Min-Ki

„Probudil jsem tě?" vydechl mírně provinile Jung-Kookie jakmile jsme se od sebe odtáhli. Zřejmě tak usoudil nejen díky mým rozcuchaným vlasům, ale taky pyžamu, které jsem tentokrát neskryl pod župan. „Tak trochu." pousmál jsem se. „Ale to vůbec nevadí!" dodal jsem rychle, zatím co jsem v duchu s mega velkou úlevou jásal, že mě po včerejším milování napadlo narvat své tělo do pyžama. Kdyby ne, nejspíš bych šel bráškovi v rozespalosti otevřít nahý, což by byl mega velký trapas. Tak velký trapas, že bych se studem propadl až někam do sklepa. „Děje se něco?" zajímal se zmateně. Zjevně mu neunikl ruměnec, který se mi objevil na tváři a to jen kvůli mé trapné představě. „Ne?!" uculil jsem se jako sluníčko. Trapnou představu jsem okamžitě vyhnal z hlavy. „Dej mi chvilku, jen se převléknu." požádal jsem ho.

„Pak můžeme jít ven vyvenčit Yeontana." ještě víc jsem se uculil. Vždycky mě bavilo venčit pejska spolu s Kookiem, zvlášť když jsme díky venčení jeho rozkošného chlupáče měli prostor na pokec. „Drobka jsem už dávno vyvenčil, ale jestli chceš jít ven, nemám s tím problém." odtušil s podobným úsměvem jako já. Po Kookieho odpovědi jsem se na okamžik zarazil, abych mohl bleskově zvážit naše možnosti. Zůstat u nás nebo jít ven?! Možnost vylézt si spolu s kamarádem na „Pavouka" téměř okamžitě zvítězila. Ne že bych se bál, že budeme rušit Hyunieho, ne že bych si myslel, že by miláčkovi mohla návštěva Kookieho vadit, to ani náhodou. Napadlo mě však, že by bylo fajn trochu se provětrat, navíc mi pokec na „Pavoukovi" delší dobu chyběl. Je to zkrátka mé a Jung-Kookieho místečko, tam se nám povídá nejlíp. Bráška s úsměvem souhlasil, když jsem mu to řekl.

Hyunie neměl žádný problém s tím, že se jdu provětrat a já jsem zase neměl problém s tím, že budu bez snídaně. Hodil jsem na sebe random oblečení, které mi ve skříni přišlo pod ruku, narychlo jsem si srovnal rozcuch na hlavě a necelých deset minut na to jsme už s Kookiem zaujímali místo na vrcholu „Pavouka". Popravdě, moc mile mě překvapilo, že se za mnou stavil jen tak... tedy mimo venčení pejska... ale současně ve mně jeho nečekaná návštěva vzbuzovala jisté obavy. Vážně za mnou přišel jen tak nebo pro mě má nějakou jobovku? Po Min-Hově podobně nečekané návštěvě minulý týden bych se už ničemu nedivil, ach jo. „Je u vás všechno v pořádku, že?" vyzvídal jsem s nemalou nadějí, že Kookie mé obavy zažene.

Doufal jsem, že je s Tae-Hyungem pořád šťastný, že se u těch dvou nic nezměnilo. Jenže, co když jo? Kookieho zvláštně zasněný výraz, se kterým se zahleděl před sebe hned potom, co se pohodlně uvelebil na lanoví, mě dost mátl. Bože, přemýšlí snad, jak mi říct nějakou špatnou zprávu? To snad ne, znovu ach jo. „Cože?" zamrkal udiveně, jakmile jsem svou otázku rázně zopakoval. Působil dojmem, jakoby se probral z nějakého transu, čímž mě mátl ještě víc. „Promiň, zamyslel jsem se." omluvně se pousmál. „Jsem jen víc unavený, než jsem si původně myslel." pokračoval s pořád tím stejným úsměvem, na což se jeho rty roztáhly do ještě většího úsměvu, díky kterému mohl ukázat své krásně bílé zuby. „U nás je všechno v nejlepším pořádku, nemusíš se bát, Ki." uklidňoval mě jako veselost sama. V dalších okamžicích na mě totálně happy vysypal, že zrovna včera spolu s Tae-Hyungiem oslavili roční výročí jejich soukromého zasnoubení.

„To už uběhl celý rok?" zarazil jsem se s pocitem, že to snad ani není možné. Jak to, že čas tak nehorázně letí? Přišlo mi, jako by to bylo teď nedávno, co jsme s Hyuniem pomáhali Taemu uklidit Kookieho útulný mini loft, aby se tam mohl na druhý den vytasit se svými originálními prsteny. Vážně uběhl celý rok? No jo, je to tak. „To je super, moc gratuluji!" vyhrkl jsem mega rád za ně za oba. Roční výročí zasnoubení je přece naprostý opak jobovky! „Vlastně, rok to byl už v pondělí dvacátého šestého." podotkl, aniž by se přestal culit. „Jenže Tae-Hyungie pořád chodí ze školy hodně pozdě, proto jsme pořádnou oslavu nechali až na sobotu." vysvětloval. „Hmmm..." přikývl jsem, jakože chápu. Oslava v sobotu je vždycky lepší, protože se na druhý den nemusí vstávat do školy, což sice aktuálně platí jen pro Taeho, ale i tak.

Rozhodně bylo lepší oslavu odsunout, aby Tae nebyl unavený z přednášek a pak zase na druhý den ve škole unavený z případného ponocování. Pravdivost mých úvah pak bráška potvrdil prohlášením, že se jeho miláček ještě teď válí v posteli a to nejen díky jejich společnému ponocování, ale taky proto, že to ponocování bylo mega žhavé a taky mega dlouhé. „Nebylo to sice úplně podle mých původních představ, ale i tak byla naše oslava úžasná!" rozplýval se s patrným štěstím a s nepřeslechnutelnou láskou v hlase. Hned na to se mi svěřil, že si moc přál oplatit Taemu narozeninové překvapení, jenže ho prý až na poslední chvíli... jako před jejich oslavou... napadlo, jak by to mohl udělat. „Bylo by naprosto dokonalé, kdybychom mohli strávit noc v hotelu Conrad, kde jsme prožili naši svatební noc." povzdechl si smířeně.

„Bylo by to úžasné překvapení pro Tae-Hyungieho, až na to, že náš tehdejší pokoj byl obsazený a do jiného se mi jít nechtělo." pokračoval už zase s úsměvem. „Tak jsem jako překvapení uvařil skvělou večeři... už v pondělí, přesně na naše výročí. Taemu jsem zavázal oči, hned jak přišel domů a jemu se to moc líbilo a včera se mu to líbilo ještě víc." zasmál se. „Takže jste slavili hned dvakrát." uculil jsem se i já. „Vlastně ano, dalo by se to tak říct." přikývl. „Včerejší oslava nás však oba vyčerpala víc než ta pondělní." dodal s roztomile rozpačitým úsměvem. „Takže nejsi smutný, že jste nebyli na hotelu?" ujišťoval jsem se.

