Jong-Hyun

Ki vždycky přál všem jen to nejlepší, proto ho zjištění, že má Min-Ho trable se svou snoubenkou dost rozesmutnilo. Taky mi jeho bratrance bylo líto, ale věřil jsem, že on všechno nějak vyřeší a taky případně ustojí, ať už to s tou So-Hyun dopadne jakkoli a nejen proto jsem nemínil dopustit, aby se miláček trápil kvůli Min-Hovu problému, na což je on expert. Až moc často si zabírá cizí trable téměř stejně, jako by byly jeho vlastní a to není dobré, nijak mu to neprospívá. Ani jednomu z nás tohle neprospívá a je fuk, jak moc blízkých osob se to trápení zrovna týká. Navíc jakékoli jeho/naše trápení vůbec nic nevyřeší. V konečném důsledku si totiž každý musí svůj boj vybojovat sám, tak to prostě je.

Přemýšlel jsem proto, čím bych mohl miláčka zabavit a přivést na veselejší myšlenky. Bylo mi nad slunce jasné, že pokud tak neudělám, bude řešit svého bratrance a o ovšem spekulovat až do večera a to i přesto, že má převelice málo informací a v podstatě neví, co se děje stejně, jako to neví Min-Ho a stejně jako to nevím já. V této fázi prostě vůbec nic nevymyslíme a Min-Hovi nic víc než už jsme mu řekli, neporadíme. Že bychom třeba shlédli nějaký seriál? K dramata většinou končívají happy endem, to by mohlo Min-Kiho rozveselit, i když možná i dojmout. Bože, tyhle slzy bych u něho snesl, tohle jeho rozpoložení mi fakt nevadí.

„Proč se musí pořád něco kazit?" posteskl si sotva Min-Ho odešel. „Co já vím?!" pokrčil jsem nejistě rameny. „To je prostě život." dodal jsem rádoby moudře. „Ale všechno se přece nekazí!" pokračoval jsem důrazně. „Už jsi zapomněl na Hana s Min-Hem?" pousmál jsem se. „Jim to přece vyšlo, jsou spolu." „Hmmm..." přikývl, i když jeho úsměv v tu chvíli nevypadal upřímně tak, jak by vypadat měl. „Jim to vyšlo, ale na jak dlouho?" dodal sklesle. „Tak hele..." klidnil jsem ho. „Jen proto, že se děje něco špatného mezi Min-Hem a So-Hyun neznamená, že se bude dít něco špatného taky mezi Hanem a Min-Hem, takhle nesmíš přemýšlet! A co třeba Taeyong s Teniem?!" pokračoval jsem jako naléhavost sama. „Co Jung-Kook s Tae-Hyungem, Felix s Hyun-Jinem... co my dva?!" sypal jsem na něho příklady všech párů, které mě aktuálně napadly a u kterých jsem ani náznakem nezauvažoval, že by jejich vztah měl skončit jinak než dobře.

„Nechápu, proč najednou přemýšlíš až tak moc pesimisticky... nedělej to, prosím." požádal jsem ho ještě víc naléhavě. „Máš pravdu, miláčku." odtušil s mírně provinilým úsměvem. „Nevím, co to do mě vjelo." povzdechl si. „Já jen..." hájil se hned na to. „To s Min-Hem jsem nečekal... zaskočilo mě, že..." „Jo, já vím." skočil jsem mu neomaleně do řeči. „Taky jsem nečekal, že se jeho vztah takto zkomplikuje, ale víš co?!" něžně jsem pohladil miláčkovu tvář. „Zkus na jeho trable nemyslet alespoň tak dlouho, dokud od něho nedostaneš další informace, ano? Nemysli ani na jakékoli trable, které by mohly a taky nemusely potkat někoho z našich kamarádů, tohle vážně nemá smysl." „Já vím, že to nemá smysl." připustil upřímně a bez mučení. „Však já na takové věci ani myslet nechci, jenže to samo, víš?" smutně se podíval do mých očí. „Všechno se tak rychle mění, pořád se něco děje." znovu si povzdechl, na což se usmál o hodně upřímněji, naštěstí.

„V nás dva však věřím z celého srdce! Mezi náma se nic nepokazí!" pokračoval nejen s naprostou jistotou, ale taky s láskou v hlase. „Stejně jako se už nic nepokazí mezi Teniem a Taeyongem, Jung-Kookiem a Tae-Hyungem a všechno bude dobré i mezi Felixem a Hyun-Jinem a taky mezi Hanem a Min-Hem!" dodal tónem, který naznačoval, že si tohle nejen přeje, ale že tomu snad i doopravdy věří. „Přesně tak, lásko!" vyhrkl jsem mega rád, že takto obrátil. Bože zachraň mě... začínal jsem se docela bát, že najednou přesedlá na negativní myšlení a je fuk, kdyby tomu tak mělo být jen pro dnešek. Každá minuta negativního myšlení je ztráta času, nestojí za to! Na to jsem už jaksi přišel... ani nevím kdy přesně... a mínil jsem se tímto poznáním řídit stejně, jako jsem si přál, aby se tím řídil Ki.

„Mezi náma dvěma se rozhodně nic nepokazí. Já bych za nás dva dal klidně i ruku do ohně, Min-Ki." pokračoval jsem mega důležitě a taky zcela a naprosto upřímně. Bože, vždyť jsme toho zvládli ustát tolik moc, tak co by se muselo stát tak hrozného, aby to nás dva dokázalo rozdělit? Snad jen smrt?! V duchu jsem se okamžitě propleskl, protože ne, takto jsem ani náhodou nemínil uvažovat! Věřil jsem v nás dva a nic víc mi nepřišlo jako podstatné a na něco je vážně lepší nemyslet. „Já bych za nás dva skočil do ohně celý, vůbec bych neváhal!" uculil se. „Tak moc tě miluju, Hyunie... tak strašně moc tě miluju a vím, že ty..." do jeho očí vyhrkl slzy, aniž by svou hlášku dokončil. „Já tě zbožňuju, miláčku." vydechl jsem ještě před tím, než jsem se vrhl na jeho rty těmi svými.

„Zbožňuju tě a vždycky budu." šeptal jsem pak mezi polibky, které mi Ki láskyplně opětoval. „Taky tě zbožňuju, Hyunie." šeptal i on, jen o maličko dojatěji než já. V dalších okamžicích jsme se líbali pouze mlčky, vzájemně na sobě přitisknutí, abychom mohli na několik dalších hodin... samozřejmě s nutnýma přestávkama... ještě o kotel zvětšit naši blízkost, respektive se přesunout do postele a mega úžasně se tam spolu pomilovat. Nakonec nebylo třeba nějakého seriálu, miláček i tak přišel na jiné myšlenky a to tím nejlepším možným způsobem. Bože díky, bylo to vážně boží!

