje už skoro nic nezbylo!
Byl pozdní květen, a já se procházel lesem. Pod rouškou tmy jsem se opatrně prosmýkal křovisky, a doufal že mě nezaslechne. Psal jsem si s ním tři měsíce, ukradl a vyfotoshopoval snad tucek fotek, odmítl pět žádostí o videohovor tím, že jsem to nějak uhrál na to, že jsem nemocný. Z poslední oběti, Anny, mi zbývala již jen ruka, a já už nevěděl co jiného dělat, než ho pozvat na tak podezřele opuštěné místo po setmění. Již jsem viděl malou mýtinku a postavu co tam stála. Zpomalil jsem, a vytáhl z kapsy předchystaný hadr namočený v chloroformu. Nepotřebuju ho uspat, ale tiše zabít.
Skvěle, takže už zase musím na lov a zašpinit si ruce. A to vše jen kvůli mé nenažranosti. Pohodlně jsem se usadil na pohovce, otevřel na kolenou notebook, a natáhl se po skleničce s vínem. Tohle bude dlouhá noc. Další profil, další falešný fotky, popisy...ugh. Mě už to moc nebaví. Prolistoval jsem galerii fotek pro profilovku, většinu z nich jsem odněkud stáhl a už dávno několikrát použil, a vzhledem k bezpečnosti už bych je ani recyklovat znovu neměl. Povzdechl jsem si a upil ze skleničky. Vážně chci ryskovat prozrazení? Už teď jsem jistě podezřelý...Ale můj ksicht chcíplé ropuchy nikoho nenaláká. Tedy leda- Ne, za boháče se vydávat nebudu. Ale co už...Plácl jsem tam tedy fotku svého bledého tlustého obličeje, a jal se vyplnit zbytek profilu. Jméno jsem neměnil, stejně jsem nic neznamenal, koníčky a podobně jsem nějak odflákl. Stejně to za pár dní změním na nějakého hezounka, co najdu na internetu.
Týden pokračoval nudně jako obvykle, krom mé ztenčující se zásoby potravy. Upnul jsem se víc na práci, abych o tom tolik nemyslel. Nakonec jsem zapomněl vůbec kontrolovat telefon, a v neděli ho našel mrtvý pod pohovkou. Toho večera se to změnilo. Dal jsem ho na nabíječku, a šel něco zařídit do kuchyně. Když jsem se vrátil, s nadšením jsem vzhlédl k obrazovce, hlásájící - It's a match! Hned jsem najel na profil rybičky co se chytla na mou udičku. Usmíval se na mě sympaticky působící hezounek. Co tenhle na mě viděl- no, nemůžu si přece stěžovat! Prohlédl jsem si jeho profil, s úsměvem jeho fotky kterých měl požehnaně, a požehnaně se ukazoval. Sportovec, milovník komedií, romantik. Jistě bude chutnat skvěle! Teď to jen nějak uhrát...
∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆
Ahoj Valentíne! Jak se máš?
Dobře, co ty Gustave?
Ano, píše mi! A snad mu ani nepřipadá divné, že jsem mu já, takový úžasný, fantastický- oh, ty egoisto! Jasně že nad tím nepřemýšlí, je nadšen že mu vůbec někdo zareagoval na profil.
Podle všeho je opuštěný, pokud ho tedy zavraždím, budu mít více času zmizet pryč, a zamést za sebou všechny krvavé stopy. A že jich bude...
Krásně, právě jsem byl na procházce v lese. Miluju přírodu!
Oh, já taky! Lezu po skalách, a často přespávám pod širákem...
Psal jsem si s ním po večerech tak čtyři měsíce. Poslal jsem mu dost fotek sebe v plavkách a nalehko, abych ho nějak na sebe víc navnadil, a přetrpěl jsem pár jeho fotek. Naštěstí byl plně oblečen, většinou v lese o kterém tolik básnil. Nakonec jsem skončil ve vlaku směr zapadlé městečko, které obýval. Zůstanu u něj pár dní, aby to nebylo až moc podezřelé, a zatím si obhlédl kde zakopu důkazy. Už se mi třesou ruce. Z nervozity, nebo absťáku?
