Tak poslední díl jsou tu. Snad se vám povídka líbila.

***

26. část

Miriam po schůzi spěchala do Bradavic. Nechtěla s nikým mluvit a tak rychle zmizela, když se ostatní loučili. Potřebovala zjistit pravdu a to okamžitě.
Běžela rovnou do sklepení a vloupala se do učebny lektvarů. Zapálila kahan pod kotlíkem a začala do něj házet potřebné přísady. Za pár okamžiků a několika míchání proti směru hodinových ručiček, byl lektvar hotový. Nalila ho do baňky a zchladila na pokojovou teplotu.
Poté stačilo přidat tři kapky její krve a lektvar odhalí jestli je opravdu v jiném stavu. Pokud zůstane světlounce modrý je to v pohodě a paní Weasleyová se mýlila, ale pokud zrůžoví, bude to problém.
Severus následován rámusem vpadli do učebny právě když se píchla do prstu.

" Věděl jsem, že budeš tady," ušklíbl se Severus.

" Takže je to pravda?!" vykřikl Remus. Severus se po něm s opovržením podíval.

Jistě nemůže se dočkat až bude oslavovat, že zplodil syna.

" To ještě nevím!" řekla nervózně. Pak vzala malou skleněnou pipetku a z malé rány na prstu odsála krev. Poté ji po kapkách přidala do lektvaru. Ten se okamžitě začal barvit do jasného růžového odstínu.

" Ach bože!" vytřeštila oči svírajíc baňku v ruce.

" Tak co to znamená?" zeptal se Remus. Miriam se na něj provinile podívala ale nebyla schopná mu to říct.

Severus ji stejně předběhl: " To znamená, že budeš otec, možná..." ušklíbl se.

" Já ti dám možná," naštval se Remus. Poté se vrhl na Severuse a chytil ho pod krkem. Prali se jako mudlové, zapomněli na své hůlky, museli si to vyřídit jako chlapy.

Miriam se je snažila od sebe odtrhnout, ale dopadlo to tak, že schytala také jednu. Měla roztržený ret. Až její pláč a zoufalý křik je přiměl přestat. Severus měl roztržené obočí, pod krkem pěkný otisk Remových dlaní. Remus pro změnu natržený koutek, roztrhané oblečení a pod okem mu nabíhal monokl.

" Je celá tvoje," vyprskl Severus na Rema a pak zmizel z místnosti.

" Severusi!" zakřičela Miriam, ale už ji neslyšel. Remus pomalu přešel k ní.

" Ukaž, bolí tě to?" zeptal se ukazujíc na ret.

" Nech to být ošetřím si to," mávla nad tím rukou. Pak se mu podívala do očí, byly smutné. Na to jedno skoro neviděl, díky monoklu.

" Je mi to líto Reme... víš ani nevím jak to vysvětlit... nemám na to omluvu... Jsem pitomá, kdybych si víc vážila toho, co pro mě děláš..."

" To není láska Miriam, ty jsi mi vděčná, to je vše."

" Někdy je to víc než pomíjivá vášeň," snažila se vysvětlit nevysvětlitelné.

" Neměl jsem si dělat iluze. Věděl jsem, že ho stale miluješ."

" Ale víš jaký on je. Nevezme mě k sobě, vím to. Ta bláznivá chvíle, kterou jsme s ním prožila... Choval se potom jako hulvát a poté se to už nestalo. Prosím zapomeňme na to," žadonila a dokonce si před něj klekla.

" Ne miriam, to dítě by mi stále připomínalo, že jsem až na druhé koleji. Že mě nemůžeš milovat. Tvé srdce patří tomu mizerovi. Musíme to skončit. A ty se s ním zkus usmířit. Už kvůli tomu mrněti."

" Reme takže tohle je fakt konec?" zeptala se s úzkostí v hlase.

" Ano je Miriam, doufám že budeš jednou šťastná, i když to nebude se mnou," řekl naposledy ji objal a poté odešel. Šel se schovat před světem na své tajné místo, aby ho nikdo nenašel.

***

" Severusi, vyslechni mě," bouchala na jeho dveře. Zapečetil je, aby k němu nemohla.

" Nevím o čem bychom spolu mohli my dva mluvit," řekl Severus arogantně.

" O čem asi, o dítěti ne?!" bouchla vztekle do dřeva před sebou.

" Myslíš o tom vlkodlačím bastardovi?" řekl Severus sprostě.

" To dítě je tvoje, ty tupče!" vyjela Miriam.

" Snad si nemyslíš, že jsem takový hlupák, abych tomu uvěřil. Copak Lupin tě opustil a tak se to snažíš hodit na mne?" vysmíval se jí.

" Ty jsi vážně neskutečný!
. Nenávidím tě! Kašlu na tebe, nepotřebuju tě. Já se o své dítě postarám. Sbohem," bouchla naposledy na dveře a pak šla za Brumbálem. Severus jen tiše stál za dveřmi a zatínal pěsti.

***

" Není žádný důvod, abych tu zůstala," řekla Miriam, která se přišla rozloučit.

" Asi nemá cenu vás přesvědčovat," pokýval Brumbál hlavou.

" To skutečně nemá. Sbalím si věci, pojedu na ministerstvo a vyřídím to tam s nimi. Vrátím se zpět do své vlasti. Tak dlouho jsem tam nebyla."

" Ano poslední dobou jste měla práci spíše tady. Ani kvůli dítěti nezůstanete?" zkusil ještě stařík.

" Hlavně kvůli němu ne. Severus ho nechce uznat, tak co bych tu dělala," zavrtěla hlavou. Několikrát zamrkala, aby tak odehnala vtíravé slzy.

