Jong-Hyun

Bože díky... mně, Min-Kimu i Soo-Hyang se mega moc ulevilo, když se tady ten potrhlý a evidentně i hodně nedochvilný kluk přece jen ukázal. Přes svou radost jsem si však byl vědom faktu, že tohle setkání není naše zásluha. K tomuto setkání došlo jen proto, že se Young-Minovi podařilo přesvědčit svou tetu... vlastně i mě a Min-Kiho... abychom tady na Woojina počkali a naší jedinou zásluhou bylo to, že jsme se, ač docela neradi, nechali překecat a to i přesto, že jsme si byli dost jistí, že je naše čekání zbytečné. Jenže on přišel, což pro mě bylo další... v pořadí už třetí... velice příjemné překvapení a stejné překvapení to bylo i pro Minovu tetu a pro mého miláčka a jsem si jistý, že podobně překvapený byl i Minie, protože ani on neměl úplnou jistotu, jen chtěl a vlastně i potřeboval doufat.

Bože, ještě jednou díky... jeho naděje nebyla marná. My tři jsme samozřejmě měli upřímnou radost, že jsme se v nemocnici zdrželi a mega moc nás těšilo, že je Minie happy díky setkání s Woojinem. Naštěstí se zdálo, že tomu tak je a to i navzdory hodně zvláštnímu rozhovoru, který se svým crushem hned po jeho příchodu vedl. Byl happy, dojatý a možná i zklamaný, ale přesto nejvíc happy, alespoň tak na mě působil. Vlastně, i my tři jsme byli nemálo dojatí, když se ti dva vzájemně ujistili, že se dnes nevidí naposledy a já jsem doufal, že když ten kluk nezklamal Mina teď, nezklame ho ani v budoucnu.

Stejně tak jsem doufal, že Minie není zamilovaný víc, než nám přiznal, nebo v opačném případě, že se nebude trápit, protože si jednoduše bude stát za tím, co sám prohlásil... přeje si přece začít nový život v Miami a to jaksi s přítelem v Koreji úplně nejde. Bože nezatracuj mě, ale... možná je jen dobře, že ho Woojin odmítl. Věřil jsem a opravdu moc doufal, že ti dva můžou zůstat kamarády a znovu se spolu setkat i přes aktuální neshodu v citech. Však Minie nezůstane ve Státech už navždy, nebo snad jo?

Woojin ještě nějakou tu chvíli podržel Mina ve svém objetí, které mu bylo velice vřele opětováno a já, Ki i Soo-Hyang jsme oba kluky s rozněžnělým úsměvem a hlavně mlčky sledovali. „Tak už mě pusť... umačkáš mě." ozval se však po další chvíli objímání rozechvěle Minie, na což se od něho Woojin s rozpačitým úsměvem odtáhl, jen aby mu vyhověl. „Sorry." odtušil s pořád stejným úsměvem. „Jenže já nemůžu za to, že..." podobně rozpačitě se podrbal ve svých na tmavě šedou obarvených vlasech. „je objímání s tebou tak příjemné." dodal už jen vážně. „Kdybys tolik nekecal." začervenal se Minie. „Hele..." ohradil se rázně Woojin. „Já nekecám! Nic z toho, co jsem ti dnes na tomto místě řekl, nebyly pouhé kecy, jasné? Všechno jsem myslel zcela vážně a upřímně, i tohle je pravda!"

Zlehka se dotkl Minieho ramene, přejel prsty až k jeho zápěstí, na což vzal jeho ruku do té své a současně se zahleděl do jeho očí, aniž by se kamarád bránil. Zmohl se na pouhé červenání. „Já tě doopravdy mám moc rád a záleží mi na tobě a..." pokračoval nervózně s naprostou upřímností v hlase Woojin. „moc doufám, že jsem to na tebe všechno nevybalil nějak moc netaktně a taky doufám, že jsem ti svou neomaleností třeba nějak víc neublížil, protože... nic takového jsem vážně neměl v plánu!" „Ne... to je dobré." odtušil rádoby klidně stále se červenající kamarád. „Já tě chápu, nedělej si o mě starosti." „Vážně jsi v pohodě?" ujišťoval se Woojin. „Nezníš, jako bys byl v pohodě."

„Ale já jsem!" vyhrkl Minie. „Jsem do tebe sice zamilovaný... asi... teda... ne asi, vím úplně jistě, že bych s tebou chtěl chodit, ale..." pokračoval rozechvěle. „chápu, proč ty zrovna tohle nechceš a... vlastně jsem moc rád, že jsi mi už dopředu dal košem, protože jinak bych nemohl odletět, jenže..." sypal ze sebe už téměř na jeden nádech, což byla docela změna po jeho váhavém začátku. „Kdybych neodletěl, všechny mé představy o budoucím životě a všechny mé plány by se mi totálně sesypaly, netušil bych, co si mám tady počít a upřímně... vím jistě, že bych pro tebe nebyl dobrý přítel, protože já jsem ještě s nikým nechodil... byl bych ti jen na obtíž, tak..." „Vážně jsi v pohodě?" znovu se ujišťoval Woojin, který Mina umlčel tak, že mu položil prst na rty. „Hmmm." přikývl ještě víc se červenající kamarád.

