Min-Ki

Nedokážu pořádně popsat, jak moc jsem byl šťastný, když jsem usínal v Kunově posteli jako vždy přitulený k Hyuniemu. Tento den byl jeden z nejúžasnějších dnů, které jsem prožil v poslední době a to nejen díky mnou neplánované oslavě, díky super kamarádům alias telatům a Hyuniemu, který se na tomto překvapení podílel, ale z nemalé části i díky „hrdličkám", nejvíc pak Teniemu. Pořád jsem tak trochu nemohl uvěřit, že oba dva skutečně přiletěli, přesto jsem nepřestával mít radost, že jsou v Seoulu a současně jsem nepřestával doufat, že okamžitě neodletí. Jenže úvahama ohledně odletu „hrdliček" jsem si ani náhodou nemínil kazit náladu, taky proto jsem se kluků... raději... na plánovaný návrat do Bang-Koku neptal a stejně tak jsem na fakt, že trvale nezůstanou v Koreji... už zase raději... skoro vůbec nemyslel.

Myslel jsem hlavně na to, jak moc jsem šťastný a svým blízkým človíčkům... všem zúčastněným kamarádům, ne pouze „hrdličkám"... a taky svému miláčkovi mega moc vděčný. Samozřejmě jsem nepřestal být vděčný i Jung-Kookiemu, který byl zodpovědný za druhý nejúžasnější den v tomto týdnu. Díky bráškovi v úterý začalo mé narozeninové štěstí, které k mé nemalé radosti... pro změnu díky nápadu „hrdliček" ohledně hromadného přespání v jejich bytě... touto sobotou ještě nekončí. Bože, tím rozhodně nechci říct, že jiné dny s mým miláčkem Hyuniem nejsou úžasné, protože jsou, ale... snad není nutné tohle vysvětlovat?! Nepochyboval jsem, že i kdyby v úterý nepřišel Kookie, byl by večer s Hyuniem romantický a možná i vášnivý. Kdyby pro mě všichni nepřichystali tohle úžasné překvapení, měl bych jistě moc pěknou oslavu v Busanu a možnou romantiku na pláži...

Nelitoval jsem však ani trochu, že namísto toho, abychom byli s miláčkem v Busanu, trávíme čas v Kunově bytě spolu s telaty druháky a taky „hrdličkama". Vážně jsem byl mega moc happy! Rozhodl jsem se, že hned jak se probudím, zavolám mámě, abych jí mohl říct, jak super byla má oslava a jak moc šťastný jsem. Jak mě bavilo všechno, co mí telátkově potrhlí kamarádi dělali nebo řekli... jejich tanec, dohadování a taky barvení Hyun-Jinových a nakonec i Taeyongových vlasů... jak mi chutnalo Felixovo připálené a přesto super Brownie, Hanův speciální Popcorn a jak mega moc roztomilý a taky chutný dort pro mě upekl Tenie. Navzdory všem těmto happy pocitům a všem myšlenkám jsem nakonec usnul dřív, než bych já sám čekal... miláček usnul dávno před tím a to jen proto, že jsem ho nechal, hihi.

Jakmile jsem pak znovu otevřel oči, zjistil jsem, že postel je prázdná. Hyunie se evidentně probudil dřív než já a stihl už dokonce i vstát. Pořád plný šťastných pocitů... vyspal jsem se „do růžova"... jsem se spokojeně protáhl, na což jsem se rozhodl, že telefonát mámě odložím na později a že se namísto toho podívám, kam se zatoulal můj miláček a jestli jsou i ostatní vzhůru. Než jsem se však stihl vybrchat z postele, pootevřely se dveře a do nich nakoukl můj „pohřešovaný" přítel. „Oh, už jsi vzhůru?" uculil se jako sluníčko. Během sekundy pak byl u mě, aby mohl co nejněžněji políbit mé rty. „Dobré ráno, lásko." vydechl hned na to. „Dobré ráno, miláčku." oplatil jsem mu pozdrav stejně něžně. „Před chvílí jsem se probudil." informoval jsem ho. „To je dobře." odtušil pořád s úsměvem. „Kdybys ještě spal, asi bych tě musel probudit, protože kluci jsou už dávno vzhůru, dokonce i Han s Min-Hem jsou tady a čeká se jen na tebe."

„Vážně?" zarazil jsem se. „To už je tak pozdě?" začal jsem plašit. „Tak mě pusť, Hyunie... já už vstávám!" pokoušel jsem se ho jemně odstrčit. „Klid, lásko." klidnil mě. „Oni ještě chvíli počkají, nic se jim nestane." dodal jako nějaké ztělesnění klidu. Chytl si mě ještě pevněji a znovu přitiskl své rty na ty mé. „Tohle jsem moc potřeboval." zašeptal po delší chvíli, kdy mě mega moc krásně líbal. Samozřejmě jsem spolupracoval a líbal ho taky. Po svých slovech mě ještě jednou políbil. „Vlastně..." vydechl jsem plný nejen něhy, ale nejvíc lásky k němu. „Taky jsem to potřeboval. Moc tě miluju, Hyunie." „Taky tě moc miluju, Ki." něžně se pousmál. „A teď už rychle vstávej... snídaně je na stole!" popoháněl mě hned na to. „Teď mám najednou spěchat?" nechápal jsem.

„Jo, teď už musíš spěchat!" uculil se, zatím co mě za ruku táhl ven z postele. „Já a Tae jsme připravili úžasnou snídani a já se nemůžu dočkat, jak ti bude chutnat, tak... honem, ať ty naše dobroty nemusí dlouho čekat!" „Tssss..." culil jsem se sám pro sebe, zatím co jsem se co nejrychleji převlékal do oblečení, které jsem si vzal z domu. Ještěže jsme s miláčkem počítali s tím, že v tomto bytě přespíme a to i přesto, že já jsem před tím neměl sebemenší tušení, o co tady doopravdy jde. „Kluci čekat můžou, ale snídaně ne?" brblal jsem si pro sebe pořád s úsměvem, mega zvědavý co že to Hyunie spolu s Taeyongem připravili. Na sprchu už nezbyl čas, ta musí počkat až na doma. Zjistil jsem totiž, že už je po půl jedenácté, takže se dá říct, že je čas na mega brzký oběd a to mnohem víc než na mega pozdní snídani, ach jo.

