Jak Harry během následujících dní mohl zjistit, Pansy opravdu věděla, co dělá. Hned druhý den ráno, kdy od ní po sedmé hodině odcházel, mu po příchodu domů přistála na okně sova s výtiskem Denního věštce. Už o nich psali nejen jako o milencích, ale začínalo se spekulovat o tom, jak vážné to mezi nimi je.

Jelikož měl volno, mohl tak vidět, jak se mu na stole hromadily dopisy od známých a blízkých, kterým těmito články tvořil velké otazníky v hlavě. Musel tak paní Weasleyové, Andromedě Tonksové, Billovi s Fleur, Deanovi Thomasovi i Erniemu Macmillanovi vysvětlit, že se opravdu nejedná o drby a že opravdu randí s Pansy Parkinsonovou.

Náramně se tím bavil do chvíle, kdy mu na okně přistála sova Ginny Weasleyové. V tu chvíli mu slezl úsměv ze rtů a on si váhavě dopis převzal, zatímco ho sova lstivě klovla do prstu. Trochu se bál dopis otevřít, ale nakonec to dokázal.

Drahý Harry,

dostal se ke mně článek o tobě a Parkinsonové. Jen doufám, že ti nepodstrčila žádný lektvar a že jsi v pořádku. Pokud ano, jen mě prosím ujisti, abych se o tebe nemusela bát. Také ti opožděně přeju všechno nejlepší k narozeninám a omlouvám se, že jsem nenapsala dřív. Trenérka nám dává zabrat, abychom zůstali ve formě. Věř nebo ne, ale podle mě je to Oliver Wood převlečený za ženskou!

Také bych ti chtěla říct, že se s někým vídám. Je to sice zatím jen v přátelské rovině, proto jsem to nepsala Ronovi ani nikomu z rodiny, ale ty máš právo to vědět. Když už jsi mě nechal jít a splnit si sen, měla bych k tobě být upřímná. Proto tě ostatně nehodlám soudit, jestli to je mezi tebou a Parkinsonovou vážné. Ať už je to jakkoliv, přeju ti jen to nejlepší a doufám, že se ti daří.

Měj se!

S láskou Ginny

S naprosto zkroušeným výrazem četl druhý odstavec, kde se zmiňovala o svém objevu. Natolik ho to rozesmutnilo, až se mu oči zatopily slzami a on notnou chvíli nebyl s to je rozmrkat. Rukou, v níž držel dopis, si nemotorně nadzvedl brýle a otřel je rukávem mikiny.

Až když se probral ze svého sentimentu, začal přemýšlet nad tím, s kým asi Ginny začínala randit. Bolelo ho to, přestože ji nechal jít a přál jí štěstí stejně tak jako ona jemu. Ani po těch pár měsících, kdy byla pryč, ji nedokázal pustit z hlavy a už vůbec si ji nedovedl představit s jiným. Vždyť to byla jeho Ginny. Jeho. Jeho. Jeho.

Ne, už patřila někomu jinému a on před celým světem hrál divadlo, že chodí s Parkinsonovou.

Možná právě tyto lži stály za tím, že se i Ginny rozhodla posunout dál.

Bylo by to jinak, kdyby neměl svůj plán s Pansy?

Vrátila by se k němu Ginny?

Rozhodně ho tím dopisem dostala. Tak moc s ním její psaní zahýbalo, že nebyl schopný opustit svůj byt celé dva dny, kdy měl volno. A když se třetí den vracel do práce, stále v myšlenkách bloudil za Ginny, která už dávno měla své srdce zcela jinde.

Měl sto chutí se na celé to předstírání s Pansy vykašlat. Ať mu klidně podsouvají lektvary lásky všechny ženské světa! Radši by byl omámen, než aby předstíral city k někomu, kdo nebyl jeho sladkou Ginny. Natolik se na ni upnul, že už nemohl dál. Zničilo ho to. Opět sám nad sebou naříkal a vracel se na začátek jejich rozchodu, kdy přemýšlel nad vlastním bytím a nad tím, k čemu je vlastně život bez lásky.

