Min-Ki

Hned jak jsme se rozloučili s Hyuniem i Min-Hem, který nebyl ani trochu překvapený, že před domem narazil na Taeyonga... zjevně byl informován nejen o mé oslavě, ale taky o přítomnosti „hrdliček"... a konečně jsme vyrazili na nákup těch úplně nejúžasnějších květin, uvědomil jsem si, že je vlastně sobota a že tedy není jisté, že květinářství v naší ulici má otevřeno. Rozhodl jsem se však, že svou náhlou pochybnost neřeknu nahlas, jen abych Taeho třeba zbytečně neznervóznil. Stačilo přece, že jsem začal být nervózní já. Vážně jsem se bál, ale současně jsem mega moc doufal, že můj nápad jít pro květiny zrovna sem nebyl úplně pitomý, že snad i přes fakt, že se tohle konkrétní květinářství nachází zcela mimo neustále rušné centrum, bude o víkendu otevřeno.

Bože, úplně by stačilo, kdyby tam měli otevřeno alespoň dnes, ach jo. Nejspíš jsme měli rovnou zajet do centra... byla by to rozhodně sázka na jistotu... jenže by nám to trvalo o kotel dýl, a jak bychom pak tohle překvapení zatajili před Teniem, to fakt netuším, znovu ach jo. Navíc jsem nic neřekl mámě, takže i jí bych musel vysvětlovat svou o dost delší nepřítomnost a tím spíš by si Tenie všiml a bylo by po našem překvapení. Až na to, že naše plány týkající se této konkrétní části... úžasné kytice... i tak dost možná ztroskotají. Nebo taky ne...

Tae šel vedle mě mlčky zahloubaný do svých vlastních myšlenek a naštěstí si nevšiml mé vzrůstající nervozity, která však ze mě opadla ve chvíli, kdy jsem už z dálky zaznamenal, že dveře do obchůdku s květinami jsou otevřené...

... jenže v okamžiku, kdy jsem si s nemalou úlevou oddechl, někdo z těch dveří vyšel, zavřel je a hned taky zamkl. V dalším okamžiku, během kterého jsem se zmohl na pouhé zaražené civění, ten někdo... zdálo se, že je to mladý muž... už poklidně odcházel. „Co... cože?" ozval se nevěřícně frustrovaným tónem Taeyong. „To nám jako zavřou před nosem?" zamračil se. „Jenže... kde teď tak rychle seženeme kytku pro miláčka Tenieho? Tohle je fakt na hovno... všechno je v prdeli!" zanaříkal naštvaně hned na to. „Počkej, ještě nepanikař." vydechl jsem a nejen proto, abych ho uklidnil. „Něco zkusím, ano?" oznámil jsem mu. „Co zkusíš?" nechápal. „Počkej tady a já toho kluka zkusím přesvědčit, aby nám ještě prodal jednu kytku... snad ho přesvědčím." upřesnil jsem Taemu svůj plán už notný kus od něho. Taeyong zůstal poslušně stát na místě, zatím co já jsem se s nadějí rozběhl za... naštěstí pro mě... loudavým krokem vzdalujícím se týpkem.

„Hej... počkej!" zavolal jsem na něj mega naléhavě, jakmile jsem se přiblížil dost na to, aby mě mohl nejen slyšet, ale hlavně pochopit, že volám zrovna na něho. Bože... ano, přišlo mi to jako dost neomalené oslovení, jenže já jsem v tu chvíli absolutně netušil jak slušnějším způsobem upoutat jeho pozornost, ještě když jsem tu pozornost potřeboval hned. Kdyby to byl někdo starší, rozhodně bych si něco podobného nedovolil, i když... ano, uznávám, že i tohle bylo trapné. „To tvé „hej" jako patřilo mně?" otočil se naštvaně mým směrem. Tmavými a dost odrosteními vlasy mu pohazoval mírný podzimní větřík, ale on si je neodhrnul z tváře, když mu tam zrovna spadly. Soustředil se pouze na mě a taky na to, aby se třeba nezapomněl mračit. I přes zjevnou naštvanost působil jemně a bezesporu moc hezky. Popravdě, musel jsem uznat, že je to doopravdy krásný kluk.

„Copak vypadám jako nějaký „hej počkej"?" nepřestával být na mě naštvaný. Už jsem se chystal říct, že tak ani náhodou nevypadá, ale namísto toho jsem vypustil z úst úplně něco jiného. „Hane?!" překvapeně jsem se uculil, protože jsem si až takhle z blízka... konečně... uvědomil, že tohoto kluka vlastně znám. Mega dlouho jsem ho neviděl, hodně se od našeho posledního setkání změnil... rozhodně ne k horšímu, vážně mu to moc slušelo... i proto jsem ho z dálky vůbec nepoznal a zřejmě i proto mi okamžitě nedošlo, koho že to mám před sebou, ale teď už jsem si byl téměř jistý, že je to Han a že ho skutečně znám. Tedy, nedá se říct, že Hana znám kdo ví jak dobře, ale trochu přece jen.

Vím o něm, že pochází z Hwaseongu, že je plus mínus stejně starý jako já a že tady žijí nějací jeho příbuzní, konkrétně ti, kteří vlastní květinářství v naší ulici. S Hanem jsme se v minulosti párkrát potkali, když zrovna přijel na návštěvu, párkrát jsme spolu i mluvili, ale nějak víc jsme spolu nekamarádili, protože on měl vždycky svůj okruh přátel a já zase svůj. Navíc se Han v Busanu nikdy moc dlouho nezdržel, takže nebyl skoro žádný prostor na budování nějakého přátelství. I když jsem se později doslechl... čistě náhodou... že prý studuje na stejné univerzitě jako já, nějakou hříčkou náhod jsme se tam nikdy nepotkali. Zřejmě proto, že byl na jiné fakultě... obor sólový zpěv (tímto jsem si nebyl úplně jistý)... a z velké části i proto, že jsme na sebe vzájemně nemysleli a na půdě Art academy se proto nevyhledávali. Přesto jsem se teď odvážil považovat ho za svého „starého" známého.

