Jong-Hyun

Aniž bych otevřel oči, natáhl jsem ruku směrem, kde by měl být Ki... zrovna se ke mně netulil a mi chyběla jeho blízkost... abych pak mohl zjistit, že místo vedle mě je prázdné. Hned na to jsem otevřel oči, na což jsem si uvědomil nejen to, že jsem nespal v naší posteli v Gangnamu, že miláček musel vstát dřív než já, když už není na pohovce, ale taky skutečnost, že se v obýváku povalují Hyun-Jin s Chang-Binem, stále uvěznění v říši snů. Napadlo mě, že miláček zřejmě musí být v kuchyni spolu s Felixem, protože našeho pihovatého kamaráda jsem v pokoji taky nikde neviděl, leda by byl zalezený pod pohovkou, což nevím, proč by dělal, hehe. Nemusel jsem se rozmýšlet, jestli vsát nebo se dál válet. Chtěl jsem co nejdřív políbit své zlatíčko, s radostí bych si dal kafe, navíc se u mě ozvalo naléhavé volání přírody, takže se co nejrychlejší vykulení z pohovky stalo víc než jen nutností.

Protože jsem spal v hadrech, ve kterých jsem přišel a žádné jiné hadry na převlečení jsem tady neměl, netrvalo mi dlouho vstát a v tichosti opustit obývací pokoj. Už cestou na toaletu jsem zjistil, že Ki je skutečně v kuchyni, ale že tam zřejmě není jen s Lixem. Zatím jsem však nezjišťoval, jestli těm dvěma dělá společnost pouze Min-Ho... až teď jsem si vzpomněl, že ten kluk v noci neodešel domů... nebo jestli už třeba vstal i Han, který jako jediný z telat druháků spal ve svém pokoji. Volání přírody se totiž stalo ještě víc naléhavým, takže nebyl sebemenší prostor na podobné zjišťování a stejně tak nebyl prostor řešit, o čem si můj miláček a kluci asi tak povídají.

„Nevím, jestli mu dám šanci... já... ano, vím už jistě, že jsem do něho zamilovaný, ale... asi s ním nejdřív potřebuju mluvit..." zaslechl jsem naléhavý hlas, který bezesporu patří majiteli tří čičin a zaslechl jsem ho v okamžiku, kdy jsem už po úspěšném splnění své malé mise mířil do kuchyně. „A taky by bylo fajn, kdyby mě nějakým způsobem přesvědčil, že skutečně nemá problém s alkoholem, že dokáže být střízlivý a taky přítulný bez alkoholu, jenže... dnes se na to necítím, jsem ze všeho totálně mimo, a myslím si, že u mě doma a třeba i v klidu, to bude pro tento druh rozhovoru mnohem lepší a na to ostatní je taky potřeba trochu víc času." pokračoval pořád stejně naléhavě. „Chápete mě, že jo?" ujišťoval se, na což jsem udiveně vykulil oči. Bože, Min-Ho je zamilovaný do Hana? Jako fakt?

Netuším, co mu Ki s Felixem odpověděli... nic jsem neslyšel... byl jsem si však už naprosto jistý tím, že Han s nimi v kuchyni není, protože kdyby tam byl, určitě by Min-Ho takto nemluvil, tedy, nemluvil by takto před ním. Stejně tak netuším, jestli jsem byl víc překvapený zjištěním, že je majitel tří čičin zamilovaný do Hana nebo zjištěním, že ten kluk neví, jestli dá Hanovi šanci. Proboha, tak je do Hana zamilovaný nebo snad není?! Nestihl jsem se však nad Min-Hovými slovy a myšlenkovými pochody víc zamyslet, protože hned jak domluvil, prohlásil, že už doopravdy musí jít, rozloučil se s Min-Kim i Felixem, okamžik na to prosvištěl s téměř neslyšným „ahoj" kolem mě a další okamžik na to už zavíral dveře od bytu z druhé strany. Bože zachraň ho... měl jsem oprávněné obavy, aby se nezabil na schodech, jak moc spěchal, hehe.

„Tak nevím..." vydechl jsem pořád ještě dost zaražený a to nejen Min-Hovým spěchem, ale taky tím, co před chvílí říkal. „Je větší tele Han nebo Min-Ho?" položil jsem spíš řečnickou, než skutečnou otázku. Sice jsem neměl ponětí co všechno Min-Ho řekl před tím, než prohlásil to, co prohlásil, ale i tak jsem si byl víc než jistý tím, že je totální tele stejně jako Han. Oba jsou nehorázná telata, protože ani jeden z nich se evidentně nemíní postavit čelem ke svému problému. Han před svým problémem se zamilovaností utíká a Min-Ho řešení zbytečně odkládá. Bože, vždyť i on právě teď zdrhl. Vážně si nemohl s Hanem promluvit ještě dnes? Vážně si myslí, že je Han alkoholik? No... tak snad není.