Vystoupil jsem z vlaku a táhl si kufry na nádraží. Nebylo tu tolik lidí, ale jeho jsem i tak napoprvé nezahlédl. Přece jen je tak o hlavu menší než já, a to mi někdy říkají skrček...Nebo se možná někde zdržel, a já tu budu mrznout v podzimním počasí.
A pak jsem ho uviděl. Stál pod stříškou, ve velkém kabátu, baretu a vysokých kozačkách. Vše v černé. Takhle naživo byl ještě bachratější než na fotkách. S úsměvem se ke mně rozešel.
,,Tak jseš skutečný!" Prohlásil se smíchem a rozpřáhl ruce pro objetí. Položil jsem kufry a sklonil se, abych jím byl sevřen v náruči.
,,Ano jsem, Gustíku!" Zašvitořil jsem a když jsme byli tak tváří v tvář, překonal jsem se a dal mu pusu na líc. Jsem už tak zoufalý, že líbám ropuchu! Trochu zrudl, a čekal dychtivě na další.
,,Až doma," odtáhl jsem se od něj. Kývl na souhlas, vzal jeden z mých kufrů a vedl mě na parkoviště.
,,Jaká byla cesta? Snad nebylo moc zdržení, zase tu něco opravují..."
,,Byla v pořádku," pousmál jsem se a vidaje že se zastavil, učinil jsem tak stejně. Překvapil mě pohled na černý lovecký pickup, do kterého už nastupoval.
,,To...je tvoje auto?" Ohlédl se na mě s úšklebkem a daroval mi odpověď na tuhle zbytečnou otázku.
,,Ano, je. Hezký, ne?" Kývl jsem a sedl si vedle něj. Jistě si tím kompenzuje svou výšku. Cítil jsem z interiéru známý pach bělidla, co mi připomněl cíl této cesty.
Zastavili jsme se u lesa, před hezkým dřevěným domkem.
,,Výtej v mém skromném příbytku, Valy!" Pozval mě dovnitř, a než jsem se nadál, pomáhal mi z kabátu.
,,Ty jsi ale gentleman!"
Zmizel připravit večeři, a já si zatím prohlédl interiér. V obyváku měl krb, nad ním pověšenou brokovnici. Tu bych si mohl vypůjčit, až bude čas. Jen se ještě vyptat, kde schovává náboje.
,,Snad ti chutnají lasagne." Slyšel jsem už z kuchyně. Nahlédl jsem do ní, a sledoval jsem jak ze dvou pekáčů chystá dvě porce toho pokrmu. Trochu divné, to pekl jeden pro každého z nás?
,,Chutnají, a vypadají lahodně!"Ujistil jsem ho a sedl si ke stolu, kde ke mně za chvilku přistál talíř.
V jídle jsem se nimral, hold když člověk jednou ochutná zakázané ovoce, jiné už nechce. I tak jsem pomalu jedl, a poočku ho hladově sledoval. Narozdníl ode mě byl obdařen značným apetitem, a jen tak tak se krotil aby jedl civilizovaně. Jen se cpi, cvalíku. Budu mít z tebe zásoby na celou zimu!
Všiml jsem si, že sem tam po mně hodí letmý pohled. Při jednom takovém okamžiku, na konci večeře, se naše oči střetly, a já nasadil tázavý výraz.
,,Nechceš přidat?" Optal se hned na vysvětlení svého okukování.
,,Ne, díky-"
,,Ále, musím si tě trochu vykrmit, abych se vedle tebe tak nevyjímal!" Rozesmál se zas, vzal mi talíř a naložil ještě trochu. Pokusil jsem se usmát a poděkovat, ale v duchu jsem proklínal jeho bodrost.
∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆
Ponechal jsem ho v kuchyni a skočil ven, kde jsem nechal láhev červeného. Se zapálenou cigaretou v jedné ruce a lahví v druhé jsem se zastavil na verandě, zaujat noční oblohou a černotou co lezla z lesa. Toho krásného, tajemného lesa, ve kterém jsem prožil už tolik. Z hájů, kde všichni co jsem lapil odpočívají. Někdy za bouřlivých nocí bych přísahal, že slyším jejich šepot a klepání kostlivých pařátů na okno mé ložnice.
Pohlédl jsem na dorůstající měsíc. Za chvilku je úplněk, další rituál, a já nyní využil zbytek lidského masa. Moje insomnie se zas ozvala, třesu se jak osika, a moje nálada je pod bodem mrazu. S úlevou jsem popotáhl z drolící se cigarety.
