Min-Ki

Bylo vážně moc dobře, že Tenie spal celé čtyři hodiny. Zvládli jsme díky tomu nejen v relativním klidu probrat náš odlet do Seoulu... nakonec jsme se jednomyslně shodli na tom, že pondělí je pro návrat domů lepší než neděle, už kvůli našemu zoufalému kamarádovi... popovídat si o YangYangovi... jen samé pěkné vzpomínky na jeho pobyt v Seoulu (byl to moc milý kluk, díky němuž se usmířili Tenie a Winwin, prostě zlatíčko, ach jo)... ale taky o možnosti vyhledat pro Tenieho psychologa namísto psychiatra s čímž Hyunie a Tae souhlasili. V neposlední řadě jsme probrali i možnost, že by si Tenie skutečně osvojil oba kocourky... Kun pro ně šel přibližně hodinu a půl před tím než se kamarád probudil... a miláček si nezapomněl udělat z Taeho legraci ohledně Tenieho náklonnosti, kterou by si prý měli jen pro sebe ukrást Louis s Leonem, pokud by teda žili v bytě spolu s „hrdličkama".

Úplně živě jsem si dokázal představit, jak kocourci spokojeně běhají po Kunově bytě a stejně tak jsem si dokázal představit Tenieho náklonost k nim... sweet, kéž by se to stalo skutečností... i když sílu jeho lásky k Taeyongovi nepřekoná vůbec nic, tím jsem si byl přes všechno zlé zcela jistý a z miláčkovy strany šlo skutečně jen o vtip, ani on své řeči nemyslel vážně. Tae to naštěstí pochopil jako srandu a nevztekal se doopravdy. Ze začátku našeho šeptem vedeného rozhovoru jsem byl pořád dost napnutý a nepřestával jsem být smutný... nejen kvůli Tenieho „zpovědi"... ale ke konci jsem se docela uvolnil, čemuž hodně dopomohlo Hyunieho srandičkování s Taeyongem a zřejmě taky fakt, že Tenie pořád klidně spí.

Když se pak vrátil Kun s oběma kocourky, byl jsem už v mnohem větší pohodě, zvlášť když se ukázalo, že se Tenie po dlouhém zdřímnutí cítí o kotel líp než před usnutím. Raději jsem moc neřešil paní Liu... na to, že by si s ní Tenie měl skutečně promluvit, jsem chtěl myslet až později a taky to s kamarádem znovu probrat... a zaměřil jsem se pouze na aktuální dění. Mega moc mě potěšila Tenieho reakce na Louise, který neváhal pojídat granule přímo z jeho ruky... super, že je Kun přinesl, už zase měl dobrý nápad... a ještě víc sweet mi přišlo, když se k Louisovi zcela nečekaně přidal i Leon až do té chvíle bázlivě schoulený v přenosce. Rozněžněle jsem pak civěl na oba mlsající kocourky a taky na Tenieho... nejen chlupatí mazlíčci vypadali mega moc roztomile, ale i on... a stejně jako já se na naši sweet trojku dívali Tae a Kun, včetně mého miláčka samozřejmě.

Jsem si víc než jen jistý, že srdce nás všech radostně zaplesalo, jakmile se na Tenieho tváři objevil upřímný úsměv. Konečně se krásně usmál... konečně, jupí! ... a stalo se tak krátký okamžik potom, co si od Kuna vyptal další granule, na což se kocourci pustili do baštění s ještě větší vervou než před tím. Tenie je sice oba celou dobu sledoval s výrazem jako by netušil, jestli se má usmívat nebo plakat, jenže nakonec se přece jen usmál a já jsem se díky jeho opravdu moc krásnému a hlavně bezesporu upřímnému úsměvu div neroztékal po podlaze radostí spojenou s nemalým dojetím.

Bože... snad nikdy dřív jsem netoužil po Tenieho úsměvu tak moc jako v posledních dnech a taky proto jsem právě teď zažíval téměř dokonalou euforii a to i přesto, že jsem až moc dobře věděl, že přes kamarádovu aktuální pohodu, nemáme ohledně něho ani zdaleka vyhráno. Cítil jsem a věděl, že to s ním ještě nebude snadné, že nás všechny čeká kotel práce a nejspíš i nervů a smutku... musíme být mega moc trpěliví a ještě víc silní, ach jo... ale jeho sweet úsměv mi právě teď dával mega velkou naději, že náš boj není vůbec prohraný, že skutečně máme reálnou šanci porazit s pomocí kocourků Tenieho vnitřní démony, čímž docílíme, že přehodnotí své výčitky svědomí, přestane se jimi užírat a nakonec zvítězí i nad svou bolestí spojenou se ztrátou YangYanga... musí to tak být a snad i bude, kéž by to tak bylo.