Nechtěl jsem zdržovat, ale rozhodně ne kvůli čekajícímu jídlu, ale kvůli čekajícím kamarádům. Tedy, ne že bych si nevážil Hyunieho a taky Taeho snahy. „Nemohl jsi mě probudit dřív?" zamračil jsem se na miláčka, který se zájmem sledoval mé počínání. „Nemohl?!" pokrčil rameny. „Chystal jsem přece snídani." připomněl mi důležitě. „No a pak..." pousmál se. „Byl jsi strašně moc sladký, očividně se ti spalo až moc dobře a já... neměl jsem to srdce tě hned budit." přiznal. „Hmmm..." pousmál jsem se i já, velice rád, že mě nebudil. Vážně se mi spalo až moc dobře a to i navzdory faktu, že jsem nespal ve své posteli, ale v Kunově. Přesto bych byl rád, kdybych se já sám probudil o něco dřív, ach jo.

Okamžitě jsem však pustil podobné myšlenky z hlavy. Nebyl totiž žádný čas na podobné úvahy. Mega moc jsem se těšil, až znovu uvidím své kamarády. Doufal jsem, že se všem spalo stejně dobře jako mně a hlavně, že Tenie bude i dnes v pohodě. Na něho jsem se těšil ze všech nejvíc! Vlastně, kecal bych, kdybych tvrdil, že jsem se netěšil i na tu snídani. Už převlečený jsem si v rychlosti odskočil na toaletu, abych pak mohl zaujmout místo v kuchyni u plně prostřeného stolu, kde čekalo nejen to skvěle vypadající jídlo, ale hlavně mí a Hyunieho úžasní přátelé. Byli tam vážně všichni. „Dobré ráno, Ki." vítali mě už ve dveřích s milým úsměvem. „Dobré ráno." taky jsem se uculil. Mé srdce radostně zaplesalo, když jsem uviděl úsměv i na Tenieho tváři.

Jong-Hyun

Já i Taeyong jsme byli mega spokojení s výsledkem naší společné práce. Jak jsem už řekl, Tae mě hodně překvapil posunem ve svých kuchařských znalostech, byl mi hodně nápomocný, takže i díky němu se nám snídaně povedla takto skvěle. Tedy, oba jsme věřili, že se nám povedla skvěle... nač být příliš skromní, že? K našemu rozhovoru ohledně Tena a dalších záležitostí, co se Taeho týkají, jsme se znovu nevraceli, prozatím. Už jsme stihli všechno jídlo naskládat na stůl, když se v kuchyni nečekaně ukázal Tenie. „Dobré ráno." vydechl ospale, jako by se teprve před malou chvílí probudil. Zřejmě zdravil nás oba, ale políbit šel jen a pouze svého miláčka, hehe. Hned na to si všiml prostřeného stolu, kde zbývalo jen pár detailů na doladění.

„Vy jste vařili?" nechápavě se rozhlédl, přesto na něm bylo znát, že je překvapený velice mile. „Nebo... vařil pouze Hyun?" pousmál se na mě. „Ne, miláčku!" nafoukl se Tae. „Já jsem taky vařil, abys věděl." Založil si ruce v bok. „Spolu s Hyunem jsem ti chtěl ušetřit práci a taky tě překvapit a ty o mě takto pochybuješ?" ještě víc se nafoukl. „Oh... vážně?" odtušil Tenie, na což rozverně zatahal Taeho za jeho vtipně nafouklá líčka, čímž je spolehlivě splaskl. „Jsem opravdu moc překvapený a děkuji tobě i Hyunovi." dodal už jen vážně, na což Taeho znovu políbil a na mě se ještě jednou usmál. „Kde máte rýži?" zarazil se. „Copak se dá tohle všechno jíst bez rýže?" nechápal. „Bude to strašně moc hladové... potřebujeme rýži!" vysvětloval nejen naléhavě, ale taky až moc vážně.

„Tenie má pravdu." zarazil jsem se i já. „Bude nás u stolu hodně a samotná zelenina a mořské plody nás všechny pořádně nezasytí... to je fakt." „Přesně tak." přikývl Tenie. „Fajn, uvaříme taky rýži." kapituloval Tae. „Ne, já ji uvařím." znovu se usmál Tenie. „Uvaříme ji spolu?" navrhl Tae a jeho kluk s tím neměl vůbec žádný problém. Sundal jsem zástěru s tím, že už ji nebudu potřebovat. Nechal jsem ty dva v kuchyni, ať spolu v klidu vaří rýži a já jsem se rozhodl nakouknout do obýváku. Zajímalo mě, jestli jsou telata vzhůru. Po cestě jsem samozřejmě nahlédl do Kunova pokoje, kde jsem zjistil, že miláček ještě pořád tvrdě spí.

Byl roztomilý až k sežrání a já jsem si nemohl pomoct, abych na něho alespoň chvíli zaláskovaně a pořád mega moc okouzleně necivěl. Prozatím jsem ho nemínil budit, jen jsem civěl a roztékal se po podlaze díky citům a všemožným pocitům, které mě při pohledu na Min-Kiho zaplavovaly. Mé city k němu se... za celou tu dobu co jsme spolu jako pár... jen umocnily a nijak se nezmenšilo ani mé naprosté okouzlení jeho osobou. Bože, de facto jsem se do něho zamilovával každý den, možná i každý okamžik. „Miluju tě, lásko moje." zašeptal jsem si jen tak pro sebe. Potichoučku jsem zavřel dveře.

