Min-Ki

Seděl jsem unaveně vedle Hyunieho v naší posluchárně a téměř marně jsem se pokoušel probrat a podobně marně jsem vzdoroval vzrůstající nervozitě. Horečka se mi nevrátila a neměl jsem ani zvýšenou teplotu, ale bohužel jsem se nevyspal tak dobře, jak bych potřeboval a to i přesto, že jsem se doopravdy smířil s faktem, že Tenie přerušil studium. Dlouho do noci jsem totiž nemohl usnout a ráno jsem nemohl dospat, protože jsem pořád myslel na něho. I teď, v pomalu se plnící posluchárně, jsem myslel na svého kamaráda. Jaká asi byla jeho poslední noc v Seoulu? Včera byl totálně na nervy, dokáže tedy dnes v relativním klidu odletět nebo z něho bude Taeyong bláznit? Vědomí, že vůbec netuším v kolik hodin ti dva vlastně odlétají, mi na klidu ani trochu nepřidávalo, spíš naopak, působilo mi právě tu vzrůstající nervozitu.

Potřeboval bych nutně vědět, kdy budou „hrdličky" na místě, abych pak mohl zavolat Teniemu a ujistit se, že doletěli v pořádku, jenže... já blbec... jsem se na tak důležitou informaci zapomněl zeptat a stejně tak se nezeptal miláček, ach jo. Ani jsme se s klukama nedomluvili, že o sobě dají vědět. Vzpomenou si? Zavolají sami od sebe? Jenže kdy? „Víš opravdu jistě, že byl dobrý nápad jít dnes do školy?" ujišťoval se starostlivě Hyunie. Dnes se mě takto neptal poprvé. Ptal se mě hned ráno potom, co jsem se s námahou vykulil z postele... musel jsem vypadat jako zombie, pořád nesnáším ranní vstávání... ptal se mě v metru, po cestě ke škole a ptal se i teď. Samozřejmě, že se pouze neptal. Ještě doma mi změřil teplotu, aby měl jistotu, že skutečně nejsem nemocný. Jenže miláčka zjištění, že jsem fyzicky v naprostém pořádku stále dostatečně nepřesvědčilo o tom, že jsem návrat do školy zbytečně neuspěchal.

„Vím to jistě." odtušil jsem s mírně křečovitým úsměvem. „Jen se zatím nedokážu probrat, o nic víc nejde." Lhal jsem jen napůl. Nechtěl jsem ho zatěžovat svou nervozitou a už vůbec jsem mu nemínil přiznat, že jsem téměř celou noc nespal, zatím co on spal jako nemluvňátko. Byl jsem si totiž jistý, že kdyby to věděl, přál by si, abych ještě zůstal doma a pořádně si odpočinul. Jenže já jsem už nechtěl zůstávat doma. Nechtěl jsem i nadále flákat školu, navíc jsem doufal, že se dokážu alespoň trochu soustředit na přednášky a tím pádem nemyslet jen a pouze na „hrdličky", nejvíc pak na Tena. Že nebudu civět na mobil jako naprostý retard a přemýšlet, jestli se už kluci neměli ozvat a jestli nemám Teniemu... jen tak pro jistotu... zavolat já. Jak dlouhý je vlastně let do Bang-Koku?! Kdy přesně by tam měli být? Měl bych zavolat Teniemu hned, abych se zeptal? Co když ještě spí?

Hyunie se mi chystal něco odpovědět, jenže už to nestihl, protože se u nás z ničeho nic jako duch zjevil Jae-Hyun. Respektive já jsem si ho všiml, až promluvil. „Ahoj, kluci." vydechl překvapeně, proto mi už Hyunie nic dalšího neřekl. „Nečekal jsem, že vás tady uvidím." pokračoval náš spolustudent a de facto i kamarád, na což mě sjel vážným pohledem. „Už jsi v pořádku, Ki?" zajímal se hned na to.

„Tím si nejsem vůbec jistý." povzdechl si namísto mě Hyunie, čímž vlastně neodpověděl jen jemu, ale i mně. „Jsem vážně v pořádku, nic mi není." přesvědčoval jsem hlavně miláčka, protože mi bylo v podstatě fuk, jestli tomu uvěří Jae-Hyun, na něm přece až tak nesejde. „Jsem tak trochu nevyspaný, ale proberu se a budu ok... určitě." trval jsem si na svém. „To chápu." mírně se pousmál Jae-Hyun. „Taky mívám po ránu obrovský problém se probrat, nejvíc pak, když musím vstávat sám." posteskl si. „Johnny si pořád ještě hověl v posteli, když jsem něco málo po šesté opouštěl jeho byt." stěžoval si. „Což mi připomíná, že..." zarazil se. „jsem v domě narazil na Tena s Taeyongem... zrovna s kufry a nějakýma kočkama zamykali dveře a spěchali za mnou do výtahu. Před tím jsem neměl ponětí, že někam odlétají, ale vy dva o tom víte, nebo ne?!" mlel, na což mírně nejistě sjel pohledem mě i Hyunieho.

„Potkal jsi je?" vyhrkl jsem nejen překvapeně, ale taky s nemalou nadějí, že se od něho dozvím další užitečné informace. „To je dobře, že jsi je potkal." sypal jsem ze sebe. „Takže... už odešli z bytu... nevíš ale... třeba jen náhodou... kdy přesně jim to má letět? Byl Tenie alespoň trochu v pohodě?" zjišťoval jsem naléhavě. „Aha." povzdechl si miláček. „Takže odtud vítr vane, měl jsem to vědět." zhodnotil vědoucně situaci, na což mi věnoval vážný pohled, kvůli kterému jsem se přistiženě začervenal. Bože jo, odtud vítr vane. Nic jsem však neřekl, protože nebylo třeba Hyunieho slova komentovat. „Kluci říkali, že jim to letí v osm." odtušil mírně zmateně Jae-Hyun, který očividně nepochopil o jakém větru je řeč, ale naštěstí neměl potřebu se vyptávat.

„Tenie vypadal unaveně a taky nervózně... ani Taeyong nevypadal, kdo ví jak v pohodě... jenže nebyl čas s klukama vykecávat. Oni spěchali a já taky, proto nemám tušení, jestli tak oba pouze vypadali nebo jestli se tak doopravdy cítili... bohužel." ukončil svou dávku informací, která i tak pro mě byla víc než jen užitečná, i když... přál bych si, aby Jae-Hyun řekl, že oba kamarádi byli v pohodě, jenže oni evidentně v pohodě nejsou, ach jo. Bože... vůbec mě nepřekvapilo, že Tenie s Taeyongem vypadali tak, jak podle Jae-Hyuna vypadali. Nepřekvapilo mě to, ale ani nepotěšilo... ach jo a ještě stokrát ach jo. „Takže odlétají v osm." zopakoval jsem Jae-Hyunova slova. Pro jistotu jsem se zaměřil nejvíc na tu informaci, která pro mě byla nejužitečnější a která mě aktuálně víc uklidňovala, než rozhazovala. Tohle přesně jsem potřeboval vědět a konečně to už vím! Bože... jaké štěstí, že Jae-Hyun potkal „hrdličky" a že se o ně zajímal.