„Fajn." pousmál se Woojin. „Já neberu na lehkou váhu, že jsi do mě zamilovaný... taky bych s tebou rád chodil, kdybych nebyl takový, jaký jsem, ale takto... je dost možné, že bychom si byli na obtíž vzájemně... a možná že i ne, ale tohle už raději neřešme, ano?" pevněji stiskl Minovu ruku, zatím co on se stále červenal a opětoval jeho pohled. „Spíš mi řekni..." pokusil se Woojin o úsměv typu „jsem nad věcí". „jaké tedy máš plány a představy o svém budoucím životě? Odlétáš do Států, je to vážně pravda?" „Nechci vám zasahovat do vašeho povídání..." ozvala se v tu chvíli nervózně Soo-Hyang, zatím co já a Ki jsme stále mlčeli a jen poslouchali. „ale... nechcete konečně vypadnout z nemocnice a popovídat si na nějakém příjemnějším místě?!"

„No..." povzdechl si Minie, kterého teta svým vmíšením se do rozhovoru nejspíš vrátila zpět na zem. „Já bych rád, ale..." podíval se nejistě na Soo-Hyang. „Ty už nespěcháš do Busanu? A co ty?" podíval se hned na to i na Woojina, aniž by čekal na tetinu odpověď. „Ty nemáš čas nějak víc se zdržet... je to tak, že?" spíš zklamaně konstatoval, než se ptal. „No..." zapřemýšlel tázaný. „Myslím, že já vůbec nespěchám... dnes ne!" odpověděl sekundu na to. „Vážně?" vydechl překvapeně kamarád. „Vážně nespěcháš?" ujišťoval se. „Vážně, vážně a vážně!" uculil se Woojin. „Jsem kretén, ale ne až tak velký, abych okamžitě zdrhal domů, když si chci a vlastně i potřebuju pořádně popovídat s tebou." pokračoval už bez jakéhokoli srandičkování. „Mám ještě pár hodin k dobru a já je velice rád věnuju tobě... jsem pro dnešní den jen tvůj, zlato!" zatvářil se ještě vážněji, na což Minovi poslal vzdušný polibek, jen tak pomocí rtů.

„Tak super!" ozvala se vesele Soo-Hyung dřív, než stihl jakkoli zareagovat už zase užasle rozpačitý Minie. „Původně jsem sice spěchala, ale..." vysvětlovala. „teď si myslím, že se můžeme ještě nějakou tu hodinu zdržet v Kangnungu a třeba si tady zajít společně na oběd do nějaké super restaurace, kde se dá dobře najíst a taky v klidu popovídat. Samozřejmě, že počítám i s váma!" obrátila se na mě a na Min-Kiho. „Pokud to nebude Miniemu ani Woojinovi vadit, tak s vámi půjdeme moc rádi." odpověděl i za mě nadšeně Ki. „Nebude nám to vadit!" vyhrkli oba současně. „Mně ani náhodou." kuňkl dojatě Minie. „Oběd s mými super přáteli bude skvělý... lepší poslední den v Kangnungu bych si nemohl přát!" dodal s mega dojatým úsměvem a už zase vlhkýma očima.

„Vadilo by, kdybych dal vědět Su-Hee a Kangovi, aby se k nám připojili?" zeptal jsem se jen tak pro jistotu. Přece jen, ségra a Kang na nás pořád čekají venku a nebylo by vůči nim fér, kdybychom šli do restaurace bez nich, proto bych byl rád, kdyby to nebyl problém. „Zavolej jim, Hyune... ať jdou oba s náma." odtušil pořád stejně dojatě Minie. „Tvou sestru i jejího přítele taky moc rád uvidím... oba jsou moc fajn!" „Rozkaz!" uculil jsem se velice potěšený Minieho slovy. Taky miláček měl radost, že všichni společně vyrazíme do restaurace a že se tedy ještě nemusíme loučit. Udělal jsem tak, jak jsem řekl a ani Su-Hee s Kangem nebyli proti, fakt super! Minie si ještě schoval do cestovní tašky pár věcí, které zapomněl v koupelně... i plyšovou veverku měl sbalenou... na což se naposledy rozhlédl po pokoji, kde strávil pár měsíců nejdřív ve Woojinově společnosti a pak nejspíš sám. „Dost sentimentu... odcházíme!" zavelela se zářivým úsměvem Soo-Hyang.

My tři jsme ji velice rádi poslechli a ani Minie vůbec neprotestoval, protože k dalším protestům přece neměl žádný důvod. Woojin zvedl ze země bundu, kterou před tím bez našeho povšimnutí odhodil u dveří a my ostatní jsme taky pobrali své saky paky... respektive jen Minie a jeho teta je pobrali, protože já a Ki jsme se tak nějak pozapomněli svléknout z našich podzimních bund, ale co už. Brzy na to jsme společně opouštěli nejen nemocniční pokoj, ale i budovou nemocnice, před kterou na nás dost netrpělivě čekala ségra s mým budoucím švagrem.

Min-Ki

Měl jsem velkou radost ze zjištění, že Soo-Hyang už nespěchá do Busanu a že tedy můžeme zajít na společný oběd i se Su-Hee a Kangem. Hee nám navrhla jednu... podle ní sice ne až tak moc luxusní... restauraci, která je nedaleko nemocnice a prý tam... přes docela obyčejné prostředí... moc dobře vaří, proto jsme zamířili právě tam, jen tak po svých. Kang nechal své auto na parkovišti před nemocnicí a Soo-Hyung stejně tak. Jen tak mimochodem nám vysvětlila, že si půjčila auto v Seoulu, protože nesnáší přejíždění vlakem nebo busem a že to auto pak vrátí v Busanu. Jistě, chápal jsem ji. Autem je to mnohem pohodlnější, navíc člověk není vázaný na spoje, což je nesporná výhoda, kterou jsem zrovna dnes mega moc ocenil. Byl jsem vážně moc rád, že se ještě nemusíme loučit s Miniem, že strávíme fajn odpoledne všichni pohromadě, ale nejvíc ze všeho mě těšilo vědomí, že se ještě nemusí loučit Minie a Woojin.