Než jsme šli spát, zavolal ještě Ki své mámě, aby zjistil jak se má... naštěstí se má dobře, stejně jako Min-Kiho táta a Min-Seok... tetě do Hanok Village, která mu řekla, že se právě vrátila z výjezdu... prý natáčela nějaký film mimo Seoul... a všechno je u ní v pohodě, taky se má dobře. Hned na to jsme společně zavolali Tenovi s Taeyongem, abychom mohli zjistit, že u nich je všechno při starém, nic se ohledně Tenieho nějak víc nezlepšilo, ale ani nezhoršilo, což je v podstatě dobré. Ki Teniemu poradil, že se má víc zaměřit na kocourky... rada od majitele tří čičin... a Tenie slíbil, že to zkusí. Tak snad to opravdu udělá a snad mu to nějak pomůže... doufali jsme v to nejen my dva, ale i Tae.

Taky Min-Hyun měl pro nás dobré zprávy, tedy co se jeho pobytu v Tokiu týká. Ve škole se mu hodně daří, má tam kotel přátel... tohle se nezměnilo, tohle už nám říkal... a nejraději by v Japonsku zůstal žít napořád, což Ki raději nekomentoval. Já jsem s ohledem na miláčka taky nic neříkal. Nebylo ani co říkat. Beztak záleží pouze na tom, jak se Min rozhodne, ne na tom, co si přeje Ki nebo třeba já, ale i tak není vůbec jisté, jak se kamarád nakonec rozhodne. Ki měl pravdu, když řekl, že se věci a situace mega rychle mění... kdo teda může s jistotu vědět, co bude?! Každopádně, byl jsem si jistý, že kamaráda oba podpoříme, ať už se rozhodne jakkoli. Min-Hyun prohlásil, že s Ah-Young není delší dobu v žádném kontaktu a prý se mu po ní ani trochu nestýská.

Jejich rozhod... podle něho... dokázal vnitřně zpracovat a prý se zcela smířil s faktem, že nejsou a už nikdy nebudou spolu jako pár. Oba mají zkrátka svůj nový život... Min aktuálně v Tokiu a ona ve Státech... on s tím je v pohodě, nic ho netrápí a já jsem neměl důvod mu nevěřit, i když... popravdě... přeběhl mi mráz po zádech, jakmile jsem si uvědomil, co zbylo z jejich kdysi tak zdánlivě velké lásky. Nezbylo nic! Nejspíš u nich nikdy nešlo o skutečnou lásku, ale ani tento fakt mi na dobrém pocitu moc nepřidal, miláčkovi pak už vůbec, to je jasné. Nemínil jsem si však lámat hlavu podobnýma kravinama. Jestli šlo o lásku nebo ne, to už není podstatné. Min-Hyun je v pohodě a to je hlavní!

Možná i díky našemu úžasnému dni... konkrétně našemu milování... byl Ki hodně pozitivně naladěný a myslel stejně jako já. Nepřipouštěl si už žádné stesky, byl mega rád za to, že Min je v pohodě, smířil se už s rozchodem těch dvou a já jsem byl mega happy, že to tak je. Tedy, byl jsem rád za Min-Hyuna a ještě víc pak za své zlatíčko. „I kdyby se Min-Ho a So-Hyun spolu rozešli..." vydechl jsem duchaplně, jakmile Ki mimoděk zmínil svého bratrance. „bude jednou v pohodě tak, jak je právě teď v pohodě Minie, uvidíš." ujišťoval jsem ho. Vážně jsem věřil, že Min-Ho je dost silný a že případný rozchod překoná stejně, jako rozchod překonal náš super kamarád. „Hmmm..." pousmál se. „Snad jo." zadoufal.

„Jenže oni se zatím nerozchází a třeba se ani nerozejdou." zadoufal ještě o něco víc. „Snad si s ní Min-Ho promluví a všechno dopadne dobře." „Přesně tak." uculil jsem se. „Zatím se ti dva nerozchází, je předčasné o něčem takovém uvažovat, ale..." něžně jsem políbil miláčkovy sladké rty, než jsem pokračoval. „Ať už to bude jakkoli, my dva už je dnes nebudeme řešit, ano?" požádal jsem ho. „Taky je už nechci řešit." přikývl, na což si unaveně zívl. „Půjdeme už spát?!" znovu si zívl.

Ki se rozhodl, že nebude řešit Min-Ha dokud se od něho nedozví víc a k mé nemalé radosti se zaměřil převážně na školu... kromě jiného... což vydržel celé pondělí a dokonce i úterý. Min-Ho se neozval, nedal vůbec vědět co se u něho aktuálně děje... promluvil si už se So-Hyun nebo ne? ... a miláček, přestože se snažil za každou cenu potlačovat zvědavost... aktuálně nejvíc starost... se nepokoušel mu volat, což se však totálně změnilo ve středu. Už nevydržel dýl čekat a zavolal svému bratranci hned, jak skončila škola a my dorazili domů. „Proč ses nám vůbec neozval?" vyčetl Min-Hovi, jakmile po delším vyzvánění přijal jeho hovor. „Jste teď se So-Hyun spolu, že jo?" ujišťoval se hned na to, aniž by Min-Ho stihl byť jen kuňknout. „Jsem teď v práci." odtušil suše jeho bratranec. „A ne..." povzdechl si. „So-Hyun tady se mnou není."

„Není?" vydechl zaraženě Ki. „Ne, není... už jsem ti to přece řekl." rádoby klidně zopakoval svá předchozí slova, ale i tak bylo v jeho hlase slyšet jisté podráždění. „Není v práci a není ani u nás doma... odešla o de mě." „Cože?" vyhrkli jsme s miláčkem oba zároveň, oba podobně šokovaní. Bože zachraň Min-Ha a nás všechny... to se s ním rozešla jen tak? „Jak jako od tebe odešla?" snažil se jeho prohlášení pochopit Ki. „Copak ty sis s ní nepromluvil? Proč od tebe odešla?" chrlil na něho otázky, na které jsem chtěl znát odpovědi stejně jako on. „Vůbec jsem s ní nemluvil." odpověděl k našemu dalšímu překvapení Min-Ho. „V neděli se vůbec neozvala, a když jsem se vrátil v pondělí z práce, zjistil jsem, že z bytu zmizely její věci... odešla jen tak, vykašlala se na mě."

„Zkoušel jsi jí volat? Jel jsi za ní?" vyzvídal rozhozeně miláček, kterého odchod So-Hyun zřejmě mrzel víc než samotného Min-Ha, alespoň takto to na mě působilo. „Vážně nevíš o ničem, co bys jí mohl provést? Vážně je mezi váma konec? Víš jistě, že tě nadobro opustila? Proč jsi nám to neřekl dřív? Nemusel jsi na to být sám." chrlil ze sebe mega smutně se slzami na krajíčku. „Já netuším, co se jí honí hlavou, Ki... nechápu ji." odtušil s povzdechem Min-Ho. „Vážně nevím o ničem, čím bych jí mohl ublížit. Ne... nejel jsem za ní a volat jsem jí zkoušel už před tím a nedovolal jsem se. Už to nebudu znovu zkoušet, řada je teď na ní. To ona přece odešla z bytu a očividně i z práce jen tak bez vysvětlení a já ji nemíním nahánět... mám svou hrdost, tak mě zkus pochopit, ano?" přesvědčoval nejvíc mé zlatíčko, ale je možné, že současně i sebe.