„Louise a Leon jsou vážně moc rozkošní." vydechl rozněžněle Tenie, zatím co Kun potřetí a naposledy přidával granule do jeho dlaně, protože víc jich sebou... prý prozatím... nebral. „To fakt jsou." přitakal jsem stejně rozněžněle jako on a Hyunie s mým výrokem samozřejmě souhlasil. „Jsou moc rozkošní a líbí se jim u tebe, miláčku." uculil se Taeyong. „Myslíš, že se jim u mě líbí?" maličko zapochyboval Tenie, který nepřestával sledovat mlsající kocourky, aniž by se je pokoušel pohladit a já jsem doufal, že později je nejen oba pohladí, ale taky se s nimi pomazlí, pokud to teda půjde. Louis působil dojmem, že je nadmíru spokojený jak díky přísunu pamlsek do jeho bříška, tak díky Tenieho blízkosti, jenže u Leona nebylo pořádně znát, jestli je spokojený nebo ne a už vůbec jsem pak nemohl tušit díky čemu, nebo komu by mohl být spokojený, pokud by teda spokojený byl.

Nebylo tedy zcela jisté, jestli o nějaké mazlení s chlupáči stojí Tenie a stejně tak nebylo jisté, jestli o mazlení s Teniem stojí Leon... Louis by se mazlení bránit nemusel, snad. „Jo... myslím si to." ještě víc se uculil Tae, ale to už kocourci spořádali všechny granule. Louis se hned na to řádně olízl tak, že si přejel jazýčkem i po čumáčku, na což se líně protáhl, aby se okamžik na to mohl uvelebit na posteli vedle Tenieho, za to Leona... k nemalému zklamání nás všech... přepadly zaječí úmysly. Tenie však pohotově zareagoval, kocourka bleskově chňapl a jemu se proto utéct nepodařilo. „Myslíš si, že si můžeš nacpat bříško a hned utéct, ty jedna potvůrko?" vydechl s mírně pobaveným výrazem. „Tohle se dělá?" pokračoval podobným tónem, přesto jsem v jeho hlase zaslechl i náznak zklamání... ach jo, neměl být zklamaný. Současně se svými slovy pozvedl nespokojeně se tvářícího se kocourka a zadíval se na něho, jakoby snad čekal nějakou odpověď...

... a já spolu s miláčkem, Taeyongem i Kunem jsme o dost napjatěji než Tenie čekali, jak se Leon zachová. Bude se mrskat a kroutit, aby přece jen mohl utéct, nebo se nebude bránit a zůstane v Tenieho blízkosti? Mrzelo mě, že Leon není ani zdaleka tak přítulný jako Louis, přesto jsem moc doufal, že se kamarád nedá odradit kocourkovou plachou odtažitostí a že se na základě aktuální zkušenosti s ním nerozhodne, že YangYangovy mazlíčky do své péče nechce. Stejně tak jsem doufal, že si Tenie dokáže získat Leonou náklonnost, že si ho tento chlupáč oblíbí podobně moc jako v jeho těsné blízkosti spokojeně odpočívající Louis a jsem si zcela jistý, že naprosto totožně jako já uvažovali i Tae, Kun a Hyunie, jen u Tenieho nebylo jisté vůbec nic, vážně ach jo. „Fajn... tak si běž." dodal rádoby lhostejně dřív, než stihl Leon byť jen mňouknut a jakkoli se pohnout, na což bez dalších řečí propustil kocourka ze svého sevření.

„Leon mě nemá rád." špitl, jakmile chlupáč okamžitě odběhl do bezpečné vzdálenosti, respektive co nejdál od nás všech, kde zaujal „sledovací" pozici, při které však ani na sekundu nespustil oči z Tenieho. Nás čtyř si vůbec nevšímal, sledoval pouze jeho... zajímavé. „Co jste si vlastně mysleli, he?" obrátil se na nás Tenie, kterému už zase vyhrkly slzy do očí. „Mysleli jste si, že tady proběhne něco jako láska na první pohled?" pokračoval rozechvěle. „Jestli jo, dost jste se spletli! Vidíte sami... Leon o mě nestojí, protože moc dobře ví, že já jim nemůžu nahradit YangYanga... i kdybych nezavinil YangYangovu smrt... nestojí o mě a já se o něho ani o Louise nedokážu postarat... teď už to vím jistě." vzlykl, na což se zvedl z postele tak rychle, že svým prudkým pohybem vyděsil dřímajícího Louise, který nejen polekaně nadskočil, ale rovnou zdrhl z postele. Taky Leon, který o kus dál zaujímal svou „sledovací" pozici, přestal Tenieho sledovat a namísto sledování polekaně vyskočil na nohy a jako správná kočka se nahrbil.

„Tenie..." vydechli jsme sborově, jenže to už zmizel v koupelně stejně, jak to udělal před tím, než na čtyři hodiny usnul. „Tak tohle se moc nepovedlo." povzdechl si zkroušeně Taeyong a já jsem si povzdechl úplně stejně jako on. Bože... nevím, jestli jsem doufal v lásku na první pohled, ale rozhodně jsem cítil velké zklamání, protože Tenie by to podle mě neměl s Leonem takto předčasně vzdávat. Bože... cože to říkal? Nikdo z nás nechce, aby byl jako YangYang, to by ani nešlo! Stačilo by přece, aby byl sám sebou, a oba kocourci si ho můžou i tak zamilovat, no ne? Na vlastní oči jsem viděl, že Louis ho už má rád... minimálně se u něho cítí dobře... tak proč by ho nemohl mít... třeba časem... rád i Leon?! „Já bych to neviděl tak černě." pokusil se o úsměv Kun. „Je úplný zázrak, že Leon přišel až k Teniemu a to že od něho chtěl utéct, ani náhodou neznamená, že ho nemá rád, ale jen to, že ho ještě dost dobře nezná." pokračoval rozhodně.