„Min-Ki?!" pousmál se stejně překvapeně... evidentně mě i on poznal, jak milé. „Je fajn tě vidět po tak dlouhé době, ale, řekni... od kdy zrovna ty pokřikuješ na lidi jako nějaký nevychovaný hulvát?" znovu se na mě zamračil. Škoda. Ten úsměv, který předvedl před chviličkou, mu slušel o kotel víc... tak sweet... ach jo. „Promiň." špitl jsem už celý rudý. „Nevím, co to do mě vjelo." omlouval jsem se. „Vážně... promiň." Doopravdy mě mrzelo, že jsem se k němu choval jako nějaký nevychovaný hulvát, proto jsem se cítil dost trapně. Vlastně nejen proto. Najednou jsem přestával mít pocit, že jde skutečně o mého „starého" známého. Netuším proč. Možná proto, že tohle označení bylo přece jen maličko přehnané? Nebo proto, že na mě čím dál víc působil mega zvláštním dojmem?! Čím pozorněji jsem se na něho totiž díval, tím víc mě fascinoval. Že by na mě snad mělo vliv mega silné charizma, které z něho vyzařuje? Takto jsem si ho vážně nepamatoval. Tyhle pocity pro mě byly zcela nové!

„Fajn, omluva přijata." k mé radosti se znovu pousmál. „No a... mělo to tvé neslušné pokřikování nějaký konkrétní důvod?!" zajímal se pořád s úsměvem hned na to. „Nebo tady pokřikuješ na lidi jen tak z nudy?" uculil se o poznání víc. Zřejmě mu došlo, že jsem neměl tušení, na koho volám. Teď už to sice vím, ale... Bože, doufal jsem, že Han vůbec netuší, jak se vedle něho právě teď cítím, i když, vlastně... ach jo... ani já sám jsem netušil, jak se cítím, bylo to mega divné. „Tak co, prodá nám tu kytici?" ozval se hned u nás netrpělivě nervózní Taeyong, na kterého jsem úplně a dočista zapomněl. Ještě že se neostýchal a přišel za náma, jinak nevím. „Takže kytici?" nepřestával se culit Han... evidentně mu došlo, že Tae patří ke mně... zatím co já jsem prudce zamrkal, jen abych se díky tomu probral a uvědomil si, proč že jsem na Hana hulákal a co že jsem to po něm chtěl.

„Potřebuji krásnou kytici pro svého přítele Tenieho." bez sebemenšího zaváhání odpověděl Tae. „Ki říkal, že..." „Dnes je krám zavřený." přerušil ho však důrazně Han. „Potřeboval jsem si tam jen něco vzít, ale..." s povzdechem se zarazil. „Takže se má jednat o krásnou kytici pro přítele, ano?" sjel Taeho zvídavým pohledem. „Fajn." přikývl, aniž by čekal na jeho odpověď. „Občas tetičce a strýčkovi v krámu vypomáhám, tak... ok... pro vás dva tedy květinářství na chvíli otevřu, přesvědčili jste mě." mrkl na Taeho a kupodivu i na mě. Neměl jsem sice pocit, že bych ho já jakkoli přesvědčoval, ale to nebylo až tak podstatné. Podstatný byl jen výsledek. „Díky moc." mega vděčně se zatvářil Taeyong. „Díky, Hane." špitl jsem i já, na což Han kývl hlavou jakoby ve smyslu, že to v podstatě nestojí za řeč, že je to pouhá maličkost, která ho ani trochu nebolí.

„Máš vůbec nějakou konkrétní představu... tedy, víš, o jakou kytici by se mělo jednat?" zajímal se zcela vážně Han, zatím co Taeyong víc jak půl hodiny bezradně pokukoval po všech možných květinách a že jich tam nebylo málo. Tae očividně ani trochu netušil... pořád ještě netušil. Já jsem taky neměl tucha, bohužel. „Vím jen, že nechci obyčejné růže." rozhodil bezradně rukama okamžik na to. „Růže vůbec nejsou obyčejné." oponoval mu nejen nesouhlasně, ale současně i s mírně zasněným výrazem Han...

... který si zrovna u pultu pohrával s kytičkou bílých růží. „Ale ok... chápu." jemně se pousmál hned na to. 

Kytičku odložil za ostatními růžemi zpět do vázy. „Růže ti přijdou jako všední, protože se darují téměř při každé příležitosti, jenže ty si pro svého přítele přeješ květiny zcela neotřelé a naprosto mimořádné, je to tak?" pokračoval vědoucně, aniž by na jeho rtech přestal pohrávat jemný úsměv. Taeyongovi poklidně tykal a nejen proto, že i s ním je de facto stejně starý, ale taky proto, že se už oba kluci stihli vzájemně představit. Han tedy už věděl, že má před sebou Lee Taeyonga a Tae pro změnu věděl, že má tu čest s Yoon Jeong-Hanem. „Hmmm..." přikývl Tae. „Přeji si pro Tenieho naprosto mimořádnou a mega úžasnou kytku, až na to, že..." znovu bezradně a vlastně i bezmocně rozhodil rukama. „o květinách já vůbec nic nevím." dodal sklesle.

„Mám to stejně." přiznal jsem, ač nerad. Měl jsem sice v hlavě matnou představu, dokonce jsem před sebou v relativně živých barvách viděl Tenieho s mega krásnou kyticí, jenže ta matná představa byla až moc matná a kdo ví, jestli byla skutečná jako ve smyslu... ty květiny vážně existují? Ok... jasně, že přeháním, když ze svých představ dělám možné sci-fi, ale i tak je jisté, že k nějakému odborníkovi mám mega moc daleko. „Fajn." o poznání víc se uculil Han. „Já jsem se tady za pár let při vypomáhání naučil o květinách ledasco, tak..." mrkl na Taeho. „co kdybych ti s výběrem maličko pomohl?!" „To by bylo super!" rozzářil se Tae. „To by bylo víc než jen super." hodil jsem nervózní pohled na mobil. „Měli bychom se totiž co nejdřív vrátit domů." upozornil jsem Taeyonga, kterému beztak došlo to stejné co mně, když i on zkontroloval čas na svém mobilu. „Tenie se po mně zatím neshání." oddechl si zřejmě díky absenci zmeškaných hovorů, případně sms.

„Jenže to by se změnilo, protože bez tvé pomoci bych tady trčel až někdy do noci." pousmál se na Hana. „Vážně nemám ani šajnu jaké kytky vybrat." dodal zklamaně. Bylo na něm poznat, že by velice rád vybral květiny osobně, jenže si neví rady, proto je mega moc zklamaný. „Nemám v plánu trčet tady s vámi až do noci." ušklíbl se Han. „Tak víš co?" uculil se pouze na Taeyonga. „Ty si teď vyber všechny květiny, které tě nějak zaujmou... ty, které se ti líbí nejvíc a vůbec nad tím nerozmýšlej, prostě ber a já ti pak výběr zúžím natolik, aby z toho vyšla super kytice a ne pouhý zmatek... souhlasíš?" nepřestával se culit. „Super nápad!" zajásal Tae a spolu s ním i já. Vážně mi Hanův nápad přišel jako super. Tae si vybere podle libosti a Han pak dá jeho výběru nějaký „tvar". Jak Jeong-Han řekl, tak Taeyong udělal. Bez dalšího váhání se „vrhl" na všechny ty květiny a najednou mu výběr šel o poznání líp. Han ho se zájmem sledoval...