„Oba jsou zatracení klokani!" odtušil frustrovaně Felix, ale hned na to se na jeho tváři objevil šťastný úsměv. „Slyšeli jste, co Min-Ho řekl?" ptal se, aniž by se přestal culit. „Že potřebuje víc času?" pokrčil jsem nejistě rameny. Nebyl jsem si totiž jistý, na co přesně... z Min-Hovy řeči myšleno... Lix naráží. „Že je do Hana zamilovaný!" opravil mě s radostí v hlase kamarád, který se ani trochu nedal vyvést z míry mou mírně pesimistickou nejistotou. Já sám jsem si vlastně nebyl zcela jistý, jestli se má nejistota týkala pouze Felixovy otázky nebo taky Min-Hova postoje k Hanovi. „Min-Ho je do Hana zamilovaný... řekl to, řekl!" nepřestával jásat s očividnou nadějí v happy end. „Tahle love story přece musí dopadnout dobře, ne?" potvrdil mi svou naději závěrečnou otázkou, na kterou... očividně... ode mě i od Min-Kiho čekal jen a pouze kladnou odpověď.

„Jo, řekl to." usmál se miláček nejen s podobnou nadějí, jakou projevoval Felix, ale taky s jistou dávkou nejistoty, kterou jsem aktuálně pociťoval já. Zřejmě i jeho napadlo, že pokud je Min-Ho stejné tele jako Han, což evidentně je, pouze čert ví, jak tohle s těma dvěma ještě dopadne. Měli by si spolu promluvit, jenže... dojde na to někdy? Co když si to Min-Ho rozmyslí? Bude mít Han někdy potřebnou odvahu, aby převzal iniciativu, pokud u Min-Ha zvítězí jeho obavy nad zamilovaností a on kvůli tomu uzná další rozhovor s Hanem za totálně zbytečný? Nepřál jsem si však kazit Felixovi náladu, nepřál jsem si pochybovat o jím naplánovaném happy endu a miláček zřejmě taky ne, proto své možné pochyby zamlčel úplně stejně jako já, pokud je doopravdy měl, ale na druhou stranu, ani Felixovu jistotu nepotvrdil.

„Teď už zbývá promluvit si s Hanem a říct mu, jak se věci mají." pousmál jsem se s mírnou nadějí, že mé obavy o možný happy end jsou třeba zbytečné. Napadlo mě totiž, že Han přece nemůže být až tak velké tele, aby vůbec nereagoval na zjištění, že je Min-Ho zamilovaný taky. Zamilovanost majitele tří čičin je sice doplněna jeho obavami a tedy i negativy... bohužel... ale všechno se přece dá nějak řešit... snad... a Han by byl mega velký blázen, kdyby se po zjištění všech fakt o nic nepokusil a kdyby si nechal svého crushe takto jednoduše utéct. Tedy, určitě není podobný blázen, jakým jsem kdysi byl já a minimálně o Min-Hově zamilovanosti se musí co nejdřív dozvědět. „Jo, hned jak se probudí." přikývl odhodlaně Felix.

Na to jsem jen mlčky přikývl, zatím co jsem už spěchal za svým miláčkem, abych ho mohl co nejněžněji políbit... konečně! „Dobré ráno, lásko." zašeptal jsem do jeho ouška, jakmile mi polibek stejně něžně oplatil. „Dobré ráno, miláčku." vydechl láskyplně. Okamžik na to jsem už měl své kafe a Ki s Felixem zaníceně pokračovali v rozhovoru, který se netýkal nikoho jiného než... doufejme... budoucího páru Han a Min-Ho. Od miláčka jsem se pak dozvěděl, že hned potom co vstal, přistihl Min-Ha v Hanově pokoji, kde ten kluk prý držel Hanovu ruku, což jen potvrzovalo jeho vlastní slova o zamilovanosti a taky ještě víc podporovalo Felixovu naději v happy end pro oba kluky. Škoda jen, že Han tvrdě spal a o Min-Hově něžném gestu tak neměl sebemenší tušení, fakt škoda.