„Jo... odlétají v osm." pousmál se. Pak už se s námi musel loučit a spěchat na své místo, protože měla začít přednáška. „Teď už nemusíš každých pět minut sledovat mobil a přemýšlet, jestli třeba nemáš Tenovi zavolat... beztak už na to nemáš čas." konstatoval s rádoby neutrálním výrazem miláček. „Ani nemusíš být nervózní, že se ti Tenie neozývá... je zrovna teď na cestě na letiště, čeká ho odbavení... však to znáš." pokračoval vážně. „Ale v klidu, lásko, ano?" konejšil mě hned na to. „Cesta do Bang-Koku trvá necelých šest hodin, takže je jasné, že dřív jak odpoledne se ti Tenie neozve, ale pak ti určitě zavolá, tím jsem si naprosto jistý."

„Hmmm... máš pravdu, miláčku." přikývl jsem s úlevou a mega moc rád za to, že jsem od něho dostal další důležitou informaci, respektive že mi připomněl to, na co jsem už od poslední cesty „hrdliček" do Bang-Koku jaksi zapomněl. I když... na co mám Google, že?! „Pokusím se nebýt nervózní." slíbil jsem mu maximálně upřímně. „Budu v pohodě, určitě." dodal jsem odhodlaně. Doufal jsem, že se konečně proberu, dokážu se soustředit na přednášky a hlavně, že dokážu v relativním klidu čekat až do odpoledne. Nejvíc ze všeho jsem však doufal, že Tenie s Taeyongem doletí do Bang-Koku bez nehod a v naprostém pořádku, což Google zajistit nedokáže, bohužel.

Jong-Hyun

Nebyl jsem úplně nadšený, když mi Ki oznámil, že už chce jít do školy. Měl jsem pocit, že zbytečně spěchá, protože teprve v neděli přestal mít zvýšenou teplotu, je to jen pár dnů zpátky, co měl vysoké horečky a já jsem proto neměl žádnou jistotu, že mi znovu neonemocní. Možná jsme měli dodatečně zajít k Min-Kiho lékaři, možná jsem mohl požádat Yoon-Giho o omluvenku, protože další pár dnů odpočinku navíc by miláčkovi rozhodně neuškodilo, což zápřah ve škole bohužel může. Na druhou stranu jsem s ním vlastně souhlasil. Pokud se už cítí dobře tak jak říká, neměli bychom se flákat a zbytečně zanedbávat docházku. To byl vlastně jeden z důvodů, proč jsem nic nenamítal proti Min-Kiho rozhodnutí a proč jsem ani slovem nezmínil jednu z možností, která mě napadla.

Doufal jsem, že se konečně zklidnil, že své soustředění zaměří na přednášky... později na tréninky... a bude v pohodě. Jenže ráno ve škole se ukázalo, že všechno je jinak... není vůbec v pohodě. Sice nebylo kdy pořádně o čemkoli mluvit, protože hned po návratu od hrdliček jsem hnal miláčka do postele, jen aby se dostatečně vyspal, ráno před odjezdem na universitu taky nebyl žádný prostor řešit naše kamarády, ale sakra, měl jsem vědět, že Ki není v pohodě kvůli těm dvěma a že pořád myslí na Tena. Neřekl to nahlas, ale mi i tak docvaklo, že si o něho nepřestal dělat starosti a taky mi díky Jae-Hyunovi docvaklo, že aktuálně řeší odlet hrdliček do Thajska. Mohl... ne, měl! ... mi něco říct. Mohli jsme společně všechno probrat a já bych si pak od probuzení nemusel dělat starosti o jeho zdraví, což beztak musím, když je jeho zdravotní stav... v poslední době myšleno... přímo napojený na jeho psychiku a ta je... jak se zdá... přímo napojená na Tena, bože.

Ne že bych si já o kluky nedělal starosti. Lhal bych, kdybych tvrdil opak, obzvlášť potom, co se po odletu stalo YangYangovi. I pro mě bylo loučení s nimi těžké, nejvíc pak loučení s Taeyongem, kterého znám dýl než Tenieho a se kterým jsem dlouhou dobu sdílel jeden byt. Budou mi oba moc chybět, to je víc než jasné. Bral jsem však odlet hrdliček od samého začátku mnohem pragmatičtěji než Ki a ani teď jsem nedovolil starosti o oba kamarády, aby přerostla přes mou hlavu. Stejně tak jsem se nemínil trápit steskem. Věřil jsem, že kluci doletí do Bang-Koku v pořádku, Tenie se tam časem psychicky srovná a všechno bude ok... rozhodně to tak bude! Mega moc jsem si přál, aby to tak bylo a stejně tak jsem si přál, aby v happy end věřil i Min-Ki. Přál jsem si, aby se dokázal soustředit na přednášky, když už tady chtěl být a hlavně, aby se cítil dobře jak fyzicky, tak psychicky.

Bože děkuji... k mé nemalé úlevě se dost uklidnil a to i přesto, že nám Jae-Hyun prozradil, že Taeyong s Tenem nevypadali v pohodě, když zrovna odcházel od Johnnyho z bytu a čirou náhodou je potkal. Nepřekvapilo mě, že kamarádi nejsou v pohodě a Min-Kiho očividně taky ne, protože co jiného se v jejich celkovém rozpoložení dalo čekat, že? Miláčka očividně uklidnila informace o přesném času odletu hrdliček, která ani pro mě nebyla nepodstatná... nechápu, jak jsem mohl zapomenout a nezeptat se přímo kluků... na což se rozhodl, že vydrží do odpoledne a až potom Teniemu zavolá, kdyby se snad neozval on sám. Slíbil mi, že se pokusí být v klidu a k mé nemalé radosti se zdálo, že to úspěšně zvládá a to i přesto, že po celou první přednášku de facto usínal. No a mou největší starostí byl aktuálně on, hrdličky jsem nějak víc neřešil... prozatím.

