Min-Ki

„Mám tě moc rád, Tenie! Všechno bude zase dobré." ujišťoval jsem naléhavě kamaráda, který se ke mně mlčky tulil a ujišťoval jsem ho nejen o svých upřímných citech k němu, ale taky o svém rádoby optimistickém přesvědčení, že všechno dobře dopadne. Nebyl jsem si však jistý, co přesně znamená to „dobře". Jako dobře v rámci možností? Dobře pro všechny zúčastněné nebo dobře pouze pro něho?! Ok, čert vezmi nějaký optimismus. Nejspíš jsem měl na mysli pozitivní pohled na věc, tedy že všechno dopadne dobře, ať už to dopadne jakkoli. Všechno bude v pořádku, i když třeba Tenie opustí Seoul na mega dlouho a všechno bude v pořádku, i kdyby snad úplně sekl se školou.

Opravdu moc a z celého srdce jsem si přál věřit, že všechno dopadne dobře v pozitivním smyslu slova... ne pouze jako nějaký naivní rádoby optimista... a v těchto okamžicích se mi to naštěstí docela dařilo. „Uvidíš, že jednou bude všechno dobré!" dodal jsem proto s mnohem větší jistotou, kterou jsem ho mínil tak trochu nakazit. Potřeboval jsem, aby tomu uvěřil stejně, jako jsem se tomu snažil věřit já nebo ještě líp... stejně, jako tomu s naprostou jistotou věří Kun. „Taky tě mám moc rád, Ki." vydechl Tenie po delší chvíli, po kterou mě tiskl ve svém objetí... tiskl mě o poznání silněji než ze začátku... zatím co nás Hyunie s Taeyongem pouze mlčky sledovali.

Okamžik na to se však ode mě odtáhl. „Neměl bys tu být." řekl potichu s vážným pohledem, který směřoval do mých očí, aniž by se jakkoli vyjádřil k tomu dalšímu, co jsem mu řekl. „Co? Proč?" zarazil jsem se, protože podobné prohlášení jsem od svého kamaráda ani trochu nečekal. „Jsi přece nemocný, ne?" odtušil rádoby klidně. „Navíc jsi nemocný kvůli mně." dodal skoro šeptem. „Já už nejsem nemocný!" vyhrkl jsem nesouhlasně a to i přesto, že jsem ještě dnes ráno měl mírně zvýšenou teplotu. „Teda..." opravil jsem se. „už nejsem tak moc nemocný, navíc..." stejně vážně jsem se zadíval do jeho očí. „ty za nic nemůžeš, Tenie!" už zase jsem ho přesvědčoval. „Dostal jsem sice horečku z nervů... to je dost možné, ale..." snažil jsem se znít co nejpřesvědčivěji. „není přece tvá chyba, že jsem já měl nervy. Je jen a pouze na mě, jak moc se nervuju a je pouze na mě čím se trápím a čím ne, chápeš? Proto si trvám na tom, že jsem neonemocněl tvou vinou!"

„Vážně?" vydechl pořád stejně potichu. „Ale Hyun říkal Taemu..." „Že nemáš Min-Kimu pár dní volat, aby měl klid a nerozrušoval se." přerušil ho rázně Hyunie. „Ano... to je pravda." povzdechl si. „Řekl jsem to. Ki byl až moc unavený, měl vysokou horečku a pořád jen spal, ale..." pokračoval s naléhavostí v hlase a s pohledem zabodnutým do Tenieho očí, zatím co kamarád jeho pohled nejistě opětoval. „i když to tak možná vyznělo, nikdy jsem neřekl, že je nemocný tvou vinou a nikdy jsem si to ani nemyslel... ani Ki si to nemyslí, tak není důvod, aby sis to myslel ty!" dodal mnohem rázněji. „Takže mi Taeyongie nekecal, když..." špitl Tenie. „Rozhodně jsem ti nekecal!" přerušil ho tentokrát Taeyong. „Jenže ty mě vůbec neposloucháš... nevěříš mi a jen si myslíš to své... nevím, co mám s tebou dělat, Tenie... já už vážně nevím." mega moc lítostivě si povzdechl v závěru.

„Měl jsem horečku, pořád jsem spal, ale... já se dnes doopravdy cítím o hodně líp než před tím." znovu jsem přesvědčoval svého kamaráda a nejen proto, aby se nemusel vyjadřovat k Taeho připomínce, která mu evidentně nebyla příjemná, ale taky proto, aby si přestal myslet, že tady nemám být. „Přišel jsem za tebou, abys věděl, že je mi líp, proto, abych tě ujistil, že nejsi zodpovědný za mé zdraví, proto, že tě mám skutečně moc rád a taky proto, že jsem tě chtěl ještě vidět, než odletíš do Bang-Koku." sypal jsem ze sebe všechny pádné důvody, proč bych tady rozhodně měl být. „Takže ty už víš..." povzdechl si. „Nezlobíš se?" strachoval se hned na to, aniž by dokončil svou otázku. „Ach, zlato..." povzdechl jsem si podobně jako on. „Jak bych se na tebe mohl zlobit?! Vždyť já si nepřeju nic jiného, než je tvá duševní pohoda a tvé štěstí... nedokážu se na tebe zlobit."

„Jsi úžasný kamarád, víš to?" vydechl, na což mě znovu pevně objal a já jsem jeho objetí samozřejmě vroucně opětoval. „Nejsem úžasný." protestoval jsem nejen dojatě, ale současně i dost rozpačitě. „Jsem pouze obyčejný kamarád a není na mě nic úžasného." trval jsem si na svém. „Pro mě jsi úžasný, tak přestaň protestovat." řekl potichu do mého ucha, ale nejspíš ho slyšel jak miláček, tak Taeyong. Já jsem ho slyšel rozhodně, i proto jsem přestal protestovat. „Promiň mi to, miláčku." obrátil se pak na Taeho. „Nejde o to, že bych ti nevěřil. Já ti vážně věřím, ale..."