Okamžik na to jsem zjistil, že Felix, Hyun-Jin i Chang-Bin už nespí. Lix skládal peřiny, Hyun-Jin na něho počumoval a oba okázale ignorovali Changovy stížnosti o bolavých zádech. „Dobré ráno." uculili se na mě, jakmile zaznamenali, že jsem vešel do obýváku. Zřejmě se skvěle vyspali, na rozdíl od nebohého Chang-Bina, i když nejen já, ale očividně i pihovatý kamarád spolu s Hyun-Jinem získali dojem, že zbytečně přehání. Vždyť ta nafukovací matrace je mega moc pohodlná. To by však nesměl sklouznout na podlahu a většinu noci strávit tam, jak jsme vyrozuměli okamžik na to. „Fajn, příště ti přenecháme pohovku." protočil očima Lix. „Pokud vůbec nějaké příště bude." nepřestával se mračit Chang. „Kluci, snídaně je skoro hotová." informoval jsem je, na což se Changův výraz okamžitě změnil.

„Vážně?" zajásal. „Mám obrovský hlad!" vyhrkl tónem, jako by snad rok nejedl. „Taky mám hlad." ozval se Hyun-Jin. „S tou růžovou barvou na vlasech jednomu vyhládne o hodně víc než s jinou barvou." dodal zcela nesmyslně. „Tele." ušklíbl se Felix. Tae s Teniem uvařili rýži, Lix, Hyun-Jin a Chang se nachystali na dopolední hostinu a stihli už přijít i Han s Min-Hem... přesně včas, jak prohlásil zamilovaný majitel tří čičin... ale Ki se ne a ne ukázat. Je jasné, že jsem na svého miláčka průběžně nakukoval, jenže když už jsme na něho všichni čekali dýl jak půl hodiny... Chang-Bin div nepadal hlady pod stůl... musel jsem jít za ním s tím, že mu jeho sladký spánek ač velice nerad přeruším. Bože díky... mega moc mě pak potěšilo, když jsem zjistil, že je mé zlatíčko vzhůru. Prý se před chvílí probudil...

Min-Ki

„Asi prasknu." hladil si břicho Felix, který snědl o hodně víc, než bychom od něho čekali. Snědl toho dokonce víc než údajně vyhladovělý Chang-Bin a taky víc než jeho podobně hladový kluk, hihi. Nebylo se ani čemu divit. Hyuniemu s Taeyongem se snídaně opravdu povedla. Všechno chutnalo moc dobře. „Kdybych měl dnes tancovat, asi bych se pouze kutálel." dodal dramaticky. „Tak ještě že nás dnes žádný tanec nečeká." uculil se Hyun-Jin. „Kdyby se Lix tak moc nepřežral, šel by určitě tancovat i dnes." uchechtl se Chang-Bin. „On by nejraději tancoval pořád." bonzoval. „No a?" ohradil se pihovatý kamarád. „Tanec je má vášeň... co je na tom špatného?" „Vůbec nic špatného na tom není." pousmál se Tenie. „Tanec byl i mou vášní... chápu tě." dodal o poznání sklesleji. „Už tvou vášní není?" posmutněl jsem.

„No..." zarazil se Tenie. „Tanec mi moc chybí, ale..." ještě víc se zarazil, na což nad tímto tématem mávl rukou... nevysvětlil, co tím „ale" myslí, bohužel. „Já taky moc miluju tanec!" ozval se pohotově Hyun-Jin, možná proto, aby zamluvil Tenovu odmlku a následné ticho. Byl jsem za to jen rád, i když... rozhodl jsem se, že se teď nebudu na nic vyptávat, ale později si s Teniem v klidu promluvím. Bože... nerezignoval na tanec, že ne? Doufal jsem... moc jsem doufal... že jeho narážka neznamená to, co se bojím, že znamená, ach jo. „Ještě aby ne." uculil se Min-Ho. „Proč bys jinak studoval na Art Academy, že? Mimochodem..." věnoval obdivný pohled Hanovi. „Včera jste všichni tancovali úžasně... ty jsi tancoval úžasně!" Han se jako na povel začervenal... sweet.

„Děkuji." špitl, zatím co Felix, Hyun-Jin a Chang se pouze... jako skromnost sama... usmívali. „Vážně tancujete úžasně!" pochválil jsem je i já. „Sice máme tréninky ve škole, ale i tak si občas s Felixem zajdeme do tanečního studia a..." vydechl Hyun-Jin, jako by nám tím snad chtěl vysvětlit důvod jeho a Felixovy úžasnosti při tanci. „Což mi připomíná..." přerušil ho z nenadání Felix. „Pamatujete si na taneční studio, kde jsme společně... minimálně jednou... tancovali, když jsme my byli teprve v prváku? Pamatujete si na Laye?" sjel pohledem nejen mě, Hyunieho, ale taky Tenieho s Taeyongem. „Možná matně?!" pokrčil rameny Tenie. „Počkat..." zarazil se hned na to. „To je to taneční studio, kam jsem chodíval trénovat před talentovkama, kde jsem se seznámil s Min-Kim a taky s Min-Hyunem..." pousmál se mírně křečovitě pouze na mě. „... a byl jsem tam i s tebou a Hyun-Jinem." věnoval podobný úsměv Felixovi.

„Taky jsem tam byl." zamručel si spíš pro sebe než pro nás Tae. „Co je s tím studiem?" zajímal jsem se mírně nervózně. Doufal jsem... možná z pouhého sentimentu... že pořád existuje, že není zavřené. Zkrátka, že tohle není důvod, proč tohle konkrétní studio Lix zmiňuje. Vlastně ani netuším, proč mě napadla zrovna tato možnost. „Takže všichni ví, o jakém studiu je řeč." zajásal Felix. „Ne... není zavřené!" klidnil mě hned na to. „Jen jsme nedávno... úplnou náhodou... zjistili, že Lay už není majitelem." pokračoval očividně rád, že může přijít s nějakým drbem. „Teď jsem si na to vzpomněl, tak mě napadlo, že by vás to mohlo zajímat." mrkl nejen na mě.

„No a kdo je nový majitel? Víš to?" zajímal se zaraženě Hyunie. My dva jsme v našem kdysi tak moc oblíbeném tanečním studiu tancovali ani nevím kdy naposledy... nebyl důvod, když nám dávaly spolehlivě zabrat tréninky ve škole (telata si je prozatím evidentně užívají, tak jako my tenkrát, což je super)... ale i tak... Měli jsme z tama kotel hezkých vzpomínek ať už z úplných začátků nebo z pozdějších časů. Miláčkovi se očividně informace o novém majiteli nezdála tak v pohodě jako Felixovi a mě tohle zjištění zarazilo úplně stejně jako Hyunieho. Tenie mírně lhostejně pokrčil rameny... asi mu bylo jedno, kdo je majitelem... a Tae taky nevypadal zaskočeně. Hold, je jasné, že „hrdličky" v tomto smyslu postrádají sentiment totožný s tím našim a vlastně Felix s Hyun-Jinem taky.

