Min-Ki

Na druhou polovinu října bylo hodně hezké počasí, což byl zřejmě důvod, proč se mi ještě nechtělo spěchat domů a to i přesto, že jsem Hyuniemu odsouhlasil, že už odejdeme od kluků. Sotva jsme se rozloučili s kamarády a vyšli před dům, napadlo mě, že krásně svítí sluníčko, že je příjemné teplo a že by vážně byla škoda zapadnout v našem bytě a vylézt až ráno, když budeme muset jít do školy. Ne že bych se s miláčkem doma nudil... to ani náhodou... jenže... až na občasnou výjimku... trávíme volný čas pořád jen doma, nemáme moc příležitostí na procházky natož tak si zajít někam posedět, což je podle mě mega velká škoda. Přes týden na podobné akce prostě není čas a o víkendu se nám zpravidla nikam nechce, protože býváme hodně unavení a taky líní, bohužel. Bylo by proto fajn využít faktu, že už jsme venku a původně neplánovanou návštěvu telat rozšířit o původně neplánovanou návštěvu cukrárny.

Včerejší oslava byla super, Min-Hova snídaně chutnala moc dobře, ale chtělo by to nějakou tu sladkou tečku na závěr, zvlášť když se nad sladkým zákuskem dá skvěle rozebírat náš nově vzniklý sladký pár. Až dosud jsem neměl pořádnou možnost rozplývat se a Hyunieho svými výlevy ohledně Min-Ha s Hanem „otravovat", což bych velice rád napravil, hihi. Přál jsem si pro zbytek dneška „řešit" jen ty dva, jako nemyslet na cokoli smutného. „Chceš jít do cukrárny?" zarazil se Hyunie jakmile jsem mu mega nadšeně oznámil svůj nápad. Stihli jsme ujít sotva pár kroků od domu, neztrácel jsem čas. „Já jsem myslel..." frustrovaně si povzdechl, aniž by dokončil načatou větu. „Co sis myslel?" zarazil jsem se i já, na což jsem si povzdechl podobně jako on před tím.

„Fajn... jestli se ti tam nechce, tak můžeme jet rovnou domů, v pohodě." kapituloval jsem zklamaně, aniž bych musel čekat na jeho vyjádření. Okamžitě mi totiž došlo, že miláčka návštěva cukrárny neláká stejně, jako láká mně a nutit ho do čehokoli mi nepřišlo správné. Zákusek by mi nechutnal a nadšené rozplývaní by mě nebavilo, kdyby tam se mnou šel z donucení. „Myslel jsem, že pojedeme rovnou domů..." odtušil s mírně křečovitým úsměvem. „ale..." znovu si povzdechl, na což se usmál o něco víc upřímně. „když chceš jít do cukrárny, tak půjdeme do cukrárny." dodal s rozhodností v hlase. „Vážně?" ujišťoval jsem se překvapený jeho oznámením a taky dost zmatený protože se mi vůbec nezdálo, že o tohle skutečně stojí. Netušil jsem proto, jestli mám mít radost, že bez protestů přistoupil na můj návrh nebo jestli nemám od svého nápadu raději ustoupit a jednoduše trvat na tom, že už se mi nikam nechce.

„Zbytečně moc o tom přemýšlíš, lásko." už zase si povzdechl Hyunie, zatím co já jsem usilovně zvažoval jak se zachovat. Přál jsem si jít do cukrárny, miláček by raději jel domů, přesto však říká, že půjdeme do cukrárny... tak co s tím? „Hmmm..." připustil jsem přistiženě. „Ale..." chtěl jsem mu okamžitě vysvětlit důvod, proč to tak je, až na to, že mě nenechal nic říct. „Jsi vážně, zlatíčko, Ki." uculil se, na což mě něžně políbil na rty. „Není však třeba, aby sis čímkoli zatěžoval hlavu, jasné?" pokračoval pořád s úsměvem. „Nechceš ještě jet domů a já s tím nemám problém, jen..." znovu mě něžně políbil. „mám jiný návrh." „Jaký?" zeptal jsem se ještě víc zmatený. „Co takhle jít do naší oblíbené kavárny?!" nadhodil a já jsem nemohl jinak, než s radostí přikývnout. „Můžeme to pojmout jako takové malé rande." mrkl na mě. Bože, ano! V „naší" kavárně jsme byli naposledy před odletem do Taipei, což bylo za mega smutných okolností. Teď jsou okolnosti přece jen o kotel veselejší, navíc na rande v Seoulu jsme byli, ani nepamatuju kdy... super nápad!