Pro Felixe to byla stejná novinka jako pro mě, no a protože prý nebyl u celého rozhovoru, který spolu před tím vedli Ki a Min-Ho, taky detaily ohledně Min-Hova problému s včerejším polibkem se dozvěděl až teď, spolu se mnou... Ki nám všechno moc rád prozradil. Felix však žádné překážky nemínil brát v úvahu... je si víc než jen jistý tím, že Ji-Sungův problém s alkoholem není až tak žhavý, jak si Min-Ho myslí a vyřeší se raz dva... pro happy end se pokusí udělat, co jen bude v jeho silách a já spolu s miláčkem jsme ho ve všem mínili podpořit, což jsme mu nezapomněli říct. I my dva jsme si samozřejmě přáli Hanovo štěstí a moc jsme doufali, že se ho dočká. Felix znovu prohlásil, že si doopravdy s Hanem promluví hned, jak vstane a my jsme chtěli být u toho, až na to, že ani jeden z nás jaksi netušil kdy se tak stane.

Čas pomalu ale jistě plynul, jenže Han jakoby usnul stoletým spánkem. Jediný, kdo se v kuchyni po nějaké té době ukázal, byl Hyun-Jin s mega velkým rozcuchem na hlavě s tím, že Chang-Bin před okamžikem zalezl do svého pokoje, aby se prý mohl pořádně vyspat, protože ze spaní v obýváku ho tak maximálně rozbolela záda. Když už nás tedy doplnil Hyun-Jin, Lix rozhodl, že je na čase se nasnídat a ani jeden z nás neměl důvod proti jeho rozhodnutí protestovat. Taky spolu s Hyun-Jinem jsme pak probrali všechno, co Min-Ho řekl... včetně jeho držení Hanovy ruky... a on měl... dost nepřekvapivě... stejný názor jako my tři. Zcela vážný rozhovor s Hanem je podle něho nutný a stejně tak je nutné nějak... jakkoli, třeba i s použitím násilí... dokopat ho k tomu, aby si upřímně promluvil se svým crushem v klidu u něho doma a aby tak udělal pokud možno co nejdřív, kdyby to náhodou nešlo ještě dnes.

„Je normální, že Han spí tak dlouho?" strachoval se Felix. Všichni čtyři jsme už měli snídani v sobě, jenže Han se jaksi nemínil vyhrabat ze svého pokoje. „Teda..." povzdechl si. „Po opici je schopný pospávat celý den, ale až do dnes... jako fakt nikdy... nechrněl takto v kuse." nepřestával se strachovat. „Však Chang taky prochrápe celý den, tím jsem si jistý." ušklíbl se Hyun-Jin. „Chang je mi teď totálně volný." mávl nad druhým spolubydlícím rukou Lix. „Teda... není mi volný, ale... chápete, ne?" mlel mírně zmateně. „Nepůjdeme Hana vzbudit?!" vydechl nakonec, aniž by nám musel vysvětlovat, jak přesně to má s Chang-Binem. Chápali jsme. „To není špatný nápad." pousmál se nervózně Ki. „Vážně bych chtěl být u toho, až s ním budeš mluvit, jenže..." „Nemůžeme čekat, až se probudí, když mu to trvá tak dlouho." doplnil jsem duchaplně svého miláčka. Začínalo mi totiž být jasné, že pokud bychom měli čekat, až se probudí on sám, s největší pravděpodobností nestihneme rozhovor s ním i rozloučení s hrdličkama.

„Nemůžete čekat?" zarazil se Felix. „No jo... chápu." pokračoval pořád stejně zaraženě, aniž by čekal na naši odpověď. „Potřebujete zajet domů... osprchovat se a převléct... a pak zamíříte za Tenem a Taeyongem, je to tak? Úplně mi vypadlo, že už zítra odlétají." „Hmmm..." přikývl smutně Ki. „Je to tak jak říkáš a ano, kluci už zítra odlétají." dodal o poznání smutněji a já jsem taky potvrdil, že se Lix trefil. Měli jsme v plánu nejdřív zajet domů a pak hned na to za hrdličkama, protože už zítra odlétají a jen Bůh ví, kdy ty dva znovu uvidíme. Bylo by tedy moc fajn se s nimi pokud možno v klidu rozloučit. Teď však nebyl důvod naše plány a odlet hrdliček víc rozvádět, bylo třeba dořešit Hana. „Fajn, jdu pro kýbl s ledovou vodou." znovu se ušklíbl Hyun-Jin. „To bude hezké probuzení." culil se zákeřně.

Brzy na to jsme však zjistili, že dveře do Hanova pokoje nejdou otevřít, protože jsou zamčené. „Ty jsi ho zamkl?" už zase se zarazil Felix s nechápavým pohledem, který věnoval svému klukovi. „Jasně!" nafoukl se Hyun-Jin. „Zamkl jsem ho, klíč jsem kamsi zahodil a proto tady teď... jako totální debil... stepuju s kýblem vody a neodemykám." „Nezamknul ho třeba Chang-Bin?" podobně jako Lix nechápal Ki. „Vždyť před tím nebyl zamčený." dodal fakt, který nám všem byl jasný. „Chang-Bin napůl spal, když lezl do svého pokoje a k těmto dveřím se ani nepřiblížil." odtušil Hyun-Jin, aniž by se Felix jakkoli vyjádřil k jeho předchozímu sarkasmu. „Takže se zamknul on sám, což znamená, že už nespí." dodal zklamaně s výmluvným pohledem na kýbl plný ledové vody, který tedy chystal úplně zbytečně.