„Miluju ji, ale co je moc, to je moc!" dodal rázně. „Takže ji necháš jen tak odejít." ještě smutněji si povzdechl Ki. „Nevím." znovu si povzdechl Min-Ho. „Proč jsi mi tedy nezavolal?" zajímal se pořád stejně smutně Ki. „Mám teď moc práce... to je jeden z důvodů, proč jsem ti nezavolal." odpověděl už zase rádoby klidně Min-Ho. „Další z důvodů je pak ten, že jsem nevěděl, co ti říct. Pořád o So přemýšlím a snažím se přijít na to, co mám dělat... nechat ji jen tak odejít... nebo ne?! Nepřestal jsem být kvůli jejímu chování dost mimo, snažím se její odchod nějak rozumně srovnat v hlavě a pochopit o co jí doopravdy jde, což se mi moc nedaří... navíc jsem ti nezavolal taky proto, že jsem tě nechtěl zbytečně rozrušovat... tedy, až do doby než přijdu na to, jestli je pro mě cennější má hrdost nebo mé city k ní a dokud si s ní doopravdy nepromluvím."

„Takže si s ní promluvíš?" kuňkl miláček. „Možná se ozve sama, možná ne?!" opověděl vyhýbavě Min-Ho. „Já se nebudu bránit rozhovoru, když za mnou přijde. Nebudu odmítat její hovory a nebudu ji vyhánět z bytu, ale taky ohledně ní prozatím nic nepodniknu. Aktuálně jsem na So až moc naštvaný, dávám teď proto přednost své hrdosti a taky práci!" vysvětloval. „Hmmm..." už zase si povzdechl miláček. „Vlastně... myslím si, že si někoho našla. Zamilovala se do jiného, proto si mě nechce vzít, proto takto narychlo a bez vysvětlení odešla. Bojí se mi podívat do očí a říct mi pravdu... že je konec, protože mě už nemiluje... že je konec, protože miluje jeho." pokračoval jakoby bez emocí Min-Ho dřív, než Ki stihl říct cokoli dalšího a taky dřív, než jsem se k jeho proslovu stihl jakkoli vyjádřit já, i když upřímně, vlastně jsem neměl tucha, jak bych se měl vyjádřit.

Na Min-Hovi... z jeho hlasu... však bylo poznat, že se emoce pouze snaží potlačit, že chce být za každou cenu nad věcí a to i přesto, že vymýšlí podobné teorie. Prozatím pouze teorie, až dokud mu So-Hyun nepřizná pravdu. „Tohle jsi právě teď vymyslel?" vydechl jsem zaražený podobně, jako byl zaražený Ki. Na nic lepšího jsem se v tu chvíli nezmohl, bohužel. „Ne, tohle mě napadlo už dřív." přiznal zřejmě proti své vůli dost sklesle Min-Ho. „Napadlo mě to už v neděli... myslím jako později v práci... já jen... nemínil jsem si... tedy až do teď... něco takového úplně připustit, ale..." nevím pokolikáté si povzdechl. „dává mi to jako jediné smysl, i když... vlastně mi to pořád vůbec žádný smysl nedává. Stalo se to tak náhle... před tím, než jsem se zeptal na svatbu, neměl jsem ani nejmenší tušení, že se mezi náma něco děje a najednou je pryč, jen tak bez vysvětlení... odešla, její věci jsou pryč, není v práci, nepřijímá mé hovory, neozývá se a já..." zarazil se.

„Já teď budu naplno pracovat." dodal po hlubokém nádechu a výdechu. „Nechám ji, ať si dělá, co chce! Nějak to dopadne..." rádoby vesele se zasmál. „A ty se tím vůbec netrap, Ki, tohle není tvůj problém!" už bez předstíraného veselí a zcela vážně přesvědčoval mé zlatíčko. „Jak se tím nemám trápit?" kuňkl Ki. „Normálně?!" odtušil jeho bratranec. „Jak říkám, tohle není tvůj problém. Byl jsem v pohodě před ní a časem budu v pohodě i po ní, tak ty buď taky v pohodě!" „Hmmm..." přikývl Ki. „Zkusím to, ale..." „Žádné ale!" napomenul ho. „Prostě mě neřeš, já to vážně zvládnu, ať už to se So-Hyun dopadne jakkoli. Doopravdy budu v pořádku, přestaň se o mě bát!" S tím se Min-Ho s miláčkem i se mnou rozloučil a hovor ukončil.

„Takže on to s ní doopravdy vzdává?!" vydechl smutně miláček. „Jak to s ní může jen tak vzdát?" „Slyšel jsi ho, ne?" odtušil jsem příkřeji, než jsem měl v plánu. „Odešla jen tak bez vysvětlení... možná si ani nic jiného nezaslouží?!" přemýšlel jsem nahlas. „Myslím jako, že si možná nezaslouží, aby o ni Min-Ho bojoval?!" upřesnil jsem jen tak pro jistotu. „Jenže to není vůbec jisté." nedal se pořád stejně smutný. „Co přesně na tom není jisté?" ušklíbl jsem se. „Jisté je, že odešla, jisté je, že Min-Hovi neřekla co se děje a jisté je, že ty se tím nemáš trápit!" upozornil jsem ho víc než jen důrazně. Bože, nechtěl jsem vyznít tak moc tvrdě a už vůbec ne hnusně, jenže v tu chvíli jsem byl na So-Hyun naštvaný podobně jako na ni byl naštvaný Min-Ho a nejvíc proto, že dala Min-Kimu důvod k dalšímu trápení, které jsem já nemínil dopustit, proto jsem vyzněl tak, jak jsem vyzněl.

Sakra, proč by se měl Ki trápit kvůli ženské, kterou ani nezná? Proč by se měl trápit za svého bratránka? Ani Min-Ho si přece nepřál, aby si Ki jeho problémem zatěžoval hlavu, no a já jsem si to nepřál o kotel víc než on, zvlášť když mi bylo jasné, že si zlatíčko nezatěžuje pouze svou hlavu, ale navíc i své srdce. Všechno až moc prožívá, nic se u něho nezměnilo. „Miláčku, zlatíčko." snažil jsem se okamžitě zmírnit příkrost svých slov i svého tónu. „Min-Ho bude v pořádku, věř mu, ano?" přesvědčoval jsem ještě víc smutného miláčka. „Buď to s ní nějak vyřeší nebo ne, ale ať tak či onak, bude časem ok a ty... prosím... nebuď kvůli těm dvěma smutný, stejně to k ničemu není."

