„Au revoir lidi"zahalasil Will bodře, když se ocitli veprostřed lesa před osvětleným domkem. Radost z něj vyprchala, když zjistil, že předním stojí Greengress. Oba po sobě hodili vřažednými pohledy a pak se odvrátili. Ani jeden ještě nezapomněl na menší výmněnu názorů, kterou měli včera u Cohleara.

„Tebe bych tu nečekal" propálil Willa pohledem. „Ani já Tebe"opáčil Will „Doufám, že sis nezapomněl toaleťák, nerad bych potom šel na záchod a zjistil, že je nepoužitelný a vyplavený."Greengress se kysele usmál. „Zrovna jsem chtěl něco takového navrhnout v tvém případě, protože když se náhodou ocitnu v tvé přítomnosti, připadáš mi jako by ses utápěl v depresích.Možná by bylo přece jen lepší kdyby sis s sebou vzal i nějakou loď, protože nikdy nikdo neví, co má očekávat, když se náhodou zdrží v tvé přítomnosti." „Skutečně? Že jsem si toho ještě nevšimnul." Walter v rychlosti chytil Willla za rameno, protože už na něm bylo vidět, že je riziko, že za malou chvíli už ztratí veškeré své sebeovládání. „Nuže, nechci ztrácet svůj čas trapným rozhovorem o Tobě. Mám totiž na práci i mnohem důležitější věci."

V rychlostí zamířili k budově sestavené z většiny světel, která stála úplně osamocená na okraji lesa. „Čau, čau" řekl týpek,který se vykláněl z jehož okýnka div nebyl přilepený na zemi„jmenuji se Valinalo a na malou chvíli budu Vaším best friendem.Vaše příjmení?" „Hoorová, Ferlin, Evelins" vyhrkli svorně a než stačili říci něco dalšího, pokračoval ve svém prologu„Dobře, tak to souhlasí, vypadáte takto?" zeptal se a vytáhl fotky a porovnával je s jejich obličeji „Váš pokoj budeč. 21 i s dalšími našimi obívajícími. Užijte si pobyt! V případě nejasností se na mě kdykoli můžete obrátit."„Obrátíme se na Tebe pouze, když budeme potřebovat služby duševně postiženého" zamumlal Walter, protočil očima a najednou se pod nimi zem propadla.

Ocitli snad v té nejbizardnější místnosti, co kdy v životě navštívil- nemohla se tomu rovnat ani podzemní budova, kterou jako nový, neobyčejný člověk navštívil první. Byla vysoká, pravděpodobně to byl vykuchaný strom. Uprostřed byla jakási podivná plošina na které stál kávovar.

Stoupli si na ni a zmáčkli číslo 21. Plošina se opět propadla a zahučela do hlubin, kde panovalo přítmí a svítila pouze světla jasné modré barvy. Zastavila se až přede dveřmi s jakýmsi číslem, které nebylo díky málo světla moc vidět. „Jo, takže až budu chtít jít dolů a tenhle vozík tady nebude, otevřu dveře a spadnu dolů. V lepším případě si tam dole o zem první den nerozmlátím" prohodil Will pobaveně a obhlédl jejich místnost.Nikde žádné postele v rohu jen stál malý stůl ze třema židlema. „Jo, tak tohle je náš nový bejvák. Tedy myslel jsem,že tu budou na zemi alespoň matrace, ale zjevně jsem je předcenil." „To jsme si už klidně mohli ustlat na větvi"nedopustil si ironickou poznámku Walter a vytáhl z kapsy batohu sáček, obložený ledem, plný čokoládových bombónů s likérem uvnitř.

„Čekal jsem, že náš příchod bude dynamický, ale až takhle.." připustil a nabídl Willovi. „Ne, kámo, to si od Tebe nevezmu. Máma by mi nikdy neodpustila, že jsem se ožral za pomocí bombónů." „Jak Chceš" pokrčil rameny a nacpal si do pusy tři najednou. „Peg nehlídá co kupuju- ne že bych to snad potřeboval, protože tohle je jediná riziková věc, kterou si při nákupu nikdy nedokážu odpustit a z utajeného trámu pod postelí jsem si udělal nový mrazák. A navíc špičky s likérem beztak prodávají každému."

