Min-Ki

„Už se těším domů." culil se Hyunie. „Chtěl bych si udělat další moc pěkný večer." mrkl na mě rádoby nevinně. „Vidíš to stejně jako já, lásko?" ujišťoval se zcela zbytečně, pořád s tím stejným úsměvem. Měli jsme za sebou celý den přednášek a cestou od metra jsme skočili na nákup do malého obchůdku, který je nedaleko A5Blocku. Pondělí bylo jako vždy náročné, ale dnes jsme se oba cítili až překvapivě dobře. No, možná to vlastně nebylo až tak překvapivé. Celý víkend se víceméně nesl v pozitivním duchu, což byla velice příjemná změna pro naši psychiku, respektive pro tu mou. Včerejší oběd u Hyunieho mámy dopadl nad očekávání dobře. Jeho máma se ke mně chovala mile, Su-Jin se chovala mile a dokonce i jeho otec, který byl dost nečekaně doma, se na mě usmíval.

Nepadlo ani slovo o rychle se blížících Vánocích a já jsem proto moc doufal, že tentokrát všechno bude tak, jak si já a miláček přejeme... že Vánoce oslavíme tak, jak sami budeme chtít. Hee a Kang si své plány nechali pro sebe, ale to mně ani miláčkovi nevadilo. Pořád jsme věřili, že si ti dva své... snad brzké... zásnuby nerozmyslí. Nepřestalo mě mega moc těšit, že sobotní rozloučení s Young-Miniem proběhlo tak moc dobře... že mohl pár hodin strávit ve Woojinově i naší společnosti... a že pak on i jeho teta v pořádku dorazili do Busanu. Absolutní pohodu mi sice tak trochu kazil Han... tele jedno, ach jo... ale já jsem si kvůli němu nemínil úplně kazit náladu. Stejně tak cesta vlakem, kterou jsem jako vždy prospal, mi nezabránila v tom, abych se nepřestal cítit skvěle.

Doufal jsem, že se Han konečně umoudří, když už mu Felix všechno řekl a že svou situaci ohledně své zamilovanosti začne dřív nebo později řešit. Prozatím jsem se jím však nemínil zabývat a lámat si jeho chováním hlavu... beztak by to k ničemu nebylo... což mi dost umožnil i Lix tím, že nám znovu nevolal a ohledně dalšího vývoje se zamilovaným teletem nijak neinformoval. Doma v Gangnamu jsme si s miláčkem napustili vanu, v klidu relaxovali a pak jsme se mega moc krásně pomilovali. Byl to zkrátka super víkend a mega moc úžasný večer s mým milovaným Hyuniem... vlastně i část noci, hihi. V pondělí ráno jsme však do školy nevyrazili unavení a nevyspaní, ale spíš naopak, cítili jsme se oba víc než jen v pohodě... byli jsme šťastní, konečně.

Bože, ne že by mi ve škole nechyběl Tenie a ne že bych si na něho každou chvíli nevzpomněl. Pro mě je a ještě dlouho bude mega těžké zvyknout si, že už nesedí vedle... že si s námi o přestávkách nepovídá, že nedělá žádné kravinky... ale i absenci Tenieho jsem dnes jaksi zvládl překousnout, samozřejmě s nemalou pomocí mého miláčka. Přednášky jsem tedy přežil ve zdraví a kupodivu mě ani na večer neopustila ryze pozitivní energie. „Nemám žádné námitky, miláčku." odtušil jsem s podobným úsměvem, který mi věnoval Hyunie.

„Taky se moc těším domů!" ujistil jsem ho zcela upřímně. Nemohl bych přece cokoli namítat, ještě když miláčkův tón sliboval tak moc... že by další úžasný sex?! „To moc rád slyším!" ještě víc se uculil. Právě jsme procházeli prostranstvím A5Blocku kolem druhého dětského hřiště a blížili se tak k našemu domu, když v tom se ozvalo povědomé a velice radostně znějící blafkání, na což se k nám začala řítit nějaká chlupatá koule, která se okamžik na to zformovala v nám již mega dobře známé stvoření... Yeontana.

„Ahoj, pejsku." přivítal jsem radostně Drobka, který patří mému bráškovi. „Kdepak máš páníčky?" zajímal se s úsměvem Hyunie, zatím co Yeontan vesele poskakoval kolem nás, aniž by přestal radostně blafkat, což mohla, ale taky nemusela být odpověď na Hyunieho otázku. Vlastně ani odpovídat nemusel, protože jeden z jeho páníčků se ozval sám. „Min-Ki... JR!" zaslechli jsme radostně znějící Jung-Kookieho hlas, na což jsme zahlédli i Kookieho samotného. Netuším, jak je možné, že jsme si ho před tím nevšimli, zvlášť když stál blízko našeho vchodu, ale je docela možné, že tam přišel až teď. Culil se na nás stejně radostně, jak zněl...

... a v dalším okamžiku už byl u nás, aby mohl vroucně obejmout mou maličkost a hned na to taky mého miláčka, jen o trošičku nejistěji. Bože... byl jsem mega moc happy, že jsme na brášku takto nečekaně narazili, i já jsem mu samozřejmě objetí láskyplně oplatil a Hyunie se ani trochu nebránil, taky Kookieho moc mile objal. Až teď jsem si naplno uvědomil, jak moc mi Jung-Kookie chyběl, ach jo. „Jdete ze školy?" zajímal se s pořád stejným úsměvem. „A ty jsi byl kde, že jsi jen tak polehku?" odpověděl jsem mu otázkou, protože mi v tu chvíli došlo, jak málo je oblečený. Starost o jeho zdraví u mě na okamžik přebila všechny pocity stesku. Byl už večer a proto taky docela dost velká kosa. I když úplně nemrzlo, jednalo se o typicky podzimní počasí hodící se na blížící se polovinu října.

Jung-Kookie na sobě sice měl tričko s dlouhým rukávem, ale podle mého názoru moc tenké na to, aby ho mohlo dostatečně zahřát a je fuk, že i já jsem občas takto zbytečně „zmrzal". „Neboj se, Ki... mi není zima." reagoval s klidným úsměvem. „Tae-Hyungie dnes přišel ze školy dřív..." vysvětloval pořád stejně klidně. „ale je moc unavený, proto jsem já sám vyběhl vyvenčit Yeontana." usmál se na pejska, který aktuálně vrtěl ocáskem u jeho nohou. „Spěchal jsem a nějak jsem se zapomněl obléct, ale vážně..." znovu se uculil na mě. „jsem tady venku jen na skok a je mi fajn." „Ok, to je dobře." pousmál jsem se nejen s úlevou, ale současně i mírně lítostivě díky Kookieho zmínce, že je tady jen na skok. Znovu jsem si totiž uvědomil, jak moc mi chyběl nejen on, ale taky náš čas, který jsme během venčení pejska trávili na „pavoukovi", kam mimoděk zabloudil můj pohled. Kdy jsme tam vlastně byli naposledy? Zapomněl jsem...

„Mrzí mě, že už nemáme tolik času na pořádné popovídání." odtušil smutně bráška, který zřejmě sledoval můj pohled, a proto mu došlo, na co asi právě myslím a trefil se. „Ale... oba toho máme moc, je to tak?" pousmál se, jakmile jsem se znovu podíval do jeho vesele smutných očí. Bože jo... asi to zní jako směšný paradox, ale já jsem doopravdy viděl jiskřičky štěstí v jeho aktuálně posmutnělých očích, proto mi připadaly vesele smutné. „Máš pravdu... oba toho máme moc." přikývl jsem, zatím co Hyunie stál vedle mě mlčky a jen se mírně usmíval. Netušil jsem čeho přesně má bráška moc, když ještě nechodí do školy, ale nemohl a nechtěl jsem mu cokoli vyčítat, protože má naprostou pravdu. Ani já jsem mega dlouhou dobu neměl čas za ním zajít a pořádně se mu věnovat, tohle jsem si dost dobře uvědomoval, i když ani tohle vědomí mi nebránilo v lítosti, že je to tak, jak to je.