Když dorazil na ústředí bystrozorů, sotva pozdravil své kolegy. Ani se na ně nepodíval, jen tupě kráčel dál a sledoval při tom pošlapaný koberec pod svýma nohama. K jeho uším doléhalo šuškání některých bystrozorek, ale ani tomu nevěnoval pozornost. S rukama v kapsách mířil na své místo, kde se však zastavil, jakmile spatřil černé boty na vysokém podpatku a bledé štíhlé nohy.

Jak zvedal pohled výš, zahlédl stehna, jež zahalovala pouze krátká džínová sukně, a hubený pas byl zahalen v černém svetříku s decentním výstřihem, který tak neodhaloval více, než bylo nutné.

Trvalo jen chvíli, než se setkal s pohledem brčálově zelených očí, v nichž zářily plamenné jiskřičky. Ani to ho však nedonutilo k úsměvu.

„Co ty tady?" ptal se nepříliš zaujatě. Pansy to očividně zklamalo, neboť seskočila ze stolu a rychle se postavila na špičky, aby měla pusu co nejblíže jeho uchu.

„Nezníš moc nadšeně, hrdino," zašeptala. Harry se mírně naklonil, aby i on mohl šeptat.

„Dneska mi to předstírání nepůjde, nemám svůj den."

„Děje se něco?" zjišťovala potichoučku, aby jejich rozhovor nezaslechl nikdo v okolí.

„Tady ne," pošeptal nazpět, načež ji chytil za ruku a odvedl směrem, kterým přišel.

Během cesty několika dlouhými chodbami mlčeli. Pansy na podpatcích sice běhat musela, ale s tím, že netušila, kam vlastně jdou, pro ni nebylo snadné stíhat jeho rychlou chůzi. Proto, když společně zalezli do zaprášeného archivu trestanců, rozsvítila a vyjela po něm.

„Co ti hrabe?"

„Ginny někoho má," prozradil, aniž by věděl, jak moc jí může důvěřovat. Vzhledem k tomu, že to nemohl říct nikomu jinému, ale neměl lepší možnost. A on to někomu musel říct, proto ji ostatně také odtáhl. Dalším důvodem byl rozsudek nad jejich plánem, s nímž ji hodlal seznámit o chvíli později.

„A co je na tom?" nechápala Pansy. Potter jí totiž zapomněl říct zcela podstatnou věc, a to tu že stále choval city ke své bývalé. Vzápětí jí to došlo. „Počkat, ty ji pořád..."

„Ne! Možná," zmírnil, když se na něj zamračeně podívala. „Nevím, prostě mě to rozhodilo a nejsem si jistý, jestli v tomhle zvládnu pokračovat."

„Chceš se na to vykašlat?" povytáhla nevěřícně obočí. Harry váhavě sklouzl pohledem k zemi. „Děláš si ze mě srandu, Pottere? Vždyť jsi to nedělal kvůli ní, ale kvůli těm lektvarům lásky!" připomínala mu. Samotnou ji jeho oznámení zaskočilo a rozhodně to nehodlala skrývat.

Stále civěl k zemi a hrbil se, jako by ho opustila veškerá energie. Pansy ho sledovala se zaťatou čelistí a nevěřícně se na něj dívala, jelikož opravdu nehodlala ztrácet čas s někým, kdo si nevážil toho, co pro něj dělala. Nabídla mu pomocnou ruku a milostpán teď najednou váhal, protože jeho milovaná zrzka okusila rty někoho jiného.

„Pottere," promluvila k němu znovu a dokonce rukou pozvedla jeho bradu, aby se na ni podíval.

„Nemá to cenu," usoudil a rovnou tak vykonal závěrečný verdikt ohledně jejich divadla. Pansy chápavě přikývla, načež se otočila a zmizela z archivu rychleji, než se stačil vzpamatovat.

Po zbytek dne trávil pouze ve své mysli. Byl rád, že ho čekala jen administrativní práce, neboť by v terénu nasekal tolika chyb, že by to ani celé ústředí nemohlo napravit. Takhle mohl neomezeně používat Evanesco, kdykoliv se jeho myšlenky zatoulaly daleko od pracovní náplně.

Čím více se blížil večer, tím častěji bojoval s neshody ve vlastní hlavě. Ginny se z jeho mysli začala pomalu vytrácet a on si tak vybavoval večer, který trávil u Parkinsonové. V tu chvíli oceňoval, že si mohl s někým promluvit a bavit se o věcech, na které už jiní dávno zapomněli. Navíc díky jejímu vyprávění zjistil, že nebyla tak lstivá a podlá, jak se domníval, proto ho ke konci pracovní doby zamrzelo, jak hrubě se k ní zachoval.