Bylo příjemné počasí na procházku, která pomalou chůzí trvala kolem patnácti minut. Minie na sebe hodil jen mikinu... nepřekvapivě černou (už v létě jsem si všiml, jak moc mu tato barva sluší)... ale svítilo sluníčko, nebe se skvělo svou modří a pofukoval jen mírný větřík, takže mu rozhodně nebyla zima, naštěstí. Jak jsem říkal, byla to moc příjemná procházka. Samozřejmě, že jsem šel ruku v ruce s Hyuniem, Hee, která šla zavěšená do Kanga, si živě povídala se Soo-Hyang a Minie šel spolu s Woojinem a těžko říct, o čem si ti dva povídali, nic jsem bohužel neslyšel. Restaurace opravdu vypadala obyčejně...

... a protože ještě nebyl úplně čas oběda, prozatím byla de facto prázdná, ale tohle nikomu z nás ani trochu nevadilo. Jídlo vážně chutnalo skvěle!

Samé dobroty, mňam. Tyhle dobroty však nebyly hlavním důvodem, proč jsme sem šli. Chtěli jsme si v klidu popovídat a klidné prostředí bez hodně lidí, nám klidný rozhovor naštěstí umožnovalo. Mega moc mě těšil pohled na Minieho, který se během jídla a povídání víc a víc uvolňoval. Už se netvářil smutně ani rozpačitě a k mé ještě větší radosti se dokonce i usmál, stejně jako Woojin. Bože, byli by vážně moc pěkný pár, ale tak nevadí, že spolu nebudou chodit. Nejdůležitější přece je, aby byl Minie i tak šťastný a podle všeho, co nám v restauraci řekl, jsem věřil... všichni jsme tomu věřili... že skutečně šťastný bude. Bylo na něm dost dobře poznat, že vůbec nelhal, když ještě v nemocnici tvrdil, že se moc těší do Států a taky na svůj nový život, což nám potvrdil i tady.

Řekl nám, že se hned po příletu nejspíš přihlásí do nějakého kurzu angličtiny, aby ještě víc zdokonalil svou znalost tamního jazyka, smál se, že možná vyzkouší surf a taky prý je možné, že se později přihlásí na vysokou podle svého vlastního výběru, až na to, že prozatím vůbec netuší, jaká škola by to měla být. Jistě, nechce být tetě na obtíž, takže současně bude podle domluvy pracovat v její firmě a je mu prý jedno, co tam bude dělat... prozatím... a Soo-Hyang prohlásila, že mu nebude v čemkoli bránit, že mu další vysokou z celého srdce schvaluje a taky ho ujistila, že míň než práci jejího asistenta vykonávat nebude, to ani pouhou náhodou. Minie se jejímu prohlášení smál, ale kupodivu neměl žádné námitky... beztak by jiná práce byla pod jeho úrovní a to by byla velká škoda.

Všechny nás moc těšilo, že má jen pozitivní vize do budoucna. Měl samozřejmě podporu nás všech a to úplně ve všem, co míní udělat sám za sebe, ale bylo by moc fajn, kdyby se při svých pokusech třeba neutopil. „Možná ve Státech zůstanu navždy, když to půjde a možná se jednou vrátím do Koreje." přemýšlel nahlas. „Tohle vážně ještě netuším, ale i tak je už jisté, že se tam pár let zdržím." podíval se naléhavě na Woojina a pak i na mě a na Hyunieho. „Občas však míním přiletět do Koreje a..." znovu nás tři sjel vážným pohledem. „byl bych velice moc rád, kdybych se s vámi mohl setkat... nejen s Woojinem, ale i s tebou, Hyune, a s tebou, Ki." nejistě se na nás tři pousmál. „Už jsi zapomněl, co jsem ti slíbil?" naoko se nafoukl Woojin. „Počítej s náma!" odpověděl mu i za mě s úsměvem Hyunie. „Já a Hyunie tě rozhodně moc rádi uvidíme!" přesto jsem Minieho ujistil i já.

Jong-Hyun

Povídali jsme si pak o všem a o ničem. I ségra s Kangem se samozřejmě zapojovali... přidali k dobru nějaké zábavné historky z divadelního prostředí, kterým se všichni smáli. Občas jsme si povídali společně a občas si spolu něco špitali pouze Minie s Woojinem, trochu stranou od nás, ale jen čert ví o čem přesně. Nevadilo mi to však, vlastně nikomu z nás, protože se Minie nepřestal usmívat... konečně byl a taky zůstával v naprosté pohodě. Stejně tak mi nevadilo, že Woojin vůbec nemluvil o sobě, alespoň před námi ne. Nejspíš něco řekl pouze Miniemu a to je hlavní, stejně jako fakt, že tím kamaráda nijak nerozhodil. Zdálo se, že si mezi sebou skutečně všechno vyjasnili a že to bylo jen a pouze k dobru jich obou.