„Leon je zkrátka jiný než Louis... chce to pouze víc času než si na Tenieho úplně zvykne a oblíbí si ho a já vážně věřím, že si ho nejen oblíbí, ale že si ho totálně zamiluje." dodal zcela vážně a my tři jsme s Kunem rozhodně souhlasili. „Jo... já věřím, že to tak bude a jsem si naprosto jistý, že Tenie dělá až moc ukvapené závěry." vydechl zamyšleně miláček. „Určitě to tak je a my to víme, jenže jak to dokážeme Teniemu?" nepřestával si zoufat Taeyong. „Miláček je občas až moc tvrdohlavý... jak ho teda přesvědčíme, že se ohledně Leona mýlí?" „Stejně, jak ho přesvědčíme o všem ostatním... ještě sice nevím jak přesně, ale nějak určitě!" pousmál se s odhodlanou nadějí Kun a já jsem mega moc doufal, že se nám Tenieho doopravdy podaří přesvědčit, že se plete jak ohledně svého rozhodnutí, tak ohledně všeho, co se týká jeho provinění, nejvíc pak toho, které se týká YangYangovy smrti... Tenie za nic zlého, co se stalo, nemůže a musí tomu uvěřit, prostě musí!

Dohodli jsme se pak, že budeme všechno řešit pokud možno v klidu a pěkně jedno po druhém. Rozhovor s Teniem ohledně jeho trápení už proběhl, takže se aktuálně zaměříme pouze na jeho postoj týkající se chlupáčů a k jeho pocitu viny se vrátíme až později... dnes nebo zítra, podle okolností... a stejně tak nebudeme až moc spěchat na jakékoli přemlouvání ohledně rozhovoru s paní Liu, ani to by nemuselo být dobré. Zkrátka na Tenieho nebudeme jakkoli tlačit a nebudeme na něho naléhat, aby okamžitě změnil své rozhodnutí. Rozhodně se pokusíme zůstat v klidu a jako maličký nátlak na Tenieho použijeme pouze kocourky a to tak, že je necháme na hotelu až do večera a pak se uvidí, jestli se Tenieho postoj třeba nějak nezmění a uvidíme, jestli bude otevřený dalším rozhovorům, případně i setkání s paní Liu... kéž by byl, ach joooo.

Stejně tak jsme nechtěli stresovat chlupatá zlatíčka, proto jsme je nechali v naprostém klidu a nějak víc jsme si jich pro jistotu nevšímali... jen naoko samozřejmě... což jim oběma evidentně dělalo dobře. Louis se poklidně vrátil zpět na postel patřící „hrdličkám", kde se uvelebil podobně jako před tím, až na to, že už vedle něho neseděl Tenie a Leon... po kratším a mega ostražitém průzkumu pokoje... hupsl za ním. Možná ho už nebavil průzkum a nejspíš ho všechno dění kolem až moc unavilo, zřejmě i proto se okamžik na to neubránil spánku stejně jako Louis, který opět v klidu dřímal... sweet.

Štěstím bylo, že tentokrát Tenie nezůstal v koupelně hodinu, ale „pouhých" dvacet minut. Jenže čekání na něho mi i tak přišlo skoro nekonečné, protože jsem se o něho nepřestal bát a stejně tak se o něho báli Tae, Hyunie a Kun, jenže jsme mu chtěli dát najevo naši důvěru, proto jsme ho nechali o samotě, zatím co jsme usilovně doufali, že naši důvěru ani teď nezklame, což naštěstí neudělal... naštěstí si nijak neublížil. Když se však vrátil do pokoje, už zase mě dost zabolelo u srdce, protože jsem na něm poznal, že stejně jako před tím, i tentokrát moc plakal, ach jo a ještě milionkrát ach jo. „Proč jsou tak moc roztomilí?" popotáhl, jakmile jeho stále uslzený pohled padl na chlupaté mazlíčky chrupkající na jeho posteli...

... zatím co Taeyong už spěchal obejmout svého mega moc smutného miláčka. „Proč musel YangYang umřít... proč se s nimi ani nemohl rozloučit? Tak moc měl své kocourky rád... tak... tak dlouho je kvůli mně neviděl... kvůli mně se s nimi vůbec nerozloučil." ještě jednou popotáhl a znovu se rozplakal, zatím co se usilovně tulil k Taeyongovi, který ho už něžně a mega konejšivě objímal. „To není fér... nemělo se mu to stát... neměl umřít!" pokračoval po chvíli pořád stejně plačtivě, zatím co my čtyři jsme smutně mlčeli. Bože, už zase jsme netušili, co přesně chudáčkovi Teniemu říct. YangYang neměl umřít, rozhodně jeho smrt není fér, jenže takový je bohužel život... krásný, ale občas taky krutý a hodně nefér, i když jde s velkou pravděpodobností o osud. Jak se však máme smířit s osudem, když předčasně umřelo zlatíčko plné života, plánů a touhy po životě?! Co Teniemu říct, když i pro nás byla YangYangova smrt víc než jen nefér?!

