Min-Ki

„Tenie?!" ozval jsem se po delší chvíli ticha, které mezi náma panovalo. Zmrzlina byla téměř všechna snězená... jen maličko jsme nechali pro Taeyonga a taky pro Hyunieho, kdyby náhodou měl chuť... a pro naše větší pohodlí jsme se přemístili do obývacího pokoje, kde jsme oba zaujali místo na pohovce. Bože, měl jsem velkou radost, že se Teniemu zlepšila nálada, jenže už jsem bohužel přestal mít dojem, že u něho tohle zlepšení přetrvalo. „Hmmm?!" odtušil jakoby duchem mimo, aniž by se na mě podíval a aniž by přestal míchat své Caffe latte, které si před chvílí připravil, čímž spolehlivě devastoval pěnu nahoře... bylo mu to fuk. Já jsem se po kakau a nejvíc pak po hutně smetanové zmrzlině spokojil s čistou vodou, takže jsem neměl co míchat, za to v hlavě se mi mísily myšlenky jako zběsilé.

Tenie nevypadal, že by měl v plánu napít se své voňavé kávy a už vůbec nevypadal v pohodě... ach jo... avšak nejen kvůli jeho opětovné změně nálady, ale taky kvůli faktu, že náš předchozí rozhovor zůstal jaksi otevřený, jsem usilovně přemýšlel, jak se vrátit k tématu a co konkrétního bych vlastně měl říct. „Jsi v pohodě?" zajímal jsem se nejistě s trapným pocitem, že takto se ptát je mega moc hloupé. I slepý by na něm poznal, že už zase není v pohodě, jenže já jsem aktuálně netušil, jak se zeptal líp, nebo a to spíš, jak líp navázat tam, kde jsme v našem rozhovoru „před zmrzlinou" skončili. Měl jsem pocit, že je to hodně důležité a že bych měl Teniemu říct mnohem víc, než jsem až do teď řekl, zvlášť když už mi bylo jasné, s čím vším jeho aktuálně špatná nálada souvisí. Jenže, co bych měl říct, aby se Tenie opět cítil líp?

„Proč se mě teď ptáš, jestli jsem v pohodě?" zarazil se. „Aha..." povzdechl si, aniž bych mu stihl odpovědět, na což s dalším povzdechem upustil lžičku do sklenice s kávou. „Ptáš se, protože vypadám totálně mimo, že?" odpověděl si sám s jasně slyšitelnou otráveností v hlase. „Promiň." pokusil se hned na to o úsměv. „Chtěl jsem ti zmrzlinou zlepšit náladu, jenže teď ti ji zase kazím... jsem vážně příšerný kamarád!" spílal si. „O mě a o nějakou mou náladu tady přece vůbec nejde." upozornil jsem ho nejen zcela vážně, ale taky... a to nejvíc... zcela upřímně. „Už nikdy o sobě neříkej, že jsi příšerný kamarád, protože to není žádná pravda a ty to moc dobře víš!" naléhal jsem. „Občas nevím vůbec nic." podotkl smutně. „Občas mám pocit, že jsem příšerný úplně ve všem... že jsem byl příšerný kamarád pro YangYanga, jsem příšerný kamarád pro tebe a taky jsem příšerný přítel pro Taeyongieho... já..."

„Tenie!" přerušil jsem ho mega rázně spolu s frustrovaným zaúpěním. „To už stačí, prosím!" „Promiň." špitl. „Promiň, že nejsem v pohodě... omlouvám se." „Neprominu!" vyhrkl jsem s pohledem do jeho už zase až moc smutných očí. „Neprominu, protože..." pokračoval jsem o poznání mírněji, zatím co jsem tentokrát já vzal obě jeho ruce do svých dlaní. „není co bych ti měl promíjet!" dodal jsem rázně. Přes ráznost svých slov jsem se snažil znít co nejvíc konejšivě a to i přesto, že jsem se cítil nejen frustrovaně, ale navíc jsem začínal být smutný jako on. „Neomlouvej se mi za to, jak se cítíš... za to se vůbec nikomu neomlouvej!" přesvědčoval jsem ho. Tenie můj pohled rozechvěle opětoval, ale nesnažil se vyhnout našemu očnímu kontaktu, nechal mě držet jeho ruce a žádným způsobem mě nepřerušoval, naštěstí. V tu chvíli jsem toho měl na srdci hodně a potřeboval jsem všechno říct a ještě víc jsem potřeboval, aby mě pokud možno v klidu poslouchal.

„Měl bych ti snad prominout, že jsi za mnou přiletěl do Seoulu?!" nadhodil jsem řečnickou otázku. „Měl bych ti snad prominout, že jsi pro mě upekl tak moc úžasný dort? Jasně... tohle přece dělají příšerní kamarádi běžně a nedá se to odpustit." sám pro sebe jsem se ironicky ušklíbl. „Jsi úžasný kamarád a já jsem moc šťastný, že jsi přiletěl a že jsi tady se mnou... jsem vážně moc šťastný!" dodal jsem rychle, už bez sebemenšího náznaku ironie. „Hmmm..." smutně se pousmál. „Tenie..." vydechl jsem. Víc jsem stiskl jeho ruce, zatím co mi to v hlavě nepřestávalo splašeně šrotovat. Potřeboval jsem co nejvíc si srovnat všechny zmateně poletující myšlenky, jen abych mohl říct něco smysluplného... něco, co by Teniemu alespoň maličko pomohlo cítit se líp. Nemyslel jsem si, že já tohle kdoví jak umím, ale chtěl jsem se o to alespoň pokusit.

„Máš právě teď výčitky svědomí, protože ti na chvíli bylo dobře?" zajímal jsem se pro začátek. Uvědomil jsem si totiž, že když jsme spolu pojídali zmrzku, vypadal jako by byl v pohodě a možná, že... snad... i doopravdy byl. Nejdřív jsem si přál mluvit bez přerušování z jeho strany, ale teď mi došlo, že potřebuju nějakou interakci. Potřebuju se ptát a potřebuju jeho odpovědi, jinak ze sebe nic kloudného nedostanu. „Nebo se tvé aktuální pocity pořád týkají včerejší oslavy? Nebo všeho tak nějak dohromady?" vyptával jsem se, jen abych se mohl pokusit nějak se vyznat v nečekaně rychlých změnách jeho nálady. Nebo... ach jo... možná bych ty změny nálad i čekal, kdybych s ním trávil tolik času jako Taeyong, až na to, že já jsem tuhle možnost nikdy neměl a teď, když de facto žije v Bang-Koku, tak už vůbec... bohužel. „Je to pořád dokola." odtušil o poznání smutněji. „Všechno je se mnou pořád dokola... úplně všechno!" Povzdechl si. „Neříkej mi, že nejsem příšerný, protože já vím, že jsem."