Aspoň tlachání s Valentýnem mě nějak sem tam zabavilo, a teď ho tu dokonce mám doma! Tak blízko, tak intimně, až dotěrně blizoučko... Vydrž, Gustave, vydrž! Hlavně klid! Netlač na pilu, vykucháš ho až později...Ale co když ho moje bližší přítomnost odradí? Jak mu vysvětlím tetování a jizvy, co jsem si při dvanáctém obřadu sám do kůže vyryl? Sakra, teď jsem byl nervní i z tohohle.
Pohled mi padl na flašku co jsem měl v ruce. Fakt se chci opít? No, lepší plán nemám. Obrátil jsem do sebe část vína, a ihned jsem cítil jak mi do obličeje stouplo teplo. Rozlilo se do tváří, a já už nečekal a vešel dovnitř.
∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆
Chystal postel a čechral polštáře, ani si mě nevšiml. Do tohohle se mi nechce. Vymluvím se na asexualitu, nebo něco takového? Ne, to by nevyšlo, není blbej...Teď už byl u skříně, a asi se chtěl převléct.
Došel jsem k němu a objal ho zezadu kolem rozložitého pasu. Trhl sebou.
,,Co to děláš?" Zahihňal se. Chci zjistit, jestli tvou smrtelnou schránku unesu, až tě utiším navždy.
,,Ále, jsi celý den na nohou, nebolí tě už?" Zvedl jsem ho nad zem, a pokusil se ho vzít do náruče a odnést k posteli. Ještě že jsem dost ve formě, a po tom nutném činu budu posílen adrenalinem.
,,Sakra, přestaň! Uděláš si něco se zády!" Nepřestal se smát, čímš mi to moc neusnadnil. Až moc sebou cukal, ruce vztáhl k svému obličeji, a snažil se umlčet se.
,,Jseš tak nechutně roztomilej!" Procedil jsem spíš agresivně, protože mě iritoval jeho ksicht a pazvuky. Položil jsem ho do postele, s úlevou si oddechl a jal se protáhnout, když v tom mě vzal za límeček a se smíchem mě strhl k sobě. Prokletej Monty pomáhej mi, já s ním nechci spát!
∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆
Probudil jsem se s hlavou jako střep. Ještě v polospánku jsem civěl do zdi, a snažil se rozvzpomenout, co jsem večer dělal. No, oblečený jsem byl scela, a rychlá inspekce pohledem po pokoji ukázala, že krom dvou skleniček vína tu nic podezřelého není. Ani Valentýn. Postel vedle mě zela prázdnotou. S námahou jsem se zvedl, ale před očima mi zčernalo, a zatočila se mi hlava. Potřebuju ibalgin. Hned.
Když jsem šel ze schodů, držel jsem se zábradlí jak šetřílek mince. Tak dneska asi vražděníčko nebude, jsem nepoužitelný! Proč jsem do háje pil, když vím že jsem tak směšně opitelný... Nálada se mi trochu napravila, když jsem došel do kuchyně. Valentýn stál u sporáku a chystal něco k snědku. Měl na sobě mou zástěru, a u Galaxie...Sluší mu to!
,,Dobré ráno, Gusto!" Usmál se na mě. Dokulhal jsem se ke stolu, pořád mi bylo blbě, a sedl si.
,,Dobrý. Hm, co to kuchtíš?" Optal jsem se, a snažil se nevypadat zas tak zničeně. Zazubil se jen.
,,Omeletu. Dáš si taky, nebo ti je po tom alkoholu z noci špatně?"
Tak jsem asi byl dost připitej.
,,No...asi ne, dám si jen kafe," zvedl jsem se k rychlovarné konvici. Jen co jsem se otočil k lince, cítil jsem jeho ruce zas kolem mě. Nelíbí se mi to, proč si myslíš že nosím vše tak volné a černé? Abys neviděl tu pneumatiku co mám místo pasu. Ale ne, ty mě silně obejmeš, a pak ještě zvedneš bez varování nad zem a-
,,Máš úžasný župan. Takový heboučký, jak ovečka. Sluší ti," ozval se jeho zvonivý smích. Nereagoval jsem, opice mi moc s chutí předstírat nepomáhala. Vzal jsem ho za ruce, setřásl je ze sebe, a vrátil se k přípravě kávy.
∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆
Je nevrlý. No, aspoň se může ukázat jaho správný přítel, když ho nechám na pokoji! Včera večer, po tom co mě překvapil svou silou když mě vtáhl do postele, se nic, díky Magmo, nedělo. Byl viditelně připitý, po asi dvou skleničkách červeného opilý, na nic víc než jeden pokus o pusu se neměl. Rychle usnul, spal jak mrtvej, a ani nijak otravně nechrápal. Měl jsem vnuknutí zajít si pro něco a jebnout ho po hlavě, abych to měl za sebou. Ale jen co jsem si to v mysli rozplánoval, ten ohava mě ze spánku objal, a nepovolil kupodivu stisk. Až ráno, když jsem se vzbudil, a on už ze mě slezl, jsem dostal další ideu, co už jsem zrearizovat mohl. Do těch vajíček co jsem chystal jsem přidal léky na spaní, co měl schované v nočním stolečku u postele. Ale ten tlusťoch jak na potvoru nemá hlad!
S nuceným úsměv jsem se na něj otočil. Seděl už u stolu a pil kafe, zamlženýma očima se díval někam do prázdna. Jeho oči se mi vůbec nelíbí, jsou až podezřele temné a uhrančivé. Nesedí do jeho tváře. A teď když pod nimi má černé kruhy, a strhaný ksicht...Ugh, takhle po ránu vypadá jak strašák do zelí.
,,Ty nemáš hlad?" Ozval se, když si všiml, že tam tak postávám a vajíčka ignoruju. Do prkýnka...co s tou otrávenou snídaní?
,,Je mi z vajíček špatně. Chtěl jsem je udělat pro tebe, no..." Řekl jsem první věc co dávala smysl. Nadzvedl huňaté obočí.
,,Oh...To jsem nevěděl," zamumlal jen a upil kafe. Ještě že se mu nechce přemýšlet. Tenhle den využiju na plánování, zjistím jak vypadá zbytek domu, a snad i-
,,Až mi bude trochu lépe, nezajdeme do lesa?" Ozval se zas. No, aspoň zjistím kam ho zakopat.
,,To by bylo úžasný!" Zapěl jsem a sedl si vedle něj.
∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆
S jistým morbidním uspokojením jsem ho dovedl do svého oblíbeného háje. Byl plný rostlinek lesních jahod a ostružin, co se touhle dobou kupodivu ještě stále prohýbaly pod nánosem svých plodů. Mohutné stromy vrhaly příjemný stín, pod kterým jsme nalezli odpočinek.
,,Nádhera!" Rozplýval se nad přírodou, a jak jsme tak vedle sebe seděli v mechu, vzal mě spontálně za ruku, a trochu se přiblížil. Než abych dostal zase pusu, což mi připadá mimochodem strašně přeceněným aktem intimity, jsem rychle nahodil téma k rozhovoru.
,,Už se těším, jak poznám les u tebe doma. Je taky tak hezký, koloušku?" Zkusil jsem použít i nějakou přezdívku. Rozzářil se.
,,Je, ale né tak jak tenhle háj! Cukroušku," šťouchl do mě. Cukroušku, ble. Nemám ani rád sladké, a nepřipadá mně to romantické. I tak jsem se široce usmál, ale zrak jsem, s falešnou stydlivostí, obrátil jinam, k pásu borůvčí. Pohled na koberec borůvčí, pod kterým kdesi v zemi odpočívaly ostatky mé první oběti, nad kterou jsem již před šesti lety odříkal poprvé magické formule, a nechal se zasvětit tímto počinem do kultu Masožravky, mě naplňoval novým odhodláním. Nebudu to protahovat. Dnes večer ho čeká poslední večeře, a mě hostina.
∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆
Seděl jsem u stolu a sledoval poslední karmínové paprsky co se dostaly přes špičky stromů. Bubnoval jsem prsty do dřeva, a v mysli plánoval svou akci. Gustav se vrtěl u sporáku a dochucoval nějakou polévku. Opravdu se mi nechce se zase nutit do jídla nějaké břečky. Jen co se naskytne příležitost, zabodnu ho jako svini.