„Co vlastně pořád děláš?" vyzvídal jsem, zatím co jsme se všichni tři pomalou chůzí vydali směrem ke vchodu, s pejskem v patách. Jung-Kookie se už mínil vrátit domů za Tae-Hyungiem a my dva jsme taky neměli žádný důvod setrvávat venku. „Maluješ?!" nadhodil jsem jednu z možností, kterou jsem si byl zcela jistý. „Přesně tak!" přikývl s radostným úsměvem. „Hodně maluju!" Hned na to mně i miláčkovi nadšeně povykládal, jak se snaží co nejvíc malovat nejen proto, aby se zajel do starých kolejí a usnadnil si tak návrat do školy, který ho čeká už v příštím semestru, ale taky proto, že mu Seok-Jin zřídil stálou expozici v jeho galerii, což vyžaduje neustálý přísun nových děl. Upřímně jsme mu oba pogratulovali a Kookie se pak potěšeně červenal. „Představte si, že jsem už prodal pár obrazů." nepřestával zářit štěstím. „Já... věřili byste tomu?" zatvářil se nevěřícně. „Proč bychom tomu neměli věřit?" podotkl s úsměvem Hyunie.

„Maluješ moc krásně, takže není čemu nevěřit!" ujistil jsem Kookieho s pýchou v hlase a dost živou vzpomínkou na jeho narozeninovou oslavu, kde prodal minimálně jeden ze svých obrazů. Bylo mi jasné, že miláček svou otázku myslel přesně takto. Jung-Kookie prostě maluje úžasně, Hyunie jeho tvorbu uznává stejně jako já a Hong-Gi... ten mladý a pohledný muž na kterého jsem tak nesmyslně žárlil, ale pak ho zcela pustil z hlavy (Hyunie naštěstí taky, určitě jo)... byl tím prvním kupcem, jestli se nepletu. „Ty ještě prodáš stovky obrazů, tím jsem si jistý!" přesvědčoval jsem brášku zcela vážně a víc než jen upřímně. Nepochyboval jsem, že to tak bude a Hong-Giho jsem rozhodně nemínil řešit. „Jenže ty obrazy musím nejdřív namalovat." pousmál se ještě víc potěšený mými slovy, ale taky s nahlas nevyslovenou připomínkou, že mu malování skutečně zabere mega hodně času, ach jo.

Nastoupili jsme do přivolaného výtahu. Jung-Kookie pak na nás téměř jedním dechem vysypal, že sice hodně maluje, ale rozhodně to není jediná činnost, kterou provádí. Tae-Hyungie je bohužel až moc zaneprázdněný školou, ale i tak se mu snaží věnovat, jak jen to jde a neustále ho dělá šťastným. Bráška prý pořád dokola přemýšlí jak mu oplatit narozeninové překvapení, jenže prozatím ho nic pořádného nenapadlo, což však nic nemění na faktu, že je neustále mega moc happy. Však on na něco přijde... nepochyboval, že ho něco napadne a já jsem věřil, že vymyslí něco úžasného. Bože, bylo moc krásné slyšet o Jung-Kookieho štěstí přímo z jeho úst. Nic jiného než štěstí jsem totiž bráškovi nepřál a to stejné štěstí jsem samozřejmě přál i Taemu.

Vůbec jsem nepochyboval, že naši miláčci jsou šťastní, ale Kookie mě mega moc potěšil tím, že mi jejich štěstí osobně potvrdil. Neměl jsem žádný důvod Kookiemu nevěřit, navíc oči nelžou. V jeho očích jsem si to velké štěstí mohl přečíst stejně, jako kdybych četl v knize. Dozvěděli jsme se taky, že už nemusí chodit na terapie. „Pořád se s taťkou Lee vídám." usmíval se. „Ale jsou to jen osobní návštěvy... je moc milý, i jeho žena je moc milá!" nepřestával se happy culit. „Vídáš se s taťkou Lee?" odtušil jsem s mírně zmateným výrazem. To jsme už dávno zastavili v pátém patře, ale bráška ještě nemínil vystoupit. „Jo, vídám se s taťkou Lee." přikývl, na což mi připomněl, že se jeho psychiatr už v nemocnici stal jeho náhradním tátou.

Bože... bál jsem se zeptat, co se stalo s jeho pravým tátou, proto jsem se raději nezeptal. Tušil jsem totiž, že jde o smutnou záležitost... až do teď se tady neukázal nikdo z jeho rodiny (byl jsem si jistý, že to tak je) a Kookieho babička bohužel před loňskými Vánocemi umřela, ach joooo... a kazit právě teď bráškovi radost pitomýma otázkama jsem si ani trochu nepřál. Už jsem si jaksi zvykl, že se nemám vyptávat na věci, o kterých on sám nemluví... snažil jsem se jeho mlčení respektovat. „Taky dost často chodím s miláčkem Tae-Hyungiem tancovat do Hobiho studia." vyprávěl pořád ve dveřích výtahu. „Kdo je Hobi?!" zadumal se Hyunie.

„Hobi... Ho-Seok, jeden z Taeho bývalých spolubydlících." ještě víc se uculil Kookie, na což Hyunie přikývl, jakože přesně věděl o kom je řeč. Taky jsem si dokázal vybavit, kdo to je. Ten kluk byl na Kookieho oslavě stejně jako Yoon-Gi a Jimin... ani na ně jsem úplně nezapomněl. Rozhodně jsem Hobiho i ty dva potkal taky na svatebním obřadu miláčků, byli na mé a Min-Hově kolaudačce a taky... právě teď se mi to překvapivě vybavilo... mě dokonce navštívili v nemocnici po mém pádu ze schodů. Hobi mi přece zachránil život! Potkali jsme se nejen na předvánočním večírku u Kookieho, ale Yoon-Giho jsme navíc potkali i ve Wings. Myslím, že ho miláček zná víc než já. „Nebýt taťky Lee nikdy bych se k tanci nevrátil." povzdechl si bráška, na což se znovu rozzářil. „Ale teď mě tanec baví skoro tak moc jako malování!" už zase se jen a pouze culil. „Je super, že Hobi otevřel své vlastní taneční studio a že tam můžeme s Tae-Hyungiem zajít kdykoli se nám zachce... vlastně, kdykoli máme čas." opravil se s pořád stejně happy úsměvem.

„Bylo by to ještě víc super, kdybyste tam někdy zašli s náma." mrkl na mě i na Hyunieho. „Jakože máme málo tance ve škole, jo?" ušklíbl se miláček. „Jakože bychom si mohli zatancovat společně?!" odtušil Kookie s podobným úšklebkem jaký předvedl Hyunie. „Wow... moc rádi tam s váma někdy zajdeme!" vyhrkl jsem mega moc nadšeně, aniž bych o Kookieho návrhu musel jakkoli přemýšlet. Ne že bych nebyl dost zničený z našich školních tréninků... rozhodně jsem byl, tanec v rámci tréninků mně i miláčkovi naprosto stačil... ale i tak jsem neměl sebemenší důvod ohledně Jung-Kookieho návrhu váhat. I Felixovi jsme přece vyhověli a zašli s ním do Layova tanečního studia... tehdy ještě v prváku netancoval a po tanci mega moc toužil... a to ani není Jung-Kookie, tedy můj de facto bráška. Nejít tancovat s bráškou by byl totální zločin, hihi.

