Min-Ki

Trvalo dlouho než se Tenie uklidnil natolik, aby přestal plakat a Taeyong, který ho už jen mlčky objímal, téměř celou dobu brečel s ním. Já spolu s Hyuniem a Kunem jsme taky nic dalšího neříkali, pouze jsme sledovali scénu před námi a ani u nás se to neobešlo bez slz. Pořád jsem měl radost z Tenieho slibu, že se nám konečně svěří ohledně svých pocitů a bolestných myšlenek... doufal jsem, že si to ještě nerozmyslí a že na náš rozhovor skutečně dojde... jenže na druhou stranu mi čím dál víc začínalo docházet, jaké hrůzy asi celou tu dobu vnitřně prožívá, proč se asi rozhodl zabít a k tomuto uvědomění zřejmě došlo i kvůli tomu, že jsem si vybavil všechno, co před pár dlouhými okamžiky řekl Louisovi.

Jakmile si Tenie nechal Louise na klíně, pro velkou radost, že kocourka neodehnal, jsem nepřemýšlel o tom, co mu vlastně říká a to i přesto, že nám Kun jeho čínsky řečená slova ochotně překládal a později pro mnohem větší radost z jím slíbeného rozhovoru taky ne, na to došlo až tehdy, když jsme už všichni mlčeli a Tenie nepřestával plakat. Bože... vážně si myslí, že YangYangovi zničil život? Vážně věří, že nějakým způsobem zavinil jeho smrt? Já jsem si byl zcela jistý tím, že nic z toho není pravda... jak by mohla?! ... bohužel jsem však neměl tušení, jestli u Tena jde o přirozenou fázi truchlení, kterou minulý týden v sobotu zmínil Eunwoo, nebo jestli u něho třeba nejde o výčitky s kořeny mnohem hlouběji zakořeněnými v jeho svědomí, což by bylo hodně zlé... bože...

Moc jsem chtěl doufat, že ať už Tenie svou vinu vnímá jakkoli, všechno nám upřímně přizná, nic nezamlčí a nechá se námi bez většího odporu přesvědčit, že se ohledně svých provinění mýlí. Věřil jsem totiž, že Hyunie, Kun a v neposlední řadě taky Taeyong budou při rozhovoru sdílet můj postoj, že nemíní dovolit, aby se Tenie užíral neoprávněnou vinou a mega moc jsem si přál, aby si Tenie připustil svůj omyl bez ohledu na to, kolika chyb se v minulosti dopustil. Nutně jsem potřeboval, aby si s náma co nejdřív promluvil nejen o tom, co ho trápí ohledně YangYanga, ale taky o tom, co šíleného včera prováděl na terase.

Potřeboval jsem, aby si Tenie nejen ulevil od své bolesti, ale taky částečně zmírnil dusivé napětí, které se mě aktuálně snažilo rozervat zevnitř, zatím co jsem si znovu a znovu uvědomoval, že včera nechybělo moc, aby můj milovaný kamarád umřel. Bože, kéž by nám slíbil, že o něčem tak šíleném jako je sebevražda, nebude vůbec přemýšlet, kéž by nám slíbil, že se pokusí být silný nejen kvůli Taemu a nám ostatním, ale nejvíc kvůli sobě. Vážně jsem moc potřeboval, aby nás Tenie ujistil, že se znovu nepokusí jakkoli si ublížit a stejně tak jsem doufal, že buď mu alespoň trochu pomůžeme cítit se líp, nebo ho alespoň přesvědčíme, aby si po návratu do Seoulu promluvil minimálně s psychologem, pokud ne přímo s psychiatrem.

Bože, kéž by Tenie dokázal být rozumný a kéž by mohl souhlasit alespoň s touto variantou, protože i psycholog mu určitě dokáže pomoct víc než my. Chtěl jsem Teniemu návštěvu u psychologa navrhnout, pokud by rozhovor s námi neměl kýžený účinek, jenže kamarád zrovna teď... bohužel... vůbec nevypadal, že by o nějaký rozhovor s námi doopravdy stál, alespoň ne v příštích okamžicích, ach jo. Přestože už neplakal, mlčky a pořád stejně zoufale se tulil k Taemu a já, miláček a taky Kun, který už stihl odchytnout kocourka... netuším, kdy se mu to podařilo... jsme je oba stejně mlčky a stále se slzami v očích sledovali, aniž bychom se pokoušeli na Tena jakkoli tlačit, beztak by to nemělo žádný smysl.

Přestože jsem praskal napětím a nejraději bych s ním o všem mluvil hned, cítil jsem, že tento rozhovor se nedá vynutit, že musím být trpělivý a jednoduše si počkat, až bude Tenie připravený... až on sám bude chtít o všem mluvit. Nemá přece jít o výslech a naší prioritou není Tenieho zlomit. Přáním nás všech je ulevit mu od trápení, být pro něho skutečnou oporou a nejdůležitější ze všeho je, aby si to on uvědomil a věřil nám. On sám musí chtít opřít se o svého miláčka a o své přátele, on sám musí chtít otevřít nám svou mysl a vyhnat z ní všechen hnus, který ho sužuje a tím nemyslím bolest ze ztráty blízkého kamaráda, ale jeho výčitky svědomí. Všechno záleží jen a pouze na něm, my proti jeho vůli nezmůžeme vůbec nic, ach jo.

„Tenie?!" vydechl rozechvěle Taeyong. „Omlouvám se ti." „Za co?" špitl Tenie, aniž by se k němu přestal tulit, zatím co Tae jemně čechral jeho pomalu ale jistě schnoucí vlasy. „Za to..." odtušil s povzdechem Tae, na což se odtáhl, aby se mohl podívat do lesknoucích se očí svého miláčka a Tenie jeho pohled stejně rozechvěle opětoval. My tři jsme pořád mlčky civěli. Čekali jsme, co si ti dva řeknou dál. „Omlouvám se ti za ty včerejší kecy a za to, že jsem pak jako debil největší odešel." ještě jednou si lítostivě povzdechl Tae. „Já..." popotáhl. „Myslel jsem vážně, že bych se zabil, kdyby sis něco udělal, ale... ani trochu vážně jsem nemyslel, že máš skočit... já... byl jsem zoufalý a mimo... nepřál jsem si, abys..."

„To nic, Taeyongie." přerušil ho téměř plačtivě Tenie. „Já už vím, že jsi to tak nemyslel... nemusíš se mi za nic omlouvat, ano? To já... já jsem nehorázný kretén... mrzí mě..." zasekl se, na což se znovu rozplakal. „Všechno mě moc mrzí." vzlykl. „Musím se ti omlouvat." trval si na svém jeho kluk, aniž by se přestal dívat do jeho očí plných slz. „Ztratil jsem nervy a nechal tě tam, utekl jsem a... řekl jsem ti, že můžeš klidně umřít, jenže..." taky vzlykl. „Kdybys umřel, nemusel bych se ani zabíjet, protože by mi puklo srdce bolestí... nezvládl bych to, nepřežil bych tvou sebevraždu a přesto jsem řekl něco tak nehorázně hnusného... neměl jsem něco tako..."

„Nejspíš bych doopravdy skočil, kdybys to neřekl." už zase ho přerušil Tenie. „Nejspíš bych nebral ohledy na Min-Kiho s Hyunem... nebral bych ohledy na nikoho, kdybys jen odešel a neřekl to... skočil bych, protože..." ještě jednou vzlykl, na což se pokusil nadechnout, zatím co my čtyři jsme šokovaně zadrželi dech. Bože... nebral by na nikoho žádné ohledy? Skočil by? Vážně??? Tenie taky na okamžik zadržel dech. „Je mi to opravdu moc líto, kluci." pokračoval, jakmile se mu podařilo dostat pod kontrolu tiché vzlyky, přesto s mega lítostivým pohledem na mě, na miláčka a pak i na Kuna, který držel mírně se vzpouzejícího se Louise. „Strašně moc to bolelo... nesnesitelně moc to bolelo." už zase vzlykl.

„Nedokázal jsem v tu chvíli myslet na nic jiného než na to, že..." popotáhl. „že chci, aby to konečně skončilo... ty hrozné výčitky, bolest... chtěl jsem se potrestat... chtěl jsem skočit... potřeboval jsem utnout všechny ty hlasy, které mi v hlavě křičely, že nemám právo žít... vážně jsem chtěl umřít, ale..." hlas se mu po jeho chaoticky zoufalém výlevu zadrhl, zatím co svůj uslzený pohled přesměroval zpět do Taeho očí. „Nemohl bych umřít s myšlenkou na to, že ty..." Nic dalšího však už neřekl, jen se přitulil zpět k totálně šokovanému Taemu a rozplakal se ještě víc než před tím.