„Nejsi na sebe nějak moc přísný?" nesouhlasně jsem se zamračil po jeho odpovědi, ale hned na to jsem se pokusil o úsměv. Nechtěl jsem se na Tenieho mračit, to ani náhodou! V hlavě mi to nepřestávalo pilně pracovat a naštěstí se mi začaly dávat dohromady myšlenky, které jsem měl pocit, že dávají smysl. Bože, kéž by dávalo smysl všechno, co Teniemu ještě řeknu, prosím. Kéž bych uměl mluvit tak dobře jako Min-Hyunie a taky Hyunie... oni dva snad vždycky ví co říct, aby to pomohlo. Nevěřil jsem, že jsem, kdo ví jak dobrý řečník, ale na druhou stranu, už se mi občas podařilo uklidnit Jung-Kookieho v době, kdy měl své krize v psychiatrické léčebně, už se mi snad někdy v minulosti podařilo uklidnit i Tenieho, takže snad nic nepokazím ani teď. Kéž bych nic nepokazil... „Přísný?" podivil se. „Myslíš si, že jsem na sebe moc přísný?" nechápal. „Přesně to si myslím!" rozhodně jsem přikývl.

„Já tě asi chápu." pokračoval jsem mega nejistě s myšlenkou, že nejsem úplně nevinný, co se jeho postoje k sobě samému týká. Ach jo a ještě stokrát ach jo... nejen já, ale my všichni jsme si po YangYangově smrti z celého srdce přáli, aby se s tím Tenie smířil a aby byl v pohodě a ne pouze kvůli nám, ale kvůli němu. Přáli jsme si, aby co nejdřív normálně fungoval, aby byl znovu šťastný, dalších stokrát ach jo. Jenže, všichni jsme jaksi a to dost zásadním způsobem pozapomněli na fakt, že každý se s traumatem, což nečekaná smrt blízkého kamaráda rozhodně je, vyrovnává jinak rychle, že nic nejde uspěchat a je úplně fuk, jak moc si to přejeme my nebo on sám. Já osobně jsem se YangYangovou smrtí pořád dokola neužíral nejen proto, že jsem ho až tak dlouho... už vůbec pak dobře... neznal, ale nejvíc ze všeho asi proto, že jsem myšlenky na něho spolehlivě vytěsnil... tedy většinou... a nedovolil jim, aby zasahovaly do mého každodenního života. Jenže já nejsem Tenie a on není já.

Tenie měl s YangYangem diametrálně odlišný vztah než já, Hyunie a taky jiný než Taeyong. Dokonce jiný než třeba Kun a... přes dávný úlet těch dvou... jiný než Winwin. Bože, copak se po tom všem, co spolu Tenie a YangYang prožili, potom, co všechno se mezi nima stalo a nejvíc pak po YangYangově smrti nedá pochopit, že je na tom Tenie psychicky tak, jak je? Aby nedošlo k omylu a nedorozumění... tohle všechno jsme všichni věděli a chápali už od samého začátku, i když jsme s něčím... třeba s jeho výčitkami svědomí... ani trochu nesouhlasili. Chápali jsme Tenieho a snažili se ho podporovat, jak jen to jde, přesto však jsme na něho... sice nepřímo, ale i tak až moc... tlačili. Možná jsme po něm chtěli zázrak, když jsme si přáli, aby všechno zlé co nejdřív hodil za hlavu. Chtěli jsme po něm nemožné a neomlouvá nás to, i když jsme to chtěli ne jen pro nás, ale hlavně pro jeho vlastní dobro.

Je i má vina, že si Tenie o sobě myslí, že je příšerný... ach jo a ještě milionkrát ach jo. Minimálně v tom nejsem nevinně, protože to já jsem mu po návratu z Taipei dával dost nešetrně najevo, jak moc bych si přál, aby neodešel ze školy a neodletěl do Bang-Koku a je fuk, že jsem později říkal něco jiného a je fuk, že jsem svá slova myslel zcela upřímně. Nejspíš si můj předchozí smutek vzal až moc k srdci, což posílilo jeho myšlenku o vlastním selhání... myšlenku o tom, že všechny zklamal a neustále zklamává tím, že se pořád necítí dobře. Možná, že ho rozrušují mé a Hyunieho časté otázky ohledně jeho psychiky během našich telefonních hovorů?! Možná na něho Taeyong... zřejmě nevědomky a bez špatných úmyslů... moc tlačí tím, že mu až moc ukazuje své zoufalství, které v něm Tenieho přetrvávající psychická nepohoda vyvolává?! Dost dobře jsem si totiž pamatoval, jak negativně na mě působilo Hyunieho zoufalství, když jsem byl ve sračkách a bylo mi víc než jen jasné, že se Tae hodně trápí. Ne že bych chtěl vzpomínat na ty hrozné časy a ne že bych chtěl cokoli srovnávat, ale jistá podobnost tady přece jen je. No a jak se zdá, úplně nejvíc na sebe tlačí samotný Tenie.

„Já vážně chápu... tedy, myslím si, že chápu, proč se cítíš tak, jak se cítíš." pokračoval jsem rozechvěle nejen kvůli uvědomění, co všechno je kolem Tenieho asi špatně, ale taky kvůli své hlavě, která mi div nepraskala při snaze zformulovat všechny splašené myšlenky do smysluplných slov. „Říkáš, že je s tebou všechno dokola, tím asi myslíš své výkyvy nálad, fakt že s tím vším nepřestáváš bojovat... že s tím musíš bojovat... a že to nejde podle tvých a taky podle Taeho představ, no a máš naprostou pravdu." povzdechl jsem si. „Je to s tebou pořád dokola, jenže, Tenie..." o poznání naléhavěji jsem se zadíval do jeho krásných očí, které se už nebezpečně plnily slzami. „Nikdo z nás nemůže čekat, že to půjde lusknutím prstů, nikdo... ani ty nebo Tae... nemůže čekat, že se u tebe všechno vrátí do normálu nějakým zázrakem. Všechno je pořád dokola, to ano, ale je to naprosto přirozené, chápeš?" mlel jsem jako splašený s vědomím, že má řeč nemá hlavu ani patu, ještě víc nervózní, abych něco nezvoral.

Jenže já jsem vážně potřeboval říct všechno, co mám na srdci. Potřeboval jsem, aby Tenie všechno, co se mu snažím říct, pochopil a aby to pochopil správně. „Vážně jsi na sebe moc přísný, když se až moc urputně snažíš, abys byl co nejdřív v psychické pohodě a nejvíc pak, když si neoprávněně vyčítáš, že to tak není. Jsi na sebe až moc přísný, když si vyčítáš, že se občas cítíš líp... když si na chvíli dovolíš zapomenout na to, co se stalo. Jsi na sebe moc přísný, když si vyčítáš, že trápíš lidi kolem... že trápíš Taeyonga... když si vyčítáš své výkyvy nálad a já si myslím, že je máš v tak velké míře i kvůli tomu, že na sebe až příliš tlačíš." nepřestával jsem mlet totálně zmateně a ještě víc rozechvěle... bože. „Vždyť je zcela přirozené, že se trápíš, je přirozené, že jednou se cítíš hůř a jednou líp, je přirozené, že s tím bojuješ, že to nejde samo od sebe a je přirozené, že potřebuješ dostatečný čas na to, aby ses dokázal se vším smířit a vyrovnat. Křivdíš si, když o sobě říkáš, že jsi příšerný!"