Na hotel, který posloužil, jako dějiště svatební noci Jung-Kookieho a Tae-Hyunga jsem si matně vzpomínal. Myslím, že byl mega luxusní. Dostal jsem se tam jen proto, že jsem na přání Taeho nesl bráškovi věci, které si bral sebou na líbánky, což jsem pro oba miláčky udělal moc rád. Tenkrát jsem byl v mega zvláštním rozpoložení, přesto jsem si dokázal prohlédnout jejich pokoj a líbil se mi. Zašli jsme pak společně na oběd v místní restauraci a tam se mi taky moc líbilo. Bože ano, všechno se mi živě vybavilo. Kdyby Kookiemu vyšel jeho plán, bylo by to vážně dokonalé. Škoda, že mu to nevyšlo. „Ne, to je v pohodě." uculil se. „Tohle překvapení mi sice nevyšlo tak, jak jsem chtěl, ale tímto to přece nekončí." ujišťoval mě. „Vymyslím něco moc úžasného a dokonalého k ročnímu výročí našeho obřadu, něco co bude o hodně lepší, než byla oslava našeho zasnoubení a rozhodně realizaci svých představ nenechám na poslední chvíli. Tuto chybu už znovu neudělám!"

„Ať už vymyslíš cokoli, určitě to bude super." odtušil jsem mega moc rád za to, že je Kookie takto v pohodě a nad věcí. Ještě před rokem... když už jsme u toho jejich výročí... bylo všechno zcela a naprosto jinak. Jung-Kookie byl hospitalizovaný na psychiatrickém oddělení, pořád ho něco trápilo, nevěřil si, a kdyby mu plány nevyšly tenkrát, nesl by to o kotel hůř než dnes, tím jsem si byl víc než jen jistý. „Hmmm... snad jo." znovu se uculil, aniž by se zdálo, že si svými plány a představama nějak víc láme hlavu. Opravdu, pravý opak kluka, kterým byl před rokem. Pravý opak kluka, kterým se zdál být ještě na konci prázdnin. Tolik se toho u něho změnilo k lepšímu, už se zjevně uzdravil.

Tohle uvědomění mě ještě víc potěšilo. Nemínil jsem si totiž připouštět jinou variantu než tu, že už je jeho psychika v naprostém pořádku a že je znovu tím pohodovým a úžasným klukem, jakým býval kdysi v Taek-wondu, respektive před tím než zmizel. Tedy, ne že by nebyl úžasný pořád, ale... „No a co ty?" obrátil se na mě. „Jsi pořád šťastný s JR, je to tak, že?" zajímal se. „Já jsem s Hyuniem šťastný a on je šťastný se mnou." odpověděl jsem s naprostou jistotou a s úžasně živou vzpomínkou na včerejší noc. Vážně jsme usnuli hodně pozdě, hihi. „Ty se červenáš!" oznámil mi se smíchem. „No jo." přistiženě jsem se pousmál. „My jsme sice včera neslavili žádné výročí, ale i tak jsme měli žhavou noc, podobně jako vy dva." dodal jsem, nejspíš proto, abych nebyl oproti němu až tak pozadu. Bráškovi přece můžu přiznat, že s Hyuniem provozujeme žhavý sex, ne? Nebo a to spíš se mu můžu pochlubit.

„Tak proto jsi vyspával tak dlouho!" došlu mu. „Stejně jako Tae-Hyungie." dodal vesele. „Za to ty jsi vstával nějak moc brzy." pousmál jsem se. „Dokonce jsi stihl vyvenčit Yeontana... jak je to možné?" uculil jsem se ještě víc, zvědavý co mi odpoví. „Jestli se ptáš, jak je možné, že mě Tae neutahal jako kotě, tak ti rovnou přiznám, že utahal!" znovu se zasmál. „Sám nevím, jak je možné, že jsem se probudil tak brzy?!" pokračoval zadumaně. „Ale když už se tak stalo, napadlo mě, že nechám miláčka v klidu spát, vyvenčím Drobka a pak se stavím k tobě, abychom měli čas a klid na popovídání, bez hlídání Yeontana." pokračoval. „Jsem moc rád, že ses stavil, Jung-Kookie." oznámil jsem mu zcela upřímně. „Já jsem moc rád, že jsem se stavil, Ki." pousmál se.

„Doopravdy mě mrzí, že máme tak málo příležitostí se vidět a pořádně si spolu pokecat... navíc..." začervenal se. „Potřeboval jsem se s tebou nutně podělit o své pocity z naší oslavy." přiznal v závěru. „Od toho přece jsou kamarádi, ne?" mrkl jsem na něho. Bylo mi fuk, z jakého přesně důvodu přišel, hlavně že přišel. „Jo, ještě když jsou něco jako vlastní rodina." odtušil dojatě. „Přesně tak!" vehementně jsem přikývl, na což mi bráška věnoval sice krátké, za to mega láskyplné objetí, které jsem mu stejně láskyplně opětoval. Bože, k Jung-Kookiemu jsem si už dávno předávno vybudoval mega silné pouto. Je vážně jako můj vlastní bratr a je v podstatě fuk, jak často se v poslední době vídáme, kolik toho máme aktuálně společného a vlastně je fuk úplně všechno. Tohle pouto, které je díky Bohu vzájemné, překoná všechno a přetrvá už navždy... snad.

„Takže, jaké jsou tvé pocity, bráško?" mrkl jsem na něho stále ještě v zajetí jistého dojetí. „Jsem moc šťastný, bráško!" vyhrkl, i on s patrným dojetím nejen v hlase. Tohle se zřejmě ani u jednoho z nás dvou nezměnilo, pořád nás dojímá každá maličkost, i když... je vztah, který přetrval tak dlouho, navzdory dvojímu neplánovanému odloučení, maličkost?! Cítil jsem, že se i jeho dojetí týká právě našeho přátelství, respektive toho, jak oba vnímáme jeden druhého. „Už zase mluvíme o mě." podotkl hned na to. „Říkáš, že jste ty a Hyun spolu šťastní..." navázal na předchozí část našeho rozhovoru. „Kdy vlastně máte mít vaše výročí?" zadumal se. „Jsem si jistý, že někdy v zimě... je to tak, že?" pořád jako by přemýšlel nahlas. „Někdy kolem Vánoc?! Po Vánocích?!" „Přesně na Silvestra." přikývl jsem.

„Jo, už si vzpomínám!" uculil se. „Myslím, že jsi mi to říkal hned ten rok, co jste se spolu dali dohromady. Stalo se to na Silvestra v Busanu a ty jsi před tím tvrdil, že ne, že s ním asi nedokážeš chodit a vidíš? Už jste spolu skoro tři roky!" šťouchl do mě nejen pobaveně, ale očividně i mega moc rád za mě a Hyunieho. „Věděl jsem dřív než ty, že je Hyun pro tebe ten pravý!" rýpl si do mě. „Je to tak." přiznal jsem, protože nebyl důvod cokoli skrývat. Jung-Kookie přece moc dobře ví, jak to se mnou bylo, zná všechny mé tehdejší pochybnosti ohledně mého současného miláčka a taky pochybnosti ohledně sebe. „Vždyť jen díky tobě jsme spolu, jen díky tobě jsem moc šťastný!" popotáhl jsem.