Byl už skoro večer, když jsme uznali, že je na čase se loučit, zvlášť když Soo-Hyung prohlásila, že nechtěla do Busanu dorazit až moc pozdě v noci, což se bohužel stane, protože se v Kangnungu zdrželi o hodně dýl, než původně plánovala. Nemohli jsme s ní nesouhlasit a nikdo z nás nechápal, jak ten čas mohl uběhnout až tak rychle. Všichni jsme až moc dobře věděli, že ji i Minieho ještě čeká dlouhá cesta, proto jsme bez dalšího otálení zaplatili, respektive Soo-Hyang zaplatila naši útratu... nedala si to vymluvit... na což jsme opustili restauraci a vrátili se k našim autům před nemocnici. Tedy, kromě Woojina, ten se s námi... nejvíc s Miniem, kterého mega něžně objal a taky mu vlepil polibek na líčko... rozloučil už před restaurací, protože si prý musí něco někde zařídit a odtud to má blíž než od nemocnice. Naštěstí s tím Minie neměl žádný problém, ufff.

„Sbalila jsem ti už včera všechny nezbytné věci... myslím jako doklady, diplom, tvůj mobil a taky tvé oblečení." informovala Minieho Soo-Hyang u auta, jakmile ho napadlo, jestli mu přece jen nebude něco chybět. „Jak ses dostala do bytu?" podivil se, na což odvětila, že přiměla jeho otce, tedy svého švagra, aby sebral své manželce klíče a ona se tak mohla dostat do Minieho bytu, který si znovu přivlastnila jeho matka. „Představ si, že ta furie už stihla vyměnit zámek." zamračila se. „Jak nečekané." povzdechl si Minie. „Ale víš co? Mi to ani trochu nevadí... je mi to už jedno." ušklíbl se. „Nic dalšího tam už nepotřebuješ?" ujišťovala se ještě Soo-Hyang, která jeho sdělení přešla pouhým úsměvem. „Hodila jsem už klíče do schránky, tak..." zarazila se.

„Ne, už nic dalšího tam nepotřebuju!" klidnil ji okamžitě Minie. „Všechno jsi mi už sbalila ty a... to úplně nejdůležitější, co potřebuju, jsi přece ty... bez tebe bych se jen tak nedokázal přenést přes svůj strach, bez tebe bych ještě pořád trčel tam..." ukázal rozechvěle na budovu nemocnice. „Ach, Minie..." vydechla dojatě, na což svého synovce okamžitě objala a on jí podobně dojatě objetí opětoval. „Věřím, že bys to zvládl i beze mě." vydechla rozechvěle do jeho ramene, kam přitiskla svůj nos. „Nechci se však hádat... jsem moc ráda, že tu smím být pro tebe... že ti můžu pomáhat, zlato." „Ani nevíš, jak moc rád jsem já." kuňkl. Brzy na to jsem ho objímal i já a můj miláček Ki. Podobně vřelé objetí mu hned po nás dvou věnovali i Su-Hee s Kangem.

„Vážně už musíme jet!" ozvala se nervózně jeho teta. Zjistil jsem pak, že už je dávno po půl šesté, což potvrzovala i tma, která se na nás velice nenápadně snesla, aniž bychom si uvědomili, že už zapadlo slunce. „Tak se tady mějte moc krásně!" zamával nám s upřímným a mega milým úsměvem Minie.

„Mám vás moc rád... děkuji za všechno, co jste pro mě udělali." „Nemáš zač!" ujistili jsme ho svorně. Znovu jsme si pak společně slíbili, že se setkáme hned, jak se Minie ukáže v Koreji... nezávisle na Woojinovi, já a Min-Ki... on nám znovu slíbil, že udělá všechno proto, aby byl happy a pak už musel nastoupit do auta. Taky Soo-Hyang se s námi mile rozloučila a zadoufala, že se nevidíme naposledy, i Hee s Kangem by prý ráda viděla... moc ráda je poznala a oni to viděli stejně... na což jsme jim oběma popřáli šťastnou cestu a ona taky nastoupila, aby mohla okamžik na to vyjet z parkovacího místa a ještě naposledy zatroubit. „Byl to moc pěkný den." pousmála se ségra. „Jsem ráda, že všechno s Minem dopadlo tak dobře... jsem vážně moc ráda za jeho tetu i za toho Woojina." „Nápodobně." uculil se Kang a já s miláčkem jsme samozřejmě nemohli jinak než souhlasit.

Byl to dlouhý a vlastně i únavný den a to i přesto, že jsme s Min-Kim nebyli ve škole a už vůbec jsme netrénovali. Možná za to mohly všechny ty emoce, které jsme od rána oba prožívali, ať už šlo o ty negativní nebo později ryze pozitivní, ale ať už to bylo čímkoli, do bytu k Su-Hee jsme přijeli totálně zmožení. Ségra nám všem připravila lahodný čaj, a i když ještě nebylo tak moc pozdě, miláček hned potom, co vypil horký nápoj, zapadl do sprchy a brzy na to i do postele s čímž jsem já neměl žádný problém. Kang taky kupodivu podlehl únavě... alespoň to tvrdil... proto i on zapadl v ségřině pokoji, takže jsem v obýváku zůstal jen já spolu se Su-Hee, která se pouze odlíčila a převlékla do pohodlnějšího oblečení na doma. Nějakou chvíli jsme pak seděli mlčky, oba zjevně zahloubaní ve svých vlastních myšlenkách. Po nějaké době mi to ale nedalo. „Ty... ségra..." vydechl jsem mírně nejistě. „Čeho se doopravdy bojíš?"