Mě už v očích pálily další slzy, mé srdce tlouklo jak o život a současně se mega bolestivě svíralo a Hyunie s Kunem i Taeyong vypadali stejně otřeseně jako já. Ještě víc jsme si totiž uvědomili jak neskutečně moc Tenie trpí... poznal jsem na miláčkovi, na Taeyongovi i na Kunovi, že nejspíš uvažují stejně jako já, měl jsem teda ten pocit... sžíralo nás vědomí, že jsme Teniemu až do teď ani trochu nedokázali pomoct a ještě víc jsme se o něho báli. Současně nás však mírně uklidňovalo vědomí, že se nezabil kvůli Taeyongovi a jeho výhrůžce a to i přesto, že svou smrt evidentně myslel zcela vážně... božeeee... a podobně nás uklidňovala naděje, že snad už na něco tak příšerného nepomýšlí minimálně kvůli němu.

Přestože včera ani náznakem nepomyslel na jiné své blízké, představa Taeho smrti ho... podle jeho upřímného přiznání... zastavila a já jsem se v duchu modlil, aby byl pro Tenieho Taeyong i nadále důležitější než jeho vlastní trápení a výčitky svědomí, kterých se snad jednou zbaví, aniž by se dočista zbláznil. Bože... kéž by se nezbláznil a kéž by se tak ještě nestalo, ach jo a ještě sto milionkrát ach jo. „Takže ses nezabil jen proto, že jsem ti řekl, že bych se zabil taky?" ujišťoval se po dalších okamžicích ticha zoufale dojatě Taeyong, který se očividně sotva držel, aby se hystericky nerozplakal, zatím co se hlazením snažil ukonejšit svého miláčka. Naštěstí jeho konejšení zabralo a Tenie přestal tak moc plakat... fakt naštěstí.

Já, Hyunie a Kun jsme se taky stěží drželi, ale bylo to mega moc náročné... nic neříkat a nebrečet, téměř nadlidský výkon minimálně pro mě. „To jsi nevěděl dřív?" ptal se mega rozechvěle Tae. „Nevěděl jsi, že bych nemohl žít bez tebe?" lamentoval. „Nevěděl jsi, že by mě taková tragédie úplně zničila, když jsi plánoval svou smrt?" „Jenže já jsem to neplánoval!" vyhrkl Tenie. „Nešel jsem tam, abych se zabil." pokračoval naléhavě mezi vzlyky. „Potřeboval jsem jít na vzduch a... až tam mě napadlo, že bych mohl... že bych měl skočit, protože si nezasloužím žít... až tam jsem se rozhodl, že to všechno ukončím, protože jsem to už nezvládal... nedokázal jsem myslet na nic a na nikoho jen na to, že jsem kretén... že jednoduše skočím a umřu... já..." vzlykl. „Nemůžu o tom teď mluvit... nejde to." dodal s novou várkou vzlyků a slz... ach jo, jako na pocitové horské dráze. „Dobře, promluvíme si později." ozval se rádoby klidně Kun, zatím co já jsem už zase vší silou polykal slzy a potlačoval touhu brečet jako malý.

Moc dobře jsem totiž chápal Tenieho pocity, až moc dobře jsem si vzpomínal na zoufalství, které mě málem přimělo ukončit svůj život a je fuk, že jeho a mé zoufalství vychází z úplně jiného principu. Ty odporné pocity a hnusné myšlenky se zkrátka nedaly snést, i já jsem je chtěl nadobro ukončit tak, že ukončím svůj život a je opravdu štěstí, že mě Hyunie svým příchodem domů zastavil. Je opravdu štěstí, že jsme přišli za Teniem na terasu včas a ještě větší štěstí je, že Tae ztratil nervy... bože... Bylo kruté, co svému miláčkovi řekl, ale díky Bohu za to, že to řekl. Ach, Tenie... Už včera mě napadlo, že nejednal zcela promyšleně, že šlo o možný zkrat a dnes kamarád svými šíleně smutnými slovy potvrdil mou domněnku.

Věřil jsem Teniemu každé slovo, byl to jednoduše zkrat a ne chladně promyšlený plán... vážně není sobecký, je pouze mega moc zoufalý, ach joooo... přesto jsem cítil, že by nebylo dobré nechávat ho o samotě a riskovat další zkrat, i když se aktuálně zdá, že by nic podobného nezopakoval už kvůli Taeyongovi, čemuž jsem taky potřeboval věřit. Vlastně, nejen kvůli dohledu nesmí být sám, ale i proto, že už přestal být netečný a proto, že snad doopravdy... konečně... zatoužil po naší útěše a tu rozhodně dostane, i kdyby to mělo být formou pouhého objetí, teda až do doby než si o všem pořádně promluvíme. „Děkuji." vydechl rozechvěle Tenie. „Teď... mohl bych být s Taeyongiem na chvíli sám?" požádal nás nesměle, jako by se bál svou prosbu vyslovit nahlas.

„Chceš mluvit jen se mnou?" zajímal se stejně jako on rozechvěle Tae. „Nechci vůbec mluvit... teda... ne teď." odtušil Tenie. „Já... chci být jen s tebou... u tebe... chci..." vzlykl. „Chápu, miláčku." popotáhl Tae. „Nemusíme vůbec mluvit, jen buď prosím se mnou a neutíkej mi... strašně moc bolí, když ode mě utíkáš, víš to?" „Hmmm..." popotáhl taky Tenie. „Mrzí mě, že jsem před tebou utíkal... já... měl jsem v sobě strašný zmatek a taky... cítil jsem se před tebou i před klukama trapně kvůli včerejšku a... byl jsem prostě mimo... nezlobíš se... odpustíš mi?" „To nic... nezlobím se a ty se tím už netrap, ano?" vydechl Taeyong, na což pohladil jeho vlasy a tvář a my tři jsme Tenieho taky ujistili, že se na něho nezlobíme za jeho odtažité až téměř sobecké chování, chápali jsme ho a rozhodně jsme mu odpustili stejně jako Tae.

„Teď jsi se mnou a já s tebou, tak se ke mně pořádně přitul a zkus chvíli na nic nemyslet, miláčku." navrhl mu pořád stejně rozechvěle a my tři jsme dojatě popotáhli. Byly to hodně emotivní okamžiky pro nás pro všechny, nešlo to bez dojetí. „Miluju tě, Taeyongie." vzlykl Tenie. „Nezasloužím si přítele, jako jsi ty. Nezasloužím si ani kamarády jako jste vy tři." podíval se se slzami v očích na mě, na miláčka i na Kuna, jehož zaměstnával stále se kroutící a nespokojeně mňoukající Louis, který však měl smůlu, protože jsme ho aktuálně až tak nevnímali, ani Kun ho nějak víc neřešil, pouze ho držel. „Ty si zasloužíš jen to nejlepší, Tenie!" vyhrkl jsem zcela upřímně... co na srdci to na jazyku. „Všem nám na tobě záleží, Tenie, zasloužíš si naše přátelství!" přidal se ke mně rozhodným tónem Hyunie. „Protože tě máme moc rádi!" doplnil nás dva s upřímností v hlase Kun.

„Já tě strašně moc miluju, Tenie!" ujistil ho naléhavě taky Taeyong. „Myslím, že si zasloužíš své kamarády... oba si zasloužíme jeden druhého... a myslím si, že... každý má právo na lásku a ty víc než já." „A lásku si zaslouží taky Louis s Leonem." pousmál se mírně křečovitě Kun. „Tak co, Tenie... vezmeš si je teda do péče? Postaráš se o ně?" „Ach... Louis a Leon..." vydechl Tenie způsobem, jako by na oba kocourky dočista zapomněl a to i přesto, že jednoho z nich měl kousek od sebe a dokonce ho před tím hladil na svém klíně. „Já nevím... vážně nevím, jestli se o ně dokážu postarat... nevím..." sypal ze sebe jako ztělesnění nervozity, na což ho Kun raději přerušil. „Tak si to ještě v klidu promysli, ano?" znovu se pousmál, aniž by nechal Tena domluvit. „Já teď odnesu Louise domů a zítra bych ho sem vzal znovu i s Leonem... pak se rozhodneš co dál, souhlasíš?"