Měla pravdu; celé to divadlo měli sehrát kvůli jiným ženám, nikoliv kvůli Ginny, která už dávno zmizela z Londýna.

Dlužil jí omluvu, rozhodně ano, ale netušil, jestli by o to ještě stála.

Nad návštěvou Pansy rozjímal několik dní. Během nich si přečetl hned čtyři články, kde jejich autoři popisovali, jak to asi mezi Potterem a Parkinsonovou je a co se děje, že je nikdo nevidí na veřejnosti. Když se čtvrté ráno na titulní straně objevil nápis: Je Potter zase k mání? musel začít rychle konat. Aniž by věděl, jestli ji najde u Svatého Munga, přemístil se právě tam, aby ji našel a dal najevo, že ji pořád potřebuje.

Připadal si jako pitomec. Hodlal Pansy ukázat, jak bezohledný je a jak mu záleží jen na vlastních pocitech, zatímco se neohlížel na ty její. Přitom ona se k němu chovala vlídně a vymýšlela vše tak, jak by se mu to mohlo hodit. On takový nebyl; sobecky myslel jen na sebe.

S prásknutím se objevil u recepce, odkud na něj pomrkávala prsatá zrzka. Harry v duchu zaklel, že mu musela i ta žena v limetkovém hábitu připomínat Ginny, ale s tou to zkrátka muselo skončit. Překonal sám sebe, ženu si představil s blond vlasy, a přišel blíž.

„Dobrý den, hledám slečnu Parkinsonovou," šel rovnou k věci. Zrzka se vševědoucně usmála a sjela pohledem ke knize, kterou měla po ruce.

„Třetí patro," odpověděla vlídným hlasem, čímž Harryho donutila k úsměvu a zdvořilému poděkování.

Dále se s kouzelnicí nevybavoval a pospíchal o tři patra výš, aby se dostal na oddělení specializované na otravy lektvary a kouzelnickými bylinami. Rázem pochopil, proč Pansy tak statečně přispěchala, jakmile viděla, že ta žena v Děravém kotli něco nalila do jeho whisky. Bylo to zkrátka v rámci její profese.

Musel se pousmát. S takto zkroucenými rty došel až na konec chodby, přičemž nahlížel do každého otevřeného pokoje. Nikde však Pansy nezahlédl, proto se otočil na patě a mířil zase zpět, připraven stepovat sem a tam, dokud ji nenajde.

Poštěstilo se mu až ve chvíli, kdy se mu přímo před nosem otevřely dveře, až ho málem udeřily do obličeje. Právě z nich totiž vystoupila černovlasá čarodějka v lékouzelnickém hábitu a usmívala se do místnosti.

„Až ten bezoár zabere, můžete jít domů. Jen vydržte na zprávu," pokynula pacientovi tak mile, jak si u ní sotva dokázal představit. Užasle na ni zíral do chvíle, kdy za sebou zavřela dveře a polekaně uskočila, když ho zbystřila. „Pottere!"

„Ahoj," pousmál se na ni. V tom úsměvu se však skrývala i nevyřčená omluva, kterou ale Pansy chtěla slyšet.

„Co tu chceš?" zamračila se. „Došlo ti snad, že mě zase potřebuješ?"

Jen přikývl, jelikož mu to vážně došlo.

„Tak si trhni, Pottere. Nejsem žádné hej ani počkej," upozornila ho rázně. Vzápětí se otočila na vysokém podpatku a ladným krokem, přičemž slastně kroutila zadkem, vyrazila pryč od něj. Harry si pospíšil, aby ji dohnal.

„Počkej přeci!" houkl na ni, až tím donutil několik pacientů v čekárně k ohlédnutí jejich směrem. Pansy otráveně protočila očima, v rychlosti ho zatáhla za límec košile a táhla ho na opačnou stranu ke skladu lektvarů, kam s ním zalezla podobně, jako se ukryli v archivu na ministerstvu.

Až když proti sobě stáli a Pansy se na něj stále mračila, zabouchla dveře a své mračení ještě více prohloubila.

