Min-Ki

„Proč jsi mi nedal vědět, že přijedete takto brzy?" napůl mě peskovala a napůl mě radostně vítala máma, jakmile jsme se... já a Hyunie spolu s „hrdličkama"... objevili na prahu mého rodného domu. Přestože jsem byl po pátečním tréninku převelice unavený a přestože mega moc nesnáším ranní vstávání, vůbec jsem nemohl dospat, jak moc jsem se těšil na naši plánovanou cestu do Busanu. To byl jeden z důvodů, proč jsem vstal hodně brzy. Další z důvodů byl ten, že jsem se nemínil jen tak povalovat v posteli... beztak bych znovu neusnul... a už vůbec jsem nechtěl čekat až do odpoledne, přál jsem si vyrazit co nejdřív. Nějakým zázrakem se mi pak podařilo probudit jak mého stále tvrdě spícího miláčka, tak oba kamarády a dokonce jsem je i přesvědčil, že by bylo velice fajn vyrazit pokud možno hned, abychom si společný pobyt v Busanu užili co nejdýl.

Zřejmě díky mé mega nadšeně znějící argumentaci mi bylo vyhověno. Štěstím pro mě bylo, že Tenie s Taeyongem v pátek souhlasili s přespáním u nás v Gangnamu a byli sbalení a to i přesto, že jsme původně měli vyrazit až v sobotu odpoledne. Měl jsem je tedy oba „po ruce" a nemusel je složitě nahánět přes mobil, což by mi s největší pravděpodobností nevyšlo, protože by ještě spali. Dalším štěstím pak bylo, že přes aplikaci jde rezervovat, případně změnit spoj de facto kdykoli, což pro mě Hyunie velice rád udělal. Stejně tak ochotně zaplatil zpáteční jízdenku pro oba naše úžasné kamarády, s čímž sice měly „hrdličky" malý problém, ale nakonec se přece jen podvolili. Uznali totiž, že to já jsem je oba pozval do Busanu, takže placení je rozhodně na mě a fakt, že platil Hyunie je podružný... co je jeho je i mé a naopak, hihi.

„Vítejte, kluci." Máma se hned na to usmála nejen na mého miláčka, ale taky na Tenieho s Taeyongem, které zrovna sjela zvídavým pohledem, aniž by čekala na mou odpověď. Beztak jí vůbec nevadilo, že jsme přijeli dřív a nejspíš jí doopravdy nevadilo ani to, že jsem nezavolal a o našem dřívějším příjezdu ji neinformoval, takže jsem v podstatě odpovídat nemusel. „Děkujeme." vydechli oba kluci současně a hned na to se stejně způsobně představili. „Těší mě." nepřestávala se culit máma. „Já jsem Min-Kiho máma..." pokračovala vesele. „ale to vám už došlo, ne? Tak šup, běžte dál. Posaďte se zatím v obýváku, ano? Je tady za rohem, po těch schůdcích dolů." navigovala je. „Odpočiňte si po cestě, určitě jste unavení." rovnou popoháněla „hrdličky" do předsíně a dál do domu jakmile se zuli a svlékli ze sebe podzimní bundy. Cestovní tašky prozatím nechali jen tak ležet.

„Ahoj, Hyunie." objala mého miláčka hned potom, co kamarádi bez odmlouvání zapadli v domě, respektive v obývacím pokoji. Přestože si oba zdřímli ve vlaku, bylo na nich poznat, že je cesta zmohla a vlastně nejen cesta, ale nejvíc asi můj totálně nečekaný budíček o půl šesté ráno takže nebylo čemu se divit. Já sám jsem přes své nadšení pociťoval nemalou únavu, i když jsem většinu cesty jako vždy prospal. „Ahoj, Ji-Woo." odpověděl s milým úsměvem Hyunie. V dalším okamžiku už máma objímala mě. „Mám naplánovanou oslavu až na později, zlato." vydechla. „Ale i tak jsem moc ráda, že už tě tu mám." „Taky jsem rád, že už jsem tady, mami." odtušil jsem nejen upřímně, ale taky s láskou a patrným dojetím v hlase. Bože... netušil jsem, jak moc mi máma chyběla, dokud jsem nespočinul v její láskyplné náruči. Mám svou úžasnou maminku opravdu moc rád. Vlastně, vždycky jsem ji měl rád... i v dobách, kdy jsme spolu až tak nevycházeli... ale v posledních letech se můj postoj k ní přece jen změnil. Mám ji víc než jen rád!