„To nic, zlato." přerušil ho tentokrát se smířlivým povzdechem Taeyong, na což se na svého miláčka láskyplně pousmál. „Neřeš to už, ano? Já jsem ti teď nechtěl něco vyčítat, já jen..." „Co takhle si dát panáka?" ozval se Hyunie, aniž by nechal Taeyonga domluvit. „Vyříkat si to spolu můžete i později, ale teď by se hodilo něco na uvolnění pro nás pro všechny, nemyslíte?" dodal otázku zaměřenou na oba naše kamarády a zřejmě i na mě, jako by snad zapomněl na fakt, že já bych ještě pít alkohol neměl. „Teda... až na miláčka, ten ještě pít alkohol nesmí!" dodal však uvědoměle s omluvným pohledem věnovaným mé maličkosti. Kupodivu oba naši kamarádi souhlasili... o Taeyongovi jsem nepochyboval, to spíš o Teniem... a já jsem neměl důvod být proti.

Okamžik na to jsme už všichni čtyři seděli v obývacím pokoji... Louis se nenechal rušit, dál si hověl na svém místečku (Leon se k němu přidal)... a Tae spolu s mým miláčkem v sobě měli po panáku vodky a chystali se na další, prý už poslední. Tenie opatrně ucucával víno, kterému dal přednost před tvrdým alkoholem... prohlásil, že si dost zamiloval bílé víno, opíjet se však nemíní, už ne... a já jsem dostal sklenici limonády, ale nestěžoval jsem si. Beztak jsem neměl chuť na vodku, na rozdíl od Hyunieho s Taeyongem, a teď bych ji nepil, ani kdybych byl úplně zdravý. Možná bych si dal trochu vína s Teniem, ale ani to nešlo, co už. „Já jsem vážně věřil, že jsi nemocný kvůli mně, Ki." vydechl Tenie lítostivě. „Jsem moc rád, že to tak není a ještě víc rád jsem, že se už cítíš líp." dodal s mírným, přesto viditelně úlevným úsměvem. „Hmmm... já vím, zlato." taky jsem si povzdechl.

„To že sis myslel, že za mou nemoc můžeš ty, ale není jediný důvod, proč chceš už v pondělí odletět do Bang-Koku, že ne?" ujišťoval jsem se, že jeho rozhodnutí nebylo zbrkle založené na pouhém omylu. Byl jsem si jistý, že Tenie má i jiné důvody k takto velkému spěchu, jenže v jeho případě jsem si už nemohl být až tak jistý, protože se mnohokrát stalo, že nejednal zcela uváženě. „Ne, to není jediný důvod." znovu si povzdechl. „Neříkám, že to k mému rozhodnutí nepřispělo..." omluvně se na mě pousmál. „ale..." zvážněl. „hlavní důvod je ten, že... i když jsem to tady zkoušel vydržet, myslím v Seoulu..." pokračoval mírně rozechvěle. „nemám na to. Přestože miluju tanec, jen pouhé pomyšlení, že bych začal „normálně"..." naznačil vzdušné uvozovky u slova normálně. „chodit do školy u mě vyvolává pocit na zvracení... mám v sobě nějaký blok, který aktuálně nedokážu odstranit..." pokračoval ještě víc rozechvěle, navíc taky smutně.

„Taky všude v bytě vidím YangYanga." ještě jednou si povzdechl, zatím co já spolu s Hyuniem a Taeyongem jsme ho smutně poslouchali. „Pořád mám pocit, že neodletěl... že vůbec neumřel, jen třeba šel za Winem, takže se brzy vrátí. Jsou chvíle, kdy na něho čekám, doufám, že se vrátí, a když... když mi pak okamžik na to dojde, že..." na malou chvíli se odmlčel. „Vím, že je mrtvý... vím, že se už nikdy nevrátí do tohoto bytu, jenže..." navázal dost nesouvisle tam, kde před tím skončil. „pořád to moc bolí a já netuším, jak se mám zbavit pocitu, že se YangYang vrátí... nevím, jak se mám zbavit stesku po něm a taky nevím, jak se zbavit těch příšerných výčitek svědomí. Vím jen, že v Seoulu to nedokážu... že mi tady nepomůže Taeyongie ani kocourci... a taky vím..." podíval se smutně na mě. „že i když jsem až tak moc nezavinil tvou nemoc, cítíš se kvůli mně špatně a je mi líto, že ti musím odletět a dál tě trápit... vážně mě to moc mrzí... promiň mi to, prosím." dodal s mnohem větší lítostí v hlase.

„Jenže já se ti snažím pomoct, jak jen to jde." ozval se podobně lítostivě Tae, takže jsem nestihl cokoli říct. „Opravdu moc se snažím, tak... proč to nestačí? Proč sakra?" „Není to tvá chyba, miláčku." odtušil provinile Tenie. „Vím, že se moc snažíš a vím, že je chyba na mé straně, tak se na mě... prosím... nezlob, ano? Já tě nechci trápit... nikoho nechci trápit..." znovu se smutně podíval na mě. „jenže..." pokračoval s pohledem, který pak... nejspíš pro jistotu... věnoval sklenici se stále nedopitým vínem. „já to už... asi... jinak neumím... asi to nejde jinak, když pořád netuším co sám se sebou... netuším, co by mi mohlo pomoct, tak doufám, že změna prostředí... Bang-Kok, mé rodné město a taky máma... trochu pomůžou, abych přestal trápit všechny své blízké... abych přestal trápit tebe, Taeyongie." znovu se smutně podíval na Taeho.