Zlehka jsem pohladil Tenieho tvář a taky setřel slzy, které už stihly stéct po jeho aktuálně rozpálených líčkách. Tenie popotáhl, ale nechystal se nic říct, pouze mlčky civěl do mých očí a evidentně se snažil úplně se nerozplakat. Volnou rukou jsem stále tiskl tu jeho, protože druhou jsem musel setřít další várku slz, ach joooo. „Zmínil ses mi, že sis před odletem do Bang-Koku hodně věcí neuvědomoval nebo si je uvědomit nechtěl." navázal jsem dost nesouvisle tam, kde jsem před okamžikem skončil s pocitem, že si právě mega amatérsky hraju na psychologa. Doufal jsem, že nezním jako úplný idiot, že opravdu vím, o čem mluvím. Znovu jsem pevně sevřel obě jeho ruce. „Jenže i v tomto si strašně moc křivdíš, víš to?" pokusil jsem se o úsměv. „Kdyby sis všechno neuvědomoval... kdybys nechtěl bojovat a se vším se vyrovnat... kdybys nechtěl překonat svou bolest, výčitky svědomí a kdybys nechtěl znovu normálně žít a být šťastný nikdy bys neodletěl do Bang-Koku a nevyhledal tam odbornou pomoc." přesvědčoval jsem ho.

„Ty sis to však uvědomoval, ty jsi chtěl být v pohodě, přál sis a vlastně si pořád přeješ překonat svou bolest a právě proto teď máš v Thajsku svého skvělého psychologa." opět jsem se pokusil o úsměv a to i přesto, že i mě už v očích pálily slzy. „Ty máš právo být šťastný!" ještě víc jsem naléhal. „YangYang tě měl moc rád... my všichni tě máme moc rádi, Tae tě samozřejmě miluje... a nejen my, ale i YangYang by chtěl, abys byl v pořádku, a tohle vím naprosto jistě." přidal jsem jedno totální klišé, o kterém jsem vážně věděl, že je pravdivé. YangYang by nechtěl, aby se Tenie zhroutil a už vůbec by nepřijal jeho řeči o příšerném kamarádovi... nedokázal jsem o pravdivosti této hlášky pochybovat. „Buď proto šťastný, Tenie... buď v pohodě... časem. Nevyčítej si... prosím... že to nejde dost rychle." popotáhl jsem. „Vždyť to ještě nejsou ani dva měsíce co YangYang..." zarazil jsem se. Nechtěl jsem znovu... právě teď a tady... říkat nahlas, že YangYang umřel, ach jo.

„Je to prostě až moc krátká doba na to, abys už mohl být v pohodě!" dodal jsem proto rychle. „Možná ti to přijde jako hodně dlouhá doba..." ještě jednou jsem popotáhl. „protože já... Tae... my všichni chceme, abys byl brzy jako dřív, je nám mega moc líto, že se trápíš a tak máš zřejmě kvůli nám pocit, že je to s tebou nekonečné, proto i ty chceš být co nejrychleji v pohodě a mrzí tě, že nejsi, ale..." proti své vůli jsem vzlykl. „Víc než na Taeho a ostatní... třeba i tvé rodiče... mysli na sebe, ano?" požádal jsem ho naléhavě s touhou se nerozbrečet, zatím co on ještě víc slzel... ach jo, zlatíčko moje nešťastné. „Já věřím, že jsi na dobré cestě... vážně tomu věřím!" nepřestával jsem ze sebe sypat mega zmateně a mega chaoticky. „Tenie... myslím si, že je úplně jedno, jak dlouhá ta cesta ještě bude, protože důležitý je pouze cíl, ke kterému směřuješ. Tedy, cíl je nejvíc důležitý!" opravil jsem se.

„Jsem si jistý, že ty k tomu cíli dřív nebo později dojdeš... znovu budeš v pohodě a šťastný a když budeš šťastný ty, bude mega moc šťastný i Taeyong... já budu mega moc šťastný! Všichni, co tě mají rádi... všichni, co tě z celého srdce milují, budou šťastní. Dej tomu však čas, nespěchej na sebe! Už o sobě nikdy nepochybuj a neříkej, že jsi příšerný! Není to pravda! Neřeš vůbec školu a nemysli si, že jsi v čemkoli selhal, protože ne... jsi naprosto úžasný a já bych to na tvém místě nezvládl líp. Choď dál na terapie, dělej všechno, co tě těší a pomůže ti cítit se líp... cvič kocourky, kup si kytaru... dělej cokoli... a neohlížej se kolem sebe, neřeš, jak dlouho to trvá a taky... neboj se plakat, když potřebuješ, nevyčítej si, že se cítíš špatně, když se zrovna budeš cítit špatně... nevyčítej si, když se budeš cítit líp a..." zasekl jsem se, protože jsem už pro vlastní psychické rozpoložení netušil jak dál. „Chápeš, co jsem se ti snažil říct?" vydechl jsem vyčerpaně po dost dlouhé chvíli, kdy jsme oba jen brečeli a nic dalšího ani jeden z nás neříkal. „Chápu." vzlykl.

Jong-Hyun

„Zavolám Felixovi." napadlo mě cestou k metru. S Taeyongem jsme to v Game-roomu zabalili de facto hned potom, co jsme se společně vyfotili a vtipně roztomilé fotky v podobě koláže vytiskli. Oba jsme se skvěle pobavili a Tae se bezvadně odreagoval, jenže už nebyl žádný důvod se tam zdržovat a nebyl důvod nechávat miláčky ještě dýl samotné. Domů jsme si odnášeli jak pohodu, tak i naši koláž ve dvou provedeních, která nám měla sloužit nejen jako památka na hezky prožité odpoledne, ale taky jako připomínka našeho přátelství a koláž, kterou v Game-roomu zřejmě nedopatřením zapomněl Bang-Chan jsme samozřejmě vzali taky. No a já jsem si právě teď řekl, že by bylo fajn trochu... fakt jen maličko... poškádlit Lixe, když je tak moc zvědavý co se Chana a jeho možné přítelkyně týká. „Proč mu chceš volat?" zajímal se Tae, ale já jsem už čekal na to, až pihovatý kamarád přijme můj hovor, proto jsem nic neodpověděl. Tedy neodpověděl jsem hlavně proto, že Lix už hovor stihl přijmout.

„Voláš mi, protože máš strach o Chang-Bina?" ozval se pobaveně. „Čekal bych, že mi kvůli němu zavolá Ki... překvapuješ mě, Hyune." dobíral si mě. „Noooo..." protáhl jsem mírně zaraženě. Na Chang-Bina jsem si totiž nevzpomněl, ani mě nenapadlo, že bych se zeptal, jestli je v pohodě... vlastně jsem nepředpokládal, že by neměl být... navíc jsem měl jiný důvod, proč jsem v kontaktech vyhledal Felixovo číslo. „Myslím, že mu nic není." pokračoval jsem hned na to. „Víc než Chang mě aktuálně zajímá, jestli nemáš nějaké novinky ohledně Bang-Chana... jako, jestli už má zdravou ruku a tak." sypal jsem ze sebe s pocitem, že se právě teď chovám jako nějaká směšná drbna. „Nevzpomínám si, že bys o něm na oslavě mluvil a tak..." „Takže tebe zajímá Bang-Chan?" uchechtl se, čímž mě přerušil. „Pořád mě nepřestáváš překvapovat." znovu se uchechtl. „Proč jako?" nafoukl jsem se. „Protože si nepamatuju, že bys mi zrovna ty volával a takto se vyptával." odtušil klidně.