... a já vlastně taky. Pár minut na to už Jeong-Han pilně vybíral květiny, které se k sobě nejvíc hodí a vázal je jako nějaký zkušený odborník do super úžasné kytice, kterou samozřejmě nezapomněl přizdobit a zabalit. „Teď už vážně musím běžet." vydechl hned potom, co totálně happy Taeyong zaplatil za jeho a Hanův de facto společný a rozhodně mega úžasný výtvor. „Rád jsem tě znovu viděl, Min-Ki." usmál se na mě. „Třeba se příště potkáme někde v Seoulu, budeme mít oba víc času a pořádně pokecáme?!" „To by bylo fajn." usmál jsem se i já. „Rozhodně se s tebou moc rád potkám někde v Seoulu. Můžeme pak spolu pořádně pokecat a já tě seznámím s mým přítelem." oznámil jsem mu. Díky Bohu jsem se už vedle něho necítil tak moc divně. Ne že by Jeong-Han najednou ztratil své charizma... to ani náhodou, navíc je vážně moc krásný... ale konečně jsem se naprosto uvolnil a znovu jsem získal pocit, že je to „obyčejný" kluk, kterého tak trochu znám.

Myslel jsem proto svá slova naprosto upřímně. Rád bych se s ním potkal někde v Seoulu. Nenásilně, klidně pouhou náhodou. „A já zase s tím svým." uculil se o poznání víc. „Tebe jsem rád poznal, Taeyongu." mrkl na Taeho. „Doufám, že ten tvůj Tenie bude mít z kytice radost." zadoufal pořád s úsměvem. „Jestli Tenie nebude mít radost, klidně tu kytku sežeru." odtušil naprosto vážně Tae. „Mimochodem... i já jsem tě rád poznal, Jeong-Hane." dodal s upřímností v hlase. „Ještě jednou moc děkuji nejen za tvou ochotu, ale i za tvou úžasnou pomoc... bez tebe bych byl totálně ztracený!" přiznal. „Poděkuj nejdřív Min-Kimu." nepřestával se culit Han. „Bez jeho „hej počkej"..." ušklíbl se. „bych neměl sebemenší tušení, že mě tady někdo potřebuje. Za mě však říkám, že nemáš zač... rádo se stalo." dodal už zase s milým úsměvem, aniž by se chystal... naštěstí pro mě... nějak víc rozvádět mé předchozí trapně neslušné chování.

Nestačil jsem říct, že mi Tae vůbec děkovat nemusí, ani on nestihl cokoli říct, protože v dalším okamžiku nás už Han oba dva vystrkával z obchůdku a opět zamykal dveře. „Pa." naposledy se uculil, než se vydal tam, kam šel před tím, než jsem ho já... jako nějaký neslušný hulvát... zastavil. „Pa." taky my dva jsme mávli na pozdrav. „Jdeme domů?" uculil jsem se na Taeyonga. Měl jsem mega velkou radost, že naše malá... v podstatě velká... mise vyšla. Měl jsem mega radost z kytice, kterou později dostane Tenie. „To si piš, že jdeme!" vyhrkl nadšeně a současně i mega natěšeně Taeyong. „Díky, moc, Ki!" dodal s vděčně milým úsměvem. „Díky za tvůj nápad i za tvou pomoc, já..." „Nemusíš mi děkovat." nenechal jsem ho jeho díky dopovědět. „Oba přece chceme, aby byl Tenie šťastný, takže mi vážně nemusíš děkovat." trval jsem si na svém. „Už ti někdo... myslím kromě tvé mámy, Hyuna a vlastně i Tenieho... řekl, že jsi zlatíčko?" zajímal se pořád s úsměvem. „Možná?!" začervenal jsem se. „Pokud ano, má pravdu!" uculil se ještě víc. 

Jong-Hyun

„Ji-Woo a Ten jsou nejspíš v kuchyni, nebo už možná připravují oslavu v obýváku, tak běž za nimi." popoháněl jsem Min-Ha hned, jak Ki s Taeyongem odešli a my dva jsme zapadli zpět do domu. Min-Ho o přítomnosti hrdliček věděl... prý i to Ji-Woo řekla jeho mámě... takže jsem mu nemusel nic vysvětlovat. Uvědomil jsem si však, že já s ním jít nemůžu, protože mám přece svůj úkol, který musím teď hned splnit. „Neříkej jim prosím, že jsi se mnou a s Ki mluvil, ani že jsi potkal Taeyonga, jo?" požádal jsem ho. „Proč jim to nemám říkat?" nechápal. „Proč za nimi nejdeš se mnou a proč ty tajnosti?" „Protože já s Ki a Taeyongem chystáme pro Tena překvapení." odtušil jsem. „Já jsem si myslel, že Ki slaví narozeniny, že se chystá jeho oslava." uculil se. „Taky že jo." i já jsem se uculil. „To máš fuk... prostě jim nic neříkej, ať netuší, že my tři nejsme na zahradě a my se k vám později přidáme. Prostě jsi nás neviděl, nic nevíš."

„Ok, nic nevím." mrkl na mě. On pak bez dalších řečí zamířil po schůdcích do obýváku a já jsem v co největší tichosti vyběhl schody k Min-Kimu mega útulnému pokoji... pořád zůstával stejný a já bych ho tak i nechal... abych tam mohl pobrat všechno, o co mě miláček požádal. Díky Bohu jsem brzy našel jak dvě teplejší deky, tak po o něco delším pátrání i nějaké ty čajové svíčky, které by měly doplnit romantickou atmosféru v pergole. S tím vším se mi naštěstí podařilo zcela nepozorovaně proplížit zpět na zahradu, kde jsem pak mega netrpělivě čekal na návrat miláčka a Taeho. Ji-Woo ani Tenie se po nás zatím nesháněli, ale i tak jsem začínal být hodně nervózní. Co bych jim asi tak řekl, kdyby přišli do pergoly s tím, že už je všechno hotové a ptali se na ně? Doufal jsem, že je Tenie v pohodě při přípravách na kterých se spolu s Ji-Woo podílí a ještě víc jsem doufal, že se Ki s Taeyongem vrátí včas a že budou mít tu krásnou kytici, pro kterou spolu šli. Bože... kéž by všechno klapalo tak jak si přejeme, fakt kéž by.