„Fajn, budu se těšit." chytl se stejně nadšeně mých slov Jung-Kookie. Hned na to nám došlo, že už je nejvyšší čas na naše loučení, ach jooo. Nejenže bylo dost zvláštní, že s náma Kookie vykecává ve dveřích výtahu... Yeontan už dávno poskakoval u dveří od jeho bytu... ale taky se někdo v přízemí domáhal výtahu, který jsme my tři úspěšně blokovali. Všimli jsme si, že bliká tlačítko označující přízemí a rozhodně nezačalo blikat až teď. „Musíme si někdy oba udělat čas na pořádný pokec." povzdechl si Jung-Kookie. „Můžeme si spolu pořádně pokecat třeba při venčení Yeontana?!" navrhl jsem a bráška s mým návrhem bez zaváhání souhlasil. „Doufám, že nám to vyjde brzy." dodal s nadějí, zatím co už byl duchem doma u Taeho, tím jsem si byl podle jeho výrazu dost jistý. „Dobrou noc, kluci." vydechl. Ještě jednou a naposledy mě něžně objal, uculil se na Hyunieho a pak nechal dveře od výtahu, aby se zavřely, a my dva jsme tak mohli vyjet do sedmičky.

Jong-Hyun

Líně jsem se protáhl, a aniž bych otevřel oči, hrábl jsem po Min-Kiho mobilu, který jako většinou ležel na nočním stolku. Až pak jsem od sebe rozlepil víčka, abych mohl zjistit kolik je hodin... už deset. Vlastně... teprve deset, hehe. Miláček ještě poklidně oddechoval, ale tohle mi ani trochu nevadilo. Proč by si nemohl pořádně pospat, když právě začal víkend, že? Páteční trénink nám oběma dal zabrat víc než tréninky před tím... zatracený balet... takže Ki potřeboval řádně si odpočinout, navíc nebylo kam spěchat, takže ani já jsem se nehrnul z vyhřáté postele. Odložil jsem mobil zpět na noční stolek, přitulil se ke svému spinkajícímu zlatíčku a znovu zavřel oči. Bože díky... cítil jsem se skvěle.

Nejen páteční trénink, ale celý týden byl dost náročný, ostatně jako vždy. Pondělí jsme s miláčkem přežili v super náladě po povedeném víkendu a jeho náladu ještě víc zlepšilo nečekané setkání s Kookiem. Taky jsem byl mega moc rád, že jsme toho kluka po dlouhé době potkali. Bože... od jeho narozenin v září s ním můj miláček vůbec nemluvil, což bylo víc než před měsícem, tak ten čas pitomě letí. Ki byl happy nejen díky setkání s jeho blízkým kamarádem, ale taky proto, že Kookie je happy a daří se mu, za což jsem byl happy i já. Přál jsem Kookiemu s Tae-Hyungem jen to nejlepší a přál jsem si, aby jim to štěstí vydrželo navždy, tak jako mně a mému zlatíčku... kéž by to tak bylo.

Pondělní večer byl boží a nejen díky setkání s Kookiem, ale taky proto, že vyšly mé plány. Uvařili jsme si sice rychlou, ale i tak mega chutnou večeři, podívali se na romantický film a už během děje, který jsme absolutně nevnímali, jsme se úžasně pomilovali. Nikdo nás naštěstí nevyrušil... zbytek večera byl jen o nás dvou! Během týdne už však bylo všechno jinak. Začala na nás víc a víc doléhat únava, navíc jsme byli v kontaktu nejen s přáteli, Min-Kiho mámou, ale dokonce i můj snad brzy budoucí švagr se ozval. Abych to vzal hezky popořádku... už v úterý jsme si volali s Teniem a Taeyongem, abychom se mohli dozvědět, že Tenie sice chodí na terapie, ale prozatím z nich není ani trochu nadšený. Prý mu vůbec nepomáhají, ale... sakra... byl teprve na dvou sezeních, tak co čeká? Zázraky?

S hrdličkama jsme pak byli v kontaktu po zbytek pracovního týdne. Kromě údajně neúspěšných Tenieho sezení se jim oběma v Bang-Koku docela daří fungovat a podle Taeho se Tenieho výkyvy nálad staly méně častými, naštěstí. Ve středu se nám ozval Felix s tím, že Han nepřestává být teletem, jak nepřekvapivé. Prý s ním ani s Hyu-Jinem vůbec nemluví, jen je oba tak na půl pusy pozdraví... po ránu myšleno... a většinu času bohužel zůstává zalezený ve svém pokoji, mimo školu tedy. „Na Changa se ani nepodívá, na tož aby ho pozdravil." informoval mě i miláčka sklesle kamarád. „Jediná změna u něho nastala v tom, že už není blond... dnes si po škole zcela překvapivě obarvil vlasy, ale jen Tasmánský čert ví, co má v hlavě... nechápu ho." durdil se.

„Tedy, ne že bych nechápal jeho potřebu změny barvy... já sám si velice rád měním barvu vlasů, ale..." sypal na nás rozhořčeně. „copak u něho něco... cokoli... vyřeší pitomá změna barvy?!" „Pořád lepší, než aby se opil." ozval se z mobilu Hyun-Jinův hlas. „Han sice byl hodně velký debil, ale až dosud se nikdy neopil během týdne." namítl Lix. „Navíc slíbil, že už nebude pít... věřím mu." dodal s nemalou nadějí. Bože zachraň nás všechny... jen aby Han dodržel své slovo. Všichni čtyři jsme se pak shodli na tom, že je sice fajn, že se Han přes týden neopíjí a že změna jeho barvy vlasů je docela pozitivní záležitost, jenže taky jsme se shodli na faktu, že jeho zatvrzelá nekomunikace a taky neustálé neřešení jeho trablů s láskou nejsou pozitivní a to ani pouhou náhodou.

Netušili jsme, co si z nedělního „rozhovoru" s Felixem doopravdy vzal... tedy kromě údajného odhodlání znovu se neožrat... a na co přesně myslí, když absolutně nic... tedy nic podstatného (cokoli co by stálo za řeč)... nedělá. Podle Felixe neobnovil komunikaci s Min-Hem a to Lix ví zcela jistě, protože bez dovolení a hlavně tajně prohledal Hanův mobil. Pihovatý kamarád pak prohlásil, že ještě počká podle plánu. Týden... max dva... než začne jednat v Bang-Chanově nekompromisním stylu. Samozřejmě, že Hanova neaktivita mrzela nejvíc Min-Kiho, ale naštěstí ne až tak moc, aby se tím užíral. Věřil, že Felix dřív nebo později svého spolubydlícího dokope k nějaké akci a já jsem tomu věřil taky. Když si náš pihovatý kamarád původem ze Sydney něco usmyslí, byl by za tím Tasmánský čert, kdyby mu to nevyšlo, hehe.

Min-Kiho máma nám během týdne zavolala jen proto, aby se ujistila, že se oba máme dobře. Řekli jsme, že je u nás všechno v pohodě, což Ji-Woo moc potěšilo. Vlastně jsme jí ani trochu nelhali. Tenie se snaží bojovat v Bang-Koku, Young-Min se má dobře v Busanu... i on se nám ozval (prozatím ještě řeší nějaké záležitosti ohledně pobytu v Miami, ale jsou to prý jen drobnosti k doladění a brzy určitě odletí)... Min-Hyunovi se daří v Tokiu, jen Kang... zavolal ve čtvrtek... si podle jeho vlastních slov není stále dost jistý romantikou, kterou by měl totálně oslnit mou sestru při žádosti o její ruku. Byl jsem si však jistý, že někdo jako je on... člověk s ryze uměleckou duší... nakonec zvládne zdolat takto banální překážku, což jsem mu řekl a nejen proto, že mě v tu chvíli nic lepšího nenapadlo.