Min-Ki

Bože... celý den ve škole byl pro mě mega moc náročný. Trvalo mi dlouho, než jsem přemohl únavu a bylo pro mě dost těžké soustředit se na výklad profesorů, na tož tak si dělat poznámky, ale nakonec jsem to jaksi zvládl a dokázal jsem to díky nemalé podpoře ze strany Hyunieho. Celou tu dobu jsem se usilovně snažil nemyslet na „hrdličky" a nesledovat čas, v čemž mi taky pomohl můj miláček. Dělal všechno proto, aby nasměroval mé myšlenky jiným směrem... tedy o pauzách, kdy jsem se nemusel soustředit na přednášky, i kafe do mě nalil, jen abych neusínal... a já jsem se snažil být v pohodě už kvůli němu. Nechtěl jsem mu působit neustálé obavy o mé zdraví... i tak se průběžně ujišťoval, jestli nemám teplotu nebo nedej Bože horečku... a stejně tak jsem se nemínil pořád jen nervovat, i já jsem chtěl být konečně v pohodě.

O obědové pauze, brzy po jídle, za námi spolu s Jae-Hyunem přišel na skok i Dong-Young, aby se nás mohli oba poptat na detaily týkající se Tenieho odletu, na což mezi přednáškami nebylo dost času, tedy Dong nejspíš neměl čas. Jae-Hyun nás zřejmě nechtěl obtěžovat, když viděl, jak moc bojuju s únavou, ale nakonec ho přece jen přemohla zvědavost stejně jako jeho kamaráda, kterému už evidentně stihl poreferovat, že Tenieho a Taeho ráno potkal ve výtahu. „Takže je pravda, že se Tenie už nevrátí do školy, když dnes odletěl do Bang-Koku." povzdechl si Dong-Young, jakmile miláček jemu i Jae-Hyunovi sdělil všechny podstatné informace. „Je to vážně škoda." pokračoval smutně.

„Dost živě si totiž pamatuju, jak moc Tenie toužil studovat tanec na naší universitě, jak moc byl šťastný, když se tady dostal... všechno mi totiž povyprávěl... myslím jako v prváku, když jsme ještě byli dobří kamarádi." hodil mírně vyčítavý pohled na Jae-Hyuna, který se po jeho slovech rozpačitě pokroutil. „Chci říct..." zrozpačitěl i Dong-Young, protože tohle dávné téma zřejmě nemínil aktuálně rozebírat, jenže on to přesto nakousl, respektive naznačil. Podle mého názoru neměl vůbec žádný důvod dnes a tady vytahovat cokoli, co se kdysi mezi ním a Teniem podělalo. Dong-Younga tenkrát nikdo nenutil, aby byl na Jae-Hyunově straně, jenže dnes už mi přišlo absolutně nepodstatné, kdo za krach Dong-Youngova a Tenieho přátelství mohl... Dong-Young nebo jen Jae-Hyun, který ty dva před tím seznámil?!

Z Tenieho a Dong-Younga se znovu nestali dobří kamarádi, ale usmířili se a to je přece hlavní a Jae-Hyunova vina už taky byla odpuštěna. A přesně to stejné co napadlo mě, očividně napadlo i Dong-Younga, proto tak zrozpačitěl. „že..." navázal pořád stejně rozpačitě tam, kde skončil. „je vážně smutné, že tohle všechno Tenie zahodil, ještě s jeho mega velkým talentem." dodal s dalším povzdechem. „On vůbec nic nezahodil!" vyhrkl jsem dřív, než něco stihl říct Hyunie nebo třeba Jae-Hyun. „Tenie sice odletěl do Bang-Koku..." povzdechl jsem si podobně jako Dong před chvílí. „a je pravda, že aktuálně přerušil studium..." pokračoval jsem však rozhodně a naštěstí jen mírně rozechvěle. „ale on se do školy jednou vrátí, jsem si tím zcela jistý!" přesvědčoval jsem naléhavě nejen Dong-Younga... případně i Jae-Hyuna... ale vlastně i sebe.

Chtěl jsem věřit, že i kdyby Tenie nepokračoval ve studiu tyto dva semestry, v příštím zimním semestru se do školy určitě vrátí, protože by vážně byla věčná škoda, kdyby na školu rezignoval úplně a definitivně a on to zcela jistě... v hloubi svého srdce... vnímá stejně jako já (nejen já) a to i přesto, že aktuálně školu až tak neřeší, nebo řeší, ale nedokáže sem docházet a plně se věnovat studiu a tréninkům. Jednou však, až se smíří s YangYangovou smrtí, až si dokáže odpustit a zmírní se jeho velké trápení, začne mu tanec a taky tato škola chybět, to je přece jasné... snad je to jasné. „Tak snad máš pravdu, Ki." znovu si povzdechl Dong, i Jae-Hyun zadoufal, že to tak bude. „Ki má rozhodně pravdu!" podpořil má slova rázně Hyunie. „Tenie se v Bang-Koku uklidní, dá se psychicky dohromady a nejpozději příští rok se do školy vrátí... určitě jo... takže jeho nesporný talent nepřijde vniveč, jsem si tím taky dost jistý." mrkl na mě.

„Přesně tak." přikývl jsem mega moc rád za to, že si miláček myslí to stejné, co si myslím a v co mega moc doufám já. Už kvůli Teniemu a jeho budoucnosti jsem v to doufal, tady vůbec... ani maličko... nešlo o mě. Obědová pauza už měla končit, proto Dong-Young musel jít a taky Jae-Hyun zaplul na své místo, které je dál od nás dvou. Já jsem se pak znovu zaměřil na školu a Tenieho jsem už neřešil... tedy zuby nehty jsem se o to snažil a naštěstí se mi to jaksi podařilo. Zbytek přednášek jsem však přečkal jen silou vůle a s velkou pomocí mého miláčka, ach jo. Když jsme pak večer s Hyuniem... pěkně ruku v ruce... opouštěli fakultu, došlo mi, že se mi Tenie vůbec neozval a to i přesto, že už dávno musí být na místě. „Nezavolal mi!" plašil jsem po svém zcela nepříjemném a maximálně znepokojujícím uvědomění. „Co když se..."

„Vůbec nic zlého se jim nestalo, uklidni se, lásko." přerušil mě rázně Hyunie. „Zjistil jsem právě teď, že mi před chvílí napsal Tae... jsou oba v pořádku." ujišťoval mě. „Napsal ti?" oddechl jsem si z plna plic. Bože, takto mě vyděsit... ach joooo. Proč mi to Tenie dělá?! „Co ti napsal?" zajímal jsem se nejen z pouhé zvědavosti, zatím co jsem se snažil nahlédnout do mobilu, který miláček držel v ruce, až na to, že ho hned schoval do kapsy. „Psal, že se moc omlouvá za to, že se neozvali dřív." odpověděl mi klidně. „Prý byli oba po letu... vlastně nejvíc po jejich probdělé noci... mega moc unavení, takže i proto jim na letišti v Bang-Koku nedošlo, že se mají ozvat, navíc museli hned... myslím hned, jak přijeli k Tenovi domů... jít povinně do postele a o kocourky se postarala Tenova máma. Tae se zmínil, že se před chvílí probudil, došlo mu, že se má ozvat a tak mi okamžitě napsal a zavolá nám až zítra. Tenie podle něho ještě pořád spí, takže i on se ti zřejmě ozve až zítra."