Vážně jsem si nepřál čímkoli si kazit náladu, chtěl jsem být jen a pouze v pohodě... nejen kvůli Hyuniemu, ale taky kvůli sobě... takže jsem okamžitě zahnal hluboko do podvědomí myšlenky týkající se YangYanga i Tenieho... naštěstí to šlo... a stejně tak přemítání týkající se našeho dalšího počínání, protože už nebylo co řešit. Právě teď bylo rozhodnuto a rozhodl to Hyunie. Budeme mít rande! „Děkuji, miláčku." vydechl jsem vděčně, na což jsem tentokrát já políbil jeho hebké polštářky. „Nemáš zač, miláčku." pousmál se do mých rtů. Necelou hodinu na to jsme už zaujímali místa v „naší" kavárně, která je v podstatě taky cukrárna, protože i tady připravují úžasné dezerty a já jsem si je tady často dával nejen s mým miláčkem, ale svého času taky s Min-Hyuniem.

Bože, ne že by na mě v těch okamžicích ani trochu nedolehla nostalgie, protože opak je pravdou, ach jo. Jediným štěstím bylo, že jsem měl převelikou práci s vybíráním té nejlepší mňamky... bylo jich až moc na výběr... takže mi nezbyl skoro žádný prostor na nějaké tesknění po starých dobrých časech, kdy jsem měl po svém boku našeho super úžasného kamaráda, který aktuálně žije v Japonsku. Stejně tak jsem se snažil nemyslet na okolnosti naší poslední návštěvy tady, i když je pravda, že jsem se během vybírání přistihl, jak se mimoděk rozhlížím, jestli třeba někde poblíž nás nesedí Eunwoo... neseděl, ale vlastně taky dobře, když přece máme to rande. Nakonec jsem si objednal jahodový Cheesecake a vychlazenou limonádu a Hyunie... původně netušil, jestli si dát jen kafe nebo i něco sladkého jako já... se zřejmě nechal ovlivnit mnou, protože si objednal jahodový Cheesecake Bubble Tea... zákusek a pití v jednom, hihi. 

„Tak spusť." uculil se Hyunie hned potom, co jsem nechal jako pravý labužník rozplynout na jazyku první kousek své mňamky... bože, nebe samo. „Říkal jsem sice, že máme rande..." pokračoval s úsměvem, když jsem se na něho nechápavě podíval. „ale je mi víc než jen jasné, že jsi toho plný a ujišťuju tě, že mi nebude vůbec vadit, když na našem rande začneš básnit o Min-Hovi s Hanem." dodal na vysvětlenou. „Když to řekneš takto, zní to divně." namítl jsem s přistiženým úsměvem. Hyunie měl samozřejmě pravdu, byl jsem plný dojmů a pojmů, ale básnit o jiném páru na vlastním rande? Tohle sice byla má původní představa, ale... no, když to miláček chce... Nestihl jsem však říct cokoli dalšího, protože v tu chvíli začal naléhavě vyzvánět můj mobil. „Felix." vydechl jsem překvapeně okamžik na to. „Něco jsme snad u telat zapomněli?" podivil se Hyunie.

„Ahoj... jste už doma? Neruším?" ozval se Lixův mega nervózně znějící hlas, jakmile jsem přijal jeho hovor a mobil přiložil ke svému uchu. Nechtěl jsem otravovat další hosty, i když jich tady bylo poskrovnu, proto jsem náš hovor nedal na hlasitý odposlech tak, jak to obvykle dělávám. „Ne, nerušíš." ujistil jsem pihovatého kamaráda, jehož tón se mi vážně nelíbil. „A ne... ještě nejsme doma. Stalo se snad něco?" zjišťoval jsem zneklidněně hned na to. „Noooo..." protáhl Lix pořád stejně nervózně. „Asi bych vás tím neměl otravovat, ale..." povzdechl si. V dalších okamžicích jsme se oba přemístili na malou toaletu patřící ke kavárně, kde aktuálně nikdo nebyl, jen proto, abych mohl dát hovor hlasitě. Bylo mi už jasné, že se muselo něco stát a proto jsem se rozhodl, že by bylo víc než jen vhodné, aby to miláček mohl slyšet spolu se mnou, abych mu to pak nemusel celé opakovat, ať už jde o cokoli.

„Neměli jsme tam přece jen jet s klukama?" vydechl jsem rozhozeně, zatím co jsem se rýpal ve své mňamce, na kterou mě už zcela přešla chuť, i když... bože... sladké je dobré na nervy a teď se víc než jen hodí, ach jo a ještě stokrát ach jo. „Myslím, že je zatím lepší počkat, až se nám Felix ozve tak, jak říkal." pokusil se o úsměv Hyunie. „Pokud nás bude potřebovat, pojedeme za ním, souhlasíš?" „Hmmm..." přikývl jsem. S Felixem jsme se domluvili přesně tak, jak miláček právě řekl, takže asi nemělo smysl pochybovat, bylo lepší čekat. „Snad bude Bang-Chan v pořádku." špitl jsem s nadějí, že to tak skutečně bude. Bože, kéž by ten kluk byl v pořádku. Nejedná se sice o mého totálně nejbližšího kamaráda, je to hodně blízký kamarád Chang-Bina... asi?! ... ale nedá se ani říct, že je mi lhostejný, stejně jako není lhostejný Felixovi. Bang-Chan je moc sympatický kluk, nemůže nám proto být lhostejný.