„Tobě se to lehko řekne, Hyunie." odtušil, aniž by se zdál přesvědčený mými slovy. „Mě to prostě moc mrzí... těšil jsem se na jejich svatbu a teď..." „Teď z toho možná nic nebude." doplnil jsem ho. „Ale ty to stejně svým smutkem nevyřešíš, tak zkus nebýt smutný, prosím! Zkus si říkat, že je pro něho mnohem lepší, když odešla teď, než aby odešla až dlouho po svatbě, třeba i s dítětem. I bez dětí není rozvod žádná legrace, vzpomeň si na Su-Hee!" nabádal jsem ho jako nějaké pitomé ztělesnění duchaplnosti. Opravdu jsem věřil tomu, co jsem právě teď říkal. Možná se ti dva mají rozejít, možná to tak má být a bude to takto lepší jak pro Min-Ha, tak pro So-Hyun?! Kdo ví?!

Jenže tohle není na mně a na miláčkovi, my dva tohle nevyřešíme, tak proč se tím trápit, že? Bože nezatracuj mě... možná bych nebyl až tak chladný, kdyby šlo o někoho z blízkých přátel nebo o někoho z mé rodiny... fakt jen možná... ale i tak, nikdy jsem si nepřál, aby se Ki trápil, to se u mě taky nezměnilo a nikdy se to nezmění a je vlastně fuk, o jak moc blízké lidi by se jednalo. „Hmmm, možná máš pravdu." připustil zamyšleně po krátké úvaze. „Jenže... stalo se to všechno tak narychlo, vůbec by mě nenapadlo, že by ho jen tak opustila... a..." zarazil se. „Co když si Kang rozmyslí svatbu se Su-Hee? Co když ji o ruku nikdy nepožádá... co když se ti dva taky rozejdou?" plašil, aniž by k tomu měl reálný důvod. Bože, že bych mu snad vnukl tyto zbytečné a totálně přehnané obavy svou zmínkou o rozvodu své sestry?! Naliskal bych si.

Jen aby se miláček uklidnil, zavolal jsem Kangovi. Chtěl jsem přímo od něho slyšet, že pořád plánuje mou sestru požádat o ruku a že si ji stále míní vzít za ženu. Boha jeho, přece je vyloučené, aby se nečekané trable Min-Ha a So-Hyun přenesly na všechny ostatní páry, no ne?! Doufal jsem, že se dovolám, že ještě není až tak pozdě a naštěstí jsem se dovolal. „Nooo..." protáhl Kang, který byl velice překvapený nejen mou otázkou, ale i mým a Min-Kiho telefonátem. „Vlastně..." zarazil se. „Co vlastně?" vypískl miláček. „Ty si ji už nechceš vzít?" lekal se. „Ne, tak to není!" bránil se okamžitě Kang. „Miluju Su, vezmu si ji za svou právoplatnou manželku, to si pište... zůstanu s ní až do nejdelší smrti! Zůstanu s ní i po smrti, navždy budeme spolu! Jen mi došlo, že nemá až takový smysl spěchat na zásnuby, když ona až tak nespěchá na svatbu, chápete? Tedy..." pokračoval rychle.

„Možná bych ji požádal o ruku co nejdřív, jak jsem původně plánoval, jenže vůbec nebyla ta nejlepší příležitost... máme moc práce v divadle, pořád se něco děje a já ji chci požádat o ruku, až bude větší klid. Chci ji požádat o ruku velkolepě... romanticky... úžasně a nezapomenutelně!" básnil. „Navíc... asi bych nedokázal čekat moc dlouho na obřad, když už bychom se zasnoubili a možná bych u své žádosti chtěl mít vás oba... ještě nevím." jakoby přemýšlel nahlas. „Su-Hee tě teď slyší?" zasmál jsem se nejen pobavený, ale navíc taky potěšený jeho slovy. „Su je právě teď v maskérně, odličují ji." odtušil. „Já jsem si odběhl pro kafe a pořád jsem u automatu, když mi teď voláte. Teda, ne že by se té břečce z automatu dalo říkat kafe, už jsem si nějak odvykl, jenže takto pozdě je kantýna zavřená a nám se pokazila rychlovarná konvice... no nic, to je fuk." taky se zasmál.

„Chci jen říct, že Su-Hee miluju víc než cokoli a kohokoli na světě, pořád to tak je a pořád to tak bude!" sypal ze sebe. „Požádám ji o ruku, na to se spolehněte, vezmeme se a budeme mít spolu děti, ale prozatím nevím, kdy přesně... snad někdy brzy, až tedy bude Su chtít. Strašně moc ji miluju!" ujišťoval nás mega překotně. „Já tě miluju stejně tak moc, zlato!" ozval se z ničeho nic veselý hlas, který nepatřil nikomu jinému než mé starší sestře. „Ahoj, bráško... ahoj, Ki!" oslovila nás dva, aniž by nás viděla. S Kangem jsme si volali bez kamery, stejně jako s Min-Hem před tím, ale jí pochopitelně došlo, s kým že to její miláček mluví. Samozřejmě jsme ji oba pozdravili nazpět. „Vážně?" odtušil stejně vesele Kang. „Tak to abychom se vzali hned a tady, co říkáš?" „Ty to teda bereš hopem." konstatoval jsem mega pobaveně, zatím co se miláček rozněžněle uculoval. „A pak že to chceš velkolepé." rýpl jsem si do něho pořád stejně pobavený.

„Žádné hopem, takhle rozhodně ne!" smála se ségra, aniž by mi Kang stihl cokoli odpovědět. „Chci tu romantiku, chci to úžasné a nezapomenutelné, navíc... kde máš prsten, zlato?" obrátila se rádoby vážně pouze na Kanga. „Má mi snad stačit kafe z automatu, kterému ty tak neurvale říkáš břečka? Kluci..." obrátila se i na nás. „Doufám, že přijedete do Kangnungu minimálně na Silvestra, třeba se pak Kang vytasí se vším, o čem tady tak hezky mluvil a třeba mě konečně požádá o ruku no a..." odmlčela se nejspíš proto, aby mohla svého miláčka políbit na rty, pokud mu teda neupíjela kafe z kelímku, hehe. „Třeba pak bude svatba brzy potom, třeba ho nenechám moc dlouho čekat." dodala po kratinké odmlce.

„Vážně?" vyhrkl tentokrát nejen Kang, ale i já spolu s Min-Kim, jako nějaké vtipné trio. „Vážně?" smála se nám Hee. „Už to tak vypadá, vážně!" dodala pořád stejně vesele. „No, možná tam přijedeme?!" podíval jsem se nejistě na Min-Kiho. „To by bylo moc fajn, zrovna bychom oslavili vaše výročí!" jásala Hee, aniž by miláček stihl potvrdit, že opravdu pojedeme na Silvestra do Kangnungu. „Ano, to by bylo super." usmál se. „Tak domluveno?!" ujišťovala se ségra. „Tak to abych vymyslel tu nejúžasněji úžasnou žádost o ruku, když tam doopravdy budete i vy dva." jásal Kang. „Však já něco vymyslím, musím něco vymyslet... tedy, pokud samým štěstím neumřu... ne, to bych všechno pokazil... vážně, zlato?" obrátil se nejspíš na Su-Hee.