„Ze všeho nejdůležitější je, aby ses přestal trápit ty, Tenie!" vyhrkl jsem bez nutnosti o svém prohlášení přemýšlet a bez nutnosti vyjadřovat se k jeho hlášce o tom, že mě trápí. „Min-Ki má pravdu." přidal se ke mně Taeyong. „Ty se nesmíš pořád trápit, miláčku, a já se dál budu snažit, aby ses netrápil. Spolehni se, že tě ve všem podpořím... udělám pro tebe cokoli a nebudu už řešit, jestli má snaha funguje nebo ne... slibuju!" „Taky tě ve všem podpořím." přizvukoval jsem Taemu. „Takže si nedělej těžkou hlavu s tím, že se budu trápit, protože..." na maličký okamžik, možná na sekundu či dvě, jsem se zamyslel, abych si mohl ujasnit, co přesně chci říct. „Já se trápit nebudu!" ujistil jsem ho hned na to. „Budeš mi v Seoulu chybět, to je jasné." vysvětloval jsem mu naléhavě své myšlenkové pochody, jen aby nedošlo k dalšímu omylu. „Ve škole mi budeš strašně moc chybět a prostě... bude se mi po tobě mega moc stýskat, jenže... když budu vědět, že se v Thajsku cítíš líp, nebudu mít důvod k nějakému trápení, chápeš?"

Netušil jsem, jestli můj proslov dává smysl, jestli Tenie pochopí jak to myslím, ale sám za sebe jsem si byl jistý, že vím, o čem mluvím a rozhodl jsem se, že to bude přesně tak, jak říkám. Stesk po mém milovaném kamarádovi bude nevyhnutelný, to mi bylo jasné, jenže to nebude stesk ze ztráty, ale jen z dočasného odloučení, což rozhodně není stejný druh stesku, jako když jde o ztrátu. Navíc vědomí, že Teniemu pobyt v Bang-Koku prospívá... určitě to tak bude... nedovolí mému srdci, aby se trápilo. Přál jsem si udělat všechno proto, abych teď nekecal. Taky jsem věděl, že na svůj stesk nebudu sám a tohle vědomí mi dodávalo ještě větší jistotu. Pořád přece mám svého miláčka, ne? Taky mám Felixe, Hyun-Jina a spol, no a v neposlední řadě taky Jung-Kookieho s Tae-Hyungem. Bože, já to určitě zvládnu... musím to zvládnout! Stejně tak jsem věřil, že všechno nakonec zvládne Tenie a ještě víc jsem věřil, že svého úžasného kamaráda... i přes vzdálenost, která nás už brzy bude dělit... úplně neztratím.

„Nechtějte mě rozbrečet." popotáhl Tenie, jakmile ho taky Hyunie ujistil, že je na jeho straně a rozhodně ho míní podpořit a to i přesto, že nějakou tu chvíli považoval jeho chování za sobecké, což vysvětlil svou starostí o mě. Neváhal a Teniemu se za svůj ještě ne tak dávný postoj omluvil s tím, že dnes už všechno vidí jinak a Tenie... jak jinak... Hyunieho omluvu odmítl s tím, že není nutná, protože ho naprosto chápe. „Posledních pár dní jsem vůbec nebrečel... slzy nějak došly..." pokračoval rozechvěle kamarád. „ale teď mám pocit, že když začnu, nedokážu už přestat." „Ne, neplač!" vyhrkl Taeyong a než se Tenie stihl nadechnout, skončil nejen v náruči svého kluka, ale taky v objetí mě a Hyunieho.

Po delší chvíli hromadného objímání si miláček spolu s Taeyongem dali třetího panáka... prý do třetí nohy, ale já jsem se raději neptal, která to je, hihi... já jsem držel rozrušeného Tenieho kolem ramen a on se zuby nehty pokoušel nepodlehnout dojetí... viditelně polykal slzy, které před tím došly, ale aktuálně se jejich zásoba obnovila. „Opravdu mě chápete?" ujišťoval se okamžik na to, jako by tomu snad nemohl uvěřit. „Já jsem vážně zvažoval... když už jsem se teda vrátil do Seoulu..." vysvětloval hned na to. „že se tady zdržím dýl. Nechtěl jsem moc tlačit na Taeyongieho... myslel jsem si, že si svou cestu domů v klidu promyslím, jen abych všechno nezvoral ještě víc než už to je... taky proto jsem nakoupil všechny ty věci pro Louise a Leona, jenže..." povzdechl si. „jsem tady jako v nějakém začarovaném kruhu a netuším jak z něho ven." znovu si povzdechl.

„Vím, že všechno je pouze v mé hlavě, že mě úplně nezachrání útěk do Bang-Koku, ale... i tak doufám, že se tam budu cítit o maličko líp, hlavně že přestanu všude vidět YangYanga, protože on v Bang-Koku nikdy nebyl... je to směšné, totálně směšné, ale... chápete mě... opravdu mě chápete, že jo?" „Určitě se budeš v Bang-Koku cítit líp." pokusil jsem se o povzbudivý úsměv. „Opravdu tě chápeme!" přikývl i za mě miláček. „Je jasné, že před svou bolestí a výčitkama svědomí nikam neutečeš, ale..." povzbudivě se na Tenieho pousmál. „dává smysl, že změna prostředí, teda, když budeš tam, kde to znáš od narození... ve svém rodném městě... ti může pomoct dostat se z toho začarovaného kruhu, jak říkáš... přijít na nové a mnohem pozitivnější myšlenky." pokračoval s nadějí.

„Chápal jsem tě už v Taipei, když jsi s tím přišel... chápal jsem tě i tady v Seoulu a v podstatě mi mega moc vadilo jen to načasování, vadilo mi, že je to takto narychlo, ještě když byl Ki nemocný." přiznal. „Ale teď už chápu i tvůj spěch... vážně to teď vidím jinak." „Děkuji." špitl Tenie, který se pořád mega moc snažil polykat slzy. „Už jsem vám někdy řekl, že si moc vážím kamarádů, jako jste vy dva? Mám vás oba moc rád!" popotáhl s pohledem, který věnoval mně a Hyuniemu. „A taky si moc vážím miláčka, jako je Taeyongie... strašně moc tě miluju, Taeyongie!" dodal rozechvěle, na což první slzy vyhrkly do jeho očí. „Sakra." téměř vzlykl, jakmile znovu skončil v hromadném objetí, hned potom, co jsme ho všichni tři ujistili, že je naše zlatíčko, že ho máme doopravdy rádi a že ho Tae moc miluje.