„Tak co chceš, hrdino?"

„Chci v tom pokračovat," neotálel. Pansy se mu však vysmála.

„A co že ty chceš?" založila si ruce na prsou. Harry ty své zvedl a chytil ji za ramena, ale ona se mu vyškubla.

„Potřebuju tě," sdělil jí nečekané, ale ani to ji neoblomilo. Stále se mračila a pro jistotu ustoupila o krok dál, až zády narazila do police, na níž se zakymácely lahvičky s lektvary. Naštěstí byly pojištěné kouzlem a nespadly.

„Nepotřebuješ," usuzovala. „Doteď sis poradil beze mě, tak v tom můžeš pokračovat směle dál."

Harry tušil, že to nebude snadné a uvědomoval si, že se rozhodně nezachoval správně. Proto přešel k riskantnímu kroku, který ho mohl v tom nejlepším případě zasáhnout správně mířenou fackou. Přesto hodlal tento risk podstoupit, proto se k ní přiblížil a k jejímu překvapení se oběma rukama zapřel o regál.

S otázkou v očích se na něj zahleděla a notnou chvíli nemohla popadnout dech, když se k ní přiblížil. Skoro cítila jeho peprmintový dech, jak ji hřál na rtech, a slyšela, jak zběsile buší jeho srdce. Aby si dodala stabilitu, nahmatala za zády spodní polici regálu a zapřela se o něj, zatímco přerývaně oddychovala.

Vyvolený se díval do zelených hlubin a na chvíli zapomněl, jaké to je užívat racionální myšlení. V tu chvíli viděl jen ji a zpětně si přehrával ten večer, kdy jeden druhému říkali o všem, co je napadlo. O tom, jakým milujícím a hodným člověkem Pansy ve skutečnosti byla. O tom, jak si v určitých aspektech byli neuvěřitelně podobní a v jiných se z nich pro změnu stávaly protipóly. Ty se však, jak je všeobecně známo, odjakživa přitahovaly.

A přesně to Harry pocítil, když byl jen nepatrný kousek od jejích rtů.

Původně jí přišel říct, že ji potřebuje nějakou dobu v životě jako kamarádku a podporu ve zlých časech, kdy se topil v temnotách a nemohl o tom mluvit se svými přáteli. Jistě, důvěřoval jim a věděl, že by ho neodsoudili za to, že už ho nebavilo být hrdinou a Vyvoleným, ale také by mu neúnavně domlouvali, že to je přeci jeho úděl. Právě proto se mu zalíbilo trávit čas s ní, jelikož Pansy ho neobdivovala, pouze ho vnímala jako někoho, kdo měl dobré i stinné stránky.

S tím, co měl na srdci původně, se jí ale už svěřit nemohl. Teď, když k sobě byli tak blízko a on mohl slyšet, jak se její dech chvěje, si najednou začal uvědomovat věci, které předtím neviděl.

Nebyli si podobní jen některými vlastnostmi, ale také vzhledově. Oči měla jen o pár odstínů světlejší než on, za to vlasy měli na popel stejné. Netušil, jestli ho to má fascinovat nebo děsit, ale v daný moment ho to jen utvrzovalo v tom, že právě tohle má možná větší význam než cokoliv jiného.

„Dej mi ještě jednu šanci," zašeptal do jejích rtů. Nemohl ani zdaleka tušit, jak těžké pro ni bylo udržet se na nohách. Celým tělem jí projelo příjemné mrazení, které doposud nezažila. Pootevřela ústa, aby něco řekla, ale už se k tomu nedostala.

Vyvolený využil situace a jemně otřel rty o ty její. I ten letmý dotek stačil na rozpálení ohňostroje emocí, o nichž si neuvědomovali, že uvnitř jejich těl dřímají. Pak, jako by na to čekal celý život, vsunul jazyk do jejích úst a laškovně si pohrával s tím jejím, zatímco mu ruce začaly bloudit po štíhlém pase a tiskly její tělo tak blízko, jak jen to šlo.

Trvalo jen několik vteřin, než ho od sebe prudce odstrčila. Čekal tu facku, o které se domníval, že ji dostane, ale to se nestalo. Parkinsonová se na něj místo toho šibalsky usmála.

„Tohle jsme si nedomluvili, hrdino."