Stejně jako jemu, i nám všem bylo moc líto, že se YangYang nevrátil domů, i nás mega moc mrzelo, že už neviděl své kocourky, na které se tak moc těšil, čímž se před odletem ani trochu netajil, jenže jak by naše lítost mohla pomoct trápícímu se Teniemu? Asi nijak. Teď totiž nešlo o nás a naše pocity, ale o ty jeho, zvlášť když si už zase něco totálně zbytečně vyčítal. „YangYang se v Seoulu nezdržel kvůli tobě... nezůstal tam proto, že bys mu zakázal odletět, ale proto, že to tak chtěl." vydechl jsem už zase se slzami na krajíčku, plný bolestných pocitů. „Zůstal tam, protože si přál vaše usmíření, ale i potom chtěl být s tebou... chtěl být se svým blízkým kamarádem, kterého měl tak moc rád... a já věřím, že by si přál být s tebou, i kdyby věděl, že už nikdy neuvidí své rozkošné kocourky." dokončil jsem svůj proslov se slzami smutku nejen v očích, ale taky na tváři. Věřil jsem, že mám pravdu... věřil jsem, že by YangYang zůstal s Teniem v Seoulu a to i přesto, že měl moc rád své kocourky, po kterých se mu hodně stýskalo. Věřil jsem, že Tenieho měl rád mnohem víc.

„Přesně tak... Ki má pravdu!" přidal se ke mně rozhodně můj miláček. „YangYang byl šťastný, že jste se usmířili a nějak víc nespěchal do Taipei, protože chtěl být s tebou, tak si... prosím... nenamlouvej, že své kocourky tak dlouho neviděl jen kvůli tobě... byla to přece jeho volba." „Myslím si, že je to má vina, Tenie." povzdechl si lítostivě Kun. „Nepoznal jsem, že se něco děje... nevšiml jsem si, že YangYang není v pohodě a nijak jsem neřešil vztah vás dvou... vůbec mi nedošlo, že spolu máte nějaký problém... navíc... on musel čekat v San-Mingu, než se uráčím letět do Seoulu, takže kvůli mně tak dlouho neviděl své kocourky... ty za jeho dlouhé zdržení v Číně rozhodně nemůžeš a Ki s Hyunem mají pravdu... v Seoulu zůstal dýl, protože to tak chtěl, takže ty nemáš žádný důvod si jeho zdržení vyčítat... ale já..."

„Už sakra přestaňte... oba toho okamžitě nechte!" vyhrkl totálně rozhozeně Taeyong, který se jen maličko odtáhl od svého miláčka, aby mohl vidět jak do jeho uplakané tváře, tak na Kuna, kterého nemínil nechat domluvit. „Není ničí vina, že YangYang umřel a není ničí vina, že se všechno seběhlo tak debilně! Není ničí vina..." zadíval se se zoufale nechápavým pohledem na Kuna. „že se YangYang někde zdržel a není to ani YangYangova vina!" pokračoval rozechvěle a stejně jako já s očima plnýma slz. „Proč i ty začínáš hledat nějakého viníka?" nechápal, zatím co se už nepřestával dívat na mega moc smutného Kuna. Já spolu s Hyuniem jsme vůbec nepobírali, jak je možné, že Kun najednou podlehl nějakým výčitkám, vždyť ani on neměl důvod cokoli si vyčítat, pokud teda vezmeme v potaz stejný princip, který se všichni snažíme „vnutit" Teniemu a Tenie zřejmě nechápal tak jako já s Hyuniem a stejně jako Tae.

„Chápu..." špitl však dřív, než Kun stihl cokoli říct na Taeho výlev a dřív než jsme se stihli jakkoli vyjádřit my dva. „Chápu, o co ti jde, Kune." popotáhl. „Vážně chápeš?" mírně křečovitě se pousmál Kun. „Hmmm..." přikývl Tenie, který se zuby nehty pokoušel přestat plakat, zatím co já, Hyunie a Taeyong jsme pořád totálně nechápali a Louis s Leonem... kupodivu a naštěstí... pořád v klidu spali, protože nás všechny zcela ignorovali. „Když... když si budu všechno vyčítat já, tak..." znovu vzlykl Tenie. „začneš si všechno vy... vyčítat i ty... je... je to tak, že? Jenže... ty přece za nic nemůžeš, nemáš důvod si cokoli vyčítat."