„No, tak nejprve to tady budeme muset uklidit- je tu prachu jako v chlívku u prasat bláta." postavila se doprostřed místnosti Faith a začala odněkud vytahovat kýbl s vodou a tři hadry. „Lehneme si na zem,na celtu. Spacáky máte, takže fajn. Dále musíme umýt to okýnko,jestli chceme vidět co se děje" řekla a každému hodila jeden šedý hadr.

Walter udělal své působivé kouzlo a kýbl byl plný navoněné vody, kterou se tenkrát umyli před Cohlearovým proslovem. „Jen okýnko?"zeptal se Walter hlasem plným nadšení. „Ne i podlahu."

Will si zacpal pusu bombónem, takže nevydal ani hlásek. „Já na Vás budu samozřejmě dohlížet. Takže se pustíme do práce, začneme u okna a skončíme u dveří potom počkáme přibližně jednu hodinu než si tady zabydlíme, nějaké dotazy?" vychrlila Faith.

Všichni tři si namočili hadry a pustili se do práce. Walter už byl celý šťastný,že už má vydrhnutý přešpiněný roh pokoje a maličký kousek podlahy, když se na to Faith podívala, těšil se, jaký bude hrdina, že má nejvíc jako první, ona se jen zhrozila: „TO, že má být vytřený?! Jseš snad úplně slepý? I já z takovýhle dálky vidím tu špínu, cos tam nechal!" „Cože? Vždyť je to úplně čistý!" „Ne, ještě to předrhni minimálně pětkrát".„Bombón?"zahuhlal Will. „Ne" odmítl rázně Walter a začal drhnout znova.

Po krátké chvilce už byl v na konci pokoje a radoval se jaký je machr. „Tak už je to v pořádku?" prohlásil a vítězoslavně se podíval na Willa,který už požíral druhý pytlík bonbónů.

Faith krátce mokrou část přelétla pohledem a vytřeštila na něj oči. „Ty nevidíš tu špínu, prach a usazeniny? Waltre, radši si zajdi na oční jinak to s Tebou špatně dopadne."

„Bonbón?"ozvalo se. „Ne, já nemůžu" odmítal Walter a Will pokrčil rameny. „Dej to sem" vyhrkl zničehonic a vytrhl mu pytlík z ruky. Do pusy si narval asi čtyři.

*****

„Moje nejoblíbenější číslo je sedm," řekl Will Faith, když se vraceli z večeře „protože má nejoblíbenější pohádka byla a vždycky bude sedm trpaslíků." „Co zas kecáš?! Je to pět.Pětka je tvé šťastné číslo." „Ale, ale, Faith" zakroutil Will potěšeně hlavou „nikdy bych nevěřil, že jsi se do mě TAK zabouchla, že čteš mé Životní poznámky." „Drž klapačku tupče" odrazila jeho poznámku a i v mdlém osvětlení bylo vidět jak se červená. „Červenáš se a to znamená, že mě stejně miluješ" usoudil spokojeně a zaplul do pokoje jako první.

*****

„Nudím se"pronesl nahlas Walter, když už se blížila dvanáctá hodina. „Je úplněk, pojďme vyvolávat duchy" souhlasil nadšeně Will a natáhl na sebe čisté tričko. „Zapomeň." zapojil se do konverzace třetí hlas „Když už jste se ale probudili, chci se převlíct, protože vím, že po Vaší konverzaci už se nevyspím do růžova. Takže padejte ven."

„Přece bys nás v takové tmě nenechala samotné" prohlásil Will a zamrkal. „Jak si přeješ. Oba zavřete oči a otočte se ke dveřím nebo spíte na čerstvém vzduchu.." „Bez problému" odkýval to nadšeně Will a Walter na něj spiklenecky mrknul. „...po celou dobu pobytu"dořekla větu, oba si povzdechli a raději vyšli ze dveří.

******

Oba dva nakonec usnuli přede dveřma pokoje a nikdo se je ani nepokoušel poslat zpátky. Alespoň ale ozkoušeli kousek dřívka dlouhý půl metru,který sloužil jako práh každého pokoje. Jejich hlavy byly opřené o dveře.

Walter se probudil jako první, koukl se pod sebe ustrašeně vyjekl, což vzbudilo Willa. „Co řveš?" prohlásil ospale, ale jeho starosti byly tytam, když pohlédl dolů. „Panebože, co tu děláme?"zpanikařil, opatrně otevřel dveře od pokoje a oběma dvěma se naskytl bizarní pohled: uprostřed ležela Faith na plachtě a jejich dvou spacácích. Byla zachumlaná v tom svém, přikryta Willovou bundou a tu svou používala jako polštář pod hlavu.