„Vážně mě pak nenecháš čekat? Budeme brzy po Novém roce manželé? Budeš už jen a pouze má?" nepřestával se ujišťovat, slyšitelně happy a slyšitelně plný lásky k Su-Hee. „Není tohle náhodou žádost o ruku?" vydechl dojatě Ki. „Ne, není!" vyhrkl Kang zároveň se Su-Hee, respektive oba to řekli zároveň a oba zněli stejně rozhodně, čemuž jsme se pak všichni čtyři zasmáli. Domluvili jsme se tedy na tom, že já a Ki opravdu pojedeme na Silvestra do Kangnungu. Vzájemně jsme se ujistili, že se těšíme nejen na oslavu našeho výročí, ale taky na případné zásnuby těch dvou... nevadilo nám, že by to mělo být ve stejný den, ani jim to nevadilo... na což jsme se rozloučili s přáním dobré noci, tedy, až ti dva budou doma u mé sestry nebo třeba u něho, pokud nebudou spát každý zvlášť.

Miláčkovi telefonát s Kangem a Hee o kotel zlepšil náladu, díky Bohu za to. Samozřejmě mu nepřestalo být líto Min-Ha, samozřejmě mu chování So-Hyun stále vrtalo hlavou a byl by rád, kdyby to s ní Min-Ho vyřešil, aniž by se ti dva rozešli... jo, taky bych byl rád, kdyby to s Min-Hem a So-Hyun dopadlo líp, jenže co my dva naděláme... ale díky Kangovi a Hee se mu z velké části vrátilo pozitivní myšlení, už všechno neviděl tak moc černě. Já jsem byl šťastný, že je má sestra spolu s Kangem šťastná a taky proto, že se můj miláček už zase cítí líp. Nic proti Min-Hovi, přál jsem mu jen to nejlepší stejně, jako mu jen to nejlepší přál Ki a vážně jsem doufal a věřil, že bude v pohodě, i kdyby skutečně na žádnou svatbu nedošlo, i kdyby se ta So-Hyun už nikdy nevrátila... je to přece Min-Ho, no ne?

„Co tvá oslava narozenin, lásko?" napadlo mě zřejmě v souvislosti s plány na naši oslavu výročí, která tedy proběhne v Kangnungu. Miláčkovy narozeniny se skutečně kvapem blíží, jenže ohledně jeho narozeninové oslavy nepadlo ani slovo, tedy kromě soboty, kdy Ki prohlásil, že neví, jestli nějakou oslavu chce, nebo a to spíš, prohlásil, že žádnou oslavu asi nechce. „Nevím." pokrčil neurčitě rameny. „Nemusíme to dnes řešit, ne?" dodal nepříliš nadšeně, na což jsem přikývl, že opravdu nemusíme, když teda nechce. Nemínil jsem miláčkovi znovu kazit náladu, raději jsem proto tohle téma uzavřel, tedy jen pro dnešek. Beztak bylo na čase jít spát.

Ve čtvrtek jsme se k tématu narozeniny vůbec nedostali, nějak nebylo kdy a k mé nemalé radosti Ki neřešil ani svého bratrance. Minimálně o něm nemluvil, ale naštěstí se mi nezdálo, že by se Min-Hovým problémem s... pravděpodobně již bývalou... snoubenkou vnitřně užíral. Zřejmě se u něho přece jen něco změnilo. Zřejmě se dokáže přenést nad trable druhých líp než kdy před tím, opravdu naštěstí, což však neznamená, že mu na všech přestalo záležet. Miláčkovi nikdy nepřestane záležet na druhých, tím jsem si byl zcela jistý, ale z toho nutně nevyplývá, že se musí pořád jen trápit, no ne? Díky Bohu za to, že se přece jen někam posunul... snad se doopravdy posunul. Ne, nepitval jsem se v jeho pocitech, na nic jsem se ho raději neptal, jen abych jeho možná dost křehkou pohodu nenarušil. Raději jsem doufal, že je skutečně v pohodě, že mi nic ohledně svých pocitů netají. Vždyť tohle už máme za sebou, bylo by směšné něco si navzájem tajit, navíc totálně zbytečné.

Večer se nám nečekaně ozval Young-Min, jako by přesně věděl, kdy může volat, kdy nám už skončil trénink. „Zítra s tetou odlétáme do Států, konečně!" informoval mě i miláčka mega nadšeně. „Odlétáme ze Seoulu, z mezinárodního letiště Kimpcho..." pokračoval pořád stejně vesele. „Škoda jen, že budete oba ve škole, že se už nemůžeme potkat." dodal o poznání smutněji. „Hmmm, škoda." povzdechl si miláček. „Zítra máme náročný trénink, nemůžeme se z něho ulít." dodal fakt, který jsem musel, ač nerad, potvrdit. Zatracený balet! „Ale nebuď smutný, Minie." chlácholil kamaráda hned na to. „Vždyť jsme se spolu už rozloučili... já jsem moc rád, že jsme spolu strávili skoro celý den v Kangnungu, byl to moc hezký den a ty nás určitě přiletíš navštívit, když ti to vyjde, že?" pokračoval optimisticky. „Hlavně dobře doleťte a ty se měj ve Státech moc dobře, užij si Miami."

„Přesně tak!" přidal jsem se ke svému zlatíčku. „Musíš se mít ve Státech dobře a já věřím, že to tak bude a taky věřím, že nás brzy přiletíš navštívit. Kašli na to, že se zrovna zítra nepotkáme." „Děkuji moc, kluci." popotáhl Min. „Ani nevíte, jak moc jsem rád, že vás mám... ani nevíte, jak moc si vážím všeho, co jste pro mě udělali... vaší podpory." „Přece nebudeš brečet?!" pousmál jsem se. „Ty jsi nám taky pomohl, ne?" připomněl jsem mu už zcela vážně. „Jen díky tobě nám Bo-Ra dala pokoj, jen díky tobě jsem ji nemusel zabít." dokončil jsem svou připomínku trochu trapně, protože mi bylo jasné, že bych jeho sestru nezabil, i když si o to hodně koledovala. „Ne, díky vám jsem se nezabil já." odtušil rozechvěle. „Na to už vůbec nemysli, ano?" vydechl Ki. I on už zněl dojatě. „Vážně... mysli jen na svůj nový život, měj se tam dobře a navštiv nás, když to půjde." nabádal ho.

„Přesně tak, rádi tě uvidíme!" uculil jsem se. „Budu moc rád, když vás budu moct navštívit... určitě přiletím do Seoulu hned jak to půjde." odtušil Min pořád stejně rozechvěle. Ještě nás informoval, že vyráží z Busanu brzy ráno, protože jim to odlétá v deset dopoledne a celá cesta pak trvá víc jak dvacet hodin s přestupem v Tokiu a Los Angeles. „Mohli bychom sice letět přes New Yourk, jenže tetě se zdál výhodnější tento let a já jsem to nějak neřešil." přiznal. „Jsem moc rád, že vypadnu z Busanu, že se už nemusím vrátit do Kangnungu a to ostatní jsem nechal na Soo-Hyang."