„Tedy..." pokračoval rychle. „vím, že se zajímáš, že ti nejsou tví kamarádi a jejich kamarádi lhostejní, ale zpravidla to bývá Ki, který občas nevydrží čekat, až se ozvu a řeknu vám, co a jak." vysvětloval, čímž mě dost uklidil. Vážně jsem se lekl, že si o mě myslí, že jsem nějaká ignorantská cihla bez zájmu, což přece nejsem, ne? „I když ses neptal na Chang-Bina..." mlel. „myslím si... stejně jako ty... že mu nic není. Ki si o něho nemusí dělat starosti, nevypadá, že by nebyl v pohodě." „Ok, to jsem rád." pousmál jsem se. „No a co se Chana týká..." povzdechl si. „Od Changa vím, že už sundal ortézu, prý už se cítí být v pořádku. Chang má tuhle informaci od Ina, protože on se... na rozdíl od Ina... s Chanem od té nehody osobně nesešel, ani my... myslím jako já, Jinie a Han... jsme s ním nebyli a Chan s námi z nějakého důvodu nechce mluvit po telefonu... asi se bojí, že se budeme moc vyptávat na tu holku nebo co." znovu si po svých mírně zmatených oznámeních povzdechl. „Jeongin za ním chodí často, jenže ani jemu Chan neprozradil víc, než je stav jeho ruky, takže víme jen to, že už je snad v pořádku... bohužel."

„Co?" nechápal Taeyong. „Jak jako bohužel? Není snad dobře, že už je v pořádku?" Tae sice neměl páru o čem je řeč, respektive o jakou nehodu se jednalo, co měl Bang-Chan s rukou a tak... nebyl důvod ho informovat, tedy nevím o tom, že bych ho já nebo Ki informoval... ale z našeho rozhovoru pochopil, že měl Chan ruku v ortéze, jen zjevně nepochopil ten zbytek. Za to já jsem chápal moc dobře, hehe. „Noooo..." protáhl Felix. „U Bang-Chana jeden nikdy neví. Ten klokan sice sundal ortézu, ale to neznamená, že už je jeho ruka v naprostém pořádku, ale ok... budu věřit, že je. Jde mi však o něco jiného." Neměl jsem pocit, že je důležité, aby byl Tae v obraze, jenže Lix ten pocit evidentně měl, proto mu v rychlosti osvětlil okolnosti Bang-Chanovy ne až tak dávné a... naštěstí... zcela triviální nehody a navíc mu prozradil i fakt, že se Chan při té příležitosti seznámil s jistou krásnou dívkou.

„Jenže on je příšerný tajnůstkář a nikdo z nás neví, jestli se s tou holkou už sešel a jak to s ní vidí dál." stěžoval si otráveně náš pihovatý kamarád. „Já to však chci vědět!" dodal tónem ztělesněné zvědavosti. „Tak teď už všechno chápu." ušklíbl se Taeyong na mě. „Kdy se z tebe stal takový pletichář?" vysmíval se mi tak, abych ho slyšel jen já. „O čem to mluvíš?" taky jsem se ušklíbl. Jo, asi se ze mě stal pletichář, ale to mi žíly ani trochu neškubalo. Bavil jsem se a to mě aktuálně zajímalo ze všeho nejvíc. Bože nezatracuj mě... chtěl jsem si vychutnat Felixe... nemá být až tak moc zvědavý, jeho chyba... a taky Bang-Chana... nemá být až tak moc neopatrný, taky jeho chyba, hehe. „Ty, Felixi?!" vydechl jsem, aniž bych Taemu cokoli odpověděl, beztak nebylo co. „Neměl bys někdy... myslím jako během týdne... možnost počkat na mě a na Min-Kiho po škole? Možná pro tebe mám něco, co by tě mohlo zajímat."

„Co pro mě máš?" vypískl přesně podle mého očekávání. „Já se stavím ještě dnes k vám domů... nevím, kdy by mi to mohlo vyjít během týdne. Možná zítra? Bude lepší stavit se ještě dnes... nevydržím čekat, Hyune!" plašil. „To nehoří." klidnil jsem ho. Jen ať si počká, však mu ta koláž nikam neuteče. Chan přece neví, že ji mám já. Taeyong se vedle mě šklebil ještě víc pobaveně než se šklebil před okamžikem a já jsem se taky culil. „Nejde o nic důležitého, je to pouze zajímavé." provokoval jsem. „Ve středu končíme později, nebudeme proto muset čekat na kluky až tak dlouho, takže bys mohl vydržet do středy... co říkáš, zlato?" ozval se Hyun-Jinův hlas ještě před tím, než si Felix stihl srovnat v hlavě mou jasnou provokaci. „Hmmm..." zabručel po Hyun-Jinově návrhu bez většího přemýšlení Lix. „Ok, počkám na tebe a na Min-Kiho i s Jiniem ve středu." oznámil mi. „Budeme na vás čekat před naší fakultou, tak nám nikam nezdrhněte, jasné?"

„Budeme se oba moc těšit!" ujistil jsem nejen jeho, ale i Hyun-Jina a to jak za sebe, tak i za mého miláčka. Ki přece nikdy nepohrdne příležitostí vidět své přátele a já naše kamarády uvidím stejně rád jako on. Bože, mega moc jsem se těšil na Felixův výraz, až uvidí co v Game-roomu nafotil Chan. „Jsi vážně příšerný pletichář!" už zase se mi vysmíval Taeyong potom, co se s námi kluci rozloučili. „A já jsem si ještě v Game-roomu naivně myslel, že jde jen o to, aby Bang-Chan nepřišel o tu svou koláž z rande." smál se. „Je mi jasné, že nebude mít radost, že se jeho tajemství takto provalilo. Nepoznávám tě." nepřestával se chechtat. „Ani já se nepoznávám." přitakal jsem pobaveně. „Bang-Chan to přežije... bude muset!" taky jsem se zasmál.

Min-Ki

„Tak už neplač, zlato." naléhal jsem na Tenieho, kterého jsem už nějakou tu chvíli tiskl ve svém objetí. „Teda... plač, jestli to potřebuješ, ale..." zmatkoval jsem, jen abych okamžitě nevzal zpět všechno, o čem jsem se ho ještě před chvílí snažil přesvědčit. Bože, nechtěl jsem brát zpět nic z toho, přesto bych byl mnohem raději, kdyby už neplakal, ach jo. „Hmmm..." vydechl. Víc se ke mně přitulil a k mé nemalé lítosti opět vzlykl. „Já nechci brečet..." znovu vzlykl. „ale... to samo... já..." „Tak plač, mi to nevadí." rozechvěle jsem pohladil jeho záda. „Chci říct... klidně se vyplač, zlato... to tím chci říct!" ještě víc jsem zmatkoval. „Já vím, co tím chceš říct." špitl mezi další várkou vzlyků a slz, aniž by se ke mně přestal tulit. „Vážně tě mám moc rád, Ki." „Taky tě mám moc rád, Tenie." popotáhl jsem.

