A pak se to stalo. Jednou večer, když jsme zrovna s ostatními hráli šarády ve společenské místnosti.

„Viděli jste to taky?" ptal se někdo hned, jak místnost projasnil první blesk. Jediné, co nám všem běželo hlavou, když na zem začaly dopadat první kapky deště, bylo: „Co se to sakra děje?"

Pamatuji si, jak ses na mě otočil, když jsme běželi chodbou, a křičel: „Pohni, jinak to prošvihneme!"

Když jsme všichni jako pominutí vyběhli ven, čas se najednou zastavil. Sice pršelo jen krátce, ale já si v ten moment připadal jako ve zpomaleném filmu. Jin chytal chladný déšť do pusy. Namjoon radostně zdvihl Eunji do vzduchu a vykřikoval: „Zázrak! Stal se zázrak!"

Taehyung odhodil svůj bílý plášť na zem, aby si mohl doslova do poslední kapky vychutnat malé pramínky vody, které mu z ramen stékaly až na konečky prstů. Ty ses točil na místě s rozpřaženýma rukama a hlavou zdviženou vzhůru.

Já stál na místě a ohromeně vás všechny pozoroval. Pak se naše pohledy střetly a já se neubránil širokému úsměvu. „Co to má znamenat?" křenil jsem se na tebe.

„Co já vím?" popadl jsi mě za ruce a vystřihl se mou jednu poslední otočku. „Asi nějaký znamení," mrkl jsi na mě, když ses zastavil pár centimetrů ode mě. Cítil jsem tvůj dech na své tváři a všechno se zdálo být perfektní.

Pak jsi ale přitiskl svoje rty na moje, mračna se roztáhla a prvotní kouzlo se vytratilo společně s posledním deštěm, na který si vzpomínám.