Bože, za tohle dávné „otevření nejen očí, ale i srdce" nepřestanu být bráškovi vděčný, nikdy! „Nápodobně." pousmál se, na což jemně setřel slzu z mé tváře, aby hned na to mohl setřít i tu svou. „Nebýt tebe, Ki... možná i Hyuna... by mě Tae před rokem nejspíš opustil, vím, že za ty zásnuby z velké části vděčím vám." „Jak to víš?" zarazil jsem se. „Tae ti přiznal, že váhal?" „Ne?!" odtušil. „Došlo mi to." pousmál se. „Taky bychom spolu byli už tři roky, kdyby se nestalo... však víš co." pokračoval, aniž by se chystal dál rozvádět Taeho váhání před rokem a aniž by se chystal vysvětlit, na základě čeho přesně mu to došlo. Zarazil se, aniž by řekl, co tím „co" myslí. Já jsem však věděl. „Myslíš Angela, že?" povzdechl jsem si. „To už je pryč, nemysli na to, ano?" zaháněl jsem okamžitě jeho případné chmury, aniž by musel mou domněnku potvrdit.

„Hmmm..." pousmál se. „Je to pryč, přesto se to stalo... hodně zlého se stalo a nejde to vymazat z našich životů, ale máš pravdu, je to pryč!" dodal rádoby vesele, na což zhluboka vydechl. „Ne, vážně." usmál se už víc upřímně a s větším klidem. „Už jsem se s tím vším smířil, udělal jsem za zlou minulostí tlustou čáru." pokračoval naštěstí už jen vyrovnaně. „Nejen tou dávnou, ale i tou nedávnou... už nic ohledně toho neřeším, ničím z toho se netrápím... ani antidepresiva nemusím brát, sezení s taťkou Lee už taky skončila a já jsem doopravdy šťastný! Jen je velká škoda, že se to tak pokazilo... že jsme s Tae-Hyungiem ztratili tolik času, kdy jsme mohli být spolu, bez trápení a šťastní... chápeš." podíval se na mě, jako by si snad myslel, že nechápu. „Chápu." přikývl jsem. „Taky jsem ztratil hodně času, kdy jsem mohl být šťastný s Hyuniem, jen jinak než ty." dodal jsem sklesle. Bylo mi jasné, že si Jung-Kookie prošel až moc zlýma událostma, že se mé tehdejší trable ani zdaleka nemůžou vyrovnat těm jeho, ale i tak jsem to plácl.

„Co bylo, to bylo!" zarazil naše blábolení rázně. „Je lepší neřešit to, co pozpátku nijak nevyřešíme, ne?" pousmál se. „Důležité je, že jsme teď oba šťastní a na ničem jiném přece až tak nezaleží... nemám pravdu?" mrkl na mě. „Máš pravdu." připustil jsem, znovu mega moc rád, že je takto vyrovnaný. „Přál bych si mít s Tae-Hyungiem vztah, který trvá bez přerušení tři roky." pokračoval. „Jenže tohle nijak nezměním, proto chci nadále slavit pouze naše výročí zásnub, i když..." zarazil se. „I to datum v podstatě souvisí s datem, kdy jsme spolu začali chodit." dodal mírně pobaveně, na což mi vysvětlil jak to s tím datem je. Tae ho prý vzal z nemocnice o víkendu, aby s ním mohl dodatečně oslavit jak narozeniny, které měl Kookie v září, tak výročí začátku jejich vztahu, které mělo být v pondělí dvacátého osmého října. Chtěl však slavit už v sobotu, kvůli škole... trefil jsem se, hihi. „No a při té příležitosti jsme se zasnoubili, takže výročí zásnub teď spadá na dvacátého šestého." culil se.

„Vtipné je..." pokračoval pořád s úsměvem. „že jsme se spolu nemohli dohodnout, kdy přesně jsme spolu začali chodit. Já jsem tvrdil, že dvacátého osmého, Tae zase, že dvacátého devátého, ale nakonec přistoupil na mou verzi, což je vlastně jedno, protože... jak jsem už řekl... míním slavit pouze naše výročí zasnoubení." „Jak je možné, že jste se spolu nejdřív neshodli?" zajímal jsem se s nechápavým úsměvem. „Nooo..." protáhl pro něho neobvyklým způsobem. „Nevím, jestli to není trapné?!" povzdechl si. „Určitě není!" ujišťoval jsem ho, aniž bych tušil, o co jde. Byl jsem si totiž jistý, že nic co mi řekne, nemůže být trapné. „Vždycky mě zajímalo, jak jste se spolu dali dohromady a to s tímto souvisí, ne? Řekneš mi to? Prosím, řekni mi to." škemral jsem jako malý. „Nebude ti vadit, když vynechám nějaké podrobnosti?" znovu si povzdechl. „Pořád dost nerad vzpomínám na všechno zlé, tak..."

„Ne, řekni mi jen to, co ty chceš!" přerušil jsem ho naléhavě, nedočkavý a celý žhavý na to, že se snad konečně něco dozvím. Tentokrát jsem se nedokázal neptat, vážně jsem si přál tohle o našich miláčcích vědět. Kookie mi pak prozradil, že se s Tae-Hyungem znal nějakých pár týdnů před tím, než spolu začali chodit a že si byli jistým způsobem blízcí, i když bez nežádoucích komplikací se jejich vztah prý neobešel, jen se bráška nezmínil, o co přesně šlo... možná myslel to, co zmínil Min-Ho?! Asi jo, ale mi nevadilo, že o tom zřejmě nechce mluvit. Nemínil jsem z něho tahat nic, co by mu bylo nepříjemné, tedy až na informaci ohledně začátku jejich vztahu, jenže on přece svolil, že se se mnou o tuto informaci podělí, tohle se už nepočítá. „Jednou ke mně přišel domů... byl jsem zrovna totálně mimo..." ještě jednou si povzdechl. „No a pak..." pokračoval s obnoveným ruměncem na líčkách. „jsme se spolu vyspali." přiznal tónem, jako by mi přiznával nějaký příšerný zločin.

„Tae u mě zůstal na noc, ale že se navzájem milujeme a že spolu chceme chodit, jsme si řekli až na druhý den... až potom, co jsme se spolu znovu vyspali, i když jsme se samozřejmě milovali už před tím, vlastně od našeho prvního setkání... tak proto jsme se nejdřív neshodli." pousmál se s viditelnou úlevou, když zaznamenal, že si o něm kvůli tomu nemyslím nic špatného. Telátko, proč bych vlastně měl?! „Já jsem trval na tom, že jsme spolu jako pár už ode dne, kdy jsme měli náš první sex a on zase, že až ode dne, kdy jsme si řekli, že spolu chodíme, ale pak naštěstí přistoupil na mou verzi." sypal ze sebe. „Vím, že je to kravina, ale já jsem před ním nechtěl vypadat jako někdo, kdo spí s někým jen tak, i když jo... s ním to tak doopravdy bylo, jenže pouze s ním... s nikým jiným před ním jsem neměl sex, tedy dobrovolný..." poslední slova si zahuhňal jen tak pro sebe, skoro jsem ho neslyšel.