Bože, ne že bych z Felixova telefonátu úplně věděl, co přesně se stalo a stejně tak to úplně nevěděl Hyunie. Nemohli jsme to vědět, když v podstatě nic konkrétního nevěděl ani samotný Lix, který nám kvůli Bang-Chanovi volal. Věděli jsme jen to, že jemu volal mega zmatený a mega vyplašený Chang-Bin, který se záhadně vyplížil z bytu ještě dřív, než jsme od telat odešli my dva a věděli jsme, že se Bang-Chanovi zřejmě stala nějaká nehoda, teda podle Changa. Han a Min-Ho prý odešli chvíli po nás, Lix je nechtěl stresovat, jenže jeho Chang vystresoval natolik, že ani Hyun-Jin nestačil k jeho uklidnění, potřeboval proto zavolat mně a Hyuniemu, aby se poradil co dělat a jak na Changovo hodně zmatené info reagovat. Zmatek nad zmatek, jinak se to říct nedá.

Nebýt Hyunieho, který na rozdíl ode mě dokázal zachovat naprostý klid a taky Hyun-Jina, asi bychom se nedomluvili tak, jak jsme se domluvili. Já bych plašil a Felix by plašil s mým přispěním ještě víc. Nedokázal jsem být v klidu a nevyšilovat, protože Lixem zprostředkované Chang-Binovo sdělení mi až moc připomnělo dávnou nehodu, kterou měl Min-Hyun, bohužel. Minie ještě dopadl dobře... pokud se to dá říct o zlomených žebrech... ale dopadl stejně dobře i Chan??? Své vlastní rozbouřené pocity a obavy jsem nechtěně přenesl na našeho pihovatého kamaráda, ještě víc jsem ho rozhodil a to i přesto, že ani jeden z nás vlastně netušil, jestli Chana doopravdy srazilo auto nebo ne... podle Changa tedy ano... prý.

Hyuniemu s Hyun-Jinem se naštěstí podařilo nás dva relativně zklidnit, dojít k nějakému tak trochu smysluplnému závěru... Lix věděl jen ty zmatky, které na něho vychrlil Chang-Bin, nemělo to hlavu ani patu... a hlavně se dopracovat k dohodě, že Lix spolu s Hyun-Jinem pojedou do nemocnice zjistit, co se Bang-Chanovi doopravdy stalo s tím, že já a Hyunie počkáme v kavárně na další zprávy a pak se uvidí, co bude následovat. Chang-Bin by se tam s nima měl setkat taky, tedy v nemocnici. „Je vážně důvod myslet si, že by neměl být v pořádku?" nejistě se na mě pousmál miláček. „Tak si to shrňme..." pokračoval už o něco jistějším tónem. „Chang-Bin vypadl z bytu, měl se sejít s Bang-Chanem, ale nesešel se s ním, protože Bang-Chan měl údajnou nehodu, jenže o jakou nehodu přesně jde, neví ani Chang."

„Podle toho, co asi řekl Felixovi..." zkroušeně jsem si povzdechl. „si s ním volal v okamžiku, kdy k té nehodě došlo a podobné to přece bylo s Miniem... i on měl nehodu, když nám volal do Osaky... srazilo ho auto, pamatuješ?" „Jenže Chang pouze něco slyšel, nic neviděl." namítl Hyunie. „Pouze si myslí, že ho asi srazilo auto, ale nic takového se třeba nestalo." „Jenže pak se spojení přerušilo, Chan nepřijal jeho další hovor a navíc mu někdo napsal z Chanova mobilu, že měl nehodu a že jede do nemocnice." připomněl jsem miláčkovi fakt, na který zřejmě zapomněl. „Tohle Felix pochopil správně, určitě." ještě jednou jsem si povzdechl. Podle Felixe prý Chang-Bin nakecal hodně zmatků, trvalo nám, než jsme to společně dali dohromady, ale tohle bylo zcela jasné, nedalo se to pochopit jinak.

„To je zřejmě pravda." připustil mírně neochotně. „Ale ani tak z toho nutně nevyplývá, že jde o něco vážného a pořád není jisté, že ho srazilo auto." dodal rádoby klidně. „Určitě by ten dotyčný napsal víc, kdyby to vážné bylo... nebo by Changovi přímo zavolal." ubezpečoval mě. „Hmmm..." přikývl jsem s nadějí, že má miláček snad pravdu. „Taky moc doufám, že nejde o nic vážného, i kdyby ho skutečně srazilo auto." Že na lidi není spolehnutí, jsem raději nedodal. Možná by někdo zavolal a možná ne. Taky ten dotyčný mohl rovnou napsat, co přesně se Chanovi stalo, o jakou nehodu jde, jenže ne, nic takového neudělal, ach jo. Nebo se o tom Chang pouze nezmínil? V podstatě nic není jisté, jen to, že je Chang doopravdy vyděšený a že si celou tuhle situaci nevymyslel. Že by si přímo z něho někdo vystřelil? Bože, ještě jednou... ať je Bang-Chan v pořádku, prosím.