" Dobrá, kdybyste cokoli potřebovala, ozvěte se," potřásl si s ní rukou a poté Miriam odešla. Druhý den brzy ráno odjela zpět do Německa.

***

O dva roky později...

" Je nádherný, ale na můj vkus mi až moc připomíná jeho otce, ale oči má po tobě," řekl Remus.

" Myslím, že bude jeho kopie, ale doufám, že bude mít lepší povahu. Začíná už pěkně zlobit," odpověděla se smíchem. Malý chlapec, dostal jméno po svém otci, Severus.

" A ozval se ti od té doby?" zeptala se jí Tonková - Lupinová. Remus si ji asi před dvěma měsíci vzal. Po jejím dlouhém naléhání.

" Ne, občas mi chybí, ale říkám si, že je to tak lepší," zavrtěla hlavou, aby odehnala nebezpečné myšlenky.
Myslela na něj každou noc, trápila se. Přes den byla veselá, zatnula zuby kvůli synovi, ale v noci to na ní vždycky padlo. Remus na ní poznal, že to na ně jenom hraje. Ne nadarmo měl vlkodlačí instinkty a proto se rozhodl zajet do Anglie a přitáhnout Severuse třeba za ty jeho mastný vlasy, když to bude potřeba.

" Kam chceš jít?" zeptala se ho, když si bral cestovní hábit.

" Myslel jsem, že se přemístím pro Brumbála, byl za tebou vůbec?"

" Ne, vy jste první známí z Anglie, co mě navštívili."

" Tak vidíš bude mít radost," a než stačila cokoli říct, byl Remus ta tam.

***

Remus opravdu šel za Brumbálem, ten nadšeně souhlasil. Ještě však museli přimět Severus, aby cestoval s nimi.

" Co tu chceš?" podivil se Severus, když ho spatřil na prahu svých komnat.

" Přijel jsem tě navštívit a domluvit ti, abys už konečně přijel za Miriam."

" Šťastná rodinka se opět sešla nebo co?" rejpal Severus.

" Co to meleš, to dítě je tvoje Máš syna a je jako tvé dvojče ve zmenšený podobě," zamračil se Remus.

" Řekl bych, že lhaní ti nikdy nešlo," zakroutil Severus hlavou.

" Já ti nelžu, škoda že jsem ti ho nevyfotil. Dokonce se jmenuje po tobě," Severus se zarazil, chvíli přemýšlel ale pak řekl: " To ti nespolknu, nebudu platit žádné výživné za tebe."

"Pro Merlina, on není můj! Já jsem s Miriam nikdy nic neměl," řekl Remus pravdu, kterou tak dlouho skrýval.

" To myslíš vážně?" zeptal se Severus pochybovačně.

" Ona nechtěla, že prý až po svatbě... a jak víš žádná svatba se mezi námi nekonala. Proto jsem ti tenkrát rozbil hubu. Byl jsem naštvaný, že tobě dala přednost. Ale to je za námi, já jsem se před dvěma měsíci oženil s Tonkovou."

" A to ti mám gratulovat?" řekl ještě jízlivým hlasem načež zmlknul. Došlo mu co mu právě sdělil.

Nikdy s ní nic neměl. Byla jen moje... to dítě je moje, mám syna.

" Proč teda nikdy nenapsala?" zeptal se skepticky.

" Proč? Nediv se když si jí od sebe odehnal, už nechtěla žadonit. Jenže se trápí, poznal jsem to na ní. Pořád na tebe myslí. Už to, že dítě pojmenovala po tobě a vlastně se skrz něj dívá celý den na tebe. Pojeď tam se mnou."

" Nemyslím že je to dobrý nápad," řekl pochybovačně.
V tu chvíli se však odkudsi vynořil Brumbál: " Severusi ty máš snad strach?"

" Já a strach? Nebál jsem se Pána zla, nevidím důvod, proč bych se měl bát malého dítěte. Jedeme!" zavelel a nasadil si svůj cestovní plášť.

***

Když dorazili, nikdo nebyl doma. Na dveřích visel kouzlem upravený vzkaz, že budou venku na procházce a že se staví na dětském hřišti. A tak se tam vydali. Jak se tak blížili k barevnému plotu Severus už zdálky viděl malou postavičku s havraními vlasy.

" Severusi..." uslyšel své jméno, ale otočilo se na něj ono dítě. Byl opravdu jeho přesná kopie. Vypadal tak, když byl malý.

" Mami..." křičelo to malé stvoření a nenoutíkalo směrem ke své matce. Ta ho přijala s otevřenou náručí. Oba dva se hlasitě zasmáli. Severus šel pomalu k nim. Miriam vypadala ještě lépe, než kdy předtím. Mateřství jí svědčilo.

" Ahoj Miriam," řekl dospělý Severus, když dorazil k ohradě. Otočila se oči rozšířené překvapením.

" Ty? Co tu děláš?" zeptala se.

" Musel jsem ho vidět na vlastní oči. Je mi vážně moc podobný. Takový jsem byl, když jsem byl malý."

" A to jsi mi přijel říct jen tak?" zeptala se přiškrceně.

" Ne, chci být s tebou, můžeš mi někdy odpustit, jak jsem se choval?" zeptal se a zkoumal to malé stvoření v její náruči.

" Já nevím Severusi. To není jen na mě," řekla pokývla hlavou k synovi. Ten najednou vytáhl z kapsičky kouzelnou čokoládovou žabku.

" Ceš?" řekl a podával ji svému otci.

" Řekl bych, že malý rozhodl a co ty?" zasmál se Severus.

Miriam místo slov použila řeč těla, nahnula se k němu a něžně ho políbila.

" Odpuštěno, ty mizero jeden," zašeptala a Severus ji objal a svého syna s ní.

KONEC