„Myslíš, že nemám důvod?" znovu se hodně na silu pousmál Kun. „Tak se nad tím vážně zkus pořádně zamyslet, zlato, protože Taeyong má přece pravdu... nejsou tady žádní viníci, nemá smysl si pořád dokola něco... cokoli... vyčítat, tak... zkusíš to konečně pochopit a přestaneš se... konečně... babrat ve svém svědomí?" ptal se naléhavě a my tři jsme pochopili, o co se asi snaží, až na to, že jsme vůbec netušili, jestli podobná taktika přinese kýžený výsledek. „Nevím, jestli to dokážu." ještě jednou vzlykl Tenie. „Vážně... pořád dokola o všem přemýšlím, ale..." zhluboka vydechl. „ty výčitky nejdou zastavit... nevím, jak je mám zastavit a taky nevím, jak se mám smířit s tím, že YangYang umřel."

Bože... jak se smířit s YangYangovou smrtí zřejmě nevěděl ani jeden z nás čtyř a bylo jasné, že to neví ani Tenie. Bylo nad slunce jasné, že na tohle je potřeba mnohem delší čas, že takovéto smíření nepůjde jen tak na povel, ach jo, a nikdo to od něho ani nečekal a nikdo z nás mu neměl za zlé, že se s něčím tak mega moc smutným ještě nesmířil. Jenže jak mu poradit? Každý člověk má přece jiný způsob jak se s podobnou tragédií smířit, na to asi není detailně předepsaný postup... bohužel. Tenie pomalým pohybem setřel slzy ze své tváře, ještě jednou se zhluboka nadechl a taky vydechl, aby se pak mohl jemně odtáhnout od Taeho a hned na to se opatrně posadit na postel vedle obou kocourků, zatím co my jsme prozatím mlčky sledovali, jaká asi bude jejich reakce, potěšení, že se Tenie rozhodl sednout si vedle nich.

Moc mile nás pak překvapilo, když jsme zjistili, že se kocourci ani nehnuli, dokonce ani Leon nezačal utíkat, když Tenie něžně přejel prsty jak po kožíšku Louise, tak po tom jeho. Plní naděje, že to s chlupáči a Teniem přece jen dopadne dobře, jsme napjatě čekali, jestli Tenie řekne něco dalšího, jestli potřebuje znovu o všem mluvit a brzy na to se ukázalo, že skutečně potřebuje další rozhovor. Naštěstí už neřešil, jestli ho mají kocourci rádi nebo ne, naštěstí zrovna tohle aktuálně pustil z hlavy. „YangYang mi moc chybí." vydechl mega moc smutně a zřejmě jen kvůli přítomnosti dřímajících kocourků, které nepřestával jemně hladit, se snažil znovu moc neplakat. My čtyři jsme si sedli na Kunovu postel... ani Tae momentálně nechtěl narušovat Tenieho soukromí s chlupáči... a pořád mlčky jsme čekali, co Tenie řekne dál.

„Byl mi blízký od první chvíle, kdy jsme se spolu v San-Mingu seznámili." pokračoval rozechvěle. „Byl... byl mladší než já a přesto... přesto mě dokázal podržet, jen díky němu jsem se v Číně necítil osamělý. On se mi nesmál, že neumím pořádně čínsky... on měl pokaždé radost, když mě viděl... on si se mnou pokaždé hrál a já jsem se i díky němu naučil dobře mluvit... měl jsem ho moc rád... mám ho moc rád!" popotáhl. „Byl celé ty roky můj nejlepší kamarád, rozuměli jsme si spolu ve všem, bavily nás stejné věci... třeba korejština a taky bojové sporty... a bylo to stejné, i když nějakou dobu zůstal na Tchaiwanu... nikdy mě nezklamal to až pak... s Winwinem..." potichu vzlykl.

„Udělal chybu, které moc litoval a já... všechno jsem totálně zvoral. Jak si mám odpustit, že jsem se na něho po tom všem pěkném zbaběle vykašlal? Promarnil jsem tolik let našeho přátelství... odkopl jsem ho, i když jsem ho před tím měl tak moc rád a teď vůbec nevím, jak... jak mám přijmout fakt, že nadobro zmizel z mého života. Jak to mám udělat? Po našem usmíření..." znovu vzlykl, zatím co my jsme rozechvěle poslouchali. „Po našem usmíření..." zopakoval ještě víc rozechvěle, aniž by přestal hladit oba kocourky. „jsem si byl jistý, že si nějakým způsobem vynahradíme ty roky odloučení... moc jsem si přál všechno si s Yangem vynahradit... přál jsem si být s ním v kontaktu, letět za ním na návštěvu do Taipei a chtěl jsem, aby se i on... jak jen často to půjde... vracel do Seoulu, jenže YangYang..." už zase vzlykl.

„On je navždy pryč, už se mi nevrátí a já netuším, co mám dělat... všechno to až moc bolí... nevím, co mám dělat." dokončil plačtivě svůj mírně zmatený a mega moc smutný monolog, na což nechal kocourky být jen proto, aby se mohl vrhnout do náruče svého miláčka Taeho a rozplakat se opravdu naplno. Ach jo... Kunova zvláštní taktika zřejmě nezabrala, ale i tak naštěstí přinesla nějaké ovoce. Zřejmě i kvůli němu se Tenie znovu rozmluvil, i kvůli němu už nemínil všechno v sobě pořád jen dusit a konečně ze sebe vysypal další věci, které ho tak moc trápí. Bože... mega moc mě bolelo srdce a nejen mě. Taky miláček a kamarádi byli zdrcení, protože nám všem bylo jasné, že skutečně neexistuje dost dobrý a účinný způsob jak Teniemu poradit ohledně YangYangovy smrti.