„Hmmm..." přikývl nejistě Tenie. „Souhlasím." „Neříkal jsi, že YangYangovi rodiče už zítra odlétají do Číny?" obrátil se na Kuna nervózně Hyunie, čímž upozornil na fakt, na který jsme všichni jaksi zapomněli. YangYangovi rodiče přece v sobotu odlétají do San-Mingu, jak teda může mít Tenie čas na rozmyšlenou? „S prarodiči zítra odletí pouze pan Liu." odpověděl s nejistým pohledem na Tenieho Kun. „Yangova máma totiž doufá, že Tenie bude přece jen souhlasit s tím, že si s ní promluví... chce ho za každou cenu vidět a chce mu předat oba kocourky. Bez setkání s Teniem prý nikam neodletí a nikdo z jejích blízkých jí to nedokázal rozmluvit."

„Jenže já... já s ní nemůžu mluvit, nedokážu se jí podívat do očí!" totálně zpanikařil po jeho oznámení Tenie. „Proč mě chce vidět? O čem se mnou chce mluvit?" zajímal se vynervovaně, jako by se setkání s paní Liu mega moc bál, což je zřejmě pravda... bojí se, ach jo. „Hlavně klid." brzdil jeho paniku Kun. „Nejdřív si promluvíš s námi, zítra si pohraješ s oběma kocourky a pak uvidíš... třeba jí nakonec dokážeš vyhovět a promluvíš si i s ní. No a mluvit s tebou chce, protože jsi byl blízký kamarád jejího syna, protože tě zná od dětství a má tě ráda a taky proto, že si přeje, abys měl Louise a Leona u sebe právě ty... stále chce, aby u tebe oba našli nový domov." pokračoval se smutně konejšivým úsměvem, přesto naprosto vážně. „YangYang by si to taky přál... věř mi." dodal, čímž Tenieho ještě víc rozhodil a mě s Hyuniem a Taeyongem ještě víc rozesmutnil.

YangYang by si to přál... Kéž by neumřel, ach jo a ještě sto milionkrát ach jo, jenže umřel a vážně by bylo dobré, kdyby se o kocourky mohl starat Tenie, obzvlášť když si ho Louis hned při prvním jejich setkání oblíbil. Mě a miláčka se přece bál, u Kuna se kroutil jako žížala a pouze u Tenieho spokojeně vrněl. Přál jsem si, aby si Tenie vzal kocourky k sobě domů a současně s tímto přáním jsem měl radost, že paní Liu má Tenieho stále ráda a moc jsem doufal, že naše zlatíčko na rozhovor s ní přece jen přistoupí. „Já opravdu nevím... nevím, jestli to dokážu a paní Liu... neměla by na mě čekat... já..." nepřestával panikařit Tenie, na což ho Tae rázně umlčel svými rty, které s maximální naléhavostí a současně s maximální láskou... poznal jsem to z jeho výrazu, který skutečně byl plný lásky... přitiskl na ty jeho.

Uběhla delší chvíle, než se jejich rty znovu rozpojily a Tenie se hned na to přes slzy zadíval do Taeho očí. „Nevím, kde jsi vzal tu kravinu, že si zasloužím lásku víc než ty." marně se pokusil o úsměv. „Taková blbost..." pokračoval, na což ho Taeyong pro jistotu umlčel znovu a udělal to stejně naléhavě a taky stejně láskyplně jako před tím, čemuž se Tenie naštěstí nebránil... sweet.

Jong-Hyun

Byly to vážně dojemně smutné okamžiky a já jsem se neubránil slzám stejně jako miláček a dokonce i Kun slzel, pouze Louis se tvářil nespokojeně a své nepohodlí dával najevo kroucením a pokusy o útěk z Kunových rukou, což se mu vůbec nepodařilo... Kun ho držel pevně. Jenže Louis v těchto okamžicích neměl naši pozornost, tu měl nejvíc Tenie. Bolelo mě srdce nejen z pohledu na něho, ale taky díky jeho slovům. Až dnes jsem si totiž uvědomil skutečnou sílu jeho výčitek svědomí, až po jeho přiznání mi došlo, jak moc trpí. Ne že bych před tím bral jeho pocity na lehkou váhu... Bože zachraň mě, to ani náhodou... ale nejspíš jsem se nedokázal až tak vcítit, taky proto jsem k němu byl na terase tak necitelný a bez obalu mu vmetl do tváře, že by se Tae skutečně zabil, pokud by on umřel.

Neřekl jsem mu, jak moc by jeho smrt zasáhla nejen Taeho, ale i mě, o Min-Kim nemluvě. Neřekl jsem mu, že ho máme všichni moc rádi a mluvil jsem s ním chladně, protože jsem v těch okamžicích měl mega velkou starost o Taeyonga. Ani později jsem se nezamyslel nad Tenovými slovy, bral jsem je jako pouhé kecy, kterým on sám nevěří. Jeho bolest jsem nejspíš začínal vnímat jako přítěž k našemu vlastnímu trápení a stalo se tak zřejmě proto, že i já sám jsem přestával trable s ním zvládat a stejně tak jsem přestával zvládat Taeho zoufalství. Teď jsem však jeho slova o tom, že si nezaslouží žít, začínal vnímat jinak. Přestože jsem s tímto výrokem ani náhodou nesouhlasil, přestože jsem si nemyslel, že si nezaslouží lásku, dokázal jsem se do něho vcítit mnohem víc než před tím a mrzelo mě, že jsem to nedokázal dřív.

Kdybych to dokázal, víc bych se snažil nějakým způsobem ho utěšit a nenechal bych ho napospas takto šíleným myšlenkám a pocitům. Určitě bych se víc snažil a neřešil bych pouze nějakého psychiatra. Určitě bych neměl největší pochopení pro Taeyonga, ale víc bych se snažil chápat taky Tenieho. Naštěstí však není pozdě! Naštěstí mám ještě příležitost všechno napravit a dát Teniemu svou řádnou podporu... fakt naštěstí, Bože díky největší. Současně s těmito nadějnýma a zároveň taky dost vyčítavýma myšlenkama mě hřálo vědomí, že jsem se v něm přece jen nemýlil. Tenie není sobec a Taeho pořád moc miluje a nás má taky rád, s čímž se dá přece pracovat, takže je snad reálná naděje, že apelací na jeho city uspěju a já jsem se rozhodl, že se o změnu jeho přemýšlení pokusím hned, jak dojde na náš společný rozhovor, který snad proběhne ve větším klidu než tento krátký před chvílí.

Doufal jsem, že mu všechny ty nesmysly a zbytečné výčitky svědomí všichni čtyři společně vymluvíme. Doufal jsem, že nás Tenie bude poslouchat. Teď však bylo na čase nechat oba kamarády v klidu, obzvlášť když si Tenie přál zůstat s Taeyongem o samotě... jaká to změna oproti dnešnímu dopoledni, kdy od něho doslova zdrhal a později ho totálně ignoroval. Bože, jaká to příjemná změna. Bylo moc pěkné sledovat jejich dlouhé polibky, bylo úžasné slyšet jejich vzájemné vyznání lásky... i my tři jsme Tenieho ujistili, že ho máme rádi a že nám na něm záleží, což je pravda pravdoucí... ale vážně bylo na čase přestat je očumovat, jít pryč a trochu se po všech těch emocích zklidnit, což Ki očividně potřeboval víc než já. „Pojďme pryč a nechme hrdličky v klidu." navrhl jsem, protože se zdálo, že se Ki s Kunem nemíní hnout z místa.

„Jo... pojďme." vydechl Kun a mega moc dojatý miláček taky nic nenamítal. Ještě jsme se ujistili, že se kluci pokusí hodit do klidu a že to spolu zvládnou a jakmile řekli, že se o to rozhodně pokusí a že se o ně nemusíme bát, všichni tři jsme se s nimi rozloučili a hned na to jsme zamířili do předsíně, kde jsme zjistili, že Kun nechal přenosku, ve které na hotel přinesl kocourka. „Odnesu teď Louise." pousmál se pořád dojatý Kun, jakmile Louis s divoce se mrskajícím ocáskem skončil v plastové „bedýnce". Kamarád na sobě sice nedával znát dojetí tak moc jako já a ani zdaleka tak moc jako Ki, přesto však na něm bylo poznat, že je nejen dojatý, ale taky smutný. „Nechcete mě doprovodit k YangYangově domu a pak se trochu projít po městě a třeba i zajít někam na večeři, ať ti dva můžou být spolu sami co nejdýl?" navrhl. „Myslím, že to oba moc potřebují." dodal zřejmě proto, aby nám svůj návrh vysvětlil, což nebylo třeba.

