Senátorka Naboo, Padmé Amidala, se znaveně posadila na pohovku a tiše sledovala, jak horké hladové plameny olizují dřevo v krbu. Vypadalo to tak bezstarostně a uklidňovalo duši. Nemusela tak myslet na senát a na něj. Jestli je v pořádku. Jestli ještě vůbec žije.

Plameny pohltily dřevo úplně, a tak z něj zbyly jen černé uhlíky. Ale i ty jí jejího manžela připomněly. Plameny jako smrt a uhlíky jako láska. Plameny zmizely, ale uhlíky se rozpadají. Přesto Padmé vždycky věřila, že je jejich láska věčná. Dnes však není jen tak obyčejný den; je to na den přesně, kdy se poprvé políbili na její rodné planetě Naboo. Vzpomínky se vracely jako noční můry a přidávali jí starosti.

„Přísahali jsme si, že si zůstaneme po boku v dobrém i zlém, při zdraví i při nemoci… ale jak při něm mohu stát, když je někde na druhém konci galaxie a možná právě teď umírá?“ zavzlykala senátorka do ohně a oheň znovu vzplanul.

Vstala z pohovky a vešla na balkón. Tady s ním stávala, tady se s ním dívala na světla města a hvězd… Opřela se o zábradlí a obrátila svůj zrak k nebi plném zářivých hvězdných plamenů. Jak krásně září. Bezstarostně, stále… ale i hvězdy musejí zemřít.

Vytáhla přijímač zpráv a začala psát.

Drahý Ani,
Má ruka se třese, jen co pomyslím na to, že někde bojuješ na život a na smrt. Nevydržím čekat déle než pár dní a i to je moc. Kdybys mi odepsal co nejdřív, že jsi v pořádku, nebo že se vrátíš, budu nejšťastnější manželka ve vesmíru. Vlastně už jsem, protože jsem manželka Anakina Skywalkera.

Potřebuji tě u sebe. Když se každé ráno probouzím a nenacházím tě po svém boku na posteli, modlím se za tebe. Musela jsem tam položit polštáře, abych měla pocit, že jsi tam ty. Poslední dobou nedokážu ani usnout a oči se mi rychle plní slzami při pomyšlení na tvé trápení. Vrátíš se?

Ani nemá cenu ti vyprávět, jak se tady mám. Má odpověď by byla stále stejná; bez tebe jsem jako prázdná tělesná schránka bez duše. Ty jsi mou duší, Anakine, ty jsi můj život. Jsi má druhá polovina a bez tebe nemá cenu žít. Jen ti tím chci říct, že pokud se nevrátíš, raní mě to. Zlomí mi to srdce a slepit smrtelnou ránu je nadlidsky těžké. Ty bys řekl, že by to Jediové uzdravili, ale já vím, že to dokáže jen jedna osoba. Ty. Strašně moc mi chybíš.

Kdybys jen tak věděl, jak vypadají mé večeře. Stále vařím pro dva a čekám, až se vrátíš. Stále čekám. Nikdy neustanu, dokud tu nebudeš se mnou a nesevřeš mě v hřejivém obětí. Jak ráda bych cítila tvé silné paže okolo mého pasu. Jak ráda bych zase viděla tvé krásně zářivé oceánově pronikavě modré oči. Jak ráda bych zase cítila, jaké to je, když jsi mi po boku. Když se mě snažíš rozesmát nebo potěšit, když jsem smutná.

A pamatuješ si, co je dnes za den? Já si pamatuji každičký detail. Bylo tehdy krásně. Bylo to tebou, nebo tím, že jsi mne oslepil svým šarmem? Každopádně dnes tak krásně není. Nemám žádné světlo, které by mi zářilo na cestu povinnostmi a problémy. Záříš někde na druhém konci galaxie stejně jako tyto hvězdy. Vidím jich snad biliony. Jsi jedna z nich ty? Záříš s nimi? Protože jestli ano, nevybledneš. Stejně tak jako má láska k tobě.

Miluji tě, Anakine Skywalkere, ať jsi kdekoliv. Nikdy jsem nepřestala věřit v to, že je naše láska věčná. Až do smrti...

Přestala psát. Vyjádřila tak dostatečně své city k němu? Dle jejího názoru ani z poloviny. Její láska k němu se slovy vyjádřit nedá. Ani kdyby měla napsat slovo miluji tě v milionu jazycích a znacích, nestačilo by to. Nestačily by jí ani samotné hvězdy.

Každé světlo je jako jeden život v galaxii. Hvězdy umírají denně, ale jejich světlo září ještě dlouho potom. A ta jedna hvězda, ke které Padmé vzhlíží, bude pro ni svítit navždy. I kdyby Anakin zemřel v Klonových válkách, nezapomněla by. Nikdo ji nedonutí zapomenout na jediné světlo v jejím životě.

Odstoupila od zábradlí a vrátila se k ohni. Oheň dohořel. Došla mu síla, došla mu naděje. Padmé si pomyslela, co by se stalo jí, kdyby i jí pohasla naděje. Opravdu by zvládla se znovu schopit nebo by propadla žalu?

Naděje je jako oheň; když má něco, pro co je hodno hořet, hoří. Když naděje vadne, vadne i oheň. A Padmé nechce být jako oheň. Chce být jako hvězda. Na nebi mezi biliony svých druhů bez války a násilí. A jedním z těch druhů by byl i Anakin. A každý, kdo by se na ně díval, by si pomyslel, že opravdu září jen jeden pro druhého. A až zemřou, jedině spolu. Jeden bez druhého jsou jako zelená tráva bez zeleně, červené jablko bez červeně, sladká jahoda bez chuti.