„Máš asi pravdu ve všem, co jsi mi říkal." povzdechl si. K mé nemalé radosti už přestal plakat, dokonce se i napil svého studeného latéčka a nějakou tu chvíli jsme oba seděli mlčky. Snad proto, aby se nám oběma zklidnily rozbouřené pocity, možná proto, že Tenie potřeboval přemýšlet?! „Myslíš?" ujišťoval jsem se. „Hmmm..." přikývl. „Hodně z toho jsem věděl už před tím, něco mi ujasnil až můj psycholog na sezeních, ale..." smutně se na mě podíval. „něco jsem si nejspíš uvědomil až dnes... tedy, potom tvém proslovu." pousmál se. „Co sis uvědomil?" povzbuzoval jsem ho k dalšímu rozhovoru. Cítil jsem totiž, že by bylo fajn, kdyby se k mému velice namáhavému proslovu vyjádřil, kdyby nahlas řekl, cože mu to došlo. „Vím, že je přirozené, když se trápím pro YangYanga." znovu si smutně povzdechl. „Můj psycholog mi neustále opakuje, že potřebuju čas a tak, ale..." ještě jednou si povzdechl. „až dnes mi došlo, že na sebe opravdu moc tlačím... že na mě Tae tlačí."

„Jak přesně na tebe Tae tlačí?" strachoval jsem se, aby snad nešlo o něco víc než „jen" o to, že před Teniem neskrývá své zoufalství. „Nevím, jak přesně to popsat." odtušil zamyšleně. „Netlačí na mě ve smyslu, že by mi něco říkal." pokračoval rychle, abych snad nedošel k nějaké mylné představě. „To vážně ne! Snaží se mě povzbuzovat, jak jen to jde, ale..." znovu se zamyslel, než navázal tam, kde skončil a taky si znovu povzdechl. „Vidím to každý den v jeho očích." pokračoval už zase smutně. „Vidím na něm, jak moc je smutný kvůli mně. Vidím na něm, jak moc těžko si zvyká na život v Bang-Koku, jak moc rád by se co nejdřív vrátil do Seoulu. Já ho chápu a přeji si to stejné!" sypal ze sebe.

„Taky bych byl moc rád, kdybychom se mohli vrátit k našemu životu tady, kdybych se mohl vrátit do školy a on si konečně najít práci, která by ho naplňovala. Vím jistě, že v Bang-Koku si nic takového nenajde... jenže... taky vím, že nedokáže jen tak sedět na zadku a nic nedělat." lítostivě popotáhl. „Cítím se kvůli němu mizerně." pokračoval, zatím co já jsem se snažil pokud možno v klidu poslouchat. Teď byla řada na mě, abych Tenieho nepřerušoval. „I když je truchlení přirozené, cítím vinu za to, že nedělám svého miláčka šťastným. Jenže tím, že se cítím mizerně... tím, že chci všechno urychlit a pak se cítím ještě mizerněji, protože to nejde... dělám Taeyongieho ještě víc nešťastným." pokračoval jako lítost sama.

„Je to jako nějaký začarovaný kruh. Pořád dokola si musím připomínat všechno, co už dávno vím a všechno, na co mé srdce tak pitomě zapomíná... hlavně kvůli němu se tak moc snažím, až na to, že pořád selhávám. Věřím... ne, jsem si jistý tím, že si Tae pro mě přeje jen to nejlepší, že by nikdy nahlas neřekl, že se chce vrátit do Seoulu, když ví, že ještě nejsem v pořádku a že potřebuju zůstat v Bang-Koku..." omluvně a současně mega smutně se na mě pousmál. „... ale ty jeho oči..." ještě víc posmutněl. „Po každém jednom sezení jsem na něm viděl, jak velkou má naději... jak moc si přeje, abych se už přestal trápit... vidím mu v očích každý blbý den, jak moc doufá, že mi terapie konečně pomohla, jenže..." zarazil se.

„Jenže co?" špitl jsem. „Jenže mi... hlavně ze začátku... terapie nepomáhaly, neměl jsem rád svého psychologa a pokaždé jsem byl rozhozený víc než před tím." vysvětloval mi rozechvěle. „Později se to sice zlepšilo... hodně věcí se změnilo, jenže ne tak, jak by Tae potřeboval a ne tak, jak bych potřeboval já. Naplno jsem si sice neuvědomoval, jak moc nenávidím Taeho bolest a že ještě víc nenávidím jeho naději... neuvědomoval jsem si naplno, jak moc mě zklamává vědomí, že já ho zklamávám pořád a pořád dokola... ale podvědomě jsem to nejspíš věděl už od začátku, taky proto jsem po terapiích přestal spěchat domů." přiznal. „Tedy, nejen proto." snad posté si povzdechl. „Uklidňují mě procházky po městě a taky po pláži." pokusil se o úsměv, nejspíš díky vzpomínce na procházky po rodném městě, které jistě miluje... myslím jako Bang-Kok, nejen ty procházky.

„Když jsem sám, můžu si líp srovnat myšlenky v hlavě." pokračoval už bez náznaku úsměvu, ach jo. „Myslel jsem si, že nespěchám domů, protože mi ty procházky pomáhají, ale... teď už vím, že jsem nejvíc ze všeho potřeboval oddálit okamžik, kdy pohlédnu do Taeho očí... zkrátka jsem oddaloval okamžik, kdy v jeho očích uvidím tu naději, že všechno... už teď hned... bude stejné jako dřív a už vůbec jsem pak na něm nechtěl vidět zklamání, že mi není až tak dobře... že se ještě stále nemůžeme vrátit do Seoulu. Nechtěl jsem nenávidět sám sebe za to, že mi ještě není dobře, jenže... dnes jsem si uvědomil, že přesně tohle dělám... nenávidím sám sebe za to, že nejen Taeho, ale všechny kolem sebe zklamávám... nenávidím se za to, že si nedokážu tak rychle odpustit, že se nedokážu až tak rychle srovnat s YangYangovou smrtí a že v podstatě všechno dělám špatně."

„Jenže ty neděláš všechno špatně, Tenie!" už zase jsem byl nucen zamračit se. „Vůbec nic neděláš špatně!" přesvědčoval jsem ho. „Prosím, nesmíš se nenávidět." žadonil jsem s bolestným vědomím, jak moc mu tahle nenávist ubližuje, jak všechno jen zhoršuje. I já jsem sám sebe často nenáviděl, když jsem byl v krizi, Jung-Kookie se taky nenáviděl a ani jednomu z nás to neprospívalo. Tenie si nezaslouží nenávidět sám sebe, stejně jako jsem si to nezasloužil já a stejně, jako si to nezasloužil bráška. „Hmmm..." smutně přikývl. „Vím, že se nesmím nenávidět... vím, že se snažím, jak nejlíp umím, ale..." už zase si povzdechl. „Jak jsem ti před tím řekl, často zapomínám, takže si musím všechno dokola připomínat... taky proto pořád dokola chodím na terapie... nevzdávám se."