„Kde jste tak dlouho?" bafl jsem na ně na oba hned, jak se ti dva objevili. Bože zachraň mě... na můj vkus jim ten nákup trval mega moc dlouho. Všechno jsem nachystal, tedy jako ve smyslu, že jsem rozmístil svíčky po stolku a některé jsem dal i na krb a deky jsem jen tak hodil na jedno z křesílek, kde jsem se taky usadil, ale jak čas plynul, nedokázal jsem už v klidu usedět. Pochodoval jsem pak po pergole i po zahradě, pořád jsem čuměl na mobil a zvažoval, jestli nemám Min-Kimu zavolat, protože uplynulo půl hodiny a oni se stále nevraceli. Byl jsem si jistý, že obchod je někde blízko v ulici, že se musí vrátit co nevidět, jenže jsem se asi spletl. „Máte tu kytici, to je super!" vyhrkl jsem nadšeně hned na to, aniž by mi uculený Ki nebo stejně uculený Taeyong stihli odpovědět. „Došlo k menším komplikacím, ale jo, máme tu kytici!" zazubil se jako nějaké ztělesnění štěstí Tae.

„Moc hezky jsi to tady připravil, Hyunie." pochválil mě miláček, který okamžitě zaznamenal mou snahu. „Líp to ani nešlo." uchechtl jsem se. „Snad to bude takto stačit, aby byl Tenie šťastný." nejistě zadoufal Tae. „Podle mě..." pousmál se na něho můj miláček. „záleží nejvíc na tobě, Tae. To ty se musíš postarat o to, aby byl šťastný... tohle..." poukázal jak na pergolu, tak na kytici. „je jen pomůcka, tohle všechno samo o sobě určitě nestačí." „Vím." přikývl Tae. „Vím to a vážně se budu moc snažit!" slíbil, jak nejupřímněji dokázal. Pochopitelně jsem věřil, že se bude snažit a Ki tomu věřil stejně jako já. Oba přece víme, že Tenieho moc miluje. „Ta kytice je vážně moc krásná... skvělý výběr." pokýval jsem uznale hlavou, jakmile Ki našel vázu, do které ji dal. Tohle posezení bylo vždycky hezky upravené, tedy ani váza nesměla chybět a i když v ní aktuálně nebyly žádné kytky, měla tam své stálé místo, takže miláček neměl problém ji najít.

„Ještěže jsem ji v létě nerozbil." zašeptal si pro sebe, když do ní Taeho kytici dával, ale já jsem ho i tak slyšel. Jeho hlášku jsem však nekomentoval a nejen proto, že jsem si nebyl úplně jistý co přesně tím myslí. Možná jsem jen tušil. „Že?" reagoval na má slova mega nadšeně miláček, který nemínil svou tichou hlášku říkat nahlas a nějak víc ji rozvádět. Ani já jsem se tím nemínil zabývat, nebyl k tomu žádný důvod. „Taky si myslím, že je moc krásná!" usmíval se. „Pomohl nám nějaký Min-Kiho kamarád, sám bych tu kytku nevybral." přiznal mírně rozpačitě Taeyong. „Kamarád?" podivil jsem se. „Znám ho?" zajímal jsem se hned na to. „Ne, neznáš." pousmál se Ki. „Nedá se ani úplně říct, že je to můj kamarád, ale mám v plánu tě s ním seznámit, pokud se tedy potkáme v Seoulu." uculil se v závěru, na což mi vysvětlil jak to s tím klukem... Jeong-Hanem... je a taky jsem se konečně dozvěděl, proč se tam tak dlouho zdrželi. Nechybělo málo a oni by žádnou kytku neměli, ale naštěstí ji mají, to je dobře.

„Teď však musíme řešit důležitější věci." dodal rychle, zřejmě abych se na nic dalšího nevyptával, tedy na nic dalšího co se toho Jeong-Hana týká. Ne že bych měl, kdo ví jakou potřebu na něco se vyptávat, ale kecal bych, kdybych tvrdil, že nejsem ani maličko zvědavý na kluka, o kterém jsem od Min-Kiho v životě neslyšel. Nechal jsem to však plavat. „Kdy přesně dáš Teniemu tu kytici?" pokračoval miláček s důležitě vážným pohledem, který věnoval Taemu. „Půjdeš s ním nejdřív na pláž, kde je velice krásný západ slunce?" vyptával se pořád Taeho, ale přitom mrkl na mě, jako by mi tím chtěl naznačit, že je tady západ slunce stejně krásný jako v Kangnungu... alespoň tak jsem to pochopil a neměl jsem s tím problém... ale hned na to se znovu zaměřil na našeho aktuálně nejistě vypadajícího kamaráda. „No jo..." vydechl Tae. „tohle ještě musím vymyslet... já nevím!" zmučeně si povzdechl. „Proto tady máš nás dva, ne?" připomněl jsem mu. „Jo, však my tři společně vymyslíme v jakém pořadí a jak přesně to bude nejlepší." odhodlaně se mnou souhlasil Ki.

Min-Ki

„To je nádhera!" jásal jsem, jakmile jsem už převlečený do svátečnějšího oblečení uviděl obývák, který maminka spolu s Teniem pečlivě vyzdobila na mou oslavu narozenin. Měl jsem sice pocit, že by se ta výzdoba hodila pro nějaké dítě, ale i tak mi to přišlo jako totálně cute a byl jsem mega moc happy. „Děkuji moc... to se vám vážně povedlo!" chválil jsem nadšeně jak mámu, tak Tenieho, který se jen skromně usmíval. „Ještě chybí tohle." mrkl na mě, na což mi na hlavu nasadil papírovou čepičku. Bože, kdyby tady byl Felix, byl by nadšený ještě víc než já, tím jsem si byl mega moc jistý. Přesto jsem byl hodně nadšený, i ta čepička se mi moc líbila. Taky dort, který nakonec neprošel zásadnější změnou... nevadí... se mi moc líbil. Tenie a Taeyong se už taky převlékli, dokonce i můj miláček Hyunie musel, protože máma si to tak přála, hihi. „Kdybych tě neznal, Ki, myslel bych, že slavíš maximálně páté narozeniny... tedy podle výzdoby." rýpl si do mě pobaveně Min-Ho. „Nechtěj, abych tě něčím praštila." usadila ho s rádoby vážným výrazem máma.