Opustila uhlíky a vydala se do ložnice. Automaticky se podívala na druhou polovinu. Čekala, že Anakin odněkud vyskočí a překvapí ji měkkým jemným polibkem na rty, po kterém touží už od jejich loučení. Dlouhá doba způsobila to, že Padmé zapomněla, jak jeho rty chutnají. Vybavuje si jen lesní vůni jeho vlasů a měkké rameno připravené na její pevný stisk. Protože až se Anakin vrátí, už ho nepustí. Nikdy ho nikomu nedá. A už vůbec ne do spárů zrádné a temné paní Smrti, která čeká na každém rohu.

Posadila se na svou polovinu měkké pohovky a pohladila ji. Ještě stále mohla cítit jemné proleženiny od jejího manžela. Přitiskla tvář na polštář vedle ní a dýchala jen nosem. Ústa sevřela do bolestného vzlyku a oči se jí začaly plnit slanými slzami.

Mokrý polštář byl jen jednou z mála obětí jejího žalu. Nejvíce trpělo její srdce. Chvílemi přestávalo bušit, přestávalo cítit city. To jediné, čemu teď dávala přednost, byly vzpomínky.

Poprvé za celé ty dva měsíce, co se s ním neviděla, je nechala volně projít do hlavy a pohrát si s jejími myšlenkami. Protože je mezi nimi i Anakin. A tam, kde je Anakin, je nejlíp. Kde není, je tma. A to je i její ložnici.

Na co je ložnice, když její majitelka nechce ani spát? Ani zamhouřit na chvíli oko. Se silnou vůlí se Padmé rozhodla, že dnes v noci spát nebude. Bude čekat. Na zprávu od Anakina. Jestli je v pořádku. Jestli na ni myslí stejně jako ona na něj. Čeká na osvobození ze strachu, které nepřichází.

Sekundy byly jako hodiny, minuty jako staletí. Čas plynul pomalu a přidával trápení již tak utrápené duši. Všechno je proti ní; tma, oheň, celý vesmír. Každou dlouhou minutu se dívala na přijímač, jestli už odepsal. Stále svítil červeně.

Možná mu ta zpráva ani nedošla. Možná proto, že je tak daleko. Třeba mu ještě teprve přijde, nebo ji čte, nebo píše odpověď. Ale co když ne? Co když jsou všechny ty povídačky o brzkém nezdaru pravdivé? Co potom?

Zvedla hlavu z polštáře a sáhla si na krk. Celé tělo se jí zachvělo, jakmile se malého talismanu dotkla. Vzpomněla si na tu krásnou chvíli, kdy ho potkala poprvé. Ještě malého devítiletého otroka, který měl starost jen o jeho matku. Ten chlapec jí talisman vyřezal z větvičky. Nikdy si ho nesundala. Nosí ho stále. Pro štěstí i jako zdroj vzpomínek na ty přenádherné dny plné slunce a štěstí bilionů hvězd.

Válka tehdy skončila, ale on musel pryč. Jako mladší to však nepociťovala jako dnes; to ještě nevěděla, co to vlastně k němu cítí, pokud to jsou vůbec city. A byly to city. To poznala, jakmile ho potkala znovu o deset let později. Skoro ho nepoznala, jak dospěl. Teď by ho poznala i poslepu. Podle jeho sladkého hlasu a pozitivní energie lásky, jak přichází.

Znovu se vrátila zpět na Coruscant. Je to velmi těžké na něj nemyslet každou setinku sekundy. Tu totiž věnovala jemu, věnovala mu celý svůj život. Hlava jí říkala, že už je možná po smrti a nemá cenu vzlykat nad rozlytým mlékem. Ale srdce pravilo pravý opak.

On žije. Je naživu. Nikdy nepřestávej věřit v to, že se vrátí. Protože jednou to bude pravda. Neposlouchej rozum, co ti říkají city, Padmé? Poslouchej jejich hlas a následuj jejich cestu nekonečným temným vesmírem plným zářivých plamenů hvězdných světel. Promlouvají k tobě, vedou tě tmou. Tak slyšíš je? Co se ti snaží sdělit?

Padmé přestala s pláčem a postavila se na nohy. Pokud chtěla vydržet, bude muset být silná. Silnější než kdy dřív. Aby mohla část své síly darovat i jemu. Aby ho to ochránilo. Aby mu už nikdy nikdo neublížil.

Věděla, jaké je to riziko provdat se za rytíře Jedi. Varoval ji, ale vnímat něco, co jí brání ho milovat, bylo pro ni nemožné.

Poslouchej jejich hlasy… je mezi nimi i on?

„Slyším je,“ zašeptala žena a otřela si slzy z očí. „Hlasy vesmíru. Hlasy hvězd. Hlasy naděje. Je mezi vámi i Anakin?“

Svou pozornost obrátila na hvězdnou oblohu. Prosila je o pomoc.

Dávejte na něj pozor. Chraňte ho. Musí se mi vrátit.

Jedna z nich začala poblikávat, až nakonec se proměnila v kometu. Chladný ohon zanechával na temné noční obloze stříbrnou stopu. Padmé se na ni zaměřila. To bylo to velké ano, na které čekala.

Tahle kometa doletí až k němu. Jakmile zasvítí a proletí nad jeho hlavou, slibuji, že si na tebe vzpomene. Protože ty nejsi oheň, Padmé.

To ty jsi ta kometa.