„Navíc jsem věděl, že ho miluju a..." pokračoval rychle, jako by se snad potřeboval nutně hájit nebo něco zamluvit, čímž jsem si nebyl úplně jistý. Rozuměl jsem mu dobře? Nejspíš jsem se přeslechl... určitě jsem se přeslechl! Zrovna na tohle bych se však ani náhodou nezeptal. Ne, když bych svou otázkou mohl otevřít nějakou jeho ránu na duši a klidně i tu svou, která je už naštěstí nadobro zacelená... tedy, doufám, že to tak je. „Jung-Kookie, zlato." vydechl jsem, čímž jsem ho přerušil. Rozhodl jsem se zaměřit pouze na jeho stud a totálně zbytečnou obhajobu. „Už jsi zapomněl, za jakých okolností jsem s Tae-Hyungem spal já?" špitl jsem potichu, protože jsem si nebyl jistý, jestli bych něco takového měl připomínat. Je to sice menší zlo než šťourání se v něčem, co jen naznačil, v něčem, co možná ani neřekl... snad... ale i tak. Tae je jeho de facto manžel a je jedno, že jde o dávnou minulost, která je mezi námi třemi... vlastně čtyřmi, když počítám i Hyunieho... vyřešená a taky odpuštěna.

„Ty se nemáš za co stydět, nic špatného jsi neprovedl!" ujišťoval jsem ho zcela upřímně. „Jste pořád spolu, moc se milujete a to je nejvíc důležité. Na nějakém rádoby nezávazném sexu nesejde, navíc to ani nebyl nezávazný sex!" „Hmmm..." přikývl. „Máš naprostou pravdu, Ki." uculil se. „Takže tak... už víš, jak jsme spolu začali chodit." dodal pořád s úsměvem. „To, co bylo mezi tebou a Tae-Hyungiem, není třeba znovu řešit." dodal však zcela vážně. Popravdě, ulevilo se mi, že se rozhodl víc nerozebírat to se mnou a Tae-Hyungem. Opravdu na tu dobu nejsem hrdý. Není na co být hrdý. „Raději mi připomeň, jak přesně ses dal s JR dohromady?" znovu se uculil. Velice rád jsem mu tedy povyprávěl, jak mě Hyunie na Silvestra políbil, jak jsem se nejdřív polekal, ale pak se rozhodl, že ho nemůžu odmítnout. Já sám jsem ho proto po předchozím útěku políbil nazpět, na což jsem si uvědomil, že jsem se do něho zamiloval. Ve zkratce řečeno, ale no a?

„Nevím, co přesně a co všechno jsi mi před tím říkal..." nepřestával se usmívat. „ale na to, že za tebou Hyun přijel do Busanu, že tě tím mile překvapil a že jsi mu pak dal šanci, na to si vážně pamatuju moc dobře. Taky si pamatuju, že u tebe strávil noc po příjezdu do Seoulu... divokou noc, viď?" mrkl na mě. Nestihl jsem říct, že nic až tak divokého na naší noci nebylo... neměli jsme přece sex, respektive nedošlo na pohlavní styk... a nestihl jsem to, protože Kookie vesele mluvil dál. „Už jste spolu víc jak dva roky a já z vás mám pořád stejnou radost!" jásal. „Ne větší než já z vás dvou." uculil jsem se i já. Jung-Kookieho mylnou domněnku jsem nechal plavat jako nepodstatnou. Nevadí, když si myslí, že jsem se tenkrát s Hyuniem vyspal, o nic přece nejde.

„Hele..." podíval se na mě. „Nebudeš teď někdy mít narozeniny?" „Ty sis vzpomněl?" vydechl jsem překvapený nejen nenadálou změnou tématu, ale i samotným faktem, že skutečně nezapomněl. „Kupodivu jo." přikývl. „Nějak se mi to vybavilo..." zamyslel se. „Máš narozeniny třetího listopadu... ano, je to tak!" radoval se, že se trefil, což se skutečně trefil. Doopravdy nezapomněl, na rozdíl ode mě. Mně se to stává docela pravidelně... jak ubohé z mé strany. Zapomínám na narozeniny svých nejbližších a to včetně Hyunieho, ach jo. „Plánuješ nějakou oslavu?" vyzvídal, když jsem mu potvrdil, že se neplete. „Nevím." pokrčil jsem rameny.

Pořád jsem si nebyl jistý tím, co chci, navíc jsem netušil, jestli by Kookie na případnou oslavu přišel. „Vlastně..." vydechl jsem hned na to. „Asi pojedu k našim do Busanu a oslavím to jen s rodinou a samozřejmě s Hyuniem." Řekl jsem to nejen proto, aby neměl bráška případné dilema, jestli přijít nebo ne... určitě bude zaneprázdněný, navíc tam nebude Tenie, Taeyong ani Min-Hyunie, čímže jsem Kookieho nemínil zatěžovat... ale taky proto, že jsem se právě rozhodl. U telat druháků proběhla oslava nedávno, oni pořád něco slaví a Felix určitě nebude smutný, když své narozeniny oslavím jen v úzkém rodinném kruhu. Možná ani neví, že by se mnou mohl něco slavit.

„Bezva plán... určitě to bude moc pěkná oslava." odtušil vesele Jung-Kookie. „Jo, určitě bude." pousmál jsem se, zatím co jsem si v duchu připomínal, že musím zavolat mámě a o svém plánu ji informovat. Maminka bude ráda, když se ukážu doma, i mého miláčka ráda uvidí. Taky svůj plán musím sdělit Hyuniemu, pokud tedy máme spolu příští sobotu zamířit do mého rodného města. Ano, už příští týden. Nač to zbytečně odkládat, že? „Užij si oslavu i Busan." mrkl na mě. „Já vůbec netuším, kdy se tam dostanu... není čas a taky... nějak moc se mi tam nechce." povzdechl si. „Není to ono, když tam není babička... chybí mi." dodal s ještě větším povzdechem, na což se usmál. „Nevím, proč ti tady a teď říkám něco o babičce." ušklíbl se sám nad sebou. „Vážně mi chybí, ale i tak jsem šťastný... s Tae-Hyungiem to ani nejde jinak... a ty máš určitě své vlastní starosti, takže zapomeň na nějaké mé stesky, jsem v pohodě."

Raději jsem polkl otázky, které mě začínaly pálit na jazyku... co jeho rodiče, bratr?! ... a přikývl jsem, jakože beru na vědomí, že nemíní rozebírat nějaké své stesky, i když jsem si neodpustil upozornění, že mě tím neobtěžuje a je fuk, jestli mám nebo nemám své starosti. „Tvé babičky je mi moc líto." připomněl jsem Kookiemu své pocity, které jsem mu sdělil už v době, kdy jsem se od něho o její smrti dozvěděl. „Hlavně nepřestávej být šťastný, ano?" nabádal jsem ho.

„Stejně jako ty!" neodpustil si stejné nabádání. „Už bych měl jít domů." uvědomil si v dalším okamžiku. „Nevadí, když to pro dnešek rozpustíme?" provinile se na mě podíval. „Taky už půjdu za Hyuniem." pousmál jsem se. „Vůbec mi to nevadí." ujistil jsem ho. Popravdě, byl jsem mega moc rád, že jsem měl možnost s bráškou si pořádně popovídat, nemínil jsem ho proto zdržovat dýl, než by mu bylo příjemné. V pětce jsme se pak rozloučili s tím, že se snad brzy znovu sejdeme... on měl pozdravovat Taeho a já Hyunieho... a samozřejmě jsme se taky objali, než Kookie vystoupil z výtahu.