„Snídali jste?" zajímala se starostlivě máma, jakmile jsme i my tři vešli do obývacího pokoje, kde si už oba kluci hověli na pohovce. Já i miláček jsme se už taky svlékli, zuli se a své věci nechali stejně jako „hrdličky" v předsíni... prozatím. „Oběd teprve vařím, ale pokud máte hlad, tak..." „Ne, nemáme hlad, ale děkujeme." odpověděl i za Tenieho Taeyong, aniž by čekal, co máma řekne dál. „Spíš než jídlo bych ještě potřeboval spát." vydechl nejistě Tenie, který současně hodil unaveně vyčítavý pohled na mou maličkost, ale i tak na něm bylo poznat, že mi ve skutečnosti nic nevyčítá. Do Busanu se těšil... to jsem věděl jistě... jenže byl taky dost nervózní a nejspíš i kvůli své totálně zbytečné nervozitě se nevyspal tak, jak by potřeboval. No a taky kvůli brzkému vstávání, to je jasné. „Však si odpočiň, Tenie." pousmál jsem se. „Už jsme tady, tak si můžeš ještě chvíli zdřímnout... nic ti neuteče." dodal jsem jako blahosklonnost sama. Podařilo se mi nás všechny dostat do Busanu ještě před polednem... už v deset jsme byli na nádraží a necelou hodinu na to u nás doma... takže nebyl důvod cokoli lámat přes koleno a užívat si pobyt tady nějak na silu, to vážně nebyl můj plán.

„Kde vlastně budou Tenie a Tae spát?" obrátil jsem se zaraženě na mámu, protože mi až teď došlo, že vlastně vůbec nevím, kde „hrdličky" zakotví na noc. Původně jsem počítal s tím, že se ubytují v hostinském pokoji, jenže máma mi až na poslední chvíli... včera po telefonu... sdělila, že prý vyházela starý nábytek a navíc v pokoji začali malovat, jenže kvůli pracovní vytíženosti všech nestihli všechno včas dokončit. Nestihli prý ani koupit nový nábytek, ach jo. I přes tuhle nečekanou komplikaci jsem se rozhodl, že své plány nezměním, že i tak vezmu oba kamarády do Busanu a taky jsem je tady vzal až na to, že jsem řádně nepromyslel jejich spaní. Mimoděk... už během mé otázky... mě napadlo, že se já a Hyunie nejspíš vyspíme na pohovce v obýváku a „hrdličky" dostanou můj pokoj, protože tady jsou poprvé a já jsem si pro ně přál to nejlepší pohodlí, navíc s ohledem na Tenieho psychiku by to ani nešlo jinak. Tenie rozhodně potřebuje klid a soukromí!

Byl jsem si víc než jen jistý, že miláček nebude proti. „Zaveď kamarády do Minieho pokoje, zlato." odpověděla s klidným úsměvem. „Můžou si tam teď oba odpočinout, ale jen do oběda!" zvedla výstražně prst a mega důležitě nakrčila obočí, aby Tenie s Taeyongem věděli, že oběd nesmí zmeškat. I kdyby spali jak zabití, na oběd se zkrátka dostaví, jakože se moje máma Choi Ji-Woo jmenuje, hihi. „Zrovna si tam můžou vzít své věci, budou tam spát i po oslavě." dodala už zase s úsměvem. „Počkat, cože?" ještě víc jsem se zarazil. „Min-Seok někam odjel?" vyptával jsem se nejen překvapený, ale navíc i dost zklamaný. Jen letmo jsem zaznamenal Hyunieho konejšivě smutný úsměv a taky jeho ruku, kterou zlehka pohladil mé rameno. Chápal mé zklamání. I jeho totiž evidentně napadlo, že když máma kluky posílá do Minova pokoje, znamená to, že je někde pryč a dnes se už nevrátí. O stavu hostinského pokoje samozřejmě věděl, jen Tenie a Tae neměli tušení.