„Proč by se... u všech Tasmánských čertů... ten klokan zamykal?" pořád nechápal Lix. „Protože je zamčený jak sám vidíš a protože je naprosté pako?!" pokrčil rameny Hyun-Jin. „Jo, to dává smysl." zamračil se Lix, na což rázně zaklepal na dveře. „Hane, otevři! Potřebujeme s tebou mluvit!" „Nechci s nikým mluvit!" ozval se rozhozený Hanův hlas. „Dejte mi svátek... běžte pryč!" „Otevři, dělej!" trval si na svém Felix, jenže ničeho se od Hana nedočkal, tedy... dočkal se pouze ticha, které se v pokoji rozhostilo po Hanových odmítavých slovech. Han už nic dalšího neřekl a dveře neodemkl, přestože Felix ještě notnou chvíli klepal a naléhal, ať nám otevře. Stejně tak k ničemu bylo i Hyun-Jinovo přemlouvání. Já a Ki jsme raději mlčeli, protože nemělo smysl cokoli říkat.

„Jak ho znám..." povzdechl si Hyun-Jin, hned potom, co on i Felix vzdali svou snahu a přestali Hana přemlouvat. „dal si na uši sluchátka a zalezl pod peřinu... on nám neotevře, to je jasné." „Neotevře." přikývl rozhozeně Felix. „Někdy je totálně na zabití... dokáže být příšerně příšerný! Proto Chang říkal, že nás všechny sere... dokáže nevylézt z pokoje celé odpoledne... jako po škole myslím... a taky je schopný celý den nejíst. Jenže teď už to vážně přehání!" lamentoval. „Jak mu mám sakra říct, že je do něho Min-Ho zamilovaný, když se mnou odmítá mluvit?" Dal schválně důraz na zmínku o Min-Hově zamilovanosti... řekl to o kotel hlasitěji... kdyby snad Han přece jen poslouchal v naději, že nějakým způsobem zareaguje, pokud by vážně poslouchal.

Protože se však vůbec nic nestalo... ani teď... došlo nám, že má Hyun-Jin nejspíš pravdu. Han má sluchátka, je pod peřinou a nic z toho, co mu Felix říkal, neslyšel. Nebo je možné, že zmínce o Min-Hově zamilovanosti nevěří? Bože, dej nám trpělivost... těžko říct, co to tele Ji-Sung právě teď ve skutečnosti dělá a na co přesně myslí. Je mu trapně po tom včerejšku? Necítí se dobře? „Spěcháte moc?" zajímal se nejistě Felix, jakmile jsme se všichni s nepořízenou vrátili do kuchyně. Tedy, Hyun-Jin za námi přiběhl až potom, co vylil kýbl do záchoda. „Ptám se, kdyby si to třeba Han rozmyslel a přece jen vylezl." dodal bez naděje a to i přesto, že na něm bylo dost dobře vidět, jak moc by si přál, aby Han přestal zbytečně stávkovat a jednoduše se přidal k nám.

„Ki... jak ti vlastně je?" zaměřil náhle svou pozornost pouze na mého miláčka. „Nemáš teplotu?" „Je mi dobře." pousmál se Ki, na což jsem si šokovaně uvědomil, že jsem se až moc zaměřil na Hana, zatím co jsem totálně zasklil zdravotní stav své vlastní lásky. Bože zatrať mě... jak trestuhodné opomenutí, sakra! „Vážně!" klidnil nejen Felixe, ale nejvíc pak mě, protože jsem mu okamžitě sáhl na čelo, abych mohl zjistit, že má minimálně zvýšenou teplotu. „Nebolí mě hlava, nejsem unavený a není mi zima." přesvědčoval už jen mě, jakmile zaznamenal můj nedůvěřivě starostlivý výraz. „Nemusíš mě teď řešit, Hyunie... doopravdy mi je dobře." trval si na svém.