Tenie skutečně promarnil spoustu času, měl YangYangovi odpustit mnohem dřív, jenže co s tím? Nejde vrátit čas a nejde si cokoli vynahradit, když YangYang umřel, tohle je prostě marnost nad marnost. Všichni děláme větší nebo menší chyby, jenže ne všechny jdou... bohužel... napravit tak, jak bychom si přáli, což však neznamená, že Tenie nemá právo si tyto chyby odpustit. Vlastně... pořád jsem si byl jistý, že si Tenie už nemá co odpouštět, protože tyhle jeho chyby byly přece odpuštěné samotným YangYangem, dokonce i díky jejich usmíření z velké a rozhodně nezanedbatelné části napravené... YangYang byl díky Teniemu šťastný! ... jenže stejně tak jsem začínal naplno chápat, že překonat tyto šílené pocity a zoufale smutné myšlenky je těžší než se může zdát.

Současně jsem si ještě víc uvědomil, jak je vzácné mít své blízké, jak je úžasné mít kamarády a svého miláčka Hyunieho. Občas sice nastanou problémy, občas se lidé rozhádají, to se prostě stává, ale pokud se mají skutečně rádi, měli by své problémy řešit včas. Neměli by od nich utíkat, neměli by marnit drahocenný čas pomyslnou nenávistí a být od sebe. Měli by si častěji říkat, že se mají rádi, měli by si dávat najevo svou náklonnost i činy a nejen pouhými slovy. Díky Bohu za to, že se Tenie stihl usmířit s YangYangem dřív než chudáček umřel, v tom měl Taeyong rozhodně pravdu. Nechtěl jsem zdůrazňovat všechny Tenieho chyby, jen mu připomenout, že se přece s Yangem usmířili a že svou minulost právě tímto usmířením dost dobře napravil, což jsem bez váhání udělal a Taeho slova z předchozího rozhovoru jsem uplakanému kamarádovi znovu připomněl.

Bohužel... YangYang už není na tomto světě a nejde si s ním cokoli vynahradit, to není v Tenieho možnostech... ach jo a ještě milionkrát ach jo. Tento fakt jde pouze nějakým způsobem překonat, všichni se s tím musíme smířit a stejně tak se s tím musí smířit Tenie, jinak to bohužel nejde. Čas... na tohle je prostě dobrý čas a taky naše vzájemná podpora. Tenie sice ztratil YangYanga, už se nikdy nevrátí do jeho života, ale pořád má nás a taky svého milovaného přítele, což jsem plačícímu kamarádovi taky musel říct hned, jak mě to napadlo. „Hmmm..." vzlykl Tenie. „Mám vás a... ani nevíte, jak moc vás mám rád, kluci... ani nevíte, jak moc si vážím našeho přátelství." ještě víc se přitulil k Taemu. „Tebe strašně moc miluju, Taeyongie... opravdu moc tě miluju!"

Jong-Hyun

Už zase trvalo dost dlouho, než jsme se všichni dostatečně zklidnili. Tae samozřejmě ujistil svého miláčka o tom, že ho taky mega moc miluje, my že ho máme moc rádi a nejen Min-Ki, ale my všichni jsme se znovu snažili přesvědčit zoufalého kamaráda o všem, o čem jsme ho přesvědčovali už před tím, než na dlouho usnul a on nám znovu slíbil, že o všem bude přemýšlet. Konečně nám taky slíbil, že si neublíží, že rozhodně nebude plánovat svou smrt a pokusí se nejednat ve zkratu, když by náhodou byl sám, což se od události na terase stalo už třikrát... neměl být sám, ale byl, protože to tak potřeboval. Slíbil, že se pokusí překonat YangYangovu smrt, že se pokusí všechno zvládnout, i když nám všem bylo jasné, že to nebude hned... potřebuje čas, svého miláčka a nás všechny. O psychologovi jsme se zatím nezmínili, nechtěli jsme až moc tlačit na pilu.

Jakmile jsme se tedy relativně zklidnili, už jsme o ničem znovu nemluvili. Objednali jsme si mega pozdní oběd na pokoj... konečně, už jsem padal hlady... a nás všechny moc potěšilo, že Tenie snědl téměř celou svou porci, asi mu taky hodně vyhládlo, což bylo jen dobře. Podobně moc nás všechny těšilo vědomí, že si oba hezky vyspaní kocourci evidentně zvykli na naši přítomnost a mega velkou radost nám udělal Leon, jakmile se z nějakého... pouze pro něho známého důvodu... osmělil a párkrát se otřel o Tenieho žádnou látkou nezakrytou nohu... stále zůstával ve svém dlouhém tričku, ale tohle nikomu z nás nevadilo. Těžko říct proč se Leon začal chovat jinak. Já jsem však doufal, že Teniemu tímto dává najevo, že se ho nejen nebojí, ale že ho konečně přijímá, což podle mě není vůbec vyloučené, zvlášť když se jedná o tak milou a v jádru mega dobrou dušičku se srdcem na pravém místě.