„Nevzdáváš se, bojuješ, takže sám přece musíš vědět, že nic neděláš špatně!" vyhrkl jsem duchaplně. „Nevím, jak to děláš..." už zase se k mé nemalé radosti pousmál. „ale nejvíc díky tobě jsem si uvědomil, že všechno, co jsi mi řekl je pravda. Křivdím si, když si říkám, že jsem příšerný a já si to říkám až moc často. Neměl bych si myslet, že selhávám, když sám na sebe až moc spěchám... když sám po sobě chci, abych všechno zlé hned hodil za hlavu a byl... už kvůli Taeyongiemu... jako dřív a..." znovu k mé lítosti posmutněl. „zřejmě křivdím i svému miláčkovi." „Vy dva spolu o ničem nemluvíte?" špitl jsem. „Ne?!" smutně pokrčil rameny. „Nechci Taeho zatěžovat svou neustálou mizérií, nechci o ničem mluvit, když už mluvím na terapiích a on se mě na nic konkrétního neptá, nic mi nevyčítá, to jen jeho oči..." zarazil se. „Možná bych s ním měl víc mluvit!?" jakoby přemýšlel nahlas.

„To bys rozhodně měl." přikývl jsem. „Ale ne nějak na silu." dodal jsem rychle. „Nesmíš na sebe tlačit ani v tomto... mluv s ním, o čem ty sám budeš chtít a hlavně kdy budeš chtít, ano?" „Moc si přeji, aby byl Tae šťastný... tedy jednou, ale... teď chci, aby se cítil alespoň trochu dobře, když už musí trčet v Bang-Koku spolu se mnou, takže se budu snažit přemýšlet víc pozitivně, přesně jak říká můj psycholog a... dobře, pořídím si kytaru a naučím tě hrát hned, jak to půjde, Ki, a miláček bude doopravdy mrkat, jak vycvičím nejen Leona, ale taky Louise." sypal ze sebe s nečekaným odhodláním v hlase. „Přestanu na sebe tlačit... přestanu si vyčítat, že se cítím líp, když se zrovna budu cítit líp... teda doufám, chci se snažit, aby to tak bylo... přestanu hledat bolest a netrpělivost v Taeho očích a pak... určitě to pak půjde líp. Bude to ok... já budu ok." ujišťoval nejen mě, ale zřejmě i sám sebe. Bože... kéž by opravdu věřil, že bude ok a dal si na to dostatek času. Já jsem věřil, že bude ok... vážně jsem tomu věřil.

„Přesně tak!" vyhrkl jsem. Přes slzy, které už zase vyhrkly do mých očí, jsem se uculil. „Budeš ok, Tenie." ujistil jsem ho. „Neřekneš Taemu, že jsem zase brečel, že ne?" naléhavě se na mě podíval. „Já nevím, jestli dokážu všechno, co jsem ti před chvílí slíbil... já se pokusím, vážně se budu snažit, ale..." už zase si povzdechl. „Ať už to bude v Bang-Koku probíhat jakkoli, přál bych si, aby se miláček alespoň tady v Seoulu přestal trápit kvůli mně, aby nevěděl, že nejsem tak v pohodě jak si myslí, že jsem. Chápeš?" „Neřeknu mu nic, co mu neřekneš ty sám." přikývl jsem, ač nerad. „Jak dlouho se tady vlastně chcete zdržet?" zajímal jsem se hned na to. Nechtěl jsem si kazit náladu odletem „hrdliček", ale vědět jsem to pochopitelně chtěl a potřeboval. Beztak bych už nemohl tvrdit, že se cítím jen a pouze v pohodě, tak nač svou otázku i nadále odkládat, že? „Nevím to jistě." už zase pokrčil rameny. „Tae má v Seoulu nějaké vyřizování a myslím, že se tady chce zdržet dva týdny?!"

„Ty se tady zdržíš taky?" vydechl jsem s nemalou nadějí. „Nespěcháš zpět do Thajska?" vyptával jsem se, zatím co jsem usilovně doufal, že řekne ne, tedy že nespěchá. „Bez Taeyongieho neodletím, to se neboj." odtušil s malým úsměvem. „Přece bych hned neodletěl, když jsi mi tak moc chyběl, Ki." dodal hned na to. „Vážně?" vypískl jsem jako nějaká malá holka. „Zůstaneš tady ještě dva týdny?" jásal jsem, jenže pak jsem si uvědomil, že já většinu času strávím ve škole, navíc příští víkend spolu s Hyuniem odejedeme do Busanu. Určitě odjedeme, protože bych neměl návštěvu svého rodného města spojenou s rodinnou oslavou mých narozenin opětovně zrušit. Moje máma s náma oběma na jisto počítá... ach joooo... a já bych ji nerad zklamal. „Co se děje?" zajímal se Tenie jakmile zaznamenal mou náhlou změnu nálady. „Chceš se snad opičit po mně?" rádoby zavtipkoval.

„Ne... já jen přemýšlím." odtušil jsem, aniž bych přestal usilovně přemýšlet o tom, co mám... sakra, do háje, znovu ach joooo... dělat v této zapeklité situaci. Bože, moc bych si přál trávit co nejvíc času s jedním ze svých nejbližších kamarádů... myšleno s Teniem... ale stejně tak bych chtěl vídat Taeho než spolu s Teniem odletí, jenže jen tak flákat školu nejde – ne, v posledním ročníku. „Tenie?!" vydechl jsem s mega velkým nadšením, jakmile mě doslova osvítil bezva nápad. Přišlo to jako blesk z čistého nebe a já jsem věřil, že ten můj nápad je mega moc úžasný. „Co kdybyste s Taeyongem vyrazili na menší výlet?" navrhl jsem mu s neskrývaným nadšením v hlase. „Jaký výlet?" nechápal. „Kdy?" „Ty, Taeyong, já a Hyunie společně vyrazíme do Busanu... už příští sobotu!" oznámil jsem mu, aniž by zmizelo byť jen maličko z mého nadšení. Doufal jsem, že mě Tenie neodmítne... věřil jsem, že mě neodmítne.

„Neříkej ne... nesmíš mi říct ne... prosím." škemral jsem pořád jako malý. „Pojedeme do Busanu?" pousmál se. „Vážně?" „Vážně!" přikývl jsem. „Seznámím tě s mou mámou, a když se zadaří tak i s tátou a bráchou. Znovu tam oslavíme mé narozeniny... tedy pokud ti to nevadí... projdeme se po městě a po plážích... bude to fajn, uvidíš." přesvědčoval jsem ho. „Věřím, že to bude fajn." ještě víc se usmál. „Copak bych tě mohl odmítnout?!" dodal tónem jako by si byl vědom faktu, že mě teď vážně nemůže odmítnout. Naštěstí zněl i tak, že mě odmítnout nechce a jakoby počítal s tím, že ani Taeyong náš společný výlet nezavrhne. „Nemohl?!" už zase jsem vypískl. „Zavolám hned mámě a řeknu jí, že ty a Tae přijdete taky... tak moc se těším!" nepřestával jsem jásat. „Tak fajn." přikývl i bez mučení, čímž mě ještě víc potěšil.