Samozřejmě, že jsem měl plnou hlavu Young-Mina, ale podobně jsem bohužel nedokázal nemyslet na můj včerejší rozhovor s Kangem a vlastně i na dnešní krátký rozhovor Hee s Kangem, který proběhl dopoledne před odjezdem do nemocnice. Bože, vážně bych si přál, aby se ti dva zasnoubili co nejdřív a mrzelo mě, že jsem Kanga odradil, i když... znovu Bože... nejspíš jsem udělal dobře, měl jsem ohledně ségřina postoje bohužel pravdu. Jenže... stokrát sakra... vážně to tak musí být? „Co tím myslíš?" nechápala, tak jsem svou otázku upřesnil. „Co přesně si myslíš, že by se mohlo pokazit, když by sis brzy vzala Kanga za muže?!" Hned na to jsem se na ni omluvně pousmál.

„Sorry, že se ti do toho pořád pletu, ale... chtěl bych to pořádně pochopit, víš?" mlel jsem už totálně nervózní. „Vždyť Kanga moc miluješ, on rozhodně není stejný jako Seung-Hoon... jinak bys s ním přece nebyla a... nemiluješ snad děti? Neplánuješ třeba založit rodinu? Nechci říkat, že už jsi stará, protože nejsi, ale..." zarazil jsem se a zmlkl, zatím co jsem se v duchu fackoval podobně jako včera během cesty sem. Bože zachraň mě... už zase jsem moc žvanil a tentokrát jsem to možná i dost přehnal svou narážkou na její věk. „Myslíš, že jsem stará?" odtušila s naprosto neutrálním výrazem, na což si povzdechla. „Jasně... biologické hodiny... tik tak... tik tak..." ušklíbla se dřív, než jsem stihl vyhrknout, že ne, stará rozhodně není a že tohle jsem přece netvrdil.

„Jenže, bráško..." vážně se na mě zadívala. „mají snad být mé biologické hodiny důvodem k tomu, abych se bezhlavě hnala do dalšího sňatku?" „Ne, to ne!" odtušil jsem rázněji než bych chtěl. „Ale..." pokračoval jsem mega moc naléhavě. „Mluvíš o dalším sňatku, jenže... přiznej mi a myslím jako zcela a naprosto upřímně... kdybys už nebyla jednou vdaná a milovala Kanga tak moc, jak ho miluješ... váhala bys takto moc ohledně svatby s ním?" Okamžik jí trvalo, než mi odpověděla. „Myslíš si, že váhám jen proto, že jsem rozvedená?!" napůl se mě zeptala a napůl pořád ještě... nejspíš... zvažovala, jestli je to přesně takto nebo ne. „Možná máš pravdu." povzdechla si. „Se Seung-Hoonem jsme se vzali příliš brzy, neznali jsme se tak dobře a navíc k tomu jsme na mé přání odjeli žít do cizí země..." znovu si povzdechla. „a on mě pak zradil... podváděl mě, kretén jeden!" rozčilovala se, na což si znovu povzdechla. „Říkám samé zmatky... já... vlastně nevím, čeho přesně se s Kangem bojím... já to vážně nevím."

„Myslíš si, že Kanga ještě tak dobře neznáš?" nadhodil jsem opatrně. „Je i tohle jeden z důvodů tvého strachu?" „Možná?!" pokrčila rameny, na což odhodlaně zavrtěla hlavou. „Ne... myslím, že ho znám dost dobře... tedy tak dobře, jak to aktuálně jde, navíc..." mírně se zachmuřila, jak moc usilovně se snažila přemýšlet. „Je jasné, že lidé se mění podle okolností... nikdo přece nezůstává trvale stejný, takže ne... v tomto problém asi není." „Takže se nebojíš, že se změní, jakmile se vezmete... je to tak?" snažil jsem se pochopit její myšlenkové pochody. „Kdybych se bála něčeho takového, nemohla bych si ho vzít nikdy, nemyslíš?" pousmála se. „Takže... čeho se tedy bojíš? Je vážně pravda všechno, co jsi mu dnes dopoledne řekla? Je pravda, že si ho chceš jednou vzít? Řekni... plánuješ s ním i děti?" zjišťoval jsem jako vlezlost sama. Ale co? Je to přece moje straší sestra a mně na ní sakra záleží!

„Vím, že tě Kang miluje strašně moc a že si přeje jen tvé štěstí." uklouzlo mi a ne jen pouhým omylem, hehe. „Já mu naprosto věřím a co ty?" Pořád přemýšlela, tak jsem s rozhodností v hlase pokračoval dál. „Já jsem měl včera s Kangem velice vážný rozhovor..." vydechl jsem. „a on mi přiznal, že by tě mega moc rád požádal o ruku. Nesmí to udělat? Zásnuby přece nejsou to stejné jako svatba, ségra! Nemusíte se přece vzít okamžitě potom, co tě o to požádá. Jako, nemusíte být zasnoubení deset let, může to trvat i kratší dobu, než dojde na samotný obřad..." sypal jsem ze sebe už zase dost zmateně. „ale chci tím říct, že... bude pak záležet jen na tobě... na vás obou, kdy se spolu vezmete, ale teď... nechceš, aby i on byl šťastný? Vážně tě nesmí v dohledné budoucnosti požádat o ruku?" „Bože..." povzdechla si, když jsem už jen mlčel a snažil se trpělivě čekat co ona na to.

„Máš pravdu, bráško... máš naprostou pravdu!" vyhrkla v závěru. „V čem přesně?" pousmál jsem se. „Přece v tom, že svatba není to stejné jako zásnuby a já... vážně nevím, čeho přesně se ohledně svatby bojím, ale... vím jistě, že kdybych se měla znovu vdávat, vzala bych si jedině jeho, takže... ano, samozřejmě, že si vezmu jeho... mám doopravdy v plánu si ho vzít... jednou určitě, takže teď..." zarazila se, na což se na mě podívala stejně zaraženě. „Já jsem úplně mimo, viď?" znovu si povzdechla, ale tentokrát o hodně dramatičtěji. „Nechápu, že jsem mu řekla to, co jsem mu řekla." pokračovala rozechvěle. „Vždyť... co je na tom, že by mě teď někdy požádal o ruku? Miluju ho, chci si ho vzít a mít s ním i děti, tak..." „Zlato?!" ozval se v tom okamžiku od dveří Kangův hlas. „Nechceš už jít za mnou?"