Ach jo... to jako fakt? Rodinná oslava mých narozenin bez bratra rozhodně není úplně ta nejlepší rodinná oslava, znovu ach jo. Ne že by mě jeho nepřítomnost až tak překvapila. Vlastně jsem s něčím takovým tak trochu počítal, přesto jsem současně doufal, že to s ním tentokrát bude jinak. Na otce jsem se raději neptal. Věděl jsem totiž, že když tady není a nebude Min, není tady a ani nebude taky táta. „Minie spolu s tátou odjel pracovně mimo Busan." nepřestávala se usmívat. Jistěže oba odjeli... jak jinak, že? „Ale na tvou oslavu rozhodně přijedou, to se neboj, zlato." dodala rychle, když jí neunikl můj totálně zklamaný výraz. „Vážně?" vydechl jsem užasle. „Vrátí se na oslavu?" ujišťoval jsem se. „Přesně jak jsem řekla!" mrkla na mě. „Kwon-Si, teda tvůj táta..." rychle se opravila, jako by snad byl zločin zmínit tátovo jméno. „má jasné instrukce a Minie si je taky plně vědom, že tvou oslavu nesmí zmeškat a oba mi slíbili, že udělají maximum proto, aby dojeli včas." ujišťovala mě.

„Oba kamarádi můžou přespat v Minieho pokoji, protože tvůj bratr nemá problém přespat na pohovce v obýváku a svůj pokoj jim pro dnešní noc přenechat." vysvětlovala. „Vážně?" nevycházel jsem z úžasu, čímž jsem nepobavil jen mámu, ale taky Hyunieho. Tenie se zřejmě pro svou únavu nějak víc nechytal, ani Tae se k máminu a Hyunieho pobavení nepřidal, ale to mi ani trochu nevadilo. „Vážně, lásko." uculil se miláček. „Slyšel jsi přece svou mámu, ne? Tvůj brácha i tvůj táta budou na oslavě a Tae s Teniem mají kde spát." „Tak to je super!" jásal jsem s nemalou úlevou. „Hrdličky" mají kde spát, já a Hyunie nepřijdeme o mou postel a bratr s tátou budou na oslavě... jupí! „Tak honem, pojď si odpočinout!" rovnou jsem tahal Tenieho za ruku, abych ho mohl okamžitě zavést do Minova pokoje... díky, starší bráško... kde načerpá sílu nejen na mou oslavu, ale taky na další zážitky, které nám pobyt v Busanu snad přinese.

Bože, doufal jsem, že skutečně něco vymyslím... něco, co Tenieho udělá happy... až na to, že jsem prozatím vůbec nic nevymyslel. Ale co, však času ještě dost, ne? „Půjdu s ním taky." ozval se unaveně Tae. Jak řekl, tak udělal. Vzal zrovna jejich cestovní tašky a pár okamžiků na to se už oba kamarádi „zabydlovali" v pokoji, který patří mému... až překvapivě úžasnému... bratrovi. Bože, kecal bych, kdybych tvrdil, že mě Min-Seok velice mile nepřekvapil jak slibem ohledně své účasti na oslavě, tak svou ochotou spát na pohovce. Přece jen, pro mě a pro Hyunieho bude lepší, když budou „hrdličky" spát v Minově široké posteli a pro ně to bude lepší taky, i když má postel je stejně tak pohodlná. Rozhodně se tady budou cítit líp, než kdyby nocovali na pohovce, kde se relativně dobře vyspí pouze jeden, ale tam bych je spát ani náhodou nenechal, to je přece jasné. Kdyby nespali tady, spali by v mé posteli a já spolu s mým miláčkem bych „trpěl" na pohovce. Bože, vážně díky bráškovi, že to takto suprově vymyslel, když už tedy hostinský pokoj není ready.