Nebyl jsem si úplně jistý, jestli tam Chang-Bin někdy tancoval spolu s námi, ale tohle jsem právě teď neměl důvod řešit, zvlášť když působil dojmem, že je mu celá záležitost se studiem ukradená. „Co se stalo s Layem?" špitl jsem. „Tohle asi nevíš, že?" Mrzelo mě, že taneční studio změnilo majitele, že jím už není Lay. Bože, snad je v pohodě. „Náhodou..." uculil se pihovatý kamarád. „Já vím skoro všechno!" naparoval se. Hned na to na nás spustil, že prý ti dva měli tu čest setkat se s novým majitelem tváří tvář a taky s ním pokecat, takže se dozvěděli hodně zajímavých informací. „Ten kluk je hodně sympatický klokan." nepřestával se culit.

„Prozradil mně a Jiniemu, že prý studoval na naší universitě, ale už ji dokončil." sypal ze sebe. „Jmenuje se Jung Ho-Seok, v únoru bude mít dvacet šest let a od Laye si to studio před pár měsíci odkoupil, protože by... podle něho a já s ním naprosto souhlasím... bylo až moc těžké otevírat nové, když tohle je už řádně zaběhlé a Lay studio prodal, protože se prý rozhodl vrátit do Číny, kde by se měl oženit." „Wow, vážně?" žasl jsem nad množstvím informací, které na nás Felix vysypal. Nečekal jsem, že bude až tak moc informovaný. „Takže je ten Ho-Seok v pohodě?" ujišťoval jsem se.

Samozřejmě jsem byl mega moc rád, že Lay neměl nějaký smutný důvod k prodeji svého tanečního studia. Ulevilo se mi. Vždyť se prý bude ženit, to je moc pěkné! „Počkat..." zarazil jsem se hned na to. „Neříkají tomu Ho-Seokovi jen tak náhodou Hobi?" ptal jsem se v dalším okamžiku. Napadlo mě totiž, jestli se čirou náhodou nejedná o Hobiho, který mi zachránil život. O toho Hobiho, který byl kdysi Tae-Hyungův spolubydlící a shodou okolností si otevřel své vlastní taneční studio. Jung-Kookie přece slíbil, že nás tam... mě a Hyunieho... jednou vezme, respektive, že tam spolu s ním půjdeme tancovat. Až na to, že stále není kdy, ach jo. „Jak to víš?" vykulil na mě oči Lix. „Ty ho snad znáš?" „Nejsem si jistý." vydechl jsem pořád dost překvapený.

Takže Hobi aktuálně provozuje zrovna naše oblíbené taneční studio? Tedy, pokud je to skutečně on, jenže... studoval prý na naší škole, říkají mu Hobi, tak jakou bláznivou shodou náhod by to mohl být někdo jiný? Bože, sám netuším, proč ve mně tohle zjištění vyvolalo hodně zvláštní pocit. Měl jsem v podstatě radost, že se jedná o kamaráda Kookieho a Taeho, jenže současně mě zamrzelo, že se nejspíš už nikdy nesetkám znovu s Layem, i on byl přece mega moc sympatický. Snad se mu bude v Číně dařit. „Vlastně..." opravil jsem se. „Jsem si jistý, že ho tak trochu znám." dodal jsem už s opravdovou jistotu. Laye jsem raději pustil z hlavy.

„Felix se seznámí hned s každým, ale překvapuje mě, že ho znáš i ty." vydechl překvapeně Hyun-Jin, zatím co Hyunie působil dojmem, že podobně jako on přemýšlí, jak je možné, že toho Hobiho můžu znát. „Odkud ho znáš?" vyzvídal Hyun-Jin. „Ze školy asi ne... nebo jo?" „Je to ten Hobi, který si myslím, že to je?" ozval se Hyunie dřív, než jsem stihl cokoli odpovědět. „Přesně ten... jsem si tím naprosto jistý." přikývl jsem. „Tak v tom případě věřím, že je naše oblíbené studio v dobrých rukách!" uculil se po mé odpovědi miláček. Očividně si vzpomněl, že o něm Kookie nedávno mluvil a už věděl o kom je řeč. „Já si myslím to stejné." znovu jsem přikývl, protože ano, věřil jsem, že Hobi vede studio skvěle, že ho nenechá zkrachovat a zavřít.

„Takže je pro vás dva má informace mnohem zajímavější než jsem doufal, že bude." jásal Felix. „Kdybych poslechl Jinieho..." zamračil se na svého kluka. „nedal bych se s tím Hobim do řeči, nezjistil bych kdo to je a proč tam je a nemohl bych vám teď vůbec nic říct." „Ty že bys mě poslechl?!" uchechtl se po jeho slovech jmenovaný. „Myslím, že se klokani naučí dřív létat, než ty se dokopeš k tomu, abys mě alespoň jednou poslechl." zamračil se i on. „Hele, neber si klokany do pusy... to smím pouze já!" uculil se Lix. „Navíc přeháníš! Když je důvod tě poslechnout, milerád tě poslechnu." ujišťoval ho, i když je pravda, že nezněl tak moc upřímně, jak by si Hyun-Jin nejspíš přál. „Jinak musíš poslouchat pouze ty, Jinie!" přidal se k jejich rozhovoru pobaveně Chang-Bin.