„Miláčku?!" odtušila pořád stejně rozechvěle, zatím co já jsem mlčky čekal, co řekne dál. „Musím ti něco říct!" dodala naléhavě. „Stalo se něco?" zarazil se, na což mu ségra pokynula, aby šel dál do obýváku a posadil se vedle ní. „Moc mě mrzí, že jsem tě ráno odmítla." kuňkla s jasnou provinilostí v hlase hned, jak vyhověl její žádosti. „Ach..." zakroutil se. „Tohle jsme si už přece vyříkali, nebo ne? Proč se k tomu znovu vracíš?" nechápal. Bylo na něm dost dobře vidět, jak je mu tohle téma aktuálně nepříjemné. „Protože jsem změnila názor." přiznala zahanbeně. „Teda!" znovu vyhrkla dřív, než Kang stihl otevřít pusu. „Nechci se teď hned vdávat..." pokračovala rozechvěle a vcelku i nejistě. „ale... myslím, že mě klidně můžeš brzy požádat o ruku... neřeknu ti ne."

„Co... cože?" zakoktal překvapeně. „To jako fakt? Můžu tě požádat o ruku?" hodil neurčitý pohled na mě, než se naléhavě vpil pohledem do sestřiných očí. „Myslíš to vážně?" ujišťoval se. „Myslím to vážně!" přikývla už mnohem rozhodněji. „Miluju tě, chci s tebou strávit zbytek života, tak... ano, požádej mě o ruku, prosím." „Jak vtipné, že mě v podstatě žádáš ty... ne o ruku, ale o to, abych tě já požádal... jak romantické." ušklíbl se. „Žijeme přece v moderní době, ne?" nadhodila s úsměvem. „Navíc... přes romantiku mám tebe, tak se snaž, aby tvá žádost o mou velectěnou ruku proběhla co nejúžasněji, ano?" „Takže tě smím požádat o ruku." vydechl už zase zaraženě, nemálo překvapený nenadálou změnou jejího postoje, což já jsem byl v podstatě taky. Bože... nečekal jsem, že ji přesvědčím takto rychle, ale nemohl bych si stěžovat.

„Jenže... to už pro tebe nebude žádné překvapení." namítl zklamaně. „Neslyšel jsi?" pousmála se. „Žijeme v moderní době a věř mi... nemám ráda podobná překvapení, ne bez předchozí domluvy... to by pro tebe vážně nemuselo dopadnout dobře. Proto ne, takováto překvapení doopravdy ne! Ale..." chlácholila ho. „Nechám na tobě, kdy přesně a jak mě požádáš o ruku, ano? Přeji si jen, aby to bylo mega moc romantické, tohle chci mít jako překvapení od tebe." „Dobře, miláčku." pousmál se ještě pořád dost mimo. „Jak si přeješ, lásko moje." „Víš, že tě moc miluju?" vydechla láskyplně. „A víš, že já moc miluju tebe?" kuňkl dojatě, na což vzal její tvář do obou dlaní, jen aby ji mohl políbit...

... což jsem já už nemusel vidět. Nechtěl jsem je rušit svou aktuálně nadbytečnou přítomností, proto jsem se bleskově zvedl z pohovky, abych mohl zmizet do hostinského pokoje za svým miláčkem, aniž by mi ti dva věnovali byť jen maličkou pozornost... mega krásně a totálně láskyplně se spolu líbali a zřejmě zapomněli na celý svět, ne pouze na mě. Měl jsem mega velkou radost, že se mi podařilo Hee přesvědčit a zbytek už záleží jen a pouze na Kangovi. Věřil jsem však, že ségru ani mě nezklame. Požádá ji o ruku, jak nejromantičtěji to jde, uspořádá pak ty nejúžasnější zásnuby a Su-Hee bude šťastná tak, jak si zaslouží... i on bude šťastný! Ki se ke mně přitulil hned, jak jsem zapadl do postele... neosprchovaný, ale co už.

„Hyunie?!" vydechl rozespale. „Ano, lásko?" pousmál jsem se, na což jsem mega něžně políbil jeho sladké rty. „Miluju tě... moc tě miluju." dodal, aniž by otevřel oči, telátko moje sladké. „Taky tě moc miluju!" ujistil jsem ho zcela upřímně, na což jsem se znovu vrhl na jeho rty, ale tentokrát o poznání hladověji a on k mé nemalé radosti krásně spolupracoval. Líbali jsme se pak mega dlouho, mega něžně a taky mega moc láskyplně, díky čemuž se miláček dokonale probral. Brzy po našem úžasném líbání jsem mu proto mohl prozradit tu aktuální happy novinku. Su-Hee a Kang se zasnoubí dřív, než jsme doufali, jako fakt! „Tak to je super!" jásal spolu se mnou. „Moc jim oběma přeju štěstí!" „Já taky!" culil jsem se.