„Jsi sice můj milý synovec, ale i tak tě klidně něčím praštím!" varovala ho. Já jsem se usmíval a bylo mi fuk, co Min-Ho říká. „Já za to nemůžu, tetičko." bránil se s úsměvem bratránek. „Tedy..." pohotově odskočil, když maminka naznačila, že ho praští alespoň rukou, protože nic jiného... tedy jako vhodného pro tento účel... nemá na dosah. „Nemůžu za to, že ta výzdoba vypadá tak dětsky." hájil se, i když na mamince bylo poznat, že by ho z legrace praštila i za to oslovení. „Náhodou..." ozval se uculený Hyunie. „Ta výzdoba je stejně roztomilá jako je roztomilý můj miláček Min-Ki." v závěru svých slov věnoval láskyplně něžný úsměv pouze mé maličkosti. „Ach..." vydechl jsem rozpačitě potěšený, na což se pobaveně zasmála nejen máma, Hyunie, Min-Ho, Taeyong, ale i Tenie. „Líp bych to neřekla." mrkla na něho maminka hned, jak se přestala smát. „Ok, beru to zpět... spletl jsem se." nepřestával se culit Min-Ho. „Ta výzdoba je vážně roztomilá, pro Min-Kiho se dokonale hodí." „Protože Ki je zlatíčko." oznámil mu důležitě Tenie. „Přesně tak!" přidal se k němu k mému překvapení Taeyong.

Byly už čtyři hodiny odpoledne, když mně, Hyuniemu a dokonce i Taeyongovi dovolila máma vejít do obýváku a vidět, co že to s Teniem připravila. To už jsme byli všichni nachystaní na oslavu, tedy převlečení. Dokonce i Min-Ho... přes své rádoby vtipné kecy... prý přidal ruku k dílu, jak mi maminka prozradila. Takto dlouho prý čekala a do obýváku nás nepustila dřív jen proto, že stále nepřišel táta s Min-Seokem, ale teď už by se podle ní měli každým okamžikem ukázat... volala jim, že se oslava o nějakou tu hodinu posunula (původně měla být až večer)... což se doopravdy stalo. „Mine?!" vydechl jsem mega moc potěšeně, jakmile bratr i otec vešli do místnosti. „Tati?!" jásal jsem. Okamžik na to jsem už objímal jak bráchu, tak otce. „Vy jste vážně tady... mám radost!" ujišťoval jsem je oba. „Myslel sis, že se tady neukážeme?" ušklíbl se Min. „Máme sice moc práce..." ozval se táta. „ale tentokrát jsem si nechtěl nechat ujít tvou oslavu, ještě když se koná tady."

„Takže nás tady máš!" mrkl na mě brácha. „Všechno nej, bráško." dodal s úsměvem, na což se šel přivítat jak s mámou, bratránkem, tak s Hyuniem a oběma mými úžasnými kamarády. Jeho jednání napodobil taky táta. Stejně jako Min-Ho věděl, že tady budou „hrdličky"... to už jsem měl potvrzené... věděli to i oni dva, jinak by jim přece bratr nepropůjčil svůj pokoj, to je jasné, ale až dosud se nesetkali, tudíž se neznali, proto se to muselo napravit. Mile rád jsem je navzájem představil. V dalším okamžiku jsem už seděl na čestném místě za stolem. Připadal jsem si jako král, opravdu moc potěšený a taky dost dojatý, ale slzy se mi naštěstí podařilo uhlídat. Byl jsem mega moc happy. Vážně... mohl bych se v těchto okamžicích cítit líp?

Koná se další má oslava, mám kolem své blízké, které jsem si tady přál mít... tedy až na Min-Hyunieho, bohužel (díky Bohu za oslavu v Seoulu, i tam byli mí úžasní a blízcí kamarádi, taky Jung-Kookieho počítám, i s ním jsem přece slavil)... mám úžasnou výzdobu a úžasný dort. Myslím, že bych se nemohl cítit líp... ne teď. „Nebudeš teď plakat, že ne?" usmíval se na mě přes stůl miláček, který měl zaujmout místo vedle mě, ale prozatím tak neudělal. Po jeho otázce jsem pouze s dojatě happy úsměvem pokrčil rameny. Budu brečet? Nevím... pravděpodobně jo... možná.

„Snad jste nezačali slavit bez nás?" od dveří do obývacího pokoje se nečekaně ozval velice povědomý ženský hlas. „Ségra?!" vydechl užasle Hyunie, jakmile se on... stejně jako my ostatní... podíval tím směrem. „Kde se tady berete?" mega mile překvapeně nechápal, zatím co se maminka potutelně a velice spokojeně usmívala. „Překvapení!" zamávala nám nejen Hyunieho sestra, ale samozřejmě i Kang, který stál po jejím boku... vlastně nám zamávali současně.

„Su-Hee... Kangu?!" vypískl jsem podobně překvapený a mega happy, na což jsem neváhal a běžel je oba náležitě přivítat, pořád ještě ve dveřích do obýváku. Nechápal jsem, kde se tady berou, jak se dozvěděli o mé oslavě, a nepobíral jsem, že skutečně přijeli do Busanu... ani ve snu by mě nenapadlo, že tady budou... ale i tak jsem byl o kotel víc happy než jsem byl ještě před chvílí. Oba jsem pevně objal. „Ještě jednou všechno nejlepší k narozeninám, Ki." uculila se Hee, zatím co mě spolu s Kangem objímala nazpět. Bože... musel na nás být vtipný pohled. „Dobrý den." poklonili se mému tátovi hned, jak jsem je uvolnil ze svého sevření a spolu s nimi sešel těch pár schodků. „Ahoj, Ji-Woo." pozdravili mámu, která se nepřestávala usmívat. „Vítejte." mrkla na ně. „Mine... Min-Ho." kývli na bráchu s bratránkem.

I oni pokývali hlavou na pozdrav. Taky s miláčkem se Hee a Kang mega vřele přivítali... stále nepobíral, že je vidí, hihi (ne že já bych jejich přítomnost pobíral, pořád ještě ne)... a hned na to jsem je mega nadšeně seznámil s Teniem a Taeyongem. Měl jsem pocit... k mé neskonalé radosti... že si vzájemně padli do oka, že si už teď jsou sympatičtí. „Přijeli jste právě včas!" oznámila jim maminka, ani trochu nepřekvapená, že jsou tady. „Pozvala jsem je." vysvětlila pohotově nejen mně, ale taky stále užaslému Hyuniemu. „Se Su-Hee si občas voláme... myslím od konce srpna, co tady byla s Kangem poprvé..." mrkla na uculenou Su-Hee. „a mě napadlo, zlato, že bys jejich přítomnost na oslavě uvítal stejně, jako ji určitě vítá Hyun." mrkla pro změnu na mě a pak i na mého miláčka. „Moc nás tvé pozvání potěšilo." přiznala za sebe i za svého přítele vesele Hee. „A nás moc těší, že jste tady!" vypískl jsem za sebe i za Hyunieho, který okamžitě potvrdil správnost mého tvrzení. Kang se pouze usmíval, ale i on působil dojmem, že přijel moc rád a že je potěšený, že může být s náma.