Jong-Hyun

„No to si děláš predel?!" užasle vypískl Felix, jakmile jsem mu s radostí předal koláž Bang-Chanových fotografií. Sešli jsme se spolu podle domluvy u naší fakulty ve středu a to hned, jak mně a Min-Kimu skončila škola, no a já jsem prozradil, kde jsem k té koláži přišel. „Ten klokan Chan randí a svým kamarádům se to snaží zatajit? Chang-Bin prý nic neví, ani Jeonginovi se údajně nesvěřil... a mně už vůbec! To si říká náš kamarád?" čertil se hned na to. „Vždyť není jisté, že skutečně šlo o rande." klidnil jsem ho velice potěšený předchozím úžasem v jeho obličeji. Přesně tak jsem předpokládal, že se bude tvářit a on mě vůbec nezklamal, hehe. „I když to vypadá jako rande, třeba Chan zatím neví, jestli s tou holkou chce chodit nebo ne." snažil jsem se alespoň maličko obhájit Bang-Chana. „Navíc, myslím si, že je to hlavně jeho věc a že není povinný všechno hned hlásit." dodal jsem zcela vážně.

„Hyun má pravdu, Sunshine." přidal se ke mně Hyun-Jin. „Nic není jisté." Že mám pravdu i ve druhé hlášce... zřejmě kvůli vlastnímu bezpečí... nedodal. Ki se nevyjadřoval a pouze mlčky se usmíval. Tu koláž samozřejmě viděl už v neděli a to hned, jak jsme se s Taeyongem vrátili do Dongdaemun-gu za oběma miláčky, tedy mým i tím jeho. Ki byl nadšený, když viděl Chana ve společnosti té pro nás dosud tajemné Rosé a Teniemu se Chanova koláž taky líbila. Pobaveně jsme se pak všichni shodli na tom, že Felix od Bang-Chana zjistí jak to s tou holkou má a že by to nebyl on, kdyby to nechal jen tak plavat. V poslední době se z něho totiž stal úplně nejvíc zvědavý klokan, hehe. Miláček spolu s Teniem se taky mega moc zamilovaně roztékali nad mýma a Taeho fotografiemi, prý jsou totálně cute, až na to, že v tu chvíli byli nejvíc cute oni dva.

„Hmmm..." ušklíbl se Lix. „Podle mě Chan vůbec nevypadá, že by nevěděl." znovu se zkoumavě zadíval na ty dva, kteří touto koláží „zvěčnili" společné okamžiky strávené v Game-roomu. „Možná není povinný všechno hlásit..." hodil vážný pohled na mě. „ale já osobně si myslím, že mezi svými přáteli by nemusel dělat takovéto tajnosti, leda by nás nepovažoval za své přátele." dodal o kotel vážněji. „Zlato, nemusíš to až tak moc hrotit." snažil se ho ukonejšit Hyun-Jin. „Nemáš snad radost, že to jemu a té Rosé tak moc sluší? Že jim spolu... tedy alespoň podle těch fotek... bylo dobře?" zkusil na to jít odjinud. „To víš, že mám radost!" uculil se po jeho slovech Lix. „Mám z nich dvou téměř stejně velkou radost jako z faktu, že ty máš stále své super růžové vlasy, zlato." mrkl na Hyun-Jina. „No joooo..." zarazil se Ki, zatím co Hyun-Jin se na Lixe zamračil. „Hyun-Jin má pořád růžové vlasy... vůbec mi to nedošlo!" žasl.

„Jo, mám pořád růžové vlasy." odfrkl si otráveně Hyun-Jin, který se nepřestával mračit na svého kluka. „A tobě to snad vadí?" zajímal jsem se už zase pobavený. Vůbec mi nevadilo, že jsme... možná jen prozatím... opustili „téma Bang-Chan". „Vždyť jsi uznal, že ti to sluší a slíbil jsi, že si tu barvu ještě nesmyješ." připomněl jsem mu. „Jo, bylo to přesně, jak říkáš, Hyune. Slíbil jsem, že si tu růžovou ještě den nechám." zamračil se tentokrát na mě. „Jenže to jsem vůbec netušil, že tu zatracenou barvu nesmyju, i kdybych si drhl hlavu drátěnkou, což bych pochopitelně nikdy neudělal, nejsem blbý, že?" rozhodil dramaticky rukama způsobem, který naznačoval jeho bezradnost. Co si počít, když by ani drátěnka nepomohla, že? „Co to bylo za sprej?" nechápal Ki. „Taeyong si svou barvu už smyl a neměl s tím problém, tak proč...?" „To by mě taky sakra zajímalo!" skočil mu do řeči Hyun-Jin s vražedným pohledem, který věnoval Felixovi. „Co jsi k tomu spreji přidal, že nejde umýt?"

„Já jsem tam nic nepřidával!" hájil se dotčeně Felix. „Už jsem ti přece říkal, že nic nevím, ale... možná..." Svou hlášku už nedokončil a raději začal botou přesouvat nějaký kamínek, který se zrovna povaloval v jeho dosahu. „Možná co?" nedal se však odbýt Hyun-Jin. „Možná ten sprej, který jsem použil na tebe, byl už prošlý!" vyhrkl Lix. „Byl tam už jen zbytek, tak jsem k němu dokoupil nový a já... neuvědomil jsem si, že ten první může být prošlý, že ho mám doma už dlouho a... nevěděl jsem, že by se mohlo stát..." „Mám tě zabít hned nebo až doma, Sunshine???" přerušil ho šokovaným tónem Hyun-Jin, zatím co já jsem se nepokrytě culil... trochu jako měsíček na hnoji... a Ki se usmíval nejistě... asi se bál o Felixe, i když mu muselo být jasné, že mu jeho miláček nic neprovede. Nebo mu možná bylo líto Hyun-Jina na kterém Lix tak trochu experimentoval a je fuk, že jen kvůli pouhé nepozornosti. Nepůsobil dojmem, že by kecal a tohle provedl Hyun-Jinovi záměrně, ale v Hyun-Jinových očích ho to zřejmě neomlouvalo.

„Já za to nemůžu!" bránil se náš pihovatý kamarád. „Nemůžeš za to, že nevyhazuješ prošlé spreje?" protočil očima Hyun-Jin. „Víš ty vůbec, kolik škodlivého svinstva se do mě mohlo dostat? Ty jsi mě chtěl otrávit!" „Ne, nechtěl!" ještě víc se bránil Felix. „Víš co?" snažil se udobřit svého aktuálně mega vytočeného kluka. „Tak já si koupím prošlý sprej a taky se obarvím na růžovo... souhlasíš?" hodil na Hyun-Jina pohled raněného štěněte. „Koupíš si prošlý sprej?" nechápali jsme my všichni, tedy já, Ki i Hyun-Jin. „Kdo ti asi tak prodá prošlý sprej?!" za mě, za Min-Kiho a taky sám za sebe se zajímal Hyun-Jin. „Ne, Sunshine." mávl nad touto možností rozhodně rukou hned na to. „Není potřeba, aby ses mi trávil. Bude mi stačit, když si obarvíš vlasy na růžovo jako já, ale ne sprejem... barvou!" „Udělám všechno, co budeš chtít, vážně." kuňkl nezvykle pokorně Felix.