Já i Ki jsme jeho návrh uvítali a nejen kvůli hrdličkám. Nebylo fajn sedět na hotelu a pouze se nervovat, potřebovali jsme změnu a tou změnou nemyslím návštěvu hřbitova, kterou jsme podnikli včera. Oba jsme nutně potřebovali nějaké rozptýlení... chlast nebylo to pravé ořechové, i když mi pomohl cítit se líp a štěstím bylo, že jsem neměl kocovinu jako Tae... a oba by nás nejspíš hodně mrzelo, kdybychom z Taipei viděli tak málo, proto jsme na Kunův návrh bez váhání kývli. Už cestou rušnými ulicemi jsme se od Kuna dozvěděli, že přinesl pouze Louise, protože je prý mnohem přítulnější než Leon, takže u něho byla mnohem větší šance... docela mizivá, přesto ne až tak nereálná šance... že od Tenieho nebude zdrhat, jenže na druhou stranu Kun netušil, jak bude na přítomnost chlupáčů reagovat Tenie, tak i proto nebral oba kocourky zároveň... byl by to pro ně zbytečný stres a pro Tenieho až moc velký nátlak, alespoň takto to Kun cítil a já jsem s jeho počínáním naprosto souhlasil, stejně jako Ki. Udělal dobře, že přinesl pouze Louise, to bezesporu.

Měl jsem velkou radost, že Tenie na Louise reagoval v zásadě pozitivně a to i přesto, že hodně plakal. Netuším, jakým zázrakem se kocourkovi podařilo překonat Tenovu bariéru, jak se stalo, že se Tenie rozmluvil a řekl mu tolik věcí, které ho ničí a kterým nejspíš věří... bohužel... ale na druhou stranu jsme se díky Kunovi a jeho nápadu přinést Louise posunuli o značný kus dál. Už dnes jsme se dozvěděli okolnosti jeho včerejší zoufalé akce, takže jsme už všichni s jistotu věděli, že svou smrt neplánoval a snad ani plánovat nebude... věřil jsem mu a stejně tak mu věřil Tae, Kun a rozhodně i miláček... čeká nás mega důležitý rozhovor ze kterého Tenie nesmí vycouvat a určitě nevycouvá, takže dostaneme možnost všechny ty nesmysly vyhnat z jeho hlavy a taky ho snad přesvědčíme, aby si promluvil s paní Liu a nakonec si vzal oba kocourky do své péče.

Věřil jsem, že YangYang by si tohle doopravdy přál, taky jsem chtěl, aby měl Louise s Leonem v péči zrovna on a věřil jsem, že paní Liu pomůže Tenovi odpustit si všechna provinění, kterých se podle jeho mínění na YangYangovi dopustil. Bože zachraň Tenieho... musí si s paní Liu promluvit, když ho má ráda a na rozhovor s ním tak urputně čeká. No, uvidíme... i tohle musí chtít on sám, nesmíme ho do ničeho nutit, to je jasné. Kuna jsme doprovodili pouze k domu, kde jsme počkali, až všechno vyřídí s paní Liu, případně s ostatními. Neměli jsme totiž odvahu znovu vstoupit do bytu, kde dlouho žil YangYang, nechtěli jsme riskovat, že nás oba znovu zavalí všechny ty šíleně smutné pocity. Chtěli jsme alespoň na chvíli... pokud možno co nejdelší chvíli... nemyslet na YangYangovu smrt.

Stejně tak jsme potřebovali alespoň po dobu naší procházky nemyslet na hrdličky, obzvlášť na Tenieho trápení, abychom mohli načerpat potřebnou duševní sílu a nakonec mu od trápení alespoň trochu ulevit, pokud to ovšem bude v našich silách. Jakmile se Kun po necelých deseti minutách vyřítil z domu, kde předal kocourka, sdělil nám, že paní Liu skutečně neodletí, že ohledně setkání s Teniem ani náznakem nezměnila názor a prý ochotně souhlasí s tím, že se tam Kun zítra vrátí, aby mohl přinést na hotel oba kocourky. Moc prý doufá, že nejen kocourci, ale taky rozhovor s námi Tena obměkčí, aby konečně kývl na návštěvu u ní doma. Ona prý jít za ním na hotel nedokáže, nechce se mu vnucovat, protože na to vážně nemá dost sil, což jsem naprosto chápal a stejně tak to chápal taky Min-Ki. Bylo by mnohem lepší, kdyby se k návštěvě odhodlal Tenie, protože by to určitě znamenalo, že je na dobré cestě nejen k překonání svých výčitek svědomí, ale taky k překonání YangYangovy smrti.

Kun se ukázal jako skvělý průvodce, což mu samozřejmě usnadnil jeho rodný jazyk... domlouvat se s místními čínsky je mnohem lepší než anglicky a on na rozdíl od nás dvou uměl přečíst každý nápis. Já sice dost dobře ovládám Kandži, Ki v umění japonského písma taky není marný, jenže oba umíme číst Kandži v japonském jazyce a čínština je přece naprosto odlišná, hehe. Přestože Kun Taipei nezná až tak dobře, dokázal nás křížem krážem provést nejen centrem Nové Taipei, ale díky němu jsme navštívili i nějakou tu historickou část a oba jsme se znovu ujistili, že je hlavní město Tchaiwanu skutečně krásné... YangYang tady určitě byl šťastný, věřil jsem, že určitě jo. Byla to vážně super procházka a to i navzdory faktu, že se u nás občas pohoda vystřídala se smutkem spojeným právě s YangYangem. Čas neskutečně rychle letěl. Nic jsme pro jistotu neřešili... ani o YangYangovi jsme nemluvili... jen jsme se všichni tři, jak nejvíc to šlo, kochali krásami tohoto velkoměsta...

... kterými jsme potlačovali nejen starosti ohledně Tena, ale taky občas nastoupený smutek... už zase jsme měli pocit, jako bychom byli na výletě (kéž bychom byli na výletě)... dali jsme si nějakou tu dobrotu ve stánku s rychlým občerstvením a než jsme se nadáli, byl tady večer. Bože... vážně netuším, jak ten čas mohl uběhnout až tak rychle, jenže stalo se. Taipei je i ve večerních hodinách úžasným městem s jejím rušným životem, který se snad nikdy nemíní zastavit, žije to tam i v noci... stejně jako v jiných velkoměstech včetně Seoulu... a samozřejmě by bylo na co se dívat, prostě krása, jenže my jsme si znovu naplno uvědomili, že jsou naši kamarádi na hotelu až moc dlouho sami a že není dobré přehnanou důvěrou v obnovenou Tenieho soudnost riskovat nějakou tragédii, které by třeba Tae při vší své snaze nedokázal zabránit. Už jsme neměli náladu na další procházení a prozkoumávání krás Taipei, raději jsme co nejrychleji spěchali do čtvrti, kde se nachází Aloft hotel. Zpět za hrdličkama, pro které jsme taky nakoupili nějaké ty dobroty.

Min-Ki

Bože... musím přiznat, že se mi procházka po Taipei v doprovodu miláčka a Kuna mega moc líbila. Vlastně, bez Kuna bychom do města ani nevyrazili a bylo vážně super, že nám něco takového navrhl. Přestože chůze byla únavná... chodili jsme jen po svých a trvalo to hodně dlouho, ale naštěstí bylo příjemné počasí... cítil jsem se v pohodě a krásně jsem se odreagoval a to i navzdory smutku, který mě občas zaplavil při vzpomínce na chudáčka YangYanga a taky navzdory pochybnostem, které mě sem tam přepadly... vážně jsme udělali dobře, když jsme nechali „hrdličky" samotné v hotelu? I když jsem tentokrát chtěl věřit, že Tenie neudělá žádnou blbost a že svého miláčka nepodrazí, občas jsem zkrátka pochyboval. Přesto jsem si procházku úžasným velkoměstem mega moc užil stejně jako jídlo, které jsme si koupili v rychlém občerstvení a že bylo z čeho vybírat... míst, kde se dalo dobře najíst, bylo v ulicích víc než jen požehnaně.

Všude kolem těchto stánků a drobných podniků se do daleka šířila „vůně" smradlavého Tofu, ale tomu jsme se já a Hyunie přes docela lákavý vzhled „mňamky" raději vyhnuli... neriskovali jsme ochutnání, hihi... a ani Kun neměl na proslulou tchajwanskou pochoutku chuť. Za to jsme si dali Gua Bao, což je místní obdoba hamburgeru a taky údajně mega moc proslulé Bubble Tea... mňam...