Hee se určitě neurazí, když Kangova romantická žádost nebude romantická až tak moc. Nemusí to přece proběhnout stejně, jako kdyby to byla scéna z nějakého zaláskovaného seriálu, nebo snad jo? Na druhou stranu, oba jsou totálně zapálení herci a oba určitě mají zkušenosti s podobnýma scénama, tak je dost možné, že ta žádost proběhne přesně v duchu nějakého K-dramatu... ale kdo ví?! V podstatě je jedno, jak přesně ten romantický akt proběhne. Nejdůležitější je přece fakt, že si Kang chce Su-Hee vzít za ženu z upřímné lásky, že Hee jeho city opětuje a její plány pro budoucí život se naprosto shodují s těmi jeho, což se nejspíš nedá říct o Hanových plánech, bohužel. Jaké vlastně má plány on a jaké plány má Min-Ho? Chtějí oba strkat hlavu do písku a nic neřešit? Bože nezatracuj mě... je to jen jejich věc, ne? Ok, tak jen prozatím.

Kang se hodil do klidu s tím, že určitě na něco přijde a já s miláčkem jsme mu samozřejmě fandili. V neposlední řadě se i Kookie má moc dobře a tohle vědomí jen umocňovalo Min-Kiho a tedy i mou vlastní pohodu, takže skutečně nešlo o žádnou lež. Po všem tom trápení jsme zkrátka nechali věci a události jen tak plynout, radovali jsme se i z pouhých maličkostí. Každý jeden úspěch a sebemenší posun někoho z našich přátel nám dělal velkou radost stejně jako fakt, že i my dva jsme dokázali úspěšně přežívat ve škole. Během týdne jsme Kookieho znovu nepotkali a nebylo dost prostoru k tomu, aby ho Ki navštívil, ale s tím se tak nějak počítalo, zřejmě i proto miláček nebyl smutný a rozhozený.

Felix se nám od středy neozval, žádné novinky ohledně Hana se tedy nekonaly... prostě normálka... a dnes... po probuzení... mi všechno tohle blesklo hlavou, ale rozhodně jsem se ničím nemínil zabývat víc než je těsně po probuzení zdrávo. Ne v sobotu dopoledne, sakra. Přál jsem si jen tak ležet, tulit se k miláčkovi a v poklidu čekat, až se probudí. Jenže to by si někdo jiný nesměl přát něco jiného než já... znovu sakra! „Hyunie?!" vydechl rozespale Ki, jakmile jeho mobil odmítal přestat s otravným vyzváněním. „Můžeš se... prosím... podívat, kdo mi volá?" „Felix." povzdechl jsem si, jakmile jsem zaznamenal jeho jméno na displeji. Nemusel mě žádat, abych přijal kamarádův hovor, udělal jsem tak bez vyzvání.

„Kluci?!" ozval se hned na to Felixův rozhořčený hlas, aniž by se obtěžoval s nějakým pozdravem. „Mám na vás velkou prosbu... musíte k nám oba přijet dřív, než Hana zabiju." „Proč bys ho měl zabíjet?" zarazil se Ki, který už byl maximálně probraný. „Třeba proto, že se konečně uráčil se mnou promluvit, jenže jediné co z něho leze, jsou totální sračky?!" čertil se Lix. „Tvrdí mi, že jsem si všechno ohledně Min-Ha vymyslel... prý je totální nesmysl... prostě kravina... aby do něho ten kluk byl zamilovaný." „Takže ti nevěří?" zarazil jsem se i já. „Přeskočilo mu... nechce mi věřit, nebo nevím, o co mu sakra jde." nepřestával se vztekat kamarád.

„Ki... zlato..." obrátil se změněným tónem pouze na Min-Kiho, na což si dramaticky povzdechl... jako bych slyšel svou ségru, hehe. „Rozhodně k nám musíš přijet alespoň ty! Jedině ty totiž můžeš tomu idiotovi Ji-Sungovi potvrdit, že nám Min-Ho skutečně přiznal, že je do něho zamilovaný... tobě ten pitomý klokan snad uvěří." přesvědčoval ho s mega velkou naléhavostí v hlase, přesně jak to on umí. „Přijedeme k vám oba co nejdřív." odpověděl mu i za mě bez sebemenšího zaváhání miláček, na což jsem si povzdechl stejně teatrálně, jak si před okamžikem povzdechl Felix.

Nemohl jsem však cokoli namítat, neuspěl bych. Bože, doopravdy mě hned nezatracuj... já jsem vlastně ani nechtěl cokoli namítat, protože i mně přece jde o Hanovo blaho. Přiznávám sice, že kdyby nám Lix zavolal až po obědě, zajímal bych se o Hanovo blaho o kotel víc než právě teď... to vážně nemůžu popřít... ale aktuálně se mi zželelo Felixe, takže v těchto okamžicích ne úplně dostatečný zájem o Hanovo blaho musel jít stranou. Navíc se Ki zajímal až moc...

Min-Ki

„Han je neskutečné tele!" rozčiloval se Hyunie cestou metrem. Vlastně, on se nepřestal rozčilovat od chvíle, kdy nám zavolal Felix, ach jo. „Měl jsem o dnešním dnu úplně jiné představy." dodal s nepřeslechnutelným zklamáním v hlase. Bože... v podstatě jsem ho dost dobře chápal. Hned po telefonátu jsme se rychle oblékli a trochu se upravili, na což jsme vyrazili z bytu, protože jsem spěchal. Miláček si ani nestihl dát kafe. Taky bych si přál zůstat s ním doma, ale namísto klidu nás oba čeká přesvědčování jednoho zaláskovaného telete, které z nějakého záhadného důvodu odmítá uvěřit, že jeho a Min-Hovy city můžou být vzájemné.

Bože... proč Han Felixovi nevěří? Bude má a Hyunieho přítomnost k něčemu dobrá? Možná jsme mohli zůstat doma?! „Promiň." špitl jsem provinile. „Ty se mi nemusíš za nic omlouvat, Min-Ki." pousmál se, na což něžně pohladil mou tvář. „Nebyl bys to ty, kdybys Felixe ignoroval, kdyby ses nepokusil pomoct Hanovi a jen tak zůstal v posteli, a já tě miluju přesně takového, jaký jsi." dodal nejen s upřímností, ale taky mega velkou láskou v hlase. „Taky tě moc miluju, přesně takového jaký jsi, Hyunie." vydechl jsem dojatě a se stejnou láskou v hlase. I před lidmi jsme se pak krásně políbili.

Bože... teď bych byl víc než jen rád, kdybychom byli spolu doma a hezky v pelíšku. Asi bych svého miláčka sežral samou láskou, minimálně bych se s ním úžasně pomiloval... ach jooo. Na druhou stanu, vážně bych nemohl nechat Felixe ve štychu. Vážně bych nemohl ignorovat ani to tele Hana, za kterým právě teď jedeme, jen abych se mu pokusil promluvit do duše a otevřít mu oči. Nechápal jsem, o co u něho jde. Jaký má reálný důvod k tomu, aby pochyboval o Felixových slovech? Nevěří v Min-Hovu zamilovanost, protože měl velkou kocovinu, když to na něho jeho spolubydlící před týdnem vysypal? Jde třeba i o dost nešetrný způsob, jakým se to dozvěděl? Bojí se snad z nějakého... pro nás prozatím totálně záhadného... důvodu uvěřit? Na tyto otázky mi musí odpovědět Han, a když ne, snad mě bude alespoň poslouchat. Bože... kéž by s ním byla alespoň trochu rozumná řeč, ach jo a ještě stokrát ach jo.