„Nechci brečet... nebudu brečet!" Prudkým pohybem setřel slzy, které už stihly stéct po jeho krásné tváři a to hned, jakmile získal zpět svobodu pohybu. Vzal z konferenčního stolku flašku vodky a pořádně se napil přímo z ní. „Vážně nebudu brečet!" vydechl odhodlaně, jakmile se přestal mírně znechuceně šklebit, zatím co ho oba kocourci zvědavě sledovali. „Tohle fuj si vezmi." předal flašku Taemu. „Já zůstanu u svého vína." pokusil se o chabý úsměv, zatím co jeho kluk už pohotově naléval čtvrtého panáka pro sebe i pro mého miláčka... teď už vůbec netuším, do které nohy tohle bylo a raději to ani vědět nechci, hihi. Naštěstí už nepokračovali dál... žádná pátá noha se nekonala... a Tenie se k mé další úlevě skutečně nerozplakal a to i přesto, že měl na mále.

Hned jak jsme se všichni relativně zklidnili, mě i miláčka zajímala praktická stránka Tenieho rozhodnutí. Nepřál jsem si na kamaráda nějak tlačit a svýma otázkama ho stresovat, přesto jsem moc potřeboval vědět, jestli má nějaké plány ohledně školy, tedy jestli se na studium úplně nevykašle, případně jestli zvažuje děkančin návrh. Já ani Hyunie jsme nemínili Tena o čemkoli přesvědčovat, pouze jsme chtěli vědět, taky proto jsme se nezeptali nějak konkrétně, ale tak nějak všeobecně ve smyslu, co bude se školou. „Nechci se na školu úplně vykašlat... teda, asi nechci." odpověděl se smutně nepřítomným výrazem. „Popravdě..." povzdechl si, aniž by se přestal dívat někam do nikam...

... „já teď vůbec nic nevím, školu aktuálně neřeším." přiznal. „Teda..." opravil se hned na to. „aktuálně nechci na školu myslet a cokoli ohledně školy řešit. Teď chci jen odletět a pak se uvidí." dodal s náznakem provinilosti v hlase. „Aha, chápu." zklamaně jsem si povzdechl a to i přesto, že jsem mínil akceptovat jeho rozhodnutí, ať už bude jakékoli. Jenže Tenie se pořád nerozhodl, což mé předsevzetí značně ztěžovalo. Bože, jak se můžu s čímkoli smířit, když pořád netuším, co to cokoli je? Mám se snad smířit s tím, že nic nevím a hned tak vědět nebudu?! Takto je to pro mě téměř nemožné, ach jo. „Však už v pondělí odletíš." pokusil se o smířlivý tón Hyunie. „Nakonec je asi moc dobře, že odletíš už takto brzy." pokračoval uvědoměle. „Alespoň budeš mít víc času na to, aby ses trochu zklidnil, a třeba pak můžeš zvážit návrh, který ti dala paní Anh?!"

„Návrh paní Ahn?" zarazil se Tenie. „Ty a Ki víte i o tom, co mi navrhla naše děkanka?" mírně nesouhlasně se podíval na svého kluka. „Víme to přímo od ní." spěchal Taemu na pomoc miláček. „Mluvili jsme s ní, protože Ki měl problém ohledně našeho zdržení v Taipei..." pousmál se na mě, na což jsem se rozpačitě začervenal... teď mi má starost ohledně jednoho dne absence navíc přišla totálně směšná, ještě když kvůli mé horečce znovu meškáme a v kontextu s Tenieho problémy jde o totální banalitu, naprosto bezvýznamnou kravinu. „a tak nějak se stalo, že nám prozradila, o čem mluvila s tebou." znovu se podíval na Tenieho. „Aha..." frustrovaně si povzdechl kamarád. „Asi bych se nedivil, kdyby o tom s váma mluvil Tae, ale děkanka?!" zamračil se. „Proč vám to musela říkat?" „Je to pro tebe moc velký problém, když o té nabídce víme?" špitl jsem dřív, než se k Tenieho slovům stihl vyjádřit Taeyong.

„Já nevím." odtušil nejistě. „Možná je problém už jen v tom, že mi něco takového vůbec navrhla." přiznal smutně hned na to. „Před tím jsem měl dvě možnosti..." pokračoval rozhozeně. „přerušit studium nebo studium ukončit, jenže teď..." frustrovaně si povzdechl. „Teď mám zbytečné dilema navíc, další problém, který mě jen zatěžuje." „Takže není pravda, že školu neřešíš... přemýšlíš o tom, je to tak?" nadhodil mírně netaktně Hyunie, zatím co Tae pro jistotu mlčel a já taky. „Já jsem neřekl, že jsem o tom vůbec nepřemýšlel." znovu se zachmuřil Tenie. „Řekl jsem, že aktuálně školu neřeším." ještě jednou si povzdechl, na což se pokusil o omluvný úsměv, který ne až tak moc povedený věnoval Hyuniemu. „Hned když děkanka zmínila možnost studia na dálku, napadlo mě, že to takto musím udělat už kvůli tobě, Ki." pokračoval smutně, zatím co se zcela marně pokusil o úsměv, který by mohl věnovat mé maličkosti.

„Jenže pak mi došlo taky to, že absolutně netuším, jak bych něco takového mohl dokázat." ještě víc posmutněl. „Jsem pořád totálně mimo." pokračoval rozechvěle. „Pořád se dost marně pokouším vyhrabat ze dna, tak jak bych mohl zvládnout něco tak šíleného?! Na okamžik mě sice napadlo, že to prostě musím zvládnout, jenže pak..." „Nemusíš nic zvládat jen kvůli mně!" vyhrkl jsem, aniž bych ho nechal domluvit. Nechtěl jsem totiž, aby byl znovu tak moc smutný... ne teď, když to není nutné... a nechtěl jsem, aby se doopravdy rozplakal, což reálně hrozilo. „Myslím tím..." pokračoval jsem naléhavě. „že tady vůbec nejde o mě, ale jen o tebe, Tenie! Nemusíš se přece rozhodnout hned teď, nemusíš se tím trápit a až se budeš později rozhodovat, mysli při tom jen a pouze na sebe, ano?"