Jong-Hyun

Ki se vrátil domů celý rozzářený díky Kookiemu, se kterým si prý moc hezky popovídal. Nezapomněl mě od něho pozdravovat, jak milé. Byl jsem mega moc rád za to, že takto září, že ho jeho blízký kamarád nijak nerozesmutnil, opravdu moc rád! Už jsem byl samozřejmě vylezený z postele a chystal jsem si suroviny na vaření oběda. „To chvíli počká." přerušil mě v mé činnosti. „Budeme pak vařit spolu, bude to rychlejší." vysvětloval mi hned na to. „Teď bych se s tebou chtěl domluvit ohledně oslavy mých narozenin a taky musím zavolat mámě!" sypal na mě. Okamžik na to jsem se dozvěděl, že se už rozhodl. Přeje si příští sobotu odjet do Busanu a oslavit narozeniny tam, samozřejmě i spolu se mnou, což mi říkat nemusel. Bylo mi totiž jasné, že by mě nenechal v Seoulu, že beze mě by to nešlo a já jsem to měl stejně. Pořád chci být s ním! Tedy, nepřeji si delší odloučení než na pár hodin, dýl nepřipadá v úvahu.

„Jsi si doopravdy jistý, že to tak chceš?" ujišťoval jsem se. V zásadě jsem nebyl proti, jen mě docela překvapilo, že nepočítá s oslavou s našimi kamarády. Vlastně nepřekvapilo. Už před tím mě přece napadlo, že by mu na oslavě chyběl Tenie, nejspíš i Taeyong a rozhodně taky Min-Hyun. Možná by až tak neřešil Mina, kdyby nebyl mírně přecitlivělý kvůli nepřítomnosti Tena, těžko říct. Nemínil jsem se v tom nějak víc šťourat a rozhodně jsem nemínil miláčka přemlouvat. Jsou to přece jeho narozeniny. „Jsem si jistý." odpověděl podle očekávání. „Tak fajn, pojedeme do Busanu." mrkl jsem na něho. Miláček mi okamžitě vlepil polibek na rty, na což se sháněl po mobilu, jen aby mohl zavolat své mámě. Už vůbec mě pak nepřekvapilo, když Ji-Woo zareagovala nadšeně s tím, že se na nás na oba moc těší. Jak by ne, když svého syna od léta neviděla a narozeniny s ním slavila, bůh ví kdy naposledy.

Uvařili jsme pak spolu oběd, pojedli jsme, umyli nádobí, abychom potom mohli v klidu relaxovat. „Ani nevíš, jak jsem šťastný, že tě mám, Hyunie." vydechl Ki, který se ke mně tulil v obývací části na pohovce. „Ani nevíš, jak šťastný jsem já, že mám tebe, lásko." odpověděl jsem zcela upřímně, na což jsem se vrhl na jeho rty těmi svými, abych ho mohl co nejláskyplněji políbit. Miláček byl přítulný jako nějaké sweet koťátko, už po jídle se ke mně nepřestával tulit a teď krásně opětoval mé polibky, které v okamžiku přešly ve vášnivé líbání. Opět jsme se spolu mega úžasně pomilovali a já jsem byl úplně nejvíc happy. Pondělí jsme přežili tak jako vždy... prostě jsme nějak přežili, hehe. Nějak víc jsme nerozebírali naši plánovanou cestu do Busanu a s nikým jsme o tom nemluvili. Nebylo ani proč, když se nikdo neptal, no ne?

V úterý se pak strhla lavina telefonátů. Hned brzy ráno, ještě před tím, než jsme vyrazili do školy, volala miláčkovi Ji-Woo. „Všechno nejlepší k narozeninám, zlatíčko." dojímala se. „To není možné, že už máš dvacet pět let, že už nejsi můj malý chlapeček." „To už nejsem dávno, mami." usmíval se dojatě Ki. „Jen ty jsi ve mně pořád viděla dítě... až moc dlouho... pamatuješ?" „Hmmm..." připustila. „Jenže, která máma ve svém dítěti tak trochu nevidí dítě?" hájila se. „Každopádně, uznávám, že je z tebe úžasný mladý muž a já tě už nedokážu vnímat jako malého kluka... už opravdu ne." „To je dobře." uculil se ještě víc dojatý. „Ty jsi zase ta nejúžasnější máma na světě. Mám tě moc rád!" „Já tebe taky, zlatíčko." ujistila ho. „Taky Hyuna mám moc ráda." „Nápodobně, Ji-Woo!" ozval jsem se i já. Rozloučili jsme se pak s tím, že se uvidíme v sobotu a s přáním hezkého dne.

Během obědové pauzy se ozval Tenie spolu s Taeyongem, aby i oni dva mohli popřát Min-Kimu k jeho půl kulatým narozeninám. „Naštěstí si pořád pamatuju náš rozvrh." vydechl Tenie. „Jen proto jsem věděl, kdy ti můžu zavolat." „To je fajn." pousmál se smutně miláček. „Škoda, že tady nejsi... chybíš mi, víš to?" „Hmmm..." povzdechl si Ten. „Taky mi chybíš." „Co oslava, Ki?" zajímal se Tae. „Určitě plánuješ slavit s Felixem, Hyun-Jinem, Hanem a Chang-Binem, je to tak?" „Zapomněl jsi na Min-Ha, Tae." ozval se Tenie. „Ki plánuje jet do Busanu a oslavit narozeniny pouze se svou rodinou." uvedl jsem věci na pravou míru.

„Vážně?" podivil se Tenie. „Nebude to Felixovi líto? Znám ho sice jen trochu, ale vím, že moc rád slaví." „Hmmm..." znejistěl Ki. „Doufám, že mu to nebude líto, protože jsem už slíbil mámě, že pojedeme do Busanu... počítá s námi." „Tak to třeba oslavíš s klukama později, určitě to pochopí." chlácholil Min-Kiho Taeyong, kterému stejně jako Teniemu neuniklo, jak se můj miláček zarazil. Ani mně to samozřejmě neuniklo. „Hmmm..." odtušil Ki ještě víc zaraženě. Bože zachraň ho... chápal jsem důvod jeho zaraženosti. Myslel si, že to má ohledně oslavy vyřešené, jenže Taeyong s Teniem mu nasadili brouka do hlavy. Tak třeba přece jen kývne na dodatečnou oslavu s přáteli, i bez hrdliček a Minieho. Možná i bez Jung-Kooka a Tae-Hyunga, ale čert ví, jestli jim míní říct a jestli ti dva budou mít čas. Když tak to telata druháci a majitel tří čičin jistí, i s nimi to bude super! Pokud teda bude miláček chtít.