Otočil jsem k němu hlavu, a sledoval jak energicky chystá talíře. Pro tuhle společnou večeři se pro mě nafintil, byl v černé košili a šrácích, o kterých si jistě naivně myslel že mu sluší. Taky jsem si vzal košili, bohužel ji budu muset po tomhle zákroku spálit.
,,Zajdu ještě pro víno, co se chladí ve sklepě! Bude to jen pár minutek, koloušku!" Ujistil mě s úsměvem a zmizel pryč. Zavřel za sebou dveře...
Rychle jsem se vrhl k lince, a s jistotou šáhl po šuplíku kde nechával nože. Byl tam jeden obzvláště krásný, velký řeznický sekáček, podobný mám doma. Asi ho používá na porcování zvěře. S nožem pevně v dlaních jsem došel ke dveřím, a čekal až otevře. Nervozita natáhla těch pár minut na hodiny. Slyšel jsem svůj tep jak kostelní zvon vyzvánějící umíráček. Co když se po něm bude někdo schánět, a dojdou na to, že jsem si s ním psal? Co když se o mně někomu zmínil? Tolik se toho může posrat! To a jiné myšlenky mě oblepily jak slizcí hlemýždi, a já se jich nemohl zbavit. Až jeho těžkopádné kroky blížící se ke dveřím mě postavili zas do pozoru. Napřáhl jsem se svou zbraní, a vyčkal až otevře dveře, připraven zaútočit. Však v okamžiku zavrzání pantů mi v mém úmyslu znemožnil pohled co se mi naskytl. Ruka mi klesla, a já nebyl schopen pohybu.
První jsem si všiml odlesku jistého předmětu co dřímal sebejistě v rukou. Sekera. Na to jsem si uvědomil, že má na sobě dlouhou zástěru posetou vybledlými fleky. Rychle jsem pohled střelil nahoru. Na ropuší tváři se mu zračil výraz, co jsem na něm ještě neviděl. Oči mu zlověstně planuly, a maniacky se šklebil. Škleb ovšem rychle vystřídalo překvapení nepodobné mému.
A tak jsme na sebe chvilku jen zírali.
,,Ty taky?" Šepl s hlavou nakloněnou na stranu.
∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆
Nikdy nezapomenu na naši první společnou akci. Použili jsme naši standartní taktiku: Valentýn přes seznamu někoho nalákal, po pár měsících ho pozval k sobě domů na večeři. Vše bylo v pořádku, pilo se víno a pak...Pak jsem se zjevil já a vrazil mu nůž do krku.
Oba jsme se na něj vrhli jak hladoví vlci. Se zvířecí dravostí, co ve mně za ty měsíce nezadržitelně zrostla, jsem se ani nezabíral nějakým porcováním, či dokoncem vařením. Začal jsem žaludkem, Valentýna jsem ani moc nevnímal...Vlastně jsem celkově nic než bažení po mase nevnímal. Vše bylo jak v mlze, příjemné opojné mlze co se kolem nás rozprostřela. Ta se začala trhat, až jsem se svalil do postele vedle Valentýna, naprosto přecpaný a plný výtězné pýchy, jak krásně jsem ho trefil. Nezabívali jsme se nějakým úklidem, vždyť jsme dokonce byli ještě od krve. V následujícím půl roce jsme si obstarali další tři chody. Každá akce s ním byla lepší, mlha vždy zhoustla a má mysl zůstala zastřena o něco déle.
Valy zhrubl, jemné rysy jeho naivní tváře se začaly vytrácet, a jeho tělo o něco málo zesilnělo. Oči mu pomalu zaplňoval nový chtivý plamen, který se objebil po našem prvním společném obřadu o úplňku, kdy jsem ho zasvětil do všeho co sám znám. Jeho touha vědět více a neustálé vyzvídání mě vedlo k tomu, že jsem začal pátrat po starých svazcích knich, a nových rituálech.
S jistou hrůzou jsem si uvědomil, že tak častý přísun masa mi dost škodí. Pleť jsem nyní měl už naprosto sinavou, a barva se do ní navracela jen dny našich akcí. Vlastní oči mě začaly děsit, připadaly mi cizí. Insomnie se mimo dny akcí také vracela, a já se imrvére třásl jak želé. Aspoň nikotin mi trochu pomáhal, i Valy si občas zapálil.