„Byli unavení po probdělé noci?" povzdechl jsem si s lítostí, zvlášť když se mi vybavilo, co nám ráno řekl Jae-Hyun. Téměř celou noc oba nespali, proto vypadali nejen nervózně, ale taky unaveně. „Tak to je fajn, že šli hned spát a že Tenie ještě pořád spí." dodal jsem však s další úlevou. Byl jsem mega moc rád nejen za to, že se Taeyong ozval... že jsou „hrdličky" v pořádku na místě... ale i za to, že Tenie právě teď odpočívá, což je přece základ pro jeho zdravě fungující psychiku. Nečetl jsem sice Taeho sms, ale miláčkovi jsem maximálně věřil. Určitě by si nevymyslel, že se mu Tae ozval jen proto, abych teď nevyšiloval, něco takového by rozhodně neudělal. Bože, i já se musím pořádně vyspat, abych mohl zítra normálně fungovat a půl dne na přednáškách neusínat. Ještěže si mě dnes nikdo z profesorů nevšímal, ufff.

„Jo, je moc dobře, že spí." pousmál se Hyunie. „Alespoň má od něho Tae na chvíli klid. Nemyslím to špatně!" bránil se okamžitě, jen co zaznamenal můj zamračený pohled. „Já vím, miláčku." i já jsem se mírně křečovitě pousmál. „Máš naprostou pravdu... alespoň má od Tenieho na chvíli klid." připustil jsem, protože ano... bohužel... je to tak. Tenie dává všem dost zabrat, když zrovna nespí a Taemu pochopitelně nejvíc. Tedy, zatím to tak je. Opravdu moc jsem doufal, že se to během pobytu v Bang-Koku co nejdřív změní a že bude mít Taeyong klid i když bude Tenie vzhůru. Rozhodl jsem se, že nechám Tenieho odpočívat a počkám si, až se mi ozve on sám, protože jsem aktuálně neměl žádný důvod proč plašit a dělat si o něho přehnané starosti. Tenie je přece v naprostém pořádku a spí.

Byl jsem mega moc unavený. Doma jsem si dal rychlou sprchu, miláček zatím nachystal večeři a nejen po jídle, ale taky po nezbytné kontrole mé teploty... byla v pořádku, naštěstí... jsem se zakutal pod peřinu, zatím co on se šel umýt. Nejspíš bych okamžitě usnul, kdyby nezačal zvonit můj mobil. „Felixi?!" vydechl jsem unaveně, jen co jsem přijal kamarádův hovor. „Oh... probudil jsem tě?" lekal se Lix jakmile zaslechl můj unaveně znějící hlas. „Tak já..." „Ne, ještě jsem nespal." skočil jsem mu pohotově do řeči, jen aby neřekl, že zavolá jindy. Maličko jsem zalhal, protože popravdě, víc jsem spal, než bděl, ale nechtěl jsem, aby měl Felix výčitky svědomí. Přece jen, nebylo ještě tak moc pozdě. Navíc jsem byl až moc zvědavý co mi chce říct. Něco o Hanovi?

„Fajn." uklidnil se. „Volám ti, protože si potřebuju postěžovat." pokračoval však rozhořčeně. „Han je vážně... myslím jako naprosto vážně... na masakr! Je to korunovaný osel... kam se na něho v blbosti hrabe nějaký klokan?!?" „Co ti provedl?" lekl jsem se. Neměl jsem tušení, jak moc je hloupý klokan... je vážně hloupý? ... ale že je osel hloupý ví i malé dítě, jen jsem netušil, proč tím oslem má být Han. „Není s ním rozumná řeč, to mi provedl!" nepřestával se durdit Felix. „Chtěl jsem mu říct o Min-Hovi, jenže ve škole nebylo vhodné o něm mluvit... nebyl na to pořádný klid... a doma Han prohlásil, že nechce nic slyšet... chápeš to, Ki? Tvrdí, že všechno u Min-Ha totálně posral, že mu už nikdy... jako vážně nikdy... nepůjde na oči a nechce o něm mluvit. Je doopravdy na zabití, ještě když si dá ruce na uši, začne nahlas zpívat lalalala a pak se zamkne v pokoji. Chybělo málo a já bych mu dal snad i facku... I'm really going crazy, but I don't care... ať si trpí, když je osel."

„Takže vůbec nic neví." odtušil jsem zklamaně. Ach jo, to se Han musí pořád chovat jako malé a totálně trucovité dítě? Jako vážně? „Volá ti Tenie?" ozval se miláček, který se už stihl osprchovat a jako myška potichu se připlížit až k naší posteli, čímž mi málem způsobil infarkt, jak moc jsem se lekl. „Volá mi Felix." uvedl jsem věc na pravou míru, jen co jsem se maličko vydýchal a taky do něho nesouhlasně šťouchl, jakmile se uvelebil vedle mě... sladce voněl po sprchovém gelu. „Něco nového s Hanem?" pousmál se, aniž by jakkoli reagoval na můj šťouchanec. „S tím oslem není vůbec nic nového!" odpověděl za mě Felix, který miláčka samozřejmě slyšel. „A nejspíš hned tak nebude, protože já na něho vážně nemám nervy, Jinie na něho nemá nervy a Chang už vůbec."

„Aha?!" zarazil se Hyunie, na což mu Felix mile rád zopakoval všechno, co před tím vysypal na mou unavenou a aktuálně i velice zklamanou maličkost. „Určitě Han brzy dostane rozum a bude s ním kloudná řeč." konejšil miláček nejen Felixe, ale i mě. „Pak se dozví o Min-Hově zamilovanosti a rozhodne se jejich možný vztah řešit." dodal optimisticky. „I really don't care." odtušil rázně Felix. „Jo... jeho to oslovství přejde a zase z něho bude potrefený klokan, až na to, že ani trochu netuším, kdy se to u něho stane a vlastně ani netuším, jestli se to vůbec někdy stane." povzdechl si v závěru. „Já to s ním prozatím vzdávám... jen ať se podusí ve vlastní šťávě, když si to tak moc přeje." Rozloučil se pak s námi s tím, že Hyun-Jin už dávno chrní, že by i on už měl jít spát a my dva samozřejmě taky, takže jsme se už nestihli k jeho prohlášení jakkoli vyjádřit... ukončil hovor.