Ještě většího brouka mu pak do hlavy nasadil samotný Felix. Zavolal mu totiž hned po skončení našich přednášek. „Vrabci mi vycvrlikali, že máš dnes narozeniny, Ki." hlaholil do mobilu. „Tak všechno nejlepší!" smál se. „Co máš pořád s tím cvrlikáním, Sunshine?" ozval se pobaveně Hyun-Jin. „Nevím?!" odtušil vesele Lix. „Nějak se mi to slovo zalíbilo, máš něco proti?" „Ne?!" odtušil podobně vesele Hyun-Jin. „Taky přeju všechno nejlepší, Ki... hlavně hodně zdraví, úspěchů ve škole a taky nekonečnou lásku!" dodal pořád stejně vesele. „To jsem chtěl říct já!" našpulil spodní ret Felix, na což se znovu vesele uculil. „Já ti přeju všechno stejné co Jinie a ještě o milionkrát víc!" naparoval se, i když na něm bylo vidět, že všechno myslí zcela upřímně. „Děkuji moc, kluci." kuňkl dojatě Ki. „Těmi vrabci myslíš Tena?" odtušil jsem pobaveně. Jistě, kdo jiný by mohl našemu pihovatému kamarádovi připomenout, že má Min-Ki zrovna dnes narozeniny, že?

„Ten a Taeyong, oba jsou ti vrabci." odpověděl za Lixe Hyun-Jin. „To je vlastně jedno, jestli jsou vrabci nebo kosi." zasmál se Felix. „Důležité je, že nás informovali a já se strašně moc těším na oslavu, Ki. Kdy chceš slavit své úžasné narozeniny? Musí být parádní oslava, bez oslavy se to neobejde, je ti to jasné? Já a Jinie jsme k dispozici kdykoli, jen si řekni. Jsem si jistý, že i Han s Min-Hem se přizpůsobí, no a Chang-Bin zkrátka musí... nebude si vymýšlet!" sypal ze sebe už jen vážně, aby tak dal důraz na svá slova... nejspíš. „No... já vlastně nevím." odtušil Ki, kterému v tom okamžiku zrudly i uši. „V sobotu jedeme do Busanu, tak..." „Oh, aha?!" přerušil ho zklamaně Lix. „Vážně?" „Klid, zlato." konejšil ho Hyun-Jin. „Nebuď tak nedočkavý." „Jak mám nebýt nedočkavý?" nafoukl se Lix. „To nejde, když se moc těším na Min-Kiho oslavu!" hájil se hned na to.

Já jsem se raději nevyjadřoval. Přál jsem si všechno probrat s Min-Kim až v klidu a opravdu jsem neměl v plánu nějak na něho tlačit. „Uvidíme... já teď vůbec nic nevím." smutně si povzdechl. Kamarádi to naštěstí nechali být, ale já jsem si byl jistý, že ne na dlouho. Minimálně Felix se ozve a bude se chtít domluvit, s tím jsem počítal a miláček určitě taky. Když ne tento týden, tak ten příští. Popřáli nám hezkou oslavu v Busanu a Lix skutečně připomněl Min-Kimu, že on se oslavy jen tak nevzdá, čímž můj správný předpoklad jen potvrdil. Ki se celou cestu domů tvářil zadumaně a já jsem ho nechal v klidu přemýšlet. Samozřejmě, že jsem mu chtěl popřát hned, jak se vrátíme do našeho bytu. Už včera jsem si odskočil na tajný nákup... cestou ze školy, což jsem jaksi zapomněl zmínit... a koupil jsem jak kytičku bílých růží, tak kotel sladkostí, na které si Ki potrpí.

Nakoupil jsem taky Kimbab, další dobroty a taky svíčky pro větší romantiku. Dort jsem nekupoval, protože ten přece bude mít v Busanu, ne? Pečlivě jsem všechno uschoval a doufal, že ta kytice nezvadne, než ji miláčkovi předám. Naštěstí byl tak moc unavený, že neprotestoval, když jsem chtěl jít do obchodu sám a ničeho si pak k mé neskonalé radosti nevšiml. Vážně byl až moc unavený, prostě pondělní klasika. Dalším plánem pak bylo minimálně něžné mazlení. Předběhl mě však Min-Hyun, který mu taky chtěl popřát. „Všechno nejlepší k narozeninám, zlato." usmíval se do mobilu. 

„Kdy vlastně plánuješ oslavu?" zajímal se hned na to. „Tuto sobotu v Busanu." kuňkl dojatě Ki. „Hmmm... tak to je super!" usmíval se Min, na což zvážněl. „Škoda, že tam nemůžu být taky." povzdechl si. „Pár týdnů budu mít totiž až moc perných, bohužel." Vysvětlil nám pak, že se se svou choreografií zúčastní povinné soutěže, že ji má předvést tým vysokoškoláků, které má na starost nejen jako choreograf, ale taky jako trenér a mentor, takže se nedostane z Tokia dřív, než bude po všem. „Všechno si pak vynahradíme, slibuju." ujistil nejen mě, ale především Min-Kiho. „Vážně, zlato." přesvědčoval naše zlatíčko. „Budu pak mít dva týdny zasloužené volno a míním se zdržet nejen v Busanu, ale pak i v Seoulu, to ti vážně slibuju!" „Dobře." pousmál se Ki. „Už se na tebe moc těším!"

Rozloučili jsme se pak s tím, že se všichni tři těšíme na naše setkání a já s miláčkem jsme mu popřáli úspěch v soutěži. Taky Min-Ho popřál svému bratranci k narozeninám... ani slovem se nezmínil o So-Hyun a Ki se na ni neptal... dokonce i Su-Hee s Kangem si vzpomněli a než jsem se dostal na řadu já, ozvalo se naléhavé zvonění oznamující, že někdo stojí za dveřmi od bytu a zřejmě mu hoří za zadkem. Bože, to jako vážně? Otevřít jsem šel spolu s Ki, abych pak mohl zůstat vykuleně civět na Kookieho, který si to k nám přihasil i spolu s dortem. Civěl jsem stejně jako Ki, který však byl o kotel překvapenější než já. „Ahoj?!" vydechl Kookie. „Všechno nejlepší k narozeninám, bráško." pokračoval, aniž by čekal na odpověď, na což hodil mírně nejistý pohled na dort ve svých rukách. 

Nebo mi jen připadal nejistý? Těžko říct. „Ahoj?!" ozval se pořád mega moc překvapený Ki. „Děkuji moc, Jung-Kookie... já... tohle jsem vážně nečekal." popotáhl. „Říkal jsi, že budeš slavit v Busanu, tak jsem se rozhodl, že ti upeču dort už dnes... že si spolu uděláme takovou mini oslavu... nevadí?" Tentokrát se zatvářil opravdu nejistě. „Blázníš?" znovu popotáhl Ki. „Jak by mi to mohlo vadit? Pojď hned dál!" vyzval Kookieho, který se uculil jako sluníčko, aby nás hned na to mohl následovat do obývacího pokoje. „Jen na chvíli, už je hodně pozdě." ujišťoval nás.

„Tae-Hyungie moc pozdravuje a taky přeje všechno nejlepší." hlásil nám vzápětí. „Přišel by se mnou, jenže se zdržel ve škole... nevím, mají toho zkrátka hodně, nacvičují nějakou hru... ale řekl jsem mu už ráno, že ti upeču dort a že tě navštívím." usmál se na Min-Kiho. „Hmmm..." vydechl Ki, který už dojatě slzel... zlatíčko. Má mini oslava pak proběhla podle mého plánu, jen se k nám přidal Kookie, což mi ani trochu nevadilo. Spíš naopak, měl jsem mega velkou radost, že přišel. Pojedli jsme všechny dobroty, které jsem nakoupil, na což Kookie zapálil svíčky na jím přineseném dortu.