Doopravdy jsem se snažil věřit, že se tomu klukovi nestalo nic, co by mohlo jakkoli ohrozit jeho život už kvůli Felixovi s Hyun-Jinem... vlastně i Min-Hovi s Hanem, i oni s ním přece kamarádí... doufal jsem, že Chang-Bin až moc přehání své obavy o svého... asi... hodně blízkého kamaráda a že nám Felix dá co nejdřív vědět, o co přesně jde, pokud to teda zjistí. Čekání na kamarádův telefonát mi přišlo jako nekonečné. Nedokázal jsem si užívat rande s Hyuniem... vůbec nešlo o jakkoli romantickou záležitost, znovu ach joooo... zákusek jsem sice snědl a dokonce jsem si objednal i další, ale ne proto, abych si ho vychutnal, ale proto, abych si obalil nervy a přestal vyšilovat z nervozity, která rostla úměrně s tím, jak rostla má netrpělivost. Jak dlouho... sakra... bude ještě trvat, než se Felix ozve?

Jong-Hyun

Bože nezatracuj mě... musím přiznat, že jsem byl zklamaný, když mi Ki oznámil, že chce jít do cukrárny. Těšil jsem se domů, měl jsem úplně jiné představy o tom, jak strávíme společný čas, ale nedokázal jsem mu říct ne. Navíc by se ani nehodilo odmítnout jeho přání a pak si ho doma jen tak vzít, to by mi přišlo jako totálně ubohé. Teď jsem však byl hodně rád, že jsem se nechal přesvědčit jeho roztomilým nadšením, že jsem mu nabídl rande a že proto v těchto okamžicích sedíme v kavárně, kde mohl rozrýpat svůj Cheesecake. Felixův telefonát ho mega moc rozhodil. Bylo mi jasné, že by si miláček dělal podobné starosti i o kluka, kterého vůbec nezná, jenže Bang-Chan není úplně cizí, jeho přece známe. Chápal jsem proto jeho obavy o Chanovo zdraví, i já jsem byl mega nervózní, jenže miláček si navíc do celé situace promítl vzpomínku na Min-Hyunovu nehodu a o to víc všechno prožíval.

Já jsem si podobné úvahy nemínil připouštět, protože fakt, že Mina kdysi srazilo auto, neznamená, že se to stejné muselo stát i Bang-Chanovi. Musím taky přiznat, že jsem ze začátku podezříval Chang-Bina ze lži. Okolnosti jeho odchodu z bytu, jeho údajný telefonát s Bang-Chanem a ta sms?! Všechno mi to přišlo mega divné, smrdělo mi to pod nosem jako dva týdny nepraná ponožka. Chang měl důvod Felixe napálit, protože ho Felix s Hyun-Jinem dost nasrali a urazili. Jenže pak mě napadlo, že tohle je i na Chang-Bina moc, že snad není až takový kretén a podle Felixe zněl mega moc přesvědčivě... byl vyděšený a měl opravdový strach o svého kamaráda. Mohl si z Changa někdo vystřelit? Těžko říct, sakra.

Nemělo však smysl o všem dokola spekulovat, stejně jsem netušil, co bych ještě mohl říct, abych Min-Kiho uklidnil. Nebyl jsem si zcela jistý ničím. Nezbývalo mi tedy nic jiného než čekat, až se Lix znovu ozve a upřímně, mega moc jsem doufal, že to bude co nejdřív a že bude mít jen a pouze dobré zprávy. Nechal jsem miláčka rýpat se v zákusku zahloubaného ve vlastních myšlenkách a já jsem se utápěl v těch svých, zatím co jsem se snažil být... pro mě... až nadlidsky trpělivý. Naše mlčenlivé čekání se však protáhlo na hodinu a půl, fakt šílené! Nejdřív miláčkovi cinkla příchozí zpráva a hned na to se ozvalo tak dlouho očekávané vyzvánění.

Tentokrát dal Ki hovor hlasitě přímo u stolu, nešli jsme na pitomý záchod. „Kluci, pošlete mi polohu... já a Jinie přijedeme za váma." ozval se Felixův hlas, který zněl překvapivě klidně. „Jo... mrkněte se na MMS, kterou jsem vám poslal... přes Ig nebo WhatsAp by to bylo sice lepší, ale... to je fuk..." sypal ze sebe, aniž by mě nebo Min-Kiho pustil ke slovu. „Ty fotky jsou trochu rozmazané..." uchechtl se. „ale pochopíte a zbytek vám řeknu až osobně." S tím ukončil hovor. S miláčkem jsme si vyměnili zmatený pohled, na což Ki neváhal a rozklikl příchozí zprávy, aby mohl zobrazit MMS, alias Lixem zaslané fotky.