„Tak já vás tady nechám." uculil jsem se. „Klidně spi, Tenie... pořádně si odpočiň." „Dobře." špitl unaveně jmenovaný. „Děkuji, Ki." „Nemáš zač, zlato." ještě víc jsem se usmál. „Tak pa, kluci." mávl jsem na ně, zatím co se svorně ukládali na postel. Sweet zlatíčka, oba tak ospalí. Spokojeně jsem zavřel dveře, aby měli klid. Byl jsem mega spokojený, protože všechno zatím probíhalo dobře, tedy líp než jsem doufal. Cesta do Busanu se obešla bez komplikací, ubytování „hrdliček" se vyřešilo a únava je oba nejpozději do oběda přejde, určitě se pak budou cítit jen a pouze dobře... snad. Byl jsem taky mega moc rád, že se Tenieho a Taeyonga máma na nic nevyptávala a to i přesto, že o těch dvou ví tak málo. Ví, že jsou pár a ví, že jsou mí a Hyunieho skvělí kamarádi, ale prozatím... určitě jen prozatím... je nechala v klidu se aklimatizovat a své zvědavé otázky odložila na později. No uvidíme, třeba ani pak nebude zvědavá tak moc, jak moc zvědavý bývám já, i když je jasné, že po někom tu zvědavost mít musím.

Už když jsem sbíhal schody... Min má pokoj nahoře stejně jako já... jsem si uvědomil, že se máma zmínila o rozvařeném obědu, proto jsem nezamířil zpět do obýváku, ale spěchal jsem přímo do kuchyně. Napadlo mě totiž, že jak maminka, tak Hyunie budou právě tam. Vždyť by se jí mohlo něco připálit, kdyby pořád zůstávala v obýváku, no ne? Na místě jsem však zjistil nejen fakt, že máma nechala oběd svému osudu... něco se peklo v troubě a úžasně to vonělo, stejně jako vonělo něco dalšího, co se skrývalo pod pokličkami tří hrnců a jedné pánve na sporáku... že zůstala i s miláčkem v obýváku, ale taky jsem narazil na něco, co mě zaujalo ze všeho nejvíc. Objevil jsem na stole svůj dort!

Netušil jsem sice, jestli je už hotový nebo pořád ve stádiu příprav, ale i tak mi přišel víc než jen úžasný. „Min-Ki!" ozval se za mými zády zcela nečekaně přísný hlas mé maminky a to zrovna v okamžiku, kdy jsem neodolal a rozhodl se, že musím nutně ochutnat alespoň trošičku krému, kterým byl dort potřený. Vypadal tak moc lahodně... kdo by odolal?! V okamžiku, kdy na mě máma zavolala, jsem už spokojeně a jako nějaké zlobivé dítě strkal prst do krému...

... a přestože jsem se dost lekl jejího přísného hlasu, vložil jsem si prst se slaďoučkým krémem do úst. „Mňaaaam." totálně jsem se rozplýval bez ohledu na možné následky z máminy strany. „Ki, lásko." smál se mému jednání Hyunie, který pochopitelně přišel s ní. „Ty se nikdy nezměníš, že?" „Jedeš od toho dortu, děcko zatracené?!" hrozila mi jistě jen na oko naštvaná máma. „Tohle se dělá?" mračila se. „Když já za to nemůžu." bránil jsem se. Nemínil jsem mámu doopravdy naštvat, nemínil jsem si dort dopředu rozrýpat, přesto jsem si musel ještě ukrást další trošku krému a až pak jsem s prstem v puse odstoupil do vzdálenosti, ve které mě ta narozeninová dobrota nemohla i nadále pokoušet.

Teda, ne až tak moc pokoušet, protože z blízka mě pokoušela mnohem mnohem víc. „Měla jsem v plánu ti říct, ať nechodíš do kuchyně, protože ten dort ještě není hotový..." povzdechla si odevzdaně máma. „a já jsem nechtěla, abys ho ještě viděl, ale zapomněla jsem se zmínit a teď už je pozdě... co už." zasmála se v závěru. Hyunie se nepřestával pobaveně culit, zatím co já jsem se culil napůl provinile a napůl spokojeně. Máma má naprostou pravdu... stalo se tak co už... hihi.