„Taky bych nic neřešil, kdybych nemusel." uculil jsem se, na což jsme se s Minem rozloučili s tím, že se nám má ozvat hned, jak přiletí do Miami a ještě jednou jsme mu popřáli nejen šťastnou cestu, ale taky happy life na Floridě. „Doufám, že bude Minie šťastný." popotáhl pořád stejně dojatě miláček, jakmile jsme ukončili hovor. „Určitě bude, vždyť má svou tetu, která ho podrží... nebude na nic sám, on to zvládne!" ujišťoval jsem ho zcela upřímně. Vážně jsem věřil, že Young-Min, ať už budou začátky v cizí zemi jakkoli těžké, bude šťastný a v pohodě. Je to přece mega inteligentní kluk, on se nám ve světě neztratí. „Vím, že to zvládne." pousmál se. „A ano, určitě bude šťastný." dodal s už mnohem větším úsměvem.

Min-Ki

Skoro celý týden jsem měl dost smíšené pocity, ze začátku převažovaly ty negativní. Vážně mi bylo moc líto Min-Ha, nechápal jsem So-Hyun ještě víc než v neděli, kdy se nám bratranec svěřil se svým trápením a moc mě mrzelo, že se jejich záhadný problém nevyřešil. Nejvíc mě jejich zřejmý rozchod mrzel v okamžicích, kdy jsem si vzpomněl, jak byl Min-Ho šťastný, když přijel v létě do Busanu, aby mně a mé mámě mohl sdělit tu happy novinku, že se zasnoubil. Copak se to muselo takto pokazit? Copak ta So-Hyun musela jen tak odejít a neříct důvod? Odešla navždy? Proč? Nechtěl jsem se trápit, věděl jsem, že má miláček pravdu a že má pravdu taky Min-Ho. Tohle není můj boj, není to úplně můj problém, jenže jak bych mohl být lhostejný a vůbec na jeho situaci nemyslet? Jak bych to mohl jen tak pustit z hlavy a necítit žádnou lítost?

Ať jsem se snažil, jak jsem chtěl, nedokázal jsem zabránit negativním pocitům, aby neovlivnily mé uvažování a stejně tak jsem nedokázal alespoň pro sebe nespekulovat, co se asi So-Hyun stalo, že bez varování odešla z práce i od Min-Ha. Bože, možná jsem občas naivní pitomec, ale nevěřil jsem teorii o nějakém týpkovi, do kterého by se z ničeho nic zamilovala, i když... možné je asi všechno. Netušil jsem, o co jiného by mohlo jít, jen mi nějaký vnitřní hlásek našeptával, že se Min-Ho nejspíš mýlí a že i když se jeho snoubenka zachovala jako totální kráva, měl by ji vyhledat a skutečnou pravdu z ní dostat, pro vlastní dobro.

Nemohl jsem však bratránka do čehokoli nutit, beztak si do svého rozhodnutí nenechá kecat. Na druhou stranu jsem ho i chápal a uznával, že má částečně pravdu. To ona odešla, to ona by se měla ozvat. Třeba se přece jen ozve a všechno vysvětlí?! Třeba se ti dva nakonec usmíří?! Nebo taky ne. Opravdu moc jsem se snažil tím vším nějak víc netrápit, snažil jsem se doufat, že se jejich vztah časem vyřeší a že, ať už to se So-Hyun dopadne jakkoli, bude Min-Ho v pohodě jak on sám říká. Bože, zřejmě má i Hyunie pravdu, že je lepší, když odešla teď, než aby odešla až později, třeba i s dítětem. Možná je i pro Min-Hyunieho lepší, že už není spolu s Ah-Young... možná, ach jo.

Pokud jde o Minieho, chyběl mi a to moc. Ne že bych se už dávno nesmířil s faktem, že studuje tak daleko od nás, ne že bych po něm usedavě tesknil a měl tendenci brečet jako malý. Ne, žiju přece dál a dokonce i v rámci možností v pohodě. Taky Tenie je aktuálně mega daleko, i s tímto faktem jsem se musel smířit a dokázal jsem to, nic jiného mi totiž nezbývalo a podobně to bylo i co se Minieho týká. Musel jsem nechat své milované kamarády jít a já je nechal, což však neznamená, že se mi po nich nikdy nezastesklo, že nebyly žádné okamžiky, kdy bych je nechtěl mít vedle sebe, vidět se s nimi osobně, ne pouze přes mobil. Minie mi nejvíc chyběl v okamžicích, kdy jsme spolu telefonovali. Byl jsem však happy, že on je happy a na ničem jiném přece až tak nezáleží. I kdyby zůstal v Japonsku navždy, není to přece tak, že už se nikdy neuvidíme, jen to už nikdy nebude jako dřív, jako kdysi, což by s největší pravděpodobností ani tak nebylo, i kdyby se vrátil do Koreje.

Co se Tenieho týká, chyběl mi o hodě víc než Min-Hyun. Zřejmě proto, že s ním jsem v poslední době trávil mnohem víc času než s Miniem, tedy než odletěl do Bang-Koku. Vídali jsme se ve škole i mimo školu, ještě víc nás sblížilo a taky vzdálilo... pouze fyzicky, naštěstí... trápení s YangYangem a je možné, že si ukradl větší část mého srdce než kamarád z dětství, ale těžko říct, jestli je to pravda. Copak se dají city až tak poměřovat? Miluju oba své kamarády, na obou mi mega moc záleží a nic víc není třeba řešit. Doufal jsem, že Minie bude i nadále šťastný, že se brzy uvidíme... snad na konci listopadu, jak říkal?! ... a ještě víc jsem doufal, že se s Teniem neuvidím osobně až třeba za rok, že nám co nejdřív vyjde návštěva v Thajsku, jen Bůh však ví, kdy přesně, ach jooo. Hlavně ať je brzy psychicky v pořádku, ať se v příštím roce skutečně vrátí do školy a mi nezbývá, než mu držet pěsti a povzbuzovat ho přes mobil jak jen dokážu.

Byl jsem mega happy, když nám Kang řekl, že Su-Hee moc miluje a že si ji rozhodně vezme za ženu. Opravdu jsem měl občas tendenci kvůli So-Hyun pochybovat o všech, měl jsem tendenci podléhat strachu, že Min-Ho a ona nebudou jediní, jejichž vztah takto nesmyslně zkrachuje... tak nesmyslné a totálně zbytečné úvahy, já vím... ale Hyunieho budoucí švagr mé pochybnosti dokonale vyvrátil, naštěstí. Kang a Su-Hee jsou úžasný pár, jsou to naše zlatíčka! Domluvili jsme se, že pojedeme na Silvestra do Kangnungu a já jsem se mega těšil nejen na oslavu mého a Hyunieho výročí, ale taky na zásnuby, pokud teda Kang požádá Su-Hee o ruku před náma, jak naznačil. Když jo, bude to určitě krásné!