Tenie už naštěstí neplakal a namísto smutku začal dávat oběma kocourkům najevo svou náklonnost něžným hlazením, které Louis přijímal s očividným vděkem a taky Leon se vůbec nebránil, spíš naopak, čím dýl byl v Tenieho blízkosti, tím víc začínal vycházet vstříc jeho laskající ruce a tím víc mu dával najevo svou vlastní náklonnost, což nám všem přišlo úžasné. Svým chováním nám všem jen potvrdil to, co jsme si všichni mysleli... že není nemožné, aby si Tenieho skutečně zamiloval. I kdyby se tak nestalo dnes, jednou k tomu určitě dojde, pokud si teda Tenie vezme oba kocourky k sobě, aby se o ně mohl postarat namísto YangYanga a paní Liu, což stále nebylo jisté. Kamarád sice oba kocourky hladil, ale neřekl nic o tom, že by se je mínil osvojit, nenaznačil, že by si své předchozí rozhodnutí rozmyslel.

Bohužel však nešlo nechat kocourky na hotelu až do úplného večera, i když nás to před tím napadlo. Nejen že jsme zapomněli na zcela praktický fakt a to ten, že tady jaksi postrádáme kočičí záchodky, ale taky na další fakta jako, že tady nemají dostatek jídla, ani své pelíšky, na které jsou zvyklí, proto je musel Kun odnést domů dřív, než jsme plánovali. „Asi bych si měl Louise s Leonem vzít k sobě." vydechl smutně Tenie, jakmile Kun s kocourky odešel, zatím co si on jen tak mimoděk pohrával s plyšovou myškou, kterou Kun zapomněl vzít ze země a které si Tenie všiml, až kamarád odešel. „Asi to dlužím nejen jim, ale taky YangYangovi." dodal s mírným sebezapřením, pořád stejně smutně.

„Nikomu nic nedlužíš!" oponoval jsem mu rázně. „Není tvá povinnost se o ně postarat, nemusíš to dělat proto, abys tak něco napravil... jen..." nervózně jsem se poškrabal na zátylku, protože jsem netušil, jak přesně mu mám říct, co všechno mám na mysli... jak přesně mu mám podat, proč by se o kocourky měl postarat zrovna on, což by fakt měl, ale rozhodně ne kvůli pocitu viny, to sakra ne! „Jen..." pokračoval jsem nejistě. „Ti dva chlupáči už nemají nikoho, kdo by se o ně mohl starat se stejnou láskou, s jakou se o ně staral YangYang... nás si ani jeden z nich neoblíbil tak moc jako tebe a ty je taky máš rád, nebo se pletu? Myslím si a věřím, že se budeš cítit líp, když je budeš mít u sebe, navíc... když se o ty kocourky postaráš zrovna ty, uklidníš tím paní Liu a ona si po všem tom trápení zaslouží alespoň trochu toho klidu, souhlasíš?"

Bože zachraň mě... nebyl jsem si jistý, jestli jsem to řekl přesně tak, jak jsem chtěl, nebyl jsem si jistý, jestli jsem měl v závěru zmínit YangYangovu mámu, ale i tak jsem doufal, že jsem nic nepokazil a že Tenie snad pochopí, co se mu svými slovy pokouším sdělit. „Hmmm..." přikývl smutně. „Paní Liu si zaslouží trochu toho klidu... asi... asi bych jí měl vyhovět a... asi bych si s ní měl promluvit... i když... já nevím, jestli to dokážu... nevím, jestli budu mít dost odvahy a síly jít až k ní domů... nevím..." „Šššššš..." klidnil ho Tae, jakmile už zase začínal plakat. „Nemusíš za ní jít hned... třeba to půjde zítra, hlavně klid, miláčku... neplakej, klid." tišil ho a já s Min-Kim jsme se k uklidňování Tenieho samozřejmě přidali a naštěstí netrvalo dlouho a on se znovu uklidnil, zřejmě i proto, že byl až moc vyčerpaný téměř neustálým smutkem a trápením. Zkrátka už neměl dost sil na to, aby plakal pořád tak dlouho a až moc usedavě, Bohu díky i za to.

Když se pak vrátil Kun, už se pouze mlčky a taky mega moc unaveně tulil k Taemu a já s miláčkem jsme mlčky seděli vedle na Kunově posteli. Bože, i tohle byl mega moc únavný den plný emocí a my všichni jsme pocítili nemalé psychické vyčerpání. Kun mně, miláčkovi a Taemu sdělil, že paní Liu pořád čeká na Tenieho návštěvu, my tři jsme mu pro změnu řekli, že se to už nezdá nemožným... snad... na což jsme se rychle rozloučili. Tenie už totiž stihl znovu usnout a já a Ki jsme taky nutně potřebovali spát a bylo nám totálně volné, že ještě není nějak pozdě, že je teprve večer a ne noc.