Taipei je vážně úžasné město... moc krásné! Na „hrdličky" jsem si znovu vzpomněl naplno a nejvíc pak na starost o Tenieho až tehdy, kdy se na nás pokusila snést tma jako příkrov, který však nedokázal přebít všechny ty neóny a jiná světla ozařující bujarým životem kypící metropoli. Až v tu chvíli jsem si stejně jako Hyunie s Kunem uvědomil, že jsme nechali kamarády až moc dlouho samotné a že je na čase spěchat za nimi, což jsme samozřejmě udělali. Bože... neskutečně moc se mi ulevilo, když jsme po příchodu do pokoje, kde by měl být Tenie s Taeyongem zjistili, že obě naše zlatíčka spí vedle sebe a bylo zjevné, že se k sobě ještě před usnutím něžně tulili.

Vypadali spolu nejen sladce, ale taky úžasně uvolněně, což byl další důvod proč kluky nebudit. Taky miláčkovi a Kunovi se při pohledu na spící „hrdličky" mega moc ulevilo... oba měli velkou radost, že se v hotelu během naší nepřítomnosti nic zlého nestalo, ufff. Kun nás pak poslal do našeho pokoje s tím, že máme přijít, až se pořádně vyspíme a navrhl, že se pak třeba pokusíme promluvit si s Teniem. Beztak bude lepší mluvit s ním až zítra, navíc takto večer by se to ani nehodilo. Jen ať oba kamarádi spí a sladce odpočívají. Svorně jsme zadoufali, že Tenie bude zítra stejně v pohodě, jak vypadá teď... že se jeho psychický stav znovu rapidně nezhorší... já s miláčkem jsme Kunovi popřáli dobrou noc a nějaký ten okamžik na to jsme už oba po večerní hygieně zaujímali místo v našem dočasném pelíšku.

Byl to vážně náročný den, procházka nás oba taky hodně zmohla, proto jsme usnuli hned, jak jsme si lehli, políbili se a taky si vzájemně popřáli dobrou noc. Teda, já jsem usnul hned a jsem si zcela jistý, že Hyunie usnul ještě dřív než já, hihi. Usnul jsem v pohodě, jenže jsem už zase nedokázal dospat, ach jo. I během spánku mě totiž stresoval nelehký rozhovor s Teniem, který nás čeká a stejně tak se mi do snů vkrádaly situace, kdy Tenie páchal sebevraždu přímo před našima očima... dost opožděně, ale i tak, božeeeee... Ani Hyunie nespal tak dobře jak by potřeboval a nebýt společné docela studené sprchy a taky silné kávy, kterou jsme si nechali přinést na pokoj spolu se snídaní... taky jsem si dal kafe... zřejmě bychom se dostatečně neprobrali. Až po jídle jsme zamířili do pokoje ke klukům, abychom mohli zjistit, že „hrdličky" včetně Kuna jsou už dávno vzhůru.

Teda, Taeyong a Kun nejen nespali, ale dokonce už byli i převlečení, jen Teniemu se ani trochu nechtělo vylézat z postele, takže stále zůstával ve svém bílém tričku s dlouhými rukávy částečně přikrytý peřinou. Nebyl důvod ho nutit vstávat, hlavně když i v pelíšku něco málo snědl, což nám oba kamarádi velice rádi poreferovali, takže jsme ho nechali tak. Pro mě i pro miláčka bylo mega moc důležité vědomí, že alespoň něco snědl a že se aktuálně netváří netečně ani zoufale jak včera. „Tenie?!" ozval se Tae po nějaké chvíli, kdy jsme všichni seděli na posteli, sledovali Tenieho a zkoumali v jeho výrazu, jestli se už hodí začít náš rozhovor nebo ještě ne.

Bože, jak poznat, jestli je už připravený? „Můžeš mi... prosím tě... konečně říct, proč jsi tvrdil, že si nezasloužíš žít, proč si podle tebe nezasloužíš štěstí a lásku a proč si myslíš, že jsi YangYangovi zničil život?" sypal ze sebe jednu otázku za druhou a nejen mě a Hyunieho, ale taky Kuna hodně překvapil tím, že šel bez varování a bez obalu na věc a že se rovnou ptá na to, co nás všechny mega moc zajímá. „Jak si myslíš, že jsi zavinil jeho smrt?" „Noooo..." protáhl Tenie, jehož výraz se v okamžiku změnil na totálně rozhozený. „Vážně o tom všem musím mluvit?" ujišťoval se, jako by snad měl na výběr, což ani náhodou neměl. „Vážně o tom musíš mluvit!" přikývl rozhodně Kun a já s miláčkem jsme přikývli taky.

„Chceme ti pomoct, Tenie." vydechl jsem, jak nejkonejšivěji dokážu. „Tak prosím... mluv s námi a všechno nám řekni, ano?" „Hmmm..." povzdechl si Tenie, aniž by se zdál o možnosti naší pomoci nějak víc přesvědčený, ach jo. „Tak jo." dodal sklesle, na což se se zardělými líčky zadíval na své prsty, které nervózně propletl na peřině a Tae se hned posadil vedle něho, jen aby si nepřipadal jako u výslechu... až do toho okamžiku jsme všichni čtyři seděli na Kunově posteli. „Nezasloužím si žít, protože jsem hrozný kretén." špitl. „Všechno jsem zvoral už tenkrát v San-Mingu... úplně všechno jsem zvoral." popotáhl, na což do jeho očí vyhrkly slzy, které okamžitě stekly po jeho mírně skloněné tváři.

Nechali jsme pak Tenieho mluvit, aniž bychom ho přerušovali, přestože to bylo mega moc těžké. Vážně jsme se museli mega moc držet, abychom prozatím cokoli neřekli a mlčeli jsme jen proto, že jsme měli pocit, že zrovna takto to Tenie potřebuje... vysypat ze sebe všechno najednou a je fuk, že mírně nesouvisle... jinak se zasekne a náš rozhovor skončí. Dozvěděli jsme se tak, že je Tenie kretén... to říkal pořád, ach jo a ještě milionkrát ach jo... a že opravdu moc lituje, že si s YangYangem nepromluvil hned, jak se vyspal s Winwinem a že je příšerný, protože mu tak dlouho nedokázal odpustit.

„Zahodil jsem YangYangovo přátelství kvůli klukovi, kterého jsem vlastně nikdy nemiloval." sypal si pomyslně popel na hlavu. „Zahodil jsem všechno kvůli svému trapnému egu, vykašlal jsem se na něho a ještě navíc jsem ho zbil a je možné, že právě tehdy vzniklo jeho aneurysma. Já jsem ho v klidu pustil z hlavy, zatím co se on víc jak čtyři roky trápil... neměl ani žádný vztah, protože řešil pouze naše usmíření... po setkání s FengMian mi došlo ještě víc než před tím, že s ní mohl být šťastný, jenže kvůli mně nebyl... zničil jsem mu život, zničil jsem naše přátelství a..." Na krátký okamžik se zasekl a do jeho očí vyhrkly další slzy, které jako všechny ostatní stekly po jeho rozpálené tváři.

„Kdyby nepřiletěl do Seoulu, kdyby se tak nesnažil o naše usmíření, mohl ještě žít... jsem si jistý, že by takto náhle neumřel, protože jen kvůli mně se mu to aneurysma zhoršilo..." pokračoval ještě víc rozechvěle než před tím. „Jen kvůli mně a mé ubohosti se tolik nervoval, jen kvůli mně musel tak moc cestovat letadlem a to je přece nebezpečné i pro lidi s léčeným aneurysma, jenže on o tom svém nevěděl a vůbec se neléčil a já... neplánoval jsem za ním letět... nemyslel jsem na to, že bych mu měl odpustit a požádat ho o odpuštění... no a pak... nedokázal jsem nic lepšího než se na něho zlobit za to, že umřel... znovu jsem měl pocit, že ho nenávidím. Jsem vážně neskutečný kretén a sobec! Nenávidím se! Nemůžu být šťastný, když YangYang umřel kvůli mně... to ne on, ale já si nezasloužím odpuštění... nezasloužím si žít!" dokončil rázně svou zpověď, na což složil hlavu do dlaní a usedavě se rozplakal.