„To je přece Bang-Chan!" vyhrkl s mega velkou úlevou v hlase miláček. „Nic mu není?!" radoval se. „No..." zadíval jsem se pořádně na obě fotografie. „Vypadá to, že má ortézu na ruce, ale jinak je v pohodě a vysmátý... to je super!" dokončil jsem svůj postřeh stejně radostně jako on před tím. Bože díky... ať už měl ten kluk jakoukoli nehodu, vyšel z toho dost dobře. Ortéza přece není sádra, takže nemá nic zlomeného a to je vážně super. Podle první fotky se navíc zdálo, že ho nic až tak nebolí a že kromě ruky neutrpěla újmu žádná jiná část jeho těla. Bože, znovu dík!

Miláček se konečně uklidnil a já jsem se taky vrátil do normálu, mohli jsme proto Lixovi poslat souřadnice kavárny, kde mělo proběhnout mé a Min-Kiho rande, ale kde namísto toho proběhlo menší drama, sakra. No co už. Oba nás zajímalo, co se vlastně stalo, jak k Bang-Chanově nehodě došlo a kdo poslal Changovi tu sms, taky proto jsme se rozhodli počkat, až nás Felix s Hyun-Jinem poctí svou společností, respektive, já jsem proti tomu nic nenamítal. Teda, ne že by mi víc nevyhovovalo, kdyby to na nás vysypal přes telefon, ale když už má tu potřebu všechno říct z očí do očí, co nadělám. Vlastně mi došlo, že se miláček potřebuje vzpamatovat ze šoku, který mu před tím způsobil Lix, že doopravdy bude lepší počkat na oba kamarády a probrat situaci tady na místě hezky osobně, aby se Ki s těmi telaty pořádně odreagoval, než konečně vyrazíme domů.

Tohle čekání už naštěstí bylo o kotel příjemnější. Objednali jsme si další sladkost na zlepšení nálady, miláček normálně jedl, usmíval se a mi ani trochu nevadilo, že nepřestává spekulovat o Bang-Chanovi a jeho nehodě, protože už byl v pohodě... byla na něm stále patrná úleva. Taky jsem se zapojil do spekulací, ale na nic jsme já ani Ki pochopitelně nepřišli, protože stát se mohlo cokoli a je vážně štěstí, že se nestalo nic hrozného. Netuším, jak dlouhá uplynula doba, když se v kavárně ukázali kluci, aby mohli hned na to zaujmout místo u stolku naproti nás dvou. 

„Dlouho jsme se neviděli, že?" pousmál se Hyun-Jin. „Tak co se stalo?" vydechl nejen zvědavě, ale taky překvapivě netrpělivě Ki, aniž by se obtěžoval komentovat Hyun-Jinovu hlášku. Taky jsem nebyl zvědavý na zbytečné kecy, chtěl jsem už vědět a pak co nejdřív vypadnout... mít ještě s miláčkem trochu toho klidu. „Všechno vám řeknu, tak klid, jo?" pousmál se v reakci na Min-Kiho otázku Lix. „Nejdřív se však chci omluvit za to, že jsem vás oba do toho zatáhl, že..." „To je dobré." zarazil jsem ho. „Nemusíš se omlouvat, jen už konečně řekni, co se proboha stalo." popoháněl jsem ho taky dost netrpělivý. „Fajn... ok." vzdal své omluvy pihovatý kamarád. „Smím si ještě před tím objednat?" přesto zkoušel dál mou i Min-Kiho trpělivost. „Jistě." přikývl jsem, jak nejshovívavěji jsem dokázal a Ki hned Felixovi doporučil jahodový Cheesecake, který si tady dal on.

Dozvěděli jsme se pak, že se Chang-Bin skutečně moc nasral potom, co mu řekl Min-Ho, Han a taky Felix s Hyun-Jinem. Rozhodl se prý, že vytáhne Bang-Chana na skleničku, aby si spravil náladu, protože Chan prý není kretén jako jeho spolubydlící a majitel tří čičin... tomu se Lix a Hyun-Jin jen smáli, nebrali Changovy kecy vážně... proto vypadl z bytu a nikomu nic neřekl, tedy ve smyslu jakože se nerozloučil, jinak nic hlásit nemusí, to je jasné. „Jenže Chan zrovna běhal..." vyprávěl Lix. „takže Chang musel čekat, až doběhne svůj okruh." „Chang teda čekal na smluveném místě..." přidal se k vyprávění Hyun-Jin. „bohužel však neměl trpělivost, tak Chanovi volal, kde je, jak dlouho mu to ještě bude trvat a pak prý uslyšel nějaké zakvílení brzd, nějaký výkřik a spojení se přerušilo."

„Takže ho doopravdy srazilo auto?" vypískl šokovaně miláček a to i přesto, že už věděl, že je Bang-Chan v relativním pořádku. „Ne?!" ušklíbl se Felix, na což nám vysvětlil, co se doopravdy stalo. Bang-Chan prý hodlal přejít nebo a to spíš, přeběhnout přes přechod... čekal na zelenou... když v tom kolem něho prošla nějaká mladá žena, která čuměla do svého mobilu, a kdyby nebylo pohotového Bang-Chanova zásahu, nejspíš by vlezla přímo pod projíždějící auto. Na poslední chvíli ji prý strhl, oba skončili na zemi, jak prudké to bylo a on jí v podstatě tímto činem zachránil život nebo minimálně její zdraví, což bohužel odnesla jeho ruka, kterou mu ta žena při pádu zalehla. Naštěstí má jen mírně vymknuté zápěstí, nic strašného.