Máma pak mně i Hyuniemu přiznala, že hostinský pokoj není v nepoužitelném stavu, ale protože nás chtěla překvapit, nemohla říct, že je nachystaný zrovna pro Su-Hee s Kangem. „Napadlo mě totiž, že pro ně bude hostinský pokoj vhodnější... tedy víc vhodný než pro Tenieho... mimochodem, je to moc milý kluk, vážně je zlatíčko..." hodila něžný úsměv na Tenieho, který zrovna s Taeyongem postával kousek od nás. „a vlastně i pro Taeyonga..." navázala hned tam, kde před Tenieho pochvalou skončila... ano, Tenie je opravdové zlatíčko! „proto jsem jim dvěma nabídla Minieho pokoj... samozřejmě s jeho souhlasem... chápete?!" dokončila své vysvětlování. „Už jsem ti někdy řekl, že jsi naprosto úžasná, mami?" vydechl jsem. „Ne?!" odtušila rádoby vážně. „Jsi ta nejúžasnější máma na světě, mami!" vyhrkl jsem nejen pohotově, ale navíc i zcela upřímně a maximálně pravdivě. Přesně tak jsem to cítil. Hned na to jsem svou super úžasnou maminku objal a taky řádně popusínkoval na tvář.

Jong-Hyun

Bože díky... musím přiznat, že jsem byl mega moc překvapený a ještě víc potěšený, když se v obýváku objevila Su-Hee spolu s Kangem, byl jsem vážně moc rád, že přijeli na miláčkovu oslavu. Podobně mě překvapilo zjištění, že Hee je v kontaktu s Ji-Woo, i když tohle by mě vlastně překvapovat nemuselo. Moje sestra a Min-Kiho máma si spolu dokonale sedly, potykaly si přece, tak je přirozené, že si občas zavolají. Mega moc jsem ocenil nápad Ji-Woo a stejně tak pozvání Hee a Kanga ocenil Ki, to nešlo přehlédnout. Museli jsme se všichni smát, když se na svou mámu láskyplně vrhl, ale ne že bychom se mu snad posmívali, to rozhodně ne! Bylo to mega roztomilé a taky svým způsobem vtipné jednání, víc však roztomilé.

Oslava byla super a všichni jsme se dobře bavili. Jídlo bylo skvělé, dort tak akorát sladký a prostě lahoda. Min-Ho sice prohodil pár slov o své práci... o své bývalé snoubence neřekl nic, bohužel i bohudík... ale i tak působil dojmem, že aktuálně práci až tak neřeší, dokonce ani pan Choi a Min-Seok neměli potřebu „pracovat", bavili se stejně jako my ostatní. Su-Hee a Kang perlili jako vždy... nikdy a nikoho neomrzí jejich historky z divadla... a k mé i Min-Kiho radosti se i Tenie usmíval a působil dojmem, že je uvolněný a v pohodě. Doufal jsem, že to tak je a Taeyong, ke kterému se jeho miláček často tulil, evidentně doufal v to stejné. Na zahradě jsme totiž... kromě našich plánů... probrali i jeho miláčka, respektive skoro všechno s čím se Tenie svěřil Min-Kimu (i já jsem to slyšel poprvé)... a Tae nejen pochopil Tenieho toulky po Bang-Koku... taky mi ledasco došlo... ale navíc pochopil i to, co on sám asi dělá špatně. Alespoň tak nám to řekl. Komplet prý přehodnotil svůj pohled na věc. Ji-Woo se neustále usmívala, tancovala spolu s námi, když jsme zrovna tancovali a Ki, ten byl úplně nejvíc happy.

Bože, znovu díky... na oslavě byli všichni, které mám moc rád a taky ti, které má moc rád můj miláček. Bohužel tady chyběl Min-Hyun, ale nejen mi, ale taky Min-Kimu bylo jasné, že zrovna on se tady neukáže, protože přece jen, dostat se do Busanu z Tokia není stejné jako přijet tady z Kangnungu, ještě když má tolik práce se svou choreografií, respektive s týmem, který ji má předvést na povinné soutěži. Bavili jsme se, bylo nám fajn, ale i tak bylo na čase s uskutečňováním našeho plánu ohledně Tenieho. Prvním bodem byla návštěva pláže a krásný západ slunce. „Chceš doporučit pláž, kde je o hodně krásnější západ slunce než ten v Kangnungu?" usmívala se Ji-Woo, když se jí na to Ki rádoby nenápadně zeptal. „Taková snad existuje?" rýpl jsem si, protože jsem neměl potřebu skrývat, že jsem svého miláčka slyšel. „To by mě taky zajímalo." přidal se ke mně Kang a Hee se zatvářila podobně zvědavě jako její... snad už brzy... snoubenec. „To si pište, že existuje!" vyhrkla bez sebemenšího zaváhání Woo.

Min-Ki

„Nikam se mi nechce, jsem unavený." protestoval Tenie, jakmile jsme mu řekli, že se já, Hyunie, Taeyong a taky Su-Hee a Kang chystáme jet na pláž, kde nás čeká překrásný západ slunce a že on musí jet s náma. Oslava sice úplně neskončila... Min-Ho, Min-Seok, táta i máma se bavili dál... jenže my jsme neměli času nazbyt, proto jsme se z dalšího slavení omluvili. Kang si nejen nechtěl nechat ujít romantiku na pláži... stejně jako Su-Hee... ale taky nám rovnou nabídl svůj odvoz. Samozřejmě přijel z Kangnungu svým autem, Hee by totiž nejela jinak, to mi bylo jasné a naprosto jsem ji chápal. Já jsem už dávno zavrhl autobus a vlakem to taky není tak pohodlné jako autem, ještě když miláčkova sestra potřebuje časté zastávky a nejspíš i co nejmíň lidí kolem... možná to tak je, tímto jsem si nemohl být až tak jistý.

Tak nebo tak... teď se nám mega moc hodilo, že přijeli autem a ještě víc se nám hodila Kangova nabídka, obzvlášť když nás uklidnil sdělením, že se tam všichni pohodlně vejdeme, protože má nové a větší auto s více sedadly... zajímavé. Měl jsem radost, že náš malý výlet proběhne rychleji a tak získáme víc času na pozdější romantiku pro „hrdličky", o které Tenie pořád ještě nemá sebemenší tušení. „No tak, miláčku." přemlouval ho Taeyong. „Přece jsme nejeli do Busanu jen proto, abychom trčeli zavření v domě, přece..." „Pokud vím, tak jsme přijeli na Min-Kiho oslavu." namítl Tenie, aniž by nechal svého kluka domluvit. „Pokud vím, tak jste tady přijeli nejen kvůli mé oslavě, ale taky kvůli procházce na pláži." připomněl jsem mu já. „Zlato, nenech se přemlouvat... procházka ti jen prospěje." taky jsem ho přemlouval. „Prosím... Tenie... prosím." škemral jsem. „Fajn, tak dobře... půjdu s vámi na pláž." kapituloval přece jen k naší všeobecné radosti. Hee a Kang už byli zasvěceni do našich plánů, i oni dva proto měli radost, že se Tenie nenechává přemlouvat až příliš dlouho.