Samozřejmě ho už zase šokovaný Tae hned pevně objal a Tenie se k němu naštěstí bez sebemenších protestů přitulil. Trvalo však delší chvíli, než jsme si všichni dokázali srovnat v hlavě Tenieho sice krátkou, za to totálně heartbreaking zpověď a podobně dlouho nám trvalo, než jsme přišli na to, co mu na jeho sebeobviňování říct, proto v pokoji panovalo ticho narušené pouze Tenieho vzlyky. Chudáček, tak moc se zase trápil. Poslouchal jsem ho se zatajeným dechem a slzama na krajíčku, zatím co se mé srdce bolestivě svíralo. Bože... v něčem měl jistě pravdu, protože ano, dopustil se hodně chyb a bylo by opravdu úžasné, kdyby si dokázal s YangYangem promluvit už tenkrát v San-Mingu, jenže tohle všechno jsme už dávno probrali, ne? Tenie jednal tak jak to cítil a nemá přece smysl se tím užírat, navíc se s YangYangem usmířili a znovu se z nich stali blízcí přátelé. YangYang mu odpustil a on by si měl odpustit taky. Jak jen Tenieho přesvědčit, že v tom ostatním se rozhodně mýlí?

Jako první se slova ujal Kun. Vysvětlil plačícímu kamarádovi, že je hloupost, aby věřil, že on způsobil YangYangovi jeho aneurysma. Byl si víc než jistý tím, že Tenie YangYanga nezbil tak moc, aby byl v bezvědomí... určitě mu nezpůsobil tak moc velký úraz hlavy, protože kdyby jo, skončil by v nemocnici, což se podle Tenieho nestalo. YangYang prý byl hodně zřízený, ale zůstal při vědomí a ani později nejel na úrazovku, což by s velkým poraněním musel, takže žádné poranění způsobené Teniem určitě nezapříčinilo vznik YangYangova aneurysma... určitě ne.

„Věřím, že jeho aneurysma bylo vrozené... mohl mít dědičné dispozice nebo utrpěl jiný úraz, který s tebou ani trochu nesouvisí, tak si to už konečně přestaň vyčítat." apeloval na něho naléhavě Kun. „Je to šílené... nemělo se mu to stát, ale ty za jeho smrt rozhodně nemůžeš, tak si nezkoušej pořád dokola namlouvat opak, jasné?" Taeyong, já i Hyunie jsme pak Kunova slova potvrdili svým souhlasem... Tenie nenese žádnou vinu na tom, že YangYang trpěl touto skrytou nemocí. Rozhodně to není jeho vina! „Jenže..." vzlykl Tenie. „I kdybyste ohledně toho aneurysma měli pravdu, tak... můžu za to, že umřel." znovu vzlykl. „Můžu za to, protože já jsem se na něho vykašlal a on... on neměl vůbec cestovat letadlem... neměl se nervovat a já..."

„Promiň, ale musím ti oponovat!" ozval se Hyunie, aniž by ho nechal domluvit. „Měl jsem YangYanga moc rád... pořád ho mám moc rád, ale Tenie..." smutně si povzdechl. „Není jen tvá chyba, že se YangYang tak moc nervoval a stejně tak není jen tvá chyba, že čekal až moc dlouho na to, aby se s tebou mohl usmířit. Měl jít rovnou s pravdou ven, když už přiletěl do Seoulu... neměl se nechat odradit tvými slovy o tom, že ho nenávidíš... a neměl myslet pouze na vaše usmíření, ale i tak... měl tady svůj život... měl tady školu, která ho bavila, Kung-fu a taky rodiče a v neposlední řadě své kocourky... určitě byl i šťastný."

„Přesně tak, miláčku." přidal se k Hyuniemu znovu Tae. „Chyby jste udělali oba dva, jenže jste se už usmířili, tak si vůbec nic nevyčítej a buď rád, že jste to vaše usmíření stihli dřív než YangYang umřel... zkus vaše usmíření brát jen pozitivně, nejen kvůli němu a nám všem, ale hlavně kvůli sobě." naléhal na svého miláčka. „Věř, že byl šťastný... že se celou tu dobu před vaším usmířením pouze netrápil." špitl jsem i já... o smrti YangYanga jsem jako kluci mluvit nedokázal, každá zmínka o jeho nevyhnutelné smrti mi lámala srdce. „Taky si myslím, že byl YangYang i šťastný... vždyť jsem si s ním dost často volal..." apeloval na Tenieho Kun. „Vím jistě, že byl šťastný... že sice myslel na vaše usmíření a kvůli tomu mu hodně věcí uniklo... třeba FengMian, ale kdo může s jistotu vědět, že by jim vztah vyšel?!?" ještě jednou si smutně povzdechl.

„Nerad to říkám..." pokračoval s odhodláním, které budilo dojem, že si skutečně stojí za svým. „ale... bohužel... taky si myslím, že by YangYang umřel tak nebo tak." Zhluboka vydechl, aby mohl pokračovat dál, což mu očividně dělalo problém, přesto s přesvědčováním Tenieho nemínil přestat. „Aneurysma je jako časovaná bomba a není jisté, proč a kdy přesně by došlo k prasknutí cévy, ale jisté je, že dřív nebo později by k tomu skutečně došlo... vždycky k tomu nakonec dojde, bohužel. Pravděpodobnost brzkého prasknutí je rozhodně mnohem větší, když se nijak neléčí a YangYang by s tím určitě nešel k doktorovi, když o tom neměl tušení... až v Seoulu se přece začaly projevovat nějaké příznaky, v Taipei by si jich třeba ani nevšiml a neřešil by je. Navíc... ani léčba nemusí úplně zaručit, že nedojde k prasknutí výdutě, proto přece tolik lidí s aneurysma umírá." ještě jednou si povzdechl, zatím co Tenie mezi vzlyky poslouchal... snad poslouchal.

„Nikdo nemůže s jistotou vědět, kdy nadešel jeho čas a ani ty, Tenie, nemůžeš s jistotou vědět, že by YangYang neumřel, kdyby zůstal v Taipei. I já bohužel víc věřím variantě, že by jeho život nebyl o moc delší, věřím, že by tak nebo tak umřel předčasně, jenže... kdyby nepřiletěl do Seoulu, stalo by se tak, aniž byste se vy dva usmířili... to by sis přál?" ozval se znovu miláček. „Přál bych si... aby ne... neumřel." vysoukal ze sebe mezi zoufalými vzlyky Tenie. „Přál bych si vrátit čas... přál bych si, aby mezi náma dvěma bylo všechno jinak... neměl umřít... prostě neměl!"

„Takže si myslíš, že když se zabiješ, vrátíš mu tím život?" zakňoural Tae. „Myslíš si, že dávné chyby napravíš tak, že uděláš další, navíc mega fatální chybu? Myslíš si, že všechno zlé smažeš tím, že zničíš všechno krásné? I kdybys ty umřel, YangYang stále zůstane mrtvým... nevrátí se nám a nevrátí se jeho mámě... a ty... když by ses zabil, zničil bys nejen svůj život a ten můj, ale taky život kluků... zničil bys život své rodině a tohle přece nechceš, nebo jo?" „Hmmm..." vydechl po dalších okamžicích mlčení Tenie, který nepřestával plakat. „Ne... tohle bych vá... vážně nechtěl." „Tak vidíš." odtušil pohotově Taeyong. „Ještě včera jsi říkal, že jsi svou smrt neplánoval, tak přestaň říkat, že si nezasloužíš žít... nic tak šíleného už nikdy neříkej... moc tě prosím... přestaň mě takto trápit... prosím, miláčku... přestaň s tím." znovu na něho naléhal.

„Co... co mám teda dělat?" vzlykl Tenie. „Zkus si odpustit, zlato." popotáhl jsem i já. „Podle mě není co si odpouštět, protože tvé chyby ti odpustil sám YangYang... i ty jsi byl až do jeho smrti smířený s tím, co jsi udělal špatně, ne? Ale... pokud máš pořád pocit viny, zkus si odpustit, protože ty si odpuštění rozhodně zasloužíš!" naléhal jsem na Tenieho podobně jako Tae, na což jsem si sedl vedle něho, abych ho mohl nejen pohladit po rameni, ale taky ho stále přituleného k jeho miláčkovi částečně obejmout. „Pamatuješ, co říkal YangYang než odletěl a co ti říkal taky Kun?" pokračoval jsem, když mi do hlavy naskočila vzpomínka, kterou jsem musel hned říct, aniž bych se k němu přestal tisknout.

„Pamatuješ, že byl mega moc šťastný díky vašemu usmíření?" připomínal jsem mu naléhavě. Ano, YangYang přece byl před svou smrtí šťastný, tohle je fakt, který Tenie nemá jak vyvrátit! Kéž by dokázal myslet víc pozitivně, i když YangYangova smrt není pozitivní ani trochu... bože, kéž by se to nestalo, kéž by neměl žádné pitomé aneurysma... jenže jeho usmíření a následné štěstí rozhodně pozitivní je! „Už nemůžeš vrátit čas, Tenie, ale můžeš si pamatovat celé dva týdny, které jsi strávil po jeho boku, můžeš si pamatovat vaše krásné usmíření a nejvíc jeho štěstí, které jsi způsobil ty, i když jsi to tak původně neplánoval. I jeho máma ví, že byl moc šťastný, i ona je ti za jeho štěstí vděčná a to je momentálně podstatné... ne nějaké kdyby, které už nezměníš." dodal jsem nejen smutně, ale taky s nadějí, že si Tenie YangYangovo štěstí uvědomí stejně jako já a stejně jako miláček s Taeyongem a Kunem, kteří má slova okamžitě potvrdili jako pravdivá.