Řidička v autě, které mohlo srazit tu mladou ženu, se prý mega moc lekla, proto okamžitě brzdila... to pak slyšel Chang, než se hovor přerušil... a jediným štěstím bylo, že další auta za ní včas zareagovala a tak nedošlo k větší nehodě. Pak už šlo všechno rychle. Ta mladá žena se mega moc omlouvala, a když viděla natékající Bang-Chanovo zápěstí, trvala na tom, že rozhodně musí jet do nemocnice, no a ta řidička se prý ochotně nabídla, že je tam oba hodí. Oba, protože ta mladá žena se potřebovala ujistit, že Chan bude v pořádku, že nemá tu ruku zlomenou, a když už pak jeli do nemocnice, požádal ji Chan, aby napsala Changovi stručnou sms, na což mobil vypnul. Ta ruka ho už začala hodně bolet, tak proto. Jediným štěstím bylo, že ta žena v sms zmínila i konkrétní nemocnici, do které s Chanem jeli, jinak nevím, kde a jak dlouho by ho kamarádi hledali.

Tyto informace klukům poskytl samotný Bang-Chan hned potom, co na něho Lix a Hyun-Jin spolu s Chang-Binem narazili v nemocnici, už po vyšetření a taky následném ošetření. Další info pak doplnil Chang-Bin, ze svého pohledu. „Netušil jsem, jestli se mám smát nebo brečet, když jsem ho tam uviděl." vyprávěl Felix. „Teda, strašně moc se mi ulevilo, když jsem viděl jak tam vykecavá a směje se." opravil se hned na to s úsměvem. „Taky proto jsem ho okamžitě vyfotil... rozmazaně vyfotil." nepřestával se culit. „A ten jeho výraz pak, když čuměl a ptal se, co tam děláme. Klokan jeden zatracený!" durdil se pořád s úsměvem na rtech.

„Díky, že jsi nám ty fotky poslal." vydechl vděčně miláček. „Taky se mi moc ulevilo." přiznal. „Chang úplně slzel, když viděl, že je Chan v pořádku." pousmál se Hyun-Jin. „Teda... až na tu ruku, ale ta bude brzy ok." doplnil ho Lix. „Nás kluky ze Sydney totiž jen tak něco nezlomí!" dodal s pýchou v hlase. „Proč Chang nepřišel s váma?" zajímal se v reakci na Hyun-Jinova slova téměř dojatě Ki, který se zřejmě... pro tentokrát... rozhodl ignorovat Felixovo naparování. „Chtěl jít domů, prý nemá náladu a chce být sám." pokrčil rameny Hyun-Jin, který taky nijak nereagoval na Lixovu hlášku, no a já už vůbec, hehe.

„Neboj, Ki... on taky bude v pohodě, pouze se vyděsil, pak si oddechl a... zkrátka toho na něho bylo nějak moc, rozhodně bude ok." dodal rychle, jen aby si Ki nedělal zbytečné starosti o Chang-Bina, což by se vůbec nehodilo, ještě když má Hyun-Jin pravdu. Chang bude v pohodě, to je jasné. „Jo, Chang-Bin bude v pohodě, protože Bang-Chan je v pohodě." uculil se Lix. „Škoda jen..." povzdechl si. „že ta žena... podle Chana moc hezká a zřejmě plus mínus v našem věku... odešla z nemocnice dřív, než jsme tam dorazili my, takže netušíme, o koho jde a Chan odmítal cokoli říct, asi on sám zřejmě její totožnost nezná." Ještě jednou si povzdechl, tentokrát o poznání zklamaněji. „Pozor, dohazovač Sunshine v akci!" zasmál se Hyun-Jin a já s Ki jsme se zasmáli spolu s ním, pouze Lix uraženě našpulil rty.

Min-Ki

Bože, ulevilo se mi a to mega moc. Možná byly mé obavy znásobené tím, že jsem si spojil Bang-Chanovu nehodu s nehodou, kterou měl de facto v přímém přenosu Minie, možná jsem byl přecitlivělý kvůli faktu, že jakmile přijde nějaká radost, okamžitě ji vystřídá starost... ani to rande jsem si nemohl užít, ach jo... ale ať už to bylo čímkoli, o to větší jsem pak měl radost, že je Chan v relativním pořádku. Jen relativním, protože má poraněnou ruku, znovu ach jo. Felix mě však ujistil, že Bang-Chana jen tak něco nezlomí a že vykloubené zápěstí není nic, co by ho dokázalo zastavit. On sám prý prohlásil, že bude fungovat normálně, tudíž nezamešká školní povinnosti, nevzdá se běhání a dokonce ani řízení auta, jen v posilovně se bude muset zaměřit na cviky, při kterých není potřeba obou rukou... telátko, hihi. Domů pak odjel taxi a Chang prý zamířil na metro.