„Jééé... ahoj, kluci. To je super, že už jste tady!" vítal nás s nadšenou úlevou v hlase Felix, který na nás z nějakého záhadného důvodu čekal před domem. „Proč na nás nečekáš v bytě?" nechápal namísto pozdravu Hyunie. „Nechal jsi tam Hana samotného, aby se mohl zamknout ve svém pokoji?" „Pche..." odfrkl si kamarád. „Není tam sám... hlídá ho Jinie." pousmál se, na což znovu zvážněl. „Nejsem přece tak blbý, abych mu dovolil zalézt do pokoje." pokračoval rozhořčeně, zatím co jsme už všichni tři svorně šlapali po schodech. „To poslední, co bych chtěl..." rozčiloval se. „je hulákat na něho přes zamčené dveře s vědomím, že mě nejspíš vůbec neslyší... nebo spíš tebe, Ki." pousmál se na mě. „Co přesně mu mám říct?" vydechl jsem nejistě. „Myslím... co jiného než jsi mu už řekl ty? Co jsi mu vlastně dnes řekl a jak je možné, že s tebou chtěl mluvit, ale přesto ti nevěří?"

Felix nám pak v rychlosti sdělil, že za ním Han přišel do obýváku a sám od sebe se na Min-Ha a Felixovo týden staré sdělení zeptal. Lix mu pak zopakoval téměř všechno, co na něho vykřičel před tím, na což se prý Han zasekl a prohlásil, že je to blbost, že si Felix trapně vymýšlí a pak chtěl zalézt do svého pokoje, což mu Felix samozřejmě nedovolil. „Ztratil jsem nervy." vyprávěl už zase naštvaně. „Nechtěl jsem však na něho znovu křičet a už vůbec se s ním nějak dlouho dohadovat, proto jsem rovnou zavolal vám..." omluvně se na mě i na Hyunieho pousmál. „Nemůže mě jen tak obviňovat ze lži... pitomec... ale tady nejde jen a pouze o mou čest, i kvůli němu moc potřebuju, aby pravdu slyšel přímo od Min-Kiho..." ještě omluvněji se pousmál pouze na Hyunieho. „Chápeš... on mluvil s Min-Hem víc než já... on..."

„To je v pohodě, já to chápu." přikývl smířlivě miláček, aniž by nechal Lixe domluvit. „Udělal jsi dobře, že jsi nám zavolal, protože volat Min-Hovi by asi nešlo." dodal trefný fakt. „Taky si myslím, že nahánět přímo Min-Ha by za těchto okolností nebylo to nejlepší řešení." přikývl jsem už téměř bez nejistoty a s rychle nastupujícím odhodláním přimět to tele Hana uvěřit všemu, co mu na rovinu řeknu. „Přesně..." povzdechl si Felix. „Za Min-Hem musí zajít Han osobně... jen on sám, až si konečně udělá pořádek v hlavě." „Dnes ho společnýma silama přesvědčíme o Min-Hově zamilovanosti a on si pak v hlavě uklidí... určitě." mrkl jsem na našeho stále rozhozeného kamaráda. „Jo... společnýma silama... to dáme, určitě!" uculil se. Právě jsme vešli do bytu.

Jong-Hyun

„Chang-Bin zatím nevylezl z pokoje a Jinie je spolu s Hanem v obýváku." informoval nás potichu Felix, zatím co jsme se já a Ki zouvali a svlékali z podzimních bund. „Ví Han, že za ním přijdeme?" ujišťoval jsem se jen tak pro jistotu. „Byl u toho, když jsem vám volal." odtušil suše kamarád. „Myslím si, že to aktuálně nemá ve své hlavě úplně v pořádku, ale až tak blbý, aby nepochopil, že za ním přijdete, snad není." „Han rozhodně není blbý, je jen trochu víc zmatený." hájil to tele miláček a já s Felixem jsme s ním v podstatě souhlasili. Bože zachraň nás všechny... Han je mega zmatené tele, ale nikdo z nás si nemyslí, že je blbý, to fakt ne.

„Doufám jen, že Jinie hlídá Hana pořádně... že nestihl zdrhnout." zašeptal ještě Lix. Okamžik na to jsme už všichni tři vcházeli do obýváku, abychom mohli zjistit, že Hyun-Jin sedí na pohovce a Han kus od něho na křesle, ale kromě toho, že působí jako hromádka neštěstí... 

... se ani v nejmenším nepokouší zmizet za dveřmi svého pokoje nebo kdekoli jinde. Vůbec se neobtěžoval zvednout hlavu, aby se na nás mohl podívat... případně pozdravit... i když musel zaznamenat naši přítomnost. Nebo... bože... možná byl tak duchem mimo, že by si nevšiml ani bomby, která by vybuchla v jeho těsné blízkosti, těžko říct. Jen zběžně jsem sjel pohledem jeho nový vzhled... nová barva mu vážně sekla... na což jsem se uvelebil na koberci blíž k Hanovi a Ki pochopitelně zaujal místo vedle mě. Felix se nasáčkoval za svým miláčkem, aby se pak oba mohli zadívat na zkroušeného Hana. Hyun-Jin téměř smutně a Felix pořád dost naštvaně...

„Hane?!" kuňkl smutně miláček, kterého pohled na zkroušeného kamaráda pochopitelně nenechal v klidu. „Proč nevěříš Felixovi, že je do tebe Min-Ho zamilovaný?" ptal se rozechvěle. „On je do tebe zamilovaný, řekl to a já jsem byl u toho, tak tomu prosím věř, je to pravda!" pokračoval naléhavě, jakmile s ním Han navázal nejistý oční kontakt. „Proč bych tomu měl věřit?" téměř popotáhl. „Kdyby byl do mě zamilovaný tak jak Felix tvrdí... a ty teď vlastně taky, tak..." doopravdy popotáhl. „proč se mi za celé dva týdny ani jednou neozval, he? Já vím proč..." znovu popotáhl. „protože mi oba věšíte bulíky na nos! Nevím, co tím sledujete, ale..." „Tak dost!" vyhrkl mega naštvaně Felix. „Mě si klidně obviňuj ze lži, ale Min-Kiho do toho laskavě nezatahuj!" „Ne, nikoho nesmí jen tak bezdůvodně nazývat lhářem!" ozval se rázně Hyun-Jin.

„Já... omlouvám se." ještě víc zkroušeně popotáhl Han. „Já jsem to tak nemyslel... já..." se slzami v očích se podíval nejdřív na Felixe a pak taky na mého miláčka. „Jen tomu nedokážu uvěřit... protože... jak by do mě mohl být Min-Ho zamilovaný? Zrovna do mě, když všechno jen kazím?!" „Zlato..." povzdechl si pořád stejně smutně Ki. „Jak jeho zamilovanost přímo souvisí s tím, že podle tebe všechno jen kazíš?" „Třeba tak..." ještě jednou popotáhl Han. „že pokud do mě skutečně byl zamilovaný, tak teď už rozhodně není! Všechno jsem zvoral, proto se mi ani jednou neozval... má mě plné zuby a je fuk, co mi tady a teď říkáte. Min-Ho mě už nechce vidět a já ho chápu... nejdřív jsem ho trapně políbil, když jsem byl opilý a pak jsem vytuhl kdesi venku... vůbec netuším, jak jsem se tenkrát dostal do postele a... nechte mě být, tohle nemá žádný smysl!"