„Hlavně teď nezačínej řešit Hana, Min-Ki!" zarazil mě Hyunie dřív než jsem stihl otevřít pusu. „Teď musíš jen a pouze spát, jasné?" „Hmmm... já vím." přikývl jsem bez sebemenšího odmlouvání. Byl jsem nemálo zklamaný, že Han pořád neví tu úžasnou novinku o Min-Hově zamilovanosti, ale nezbývala mi žádná kapacita na to, abych se jím nějak víc zabýval... ne teď. „To je dobře, miláčku." pousmál se, než něžně políbil mé rty. Mně se už zase zavíraly oči, takže odložit můj mobil na noční stolek a taky zhasnout lampičku musel on. „Dobrou noc a sladké sny." zašeptal, jakmile jsem se k němu co nejněžněji přitulil. „Dobrou noc, miláčku." odpověděl jsem už napůl v říši snů.

Jong-Hyun

Odvykl jsem si vstávat do školy a celý den byl pro mě dost náročný, takže nebylo divu, že jsem usnul brzy po svém miláčkovi. Probudil jsem se pak šokem, který způsobil můj pitomý mobil. Celý zmatený jsem si nejdřív myslel, že je už ráno a že musím vstávat, jenže hned na to jsem zjistil, že ani zdaleka ještě není ráno a ten protivný zvuk nezní jako mnou nastavený budík, ale jako vyzvánění, kterým se Taeyong domáhá mé pozornosti... sakra. Dvě hodiny ráno! „Kdo ti volá?" kuňkl rozespale Ki, kterého... znovu sakra! ... mobil probudil stejně jako mě. „Taeyong." vydechl jsem nejen podobně rozespale jako on, ale navíc už i nervózně, protože mě okamžitě napadlo, že pokud nejde o nedopatření z kamarádovy strany, už zase se něco děje.

„Hyune?!" ozval se nervózní Taeho hlas hned jak jsem přijal jeho hovor, aniž bych já stihl cokoli říct. Okamžitě mi proto došlo, že nejde o nedopatření, ale o záměr... Tae mi volá takto pozdě, protože mi volat potřebuje. „Já... moc se omlouvám, že tě budím, ale já..." sypal ze sebe pořád stejně nervózně. „Přestaň se omlouvat a okamžitě mi řekni, proč mi voláš ve dvě v noci?" přerušil jsem ho netrpělivě a ne zrovna moc mile, jenže pro mou omluvu... spal bych až bych brečel a neměl jsem náladu poslouchat zbytečné řeči. „To už jsou dvě v noci?" zarazil se Taeyong. „Sakra... pořád si nemůžu zvyknout na náš časový posun... tady v Bang-Koku máme teprve dvanáct." už zase tak moc zbytečně žvanil. „Prý teprve." uchechtl se. „I tak je moc pozdě a..." pokračoval hned na to a zněl bohužel ještě víc nervózně.

„Tae, k věci... prosím!" zaúpěl jsem, aniž bych si uvědomil, že svými hlasitými projevy ještě víc proberu Min-Kiho. Jistě, stalo se a on se posadil na posteli, na což se na mě vyčkávavě podíval. „Dej to hlasitě." požádal mě naléhavě. „Chci taky vědět, o co jde." Nezbývalo mi tedy nic jiného než ho poslechnout. Dozvěděli jsme se pak oba, že jakmile se Tenie večer probudil, měl velice divnou náladu... jak nepřekvapivé. Bože zachraň nás všechny... Ten a jeho nálady, sakra. Máma ho donutila něco málo sníst, naštěstí, jenže on pak prohlásil, že potřebuje být sám a že vyrazí do města. „Nechali jsme ho jít." sypal ze sebe rozhozeně kamarád. „Nevím kolik přesně bylo, když odcházel... asi osm?! Jenže... je už dvanáct, on se pořád nevrací a ještě k tomu se mu nemůžu dovolat!" naříkal. „Jeho rodiče už dávno spí, stejně bych se s nimi nedomluvil..." nepřestával lamentovat. „a já vůbec netuším, co si mám počít! Ani pitomou policii nemůžu zavolat... nevím, jestli bych se s nimi domluvil anglicky... já nevím, co mám dělat!"

„Hlavně klid, Tae. Snad není hned nutné volat policii." snažil jsem se ho ukonejšit, zatím co Ki už na mě civěl s rozšířenýma očima a bledou tváří... stokrát sakra, do prdele! „Má vypnutý mobil, nebo proč se mu nemůžeš dovolat?" zajímal jsem se hned na to. „To je právě to." znovu zanaříkal Tae. „Mobil mu zvoní, jenže on to buď neslyší, nebo z nějakého důvodu ignoruje... nebo se mu něco stalo." popotáhl v závěru. „Snad se mu nic nestalo." kuňkl rozechvěle miláček. „Musel jsem ti zavolat, protože bych se tady jinak zbláznil... nevěděl jsem co dělat... pořád nevím, co mám dělat. Určitě se mu něco stalo... zblázním se, umřu, jestli se mu něco stalo." nepřestával naříkat Tae. „Je možné, že ti to nebere schválně?" napadla mě jedna z míň tragických možností, kterou jsem musel okamžitě nadhodit, jen aby se kamarád uklidnil a to i přesto, že i tato možnost není, kdo ví jak příjemná.

„Vážně se uklidni, ano?" naléhal jsem. „Tenie se ti brzy vrátí a bude v pořádku... uvidíš, že mám pravdu." „Jestli mi to nebere schválně, tak..." vyhrkl, na což se zarazil. „Asi ho přehnu přes koleno a řádně mu nasekám na holou a je fuk, jestli se to hodí nebo ne!" dodal přesto rázně, naštěstí o maličko... malilinkato... klidněji. „Co kdybych mu zkusil zavolat já?" vydechl pořád stejně rozhozeně Ki. „Budeš tak hodný, Ki?" ozval se vděčně, i když současně i pochybovačně Taeyong. „Nevím, jestli přijme tvůj hovor, ale budu ti neskonale vděčný, když to zkusíš a budu doopravdy happy, pokud se mu dovoláš." „Doufám, že se mu dovolám." špitl téměř neslyšně miláček, který zřejmě přes svá slova netušil, jestli by bylo lepší se Teniemu dovolat nebo nedovolat, s ohledem na Taeho samozřejmě. I když, Tenieho bezpečí je rozhodně mnohem důležitější než nějaký takt ať už z Min-Kiho nebo Tenovy strany.