A to ani nemluvím o tom, že jsem po každém ubožákovi co jsem snědl viditelně tloust, a nyní jsem už překročil pomyslnou hranici toho, co mi zas tak nevadilo. Pokud předtím jsem měl na pasu pneumatiku, teď jsem měl tři, každou po naší další oběti. Začal jsem se často zadýchávat, a mimo rituály mě míjela malátnost a únava. U naší poslední akce jsem selhal, a nebýt Valyho zbraně, byli bychom prozrazeni. Každé ráno mě v zrcadle výtal pohled na nafouklou mrtvolu, co se pomalu reinkarnovala do tlusté ropuchy.
Valy mou obezitu a pitoreskní vzhled většinou nijak nekomentoval, a s radostí mi pomáhal vybírat si nové oblečení v čím dál větších číslech. Za to jsem mu byl vděčný, ale menší podezření, že mě přece jen chce sníst, jsem měl.
∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆
Každým kousek mi do těla vpravoval novou sílu. Úžasnou energii, co kolem mě pak pár dní kolovala, a já se toho vždy snažil plně využít. Pobíhal jsem po lese, pokoušel se lovit zvěř po vzoru domorodců, velmi aktivně kopal někdy až přehnaně hluboké hroby pro zbytky našeho hodování, a noci jsem trávil i s Gustou u jezera, co se rozprostíralo nerušeně v lese. Plánovali jsme další léto odjet na sraz kultu, kde bychom se zůčastnili mnoha zajímavých akcí.
Bylo úžasné ucítit tu energii po více než čtyř měsících abstinence. Ze samotné hostiny si moc nepamatuju, jen vím, že jsem usínal vedle Gustava, co odpadl zatímco si snažil rozepnout košili. Ráno jsem se vzbudil jako první, a hned jsem šel zkontrolovat kuchyň, kterou jsme nechali v katastrofálním stavu. S překvapením jsem zjistil, že jsme nenasytně zdecimovali skoro polovinu našeho úlovku. Na druhou stranu, byl to vcelku drobounký člověk, říkal jsem si. S pomocí Gusty jsme vše pečlivě uklidili, a zbytek naší cenné potravy náležitě schovali. Ovšem naše nová zásoba dost rychle zmizela. Tak jsme postup zopakovali, a tentokrát jsme si vybrali i někoho většího. S jídlem roste chuť, a tak jsme za půl roku sežrali už tři celé dospělé- jednoho drobného muže, korpulentní ženu a svalovce. Po tolika úspěšných akcí jsme se vrhli na další, co nedopadla tak slavně.
Bylo to milé, mladé děvče. Jednoho večera jsme u ,mně' doma měli hezkou noc, kdy jsme sledovali filmy. Seděl jsem vedle ní, držel ji za ruku, a snažil se ovládnout pokušení a hlad. Gustav, jako většinou, se vyplížil ze dveří se sekerou v ruce. Šel pomalu a tiše, ani pod ním nevrzala podlaha, už věděl jak kam šlápnout, ale jeho namáhavý dech ho prozradil. Když za sebou slyšela ten těžký dech, otočila se a uviděla ten zjev, rychle reagovala. Vyšvihla se na nohy, a s křikem se rozutekla ke dveřím, Gusta běžel za ní. Na nic jsem nečekal, popadl jsem brokovnici co byla nad krbem a letěl za nimi. Pokud uteče, jsme v háji. Minul jsem Gustava, co se zhroutil u lesa, neschopný popadnout dech, a s velkým štěstím jsem se dostal dost blízko, abych ji měl na mušce. Párkrát jsem střelil, než se zhroutila k zemi. Ubezpečil jsem Gustu, že jeho selhání je v pořádku. Upřímně jsem se tehdy divil, že vůbec se svým bachorem a sípáním doběhl tak daleko. I tak byl po naší večeři zamlklejší než obvykle. Selhal, a to ho ničilo. Jeho zdraví tomu moc nenapomohlo.
Za toho půl roku se pomalu zdvojnásobil. Do nedávna byl, kupodivu, stále schopen všeho co bylo vyžadováno, ale asi dvě mrtvoly zpět nastal zlom. Bylo mi žalostně, když jsem ho viděl jak se zadýchával i při vycházení schodů u sebe doma do druhého patra. Mimo zahrabávání důkazů a rituálů již nechodil do lesa, co měl vždy tak rád. Buď spal, nebo byl zahrabaný v starých knihách o kultu v kterém jsme byli. Oheň v očích zůstal, ale byl jedinou živou věcí na něm.
∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆
Úplněk zamlženě zářil jako oko jakéhosi jinak neviditelného, obrovského hvězdého tvora. S plnýma rukama jsme došli na mýtinu, osvětlenou desítkami svíček, co jsem rozestavil předtím. Po lučinách tancovala potulná světílka, v koutku oka jsem několikrát zahlédl roztřesenou postavu v hábitu. Předci mě pořád sledují, ale pouze v takovýchto magických okamžicích, kdy se závoj mezi zemí a dimenzí mrtvých poodhrne, pouze tehdy vnímám jejich přítomnost i jinými smysly než šestým. Nevím, jestli je viděl i Valy, ale soudě podle několika letmých pohledů mezi stromy, jistě něco tušil. Položili jsme náš náklad do trávy, a chvilku se kochali tím pohledem.
Valymu jsem s radostí toho večera daroval nové obřadní roucho. Své čistě bílé, určené pro nováčky bez řádných zkušeností odložil a té noci se mou vyšel z domu v krásném sametovém s purpurovým vrškem. Já byl celý v purpuru, podle hierarchie kultu jsem již byl na postu kněžího. Nemohl jsem se dočkat, až v létě navštívíme sraz, a já se setkám s dalšími kněžími.
Opatrně jsme plátno s jeho obsahem uložili do hrobu, s kterým se pachtil Valy od rána, a já stanul s prastarou knihou v ruce nad ním, a začal odříkávat formule. Sledoval mě s úctou. Mě, Gustava, pitoreskní ropuchu v hábitu. Dělalo mi to dobře.
Sledoval jsem jak zasypává hrob. Pracoval rychle, posílen masem a vínem, co jsme s sebou taky vzali. Po práci si sedl vedle mě do trávy, a jen jsme tak spolu u vína vnímali noční les a energii, co se kolem nás válela. Zůstali jsme tam dlouho, mlčíce, až nás zavalila noční mlha. Zavřel jsem oči a nechal se kolébat vlnami spánku.
Už mě nebavilo jak jsem žil. Jako zvíře, vyčkávajíví v jisté hybernaci na flák masa. Z jinak oblíbených činností vymizela pro mě zábava, a jistě mě brzy omrzí i Valentýnova přítomnost. Některé dny jsem zůstával v posteli až do oběda, unaven a omrzen vším, ignorujíce vše kolem. Z rituálů pomalu prchala ta svátečnost, zato euforie z mé nezvyklé potravy jakoby se s každým jiným zklamáním zvyšovala.
Ale mohu skončit? Teď, když tu mám kolegu z kultu? Bylo by to vůči němu nefér- vždyť to já ho do toho víc zatáhl. Nemůžu jen tak k němu dokráčet a říct:
,,Víš co? Končím s kanibalismem!"
Ne, bylo by naivní si myslet, že to pochopí, a co kdybych ho naštval?
Sem tam mě poočku sledoval pohledem, co jsem nedokázal rozluštit. Možná hladově. Co když mou tloušťku nijak nekomentuje, protože jen čeká, až se vykrmím, a pak mě jednou zabodne a sežere? Nebo jsem jen opravdu paranoidní? Musím promyslet nějakou strategii...
Večeři jsem připravoval s vědomím, že tohle bude naposledy co sním lidské maso. Chystal jsem burgery, Valentýn zatím surfoval po netu, a sem tam mě zavolal k sobě. Už jsme vybírali další oběd, tedy oběť! Možná jsem kdysi měl nějaký preferovaný typ, ale nyní bych se vrhl na kohokoliv. Všichni působili tak lahodně, a jen se mi sbíhaly sliny, tak jsem se vymluvil na to, že musím hlídat pánvičku s naší večeří.
Každé sousto bylo lahodné, a nebylo těžké divit se, že už je talíř předemnou prázdný. Valy už jen popíjel víno a sledoval mě. Třeba vytasí nůž a-
,,Jako vždy, vynikající večeře!" Pochválil mě s úsměvem. Kývl jsem, a dopil svou sklenku.