„Ty mi normálně závidíš, viď?" obrátil se na něho překvapivě klidně Hyun-Jin. „Závidíš, že mám koho poslouchat. Ty nemáš žádný vztah, nevíš, o čem mluvíš, ale přesto mi totálně závidíš!" „To ani náhodou!" vydechl ne příliš přesvědčivě Chang-Bin, který během sekundy zrudl jako přezrálé rajče. Bože... zdálo se mi, že mu do očí vyhrkly slzy?! „Nevím, proč bych ti měl závidět?! Mám ti snad závidět, že jsi trapný podpantoflák? A vůbec... už musím jít!" vyhrkl a s tím se prudce zvedl ze své židle. „Díky za snídani." špitl, na což jako blesk zmizel z kuchyně. „Myslíte, že jsem to přehnal?" zajímal se po Changově reakci zaraženě Hyun-Jin. „Možná trochu?" odpověděl za nás za všechny Felix.

„Nech ho." brzdil však Hyun-Jina, jakmile se okamžitě zvedl nejspíš s úmyslem běžet za Chang-Binem. „On se za chvíli zklidní, však ho znáš, ne?" klidnil svého kluka. „Určitě bude v pohodě." ozval se Han. „Sám má neustále plnou hubu keců... neustále a dokola do někoho vyrypuje, tak snad přežije, když si pro změnu někdo rýpne taky do něho." „Přesně tak, nemá si pořád koledovat." přikývl Min-Ho. „No, já nevím..." vydechl jsem zaraženě. Bože, nečekal jsem, že Chang-Bin dokáže reagovat až tak přecitlivěle. Byl jsem už svědkem jeho uraženosti, ale tentokrát mi to přišlo tak nějak jiné. Možné však je i to, že si dělám zbytečné starosti, že nejde o nic mimořádného... Chang-Bin a jeho další ukázka uraženosti, určitě není doopravdy smutný. „Ale já vím!" uculil se klidně Felix.

Jong-Hyun

K tématu taneční studio jsme se už nevraceli, ani k Hobimu, který je prý jeho novým majitelem. Taeho s Teniem to beztak až tak moc nezajímalo... nebo to tak alespoň vypadalo... a potom, co se Chang-Bin zvedl a doslova utekl u bytu, nás všechny... i přes ujišťování zbylých telat... tak trochu přešla nálada. Nebo jsme už všichni potřebovali trochu toho klidu, i proto jsme se shodli, že je na čase náš dýchánek rozpustit. Tedy, na Min-Kim bylo kromě starosti o Chang-Bina znát i to, že si přeje být alespoň chvíli o samotě s Tenem, což jsem naprosto chápal. Zřejmě to pochopil taky Taeyong. „Co takhle si na chvíli někam vyrazit... myslím jen my dva?" mrkl na mě, jakmile se s námi zbylí čtyři kamarádi rozloučili... Felix s tím, že dá Min-Kimu vědět, pokud by Chang nebyl v pohodě, jak si je zcela jistý, že bude (beztak je už teď v naprosté pohodě, tedy podle Lixe)... když jsme spolu na chviličku osaměli u dveří.

Ki si potřeboval odskočit a Tenie šel asi do obýváku. „Kam bys chtěl vyrazit?" zajímal jsem se. Nebyl jsem si jistý, jestli se mi chce něco podnikat, ale hned mě napadlo, že to není až tak špatný nápad. Ki a Tenie budou mít alespoň prostor na pořádné popovídání, když s Taeyongem vypadneme, no a my dva ten prostor budeme mít taky. I já bych si s ním totiž moc rád pokecal, tedy pokud bude mít chuť. Bože zachraň ho... během našeho vaření se nezdálo, že by měl, kdo ví jak velkou náladu na nějaké větší svěřování. „Co já vím?!" pokrčil rameny. „Třeba někam do Game-Roomu? Tak na hodinu... dvě?!" jakoby přemýšlel nahlas. „Fajn, může být." přikývl jsem. „Super! Musím se však nejdřív převléct." uculil se. Přiznal mi pak, že se nejspíš během vaření ušpinil a to i přesto, že měl zástěru... čuně, hehe.

Min-Ki

„Zlato, nebude ti vadit, když s Taeyongem na chvíli vyrazíme do centra, že?" vydechl Hyunie jakmile jsem vylezl z toalety. „Kam chcete jít?" podivil jsem se nejen kvůli oznamovacímu způsobu, který pro svou otázku zvolil, ale taky proto, že jsem nějak nepočítal s tím, že by měl podobné plány. „Chtěl bych s ním jít do Game-Roomu." odpověděl mi za miláčka Tae. „Teniemu to nevadí?" ujišťoval jsem se ještě před svou odpovědí. Popravdě, já jsem s tím asi neměl žádný problém, pokud ti dva nemíní cárat někde po Game-Roomu až do večera. „Nevrátíte se nějak moc pozdě, že ne?" „Takže to znamená, že s tím nemáš problém, lásko?" uculil se Hyunie. „Vrátíme se co nejdřív, mami." ušklíbl se na mě Taeyong, za což jsem do něho nesouhlasně šťouchl. Hyunie se pouze zasmál a já jsem se po tom šťouchanci na Taeho zamračil.

„Dobře, tak to „mami" beru zpět." ještě víc se uculil Tae, rošťák. „Neboj, Teniemu nevadí, že chci jít s Hyunem do centra... je s tím v pohodě." ujistil mě vážně hned na to. „Fajn, tak já s tím taky nemám problém." pousmál jsem se. Vlastně jsem byl rád, že můžu zůstat s Teniem o samotě, i když odchod miláčka a Taeho jsem nevyžadoval. „Nezlobte tam!" pohrozil jsem jim oběma hned, jak mě Hyunie políbil na rozloučenou. „Nebudeme!" vyhrkli oba současně spolu se smíchem, na což jsem za nima raději zavřel dveře. Telata! Jen aby doopravdy nezlobili... Hyunie se s Taeyongem občas chová jako přerostlé dítě... vlastně se tak chovají oba... ale na druhou stranu, Tae rozhodně potřebuje uvolnění a když se bude s mým miláčkem cítit dobře, bude to jen a pouze dobře! Neměl jsem vlastně, kdo ví jak velký důvod myslet si, že by šli do Game-Roomu nějak řádit, případně se někde opít.