„Tenie... miláčku..." vydechl rozechvěle Tae. „Budeš o všem, co jsme ti řekli přemýšlet? Zkusíš si odpustit? Slíbíš mi, že už nebudeš myslet na smrt... že mi něco takového jako jsi udělal ve čtvrtek, už nikdy neuděláš?" „Hmmm..." popotáhl Tenie. „Budu o tom přemýšlet." „Takže mi nic neslíbíš?" povzdechl si Tae, na což se od Tenieho odtáhl, aby se mohl podívat do jeho očí, ale nejdřív si musel pozvednout jeho tvář. Já jsem se samozřejmě odtáhl taky. Nemohl jsem přece zůstat na Tenovi nalepený, když si jeho kluk přál nahlédnout až někam na dno jeho duše, což se mu ze začátku vůbec nedařilo. Až po několikátém pokusu Tenie začal přes slzy opětovat jeho pohled a Tae se do jeho očí vpil opravdu intenzivním pohledem, zatím co já, miláček a Kun jsme je stále zaplaveni emocemi sledovali. „Neslíbíš mi, že mě neopustíš a to i přesto, že mě miluješ? Neslíbíš mi to, i když sám víš, jak bys tím všem ublížil?" znovu se zeptal Tae. „Nemůžeš mi to slíbit?"

„Já..." znovu popotáhl Tenie, aniž by se pokoušel uhnout pohledem. „Já nevím." vzlykl. „Chtěl bych ti to slíbit... vím, že bych všem ublížil a nechci nikomu ublížit, ale... občas je to silnější než já... občas to vůbec nezvládám, všechny ty pocity, výčitky a myšlenky... smutek a lítost... nedá se to snést..." mírně se zajíkl a znovu sklonil hlavu, zatím co já jsem už vedle něho slzel. „Dobře, miláčku." znovu se rozechvěle podíval do Taeho očí. „Budu o všem přemýšlet a... zkusím s tím víc bojovat... víc ti teď slíbit nemůžu... promiň." S tím se zvedl z postele a doslova zdrhl do koupelny, kde se zavřel. „Tenie." vydechl zoufale Tae, který už vyskočil na nohy taky s úmyslem jít za svým miláčkem do koupelny.

„Nech ho." ozval se rozechvěle Kun. „Teď si rozhodně nic neudělá, tak mu dej trochu prostoru, aby se mohl zklidnit a přemýšlet... zkus mu teď víc věřit, ano?" „Tenie určitě bude přemýšlet... určitě mu nakonec dojde, že jsme mu říkali pravdu... pochopí to, jen to asi chce víc času." klidnil ho taky Hyunie. „Tenie tě moc miluje." špitl jsem i já. „Nás má taky rád... záleží mu na jeho rodině... on už se znovu nepokusí o sebevraždu, i když ho třeba myšlenky na smrt jen tak nepřejdou... bude s tím bojovat a nakonec to zvládne... věřím tomu." přesvědčoval jsem nejen Taeho, ale i sebe. Věřil jsem Teniemu a zároveň jsem se moc bál, jestli se třeba šeredně nemýlím.

Věděl jsem však jistě, že Tenieho problém nespraví jeden rozhovor, že tohle je vážně běh na delší trať, protože očividně nejde jen o nějakou fázi truchlení, jde o mnohem víc a to spraví pouze čas, víc podobných rozhovorů, případně návštěvy u psychologa. Tenie se mega moc trápí, ale rozhodně není narušený, on nepotřebuje psychiatra... určitě ne... ale psychologa zřejmě ano. Doufal jsem však, že nakonec zvládne přemoct nejen své svědomí, ale taky bolest a lítost spojenou se ztrátou YangYanga, o čemž jsme zatím pořádně nemluvili, což se snad změní. Potřeboval jsem věřit, že to Tenie zvládne.

Jong-Hyun

Bože zachraň nás všechny... byl to náročný a emočně vyčerpávající rozhovor, který mě ani náhodou nenechal v klidu... nikoho z nás... věřil jsem však všemu, co jsme Tenovi řekli a stejně tak jsem chtěl věřit, že on skutečně bude o všem přemýšlet a pak to nejen pochopí, ale taky přijme. Možná ne hned, ale časem určitě... snad. Stejně jako Kun, i já jsem si nemyslel, že by zrovna teď Tenie mínil provádět nějaké života ohrožující kraviny, když se zavřel v koupelně, i já jsem přesvědčoval Taeho, aby mu dal prostor pro uklidnění, ale bože... byl v koupelně hodinu a to už bylo moc nejen na Taeho, miláčka a nejspíš i Kuna, ale taky na mě. Pravděpodobně bychom vyrazili dveře, kdyby je on sám neotevřel a nevyšel ven s rozpálenou tváří totálně mokrou od slz, protože celou tu hodinu evidentně proplakal. „Už je mi trochu líp." kuňkl vyčerpaně. „Ale... jsem strašně moc unavený."

„Tak si odpočiň." vydechl s nepřeslechnutelnou úlevou v hlase Taeyong. „Lehni si a spinkej." „Nebude vám to vadit?" Tenie se unaveně podíval nejen na Taeho, ale taky na nás tři. „Proč by nám to mělo vadit?" pousmál se Kun. „Prospi se, to ti určitě prospěje." „Taky si myslím." přikývl rozhodně Ki. Tae pak Tena uložil jako malé dítě, něžně popusínkoval jeho stále mokrou tvář a netrvalo pak dlouho a to naše vyčerpané telátko tvrdě usnulo. Bože, musím přiznat, že jsem byl vážně moc rád, že spí. Náš rozhovor mě totálně vyšťavil a ta hodina, kterou byl zavřený v koupelně taky, takže mi mega moc bodlo, že v klidu spí a že se netrápí a tím pádem netrápí ani nás všechny. No a zatím co spal, my jsme se sesedli u notebooku, abychom si mohli zarezervovat zpáteční let do Seoulu, který jsme chtěli podniknout už zítra, až na to, že jak na potvoru nebylo dost volných míst, i kdyby s náma Kun skutečně neodletěl.

On sám si však nebyl jistý, jestli chce letět do San-Mingu... YangYangovi prarodiče a pan Liu už prý odletěli... zůstat v Taipei s paní Liu dokud neodletí taky, nebo raději letět s náma do Koreje... hrozné dilema. Já, Tae i miláček jsme si však byli jistí, že nechceme letět každý jiným spojem, že chceme zůstat pohromadě, i když Ki měl nervy z představy, že bychom odletěli až v pondělí, protože škola... „Děkanka se nad námi určitě smiluje." klidnil jsem své zlatíčko. „Kvůli jednomu dni volna navíc se svět nezboří a ona nás určitě ze školy nevyhodí." „Myslím, že i pro Tena bude lepší, když tady zůstanete o den dýl." přidal se k Min-Kiho přesvědčování taky Kun. „Věřím, že ho nakonec přemluvím, aby si zkusil promluvit s Yangovou mámou a že mu ona řekne něco podobného, jako jsme mu řekli my... možná to potřebuje slyšet i od ní, přestože to ještě neví... jenže to pravděpodobně dnes nestihneme a zítra by to bylo až moc hektické, pokud byste měli odletět... v pondělí to určitě bude lepší."

„Hmmm... máte pravdu." přikývl po sekundovém přemýšlení Ki. „Odletíme až v pondělí." pousmál se, čímž nepotěšil jen Kuna a Taeho, který se návratu do Seoulu začínal bát, ale taky mě. Vážně jsem věřil, že Tenieho setkání s paní Liu je mega důležité, že by rozhodně mělo proběhnout a můj názor se mnou očividně sdílel taky miláček a Tae. Doufali jsme, že i Tenie se nechá přesvědčit a že se s paní Liu setká... kéž by nebyl proti. Náš odlet teda byl domluvený a letenky zabukované pro nás čtyři, pro Kuna zatím ne. Tenie spal už dvě hodiny a nezdálo se, že by se hned tak mínil probudit, čehož Kun mínil využít tak, že zaběhne k YangYangovi domů, aby mohl nejen zkontrolovat paní Liu a ujistit se, že je v pořádku, ale taky přinést oba kocourky jak slíbil. „Nejde jen o to, aby si je Tenie přisvojil." pousmál se už na odchodu. „Jsem si jistý, že mu kontakt s těmito zvířátky dřív nebo později pomůže cítit se líp... pomůže mu odbourat stres a přijít na jiné myšlenky, i když to tak včera nevypadalo."