„Omlouvám se, já jsem tě nechtěl rozhodit, jen mě napadlo, že v Bang-Koku bys mohl mít možnost všechno pořádně zvážit, nic víc." ozval se Hyunie. „Samozřejmě se nemusíš rozhodnout hned teď a Ki má pravdu..." pokračoval konejšivým tónem. „až budeš v budoucnu přemýšlet o škole, určitě pak mysli nejvíc na to, co bude pro tebe nejlepší bez ohledu na to, co by mohlo být nejlepší pro druhé, i kdyby šlo konkrétně o dobro mého miláčka." dodal s omluvným pohledem na mě, i když totálně zbytečně, protože neřekl nic jiného, než jsem řekl já sám. „Hmmm..." pokusil se o úsměv Tenie. „Jste oba moc milí, děkuji, ale... už o tom nemluvme, prosím. Nechci už mluvit o škole... nechci nic slyšet o škole... prosím, změňme téma."

Po jeho naléhavé žádosti mě napadlo, že Tenie sice tvrdí, že školu aktuálně neřeší, že na ni nechce myslet a taky o ní nechce mluvit, jenže je to pouze proto, že školu očividně nepustil k ledu a zřejmě ho trápí víc, než nám přiznává, případně než přiznává sám sobě. Napadlo mě, že jeden z důvodů proč tak moc spěchá do Bang-Koku je zřejmě i ten, že ho mega moc mrzí aktuální neschopnost věnovat se škole a nejen proto, že by tím mohl trápit mě. Možná by chtěl, aby všechno bylo jako dřív, než umřel YangYang, možná by rád tancoval a stejně tak věnoval čas přednáškám, jenže to bohužel nedokáže, tak i proto utíká. Rozhodl jsem se však, že budu akceptovat všechny důvody, které Tenie má ke svému brzkému odletu do Thajska a že nebudu řešit, jak se jednou rozhodne. Bože, vážně jsem si přál jen to, aby byl v pohodě a pokud možno šťastný, takže z toho nutně vyplývá, že se prostě musím smířit s tím, že dlouho... možná i vůbec... nebudu v obraze.

„Jo, změňme téma." přikývl rozhodně Taeyong. „Nedáme si dalšího panáka?" navrhl rádoby nevinně hned na to. Bylo na něm poznat, že všechno co se týká jeho miláčka, ho nemálo rozrušuje, že kromě svého vlastního smutku všechno naplno prožívá s ním, proto jsem nebyl proti další várce alkoholu... když si myslí, že mu pomůže cítit se líp, tak co s tím... a Hyunie taky nebyl proti. Dokonce ani Tenie nic nenamítal a to i přesto, že ještě ne tak dávno totálně nesnášel, když Taeyong moc pil. „To mi připomíná." vydechl jsem, jakmile se nenapil vodky pouze Tae s miláčkem, ale to „fuj" znovu okusil i Tenie, jen já ne. „Felix chce v sobotu pořádat party a byl by moc rád, kdybyste tam přišli i vy dva." Netuším, jak je možné, že jsem si právě teď vzpomněl na nějakou party, ale byl jsem za to jen rád.

„To je pravda!" vyhrkl Hyunie tónem, jako by si až teď vzpomněl na včerejší domluvu s Felixem. „Chce pořádat party a chce tam mít mě s Min-Kim a rozhodně tam chce mít i vás dva! Sice by měl ještě zavolat, jak to s tou jeho vysněnou party vypadá, ale já vím zcela jistě, že všechno bude tak, jak si vymyslel, takže... půjdete tam taky, jo?" hodil prosebný pohled na Tenieho i na Taeyonga. „Potřebujete se odreagovat... tak trochu změnit téma." přesvědčoval je zcela vážně. „Takže rozhodně neříkejte ne, jasné?" „Party?" zarazil se Tenie. „Už tuto sobotu?" „Bylo by lepší, kdyby nás Felix zval na party, která by byla až tu příští sobotu?" nadhodil Tae. „To už přece budeme v Bang-Koku, vzpomínáš?" „Já nevím..." pokrčil nervózně rameny Tenie. „Nevím, jestli chci jít na nějakou party."

Zrovna jsem se chystal, že podpořím svého miláčka v Tenieho přesvědčování... Tae se nezdál být proti... když v tom začal zvonit Tenieho mobil. Ozýval se sice z pokoje „hrdliček", ale i tak byl dost dobře slyšet a já jsem si byl víc než jen jistý tím, že Tenovi volá Felix a to i přesto, že mu ještě nemohla skončit škola. Do pokoje odběhl Taeyong a když se vrátil i s mobilem, potvrdil mou domněnku, že telefon doopravdy patří Teniemu a že volajícím je skutečně Felix, který má právě obědovou pauzu... jak jsme se všichni dozvěděli hned potom, co Tae přijal hovor namísto Tena a taky ho dal na hlasitý odposlech... a který nechtěl s voláním čekat na to, až mu skončí školní povinnosti.

„Party jsem zařídil, bude podle mého úžasného plánu, takže rozhodně přijďte!" přesvědčoval spěšně nejen „hrdličky", ale i mě a Hyunieho, jakmile zjistil, že my dva jsme zrovna teď u našich kamarádů na návštěvě a že já se cítím ještě líp než včera. „Nechci slyšet žádné klokaní výmluvy a rozhodně počítám s tím, že vás čtyři zítra uvidím u nás doma!" oznámil nám nejen rázně, ale taky bez možnosti jakéhokoli kompromisu, než hovor ukončil s tím, že teď má naspěch a že znovu zavolá, ale až později. „Slyšel jsi ho, Tenie?" pousmál se na svého miláčka Tae. „Musíme na tu party jít!"