Hned jsem zamířil do kuchyně, kde jsem si myslel, že je právě teď Tenie. Chtěl jsem mu nejen pomoct při úklidu... Hyunie a Tae sice vařili, ale jaksi pozapomněli umýt nádobí, taky bylo třeba sklidit ze stolu... ale taky si s ním zrovna popovídat. Mega moc jsem potřeboval mluvit s ním a ujistit se, že je v takové pohodě, v jaké se zdá, že je. Tedy, až na tu narážku ohledně tance a taky kromě faktu, že už včera nechtěl nějak víc mluvit o sobě a o kocourcích. Jenže Tenie v kuchyni nebyl a jak jsem zjistil hned na to, nenacházel se ani v obývacím pokoji. Bože, už jsem chtěl začít panikařit, že mi někam nepozorovaně utekl, že mě nechal v bytě samotného, když jsem zaslechl jemné brnkání. Znělo to, jako by někdo jen tak bezmyšlenkovitě přejížděl prsty po strunách kytary, přesto to znělo moc hezky. Ten zvuk se ozýval z Kunova pokoje.

„Ta kytara patří Kunovi." vydechl potichu Tenie, aniž by se na mě podíval, jakmile jsem vešel do zmiňovaného pokoje. Seděl na Kunově posteli, kytaru na klíně a prsty zlehka přejížděl po strunách. Tak zlehka, jako by se snad bál, že se přetrhnou, když maličko přitlačí. „Kdysi jsem se učil hrát, ale to už je dávno." pokračoval nejen v brnkání. Stále se na mě nepodíval...

... a já jsem jen stál, mlčel a fascinovaně na něho civěl. Netušil jsem, že Tenie umí hrát na kytaru a velice mě tímto zjištěním překvapil. Bože, i já bych si přál umět hrát na kytaru, až na to, že jsem se k něčemu takovému nikdy nedostal. Tedy, ne že by mě to nějakým způsobem trápilo, šlo spíš jen o to, že i přes fakt, že já jsem na kytaru nikdy nehrál, toto umění mě stále fascinuje, a když mi to Tenie takto připomněl, možná bych to mohl někdy zkusit. Nebo taky ne... Líbilo se mi jak Tenie hraje. Z pod jeho prstů se linula neznámá a evidentně nahodilá melodie, přesto jemná, něžná a svým způsobem až dojemná. „Možná bych si mohl pořídit svou vlastní kytaru?!" jakoby přemýšlel nahlas. Aniž by si sám odpověděl, nebo aniž by čekal, co mu na jeho poznámku řeknu já, s povzdechem odložil kytaru na postel vedle sebe.

„Proč jsi přestal hrát?" zaprotestoval jsem nemálo zklamaně. Bavilo mě poslouchat, jak vybrnkává. Doopravdy se mi moc líbilo, jak vybrnkává. Bylo to svým způsobem hodně smutné, jenže současně i mega uklidňující. „Tomuhle říkáš hraní?" odtušil až příliš vážně. Konečně se na mě podíval. „Ty snad ne?" zarazil jsem se po jeho otázce. „Podle mě to má k pořádnému hraní dost daleko, ale ok... asi to nebylo až tak špatné." pousmál se. „Takže si pořídíš svou vlastní kytaru?" zajímal jsem se s nadějí, že přesně tohle udělá. Bože, ať udělá cokoli, co mu pomůže cítit se dobře a v pohodě. Musí udělat cokoli! „Nevím." pokrčil rameny. „Možná jo... uvidím." znovu si povzdechl. „Vypadal jsi při hraní uvolněně, jako by ses cítil dobře." oznámil jsem mu.

„Takže jo, musíš si pořídit kytaru, ještě když na ni umíš hrát." naléhal jsem. „Třeba bys to pak mohl někdy naučit i mě, co říkáš?" škemral jsem. „Jo, já ti slíbím, že tě naučím hrát a pak to dopadne jak s Taeho učením vaření... nijak." ušklíbl se. „Tenie... jsi v pohodě?" znovu jsem se po jeho slovech zarazil, ale tentokrát o hodně víc. Nelíbilo se mi jak, reaguje. Nelíbila se mi jeho slova a nelíbil se mi jeho tón. Jen jsem... bože... netušil, jestli se jedná o aktuální špatnou náladu nebo se takto cítí pořád, aniž by to na sobě až do teď dal znát. „Jsem v pohodě?" zopakoval po mě otázku, na což pohladil dřevo kytary ležící vedle něho. „Nevím, Ki." znovu se na mě podíval. „Nevím, jestli jsem v pohodě."

Jong-Hyun

„Vážně chceš jít do Game-Roomu?" ujišťoval jsem se cestou metrem. Už se mi jeho nápad stihl rozležet v hlavě a Game-Room mi přestal znít jako ta nejlepší volba. Bývá tam pokaždé až moc lidí a taky hluk... ne že bych tam chodil nějak často, spíš naopak. „Tedy..." upřesnil jsem. „Nechtěl bys jít raději někam, kde bude větší klid?" „Na co chceš klid?" nechápal Taeyong. „Třeba na mluvení?!" odtušil jsem. „Hyune..." zaúpěl v odpověď. „Už jsem ti dnes přece řekl, že nemám náladu na nějaké mluvení. Potřebuju se jen odreagovat a na chvíli si odpočinout od Tenieho." „Vždyť jsi říkal, že s ním chceš trávit víc času, než s ním trávíš v Bang-Koku, nebo se pletu?" nechápal jsem pro změnu já. „Tae, řekni mi pravdu, co se mezi váma dvěma děje?"

„Nic se neděje." povzdechl si. „Tedy... neděje se nic nového, je to pořád a pořád dokola, ale..." zadíval se naléhavě do mých očí. „Teď vážně nejde o nic víc než o to, že si přeju pobavit se s jedním z mých nejlepších kamarádů... jen my dva, chápeš?" sypal ze sebe. „Tenieho samozřejmě miluju a nemáme mezi sebou problém... o žádném alespoň nevím... ale dnes nechci o ničem mluvit, chci být s tebou a prostě... jsem ze všeho strašně moc unavený... a..." „Ok, ok!" přerušil jsem ho. „Neplýtvej dechem... půjdeme do Game-Roomu a nemusíme prozatím o ničem mluvit, když nechceš." klidnil jsem ho. „Taky chci být s tebou." uculil jsem se. „Díky." pousmál se. „Takže se jdeme bavit?" uculil se o něco víc. „Takže se jdeme bavit!" mrkl jsem na něho.