„Nebere mi to." vydechl rozhozeně Ki, zatím co se jeho mobil marně pokoušel spojit s tím Tenovým. Po chvíli to vzdal, na což se o to stejné pokusil znovu. „Nebere mu to." konstatoval jsem podobně rozhozeně jako on, na což se z mého mobilu ozvalo Taeho zoufalé zaúpění. „Počkej... už to nezvoní!" vyhrkl najednou Ki, který okamžitě zesílil hovor tak, abych ho slyšel nejen já, ale vlastně i Taeyong. „Ahoj... ty ještě nespíš, Ki?" ozval se Tenův překvapeně znějící hlas. „Nespím!" znovu vyhrkl miláček, na což se Tenie nejspíš zarazil, protože už nic dalšího neřekl. „Kde teď jsi... co děláš?" vyptával se Ki, ale tentokrát o hodně milejším hlasem, přesto plným jak úlevy, tak nevyslovených výčitek. „Jsem v centru... ve městě." odpověděl zaraženě Tenie. „Proto nespíš a voláš mi tak pozdě? Aby ses zeptal, kde jsem a co dělám?" nechápal. „Proč jsi mi to nebral?" ptal se dál Ki, aniž by Tenovi odpověděl. „Neslyšel jsem žádné vyzvánění." ještě víc se zarazil Tenie. „Zrovna jsem se chtěl podívat kolik je vlastně hodin, když jsem zjistil, že mi voláš." vysvětloval.

„Slyšel jsi?" šeptl jsem do svého mobilu, jen aby Ten nezjistil, že máme na lince i jeho kluka. Zatím to nemusí vědět. „Slyšel." šeptl i Tae. „Nejspíš mám ztišené zvuky a vypnuté vibrace..." pokračoval ve své obhajobě Tenie. „Netušil jsem, že mi budeš volat... nevšiml jsem si." „Ok... v pohodě." mírně křečovitě a současně i s úlevou se pousmál Ki. „Co vlastně děláš ve městě?" vyptával se hned na to. „Myslím jako... je už dost pozdě, tak... nebude se o tebe Taeyong bát?" „Potřeboval jsem se projít... v klidu a sám." odtušil Tenie, který očividně odignoroval otázku ohledně Taeho strachu... tele jedno pitomé. „Byl jsem na různých místech..." vyprávěl. „i na řece. Nevím proč, ale nějak na mě dolehla nostalgie... vážně divný pocit, neumím to vysvětlit." pokračoval mírně rozechvěle, aniž by ho miláček přerušoval. Já a Tae jsme taky poslouchali mlčky. Zřejmě nám to oběma přišlo jako lepší.

„Snažil jsem se nemyslet na YangYanga, ale... nevím... je to vážně divný pocit." dodal Tenie, na což Min-Kimu popsal, jak prošel centrum města i vzdálenější a o kotel míň rušné části. Dal si prý i jedno pivo, dostal se na loď, kde absolvoval kratší plavbu a celou tu dobu se nechal unášet těmi divnými pocity nostalgie, vzpomínkami všeho druhu... na YangYanga prý na chvíli zapomněl (na Taeho evidentně zapomněl taky)... a díky tomu přestal úplně vnímat čas. „Aha... chápu, tedy asi chápu." povzdechl si Ki. „Nevolal ti Taeyong?" zeptal se hned na to. „Proč by mi měl volat..." zarazil se Tenie. „Počkej... podívám se." vyhrkl, na což se na vteřinu odmlčel. „Jo... volal mi snad stokrát!" ozval se rozhořčeně. „Říkal jsem mu přece, že chci být sám, tak proč mě naháněl?!" „Třeba proto, že se o tebe bojí?!" nadhodil podobně rozhořčeně miláček. „Třeba proto, že je už hluboká noc a ty se někde touláš, on neví, kde jsi a ještě k tomu se ti nemůže dovolat?!"

„Aha..." znovu se zarazil Tenie. „Takže... Tae tě probudil, řekl ti, že se o mě bojí a proto mi teď voláš." konstatoval divným tónem. „Copak jsem nějaké malé dítě?" pokračoval pořád se stejným tónem. „Bang-Kok znám jako své boty a nejsem nesvéprávný!" „Tenie!" zaúpěl miláček, zatím co já jsem se zuby nehty držel, jen abych neřekl něco mega moc kousavého, něco, co by se Tenovi vůbec nelíbilo a Tae taky mlčel, nejspíš až moc zaskočený jeho slovy. „Ty vážně nechápeš proč se o tebe Tae bojí?" sypal ze sebe Ki vyčítavě. „Jak můžeš být tak..." „Ty chceš říct..." přerušil ho ještě víc zaraženě Tenie. „jako že si Tae myslí, že já..." znovu se zarazil. „Ale já se přece nechci zabít!" vyhrkl rozrušeně. „Už ne, tak... proč si to myslí?" „Ty by sis to nemyslel na jeho místě?" odtušil bezbarvě miláček. „Zmizíš někam do města, hodiny se tam touláš a nebereš mu mobil... neměl se snad o tebe bát?"

„To je to se mnou vážně tak moc hrozné?" povzdechl si zkroušeně Tenie. „Asi je... chápu." odpověděl si sám, aniž by se musel Ki vyjadřovat. „Tak já Taeyongiemu hned zavolám, vrátím se co nejdřív domů a ty běž v klidu spát, Ki... slibuju, že už nic podobného neudělám... máš mé slovo, ano?" „Doopravdy mi to slibuješ, Tenie?" vydechl unaveně miláček. „Ani já se o tebe nechci pořád bát... doopravdy mi můžeš slíbit, že se to nebude opakovat?" „Slibuji, Ki... vážně ti to slibuju a moc se ti omlouvám." odpověděl Tenie. „Kdybych věděl, že způsobím takové pozdvižení, dával bych si víc pozor na čas i na to, jestli mám zapnuté vyzvánění." pokračoval nejen kajícně, ale současně i s mírným vzdorem, jako by i přes uvědomění o vlastním pochybení zazlíval jak Taemu, tak Min-Kimu, že se o něho zbytečně báli. Možná to však byl jen můj pocit, ale kdo ví?!

„Dobře, věřím ti." pousmál se Ki. „Hlavně se dostaň v pořádku domů." „Nejsem až tak moc daleko od našeho domu... budu v pohodě, nemusíš se o mě pořád bát." nabádal ho naléhavě Ten. „Běž už spát a já zavolám Taemu. Dobrou noc, Ki... a ještě jednou se ti omlouvám." S tím ukončil hovor, na což se i Taeyong spěšně rozloučil, aby se mu Tenie mohl dovolat. „Tenie je v pořádku... díky Bohu." vydechl miláček unaveně, přesto i s nemalou úlevou, jako bych snad neslyšel celý hovor s ním. „To nemůžu mít chvíli trochu klidu?" zanaříkal hned na to. „Jak teď mám usnout, když ještě není doma?" „Nic se mu nestane, tak klid, zlato." konejšil jsem ho. „Teda..." ušklíbl jsem se. „doufám, že mu Taeyong dá na holou tak jak říkal. I když podobné zacházení až tak neschvaluju..." zarazil jsem se nejen díky vzpomínce na dávné Taeho extempore, ale i na vlastní opileckou akci, kterou jsem spáchal na svém milovaném zlatíčku... bože. „myslím, že Ten si to pro tentokrát zaslouží." dodal jsem přece jen.

