Jong-Hyun

Nikdy dřív jsem se nezúčastnil katolické mše, neměl jsem proto žádnou představu ani očekávání, ale smuteční obřad věnovaný YangYangovi mi přišel dojemně krásný a to i přesto, že jsem nerozuměl jedinému slovu, které bylo v průběhu řečeno. Brečel jsem jako želva a spolu s ostatními jsem se velice nerad loučil s klukem, který jen na krátkou dobu vstoupil do mého života a kterého jsem téměř neznal, přesto jsem ho měl moc rád. Ki plakal ještě víc než já, Taeyong byl v záplavě slz podobně jako my dva a Tenie spolu s Kunem a Winwinem samozřejmě brečeli taky a těžko říct jestli bolest ze ztráty jejich dlouholetého kamaráda umocnilo dojetí ze všech proslovů, které během obřadu vyslechli, nebo ne, i když na rozdíl ode mě, miláčka a Taeho všemu rozuměli moc dobře.

Z pohledu do Tenovy tváře jsem však poznal, že si naplno uvědomuje krutou realitu jako pravdivou a že už ani náznakem nepopírá YangYangovu smrt a to i přes nemožnost nahlédnout do zavřené rakve. Možná bylo jen dobře, že nám YangYanga neukázali, protože jsem tušil, že by Tenie tento pohled nezvládl ustát... těžko říct, jak bych to zvládl já nebo ostatní, miláčka nevyjímaje... ale Bože zachraň Tenieho, i tak na něm bylo poznat, že se mega moc trápí a že své pocity jen horko těžko snáší. Jenže aktuálně bylo nad mé síly nějak ho utěšovat a stejně tak na to neměl Min-Ki, který očividně podlehl svému vlastnímu smutku. V těchto okamžicích jsme tam byli každý sám za sebe... každý z nás se vnitřně loučil se zesnulým kamarádem... a stejně tak jsme se museli sami za sebe porvat se svými pocity, alespoň pro zatím.

Nějakou tu chvíli jsme pak ještě stáli před kostelem, kde jsme vyslali šest lampiónů, které snad posvítí YangYangově duši na „dalekou cestu", dívali se za vzdalujícíma se „tečkama" na tmavnoucí obloze a okamžik na to nás obklopili další lidé a další lampióny se vznesly k nebeským výšinám.

Bylo to vážně moc krásné loučení, až na to, že současně taky až příšerně moc smutné. Myslím, že jsme vůbec nepřestali brečet, zatím co jsme se vzájemně objímali, stále se loučili s YangYangem a alespoň takto se snažili dát si navzájem malou podporu, útěchu a nejvíc pak vědomí, že máme jeden druhého a že ve skutečnosti nikdo z nás na svou bolest není sám. Přál jsem si, aby ani Tenie na svou bolest nezůstal sám, aby se nám konečně otevřel a dovolil nám ho utěšit, nebo alespoň Taemu by to snad mohl dovolit. Kéž by o svých pocitech a myšlenkách dokázal mluvit minimálně se svým klukem a kéž by o svém trápení mluvit chtěl. Kéž by se neuzavíral do sebe a takto se vnitřně neničil a kéž by nám dovolil být tady pro něho, protože on psychickou podporu... přes svou odmítavou uzavřenost... aktuálně potřebuje z nás všech nejvíc.

Cítil jsem totiž, že Kun a Winwin dokážou YangYangovu smrt překonat mnohem líp než on... určitě ne díky tomu, že by měli YangYanga míň rádi než Tenie, ale proto, že jsou mnohem silnější než on... i já s Min-Kim a Taeyongem to určitě dokážeme, jen ohledně Tena jsem si byl jistý, že to s ním ještě bude boj a že to bude trvat hodně dlouho, než tuto tragédii zdárně překoná. Moc jsem však doufal, že... časem samozřejmě... společnýma silama zvládneme docílit jeho konečného smíření se se ztrátou kamaráda z dětství a že mu pomůžeme jít dál. Bože... opravdu moc jsem v to doufal. Stejně tak jsem doufal, že tuhle krizi s Tenem dokáže překonat Taeyong a že to s ním nevzdá, zvlášť když ho z celého srdce a mega upřímně miluje. Já jsem to nemínil vzdát ani s jedním z nich, oba jsem je chtěl, jak nejlíp dokážu podpořit v jejich boji a stejně jako já to rozhodně vnímal i můj miláček.

„Je mi YangYanga moc líto, Tenie." vydechl rozechvěle Winwin. „Strašně moc líto." dodal plačtivě, na což se vrhl na uslzeného Tena, aby ho mohl objat, čemuž se Ten nebránil a ani Taeyong, který stál vedle svého kluka, proti jeho počínání nic nenamítal. Já jsem právě objímal Min-Kiho, který se ke mně smutně tulil. „Neměl umřít." vzlykl Tenie. „Neměl." „Souhlasím." přitakal smutně Winwin aniž by ho uvolnil ze svého sevření. „Ale stalo se a my to musíme nějak překonat." dodal sklesle, stále se slzami v očích. „Hmmm..." znovu vzlykl Tenie aniž by měl potřebu nějak víc se vyjádřit, už nic dalšího nedodal.