„Nezapomeň si něco přát, než je sfoukneš!" připomínal Min-Kimu s úsměvem, který mi tak trochu připomněl králíčka, hehe. „Neboj, nezapomenu." špitl Ki, na což sfoukl svíčky na dortu, který Kookie z nějakého pro mě záhadného důvodu držel ve svých rukách. Brzy na to už dort ležel na konferenčním stole a čekal na rozkrájení. „Co sis přál, miláčku?" zajímal jsem se. „To se neříká!" vyhrkl Kookie, aniž by mi miláček stihl odpovědět. „Přesně tak, to se neříká." přizvukoval mu Ki. Uculil se jako tajemnost sama a já jsem jen pokrčil rameny. „Tak snad se ti to splní." uculil jsem se i já. „Snad jo." odtušil s nadějí v hlase.

Rozkrájeli jsme dort, skoro celý ho snědli, na což jsem se vytasil já se svým přáním... konečně... a taky skromnou kytičkou, která až do teď strádala ukrytá ve skřínce v kuchyni. Byla ve váze, ale i tak... „Děkuji ti strašně moc, miláčku." vydechl Ki. „Děkuji moc oběma... já..." Nedopověděl, co měl na srdci, protože byl až moc dojatý. Tak moc dojatý, že už ani nedokázal slzet, jen k sobě tiskl kytičku a nezmohl se na další slova.

„Nemáš zač!" opověděli jsme s Kookiem současně. Brzy na to se s námi kamarád loučil. Už vážně bylo pozdě a jeho doma čekal Tae-Hyung, možná i Yeontan. „Jsem přecpaný k prasknutí." uculil se už ve dveřích od bytu, kam jsme ho spolu s Ki doprovodili. „Já taky." uculil se miláček, na což si oba současně pohladili břicho a oba se tomu zasmáli. „No nic... budu muset všechny ty kalorie nějak spálit." dodal Kookie tónem, který dost jasně naznačoval, jak přesně ty kalorie míní pálit. „Já taky." mrkl Ki na mě.

Min-Ki

Bože, nemohl bych si přát lepší narozeninový den, než který jsem měl. Skoro všichni kamarádi mi popřáli a Jung-Kookie všemu nasadil super úžasnou korunu. Mega moc mile mě překvapil a ještě víc potěšil. Taky Hyunie mi udělal obrovskou radost. Neměl jsem ani nejmenší tušení, že chystá malou oslavu už tento den, vážně jsem s tím nepočítal. Byl jsem šťastný strašně moc, úplně jsem praskal štěstím. Nebyl jsem si sice jistý, kdy se s bráškou znovu uvidíme... měli už s Tae-Hyungem nějaké soukromé plány... ale ani to mi na štěstí neubíralo. S Hyuniem jsem se pomiloval hned jak Kookie odešel... pálil jsem kalorie, hihi. Byl jsem si jistý, že bráška míní pálit ty své úplně stejným způsobem a ještě víc jistý jsem si byl tím, že je díky tomuto pálení Tae happy stejně, jako byl po našem milování happy Hyunie.

„Miláčku?!" vydechl jsem těsně před tím, než jsme oba usnuli. „Uděláme oslavu s Felixem a klukama hned jak to půjde, ano?" „Vážně?" pousmál se. „Hmmm..." přikývl jsem. „Mám Felixe moc rád... i kluky mám rád a... byl bych úplný debil, kdybych s nimi nechtěl slavit!" Svá slova jsem myslel zcela upřímně a naprosto vážně. Neměl jsem to sice v plánu... tedy původně... jenže nešlo zásadním způsobem nepřehodnotit situaci. Udělám oslavu tak, jak si pihovatý kamarád přeje, i když zatím jsem neměl tušení kdy. Věděl jsem jistě jen to, že tu oslavu spáchám. Bylo mi jasné, že mi tam Tenie bude moc chybět, Taeyong s Miniem taky, jenže mám až moc super kamarády na to, abych se na ně mohl jen tak vykašlat. Bože, to by přece nešlo! Nechápal jsem, jak jsem mohl být až tak zabedněný, ach jo.

„Felix bude mít radost, to je dobře, že jsi změnil názor." odtušil miláček. „Budeš tak mít tři oslavy... no není to super?" dodal pořád s úsměvem. „Čtyři!" opravil jsem ho důležitě. Bože, ano! Vždyť mi Minie slíbil, že si všechno vynahradíme, takže své narozeniny oslavím i s ním. S velkým zpožděním, ale přece! Miniemu jsem věřil a to i přesto, že už mu jednou slib nevyšel. Nemínil jsem si však kazit náladu nějakýma pochybnostma. Vážně bych nemohl být šťastnější! „Fajn, tak čtyři." přikývl, na což mě zlehka líbl na čelo. Hned na to si mě natočil tak, aby mohl políbit i mé rty. „Je čas jít spát, zlatíčko." zašeptal. „Dobrou noc a sladké sny." „Dobrou noc a sladké sny, miláčku." odpověděl jsem mega moc láskyplně. Znovu jsem políbil jeho sladké rty.

Zbytek týdne se pro mě nesl v duchu neutuchající euforie... neustále jsem byl moc happy... a taky blížící se cesty do Busanu. Pořád jsem měl v plánu oslavit své narozeniny s mámou, to se nezměnilo a já se moc těšil. Felixovi jsem samozřejmě řekl, že plánuju oslavu i s ním a ostatníma kamarádama, z čehož měl mega velkou radost. Slíbil, že v klidu počká, až budu vědět, kdy to proběhne a taky kde. Nejspíš u nás doma? Nebo u telat? To se ještě uvidí. Přežil jsem ve zdraví přednášky i tréninky a miláček naštěstí taky. Do Busanu jsme měli odjet až v sobotu odpoledne. Maminka totiž moc dobře chápala, že se potřebujeme vyspat a taky, že nerad vstávám moc brzy. Vracet jsme se měli až v neděli večer a vlastně nám bylo jedno, jak pozdě to bude. Lístky na vlak koupil miláček přes aplikaci. Alespoň mi to tak řekl a já jsem neměl žádný důvod mu nevěřit. Byl jsem rád, že se o tohle nemusím starat... jak pohodlné, hihi.

Věděl jsem, že se Hyunie těší do Busanu stejně jako já. Měli jsme už všechno potřebné sbalené a dokonce jsme se chystali opustit byt, když začal vyzvánět můj mobil. „To je Kun." vydechl jsem nejen překvapeně, zmateně, ale taky tak trochu nervózně, protože jsem si nepřál zbytečné zdržení. Tedy, vyráželi jsme jen tak pro jistotu s velkým předstihem, ale i tak. „Třeba ti chce dodatečně popřát k narozeninám?!" pousmál se Hyunie. „No tak, zvedni mu to." naléhal. „Máme přece času dost, vlak nám neujede!" „Tak jo." kapituloval jsem, což jsem asi neměl dělat, ach joooo. „Ahoj, kluci." ozval se totiž nervózní hlas našeho čínského kamaráda, se kterým jsme už dost dlouho nemluvili, tedy ve smyslu, že se nám dost dlouho neozval, až teď. „Je mi to strašně moc trapné, ale... mám na vás velkou prosbu." „Jakou?" vydechl jsem ještě víc nervózní. „Děje se snad něco?"