Jong-Hyun

Ki mě pobavil, ale ani trochu nepřekvapil. Už když mi jeho máma v obýváku prozradila, že musela upéct nový dort, protože ten předešlý Min-Seok s panem Choi snědli ke kávě (beztak si Ji-Woo nepřála, aby ležel víc jak týden v lednici), že ještě není hotový a v kuchyni čeká na dokončení... tento týden měla opravdu málo času, nechala proto pečení a zdobení na poslední chvíli... proto by byla moc ráda, kdyby ho Ki ještě neviděl, věděl jsem zcela jistě, že to takto dopadne, pokud ho tedy včas nezastavíme. Jenže miláček byl rychlejší než my dva. Stihl nejen vidět to, co ještě vidět neměl, ale navíc už stihl i ochutnat, telátko. S prstem od krému v puse vypadal o kotel sladší než dort, kterému už ze své přirozenosti neodolal.

Ji-Woo se samozřejmě na svého syna doopravdy nezlobila, ještě když si musela všimnout, jak je ten uličník roztomilý. Vždyť jsou to jeho narozeniny a jeho dort, ne? Pak už šlo vše ráz naráz. S Min-Kim jsme se nabídli, že pomůžeme s dokončením oběda... Ki nejspíš i proto, že přece jen pociťoval maličké výčitky svědomí, hehe... a necelou hodinu na to jsme už měli vaření nejen dokončeno, ale navíc i prostřeno. Otázkou pak bylo, jestli skočit pro hrdličky do Min-Seokova pokoje nebo je nechat odpočívat. Tento problém však ti dva vyřešili za nás. „Nechcete s něčím pomoct?" ozval se totiž od dveří do kuchyně ospale znějící hlas, který nepatří nikomu jinému než Tenovi. „Ty už nespíš?" podivil se miláček. „Nemohli jsme pořádně usnout." postěžoval si i za Tenieho Taeyong, který postával vedle svého kluka.

„Už je všechno hotovo." uculila se Min-Kiho máma. „Přišli jste akorát včas na oběd." rovnou jim pokynula, aby zaujali místo u stolu. Bože zachraň nás všechny... oběd to byl víc než jen bohatý, jeden by praskl, kdyby měl všechno sníst. „Ty jsi Ten, že?" obrátila se Ji-Woo po jídle na našeho... naštěstí už ne tak moc unaveně se tvářícího... kamaráda. Kupodivu se bez problému trefila a opravdu oslovila Tena. Kupodivu, protože představování proběhlo mega rychle mezi dveřmi, mohla se proto jednoduše splést. Během jídla jsme téměř nemluvili, protože nám to nepřišlo moc slušné... s ohledem na Ji-Woo samozřejmě, jinak by nám kecání během oběda žádný problém nedělalo. „Hmmm..." přikývl mírně nejistě. „Co kdybys mi pomohl nachystat všechno na oslavu a taky dozdobit dort?!" ptala se dál. „Ki mi říkal, jak super úžasný dort jsi pro něho upekl, takže musíš být moc šikovný... tvá pomoc by se mi opravdu hodila." mrkla na něho.

„Tohle vám řekl?" začervenal se Tenie. „Přehání." dodal hned na to. „To teda nepřeháním!" ohradil se rázně Ki. „Tvůj dort byl úžasný a Hyunie s Taeyongem to můžou potvrdit, že jo?" sjel mě i Taeho naprosto jistým pohledem. „Mám snad zavolat Felixovi a ostatním, aby ti i oni mohli říct, jak moc šikovný jsi?" naoko se rozčiloval. „Ne... to není nutné." ještě víc se začervenal Tenie. „Jsi víc než jen šikovný, miláčku!" potvrdil Min-Kiho slova Tae a já jsem taky vehementně přikyvoval. Bože, vždyť je to pravda, ne? „Dobře, pomůžu, s čím bude třeba." pousmál se Tenie aniž by se obtěžoval jakkoli vyjádřit ke své šikovnosti... skromnost sama. Tak hlavně že Ji-Woo vyhověl, to je hlavní. Brzy na to mě i Min-Kiho hnala Ji-Woo na zahradu, abychom nepřekáželi. Nepřála si totiž, aby Ki pomáhal s přípravami, chtěla ho i přes jeho přítomnost tady překvapit... díky Bohu za hezké počasí... a přišlo jí přirozené, že já zůstanu s ním.