Min-Ki

Byl jsem mega moc happy, když mi Hyunie oznámil, že Su-Hee změnila názor. Bože, nečekal jsem, že to bude tak rychlé, vůbec by mě něco takového nenapadlo, ale super... doopravdy jsem byl díky změně jejího postoje nemálo šťastný, už kvůli chudáčkovi Kangovi... byl dopoledne tak moc smutný, vážně byl chudáček. Samozřejmě jsem byl happy i kvůli Su-Hee, protože jsem upřímně a od srdce věřil, že díky Kangovi bude ještě šťastnější než už je teď. Bože... dnešní den nemohl dopadnout líp! Young-Minie se setkal s Woojinem, dostali jsme několik hodin na to, abychom si ještě mohli užít jeho společnost... Minie byl mega moc v pohodě, Bohu díky... a večer Hee svolila, aby ji Kang požádal o ruku. Mohlo by všechno dopadnout líp?! Rozhodně nemohlo!

Měl jsem všeho plnou hlavu až k prasknutí... i srdce, ach jo... proto jsem už nedokázal znovu usnout, nešlo to. Pořád dokola jsem o všem potřeboval mluvit a miláček k mé nemalé úlevě ani trochu neprotestoval a nechal mě říkat všechno, co jsem chtěl... samé zasněné kravinky, hihi. Nepřekvapilo mě pak, když jsem zjistil, že se přiblížilo půl dvanácté, jakmile pípl jeho mobil díky příchozí zprávě. Oba nás pak mega moc potěšilo, že se ozval Minie s tím, že právě dorazili do Busanu, což znamenalo nejen to, že on i teta dojeli v pořádku, ale i to, že má stále uložené Hyunieho číslo, takže se může ozývat i ze Spojených států... moc jsem doufal, že na nás během pobytu v Miami nezapomene. Nakonec mě znovu přemohla únava. Nemínil jsem pustit Hyunieho z postele, proto se ani nešel umýt, jen se rychle svlékl, ale já jsem si byl jistý, že se pro jednou nic nestane. Usnul jsem tvrdě okamžitě, jak jsem se k němu znovu přitulil.

Neměli jsme tentokrát v plánu vyrazit na pláž ani nikam do města. Hned po snídani jsme se totiž dohodli se Su-Hee i Kangem, že společně navštívíme paní Kim a Su-Jin, zůstaneme tam na oběd a brzy na to vyrazíme na vlak. Ne, nepřáli jsme si, aby Kang musel znovu vážit tak dlouhou cestu, ještě když ho v pondělí čeká práce. Vlakem přece jezdíváme běžně, a když nevyrazíme do Seoulu moc pozdě, stihneme si doma i pořádně odpočinout, než zítra znovu zapadneme do celotýdenního koloběhu přednášek a tréninků. O Kangem plánovaných zásnubách nepadlo ani slovo, ale já jsem i tak věřil, že si to Su-Hee znovu nerozmyslí a že ji Kang skutečně brzy požádá o její něžnou ruku. Stejně tak si byl jistý Hyunie a oba jsme si byli ještě jistější, jakmile jsme zaznamenali jejich mega happy úsměvy a ještě víc láskyplné pohledy než ty, které si věnovali včera... wow.

Už jsme se chystali k odchodu... kufr jsme brali sebou, protože nebude kdy se pro něho vracet... když začal zvonit můj mobil. „To je Felix." konstatoval jsem překvapeně. „Mám mu to vzít?" podíval jsem se nejistě na Hyunieho i na Hee s Kangem. „Jestli se ptáš kvůli případnému zdržení, tak říkám, že jo." pousmál se miláček. „Beztak bys praskl zvědavostí co ti Lix asi tak mohl chtít, navíc nebude vadit, když k našim přijdeme o pár minut později." dodal zcela trefně. „Přesně tak!" uculila se Su-Hee. „Jen aby to nebylo víc jak pár minut." odtušil jsem nejistě, i když popravdě... ve skutečnosti jsem byl moc happy, že nemusím Felixův hovor odmítnout. Miláček má pravdu, praskl bych! Bleskově jsem se proto přemístil i s mobilem... samozřejmě i s miláčkem... zpět do hostinského pokoje, aby mohl Lix v klidu mluvit a rychle jsem přijal jeho hovor. Naštěstí jsem to ještě stihl.

„Kluci, Han není osel!" ozval se bez pozdravu kamarádův naštvaný hlas. „On je snad úplný debil!" „Co zase provedl?" špitl jsem zaraženě, velice nemile překvapený. Sobota byla tak skvělá a teď nám pokazí neděli zatracený Han? Respektive nám neděli pokazí Felix nějakou jobovkou, která se netýká nikoho jiného než Hana, ach joooo. „To se hned dozvíš." povzdechl si Lix, na což na nás vysypal, že se prý Han celou sobotu někde toulal a že on, Hyun-Jin i Chang-Bin svorně doufali, že dostal rozum a šel si promluvit s Min-Hem. „Jenže ne..." sypal ze sebe naštvaně Felix. „On se toulal jako nějaký zatoulaný pes nebo co a... aby toho nebylo málo, ten debil přišel domů ožralý jak to prase... vážně, nechápu, jak se mu v takovém stavu podařilo dostat až do našeho bytu, když posledně vytuhl, ale to je fuk... přilezl ožralý a pak půl noci zvracel." „Takže... byl za tím Min-Hem, nebo ne?" vydechl jsem rozhozeně. „Samozřejmě, že nebyl!" vyhrkl Lix. „Celý den se jen tak poflakoval po Seoulu a večer se ožral... debil jeden!"