„Teď zníš stejně jako Tenie včera." podotkl jsem nervózně. Byl jsem si jistý, že miláček ví, na co přesně narážím. Tenie nechtěl, abychom ho řešili a přesto bylo nutné ho řešit, protože se už zase trápil a užíral smutnýma myšlenkama na YangYanga. „Ach..." reagoval na má slova Felix. „Další věc, kterou jsem totálně zasklil!" pofňukl. „Pořád dokola řeším toho klokana Ji-Sunga a vůbec tak nevím, jestli se Tenie na mé party bavil nebo ne... navíc jsem se s ním ani s Taeyongem pořádně nerozloučil... vážně mi ani trochu nedošlo, že ty dva hodně dlouho neuvidím. Krucinál... vím přece, že zítra odletí a přesto jsem jejich odlet jako totálně trapný klokan zasklil." „Nápodobně." povzdechl si Hyun-Jin. „Tenie by si zasloužil pořádnou rozlučkovou party, ne tohle fiasko!" pokračoval ve svém fňukání Felix.

„Myslím si, že Tenie nepotřebuje speciální rozlučkovou party." konejšil ho Min-Ki. „A vůbec neříkej, že šlo o fiasko!" pokračoval přísně. „Rozhodně nemohlo jít o nějaké fiasko, protože se tady Tenie přece jen odreagoval a taky... i díky tvé party přece teď víme, že je Min-Ho zamilovaný do Hana." argumentoval pořád zcela vážně, i když k vážnosti jeho tónu přibyl jemný úsměv na jeho rtech. „Taky si myslím, že Teniemu tato party stačila... že víc nepotřebuje." souhlasil jsem se svým miláčkem. „A stejně tak si myslím, že nešlo o žádné fiasko, Ki má ve všem pravdu!" „Hmmm... tak jo." velice rád kapituloval Felix. „Nebudu říkat, že šlo o fiasko, když má party přece nesmí být nějaké klokaní fiasko."

„Mám otázku, Sunshine." ozval se pobaveně Hyun-Jin. „Co ty vlastně máš proti klokanům? Ale pravdu!" „Tobě to tak budu vysvětlovat." ušklíbl se Felix, čímž shodil téma klokani pod stůl. Zaměřil se zpět na... pro něho... mnohem důležitější téma. Hyun-Jin raději nechal klokany být a ne zrovna pěkné odbytí od svého kluka neřešil, protože zřejmě neměl žádný důvod podobnou banalitu řešit. „Tak ode mě kluky alespoň pozdravujte, až s nima budete... rozlučte se s nimi i za mě." požádal mě a miláčka smutně Lix. „Ok, budeme je od tebe pozdravovat." ujistil jsem ho. „Mám lepší nápad!" vyhrkl Hyun-Jin. „Co kdybychom jeli do Dongdaemun-gu taky?" navrhl Felixovi zcela vážně. „Můžeš se pak s Tenem a Taeyongem rozloučit osobně."

Samozřejmě, že jsem nebyl proti, aby kluci jeli za hrdličkama s námi. Ki byl přímo nadšený Hyun-Jinovým návrhem a Felix vlastně taky. Přál si pak jen, abychom dali Hanovi ještě hodinu času... kdyby se přece jen rozhodl vylézt ze svého pokoje... no a já s miláčkem jsme souhlasili, že společně s Lixem a Hyun-Jinem počkáme, jestli se tak stane nebo ne. Znovu jsme zadoufali, že se ten kluk třeba umoudří a vyleze, abychom mu mohli říct dobrou zprávu o Min-Hově zamilovanosti. Většinu času jsme seděli v kuchyni a řešili tele Hana a taky Tenieho, ale ještě k tomu navíc jsme se opakovaně ujišťovali, že se Min-Ki pořád cítí dobře a on nám pořád dokola odpovídal, že mu máme věřit, protože se vůbec necítí zle.

Bože, doufal jsem, že nekecá. Chtěl jsem miláčkovi věřit a taky jsem mu věřil, protože co jiného mi zbývalo, že? Po hodině čekání... Han nereagoval na naše průběžné pokusy o jakoukoli komunikaci, neodemkl dveře... se Felix rozhodl, že už stačilo. „Už nemíním dýl čekat, odcházíme!" oznámil nám rázně. „Promluvíš si s ním, až se vrátíš domů, že?" strachoval se miláček. „Jo, promluvím si s Hanem hned, jak to půjde." přikývl s povzdechem kamarád. „Jenže teď už nemám nervy čekat, až konečně vyleze z pokoje... mám toho dost!" zamračil se.

Jak Felix řekl, tak jsme udělali. Tedy hned potom, co si Felix s Hyun-Jinem uvědomili, že by se hodilo, kdyby si i oni dva dali sprchu a oblékli na sebe čisté hadry, což znamenalo půl hodiny zdržení, aniž by se Han obtěžoval vykouknout ze dveří pokoje, natož tak vylézt. Ki byl mega moc zklamaný, že to s ním dopadlo tak, jak to dopadlo, jenže co se dalo dělat, že? Měli jsme snad vyrazit dveře a donutit Hana, aby poslouchal, co mu chceme říct? To asi těžko. U Chang-Bina jsme ani nepočítali s tím, že by se do večera ukázal a vlastně nám to bylo dost jedno... nic proti němu.