S tím se chtěl zvednout z křesla a zdrhnout, ale já jsem mu v tom pohotově zabránil. „Nemyslím si, že rozhovor s tebou nemá smysl." oznámil jsem mu, jak nejpřísněji dokážu, jakmile se mi ho podařilo udržet v křesle. „Sakra, Hane!" pokračoval jsem překvapivě o kotel přísněji... původně jsem si myslel, že přísněji to už nejde. „Zkus pro jednou nevyšilovat a všechno s námi v klidu probrat... můžeš se o to alespoň pokusit?" naléhal jsem na něho. „Hmmm..." přikývl už téměř brečící. Bože zachraň to tele Hana... nemínil jsem ho nějak deptat, ale nechat ho zdrhnout, aby se mohl dál o samotě trápit, mi nepřišlo jako to nejlepší řešení. Ne, to vážně už ne... stačilo!

Svorně jsme se pak snažili Hana přesvědčit, že chybovat je přece lidské, že neudělal nic, co by se nedalo napravit... taky jsme zmínili, kolik chyb jsme kdysi udělali my čtyři a přesto já teď chodím s Min-Kim a Felix s Hyun-Jinem (jsme šťastní)... a že nemá unáhleně rozhodovat za Min-Ha, protože s ním nemusí být všechno ztracené. „Musíš si s ním promluvit, on určitě čeká, až se odvážíš a přijdeš za ním." přesvědčoval Hana Ki. „On sám mně a Felixovi řekl, že by si s tebou chtěl promluvit." naléhal. „Tak proto se mi vůbec neozval?!" kuňkl nepřesvědčeně Han. „A ty ses mu snad ozval?" zamračil se na něho Felix.

„Copak jsem mohl?" ohradil se jako rozechvělost sama ještě víc zoufalý kamarád. „Vy pořád říkáte, že chybovat je lidské, vy čtyři jste teď šťastní, ale..." znovu popotáhl. „vůbec... ani maličko... netušíte, jak šíleně trapně se cítím, kdykoli na Min-Ha jen pomyslím. Pokaždé mě napadne, jak moc zhnusený musel být, když jsem ho kvůli té debilní flašce a Chang-Binově trapnému vyrypování políbil... jak moc mnou asi od předminulé soboty opovrhuje, když si myslí, že jsem pouze ubohý alkoholik, když vůbec nevěří, že jsem do něho zamilovaný a já ho přitom miluju, doopravdy ho miluju!" sypal ze sebe už mezi zoufalými vzlyky. „Nemohl jsem se mu ozvat... nemůžu... nedokážu mu jen tak jít na oči!"

Min-Ki

Bože... rvalo mi srdce vidět zoufale plačícího Hana a stejně tak mi rvala srdce jeho slova plná beznaděje. Musel jsem ho proto obejmout. Já sám jsem už pomalu ale jistě ztrácel naději, že se nám ho podaří uklidnit, natož tak přesvědčit, že nemá s Min-Hem cokoli vzdávat. „Ji-Sungie... zlato." vydechl jsem lítostivě po delší chvíli, kdy se konečně zklidnil alespoň natolik, aby přestal zoufale vzlykat. Ne, nemínil jsem to s ním vzdát! Stále jsem ho držel v objetí a konejšivě hladil jeho záda, zatím co on se ke mně unaveně tulil. „Já tě chápu..." pokračoval jsem v jeho konejšení.

„Věř mi, že asi tuším, jak se teď cítíš, ale..." zarazil jsem se, protože mě právě v tom okamžiku napadlo něco mega moc důležitého, respektive jsem si něco mega moc důležitého vybavil. Bože, vůbec netuším jak je možné, že jsem si na to nevzpomněl mnohem dřív, když by se doopravdy hodilo, kdybych se o tom nezmínil až teď. No, lepší později než nikdy... ne? „Vím zcela a naprosto jistě, že tebou Min-Ho neopovrhuje! Slyšíš? Kdyby tebou opovrhoval, kdyby byl zhnusený tím polibkem..." pokračoval jsem s nově nabytou rozhodností v hlase. „nešel by tě hledat, neuložil by tě do postele, nestrávil by v tvém pokoji celou noc a já bych ho pak ráno nemohl vidět, jak tě láskyplně drží za ruku!" „Co... cože?" zakoktal se Han, na což jsem se od něho odtáhl jen proto, abych se mohl zadívat do jeho stále uslzených očí. „Felix ti to před tím neřekl?" zarazil jsem se.

Pouze periferním viděním jsem pak zahlédl, jak se Felix rozhozeně plácl do čela, takže mi došlo, že nic z toho vážně nezmínil. Asi byl až moc rozčílený na to, aby ho napadlo říct Hanovi, že to byl Min-Ho, kdo ho opilého uložil do postele a zrovna tuhle konkrétní situaci s držením Hanovy ruky si evidentně nevybavil a to zřejmě jen proto, že o ní věděl jen z mého vyprávění. „Je to tak, jak říkám." pousmál jsem se na aktuálně mega moc zmateného Hana. „Viděl jsem na vlastní oči, jak tě Min-Ho drží za ruku a věř mi, že skutečně vypadal zamilovaně... nebyl zhnusený!" „Ale... to jako fakt?" pořád si to nedokázal srovnat v hlavě.

„Je sice pravda, že mně a Felixovi Min-Ho přiznal, že je tak trochu zklamaný." pokračoval jsem, aniž bych tušil, jestli všechno zachraňuju, nebo znovu kazím, jenže říct tohle všechno jsem prostě musel. „První polibek s tebou si představoval jinak, nelíbí se mu, že se často opíjíš, ale..." ještě naléhavěji jsem se zadíval do Hanových rozšířených očí. „věřím, že ses mu nikdy nehnusil, že se to během těch dvou týdnů nezměnilo a jediné co ty musíš udělat je jít za ním a promluvit si s ním... musíš mu dát najevo své city, aby o nich nemohl i nadále pochybovat... seber se a běž za ním!"

„Nemáš přece co ztratit... měl bys jít k němu domů ještě dnes a promluvit si s ním." přidal se ke mně vážně Hyun-Jin. Miláček a taky Felix samozřejmě se mnou a s Hyun-Jinem sdíleli zcela totožný pohled na věc. „Já nevím..." povzdechl si Han. „Ok... tak já uvidím... třeba jo, třeba za ním zajdu, ale... teď potřebuju být sám, prosím." Smutně se na mě podíval, na což jsem se zvedl z křesla tak, abych nepřekážel a on mohl odejít. Nikdo z nás čtyř ho nezastavil. Jen ať teď Han chvíli a pokud možno v relativním klidu přemýšlí, ale hlavně... Bože, prosím... ať si doopravdy všechno srovná v hlavě a konečně se zachová správně... ať si i nadále zbytečně neubližuje.

Jong-Hyun

„Nespěcháte ještě domů, že ne?" ozvala se směrem od Felixe otázka, kterou jsem neslyšel moc rád, ale se kterou jsem tak trochu počítal. „Vlastně ani ne." pokrčil jsem smířeně rameny, protože jsem si byl jistý, že Ki by neřekl opak. Určitě by rád zůstal, ještě když z Felixova tónu bylo zřejmé, že on sám si přeje, abychom se u nich zdrželi. Co naplat, však si to zdržení spolu s miláčkem nejpozději večer vynahradíme. „Tak bezva!" skutečně zajásal Lix. „Já jsem sice ještě nevařil... nebylo kdy..." zamračil se, na což se jeho obličej znovu rozzářil díky mega velkému úsměvu. „Můžeme si však něco uvařit a společně se pak najíst, co říkáte?" navrhl nám pořád s tím stejným úsměvem. „Jinými slovy..." ušklíbl se Hyun-Jin. „Sunshine se bojí, že Hanovi znovu totálně hrábne, proto vás tady nutně potřebuje jako posilu."