„A pak že já jsem prý podpantoflák." zahuhňal si sám pro sebe spokojeně Hyun-Jin, ale my jsme ho i tak slyšeli. „Neprovokuj, zlato." šťouchl do něho už totálně nepokorně Lix, čemuž jsme se my tři zasmáli a nakonec se k nám přidal i Hyun-Jin. „Stejně to Bang-Chanovi nedaruju." odfrkl si okamžik na to Felix, který se... přes břitkost svých slov... se zalíbením zadíval na koláž, kterou stále držel ve svých rukách. „Copak on může za to, že jsi na mě použil prošlý sprej?" napůl se uchechtl a napůl se zamračil Hyun-Jin. „Ty víš, že o nějakém spreji už dávno nemluvím!" odtušil rázně Lix. „Tak dávno, jo?" doopravdy se zasmál Hyun-Jin. „Musím vymyslet nějaký super plán, který by byl hoden Tasmánského čerta... jinými slovy ďábelský plán, abych Chana trochu podusil." přemýšlel Lix nahlas. „Zaplatí za to, že je takový tajnůstkář... musí za to zaplatit!"

„Chtěl bych být u toho." uculil jsem se. „Já bych ho nechal být." ozval se Ki. „Buďte rádi, že má přítelkyni... pokud s ní tedy chodí... a buďte rádi, že ta Rosé vypadá sympaticky. Já náhodou přeji Bang-Chanovi štěstí a vy byste mu to neměli kazit nějakou pomstou." „Já žádnou pomstu neplánuju, to jen Felix!" bránil se dotčeně Hyun-Jin. „Jo, já plánuju pomstu." ušklíbl se Lix. „Ale prozatím mi bude stačit fakt, že ten klokan ztratil svou koláž fotografií a že je mu to určitě líto." „Ty jsi tak zákeřný, Sunshine!" ušklíbl se pro změnu Hyun-Jin. „Já že jsem zákeřný?" uchechtl se v reakci na jeho slova pihovatý ďáblík. „Že to říkáš zrovna ty?!" nechápal, na což mně i miláčkovi napráskal, že se prý Hyun-Jin rozhodl vystřelit si z Chang-Bina tak, že mu za jeho zády vytvořil účet na seznamce. „To jako fakt?" zarazili jsme se s Min-Kim oba současně.

„Pořád mu říkám, aby si našel babu, jenže on jen prudí, uráží se a vůbec..." snažil se hájit Hyun-Jin. „je to s ním k nevydržení, tak jsem spojil užitečné se zábavným!" dodal, na což Lix prohlásil, že on s tímto jednáním kategoricky nesouhlasil, ale neměl prý nervy v čemkoli Hyun-Jinovi bránit, obzvlášť když má ohledně Chang-Bina pravdu. „Založil jsem ten účet v pondělí a teď se mu tam hlásí jedna kost za druhou, mohl by jich mít třeba deset za jeden den." uculil se pyšně Hyun-Jin. „To až tak?" uculil jsem se i já. „Míníš mu o tom říct?" zajímal se nejistě Ki. „O jakých kostech je řeč?" nechápal Felix. „Copak je Chang nějaký pes Dingo?"

Min-Ki

„Řekneme mu o tom, ale až pro něho vybereme tu nejvhodnější dívku." odtušil Hyun-Jin, aniž by reagoval na Felixovu vtipně trefnou poznámku. Odkdy jsou dívky nějaké kosti a odkdy je Chang pes?! „Nebo... nevím, ještě spolu s Felixem vymyslíme co přesně s tou seznamkou a taky Chang-Binem provedeme." ušklíbl se hned na to. „Mě do toho laskavě netahej!" zpražil ho okamžitě Lix. Brzy na to jsme se už museli loučit, připozdívalo se. Felix znovu slíbil, že se co nejdřív obarví na růžovo jako pokání za Hyun-Jinovy vlasy, které mohly utrpět újmu kvůli prošlému spreji... Lix je vážně tele! ... ale snad neutrpěly... a taky prohlásil, že Bang-Chana prozatím nechá na pokoji... jen prozatím, hihi.

Hyun-Jin, který byl spokojený díky Felixově slibu se dušoval, že to s Changem ve skutečnosti myslí jen dobře a znovu mě ujistil, že ten kluk je v pohodě a že po jejich nedělní slovní výměně neutrpěl žádnou psychickou újmu... prý věří, že to tak je a já jsem tomu chtěl věřit taky. Samozřejmě jsem měl mega velkou radost, že se Chan sešel s tou dívkou a že se s ní evidentně cítí dobře... moc jsem mu přál štěstí. Doufal jsem, že i přes Hyun-Jinovu čertovinu najde štěstí taky Chang-Bin. Pak už jsme s Hyuniem vyrazili do Dongdaemun-gu, kde jsme celý tento týden přespávali. S „hrdličkama" jsme se totiž shodli na tom, že spolu chceme být, jak nejvíc to jde, tudíž jsme dospěli k vzájemné dohodě, že se já a Hyunie na tento týden přestěhujeme k nim a oni dva se pak pro změnu... možná... příští týden přesunou do Gangnamu... vážně jen možná.

Bohu díky... Tenie se po našem rozhovoru dokázal uklidnit natolik, že jakmile se naši miláčci vrátili ze svých toulek... udělali si spolu vážně mega moc cute a super krásné fotografie... ani jeden z nich na něm nepoznal, že tak moc plakal. Bože, vážně jsem doufal, že se doopravdy cítí líp a že ten úsměv, který nám všem ukazoval i během dalších dnů, není jen pouhá přetvářka. Netušil jsem, jak se chová a jak se tváří, když já a miláček jsme ve škole, ale protože se nezdálo, že by byl Taeyong nějak víc zdrcený, přál jsem si věřit, že se skutečně cítí líp. Už jsme spolu o ničem z toho nemluvili, ale zdálo se, že si Tenie náš rozhovor vzal k srdci, v dobrém naštěstí. Dokonce nám občas... večer, když jsme nespěchali hned spát... zahrál na kytaru a hrál vážně moc hezky.

Přesto jsem se rozhodl, že musím vymyslet něco, co by Tenieho dobrou náladu ještě víc podpořilo... snad už bez výčitek svědomí, ach jo. Netušil jsem, co přesně by to mělo být, ale věděl jsem, že svůj plán... prozatím ve stádiu vymýšlení... uskutečním při našem víkendovém pobytu v Busanu. Ano, Taeyong vůbec nebyl proti spíš naopak, bral to jako dobrý nápad a Tenie vlastně taky, no a maminka, když jsem ji o... pro ni nečekané... návštěvě „hrdliček" informoval, měla radost, že pozná jedny z těch přátel, kteří mě dokázali udělat tak moc šťastným. Všechno jsem jí totiž už v neděli napráskal, hihi.

Řekl jsem jí úplně všechno ohledně překvapení od kamarádů a mé narozeninové oslavy, tudíž i všechno ohledně mého štěstí. Pochopitelně jsem ji nezasvětil do detailů Tenieho trápení, které mé štěstí tak trochu kazilo... nic proti zlatíčku Teniemu... ale nepřestával jsem věřit, že se aktuálně, tedy během svého... pro mě až moc krátkého... pobytu v Seoulu sice jen o trochu... o maličko... zmenšilo. Věřil jsem a doufal, že pak při pobytu v Busanu bude nejen v pohodě, ale taky alespoň trochu šťastný... kéž by byl. Rozhodl jsem se, že pro Tenieho štěstí udělám všechno, co jen budu moct. Těšil jsem se na své rodné město a na svou rodinu víc než před tím. Těšil jsem se, až uskutečním svůj plán, se kterým mi jistě pomůže nejen Hyunie, ale taky Taeyong. Už tuto sobotu jedeme do Busanu! Joooo...