S klukama jsme se v kavárně zdrželi docela dlouho, nespěchali domů za Changem. Zvládli jsme tak probrat nejen Bang-Chana, ze kterého se dnes stal pravý hrdina... hihi... dívku, kterou zachránil... vlastně nebylo co velice probírat, když ji neznáme a navíc ani netušíme, jestli by ji Chan vůbec chtěl... ale taky náš včera vzniklý pár zlatíček, tedy Min-Ha s Ji-Sungem, až na to, že jsem se rozplýval nejvíc já a jen o malilinkato míň Felix. Hyunie a Hyun-Jin se pouze usmívali a opěvování naší sweet dvojky nechali s velkou radostí na nás dvou. Do Gangnamu jsme tak s miláčkem dorazili až kolem šesti večer, oba dost unavení. Tedy, myslím, že jsem i v únavě vedl prvenství, ach jo.

Včerejší oslava dlouho do noci, ranní šoky s Hanem, obavy o Tenieho, potlačený stesk po Min-Hyunovi a pak strach o Bang-Chana... tohle všechno mě spolehlivě vyčerpalo. „Nachystáme si něco k večeři, co říkáš?" vydechl Hyunie, jakmile jsem se složil na sedačce u okna. „Ne... já nic nechci, nemám hlad." zamítl jsem okamžitě jeho rádoby lákavou nabídku. Popravdě, byl jsem přecpaný sladkým a na jídlo jsem neměl ani pomyšlení, i kdyby snad mělo jít o pouhý salát. „Ale ty si klidně něco dej, miláčku." pousmál jsem se. „Ne, to je dobré." zamrčel v odpověď, i když spíš pro sebe než pro mě. „Ani já vlastně nemám hlad." dodal nepřesvědčivě, na což se na mě podíval s dost zvláštním výrazem, který jsem jaksi nedokázal rozluštit.

„Už chceš jít spát?" špitl. „Asi ne." pokrčil jsem rameny. „Vlastně..." opravil jsem se. „ještě nemůžu jít spát, protože bych se pak probudil uprostřed noci, už bych znovu nezabral a zítra bych byl totálně mimo." „Hmmm, chápu." pousmál se. „Tak co chceš dělat?" zajímal se už zase s tím zvláštním výrazem, až na to že já jsem byl až moc unavený, abych se jeho výrazy nějak víc zabýval... tedy, ne teď, jindy určitě jo. „Odpočívat?!" odtušil jsem unaveně. „Dáš si k tomu odpočívání kakao anebo... ani na tohle nemáš chuť?" nepřestal vyzvídat můj miláček. „Ne... dám si raději sprchu." zamítl jsem i tuto jeho úžasně starostlivou nabídku. Vážně, ani na kakao jsem vůbec neměl chuť. S tím jsem se zvedl ze sedačky, abych se mohl přemístit blíž ke koupelně, zatím co Hyunie stál u kuchyňského pultu a smutně se na mě díval. Tento výraz už jsem luštit nemusel, byl rozpoznatelný hned, až na to, že jsem neměl sebemenší tušení, proč by měl být smutný.

Možné však je, že byl jen unavený víc, než jsem si myslel a že jsem jeho výraz rozluštil špatně?! „Nebo... víš co?" pousmál jsem se. „Napustím si raději vanu a ty... přidáš se ke mně, miláčku?" Bože, jeho výraz se okamžitě změnil na radostný, tak sweet. Ochotně napustil vanu, naplnil ji voňavou pěnou a dokonce mi i pomohl se svlékáním. Leželi jsme pak v příjemném teplíčku... tedy, já jsem ležel na něm... a oba jsme mlčky relaxovali. Nebylo třeba pořád něco říkat, byl to mega úžasný klid a relax, ještě když mě Hyunie zlehka hladil po zádech a taky po zadku a to zcela nevinně, nic si tím nevyžadoval. Asi po půl hodině... můj chabý odhad... jsem si uvědomil, že už voda chladne, ale mně se ještě nechtělo jít ven, bylo mi takto moc dobře.

„Lásko?!" ozval se miláček. „Hmmm?!" zahmkal jsem. „Není ti zima?" strachoval se. „Ne, je mi fajn." maličko jsem zalhal. Popravdě, zima mi už začínala být, ale já jsem se rozhodl, že tento otravný pocit budu ignorovat. „Ty jsi v pohodě?" zvedl jsem se, abych na něho líp viděl, protože v tu chvíli mi došlo, že on to může mít jinak než já. „Je mi fajn." mírně křečovitě se pousmál. „Tak ještě chvíli zůstaneme, jo?" požádal jsem ho, a když přikývl, s úsměvem jsem se složil zpět na jeho tělo, tedy... tentokrát jsem víc sklouzl pod vodu, abych si mohl položit hlavu na miláčkův hrudník, kde jsem mohl slyšet úžasně zběsilý tep jeho srdce, což bylo dost zvláštní po našem minimálně půl hodinovém relaxu. Pár okamžiků jsem nehnutě ležel, poslouchal pravidelný a hodně rychlý rytmus Hyunieho srdečního svalu, zatím co on ležel stejně nehnutě jako já, už mě nehladil.