„My zůstaneme moc rádi!" ujistil ho i za mě miláček, aniž by se Felix stihl jakkoli vyjádřit. Svorně jsme pak zadoufali, že Han u sebe v pokoji přemýšlí o všem, co jsme mu řekli a že mu nezačne hrabat. Všichni čtyři jsme se přemístili do kuchyně. Chang-Bin se vůbec neukázal, ale to ani jednomu z nás nevadilo. Zrovna jsme se domlouvali, co dobrého si uvaříme... respektive Felix s Min-Kim nebo já s Felixem, abychom se u kuchyňské linky moc neplantali (Hyun-Jin nejspíš vařit neumí, hehe)... když se ve dveřích objevil převlečený Han. „Nečekejte na mě s obědem... odcházím." oznámil nám tónem, ze kterého nešlo úplně dobře rozluštit, v jakém se právě nachází rozpoložení. „Jdeš za Min-Hem?" vypískl Felix, jenže to už Han zmizel někde v předsíni, nic mu na jeho otázku neodpověděl. „Jestli se někde ožereš, zabiju tě!" zahulákal za ním ještě náš pihovatý kamarád, ale odpovědí mu už bylo jen pouhé prásknutí dveří.

„Řekněte mi, že právě teď míří za Min-Hem a že se nevrátí domů až večer a totálně opilý... prosím, řekněte to." zaúpěl v reakci na zvuk dveří Lix. „Ty sám přece pořád tvrdíš, že mu věříš... nebo je to jinak?" nadhodil mírně kousavě Hyun-Jin, na což se mu dostalo zamračeného pohledu od jeho miláčka. „Zmlkni!" doplnil svůj naštvaný pohled taky verbálně a Hyun-Jin poslušně zmlkl, nebo a to spíš, už nic dalšího neřekl. „Já věřím, že Han není úplný debil." kuňkl můj miláček. „Věřím, že i kdyby nešel rovnou za Min-Hem, nikde se neopije." „Jo... vlastně mu taky věřím." povzdechl si Felix. „Nic není jinak... věřím mu!" podíval se na Hyun-Jina, který jen nepatrně přikývl. Bože zachraň nás všechny... uvařili jsme oběd, pojedli jsme... dokonce i Chang vylez ze svého pokoje... jenže Han se stále nevracel, navíc si nechal mobil doma, takže jsme o něm neměli žádné zprávy. Šel k Min-Hovi domů? Nechlastá někde, i když ještě minulý týden tvrdil opak?

Felix byl jako na trní a nedokázal se zcela uklidnit, takže za těchto okolností jsme s miláčkem nemohli jinak, než se i nadále zdržet v bytě telat druháků. Nejen my dva, ale taky Hyun-Jin se snažil Felixe hodit do klidu, jenže to fungovalo jen pouhou chvíli, bohužel. „Nemám přece jen zavolat Min-Hovi?" nepřestával se strachovat, když už táhlo na šestou hodinu a my jsme neměli o Hanovi žádnou zprávu. Felix se doopravdy bál, aby se tomu klukovi něco nestalo, protože podle něho neodcházel v dostatečné psychické pohodě, což skutečně neodcházel. „Mohl se někde opít... určitě mohl." naříkal Lix. „Ne každý opilec má takové štěstí, že vyvázne bez nehody... může ho srazit auto, může spadnout do kolejí metra... a... a..." snažil se marně vymyslet nějakou další katastrofu. „Třeba se právě teď líbá s Min-Hem a ty zbytečně vyšiluješ, zlato." klidnil ho Hyun-Jin.

„Ok... jdu zavolat Min-Hovi!" vyhrkl Felix, ale už nic takového nestihl, protože se bytem rozezněl hlasitý zvuk zvonku. Všem nám pak spadla brada, když jsme okamžik na to zjistili, že ve dveřích nestojí nikdo jiný než Min-Ho, kterému chtěl před pár sekundami volat Felix. Přišel sám, bez Hana... sakra! „Ahoj... je Ji-Sung doma?" vydechl Min-Ho zaraženě po okamžiku, kdy my ostatní jsme se zmohli na pouhé mlčení. Bože, vážně šel Han chlastat, když se tady ukázal Min-Ho sám?! Min-Ho se tady nečekaně ukázal a Han není doma... Těžko říct, co se každému z nás honilo hlavou, zatím co jsme mlčky civěli na víc a víc zmateného Min-Ha. Určitě jsme všichni doufali, že se Han ve skutečnosti neopil, když už evidentně nešel za Min-Hem.

„Ne... není doma." vydechl konečně totálně bledý Felix. „Někam odběhl." doplnil ho rádoby klidně Hyun-Jin. „Oh... aha..." ještě víc se zarazil Min-Ho, na což viditelně posmutněl. „Tak fajn... nebudu vás rušit... pozdravujte ho pak ode mě." Už se chystal odejít, když ho Ki pohotově chytl za rukáv jeho kabátu. „Han se určitě brzy vrátí, neodcházej ještě... prosím." naléhal, i když na něm bylo dost dobře poznat, že si ani trochu není jistý správností svého počínání. Bože, neměl Min-Ho raději odejít??? Co když se Han vrátí až pozdě a bude opilý pod obraz? Nemínil jsem si připouštět tak jako Felix, že by se mu něco mohlo stát... ne, on i kdyby se ožral, neopustí ho opilecké štěstí.

Jenže Min-Ho... raději jsem nemínil domýšlet, jak moc si to u něho může Han posrat, pokud se skutečně vrátí ožralý. „Jo... pojď dál, nemusíš přece hned odcházet!" vzpamatoval se i Felix, který však nepřestával být bledý. Seděli jsme pak všichni v obýváku... i Chang-Bin tam byl... aniž bychom tušili, co máme říkat. Min-Ho mlčel stejně jako my, ani on zřejmě neměl náladu na nějaké vykecávání a těžko říct proč. Je možné, že byl až tak moc zklamaný díky zjištění, že Han není doma? Proč vlastně přišel? Civěl jsem na něho a snažil se přijít na to, co se honí jeho hlavou, zatím co se dívá někam do země a zarytě mlčí. Jen tak mimoděk mě napadlo, že je vážně zajímavé, že i on zvolil podobný odstín vlasů, jakým se aktuálně pyšní Han... jako by se snad telepaticky domluvili, nebo co... až na to, že tohle byla totálně bezvýznamná úvaha.

Sakra, bylo by mnohem lepší, kdyby se ti dva byli schopni verbálně dohodnout ohledně mnohem důležitějších aspektů, což je především jejich... minimálně... společná zamilovanost. „Asi to bude bodně trapná a taky blbá otázka..." osmělil se po mega dlouhé chvíli Felix. „ale..." pokračoval nejistě. „Proč jsi vlastně přišel?" Jako by mi četl myšlenky a vlastně nejen mi. Taky Min-Kiho, Hyun-Jina a Chang-Bina to mega moc zajímalo, i oni chtěli vědět, co konkrétního stojí za Min-Hovou návštěvou a ani jeden z nich svou zvědavost nedokázal skrýt. „Přišel jsem přece za Ji-Sungem, ne?" odtušil pořád ještě zmateně zaražený Min-Ho.