Taky miláček se pár dní před tím snažil vyvrátit mé směšné pochybnosti. Bože, vždyť má pravdu! Máme mezi přáteli tolik úžasných párů... Tenie s Taeyongem, Jung-Kookie s Tae-Hyungiem, Felix s Hyun-Jinem a v neposlední řadě taky Ji-Sung s Min-Hem... a není snad žádný důvod o jejich happy endu pochybovat. Ne každý se přece musí rozejít stejně jako Minie s Ah-Young a stejně jako Min-Ho se So-Hyun, pokud se teda skutečně rozešli. Mě a Hyunieho taky mohlo rozdělit trapné nedorozumění, ale naštěstí se tak nestalo a ani jeden z nás nedovolí, aby se podobná trapárna opakovala. Ne, už neuděláme podobnou chybu, nikdy! Mimochodem, nedělní milování s ním bylo moc krásné! Pomiloval bych se s miláčkem takto krásně každý den, kdyby to jen šlo. Většinou jsme na to... bohužel... až moc unavení, ale to neznamená, že si to nezopakujeme hned, jak to půjde, hihi.

Měl jsem radost, že Young-Minie konečně odlétá do Států za svým novým životem. Florida je krásná část USA, Miami je krásné město s krásnou pláží... ne že bych tam někdy byl, ale co už... a já jsem věřil, že ho tam čeká krásný život. Moc jsem si to alespoň přál, stejně jako si to přál Hyunie. Oba nás potěšilo, že nám zavolal, aby nám tuto novinku mohl sdělit. K mým happy pocitům, které ve mně vyvolali Kang a Su-Hee se tak mohly přidat další happy pocity, týkající se právě Young-Mina. Tedy kromě dojetí, ani tomu jsem se neubránil, stejně jako jsem se těmto pocitům neubránil, když jsme si volali s Kangem a Su-Hee. Doufal jsem, že Minie s tetou dobře doletí a že nezapomene dát vědět, že je v pořádku na místě, jen abych si nemusel dělat starosti.

Felix nám během týdne nevolal, ale to vůbec nevadilo. Vždyť si nevoláme nějak víc pravidelně a zřejmě neměl důvod se ozvat. Zřejmě neví nic nového ohledně Bang-Chana a nic nového ohledně Hana s Min-Hem... jsou prostě v pohodě, zamilovaní a stále spolu chodí, ještě aby ne. Chang-Bin se už pravděpodobně vzpamatoval ze šoku, který mu způsobil Chan svou nehodou, s klukama se asi nepozabíjel a funguje normálně, což znamená tak trochu potrhle, hihi. Já jsem taky neměl velký prostor Felixovi volat, věděl jsem však, že je to v pohodě, že pihovatý kamarád nesedí u mobilu a nečeká, až se ozvu, to fakt ne. Však on má Hyun-Jina a víc než jeho nepotřebuje nikoho dalšího, ne tedy životně nutně.

Už vůbec žádný prostor pak nezbýval na to, abych mohl navštívit Jung-Kookieho, se kterým si z nějakého záhadného důvodu vůbec nevoláme. Že by snad proto, že bydlí ve stejném domě a bylo by to divné? Netuším, proč tomu tak je, ale je to tak. On je zaneprázdněný malováním, vytížený svým úžasným vztahem s Tae-Hyungem a já zase nejvíc školou a ano, i já mám úžasný vztah s Hyuniem, v tomto smyslu rozhodně nejsem pozadu! Pořád taky platilo, že bych brášku s Tae-Hyungiem nerad rušil a okrádal je o jejich společný čas, pořád bych měl tak trochu pocit, že ruším. Mnohem lepší by bylo, kdyby přišel Kookie k nám, protože bych pak věděl jistě, že na mě skutečně má náladu, že neměl jiné plány ať už sám nebo se svým miláčkem. Bože, pravdou však je, že se mi po něm občas mega zasteskne a to je přitom tak blízko, tedy přímo v domě, jen o dvě parta níž. Tak blízko a přitom jakoby dál, než je třeba Tenie, který aktuálně žije u svých rodičů v Thajsku... jaký paradox, ach jo.

Nechtěl jsem řešit své narozeniny, neměl jsem náladu na nějakou větší oslavu. Možná u mě přebíjely pozitivní pocity ty negativní, možná jsem se pořád jen netrápil problémy, které má Min-Ho a nemaloval jsem neustále čerta na zeď, co se ostatních přátel týká, ale ani tak jsem neměl pocit, že je nějaká větší oslava nutná. Respektive, čím dál víc jsem se přikláněl k možnosti, že s Hyuniem odjedeme do Busanu a mé narozeniny oslavíme tam, případně, že spolu budeme sami doma a uděláme si mini oslavu spolu s mega milováním... ano, to bych si taky dal říct. Prozatím jsem si nebyl jistý a miláček na mě nijak netlačil, nechal jsem to proto plavat.

Tedy, ne že bych nechtěl slavit třeba s Felixem a ostatními telaty, včetně majitele tří čičin, o to vážně nešlo. Oslava s nimi by se mi moc líbila, jenže chyběl by mi tam Tenie a Taeyong, ti určitě nedorazí, to je směšné jen doufat a Minie taky ne, no a Jung-Kookie... kdo ví? Měl by on a Tae čas a taky náladu na nějakou oslavu s bandou kluků, které ani neznají? Já jsem s tím problém neměl, ale co oni, když tak moc žijí ve svém vlastním světě? Přál bych si mít na oslavě Tenieho, Taeyonga a taky Kookieho a Taeho i Minieho, jenže s nimi nemůžu počítat. Lepší proto bude žádnou oslavu nepořádat, Busan a má maminka to jistí. Snad to Felix a spol pochopí, snad jim to nebude vadit. Zatím jsem však mámě nevolal ohledně své představy, však času dost. Vždyť domů můžu přijet kdykoli, ne? Nemusím se domlouvat dlouho dopředu a miláček s tím určitě nebude mít problém, teda až si budu úplně jistý, že přesně takto to chci. Možná bych byl raději doma jen s ním?! No, uvidíme.

Páteční trénink jsme naštěstí přežili ve zdraví a kupodivu nás i bavil. Nejspíš proto, že nám těžká baletní sestava už začínala jít dost dobře, už s tím nebyl takový problém. Přesto jsme byli oba vyčerpaní... všichni studenti padají na hubu, ne jen my dva, hihi... ale i tak jsme usínali s pocitem, že konečně! Je šance, že to na zkoušce nezvoráme, že všechno bude ok, tedy co se baletu týká. Ústní zkoušky, diplomka... raději na to nemyslet, i když se už blíží termín, kdy si budeme muset vybrat zadání a pak pár měsíců na zpracování. Díky Bohu za to, že na tuto část... myslím diplomovou práci... nekladou tak velký důraz jako na jiných universitách, přece jen jsme umělecky zaměřená škola, ne nějaká super odborná. Ale i tak to bude záhul! Fakt, raději na to nemyslet.