„Ta výzdoba byla vážně moc krásná!" chválil jsem Tenieho už cestou na mámou doporučenou pláž. Bože, musím přiznat, že... nejspíš k mé ostudě, ale co už... tuto konkrétní pláž znám ze všech našich pláží nejmíň a má nejoblíbenější je Gwangalli... ale i tak jsem mámě věřil a na Dadaepo beach jsem se moc těšil. V autě jsem seděl vedle Hyunieho hned za řidičem a Tenie byl s Taeyongem na sedadlech za námi... úžasná sedmimístná Toyota, jak se nám Kang s pýchou v hlase pochlubil. „Tvoje máma je moc milá." odtušil unaveně, aniž by měl potřebu jakkoli se vyjádřit k mé pochvale. „Zajímavé." uculil jsem se. „Ona o tobě říká to stejné, i ty jsi podle ní moc milý." „Hmmm..." jen náznakem se pousmál. Po jeho odpovědi jsme se na sebe znepokojeně podívali jak s Hyuniem, tak s Taeyongem, jen Tenie se zdánlivě nezaujatě díval z okýnka na pomalu ale jistě tmavnoucí oblohu a město kolem.

Bože, netušil jsem, jestli je skutečně unavený nebo smutný anebo dokonce otrávený a mega moc jsem doufal, že je to ta první možnost, i když jeho únava se nám taky ani trochu nehodila. Já jsem na svou únavu naštěstí zapomněl už dávno, tedy už během mé a Taeho „malé velké mise" s květinami. Ještě jednou velké díky, Jeong-Hane, snad Tenieho ty květiny potěší. Zbytek cesty pak proběhl mlčky. Hee nic neříkala a Kang se soustředil na řízení. Svou pozornost věnoval navigaci, aby správně trefil tam, kam má. „Ji-Woo vážně nekecala, je to nádhera!" vypískla užasle miláčkova sestra, jakmile jsme se už po svých... Kang zaparkoval auto nedaleko... dostali na zmiňovanou pláž. Přesně včas, chytli jsme západ slunce. „Je to doopravdy překrásný západ slunce!" souhlasil nadšeně a bez potřeby mučení Hyunie. „Tak tuhle nádheru v Seoulu nemáme... škoda." posteskl si Taeyong, který byl očividně stejně moc uchvácený jako Hee, Kang i můj miláček.

Ti tři byli skutečně okouzlení a to i přesto, že už zažili nespočet překrásných západů slunce u moře, stejně jako já... tedy, ne na této konkrétní pláži, ale na jiných plážích ano. Jenže, tento západ slunce na Dadaepo beach byl vážně výjimečně nádherný! „Máš něco podobného v Bang-Koku." podivným tónem mu připomněl Tenie. I tak se však zaujatě díval a nezdálo se, že by mu ten pohled přišel všední, navíc se s povzdechem přitulil ke svému miláčkovi, který si ho k sobě převelice něžně přivinul, aniž by jeho připomínku jakkoli komentoval, možná jen tak pro jistotu. Já jsem se tulil k Hyuniemu, Hee se tulila ke Kangovi a takto jsme si společně vychutnávali jak tu nádheru, tak téměř hmatatelnou romantiku, kterou jsem kolem sebe naplno vnímal. Nejspíš proto, že jsme všichni měli po boku svého milovaného človíčka... byly to naprosto dokonalé a téměř dech beroucí okamžiky. Bože, vážně jsem doufal, že Tenie není smutný, i když šťastně se vůbec netvářil, ach jo.

Nejdřív jsme se tedy pokochali zapadajícím sluncem... procházeli jsme se po pláži až skoro do tmy... a pak taky de facto noční procházkou, kterou jsme zakončili výhledem na most u přístavu Busanhang, i tohle byla nádhera! Bože... vážně jsem věřil a doufal, že si Tenie odnese pěknou vzpomínku na naši procházku a že se úplně neminula účinkem... že alespoň trochu „zabrnkala na jeho romantickou strunu". Já sám za sebe jsem si byl jistý, že tu nádheru uvidím ve své mysli hodně dlouho a stejně tak, že si mega dlouho vybavím všechny ty super romantické pocity, které ve mně náš malý výlet vyvolal. Našel by se snad někdo, kdo by to měl jinak, kdyby si vzpomněl na tohle?

„Kam to zase jdeme?" nechápal Tenie už po návratu domů. „Uvidíš." pousmál se Taeyong, který musel svého miláčka tak trochu proti jeho vůli táhnout za ruku, kam jinam než na zahradu. Já spolu s Hyuniem jsme samozřejmě šli s „hrdličkami" a Hee s Kangem se vrátili na oslavu, která podle hlasů ozývajících se z obýváku pořád neskončila... jak překvapivé, že neskončila... s tím, že se ještě uvidíme, protože přece odjíždí až zítra. Chtěli nám nechat soukromí, tak proto. Kdy odjíždí Min-Ho jsem netušil, ale jeho auto pořád ještě stálo před domem, proto jsem doufal, že se s ním stihneme rozloučit. „Chtěl bych už raději jít spát... Tae... co to děláš, kam to jdeme?" nedal se odbýt Tenie, přesto se příliš nebránil, když ho Tae táhl někam do tmy, aniž by se obtěžoval s další odpovědí. Okamžik na to už ani odpovídat nemusel, Tenie sám zjistil, kam že to jdeme. „Co to má být?" vydechl i tak překvapeně. Bože... i já jsem byl nemálo překvapený, když jsem zjistil, že v krbu někdo zapálil oheň, rozsvítil všechny čajové svíčky a dokonce na stůl postavil lahev vína, dvě sklenice a aby toho nebylo málo, přidal taky trsy šťavnatých hroznů.