No a Taeho zase poslal pryč Tenie. Prý to zvládne bez jeho pomoci, beztak by se mu jen motal pod nohama, zkrátka by překážel. „Je čas vymyslet nějaký plán ohledně Tenieho." nervózně a zároveň mega spiklenecky se pousmál Ki jakmile jsme všichni tři zaujali místo pod pergolou na kterou jsem si moc dobře pamatoval z léta. Byl to tenkrát moc krásný večer... usmiřovací večer... který jen přidal na romantičnosti našich dojemně krásných a taky mega smutných okamžiků strávených v tomto domě. „Jaký plán?" nechápal Tae, takže jsme ho museli bleskově zasvětit do našich... tedy víc Min-Kiho než mých (byl to jeho nápad)... představ. „Hmmm..." zadumal se Tae. „To je super nápad, jenže..." nepřestával dumat. „Jak zařídit, aby se Tenie cítil šťastně? Co proto můžeme udělat?" zatvářil se bezradně. „Však my něco vymyslíme, ne?" zadoufal Ki. „Musíme něco vymyslet!"

Min-Ki

„Takže teď musím někde koupit kytku." nadhodil Taeyong, kterého jsme spolu s Hyuniem doprovázeli ke vchodu našeho domu. Tohle byla jedna z částí chabého plánu, který nás tři napadl. Já jsem měl spolu s Taeyongem zaběhnout do nejbližšího květinářství v ulici a další část měl bez naší přítomnosti zařídit miláček... čajové svíčky a deky měl vzít v mém pokoji pokud možno tak, aby si ho máma a už vůbec pak Tenie nevšimli a nějaké to dřevo už v pergole naštěstí bylo, fakt naštěstí. Napadlo mě totiž, že by bylo víc než jen fajn... hezky večer po oslavě a taky po procházce na pláži (přesné pořadí se ještě uvidí)... zapálit oheň v krbu, který je součástí našeho úžasného zahradního posezení a že příjemná večerní atmosféra doprovázená klidným praskáním ohně jen umocní pocit pohody a štěstí v našem kamarádovi a Taeho neustále v psychické nepohodě se nacházejícím miláčkovi. Tae mu pochopitelně bude dělat společnost. Jen oni dva a romantický klid v pergole. Bože, nic lepšího než tohle ani jednoho z nás tří nenapadlo, ale i tak jsme doufali, že naši snahu Tenie ocení.

Když jsme však vyšli před dům, zůstal jsem mega moc překvapeně civět. Z auta, které zaparkovalo přímo před domem, totiž právě vylézal můj bratránek, jak nečekané! „Kam se ženete?" vyptával se s udiveně nechápavým výrazem a bez jakéhokoli pozdravu pořád ještě napůl usazený ve své káře.

„Min-Ho?!" nechápal jsem. Ani já jsem se jaksi neměl k nějakému kloudnému pozdravu, protože jsem byl až moc překvapený. Bože, copak by mě napadlo, že se tady ukáže zrovna on? Co tady dělá? Přijel snad na mou oslavu??? „Min-Ki?!" uculil se bratránek už venku, zatím co ladným pohybem zavíral dveře svého perfektně naleštěného auta. Hyunie s Taeyongem s úsměvem pokynuli na pozdrav, ale jinak mlčeli. „Myslel jsem, že jedu na tvou oslavu, ale asi jsem se spletl, když ty evidentně někam utíkáš." mlel pobaveně. „Oslava se nekoná? Mám zase odjet?" rýpl si do mě. „Ne, nikam nejezdi!" vyhrkl jsem. „Oslava se koná, jistěže se koná!" mlel jsem pro změnu já jako nějaké praštěné tele až překvapivě potěšený jeho nenadálou přítomností.