„Ok... fajn." povzdechl si hned na to. „Neviděl jsem Ji-Sunga celé dva týdny a..." nervózně se poškrabal na zátylku, zatím co my všichni jsme viseli pohledem na jeho rtech a rádoby trpělivě čekali, co z něho vypadne dál. „Chybí mi, tak... musel jsem jít za ním, když se on u mě ani jednou neukázal, ani se mi celou tu dobu neozval... potřeboval jsem ho znovu vidět." přiznal rozechvěle, jako by si něco takového vůbec přiznávat nepřál, natož tak aby to říkal nahlas, což nejspíš maličko proti své vůli přece jen udělal. „Takže..." vydechl s mega velkou nadějí Ki. „To znamená, že jsi do něho pořád zamilovaný?" ujišťoval se, div u toho neslzel. Ach, mé zlatíčko milované... „Já ano, ale..." viditelně posmutněl Min-Ho. „Co on?" Znovu si mega moc smutně povzdechl. „Myslím, že Ji-Sung mě má totálně u prdele... nevím, co jsem si od této návštěvy sliboval?!" zamračil se. „Jsem zřejmě naivně hloupý idiot... už raději půjdu." rozhodl se k nemilému překvapení náš všech.

Nestihli jsme však bleskově zareagovat... bohužel... a on se už dokonce stihl zvednout z pohovky, když jsme všichni zaslechli opatrné zabouchnutí dveří od bytu a pár okamžiků na to se ozval podobný zvuk, ale tentokrát patřící dveřím od Hanova pokoje. Všichni jsme se na sebe podívali s otázkou v očích... je střízlivý??? Bože, kéž by byl. Tedy až na Min-Ha, toho něco takového zřejmě nenapadlo, proto se do našeho vzájemného počumování nezapojil. „Han přišel." kuňkl rozechvěle, nejistě a současně i s patrnou úlevou... strachem... v hlase Felix. Jen tak mimoděk tento fakt konstatoval, protože nám všem přece bylo jasné, že nepřišel Santa Claus. „Doufám, že není ožralý jako prase." doplnil ho se zamračeně naštvaným výrazem Chang-Bin, který svůj chladný pohled směřoval ke dveřím od obýváku, jako by snad rentgenovým viděním mohl nahlédnout až do Hanova pokoje.

„Proč by měl být opilý?" zarazil se Min-Ho, kterému se viditelně leskly oči...

... a který očividně netušil, jestli má být rád, že se Han vrátil domů, nebo jestli nemá litovat, že nestihl odejít. „Chang-Bin jen tak kecá... plácá totální nesmysly!" zamračil se na Chang-Bina Felix. „Ok... když myslíš?!" nedal se Chang, na což si Felix zmučeně povzdechl. „Mine... zůstaň prosím tady a já se půjdu za Ji-Sungem podívat sám... teda..." obrátil se na mého miláčka. „Ki... pojď za ním se mnou, prosím." „Proč... Co se tady dě...?!" vydechl Min-Ho, ale svou otázku už nestihl doříct. „Neptej se, jen tady chvíli počkej... prosím, je tak moc těžké mi vyhovět?" přerušil ho totiž dost netrpělivě Lix, zatím co můj miláček... snad ještě víc bledý než Felix před tím... smutně civěl do země, jako by snad čekal totální drama namísto kýženého happy endu.

„Jdu taky!" rozhodl jsem nekompromisně a Felix naštěstí nebyl proti. Felix, Ki a já jsme se tedy vydali do Hanova pokoje, až na to, že Min-Ho nemínil poslechnout, šel s námi proto taky, až na to, že on taktně... možná jen tak pro jistotu... zakotvil za dveřmi Hanova pokoje, nevešel dál. Hyun-Jin spolu s Chang-Binem zůstal v obývacím pokoji. Okamžik na to jsme tedy my tři zjistili dvě věci... Han sedí jako hromádka neštěstí na své posteli a zdá se být naprosto střízlivý, ufff. „Kde jsi byl?" zeptal se ho napřímo Felix. „Venku." odtušil smutně a téměř šeptem Han, aniž by se na Felixe nebo třeba na mě a Min-Kiho byť jen koutkem oka podíval. „Takže venku..." zopakoval po něm zklamaně Felix. „Nešel jsi za Min-Hem? Já jsem si myslel, že... doufal jsem..." pokračoval, na což se totálně zarazil. Hodil nervózní pohled na dveře, za kterými stál Min-Ho a Ki se podíval tím směrem taky, až na to, že o poznání smutněji.

Tušil jsem, na co asi můj miláček právě teď myslí. Stejně jako Felix a vlastně i já, doufal, že se Min-Ho právě teď stane svědkem... tajným svědkem... Hanova citového výlevu, jeho přiznání, že šel za Min-Hem, aby ho mohl vidět a promluvit si s ním, jenže on jen tak suše prohlásil... ok, tak ne suše, zněl dost smutně... že byl venku. Jen venku, sakra! „Potřeboval jsem si pročistit hlavu." znovu se rozechvěle a pořád stejně smutně ozval Han. Ani teď nezvedl hlavu a nepodíval se na nás. „Chodil jsem jen tak po Seoulu, přemýšlel a pak..." do jeho očí vyhrkly slzy. „Rozhodl jsem se, že za Min-Hem musím zajít... došlo mi, že ho strašně moc potřebuju vidět, chybí mi... musel jsem proto jít za ním, doopravdy jsem si přál na rovinu si s ním promluvit, jenže..." popotáhl.

„Když jsem konečně získal potřebnou odvahu, zjistil jsem, že Min-Ho..." ještě jednou popotáhl. „není doma. Šel jsem tam úplně zbytečně... nebyl tam!" sypal ze sebe téměř plačtivě, aniž by ho kdokoli z nás tří přerušoval, i Min-Ho za dveřmi mlčel, Hanem totálně nepovšimnut. „Chtěl jsem mu říct, že ho moc miluju, ale..." potichu vzlykl Han. „neviděl jsem ho a nemluvil jsem s ním a já... vím jistě, že už znovu nezískám potřebnou odvahu... je po všem!" „Hane... tohle neříkej." vydechl smutně dojatý Ki, který stejně jako já a Felix nepřestával házet pohledy ke dveřím od Hanova pokoje. „Není po všem, to nám věř!" přesvědčoval ho rázně Felix.

Doufali jsme, že Min-Ho něco udělá... cokoli, jen aby se Han už nemusel pořád takto trápit, ještě k tomu, když je to totálně zbytečné... určitě je to zbytečné. „Ale je!" trval si na svém Han. „Já Min-Ha miluju, ale on mě už nechce vidět... on už do mě není ani trochu zamilovaný." Okamžik na to se Min-Ho k neskonalé úlevě nás tří doslova vplížil... potichu jako myška... do jeho pokoje. Han vypadal mega smutně a to tak moc, že by se i kámen nad ním ustrnul, na tož tak evidentně zamilovaný Min-Ho. „Min-Ho za mnou nepřijde... nedozví se, že ho doopravdy moc miluju, protože já jsem totální zbabělec... nikdy se..." už doopravdy se rozbrečel Han, aniž by dokončil načatou větu, na tož tak, aby zvedl hlavu. Netušil proto, kdo z nás tří se opatrně posadil vedle něho, no a s Min-Hem absolutně nepočítal, to mi bylo jasné.

„Zlato... zlatíčko... neplač, prosím." vydechl potichu Min-Ho, na což sebou Han cukl, aby se hned na to mohl rozbrečet ještě víc. „Min-Ho?!" vysoukal ze sebe překvapeně mezi vzlyky, zatím co ho už jeho crush vroucně objímal. „Pššššš..." konejšil ho stále plačícího.

„Všechno bude dobré, Ji-Sungie, tak už neplač, ano?" snažil se Hana uklidnit nejen svou přítomností, objetím, ale taky svými milými slovy, zatím co já, Min-Ki i Felix jsme na oba kluky mlčky a mega dojatě civěli, všichni tři se slzami na krajíčku... Bože, já už jsem vážně totálně měkký, ale co už, to je vlastně fuk! „Později si spolu v klidu promluvíme, ale teď..." pokračoval rozechvěle Min-Ho. „Jsem tady, Ji-Sungie, a abys věděl... taky tě moc miluju!"