Bylo pak něco málo po druhé hodině, když jsme společně vyrazili z Gangnamu směr Dongdaemun-gu... samozřejmě že já a Ki už osprchovaní a převlečení stejně jako naše dvě telata (abych jim nekřivdil, jsou naštěstí o něco menší telata než Ji-Sung), navíc jsme si všichni stihli dát rychlý oběd v podobě Kimbabu, který jsme koupili cestou k nám... a nějakou dobu na to jsme už stáli před Kunovým bytem. Stále patří Kunovi, i když se nám ještě neozval a vůbec se tedy nevyjádřil, co s ním míní provést, až budou hrdličky v Thajsku. Doufal jsem, že ho neplánuje prodat, to by se mi fakt nelíbilo už kvůli miláčkovi, protože by to znamenalo, že v případě prodeje by se Taeyong s Tenem neměli kam vrátit. Bože, jsem si jistý, že tohle by Kun hrdličkám neudělal, určitě ne.

„Snad na tom Tenie bude líp než v pátek." povzdechl si miláček před tím, než jsem zazvonil. „Jo, taky doufám." povzdechl jsem si stejně jako on, na což jsem stiskl tlačítko zvonku. Popravdě, nebyl jsem si jistý, jestli včerejší party dokázala v Tenovi vyvolat až tak velké pozitivní změny, které by snad přesáhly do dnešního dne, proto jsem přes svou naději nemínil počítat se zázračným obratem v jeho celkovém psychickém rozpoložení. Přesto jsem však doufal, že se po naší páteční návštěvě a po včerejší party cítí alespoň o maličko líp, že ho tedy nenajdeme apaticky civícího v jeho pokoji, tak jak se to stalo právě při naší páteční návštěvě.

Dveře jako posledně otevřel Taeyong. „Oh... ahoj?!" pousmál se překvapeně, když kromě mě a Min-Kiho zaznamenal přítomnost Felixe a Hyun-Jina. „To je super, že jste všichni přišli... pojďte dál." vyzval nás hned potom, co jsme ho mile pozdravili nazpět a je víc než jen samozřejmé, že jsme jeho výzvu neodmítli, to by bylo na hlavu. „Kde je Tenie?" strachoval se Ki. „Není zase zavřený v pokoji a neciví smutně z okna, že ne?" ptal se dál, aniž by dal Taemu prostor na odpověď. „Kéž by." odtušil rozladěně kamarád, když už Ki nic dalšího neříkal. „Teda..." snažil se upřesnit svou zvláštní odpověď. „Tenie už od brzkého rána balí kufry a je ze všeho totálně na nervy." „Je na nervy?" podivil se Felix. „Proč?"

„Vím já?" rozhodil bezradně a taky mega rozhozeně rukama Taeyong. „Balí snad všechno, co mu přijde pod ruky... jako by měl odjet na vždy nebo co. Pořád něco hledá a nadává ve všech jazycích, které ovládá... je to s ním úplně k zbláznění!" stěžoval si pořád stejně rozhozeně. „Já už mám dávno sbalené a on..." zarazil se, na což hodil nervózní pohled ke dveřím od jejich pokoje, přes které... i když byly zavřené... byla slyšet hlasitá rána, jako by snad spadlo něco těžkého a taky Tenieho zaklení... tentokrát v korejštině... jen aby nám nevědomky potvrdil, že má Taeyong ve všem pravdu. „Neměli bychom jít za ním?" kuňkl nervózně Ki.

„Ne, nechme ho teď být!" vyhrkl nervózně Tae, zatím co jsme všichni civěli na dveře a čekali, jestli se ozve něco dalšího, ale nic dalšího se už neozvalo. „Pojďme do obýváku a on ať se balí, nadává a třeba i rozbíjí věci... nechme ho raději být." poprosil nás nejen nervózně, ale navíc i s patrnou únavou v hlase. „Myslíš, že něco rozbíjí?" zarazil se Hyun-Jin a Ki vypadal ještě víc zaražený než on. Taky Felix vypadal překvapený Tenieho chováním. „Jo... už dnes pár věcí rozbil, ale čert vezmi nějaké krámy... hlavně, ať už se konečně uklidní... ať už jsme v Bang-Koku, nebo mě z něho trefí šlak." lamentoval Tae.