Hned na to na nás Kun vysypal, že prý mu volal někdo od policie, protože došlo k vloupání do jeho bytu. „Volali mi, protože jsem majitel." lamentoval. „Nevím kdo přesně... možná Johnny, Jae-Hyun nebo někdo jiný z domu si všiml, že jsou dveře otevřené... a..." zasekl se. „Prý je tam hrozná spoušť!" už zase lamentoval. „Nevím, co tam kdo hledal, ale udělal tam prý hrozný svinčík, takže ať už to viděl kdokoli, bylo mu jasné, co se stalo. Ten dotyčný pak zavolal policii a oni zavolali mi." „Ale..." vydechl zaraženě Hyunie, zatím co já jsem už pomalu ale jistě bledl. Bože, ne... vážně se někdo vloupal do bytu k „hrdličkám"? Jak je to sakra možné? „Co my s tím máme dělat?" dokončil svou otázku.

„Jde o to..." odpověděl rozhozeně Kun. „že ten byt policie nijak nezajistila... je pořád otevřený a já se bojím, že tam vleze někdo další. Já už si samozřejmě zajišťuju let, jenže..." „Jenže San-Ming není tady za rohem, navíc ti to neletí za pět minut, chápu." povzdechl si miláček, zatím co já jsem pořád nechápal. Nebo jsem možná chápat nechtěl, ach jo a ještě stokrát ach jo. „Takže..." ozval se Kun s nepřeslechnutelnou nadějí v hlase. „Můžete tam zajet a byt pohlídat, než přiletím?" „Nooo..." protáhl jsem, protože ano, měl jsem ho chuť odmítnout a to i přesto, že jsem moc dobře věděl, že přesně tohle neudělám. Neodmítnu jeho žádost, to bych nemohl udělat. „Nevím, komu jinému bych mohl říct." znovu se ozval nervózní Kun.

„Na kluky z baráku nemám číslo a Winwin... no, on prý aktuálně není v Seoulu." vysvětloval nám naléhavě. „Jistě... to je v pořádku, hned tam pojedeme!" odpověděl Hyunie i za mě. „Hmmm..." přikývl jsem, jakože jo. Hned tam pojedeme, jak jinak, že? Bylo mi už jasné, že tam nejspíš i přespíme, protože San-Ming vážně není za rohem, navíc sehnat letenku takhle narychlo a ještě k tomu na let, který by neletěl až večer nebo nedej Bože až zítra, taky není snadné. „Děkuji moc, jste vážně zlatíčka!" zajásal Kun. „Věděl jsem, že na vás dva je spolehnutí... díky moc!" Ještě dodal, že Tenie s Taeyongem nemají o vloupání tušení, že by byl moc rád, kdybychom jim nic neříkali a s tím se s námi rozloučil.

„Moc jsem se těšil do Busanu." fňukal jsem po cestě do Dongdaemun-gu. Samozřejmě jsme jeli metrem. Náš společný kufr jsme nechali doma, protože nebyl důvod tahat ho sebou. Vzali jsme si jen to nejnutnější. Taky mámě jsem zavolal, že bohužel nepřijedeme, což naštěstí nesla o hodně líp než já. „Však můžeš přijet příští týden, nic se neděje, zlatíčko." uklidňovala mě. Já jsem však neměl pocit, že se nic neděje. Vždyť se komplet rozházely mé plány, ach jo a sakra! Tento víkend jsme měli být v Busanu a ten příští nejspíš s Felixem a ostatními telaty, jenže namísto toho jedeme do prázdného bytu, který navíc... božeee... někdo vykradl a taky mega moc rozházel. Ne stokrát, ale sto milionkrát ach jo. Pochopitelně mě ani Hyunieho nenapadlo volat tohle „hrdličkám", to fakt ne. Nač je zbytečně stresovat, že?

„Mohli jsme si po oslavě zajít k moři, hezky se projít a..." nepřestával jsem fňukat, i když mi bylo jasné, že tohle fňukání k ničemu není. Jenže já jsem nutně potřeboval postěžovat si a pořádně si ulevit. Vážně, byl jsem zklamaný a taky otrávený... smutný a nervózní, prostě všechno dohromady. „Vím, že by to bylo v Busanu moc fajn... vážně jsem se tam moc těšil!" „Já vím, lásko." odtušil s pochopením vepsaným ve tváři. „Taky jsem se těšil, ale jak říká tvá máma... pojedeme tam příští týden. Nic ti neuteče, neboj se." něžně pohladil mou tvář. „Sice se neprojdeme po pláži... myslím tento víkend..." pokračoval pořád stejně konejšivě. „Ale budeme spolu a to je hlavní, ne?" podíval se mi do očí. „Máš pravdu, miláčku... je to to hlavní!" přikývl jsem. Po Hyunieho konejšení jsem se trochu uklidnil.

Nic sice nejde podle mých představ, ale v podstatě nejde o konec světa, ne? Jung-Kookiemu nevyšel pobyt na hotelu a mi nevyšla cesta do Busanu, ale co už. Příští týden si to s mámou vynahradíme, moře taky nikam neuteče a oslava s Felixem se odsune na později... i on to pochopí, co jiného mu zbývá, že? Nejen mě, ale i Hyunieho však čím dál víc znepokojovala jiná záležitost. S každým kilometrem a stanicí, kterou metro projíždělo a blížilo se tak k domovu „hrdliček", jsme se začínali oprávněně znepokojovat, co v jejich... tedy Kunově... bytu uvidíme.

Co když tam zase někdo vlezl? Jak moc velký binec tam doopravdy je? Bože... Měl jsem srdce až v krku, když jsme už na místě zjistili nejen fakt, že jsou dveře pootevřené, ale ještě navíc něco mnohem víc znepokojujícího. Z bytu se totiž ozval nějaký šramot, jakoby tam někdo v něčem hrabal, nebo těžko říct, jaký přesně zvuk to byl. Pak už bylo ticho. Spolu s miláčkem jsme se na sebe zaraženě podívali. „Nezavoláme jen tak pro jistotu policii?" špitl jsem už zase celý bledý. Bože, pomóóóc! Přece tady a teď nenarazíme na nějakého zloděje? Ne, tohle vážně nechci namísto poklidné oslavy v Busanu.

„Já nevím." vydechl miláček, který vypadal podobně na nervy jako já. „Hele..." podíval se na mě, ale už klidněji. „Jsme dva, ne?" pousmál se. „Já umím ovládat Thai-chi a ty Taekwon-do, tak neříkej, že je čeho se bát." „Takže..." špitl jsem nepříliš přesvědčený jeho trefnou hláškou. „Navrhuju omrknout situaci a až pak případně volat policii." znovu se pokusil o úsměv. „Tak jo." už podruhé tento den jsem kapituloval. Neměl jsem však z plánovaného průzkumu, kdo ví jak dobrý pocit a to i přesto, že já i miláček ovládáme bojová umění. Neměl jsem chuť se rvát a neměl jsem ji ani o trochu víc, když se to šramocení ozvalo znovu, tentokrát jisto jistě přímo z předsíně. Vážně... Božeeee...