„Co to je?" Namjoon si prohlížel šestnáct obálek, které jsem mu předal. „Třináctýho května, osmnáctýho, devatenáctýho..." listoval mezi dopisy. „Já myslel, že marodíš, ne že ses dal na dráhu spisovatele," zasmál se.

„Musíš je doručit Hoseokovi," jeho řečí jsem si nevšímal.

„Nevím, kdy se dostanu do jeho tábora," nervózně si prohlížel rozklepaný nápis na poslední obálce. „Nejspíš nestihnu..." nedokázal větu dokončit.

„To mi tak nějak došlo," pokusil jsem se na něj usmát.

„Promiň, že jsme nestihli najít použitelnýho chirurga," provinile sklopil hlavu.

„To je dobrý," utěšoval jsem ho. „Stejně tu nejsem k ničemu užitečnej," vzpomněl jsem si na Jinova slova.

„Pleteš se," oponoval Namjoon. „Dobrej kámoš se hodí vždycky." Podíval se do mých otupělých očí. Ty jeho byly plné slz.

„Přestaň," napomenul jsem ho.

„S čím?" rychle zamrkal, aby slzy zahnal, ale moc se mu to nedařilo.

„Nesnaž se mě rozbrečet," ušklíbl jsem se. „Už tak se mi blbě dýchá," snažil jsem se vtipkovat, zatímco mi po obličeji stékaly slzy.

„Myslíš, že se na mě zlobí?" Namjoon stočil pohled k Eunji, která spala na vedlejší posteli.

„Jak by mohla?" opáčil jsem. „Na to je příliš zamilovaná."

Tu noc jsem nemohl spát. V jednu chvíli mě polilo horko, ve druhé zima. Tlak na hrudníku zesílil a já si myslel, že se udusím, když jsem se dávil rudými květy.

Nad ránem jsem si všiml, že sklenka s vodou na vedlejším nočním stolku je ještě plná. Něco bylo špatně. „Eunji-ah," natáhl jsem ruku k dívčině posteli, ale odezvy jsem se nedočkal. Vyplazil jsem se proto z vlastní postele a klekl si k ní. „Hej," zatřásl jsem s jejím ramenem, avšak její studené tělo se jen bezvládně přetočilo na záda. Vypadala stejně jako ostatní. Vyděšené oči, ústa plná okvětních lístků. Třesoucíma rukama jsem odkryl deku z jejího trupu, abych spatřil trny potřísněné krví, které potrhaly kromě jejího těla i přiléhavé triko.

„Vydržela dýl, než jsem čekal," ozval se ode dveří Jinův odměřený hlas.

„Co tady děláš?" chtěl jsem po něm něčím hodit, ale nezbývaly mi síly.

„Není to jasný?" se spokojeným úsměvem došel až ke mně. „Přišel jsem tě navštívit."

„Nestojím o tvoji pozornost," ani jsem se na něj nepodíval. Pořád jsem se skláněl nad Eunjiným tělem a utíral si slzy. „Nikdy jsi sem nechodil, tak s tím teď nemusíš začínat."

„Neboj," zazubil se, „už k tomu nebudu mít moc příležitostí. Víš, bavil jsem se s Taehyungem a dozvěděl se," položil mi ruku na rameno, „že to s tebou nevypadá moc dobře."

„Jdi do prdele," ošil jsem se, abych jeho dlaň setřásl.

„A přesně proto jsem tady," vysvětloval nerušeně dál. „Chci ti něco ukázat," natáhl ke mně ruku.

„Nemám zájem," chtěl jsem se schoulit zpátky pod vyhřátou peřinu. Když jsem se však pokusil postavit, podlomila se mi kolena, a tak jsem se s bolestným zaúpěním svalil na zem.

„No tak," dřepl si ke mně. „Aspoň jednou mě poslechni bez odmlouvání," požádal mě a znovu mi nabídl pomocnou ruku. „Prosím."

S protočením očí jsem stiskl jeho dlaň. On si mou ruku hodil okolo ramen a chytil mě okolo pasu. Nejspíš jsme vypadali dost komicky, když jsme se potáceli chodbami. Naštěstí však bylo dost brzo ráno na to, abychom kohokoliv potkali.

„Kam mě to vůbec vláčíš?" dožadoval jsem se odpovědi, která však nepřicházela. „Tak jinak," zkusil jsem to po chvíli znovu. „Proč tohle, ať už je to cokoliv, vůbec děláš? Nemáš lepší věci na práci?"

„Vážně ti to ještě nedošlo?" divil se, když jsme neohrabaně stoupali do schodů.

„Co?" vydechl jsem vyčerpaně v mezipatře.