Jong-Hyun

„Slíbili, že přijdou, tak já věřím, že slib dodrží." vydechl jsem s nadějí. Byla sobota odpoledne a já jsem se spolu s miláčkem rozvaloval na sedačce v mém starém bytě, respektive v bytě našich telat druháků. Spolu s Felixem jsme právě řešili hrdličky, protože se tady Taeyong s Tenem pořád ještě neukázali. Zatím ani nešlo poznat, že by mělo jít o nějakou party, i když si Felix dal precizní práci s výzdobou tak, jak je u něho běžným zvykem... nafukovací balónky byly snad všude. Kromě Hyun-Jina, Chang-Bina a Hana, kteří tak nějak patří k inventáři bytu a nás dvou, se tady ještě neukázal nikdo z pozvaných kluků, což bylo mírně řečeno hodně znepokojivé. „Min-Ho taky slíbil, že přijde..." povzdechl si frustrovaně Lix. „jenže zatím to vypadá tak, že na mě všichni hodili bobek... že Min-Ho hodil bobek na Hana." pokračoval rozhořčeně. „Nechápu, že mě to vůbec překvapuje, když jsou všichni totálně nespolehlivá paka... ti zatracení klokani nikdy nechodí včas!"

No jo no... Bože zachraň Felixe... tento problém řeší snad na každé party, kterou pořádá. Pozvaní kamarádi se pokaždé opozdí, snad jen já a Ki chodíváme vždycky včas, hehe. Tentokrát jsem však byl rád nejen za to, že jsme přišli včas, ale i za to, že jsme vůbec přišli. Miláček měl pořád zvýšenou teplotu, jeho tělo se ne a ne vrátit do úplného normálu a já jsem ještě před odchodem z našeho bytu reálně zvažoval možnost, že když není zcela zdravý, nikam nepůjdeme. Jenže Min-Ki tady chtěl jít... přál si nejen odreagovat se spolu s Felixem, ale navíc chtěl rozveselit taky Tenieho, nehledě na pikle, které se týkají Hana a kterých se mínil za každou cenu zúčastnit (tedy, kdyby měl horečku, prý by zůstal v posteli)... no a já jsem nakonec svolil, protože jsem si přál odreagovat se stejně jako on a stejně tak jsem chtěl, aby se nejen s Felixovou, ale taky s mou a Min-Kiho pomocí odreagoval Tenie a rozhodně i Tae.

Vzájemně jsme si totiž slíbili, že se tady dnes uvidíme, takže by bylo dost blbé, kdybychom my dva slib nedodrželi... když teda Ki nemá horečku, ale jen mírně zvýšenou teplotu... a z toho stejného důvodu jsem věřil, že slib dodrží taky Taeyong s Tenem, zvlášť když ani jeden z nich nedal vědět, že by se u nich od naší včerejší domluvy cokoli změnilo. Co se Hana týká... stejně jako miláček a Lix... i já jsem si přál, aby se mezi Hanem a Min-Hem nějakým způsobem hnuly ledy... aby zkrátka došlo k nějakému posunu v jejich vztahu... případně, abychom díky jejich nenápadnému pozorování dostali nějaké vodítko, které by nám třeba napovědělo, jak jim v tomto posunu pomoct. Jenže ani tohle zatím nešlo, protože Han odmítal vylézt ze svého pokoje... jak typické, sakra... a Min-Ho se čert ví, kde zasekl nebo čert ví, proč se tady ještě neukázal.

„In prý nestíhá... píše nějakou podělanou seminárku..." hlásil nám rozladěně Hyun-Jin. „takže se omlouvá, že dnes nepřijde." „Bang-Chan stejně tak." přidal se se svým oznámením Chang. „Teda..." ušklíbl se. „Nevím, jestli taky píše nějakou podělanou seminárku... vím jen to, že mi před minutou volal, aby mi mohl říct, že ho to moc mrzí, ale že k nám nemůže přijít. Seung-Min už před tím říkal, že nemůže a zdá se, že se u něho nic nezměnilo." „Seung-Min je už delší dobu mimo." povzdechl si Felix. „Ale ti dva... sakra... to je malér, když nepřijdou ani Jeongin s Chanem." „Říkal jsem, že nějaká party je špatný nápad!" ozval se od dveří nejen rozhozeně, ale současně i mega moc smutně Hanův hlas. „Ale ne... ty jsi na tom musel trvat..." obrátil se rozhořčeně na Felixe. „a teď... teď je všechno v prdeli, protože ani Min-Ho nepřijde!"

„Hele, klidni se, Hane!" obořil se na špinavý blond obarveného Hana Chang. „Pokud vím, tak jsi s party nakonec souhlasil a pokud vím, tak nemáš co ztratit, nebo snad jo?" zamračil se na svého rozhozeného spolubydlícího. „Jestli Min-Ho nepřijde, znamená to nejspíš, že mu na tobě až tak moc nezáleží, což je dobré vědět... pokud to tak skutečně je... a měl bys to vědět dřív, než ti z něho hrábne ještě víc, než už ti z něho hrabe!" „Co když se mu znovu zaběhla nějaká z kočiček?" vydechl nepřesvědčivě Ki, nejspíš jen proto, aby Hana maličko uklidnil. Možná ho nic lepšího nenapadlo, proto řekl něco takového a sám si uvědomil, co za nepravděpodobnou a navíc ne moc povzbudivou kravinu to řekl, proto se mega moc začervenal a nic dalšího už raději neříkal.

„Oba se okamžitě zklidněte!" zpražil oba své spolubydlící Felix. „U Tasmánského čerta, co tohle má jako znamenat?" mračil se. „Nic není v prdeli, jasné?" obrátil se pouze na Hana, který nepřestával zmučeně postávat ve dveřích od obýváku. „To že Min-Ho zatím nepřišel, nemusí znamenat, že nepřijde vůbec a..." na okamžik se odmlčel. „Pokud vážně nepřijde, nemusí z toho nutně plynout, že mu na tobě nějak víc nezáleží." dodal rozhodně. „Přestaň být tak zatraceně negativní... hoď se už do klidu, ano?" požádal ho naléhavě. „Hmmm..." pofňukl Han. „Asi máš pravdu... doufám, že máš pravdu." křečovitě se na Felixe uculil. „Moc si přeju, abys měl pravdu." dodal pořád stejně smutně.