Min-Ki

„Ki, prosím, hlavně mě nechápej špatně, ano?" Tenie se smutně podíval do mých očí, jakmile jsem se posadil vedle něho, tedy tam, kde neležela Kunova kytara. „Já jsem vážně chtěl letět do Seoulu... chtěl jsem tě vidět a oslavit tvé narozeniny!" pokračoval naléhavě, zatím co já jsem už jen mlčky opětoval jeho pohled. „Včera to bylo super, i dnes, ale... tohle místo... já..." pořád stejně smutně sklonil hlavu a zadíval se někam na podlahu. „Chápu." povzdechl jsem si. „Ještě pořád z toho nejsi venku." konstatoval jsem víc smutně než on. „Hmmm..." přikývl. „Ještě pořád z toho nejsem venku." „Kdybys zůstal v Bang-Koku, cítil by ses teď líp?" zajímal jsem se o poznání víc smutně než před okamžikem. Bože, chápal jsem Tenieho i fakt, že z tohoto bytu utekl právě proto, že se v něm přestal cítit dobře... kvůli vzpomínkám na YangYanga... jenže současně by mě nemálo mrzelo, kdyby řekl, že ano.

Mrzelo by mě to, protože tady přiletěl i kvůli mně a teď bych měl pocit, jako by to pro něho byla nějaká oběť, ach jo. „Takhle jednoduché to není." znovu si povzdechl. „Myslel jsem si, že před tím vším uteču do Bang-Koku, jenže... před tímto se nikam utéct nedá, to už vím." „Takže všechna ta sezení... Bang-Kok... to je k ničemu?" téměř jsem popotáhl. „Vždyť jste nám oba..." „Ne, Ki... nemyslím si, že je to k ničemu." přerušil mě. „Promiň..." pokusil se o úsměv. „Já teď musím znít jako blázen, že?" hořce se nad sebou ušklíbl. „Zkusím ti to všechno nějak vysvětlit, ano?" znovu se mi podíval do očí, ale tentokrát vzal i jednu mou ruku do svých dlaní. „Došlo mi, že to co se odehrává ve mně, nemá nic společného s tím, kde právě jsem. Je jedno, jestli jsem tady nebo v Bang-Koku, před svým svědomím..." pokusil se o vysvětlování. „před smutkem... před vším tím hnusem... zkrátka před ničím z toho vůbec nikam neuteču, ale..." víc stiskl mou ruku, když jsem už otevíral pusu, abych na to něco řekl. Vlastně jsem netušil, co bych měl říct.

„Jsem rád, že jsem odletěl do Bang-Koku." pokračoval a já jsem pusu zase zavřel. „Jsem rád, protože i když jsem řekl všechno, co jsem řekl a všechno, co jsem řekl je pravda, v Bang-Koku mám velice milého psychologa... teď už si myslím, že je milý, i když ze začátku jsem ho nesnášel..." sypal ze sebe mírně zmateně. „a on mi pomohl, abych si uvědomil spoustu věcí, které jsem si před tím v Seoulu až tak neuvědomoval, nebo jsem si je uvědomovat nedokázal... možná jsem ani nechtěl, já nevím. Chci tím říct, že změna prostředí mi prospěla, má máma mi taky hodně pomáhá... i Taeyongie se moc snaží, jsem moc šťastný, že je tam se mnou... a taky chci říct, že mé nálady nejsou o tom, kde v tu chvíli jsem." „O čem teda jsou?" špitl jsem. „Jen o mě." už zase si povzdechl. „Jsou pouze o mě."

„Takže teď nejsi v pohodě, ale není to proto, že jsi právě tady, v tomto bytě?" snažil jsem se pochopit, co mi právě říká. „Tak nějak." přikývl. „Pokusím se ti to vysvětlit nějak líp, ano?" smutně se pousmál. „Dobře." taky jsem se pousmál. „Už jsem pochopil, že s tím, co se stalo v minulosti mezi mnou a YangYangem... s tím, co se stalo jemu... vůbec nic nenadělám." nevím po kolikáté si povzdechl. „Pochopil jsem, že jediné co můžu a co musím je žít dál už kvůli svým blízkým. Pochopil jsem to a snažím se s tím faktem sžít... vážně se o to snažím. Došlo mi taky, že abych se s tím vším mohl líp vypořádat, měl bych se cítit líp, zaměstnat svou mysl i něčím jiným než je jeho smrt... a to všechno, chápeš?! Trvalo mi dost dlouho, než jsem si připustil, že to tak musí být, ale teď už to vím. Taky proto se snažím odreagovat, jak jen se dá... například jsem začal cvičit kocourky. Jenže..." znovu se smutně pousmál.

„Občas na mě všechno padne a občas na mě taky dolehnou výčitky svědomí za to, že se cítím líp. Občas... třeba po včerejšku a taky dnešku... mám pocit, že všechno je špatně, že nemám právo na dobrou náladu a už vůbec pak na štěstí, když YangYang..." Na okamžik se odmlčel, ale já jsem nemínil cokoli říkat, jen aby pokračoval dál. „Rozumem vím, že jsou špatně všechny tyto pocity, jenže tady..." sáhl si levou rukou na srdce, zatím co v té druhé stále svíral tu mou. „Tady na to občas... vlastně ještě pořád dost často... zapomínám." přiznal. „To je mi moc líto, Tenie." vydechl jsem přece jen. „Opravdu moc líto." pofňukl jsem. „Nechtěl jsem tě rozesmutnit." naléhavě se na mě podíval. „Myslel jsem si... doufal jsem, že když si chvíli zabrnkám, že se zklidním, ale nestihlo to zafungovat... pokud by to teda zafungovalo... a vůbec netuším, proč ti tohle všechno říkám, asi vedlejší účinek všech těch terapií?!" hořce se sám nad sebou uchechtl. „Vážně jsem tě nechtěl rozesmutnit, Ki." zapřísahal se.