Min-Ho se mi vůbec neozval, ale já jsem mu taky nevolal. Beztak za So-Hyun nešel, co jiného by mi asi tak řekl?! Musím se přiznat, že jsem během tréninku i po skončení často myslel především na Young-Mina. Probíhá jeho let bez problémů? Kdy přesně bude na místě? Miláček mě samozřejmě uklidňoval, že se nemusím bát, že Minie určitě doletí v pořádku a já jsem mu věřil. Nemínil jsem si připouštět jakékoli obavy, i když se vnucovaly samy. Bože, copak YangYang doletěl v pořádku?! Ne, bohužel nedoletěl a to je let do Taipei o kotel kratší, ach jo a ještě milionkrát ach jo. Nikdy mi snad nepřestane být líto YangYanga a jeho zmařeného života, jenže co nadělám. Může mi to být líto, jak moc chce a jeho život to nevrátí, nic se nezmění, v tom má Hyunie svatou pravdu. Pořád mi ho však bylo líto, tohle nešlo jen tak změnit.

Pořád jsem měl bolavý pocit u srdce, kdykoli jsem si na YangYanga vzpomněl, ještě když Tenie... ach joooo. Zbývalo mi jen doufat, že se Tenie skutečně oklepe ze své ztráty, zažene všechny výčitky svědomí a odpustí si... ať už s pomocí kocourků, psychologa a Taeyonga, případně jeho rodičů a snad trochu i s mým a Hyunieho přispěním... a taky doufat, že Young-Minieho čeká lepší osud než YangYanga... nový a super život v Miami, kam v pořádku doletí. On snad nemá žádnou skrytou nemoc, on určitě bude v pořádku! Večer jsem byl naštěstí tak moc unavený, že jsem usnul hned, jak jsem se přitulil k miláčkovi, ani s Teniem jsem si nevolal, abych pak po probuzení mohl zjistit, že Hyuniemu na mobil přišla zpráva od Minieho: „Jsem totálně mrtvý, ale pořád žiju. Právě jsme přiletěli do Miami." SMS, kterou poslal někdy po sedmé ráno. Jupí!

Jong-Hyun

Já i miláček jsme měli mega velkou radost, že Young-Min v pořádku doletěl. Věřili jsme, že je po tak náročné cestě unavený, proto napsal jen relativně stručnou zprávu. Však až se ubytuje, až se trochu rozkouká, určitě napíše víc nebo třeba i zavolá. Navíc je jisté, že musí být totálně dezorientovaný z časového posunu. Bože... zjistili jsme, že jde o třináct hodin, to je teda mega rozdíl. Když podle našeho času přiletěl po sedmé hodině ráno, u nich byl večer dne předchozího, jestli se nepletu. Tak snad bude možnost normálně si s ním zavolat, třeba to někdy vyjde. Já a miláček jsme vstávali docela pozdě. Táhlo už na jedenáctou hodinu, když jsme se vybrchali z postele, ale jakoby to snad něčemu vadilo.

Oba jsme byli vyspaní do růžova a oba s mega dobrou náladou po přečtení SMS od Mina. Bože díky, tato sobota byla konečně poklidná a taky moc super. Nevyrušila nás nečekaná návštěva s nějakou jobovkou a měli jsme celý den jen pro sebe. Dokonce jsme si ani nevolali s Taeyongem a Teniem. Tae mi totiž napsal kolem poledne, že hned po obědě vytáhne Tena na pláž, že s ním chce být venku celý den a že se tedy ozvou až zítra. Taky dobře, jen ať si hrdličky užijí krásný den u moře. Já jsem si užil moc krásný den s miláčkem doma. Uvařili jsme si oběd, skoukli nějaký random seriál během kterého jsme se mazlili... vůbec nevím, o čem že to bylo, hehe... večer jsme si dali lehkou večeři, potom vanu, relaxovali jsme a pak jsme se samozřejmě úžasně pomilovali. Sobota, jakou jsem si přál. Nemohl bych být víc happy!

Min-Ki

Sobota pro mě i pro miláčka byla úžasný relax. Uklidněný ohledně Young-Mina, Taeho plánů na den na pláži s Teniem jsem se rozhodl, že všechno a všechny pro dnešek pustím z hlavy, což se mi naštěstí podařilo. Užíval jsem si pouze Hyunieho blízkost, nic víc. Nechal jsem plavat Min-Hovy trable i všechny možné stesky nebo případné plány a byl jen a pouze s ním. Večer po našem dalším úžasném sexu jsem usínal víc než jen v pohodě, stejně jako usínal miláček. V neděli dopoledne nás však už zase probudilo velice otravné zvonění, protože jsme už zase zapomněli zavřít dveře od ložnice. Jenže kdo by na to pořád myslel, když k nám většinou nikdo nechodí, že? Večer jsme měli zkrátka jiné „starosti", na nějaké pitomé dveře si ani jeden z nás nevzpomněl, co už.

„Jestli je to Min-Ho s nějakou další jobovkou, skřípnu mu ruku do dveří." zabručel rozespale Hyunie, zatím co já jsem se pomalu brchal z postele. Popravdě, včera jsme usnuli hodně pozdě a já bych taky moc rád spal dál, na druhou stranu ale bylo lepší už vstát, protože bych pak špatně usínal večer a zítra už nebude kdy se válet, když je škola... už zase, ach joooo. „Jakou další jobovku by asi tak mohl mít?" zabručel jsem v odpověď. „Co já vím?!" odtušil pořád stejně nabručeně, čemuž jsem se musel pobaveně zasmát. Miláček je občas vtipně protivný. Popravdě, kdyby přišel Min-Ho s tím, že už mluvil se So-Hyun a že se usmířili, byl bych jen rád. Pokud by měl další jobovku... ani já netuším, co by to jako mělo být... skřípl bych mu do dveří i druhou ruku hned po Hyuniem, tedy jen pomyslně.

„Jo, už jdu!" zavolal jsem, když se zvonění ozvalo znovu a to velice naléhavě. Vážně jako když hoří. Okamžik na to jsem už prudce otevíral dveře. „Kdo je to, miláčku?" ozval se Hyunie z pohodlí naší postele. „Jung-Kookie?!" vykulil jsem oči na brášku, který s maličko nejistým výrazem postával ve dveřích nejspíš proto, že jsem je otevřel až moc prudce?! Kookieho jsem dnes vážně nečekal, ale nemůžu říct, že by mě překvapil nemile, to ani náhodou! Moc rád jsem ho viděl. „Ahoj, Ki." vydechl. „Neruším?"

„Ty nikdy nerušíš!" vyhrkl jsem zcela upřímně a přesně tak, jak jsem to cítil, na což jsem se vrhl Jung-Kookiemu kolem krku, jako bych ho snad neviděl celou věčnost. „Takže..." ozval se už mnohem jistějším hlasem, zatím co vroucně opětoval mé objetí. „Máš čas a náladu na pokec?"