„Klidně bych se ohledně toho vsadil..." nadhodil důležitě Chang. „jenže jaksi není s kým, že?" dodal s mírně frustrovaným povzdechem... nejspíš doufal v mé a Min-Kiho pochopení, hehe. „Tady Felix s Hyun-Jinem už totiž zapomněli, že se před tím vsadili taky a stejně tak zapomněli, že jim naše úžasná sázka dopomohla k jejich aktuálnímu vztahu." naparoval se. „Měli spolu pouze vydržet v jednom pokoji... teda, v jedné posteli." uchechtl se. „ale oni udělali nejen všechno proto, aby vyhráli, ale dokonce se do sebe i zabouchli a teď spolu cvrlikají jako dva podělaní ptáčci cvrlikáčci... nic proti, jsem moc rád, že spolu chodíte..." vycenil na náš páreček zuby. „ale..." pokračoval už zase vážně, i když taky s nepatrnou jiskrou v oku...

... „nebýt naší sázky, nedopadlo by to mezi váma tak, jak to dopadlo... tím jsem si na tisíc procent jistý... tak se sakra přestaňte tvářit, jak šíleně nemorální jsem, a pojďte se znovu vsadit, ať tím posuneme toho sraba Ji-Sunga někam dál." „Řekl jsem, že tě zabiju, pokud se budeš sázet ohledně mě a to pořád platí." zavrčel na něho Han dřív, než se k jeho žádosti stihli vyjádřit Lix spolu s Hyun-Jinem, nebo třeba já s miláčkem. „Proč?" znovu se ušklíbl Chang-Bin. „Protože jsi jen podělaný srab a nic víc?" „Ty jsi vážně nehorázný..." vyhrkl Han, jenže už svou případně peprnou nadávku nestihl dokončit, protože ho přerušil naléhavý zvuk zvonku. Bože, téměř jsem zapomněl na to, jaký tento zvonek dokáže dělat kravál.

„Jdu tam!" vyhrkl pohotově Felix, zatím co Chang nepřestával měřit Hana vyzývavým pohledem, Ki se tvářil, jako by netušil, jestli by právě teď uvítal víc příchod hrdliček nebo Min-Ha, Hyun-Jin se tvářil neutrálně a Han očividně netušil, jak se má tvářit. „Přišli Tenie s Taeyongem!" zahalekal okamžik na to z předsíně Felix, abychom už dopředu věděli, koho máme čekat. „Říkal jsem, že přijdou." pousmál jsem se nejen s úlevou, že skutečně přišli... vážně jsem byl mega moc rád, že dodrželi slovo, kvůli jim oběma a taky kvůli miláčkovi, který se na ně moc těší... ale současně i s mírným zklamáním, že se tady ještě neukázal ten zpropadený Min-Ho. Bože zachraň Hana... doufal jsem, že i majitel tří čičin dodrží slovo, pokud ho skutečně dal, a že dřív nebo později dorazí... teda, raději dřív než později, už kvůli Hanovi, sakra.

Min-Ki

Měl jsem velkou radost, že kamarádi dodrželi slib. Nám všem dalo mega velkou práci přesvědčit Tenieho, aby nám podobný slib vůbec dal... Taeyong s tím neměl problém... jenže nakonec se nám ho podařilo přesvědčit a mě by teď mega moc mrzelo, kdyby se na svůj slib jednoduše vykašlal. Díky Bohu se tak nestalo a Tenie s Taeyongem doopravdy přišli. Mrzelo mě však, když jsem zaznamenal zklamání v Hanově tváři, které se mu nepodařilo skrýt, i když se na naše „hrdličky" mile usmál, jakmile se zuli, svlékli z podzimních bund nebo mikin, které nejspíš měli na sobě... podzim se v Seoulu čím dál víc hlásil ke slovu... a přišli až ke dveřím do obýváku.

„Ahoj." špitl Tenie, na což se mu dostalo vřelého uvítání nejen ode mě a miláčka, ale taky od Hyun-Jina s Chang-Binem, pouze Han se mírně falešně usmíval a nic neříkal. Bože, byl jsem si jistý, že to není proto, že by snad Tenieho a Taeho nerad viděl, jen... přál si, aby už konečně přišel Min-Ho, ach joooo. „Pojď, dáme si spolu panáka." pobídl Chang rádoby smířlivě Hana, který jako by přirostl k futrům od dveří... nemínil se hnout ze svého místa. Setkal se pak s totálně nepatrným protestem, protože Han očividně panáka potřeboval, takže nedokázal odmítat nějak moc dlouho. Okamžik na to už měl v sobě nejen jednoho panáka... netuším jakého alkoholu... ale hned čtyři panáky a kopal do sebe dalšího, když se znovu ozval zvonek.

„Je tady Min-Ho!" hlásil nám s nepřeslechnutelným nadšením v hlase Felix, který stejně jako před tím, běžel otevřít. „Sorry... jdu pozdě, protože jsem zapomněl sledovat čas." vydechl omluvně... aktuálně černovlasý... majitel tří čičin, jakmile spolu s Felixem vešel do obývacího pokoje a svou omluvu evidentně věnoval mega moc zardělému Hanovi. Znělo to nepřesvědčivě, jako nějaká totálně dětinská výmluva... tušil jsem totiž, že za jeho zpožděním je něco jiného, jen jsem nevěděl co (že by nervozita ohledně Hana?!)... ale nebyl důvod cokoli ohledně jeho výmluvy řešit, hlavně že přišel.

Naše party se konečně mohla rozjet naplno, až na to, že nic neprobíhalo tak, jak jsme si my spiklenci představovali. Tenie se ze začátku vůbec nebavil, jen civěl někam do nikam, jak to on umí... ani Tae ho nedokázal vtáhnout do dění, i když se snažil... Han na můj vkus pil víc než by měl a Min-Ho se taky moc nezapojoval... k Hanovi se z nějakého záhadného důvodu vůbec nepřibližoval, což mělo za následek, že Han pil ještě víc, ach jo... až později začal probírat kočky spolu s Teniem, což bylo nejspíš fajn. Tenie se konečně uvolnil a s nečekaným nadšením vyprávěl o svých kocourcích, aby si mohl pro změnu vyslechnout Min-Hovy zkušenosti s chovem koček a navíc k tomu dostat pár dobrých rad, které se mu rozhodně budou hodit. Tenie si to nejspíš neuvědomoval, ale tak trochu si ukradl Min-Ha pro sebe, tudíž úplně zabíjel naše plány. Jenže na druhou stranu, Min-Ho dělal, co zrovna chtěl a nešlo mu v rozhovoru s Teniem bránit, ještě když Teniemu rozhovor s ním mega moc prospíval, ach jo.