Bylo to hodně zvláštní. Respektive, jeho rychle tlukoucí srdce ve mně vyvolalo mega zvláštní pocity. Nejenže mi připomnělo mé podivné stavy mezi bděním a sněním, které jsem kdysi prožíval... ne, na to jsem už nechtěl znovu myslet, už nikdy... ale taky mi připomnělo, jak úžasný můj miláček je a jak strašně moc ho miluju. Tentokrát jsem se o něho vůbec nebál, spíš naopak. Jeho tep ve mně vyvolal potřebu dotýkat se ho, dát mu co nejněžněji najevo své city, takže jsem v dalším okamžiku nasměroval své rty na jeho hebkou kůži na hrudníku, kde jsem začal klást drobné polibky, zatím co jeho ruka sklouzla zpět na můj zadek, aby mi ho mohl uvěznit v pevném sevření.

V dalším okamžiku jsem už jemně oždiboval miláčkovu levou bradavku, zatím co on potichu vzdychal skrz pevně sevřené zuby. Nic však neřekl a nechal mě pokračovat v načaté činnosti, pouze můj zadek stiskl o poznání víc. „Miluju tě, Hyunie... strašně moc tě miluju!" oznámil jsem mu zcela upřímně a mega moc láskyplně, se stopami vzrušení v hlase. Jeho bradavky už byly tvrdé a stály v pozoru stejně jako ty mé, obě už dostaly potřebnou péči a já jsem si uvědomil, že musím... ne, chci... dát péči i miláčkovu přirození, které už bylo tvrdší než skála, možná že i tvrdší než to mé. Políbil jsem miláčkovy rty, abych hned na to mohl sklouznout níž, až tam, kde se tyčil jeho ztopořený penis. Vodu jsem už stihl vypustit, aby nepřekážela, ale nám v těchto okamžicích nebyla zima, to ani náhodou.

„Taky tě miluju, Ki.... aaach, lááá...sko... aaach." zasténal v závěru svého vyznání, zatím co jeho přirození už zaujalo místo hluboko v mých ústech, dá se říct, že až v krku, což mi ani trochu nevadilo. Věnoval jsem mu samozřejmě tu nejúžasnější péči, jaké jsem schopen. Opravdu mega moc jsem se snažil, zatím co se miláček kroutil a vzdychal tak úžasně, že i mně zatepalo v přirození. Bože ano, přesně tohle jsem potřeboval! Ochutnával jsem, sál, zlehka kousal a zase sál miláčkovu chloubu tak dlouho, dokud téměř nevyvrcholil. Když už se zdálo, že na něho přichází orgasmus, zvedl jsem se, abych se mohl znovu zadívat do jeho rozkoší a touhou zastřených očí, ve kterých se však zračila i mega velká láska ke mně.

Stejné pocity a city se musely zračit i v mých očích, to je přece jasné, protože bych Hyunieho sežral samou láskou a taky bych se láskou nechal sežrat. „Miláčku..." vydechl jsem roztouženě a bez skrupulí, které už v našem vztahu dávno předávno nejsou nutné, spíš by byly trapně zbytečné a na obtíž. „Vezmi si mě... chci..." Nestačil jsem svou žádost doříct, protože v tom okamžiku se vrhl na mé rty, které uvěznil těmi svými, zatím co jeho hbitý jazyk bez protestů z mé strany navštívil mou ústní dutinu, aby ji mohl řádně prozkoumat. Přitáhl si mě blíž k sobě. Jeho levá ruka zaujala místo na mých zádech, aby si mě mohl líp přidržet, aniž bychom se přestali krásně líbat. Jeho druhá ruka sklouzla zpět k mému zadku, kde... aaach, ano...

Pronikl do mě hned třemi prsty naráz, nebral si servítky, ale tohle mi taky ani trochu nevadilo. Tentokrát jsem já vzdychal do Hyunieho rtů, zatím co si mě on mega precizně a mega opatrně, přesto současně i docela divoce připravoval, což ve mně vyvolávalo další silný mix pocitů. Zatoužil jsem se pomilovat s Hyuniem všemi možnými způsoby... rychle a zběsile, pak zase pomalu a něžně... jak jen miláček bude chtít! Vzdychal jsem, maximálně si užíval první bolest i následující slast, a když pak do mě pronikl svým mužstvím... pořád ve stejné poloze ze spodu... umíral jsem touhou, aby tyto okamžiky naší mega intimní blízkosti nikdy neskončily... kéž by nikdy neskončily.