„Nevím, jestli si to zaslouží." odtušil nejistě. „Neudělal to přece schválně." „Jo, asi máš pravdu, lásko." připustil jsem. „Vlastně Tenieho i chápu." pokračoval jsem důležitě jako nějaké ztělesnění pitomé uvědomělosti. „Tenie potřebuje jistou dávku svobody a projev důvěry, jenže ani trochu si neuvědomuje, že na tohle ještě nemá nárok... ne tak brzy potom všem, co s ním Taeyong prožil... co jsme my všichni kvůli němu prožili. Tenieho rodiče zřejmě netuší, co všechno se dělo v Taipei, proto ho nechali jít beze strachu, ale Tae u toho všeho byl, taky doma v Seoulu s ním zažil mega těžké chvíle, jenže Tenie na to jaksi zapomíná a to by sakra neměl!" „Hmmm..." přikývl smutně miláček. „Máš samozřejmě pravdu, Hyunie... Tenie si musí na důvěru a samostatnost počkat, je na to až moc brzy."

„Teď už se tím netrap, ano?" pousmál jsem se, na což jsem něžně pohladil jeho tvář a zrovna i políbil jeho hebké rty. „Tenie bude za chvíli doma a Tae si to s ním už vyřídí tak, jak uzná za vhodné... všechno bude ok, takže už můžeš v klidu spát." „Hmmm..." znovu přikývl, ale k mé neskonalé úlevě mnohem klidněji. „Tae to zvládne... vyřídí si to s ním, ale rozhodně mu neublíží." dodal s naprostou jistotu. „To si piš, že mu neublíží!" souhlasil jsem. „I kdyby mu dal na zadek, udělá to maximálně šetrně a Tenie to přijme a bude s tím v pohodě, tím jsem si jistý." „Fajn." pousmál se, na což se ke mně něžně přitulil. Asi dvacet minut na to mi pípla zpráva od Taeho, že Tenie dorazil domů, ale to už miláček dávno spinkal. Byl až moc unavený na to, aby vydržel čekat, a já jsem byl jen rád, že usnul hned, jak se ke mně přitulil. Já jsem usnul brzy po přečtení sms. Bože, zatracený Tenie! Super, že je v pořádku doma.

Min-Ki

Samozřejmě jsme s miláčkem ráno zaspali, ach joooo. Naštěstí však ne tak moc, takže jsme dorazili na půlku první přednášky a k našemu velkému štěstí náš pozdní příchod profesor nijak nekomentoval a nevyvodil z něho žádné důsledky, jako třeba seminárku navíc nebo podobně. Je taky pravda, že jsem už zase trpěl a ze začátku hodně usínal, ale nějak jsem přednáškový cyklus zvládl a Hyunie naštěstí taky. Pořád jsem vnímal nemalou úlevu, že se Teniemu nestalo nic zlého, že bezpečně dorazil k sobě domů, což mi Hyunie ochotně poreferoval hned, jak jsem se ráno probudil. Cítil jsem se v relativní pohodě a mou dobrou náladu mi naštěstí nezkazil fakt, že jsme zaspali, celodenní únava a ani vědomí, že je Han neskutečný osel. Možná jsem byl až moc unavený, abych se i nadále čímkoli zatěžoval... možné je vážně všechno.

Navečer jsme si zavolali s Teniem, pěkně přes kameru a v přijatelném čase. Kamarád mi pak s mírně se červenající tváří rozpačitě přiznal, že dostal od svého miláčka pár symbolických plácanců na holý zadek, na což samozřejmě musel mít Tenieho svolení. On se však ani trochu svému „trestu" nebránil, spíš naopak, bez sebemenšího remcání Taemu všechno dovolil. „Bolelo to jen trochu." pousmál se pořád stejně rozpačitě. „Já bych se však nezlobil, i kdyby to bolelo mnohem víc." přiznal se zardělými líčky. „Už mi totiž došlo, že jsem si to zasloužil... neměl jsem chudáčka Taeho tak moc vyděsit... mrzí mě, že jsem vyděsil i tebe, zlato." kál se. „To je dobré, já se nezlobím." ujistil jsem ho zcela upřímně. Doopravdy jsem mu věřil a byl si jistý, že už nás takhle znovu nevyděsí, protože se začne chovat zodpovědněji bez ohledu na to, jak moc se bude aktuálně trápit, nebo jak moc bude zrovna v pohodě. Tae se už taky na Tenieho nezlobil, takže ani Hyunie neměl důvod ke zlobení.

Celý týden uběhl jak splašený, přesně jako vždy, když člověk tráví celé dny ve škole. Tréninky nám pochopitelně daly zabrat, zvlášť když jsme z nich díky naší absenci vypadli ještě víc než z přednášek. Tam se dá občas jen sedět a civět, jenže na tréninku se vyžaduje pořádná akce, bohužel. No, přežili jsme a zvládli to, i když utahaní jako koťata a de facto zničení... hihi, přeháním, ale žádná sranda to nebyla, to fakt ne. Nejvíc zabrat nám dal pochopitelně páteční balet, který já nemusím a Hyunie to má stejně jako já, ach jo. Během týdne jsme samozřejmě mluvili s „hrdličkama". Dozvěděli jsme se, že Tenie prý už od pondělí nastoupí na psychoterapie, které mu sjednala máma (rychlá jako blesk), zatím seká dobrotu a snaží se, i když se mu stále nedaří být v pohodě tak jak by si přál a jak by jeho okolí potřebovalo, Tae pak nejvíc.

Tenie si konečně vzpomněl i na Winwina, se kterým se vůbec nerozloučil, protože si nedokáže úplně zvyknout na fakt, že znovu patří do jeho života. Alespoň mu tedy zavolal, řekl, jak se věci mají a Win prý měl pochopení, alespoň takhle prý na Tenieho působil, což je jen dobře. Oběma kocourkům se podle „hrdliček" v Bang-Koku daří dobře, líbí se jim v novém domově... doufám, že skutečně jen prozatímním... a taky si oblíbili Tenovu mámu, dokonce i Leon se stal jejím mazlíčkem... tohle tvrdí Tae, naopak Tenie si myslí, že mají rádi pouze jeho, hihi. Mluvili jsme taky s Felixem a Hyun-Jinem, jenže oni dva mě vůbec nepotěšili. U Hana prý nedošlo k jakékoli změně a je údajně nedostupný jak rok mrtvý mobil. Ach jo, je to vážně tele křížené s oslem.