My ostatní... myšleno já, Hyunie, Taeyong, Felix, Hyun-Jin a taky Chang-Bin... jsme se pak nejen pokoušeli bavit, ale navíc k tomu ještě nenápadně vymyslet, co udělat s Hanem a jeho crushem. Jak ty dva... sakra... dostat k sobě? Jak zabránit Hanovi, aby se neopil tak moc, že toho bude později litovat?! Až na to, že nás nic pořádného nenapadlo, ach jo a ještě stokrát ach jo. Jediným štěstím bylo, že jsem se cítil v pohodě... i díky Teniemu... a že mě vůbec nebolela hlava. „Co takhle si zahrát flašku?" vyhrkl po nějaké době mega hlasitě, navíc s opileckým nadšením v hlase Chang-Bin. Bože, už nebyl v opilecké náladě pouze Han, ale kromě mě, Tenieho a Min-Ha vlastně všichni. Hyunie popíjel s Taeyongem a Felix popíjel buď díky nudě, díky frustraci ohledně našeho plánu nebo jen díky solidaritě s Hyun-Jinem a taky s Hanem, těžko říct.

„Flašku?" zajímal se překvapivě Min-Ho. „Co to je?" „Ty neznáš flašku?" vykulil na něho nevěřícně oči Chang, a když Min-Ho zavrtěl hlavou, jakože ne, ještě víc nevěřícně se plácl do čela a udělal to tak, že si svým počinem málem přivodil bezvědomí. „Je to moc super hra." přesvědčoval však naprosto klidně nejen Min-Ha, ale i nás ostatní, kteří jsme o tom, že flaška je super hra, dost pochybovali. Netuším, jak se stalo, že jsme nakonec kývli. Kluci byli nejspíš dost opilí na to, aby se s neodbytným Chang-Binem hádali, Teniemu bylo zřejmě všechno jedno a Hanovi ještě víc a Hyunie taky nenašel dost důvodů k tomu, aby se ke hře nepřidal. Min-Ho pořád netušil, o co jde, takže ani on neprotestoval a já jsem nechtěl trhat partu, takže mi nezbývalo nic jiného, než se přidat taky.

Ze začátku to byla legrace. Flaška od vodky, která už zela prázdnotou, se zdárně točila v našem kruhu a v podstatě šlo o samé nevinné úkoly, či otázky. Šlo hlavně o legraci a všechny nás to bavilo, dokonce i Tenieho s Min-Hem. Když však po nějaké době točil flaškou Chang a hrdlo zůstalo otočené směrem k Hanovi, zatvářil se jako ztělesnění provokace a zákeřnosti. „Polib Min-Ha!" poručil mu. „Co... cože?" vysoukal ze sebe nevěřícně Han. „Slyšel jsi, polib Min-Ha!" zopakoval s úšklebkem Chang. „Neuděláš to, že?" posmíval se mu. „Nemáš na to totiž koule, tak je to!" Nejen já, ale my všichni ostatní jsme pak zůstali zaraženě civět na Chang-Bina s výrazem, jakože tohle už mega moc přehání. Taky Min-Ho zíral docela dost zaraženě, na což se natáhl po jiné flašce a řádně si lokl jejího obsahu a hned na to svůj čin mnohem řádněji zopakoval. Raději však mlčel a k ničemu, co se Hanova úkolu týká, se nevyjadřoval.

„Co jsi to řekl?" nafoukl se Han. „Jak to myslíš, že nemám koule?" nechápal hned na to. „Myslím to tak, milý Ji-Sungie..." nepřestával se šklebit Chang-Bin. „že nemáš dost odvahy na to, abys políbil Min-Ha... je to tak, že? Nepolíbíš ho!" „A co když jo?" škytl Han. „Co když ho políbím?" „To neuděláš." vydechl téměř neslyšně Min-Ho, ale protože aktuálně seděl hned vedle mě, slyšel jsem ho na rozdíl od Hana víc než jen dobře. Nestihl jsem se však zamyslet nad tím, jak to asi myslí... pochybuje snad o odvážnosti opilého Hana, nebo si naopak nepřeje, aby byl odvážný?! ... protože v tom okamžiku se už k němu nacpal zaláskovaný kamarád a já... stejně jako ostatní... jsem mohl pouze s téměř zatajeným dechem sledovat jeho další počínání.

Chytl si svého crushe oběma rukama, aby se mu snad nevysmekl nebo co a to i přesto, že Min-Ho pouze... s výrazem, o kterém těžko říct, co znamená... čekal, co se bude dít dál. Han zaváhal jen na maličký okamžik... zadíval se do Min-Hovy tváře, zatím co se Min-Ho tvářil pořád stejně, jen s tím rozdílem, že zavřel oči... na což se k němu přiblížil až tak moc, že v dalším okamžiku došlo k nevyhnutelnému spojení jejich rtů...

... a právě v tom okamžiku jsme všichni... už zase díky Hanovi... přestali dýchat a zřejmě přestal dýchat i Min-Ho, taky už zase. Bože, jako by se historie opakovala, až na to, že tentokrát nešlo o pouhý polibek na krk, ale šlo o polibek přímo na rty. Jenže nikdo z nás přítomných bohužel netušil, co si o tom polibku Min-Ho myslí... i přesto, že se vůbec nebránil... a zřejmě to netušil ani Han, který v polibku nějakou tu chvíli setrval. Mohli jsme jen doufat a modlit se, aby si právě teď Han všechno u Min-Ha nepokazil. Bože... kéž by tento opilecký polibek v rámci směšné hry nenapáchal víc škody jak užitku, fakt kéž by.