„To je vážně debil." konstatoval Hyunie. „Má smysl ho ještě řešit?" pokračoval podobně vytočeně, jako Felix před tím. „Myslím, že jsi udělal moc dobře, když ses rozhodl na záležitost s ním a Min-Hem vybodnout." dodal zcela vážně. „Nooo..." protáhl Lix dřív, než jsem se stihl jakkoli vyjádřit já... nemínil jsem s miláčkem souhlasit, ach jo. „Měl jsem v plánu se na něho a jeho zamilovanost na hodně dlouho vykašlat, jenže..." povzdechl si. „Han mě včera i dnes strašně moc naštval... on se vážně chová jako vypatlaný debil a takto to přece nemůže pokračovat, jinak se z něho skutečně stane totální alkoholik a to rozhodně nemůžeme akceptovat... ne, takto to dál nejde... to ani náhodou!" „Co teda chceš dělat?" vydechl jsem zaraženě. „Už jsem něco udělal!" uchechtl se Felix. „Co jsi udělal?" vyhrkli jsme oba zároveň, čemuž se kamarád od srdce zasmál.

„Samozřejmě jsem ho v noci hlídal, aby se třeba neudusil zvratkama..." vysvětloval nám víc než jen ochotně. „ale to je fuk. Chci vám hlavně říct, že jsem byl pořád s ním... jen já, Jinie a Chang se na něho vykašlali, ale..." sypal ze sebe mírně zmateně. „abyste chápali... díky tomu, že mě mněl pořád za svou debilní prdelí, se nemohl zamknout v pokoji a hned ráno, když už nebyl tak moc opilý... už měl jen obrovskou bolest hlavy, dostal ode mě nejen prášek na kocovinu a velkou facku, ale taky pořádnou přednášku! Nedovolil jsem mu, aby si jako pako zakrýval uši... musel mě poslouchat, jinak by to schytal z druhé strany!" Dozvěděli jsme se pak, že mu Felix mega moc nadal za jeho nezodpovědné chování a kromě toho, že mu vyčetl jeho totálně zbytečné chlastání, vmetl mu do obličeje i všechno, co mu... vlastně z větší části spíš mně... posledně přiznal Min-Ho.

„Han na mě čuměl, jako kdyby spadl z višně rovnou na hlavu." uchechtl se Felix v závěru svého vyprávění, na což si znovu povzdechl. „Jsem si však jistý, že všechno pochopil." dodal už klidněji. „Ví už, že je do něho Min-Ho zamilovaný a ví, že má velký problém s jeho chlastáním... a to ani Min netuší, jak moc se Han dokázal ožrat včera... teda doufám, že nic netuší!" „Han všechno ví a nic ti na to neřekl?" zarazil jsem se. „Všechno ví a nijak se k tomu nevyjádřil?" položil mu v podstatě stejnou otázku Hyunie. „Nooo..." znovu si povzdechl Lix. „Prohlásil, že už nikdy nebude chlastat... jako vážně nikdy... a pak zalezl do svého pokoje." „To je všechno?" nechápal jsem a miláček nechápal stejně jako já. „Já bych na něho aktuálně nějak víc netlačil." ještě jednou si povzdechl Felix.

„Pořád ho ještě dost bolí hlava, i když dobře mu tak... zaslouží si to, debil jeden!" znovu se uchechtl. „Ale..." pokračoval už jen vážně hned na to. „On je po zjištění, že je do něho Min-Ho zamilovaný v totálním šoku a navíc musí překousnout fakt, že s tím chlastáním měl Min-Ho zřejmě pravdu... je toho na něho zkrátka nějak moc a já to vlastně i chápu. Když však prohlásil, že už nikdy nebude chlastat... jsem si jistý, že to tak je a já mu chci věřit... je mi víc než jen jasné, že k tomu převratnému rozhodnutí má zcela jiný důvod než ten, že si nepřeje, aby jeho spolubydlící byli znovu nasraní... určitě se znovu neopije a rozhodně je za tím mnohem víc." „Myslíš si, že konečně půjde do sebe?" zadoufal jsem. „Myslíš, že se nejen přestane opíjet, ale konečně začne pořádně řešit svou zamilovanost?" dodal jsem s mega velkou nadějí... Bože, kéž by to tak bylo.

„Uvidíme." odtušil s podobnou nadějí v hlase Felix. „Nejdřív pochopitelně musí řádně zpracovat všechny informace, které jsem na něho dost nešetrně vysypal... musí nějak zpracovat a taky přijmout Min-Hovu kritiku a pak... snad... si konečně pořádně uvědomí, že jeho city s těmi Min-Hovými jsou vzájemné a snad... konečně... udělá něco rozumného. Já teda vážně moc doufám, že nejen přestane být tímto opíjejícím se debilem, ale stejně tak moc doufám, že se nevrátí do kolejí trápícího se klokana." „Ne, to by bylo hrozné!" zanaříkal jsem jen při té představě. Bože, sakra... proč by si měl Han pořád jen kazit život a zbytečně si šlapat po vlastním štěstí?!

„Vím jistě, že ty Hanovi podobné debiloviny znovu nedovolíš." ozval se s naprostou jistotou v hlase Hyunie. „To si piš, že nedovolím!" vyhrkl mega rozhodně náš kamarád. „Teď už ani náhodou necouvnu!" ujišťoval mě i miláčka. „Dám sice Ji-Sungovi nějaký čas k dobru... týden nebo dva?!" jakoby přemýšlel nahlas. „Ale!" pokračoval s ještě větší rozhodností a rázností v hlase. „Pokud se on sám k ničemu nerozhoupe, znovu řádně zasáhnu a ty dva dám dohromady třeba i s použitím násilí... bude ze mě druhý Bang-Chan!" zasmál se v závěru.