„Ehh..."protáhl Will a díval se na svojí bundu. V srdci mu započaly ohňostroje, v mozku se zpracovával pořád počáteční šok.

„Tak, kdo se toho ujme?" přerušil minutu ticha Walter. „Čeho?" „Vzbuzení.Chci vidět ten její výraz." „Už vstávám" ozvalo se najednou a Faith se posadila na svojí vlastnoručně vytvořenou postel. Měla ne sobě jen kraťasy a tílko s úzkými ramínky.

„Táák jdeme dolů, ne?" řekla a když jí Walter pohlédl přes rameno zjistil,že po jednom jejím mávnutí přívěskem je vše na takovém místě, kde včera v noci, když odsud odcházeli. Nastoupili na vozík, který se rozjel dolů.

V tichosti vystoupili a vydali se za šipkami, kde bylo vyryté vždy slovo JÍDELNA A KUCHYŇ. Posadili se k dlouhému stolu vedle Mayi a její kamarádky. „Ahoj Mayo" pozdravil ji Walter a koukl se na dívku s drdolem, která seděla vedle ní. „A ty jsi..." „Jsem Kirrie její nejlepší kamarádka" představila se.

Všichni tři se posadili a vzali si kus bábovky. „Ahoj" ozval se najednou někdo a přisedl si na židli v čele jejich stolu. „Jsem já" ukázal na sebe vytáhlý kluk s naušnicí v levém uchu, která vypadala jako kančí zub.

Naráz se ozvalo šoupání židlí a všichni si stoupli ke stolu, kde seděli. „Asi se divíte, kde jsem byl celou noc, co?" usmál se. „Jak všichni víme nesmíme se po dobu pobytu z rokliny jakkoli vzdálit" začal„já jsem se ovšem dnes dostal až do největšího nejbližšího města. Do Harfreu." Všichni se po sobě podívali a v to napětí si nikdo nedovolil ani prdnout.

„No, tak se podívejte" řekl a vytáhl si z batohu fotky. „Jako fakt? Vždyť je to dobrých stodvacet kilometrů odsud" vybreptla dívka s dlouhými kaštanově hnědými vlasy se kterou si před tím povídal Hawk. „Drahá Mo, já už se přemisťuju od doby co jsem byl v plenkách, řekl bych" odpověděl a společnost u stolu se otřásla smíchem.

„Tak už si konečně tady, Nero" ozval se mu za zády hlas. „Xeno, prosím Tě nepřerušuj můj výklad. Jestli mě napráskáš už s tebou neka" řekl Nero a společnost u stolu se jen ušklíbala.Ka a neka používali všichni maximálně tak v mateřské školce.

Will střelil pohledem po Greengressovi, který seděl v rohu po tmě a sprostě čuměl do mobilu (tedy alespoň takhle to vnímal on). „Vsadím se že něco chystá" zamračil se. „Ty jseš proti němu prostě zaujatý" odvětila klidně Faith a napila se čaje. „Zaujatý?Vždyť se na něj podívej! Takhle přesně se tváří každý mafián v detektivce a to si vyprošuju, dívám se na to každý večer, když mám čas" vyřkl obvinění a hledal psychyckou podporu u Waltera, které se mu bohužel nedostalo, neboť byl až moc zaneprázdněný jinými věcmi.

Vedle něj nestál nikdo jiný než Maya, jejíž špinavě blonďaté vlasy se teď nakoncích vlnily a stáčely se do mnoha prstýnků. Právě se něčemu smála, patrně vtipu. Nuda pomyslel si Will a obrátil oči v sloup.

V tu samou chvíli se jeho pohled setkal s Harveyovým a on k němu okamžitě přešel.„Nazdar" pozdravil ho a on po něm hodil svůj pohled masového vraha. „Co tu chceš?" vypálil na něj a nadzvedl obočí.Opravdu milý chlapec pomyslel si Will. „Feervey byl s váma,ne? Ještě jsem ho neviděl." „Mrtvý" odpověděl otráveně a nechápal jak někdo může být již při první otázce jemu tak protivný . Feerveya mu určitě líto nebylo. Ani tý týpky, co jí pohřbili hned do země vedle něho. Beztak to byli takové ty dětičky, co se litují, jak je k nim život nefér.

„Aha" hlesl Will „Tak já půjdu." Už bylo na čase prolétlo Harvymu hlavou a sám sebe se ušklíbl.