„Že jsem pro tebe vždycky měl tak trochu slabost," objasnil.

„Haha, moc vtipný."

„Já vím, je to trochu trapný," přiznal. „Ale je to pravda."

„Tak proč taky nevykašláváš kytky?" namítl jsem.

„Však víš," ušklíbl se. „Láska nikdy nebyla nic pro mě. Radši jsem lidma posedlej."

„To je to samý," tvrdil jsem.

„Ne," Jin zavrtěl hlavou. „Když někoho miluješ, děláš pro něj i ty nejulítlejší věci. Například pro něj sháníš doktora jen proto, abys pak sám mohl umřít v nepředstavitelných bolest," podotkl. „Kdepak. To není nic pro mě," opakoval. „Já radši z lidí vysávám energii a zdravej rozum pro vlastní potěšení. Vlastně bys měl být rád, že jsem se do tebe nezamiloval," podotkl. „Kdyby totiž jo, tak už jsi dávno mrtvej."

„Nesnáším tě," ani netuším, proč jsem to řekl. Nebyla to totiž tak úplně pravda, přestože mě Jin v jednom kuse vytáčel.

„Tak proč jsi tady teď se mnou?" zasmál se.

„Protože jsi mě donutil," obořil jsem se na něj. Jin na mou stížnost nijak nereagoval, pouze z kapsy u kalhot vytáhl klíč a odemkl dveře, u kterých jsme zastavili. Až v ten moment mi došlo, kam máme namířeno. „Jak to, že to tady znáš?" zamračil jsem se.

„Kdo myslíš, že to tady Namjoonovi ukázal?" ušklíbl se. „Být velitel pátrací čety má jistý výhody."

„Nesnáším tě," opakoval jsem rozmrzele. „Proč jsi mě sem vzal?" ptal jsem se opakovaně, když jsme vylezli poslední schody a před námi se rozprostřel výhled na zpustošenou krajinu.

„Copak jsi zapomněl? Chci ti něco ukázat," posadil se před velké obloukovité okno. „Když budeš jen nabručeně postávat, tak to prošvihneš," varoval mě a poklepal na podlahu vedle sebe. „Dělej. Sedni si," vybízel mě dál, když viděl, že váhám.

„Pořád nechápu, proč..." zbytek věty jsem nedořekl, protože jsem se rozkašlal. Nakonec jsem tedy Jina poslechl, jelikož moje nohy opět odmítly spolupracovat.

„Není to takhle lepší?" s úsměvem se na mě otočil.

„Hm."

„Mrzí tě, že za tebou Hoseok nepřijel?" odtušil.

„Trochu," pokrčil jsem rameny.

„Ale aspoň víš, že je naživu. To je dobrá zpráva, ne?"

„Huh?"

„Kdyby byl mrtvej, tak se uzdravíš," připomněl. „Strašná romantika, co?" odfrkl si. Když jsem nic neříkal, tázavě se na mě otočil se slovy: „Nebo si snad přeješ Hoseokovu smrt?"

„Ne," zavrtěl jsem hlavou a pohlédl do jeho oči. Byly plné arogance jako vždy. „Přeju si, aby umírání nebylo tak pomalý."

„A přesně proto máš mě," pyšnil se. „Neopustím tě. Zůstanu s tebou až do samotnýho konce."

„Radši bych tady teď seděl s kýmkoliv jiným," utrousil jsem, ale i přesto jsem položil hlavu na jeho rameno, protože jsem měl pocit, že omdlím, když to neudělám.

„Pšt," přiložil si ukazovák na pusu. „Už to začíná," oznámil natěšeně.

„Co jako?" nechápal jsem.

„Copak to nevidíš? Hele," ukázal na scenérii za sklem. „Vychází slunce. To se ti přece vždycky líbilo," oznámil spokojeně. „Nebo mi snad něco uniklo?"

„Nesnaž se předstírat, že jsi pozornej," napomenul jsem ho. „Bolestně se to k tobě nehodí. Víc se mi líbíš, když na mě vztekle míříš zbraní."

„Škoda," vydechl zklamaně. „Všechny zbraně jsem nechal v kanclu."

„Proč to vůbec děláš?" ptal jsem se otupěle po několikáté.

„Protože teď," opřel si hlavu o mou, „když je jistý, že umřeš," položil mi ruku na stehno, „se do tebe konečně mužů zamilovat, aniž by mě to stálo život," pochvaloval si.

„Nenávidím tě," bylo poslední, co jsem mu řekl.

„Ještě aby ne," uchechtl se. „O nic jinýho mi celých pět let nešlo víc," pousmál se. „A teď už mlč, pokud nechceš zmeškat poslední východ slunce, kterej uvidíš."