,,Ty si nepřidáš?"
,,Mám dost," zalhal jsem s úsměvem, a zvedl se od stolu. Působil překvapeně, ale taky se zazubil a následoval mě.
,,Otázku dalšího chodu vyřešíme až zítra?" Kývl jsem na souhlas, a vypravil se do ložnice.
∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆~∆
Kolem půlnoci mě vzbudil blízký šramot. Jen jsem pootevřel oči, a sledoval Gustava, jak se těžkopádně zvedá z postele a mizí pryč. Zůstal jsem vzhůru, a čekal kdy se vrátí. Tak či tak je v kuchyni, a cpe se tím co zůstalo z naší poslední oběti. Pak se vymluví na to, že jsme to už vše snědli společně, jen si toho nevšimli. Povzdechl jsem si, a radši se zadíval z okna.
U snídaně jsem téma jeho půlnoční svačinky nenadhodil. Byli jsme z ponocování oba utahaní jak koťata, Gustav pomalu nad svým hrnkem kávy usínal. V mysli se mi poslední dobou míhaly myškenky na to, jak to s námi bude za pár let. Jak dlouho nám to vydrží? Nepřestěhujem se někam, kde je to lépe situované? Skončím jednou jako on? Představa, že jedou budu v podobném stavu byla znepokojující. Skoro až tak, že mě přešla chuť na snídani co připravil.
Do oběda jsem byl v lese, a tam dál nad tím rozjímal. Minimálně nějaký dočasný detox by se nám hodil. Ale co Gustav? Ten se přece své radosti nevzdá. U jídla byl až podezřele zticha. Jistě z provinění. Taky jsem mlčel, ale hned při prvním soustu jsem se zarazil. Tak počkat, tohle rozhodně není z člověka. Je tam hnusná pachuť, co se postupně rozlezla do všeho, co jsem postupem let jedl. Uvařil pro mě nějakou náhražku, aby víc zůstalo na něj!
Zvedl jsem se od stolu, až moc agresivně, že ho to zaujalo a zvedl hlavu od talíře.
,,Ty tlustej, nenažranej červe, a já ti ještě pomáhal! Tohle není maso z našeho rituálu," pokusil jsem se co nejklidněji říct, ,,řekni mi pravdu, co to je?"
Sledoval jsem ho jak ostříž. Skoro ani nehnul brvou, a nějakou dobu mlčel.
,,Je z jelena," hlesl, a taky se zvedl od stolu.
,,Tak z jelena? Proč? Aby sis nakřečkoval pro sebe víc potravy?"
Zase mlčel, jen se opíral o stůl a sledoval mě zamlženě. Pár kroků, a byl jsem u něj, vzal ho za ramena a zatřásl jím.
,,Gusto!"
,,Moje porce je taky z jelena!" Vysypal konečně ze sebe. Ta dlouhá odmlka mu moc na věrohodnosti nedodala. Odstrčil jsem ho od stolu, a vzal si sousto z jeho talíře. Měl pravdu.
Otočil jsem se na něj. Opíral se o linku, a s rukama složenýma na hrudi mě sledoval. Ten pohled jsem znal. Směsice zlosti, uraženosti a smutku. Trochu sbrunátněl, a oheň v očích svými plameny šlehal vysoko.
,,Promiň, neměl jsem...Neměl jsem začít zrovna takhle," opatrně jsem ho vzal zas za ramena. Tiše sledoval mé plamenné oči. Na dotaz jestli je v pořádku přikývl. Pokračoval jsem měkce otázkou, kde byl v noci.
,,Šel jsem...šel jsem do lesa. Naklást nějaké pasti. A pak jsem prohledal mrazák ve sklepě, kde jsem kdysi schovával maso z lovů. Zvěřina je chuťově celkem podobná..." Pomalu mi začalo svítat, ale musel jsem se ujistit.
,,Ty snad už nechceš být kanibal? Se mnou? V kultu Masožravé květiny?" Už se s odpovědí nezdráhal.
,,Nechci. Vždyť mě to ničí! A ta tíha viny..." Demonstrativně položil dlaň tam, kde měl asi srdce. Nemohl jsem si pomoct, po tváři se mi rozlil úsměv.
Bạn đang đọc truyện trên: AzTruyen.Top