Podle Felixe je víc než jasné, že se ani jednou neozval Min-Hovi, Min-Ho se taky neozval... to by prý Lix věděl... a on sám se šprajcl s tím, že celou love story nechává u ledu, vážně jen prozatím. Až se prý doopravdy naštve, nebude Han stíhat mrkat, jaké se budou dít věci, hihi. Bože, tak snad Han Felixe vyslechne dřív, než to u nich v bytě začne lítat a než se začnou dít ty věci, kterými Lix vyhrožuje. Ale ne, určitě by to bylo jen ku prospěchu věci, tak ať se ty věci tedy dějí, přeji si happy end této love story. Ve středu se nám překvapivě ozval Kun s tím, že se během tohoto měsíce možná ukáže v Seoulu, ale ještě to podle něho není úplně jisté. Přál by si nás oba vidět a my jsme samozřejmě souhlasili s tím, že se případně setkáme u něho v bytě. Ještě se pochopitelně musíme domluvit, až Kun bude mít jistotu, že přiletí. Min-Hyunie nám potvrdil svou návštěvu na konci listopadu... pořád je to za moc dlouho. Minie mi dost chybí, ach jo.

Ve čtvrtek jsme se domluvili se Su-Hee, že pro nás v pátek přijede Kang, protože prý rozhodně a bez odmlouvání musíme přespat u ní v bytě, než v sobotu dopoledne vyrazíme do nemocnice za Young-Minem. „Přece sem nepojedete až v sobotu ráno, to by bylo na hlavu, ne?" nechala se po telefonu slyšet Hyunieho úžasná sestra, která stále nemíní řídit. „Kang vás sem hodí hned po tréninku, tedy až si trochu odpočinete a dáte se do kopy... takto to pro vás bude mnohem lepší." rozhodla rázně bez možnosti jakéhokoli kompromisu. Nešlo jinak než s ní souhlasit. Vyrazit v sobotu ráno by bylo hodně na těsno, a komu by se chtělo tak brzy vstávat po celém úmorném týdnu, že? Myslím, že nikomu. Jet v pátek večer vlakem bylo taky dost nemyslitelné, ještě když mě i miláčka bolel celý člověk a to doslova. Cestování autem proto mně i jemu přišlo jako skvělý nápad, zvlášť když se Kang sám nabídl. Jet pro nás do Seoulu prý není žádný problém... ne pro něho.

Popravdě, dost jsem se těšil do Kangnungu a byl jsem moc rád, že se mi nevrátily horečky, které by mohly znemožnit naši cestu. Těšil jsem se nejen na okamžiky strávené se Su-Hee a Kangem, ale těšil jsem se taky na Young-Mina, který už tuto sobotu konečně opustí ústav. Po všech těch prožitých těžkostech a zmatcích se zdálo, že alespoň jeho propuštění bude jen a pouze „zalité sluncem", protože se mu podle Su-Hee daří dobře a těší se na nový život, který začne žít s pomocí jeho tety. Bože, kéž by to tak skutečně bylo. Taky Hyunie se do Kangnungu dost těšil a já jsem se nepřestal těšit, i když mírně nejistě nadhodil, že bychom se měli alespoň na skok podívat za jeho mámou a Su-Jin.

Nemohl a nechtěl jsem cokoli namítat. Přece jde o jeho rodinu, a co by to bylo za usmíření, kdyby přerušili veškeré kontakty?! Mně ke štěstí stačil fakt, že nás paní Kim nechává na pokoji, že není stíhačka jako dřív a hlavně, že se nesnaží zničit náš vztah... není už třeba se jí vyhýbat obloukem. V pátek večer nás tedy ani maličko nepřekvapilo, když se u silnice nedaleko od budovy fakulty objevil Kang. „Přál si tady někdo odvoz do Kangnungu?" pousmál se, jakmile jsme se zmoženě připlazili až k jeho autu. 

Jen jsme ho unaveně pozdravili, nasoukali se na zadní sedadla, on se uculil jako sluníčko a mohlo se vyrazit. Nejdřív jsme zamířili do Gangnamu pro náš společný kufr, který se nám nechtělo tahat na fakultu a nechávat v šatně, kde máme jen malé skřínky. Nebylo třeba brát víc oblečení, a kdo ví jakou drogérku, když jde pouze o jeden víkend, takže se všechno spolehlivě vešlo do jednoho kufru, ale do skřínky by se ten kufr ani náhodou nevešel. U nás doma jsme si dali kafe... tedy Hyunie a Kang si dali kafe, já jsem zvolil své mega moc oblíbené kakao... něco málo jsme pojedli a hned na to jsme se znovu vydali na cestu, až na to, že tentokrát o dost delší. Ne že bych si nechtěl s Kangem povídat, jistěže chtěl, jenže únava byla silnější než já, takže jsem maličký kousek za Soulem totálně vytuhl.

Jong-Hyun

Miláček už dávno spal opřený o mé rameno a mě už taky pomalu ale jistě ukolébávala plynulost naší jízdy, Kangovo mlčení a nejspíš i potichu hrající muzika, která se nevtíravě linula z jeho autorádia. Zřejmě bych se hodil do říše snů stejně jako Min-Ki, kdyby se najednou neozval Kang. „Ty, Hyune?!" vydechl. „Můžu s tebou o něčem mluvit?" „Hmmm..." zamručel jsem dost ospale, ale okamžitě jsem se probral, když mi došlo, že bych se měl probrat. „O čem se mnou chceš mluvit?" zajímal jsem se s nijak nehraným zájmem hned potom, co jsem řádně otevřel oči a taky se posadil rovně, abych na Kanga lépe viděl, i když to znamenalo, že musím svého spinkajícího miláčka tak trochu „uklidit" bokem. Tohoto maníka jsem od začátku jeho vztahu s mou ségrou respektoval, dokonce jsem si ho mega moc oblíbil, a pokud tedy se mnou potřebuje o něčem mluvit, má samozřejmě mou plnou pozornost.

„Klidně mi řekni, o co jde, poslouchám." povzbuzoval jsem ho, jakmile jsem zaznamenal, že tak trochu zaváhal. „Jde o Su-Hee." kuňkl. „O Su-Hee?" zarazil jsem se. „Stalo se snad něco špatného mezi tebou a jí?" Nemínil jsem malovat čerta na zeď, dělat velblouda z komára a mít velké oči, nebo jak se to sakra říká, jenže po všem tom šílenství, co se kolem mě a Min-Kiho v posledních týdnech dělo, nedokázal jsem se ubránit jisté negaci, která se teď tak trochu promítla do mého očekávání. „Co se sakra stalo?" ujelo mi rozhozeně a to i přesto, že takto jsem s ním mluvit nechtěl. „Ne... nic se nestalo!" vyhrkl šokovaně. „Teda, myslím jako, že se nestalo nic špatného... já jen..." blekotal, na což hodil nervózní pohled do zrcátka na čelním skle nejspíš proto, aby mohl v odrazu vidět můj výraz. „Napadlo mě, že..." povzdechl si, zatím co se z části věnoval řízení a z části civění do zrcátka. „Myslíš, že mě nepošle k čertu, když ji požádám o ruku?"