Bože... že by má rodinná oslava vážně byla rodinnou? Budou tady brácha s tátou a bude tady i bratránek? Jistě, Tenie s Taeyongem nejsou úplně rodina... jakoby byli, beztak... a další část jako třeba obě tety (pravá i nepravá) a strýc se nezúčastní, přesto však tady budu mít ty, na kterých mi... přece jen, asi... záleží ze všech příbuzných nejvíc... jupí! Kdyby tady byl i Min-Hyunie, byla by má oslava ještě o dost lepší, ach jo. Chápal jsem však, že tady být nemůže a pro teď mi tedy muselo stačit mile nečekané překvapení od Min-Ha. „Ahoj, Min-Ho." pozdravil bratránka s úsměvem a konečně i verbálně Hyunie a taky Tae znovu kývl na pozdrav. „Vážně jsi přijel na oslavu?" nepřestával se culit můj miláček. „Co práce? Počká na tebe?" dost trefně si rýpl. „Nemůžu pořád jen pracovat." uculil se bratránek. „Mé plány jsou na dobré cestě, všechno klape jak má, tak proč bych si nedal den dva volno, no ne?" mrkl na mě.

„Když jsem se od tety... teda přes mou máti... dozvěděl, že se tvá oslava přesunula na tento týden, napadlo mě, že bych se tady mohl ukázat... jestli ti to teda nevadí." zvážněl. „Proč by mi to mělo vadit?" upřímně jsem nechápal. „Ale..." znejistěl jsem, protože jsem netušil, jestli je vhodné takto se ptát. „Přijel jsi sám? So-Hyun...?" nepřijela s tebou? Chtěl jsem se zrovna na tohle zeptat, jenže... „O So-Hyun mi vůbec nemluv!" mega rázně mě totiž přerušil. „Přijel jsem na oslavu a ne se rozčilovat... So-Hyun je totálně pasé, kašlu na ni!" Čímž mi odpověděl. Ne, neusmířili se a ona se k němu nevrátila, takže s ním nemohla přijet. Škoda. Tajně jsem doufal v opak, asi dost naivně doufal.

„Dobře, ok..." zvedl jsem ruce ve znamení míru, aby pochopil, že mu nemíním kazit náladu a už vůbec pak mou oslavu, kterou připravuje máma spolu s Teniem, zlatíčkem. „Jsem moc rád, že jsi tady!" ujišťoval jsem ho. „Běž teď za mámou a Teniem, já si jen odběhnu něco zařídit spolu s Taeyongem, ano?" požádal jsem ho co nejsmířlivějším tónem, který jsem v tu chvíli dokázal. Ne, nemínil jsem kazit náladu Min-Hovi, ale ani sám sobě a on mě vážně moc potěšil svou přítomností. Bratránkův problém, respektive všechno co se týká jeho... pro mě pořád ještě nečekaně a zcela nepochopitelně... zkrachovalého vztahu dnes zůstane pasé stejně, jako je údajně pasé So-Hyun pro Min-Ha. „Půjdu s tebou." nabídl se Hyunie, který i tak neměl v „popisu práce" jít do květinářství se mnou a Taeyongem. Doufal jsem, že se mu pak podaří nepozorovaně dokončit svůj úkol.

„Brzy pa, miláčku." něžně políbil mé rty. „Pa, miláčku." uculil jsem se v odpověď do Hyunieho sladkých rtů. „Tak pojď." pobídl hned na to Min-Ha a já jsem stejně jako on pobídl Taeho. Bylo na čase co nejrychleji splnit naši malou misi, tedy koupit pokud možno mega krásnou kytici, která snad potěší Tenieho, protože Tenie přece miluje romantiku a květiny nedostává tak často, jak by si zasloužil... můj názor, hihi. Na druhou stranu, díky tomu mu může tohle Taeho milé a rozhodně láskyplné gesto přijít jako nevšední a o to víc ho potěšit... fakt, kéž by to tak bylo. Bože, moc jsem si přál, aby si Tenie nejen v klidu a pohodě užil další mou narozeninovou oslavu... pokud možno bez výčitek svědomí, ach jo... ale navíc, aby se on sám cítil šťastný. Moc jsem si přál, aby byl tento víkend v Busanu úžasný a taky nezapomenutelný pro nás pro všechny.