„Kdo by pořád plakal při hlazení tak rozkošných tvorů, že?" pousmál se taky miláček. „Tenie?!" povzdechl si Tae, ale pak se taky uculil. „Máte pravdu... ani Tenie nebude pořád plakat, zvlášť když má pro kočky slabost... on nebude plakat a nakonec si oba kocoury nechá... věřím tomu." „Taky tomu věřím." uculil jsem se, protože ano, i mně se vybavilo, že Tenie stejně jako já... a taky Min-Ho... miluje kočky všeho druhu, takže i Louis s Leonem rozhodně obměkčí jeho zlomené srdce, ještě když si ho ti dva chlupáči získali už v Seoulu a to z pouhých fotek. Momentálně si to pro svou bolest neuvědomuje, momentálně si péčí o Louise s Leonem není jistý, ale pár delších chvil, které stráví s nimi, mu jeho náklonnost určitě připomenou, a když mu i my připomeneme, že se o ně nemá kdo starat, protože paní Liu péči o ně nezvládá a když mu víc zdůrazníme fakt, že i YangYang by si to přál, rozhodne se správně, určitě jo.

Uplynuly další dvě hodiny a Tenie stále spal. Celou tu dobu jsme ho nejen všichni tři sledovali, ale taky jsme si šeptem povídali... o tom, jak to asi bude po našem návratu domů, jestli bude potřeba vyhledat psychiatra nebo ne... já i Tae jsme bez dlouhého přemýšlení souhlasili s Min-Kiho nápadem, že by mohl případně stačit psycholog, protože u Tena vůbec nemusí jít o duševní poruchu, které jsme se před tím báli... o případném soužití hrdliček s Louisem a Leonem... rýpl jsem si do Taeho, že Tenie si oba chlupáče zamiluje víc než jeho, za což mi Tae nadal do kreténů (ze srandy samozřejmě) a pak se tomu smál... ale taky o YangYangovi a čase, který strávil v Seoulu, o tom jaký byl a jak moc nás mrzí, že už ho nikdy neuvidíme.

Bože... bylo mega moc smutné uvědomit si, že vážně zmizel z tohoto světa a stejně tak bylo moc smutné vědomí, že i tuto skutečnost bude muset Tenie překonat. Musí se s tím porvat a zvládnout nejen výčitky svědomí, ale i svou velkou ztrátu, bude se muset se vším smířit. Zbývalo doufat, že to nakonec nějak dokáže a nejen s naší pomocí... případně s pomocí psychologa... ale taky s pomocí obou kocourků, kteří mu po jeho blízkém kamarádovi snad zůstanou. S obědem jsme čekali na Kuna, který se stihl vrátit ještě před tím, než se Tenie probudil. „Paní Liu je smutná, pořád pláče, ale nepřestává doufat, že se k ní Tenie staví... že ho uvidí." hlásil nám, zatím co už v předsíni vypouštěl Louise ze společné přenosky, avšak Leon vylézt odmítal, krčil se v rožku a hnulo by s ním jen násilí, kterého jsme se na něm dopouštět nemínili, to je přece jasné. „Upnula se na setkání s ním, jako by ji to mohlo nějakým způsobem zachránit od bolesti... je to až děsivé." pokračoval nervózně Kun.

„Tenie pořád spí?" zajímal se hned na to. „Nespím." ozval se z pokoje rozespalostí zastřený Tenieho hlas dřív, než kdokoli z nás stihl Kunovi cokoli odpovědět. Bože zachraň paní Liu... taky mi její naděje na rozhovor s Teniem přišly děsivé, neměla by se na něho až takto moc upínat. „Máš návštěvu." usmál se na čerstvě probuzeného Tena miláček, který za ním hned spěchal. „Přinesl jsem Louise s Leonem, nepřišla za tebou paní Liu, neboj se." klidnil ho Kun, jakmile zaznamenal, že se Tenie po zmínce o návštěvě lekl a on se po jeho ujištění viditelně uklidnil. „Přinesl jsi je oba?" vydechl však překvapeně, jako by s touto možností ani trochu nepočítal... telátko. Seděl na posteli a tvářil se, jako by netušil, jestli chce kocourky vidět nebo ne. Když však Tenieho pohled padl na Louise, který si už vedle jeho postele zuřivě hrál s Kunem přinesenou hračkou, jeho výraz totálně zjihl a nejen ten jeho. Louis totiž vypadal mega moc roztomile...

„Ahoj, kocourku." pousmál se na něho. „Rozumíš korejštině, nebo na tebe mám raději mluvit čínsky jako včera?" zajímal se způsobem, jako by svou otázku myslel vážně, čímž nepobavil jen mě, ale taky Taeho, Kuna a miláčka. „Myslím, že korejštině rozumí." pousmál se Kun. „YangYang s ním určitě mluvil i korejsky... jsem si tím jistý." „Louisi... pojď sem... pojď." zavolal na něj tedy Ten korejsky... zřejmě v těchto okamžicích vypustil zmínku o YangYangovi, taky dobře... až na to, že Louis dál okusoval hračku a Tenovo volání s ním ani trochu nehnulo. „Nemá mě rád... nepřijde, pokud mi teda rozumí." posmutněl Tenie, na což se ho Tae snažil přesvědčit, že Louis není pes, ale kočka a že přece nemůže poslouchat na slovo, ještě když ho skoro nezná.

„Vzal jsem sebou nějaké granule... nechceš je mu dát?" zajímal se Kun, aniž by se Tenie k Taeho hlášce jakkoli vyjádřil. „Mám to zkusit?" pochyboval, ale než se nadál, měl v hrsti kočičí mňamky a než se stačil vzpamatovat, Louis se vykašlal na svou hračku, byl u něho a žral přímo z jeho dlaně. „Ty jsi mi teda vyčůraný kocourek." mírně křečovitě se pousmál Tenie, zřejmě nejen pobavený, ale taky mírně rozhozený Louisovým chováním. Nás všechny pak překvapilo, když se v pokoji sám od sebe objevil Leon, který během sekundy zaujal místo vedle Louise, aby si i on mohl aspoň trochu nacpat bříško...

... a Tenie je oba sledoval s výrazem, jako by netušil, jestli se má usmívat nebo naopak plakat. My čtyři jsme s úsměvem civěli na něho i na kocourky. Myslím, že nám všem přišlo mega moc roztomilé, že i totálně plachý Leon žere z Tenieho ruky, od Louise jsme to nejspíš čekali, když včera při prvním setkání u Tenieho v klíně vrněl. „Myslím, že když je budeš takto krmit, budou tě mega moc milovat." rýpl si do něho rozněžněle Tae a Ki se tvářil stejně rozněžněle jako on. „Hmmm..." vydechl Tenie, aniž by na něm bylo poznat, jestli stojí o lásku kocourků nebo ne a jestli by jejich náklonnost bral za okolností, že by si ji musel kupovat pamlsky. Já jsem si však byl jistý, že u Louise něco takového nehrozí a že u Leona to takto je jen teď při prvním setkání s neznámým člověkem. Už to, že za Teniem vůbec přišel, byl očividný úspěch, alespoň podle toho, co jsem vypozoroval a podle toho, co nám řekl Kun.

Nás všechny potěšilo, když Tenie požádal Kuna o další granule, které Kun velice ochotně přihodil do jeho ruky, stejně tak nás potěšilo, že se kocourci nemíní hnout z Tenieho blízkosti a o kotel víc nás pár okamžiků na to potěšil úsměv, který se konečně objevil na Tenieho tváři. Bože děkuji... byl to první upřímný úsměv po mega dlouhé době, úžasný to pohled! My všichni jsme se pak nenápadně shodli na tom, že další rozhovor ohledně péče o tyto dva kocourky a další přemlouvání ohledně setkání s paní Liu necháme na později... třeba až na večer nebo na neděli... protože právě teď nám záleželo jen na tom, aby se Tenie cítil dobře, no a právě teď se zdálo, že tomu tak skutečně je. Bože zachraň Tenieho a nás všechny... kéž by byl co nejdřív v naprosté pohodě, kéž by se už trvale cítil pouze dobře.