Prozatím svítilo i větší světlo nahoře, které se však později zhasne, aby byla romantika úplná... skvělé! „Že by tvá máma?" zašeptal mi do ucha stejně jako já udivený miláček. Mámu jsem sice během oslavy zasvětil, i ona už věděla o našem plánovaném překvapení, ale ani tak mě nenapadlo, že nám s tím tak moc úžasně pomůže. Taeyong taky nečekal, že všechno bude takto skvěle přichystané a na víno a nějaké drobné občerstvení ani jeden z nás před tím vůbec nepomyslel. V podstatě jsme všechno nedomysleli až tak dobře, když jsme tady navíc vzali Tenieho hned po návratu z pláže, aniž bychom tušili, že už je pro něho všechno přichystané. Máma nás v podstatě tak trochu zachránila. „Asi jo." přikývl jsem mega moc potěšený, zatím co Tenie stále dost očividně nechápal co že se to tady děje. Tae se mírně usmíval a byla na něm znát nejen radost, ale současně i vzrůstající nervozita a já s Hyuniem jsme se culili s nadějí, že Tenieho překvapení přece jen potěší a hodí ho do pohody. Doufali jsme, že bude happy.

„Tohle je pro tebe, miláčku." špitl Tae. Bez Tenieho povšimnutí se mu podařilo vytáhnout kytici z vázy, kterou ten někdo... kdo jiný než máma?! ... z nějakého důvodu postavil bokem, takže ji Tenie okamžitě nezaznamenal, za to hořícího krbu a všeho ostatního si všiml spolehlivě, jen netušil, že je to přichystané pro něho a taky pro Taeyonga. Vypadal pořád stejně udivený a nejspíš čekal, až mu tohle tady někdo objasní. „Co je pro mě?" s mírným úsměvem se podíval na Taeho, zatím co on k sobě tiskl kytici tak pevně jako by se snad bál, že mu ji Tenie vyrve z rukou a omlátí mu ji o hlavu. Bože, proč by něco takového dělal, že? „Tahle je pro tebe." znovu špitl Tae. Působil dojmem, jakože má naději v Tenieho radost, ale současně i mega nejistě, zatím co se na něho Tenie díval s pořád stejně mírným úsměvem, aniž by věnoval pozornost té kytici.

„Ta kytice je pro tebe, miláčku." upřesnil Tae a Tenieho pohled až pak sklouzl na věc v jeho rukách. „Ach..." vydechl a jeho výraz rázem o dost zvážněl. „To je vážně pro mě?" nechápal, zatím co civěl na kytici, která už stihla spočinout v jeho dlaních... Taeyong mu ji jednoduše vecpal do rukou. Bože... Tenie se na kytici díval způsobem, ze kterého vůbec nebylo poznat, co přesně se v něm odehrává, a já jsem nebyl jediný, který v tu chvíli ani trochu netušil, co přesně si má o jeho výrazu myslet. Do háje, sakra... bože... tak má radost nebo ne? Tenie mlčky a docela dost dlouho civěl na kytici, já s Hyuniem jsme vyčkávavě a současně i dost netrpělivě civěli na něho a Taeyong stál vedle svého miláčka s výrazem, který svědčil o tom, že se snad co nevidět rozbrečí. Vypadal zklamaně... chudáček.

„Tenie?!" znovu špitl Tae, jakmile i pro něho začalo být Tenieho mlčení... stejně jako absence jakékoli s jistotou rozpoznatelné reakce z jeho strany... k nevydržení. „Tohle všechno tady... nejen ta kytice... tohle všechno je přichystané pro tebe, víš?" dodal už hlasitěji, přesto s patrným knedlíkem v krku, který svědčil o jeho napětí a taky o jeho strachu z možnosti, že se naše snaha totálně minula účinkem. Bože, já sám jsem pomalu ale jistě praskal napětím, nemálo zklamaný, že Tenie není a asi ani nebude tak happy, jak jsme všichni doufali... ach jo a ještě stokrát ach jo. „Strašně moc tě miluju, Tenie!" téměř popotáhl Tae. „Miluju tě víc než cokoli a kohokoli jiného na světě! Jsem s tebou šťastný i v Bang-Koku, víš? Jsem šťastný, jen když tě mám po své boku, na tom záleží nejvíc a... strašně moc si přeju, abys byl i ty šťastný a proto..." Své vyznání však nedokončil. Zmlkl a zůstal mírně zaraženě civět, protože Tenie se v tom okamžiku začal smát. 

Jako puk jsem pak civěl jak já, tak Hyunie... ani jeden z nás nepobíral co Tenieho takto rozesmálo. Tenie se sice smál moc krásně, jenže... znovu božeeee... působil tak trochu strašidelně, jako by mu snad přeskočilo nebo co. V dalším okamžiku mu do očí vyhrkly slzy a už se nezdálo, že se pouze směje, ale navíc že i pláče. „To... to je tak moc krásné." vysoukal ze sebe mezi již převládajícími vzlyky. „Myslím... všechno, co jsi řekl, Taeyongie... i ta kytice a tohle tady..." máchl kyticí... málem přitom praštil svého miláčka přímo do obličeje, ale k mé, Hyunieho i Taeho úlevě se tak nestalo, naštěstí... nejspíš proto, aby tím gestem mohl poukázat, co přesně tím „tohle tady" myslí. „Nic z toho jsem nečekal... já... jsem vážně mimo... vůbec by mě nenapadlo, že mě budeš chtít překvapit, nečekal jsem to... a... děkuji, miláčku." přes slzy se na Taeyonga pousmál. „Ta kytice je opravdu krásná a já... taky tě moc miluju, Taeyongie... vážně tě moc miluju! Děkuji ti za tohle všechno, miláčku... děkuji." vzlykl.

„Tak už mi neděkuj, zlatíčko." dojatě popotáhl Tae. „Řekni mi jen... jak se cítíš, jsi šťastný?" ujišťoval se hned na to. „Můžu ti to říct až později?" znovu vzlykl Tenie. Kytici jsem mu opatrně vzal, jen aby se mohl bez problémů vrhnout do Taeho náruče, což k mé i miláčkově radosti okamžitě udělal. „Můžeš mi to říct, kdy jen budeš chtít, Tenie." vydechl láskyplně Tae, který své zlatíčko tiskl pevněji než tu kytici před tím, přesto však bylo poznat, že je opatrný, že Teniemu jeho sevření není nepříjemné. „Nebo mi nemusíš říkat vůbec nic, jen... prosím... buď šťastný." dodal s jasně patrnou nadějí, že to tak bude alespoň pro tento večer. V to stejné nedoufal jen on sám, i já a Hyunie jsme měli stejnou naději. Bože... ať Tenie alespoň pro dnešní večer úplně vypustí z hlavy všechna trápení tak, jak to už udělal během týdne... tedy většinou, snad... a ještě víc pak na mé dnešní oslavě... znovu snad... a ať je jen a pouze šťastný. Kéž by byl šťastný.