„Vážně si myslíš, že by Tenie v takovémto stavu měl být sám?" nepřestával se o Tena bát Ki a stejné obavy jsem sdílel i já spolu s Felixem a Hyun-Jinem. „Neublíží si nějak, že ne?" ujišťoval se miláček, jakmile Tae prohlásil, že si je vážně jistý tím, že právě teď je ze všeho nejlepší nechat Tenieho o samotě. „Doufám, že ne." odtušil sklesle kamarád. Nezbývalo nám tedy nic jiného než Taemu věřit. Okamžik na to jsme se všichni nasáčkovali do obývacího pokoje, kde se Felix s Hyu-Jinem zvědavě rozhlédli. Netušil jsem, jestli tam jsou poprvé, až na to, že jsem neměl důvod se na něco takového ptát, navíc Felixovu pozornost ihned zaujali oba kocourci, kteří si aktuálně hověli na pohovce, takže ani nebyl prostor na podobné otázky. Jakmile Lix nadšeně a mega hlasitě vypískl, hodili na nás chlupáči mírně nevraživý pohled, ale kupodivu neutekli.

„Jůůůů, Louis a Leon jsou moc krásní kocourci! Jsou taaaak moc rozkošní!" culil se nadšeně Felix, zatím co Hyun-Jin zkoumal oba chlupáče s výrazem, jako by úplně nechápal důvod Felixova rozplývání se. „Jsou to jen obyčejné kočky." rozhodl s pořád stejným výrazem, zatím co se Lix nepřestával culit.

„Tsss..." odtušil, aniž by zářivý úsměv, který intenzivně věnoval oběma kocourům, zmizel z jeho tváře. „Jsou to moooc rozkošní kocourci a ty tomu vůbec nerozumíš!" zhodnotil klidně Hyun-Jinův postoj. „Fajn, asi tomu nerozumím." pokrčil rameny jeho kluk, na což se taky uculil. „Tak hlavně, že tomu rozumíš ty, Sunshine." „Si piš!" vyhrkl Lix, na což se oba kocourci zvedli a zdrhli někam do pryč... zřejmě do kuchyně... čemuž se pobaveně nezasmál jen Hyun-Jin, ale i já. Tak hlavně, že Lix je expert na kočky a pak je takto plaší, hehe. Ne že by jinak neměl pravdu a že bych třeba jen maličko souhlasil s Hyun-Jinem, to ani náhodou. Něco jako „obyčejné kočky" totiž neexistuje! Ki nic z toho neřešil, vypadal nervózně a Tae byl pořád stejně rozhozený a unavený. Felix po útěku chlupáčů uraženě našpulil spodní ret, ale hned na to mávl rukou. „To je u koček normální." konstatoval klidně. „Málokterá z koček snese cizí lidi... je normální, že utekli."

Min-Ki

„Dáte si čaj, kafe... nebo třeba panáka?" ozval se nervózně Taeyong, který nevěnoval jakoukoli pozornost Louisovi s Leonem. Bylo mu fuk, že někam zdrhli, neřešil je. Ani já jsem v těchto okamžicích neřešil rozkošné tvory. Sice jsem až tak nechápal Hyun-Jinovu... možná předstíranou?! ... lhostejnost, nesouhlasil jsem s jeho prohlášením, že jde o obyčejné kočky, ale neřešil jsem to, protože mou největší starostí byl právě teď jen a pouze Tenie. Bože, už zase je na nervy? Proč je pořád na nervy??? Přes Taeho uklidňování jsem byl jak na jehlách a bál jsem se, jestli si Tenie... třeba neúmyslně... nějak neublíží. „Třeba později?!" odtušili kamarádi, a protože ani miláček zatím nic nechtěl, Tae pokrčil rameny a unaveně se složil na křeslo s tím, že my čtyři se máme posadit na pohovku. Znepokojeně se však zadíval na dveře od obýváku hned, jak se z pokoje „hrdliček" ozvala další hlasitá rána.

„Zblázním se z něho." špitl spíš pro sebe než pro nás, na což jsem se zvedl z pohovky. Kašlal jsem na to, co Tae říkal před tím. Musel jsem jít za Teniem a zkontrolovat ho. Hyunie se na mě pousmál s pochopením, Felix s Hyun-Jinem se tvářili stejně chápavě jako můj miláček a Tae kupodivu nic nenamítal, když jsem nahlas řekl svůj úmysl, o kterém jsem nemínil s kýmkoli diskutovat. Okamžik na to jsem už opatrně klepal na dveře, za kterými řádil můj aktuálně na nervy kamarád. „Ki?!" vydechl zaraženě, jakmile jsem i bez vyzvání vešel do pokoje, abych se mohl zarazit víc, než byl aktuálně zaražený on.

Celý pokoj totiž byl vzhůru nohama... plný rozházených věcí, dokonce i malý stůl, který jinak stává u okna, byl převrácený mezi všemi těmi krámy. No a ty krámy byly jak na zemi, v otevřené šatní skříni... jeden pant byl ulomený... tak na posteli „hrdliček" a těžko říct, o co přesně šlo. Věděl jsem jistě jen to, že se tam všude neválí pouze oblečení. „Nemůžu najít naše pasy." špitl Tenie...