„Vždyť jsi jeden z mých nejbližších kamarádů... mám tě moc rád, Tenie, tak s kým jiným bys o tom všem měl mluvit?!" protestoval jsem. „Neřeš, že jsi mě rozesmutnil... já budu v pohodě, vážně." snažil jsem se ho přesvědčit, jen aby si nic nevyčítal. Hlavně jsem však potřeboval, aby se znovu začal cítit líp, a za další jsem potřeboval od něho vědět co nejvíc, abych mohl všechno, co se v něm odehrává pochopit a třeba mu i pomoct. Bože, nejsem žádný odborník, jenže alespoň se o to pokusit bych měl, ne? „Máš pravdu, zlato." popotáhl. „I ty jsi jeden z mých nejbližších kamarádů... možná že i úplně ten nejvíc nejbližší... promiň, omlouvám se." Než jsem pak stihl mrknout, pevně mě objal. „Mám tě moc rád, Ki, víš to?" vzlykal. „Opravdu moc rád!" „Taky tě mám moc rád." vydechl jsem s očima plnýma slz.

Nějakou chvíli nám oběma trvalo, než jsme se dostatečně zklidnili. Tenie mi pak ještě vysvětlil, že pořád miluje tanec, až na to, že školní zápřah byl jeden z důvodů, proč přerušil studium... psychicky by to nezvládl... jenže současně mu tanec připomíná všechno, co nechce, aby mu připomínal, třeba právě to, že selhal... jeho domněnka, ne má, ach jo a ještě stokrát ach jo. „Chvíli jsem doopravdy přemýšlel o tom, že bych zkusil dálkové studium tak, jak mi navrhla děkanka..." vyprávěl. „jenže dost brzy mi došlo, že by to nemělo žádný smysl. Zůstat ve škole bych nedal a takto by to bylo mnohem těžší a já vážně nejsem v pořádku dost na to, abych to zvládl." „To přece nevadí, zlato." konejšil jsem ho. „Určitě jednou budeš v pořádku a škola ti přece nikam neuteče... nastoupíš zpátky po příští semestr nebo klidně i rok na to, jen buď ohledně studia v klidu, ano?"

„Hmmm..." přikývl. „Pořád se snažím být v klidu, i když dost často to vůbec nejde." pousmál se. „Ale..." vydechl. „Nemáš jen tak náhodou chuť na zmrzlinu?" uculil se o něco klidněji, naštěstí. „Já teda jo!" dodal tónem, jako by snad četl mé myšlenky. Bože jo... dal bych si zmrzlinu a taky kakao. Tunu zmrzliny a litry kakaa. „Možná tady nějaké kakao máme?!" zadumal se, jakmile jsem mu prozradil, na co všechno mám chuť já. „Neslibuji, ale třeba tě přece jen někdy zkusím naučit pár akordů na kytaru." oznámil mi už s plnou pusou zmrzlého smetanového krému. „To by bylo fajn." odtušil jsem i já s plnou pusou té lahodné mňamky. Kakao naštěstí bylo taky.

Jong-Hyun

V Game-Roomu bylo hodně lidí, ale ne až tak moc, jak jsem se bál.

Obešli jsme různé atrakce, zahráli si pár her a dokonce jsme si společně zarapovali v karaoke místnosti... oba jsme dost vyšli ze cviku, ale to nám ani náhodou nevadilo. Naštěstí jsme se dokázali uvolnit a pořádně se pobavit. Nemluvili jsme o ničem vážném, vyhověl jsem Taemu tak, jak si přál. „Dáme si něco k pití a vyrazíme domů, ne?" navrhl Taeyong, jakmile nám oběma došlo, že už uplynula dost dlouhá doba, co jsme bez našich miláčků, ale taky fakt, že už stačilo. „Myslíš nealko?!" uculil jsem se. „Myslím nějaký koktejl s troškou alkoholu, ale ty si můžeš dát, co chceš, Hyune." mrkl na mě.

„Fajn." přikývl jsem. Zbývalo jen najít místo, kde jsou podobné nápoje k mání, no a na jedno takové jsme narazili brzy na to. Byl to jakoby otevřený bufet se stolky, od kterých byl výhled na celý Game-Room. „Hele..." zarazil se Tae, jakmile jsme našli nejen to místo, ale taky jeden volný stolek už s nápoji v ruce. „Někdo tady zapomněl nějakou fotku." poukázal na stolek, tedy spíš na to, co na něm leželo. „No jo..." uculil jsem se i já, jakmile jsem si všiml papíru, který zůstal opuštěný na již zmiňovaném stolku. Tedy, nebyl to jen obyčejný papír, ale šlo o koláž černobílých fotografií. „Není to náhodou Bang-Chan?!" zarazil jsem se hned potom, co jsem si tu koláž fotek líp prohlédl. 

„No jo... vážně je to Bang-Chan!" vyhrkl jsem už s naprostou jistotou. „Už nemá ortézu?! Takže se s tou holkou přece jen sešel?! Tohle vypadá na rande." přemýšlel jsem nahlas. „To teda muselo být žhavé rande." uchechtl se Tae. „Spěchali tak moc někam do soukromí, že tady zapomněli společné fotky?!" „To je dost možné." uculil jsem se. „Sluší jim to spolu." konstatoval jsem však zcela vážně a upřímně, i když pořád s úsměvem. „Škoda, že ty fotky nemůže vidět Felix, i když..." uculil jsem se ještě víc. „Mohl bych tu koláž vzít a předat mu ji. U Felixe se přece neztratí a byla by škoda, kdyby o ni Bang-Chan a ta... Rosé?!... přišli." „Jo, to by vážně byla škoda!" přitakal mi uculený od ucha k uchu.

„Tak mě napadlo." nepřestával se culit. „My dva sice nejsme na rande, ale co takhle si pořídit svou vlastní koláž?" vytasil se s mobilem. „Na památku... chápeš." zvážněl. „Ok, nejsem proti." souhlasil jsem. „Černobílé to vypadá super... dám tam tedy černobílý filtr." oznámil mi, zatím co si už chystal foťák. No a tohle je výsledek. Černobílá koláž na památku, kterou jsme si přímo na místě nechali vytisknout... 

... sweet, hehe.