Bože díky... nedělní dopoledne bylo nejspíš nejnadějnějším dopolednem ode dne, co jsme přiletěli do Taipei, ale taky od chvíle, co jsme se dozvěděli o YangYangově smrti. Tenie nejenže neplakal, ale navíc se sám od sebe rozhodl, že si teda zkusí promluvit s paní Liu. Samozřejmě jsme ještě před tím znovu řádně probrali všechno možné ohledně jeho pocitů viny, samozřejmě jsme se mu znovu snažili vysvětlit, že za nic zlého nemůže a že si už nemá cokoli vyčítat, ale naštěstí pro nás všechny, tento rozhovor proběhl v mnohem větším klidu než ty včerejší, naštěstí už Tenie skutečně neplakal a dokonce nám absolutně nic nevyvracel, a když v závěru prohlásil, že by YangYangovu mámu asi chtěl vidět a že si s ní doopravdy zkusí promluvit, srdce nás všech radostně zaplesala.

Nebylo proč otálet, čas letěl až neúprosně rychle a už zítra... tedy v pondělí odpoledne... nás přece čeká odlet do Seoulu, proto jsme Tenieho přesvědčili, aby se bleskově osprchoval a taky se řádně oblékl, abychom mohli za paní Liu vyrazit pokud možno hned. Tae a Kun měli jít do YangYangova bytu s ním a já s miláčkem jsme je chtěli pouze doprovodit k domu, kde bychom pak na kluky počkali, případně se maličko prošli po okolí. Byl to dobrý plán, který nám krásně vycházel, ale pouze do okamžiku, než jsme se asi po tři čtvrtě hodině od Tenieho rozhodnutí dostali před již zmiňovaný dům... bohužel. „Já tam nemůžu jít." vydechl úplně bledý Tenie, jakmile jsme stanuli u vchodu výškáče, kde na něho čekala paní Liu a to i přesto, že neměla tušení, že by za ní měl skutečně přijít... Kun jí to pro jistotu neřekl, stejně jako jí prý nepřiznal, jak moc se Tenie trápí.

„Já vážně nemůžu!" vyhrkl a než jsme stihli jakkoli zareagovat, otočil se na patě a doslova od nás zdrhl. „Tenie!" zavolali jsme za ním nejen sborově, ale taky mega hlasitě, jenže marně. Ani se neotočil a byl pryč, jako blesk. „Bože..." vydechl už totálně bledý Tae. „Proč sakra utekl? Kam utíkal... ach, Tenie... co to zase děláš?" popotáhl, na což se rozběhl směrem, kterým utekl jeho miláček. Bohužel se nezdálo, že se míní vrátit na hotel, protože zamířil úplně jinam, čert ví kam, i proto Taeyong zdrhal za ním, jak nejrychleji dokázal. Ki vypadal šokovaně podobně, jako jsem byl šokovaný já a Kun taky netušil, jak na nenadálou situaci zareagovat, proto jen zaraženě civěl. Neměl jsem mu to za zlé.

Nikdo z nás totiž nečekal, že se Tenie na poslední chvíli poleká a už vůbec nás nenapadlo, že někam uteče a to ani v případě, že by si rozhovor s paní Liu rozmyslel, což se vlastně mohlo stát a taky se to doopravdy stalo i přesto, že jsme usilovně doufali v opak. Bože dej nám sílu... mohl nám jednoduše říct, že s YangYangovou mámou přece jen nedokáže mluvit, nemusel někam zdrhat. „Snad ho Tae doběhne." zadoufal mega moc rozhozený miláček, který se už nedokázal ubránit slzám, a já s Kunem jsme doufali taky. Bylo evidentní, že Ki se o Tena bojí, že mu nevěří až tak, jak by si přál a nejen jeho, ale taky mě a Kuna napadlo, že Tenie pořád není v takovém psychickém stavu, abychom mu mohli plně věřit... i my dva jsme se o kamaráda mega moc báli.

Bohužel, ani zdaleka jsme si ještě nemohli být jistí tím, že skutečně dodrží slib, který nám dal a že si něco neudělá. Vůbec nebylo jisté, že u něho nedojde k dalšímu zkratu, obzvlášť když by se měl po městě toulat sám bez dozoru a bez naší psychické podpory. Bože... neměli jsme na něho tak moc spěchat? Měli jsme sem jít později? Ať už jsme Tenieho rádoby setkání s paní Liu uspěchali jakkoli, ať už jsme udělali chybu kdekoli, aktuálně nám nezbývalo nic jiného než hodně doufat, že Tenie neudělá nějakou fatální blbost. Zbývalo nám doufat, že buď ho Taeyong dostihne a přivede zpět, nebo nakonec on sám půjde na hotel, kde na nás počká. Zbývalo doufat, že přes tento aktuální neúspěch přece jen nedojde k další tragédii... Bože, to se nesmí stát, prostě nesmí!