... s výrazem, kterým jako by chtěl říct, že má pádný důvod k demolici Kunova bytu, že on vlastně nemůže jednat jinak. Nebo, těžko říct, co za výraz to Tenie vlastně nahodil. „Já to pak uklidím." popotáhl, na což během sekundy překonal vzdálenost, která ho dělila od mé stále zaražené maličkosti, aby mohl obmotat ruce kolem mého krku a s tichým vzlykem se ke mně přitisknout. Okamžitě jsem ho objal nazpět, zatím co jsem se snažil vydýchat šok, který mi kamarád chaosem v jeho a Taeho pokoji způsobil. Bože... nečekal jsem, že řádí až takto moc. „To nic, Tenie." konejšil jsem ho, protože ani tento šílený chaos nebyl horší než jeho zoufalé slzy. „To nic, já vím, že to uklidíš." šeptal jsem, zatím co jsem ho jednou rukou držel co nejpevněji kolem pasu a druhou jemně hladil jeho chvějící se záda.

„Pomůžu ti s balením, chceš?" navrhl jsem mu zcela upřímně svou pomoc, jen aby se už uklidnil a nepokračoval v řádění, které evidentně nikam nevede a ničemu a hlavně nikomu neprospívá. „Hmmm..." vydechl mezi tichými vzlyky, zatím co už jeho slzy hojně smáčely mé rameno. „Bu... budeš moc hodný." dodal s dalším tichým vzlykem. Nějakou tu chvíli jsme se pak mlčky objímali a mně se nemálo ulevilo, když se doopravdy začal uklidňovat. Netušil jsem sice, jestli za to může mé objetí nebo nabídka pomoci, kterou díky Bohu neodmítl a kterou jsem doopravdy myslel vážně... možná zafungovalo obojí... ale byl jsem mega moc rád, že Tenie přestal plakat. „Nesnáším balení." vydechl frustrovaně, jakmile se ode mě opatrně odtáhl. „Vážně mi s tím pomůžeš?" hodil bezradný pohled na spoušť, kterou způsobil a hned na to se stejně bezradně podíval na mě.

„Pomůžu!" vyhrkl jsem bez rozmýšlení, na což jsem se pokusil polknout knedlík, který se mi začal dost neúprosně tvořit v krku. Teniem vytvořený chaos byl vážně mega šílený a já jsem netušil, jak se v něm zorientovat. Netušil jsem, jak tohle balení zvládneme, ale doufal jsem, že to nakonec nějak půjde. Musí to jít, ach jo. Jediným štěstím bylo, že jsem se vážně necítil zle, i když úplně dobře taky ne... ach jo a ještě stokrát ach jo. „Co kdyby sis teď dal malou pauzu?!" navrhl jsem kamarádovi s nadějí, že když si oba na chvíli sedneme, on se uklidní ještě víc a já snad načerpám potřebnou sílu, abych mu pak mohl účinně pomoct, aniž bych se svou pomocí totálně vyčerpal.

„Jen na chvíli pojďme do obýváku... jsou tady Felix s Hyun-Jinem a oba tě chtějí vidět." přesvědčoval jsem Tenieho co nejnaléhavěji. „Chvíli s nima pokecáme, hodíme Taeyonga do klidu... i ty se víc uvolníš... a já ti pak pomůžu, jak nejlíp dokážu... slibuju na psí uši a na kočičí svědomí... levý malíček na to, že pak budeme hotoví raz dva." Sliboval jsem, div jsem svou vlastní duši nezaprodal, jen aby na můj návrh přistoupil. „Tak jo." přikývl k mé další úlevě Tenie, na což jsem se radostně uculil. Chytl jsem pak pevně jeho ruku, abych mohl i spolu s ním okamžitě zamířit do obýváku za mým miláčkem, jeho miláčkem a taky za Felixem a Hyun-Jinem, kteří byli samozřejmě moc rádi, že jsme přišli spolu.

Stejně tak byli rádi, že si Tenie nijak při svém řádění neublížil a to ani netušili, jak moc doopravdy řádil. Taky Hyunie byl rád, o Taeyongovi, který si Tenieho přitáhl nejdřív do své náruče a hned na to posadil na svůj klín, ani nemluvě. Bylo vážně super, když se Tenie... po nějaké té chvíli strávené v mé, Hyunieho, Felixově, Hyun-Jinově a v neposlední řadě i Taeho (mega něžné) společnosti... na nás na všechny sice dost unaveně, ale i tak mega moc krásně usmál.