Winwin se pak od něho opatrně odtáhl, aby mohl podobně obejmout taky Kuna... Tena si převzal Taeyong... na což se Win s námi musel rozloučit, protože spěchal na letiště a potřeboval někde odchytnout taxi. Loučil se s tím, že se snad brzy uvidíme v Seoulu a taky s přáním hodně sil při překonávání našeho smutku. My jsme mu samozřejmě popřáli to stejné včetně bezpečného letu. Byla už tma jako v pytli, prostranství před kostelem, kde jsme pořád stáli, zelo prázdnotou...

... a nejen proto Kun rozhodl, že je načase vrátit se na hotel. Všichni jsme byli mega moc smutní a ještě k tomu hodně unavení... Tenie stále plakal... navíc nebyl žádný důvod stát před kostelem jako nějaké začarované sochy. Jediným štěstím bylo, že limuzína, která nás odvezla sem, byla nedaleko a že na nás řidič trpělivě čekal, takže jsme pár okamžiků na to už jeli zpět do čtvrti, kde se nachází náš hotel. Bože zachraň mě.... cesta, která trvala skoro hodinu, mi přišla nekonečná.

Všichni jsme se unaveně choulili na sedadlech a bezmocně sledovali Tena, který nepřestával usedavě plakat. Taeyong se k němu zoufale tulil, aniž by tušil, jak svého miláčka uklidnit, Kun vypadal bezradně podobně jako on a já jsem taky netušil co udělat, aby Tenie přestal vzlykat. Na mém miláčkovi bylo vidět, že mu Tenův smutek totálně láme srdce, jenže ani on si nevěděl rady, protože Tenie jakoby nevnímal svět a všechny Taeho chabé pokusy o útěchu se míjely účinkem, takže bylo jasné, že ani nás ostatní by vůbec nevnímal.

„Běžte si odpočinout." pobídl mě a Min-Kiho unaveně Kun, jakmile jsme se octli v patře u našich pokojů. „Já s Taeyongem se o Tenieho postaráme... běžte se trochu prospat a zítra snad bude líp." „Doufám, že bude líp." popotáhl mega moc smutně miláček s pohledem na stále se v slzách topícího se Tena. Bože, jakoby ten kluk měl nekonečnou zásobu slz, jakoby už nikdy neměl přestat brečet. I mně pohled na něho moc bolel a podobně mě bolelo, že mu nedokážu pomoct a že nedokážu pomoct Taemu, kterého Tenieho trápení s velkou pravděpodobností sužovalo nejvíc. Mega moc jsem doufal, že doopravdy bude líp a že až se Tenie prospí... snad ho skolí únava, snad bude spát... budou hrany jeho smutku tupější a už nebudou tak moc drásat jeho srdce.

Bože, kéž by to tak bylo. Ne že by náš smutek ohledně YangYanga byl malý, jistěže nebyl, jenže pohled na trápícího se kamaráda momentálně bolel nejvíc a vážně se to dalo jen stěží snášet, zvlášť když jsme byli všichni ohledně něho totálně bezmocní. „Dobrou noc." pousmál se smutně a dost na silu Ki, na což vroucně objal Tena, hned na to Taeyonga a podobné objetí věnoval taky Kunovi. Já jsem následoval jeho příkladu a okamžik na to jsme už zavírali dveře našeho pokoje zevnitř. Další okamžik na to jsme si dali rychlou sprchu, oblékli jsme se do pyžama a zakutali se pod peřinu, přitulení jeden ke druhému. Samozřejmě jsme nedokázali hned usnout, nešlo to.

Tento den byl až moc plný emocí na to, abychom mohli jen tak zavřít oči a poddat se snění, proto jsme spolu dlouho do noci mluvili. Probírali jsme tak nějak všechno... YangYanga a jeho náhlou smrt, jeho pohřeb, ale taky otázky života a smrti. Existuje něco jako osud? Vážně musel umřít někdo tak mladý, jako byl YangYang? Byl to jeho osud, muselo to tak být? „Jeden vážně neví, co bude za okamžik, natož tak, aby věděl, co bude zítra." povzdechl jsem si. „Těžko říct, jestli jde o osud, ale jisté je, že bychom si měli vážit každého okamžiku, který na tomto světě ještě máme."

„Hmmm..." popotáhl Ki. „Máš pravdu, miláčku." přikývl, na což se ke mně ještě víc přitulil. „Hodně lidí si myslí, že je samozřejmostí každé ráno se probudit a otevřít oči, jenže... já si nemyslím, že je to samozřejmost a stejně tak není samozřejmost, že se každý dočká večera. Život je až moc křehký... stačí tak málo a všechno je nenávratně pryč." dodal s tichým vzlykem. „Hmmm..." znovu jsem si povzdechl, zatím co jsem prsty jemně probíral jeho vlásky a druhou rukou hladil jeho záda. „Nejspíš to musí být osud..." pokračoval jsem rádoby rozvážně. „Někdo... třeba Kookie... přežije pád z pátého patra a někdo nepřežije let letadlem, protože pitomé aneurysma... musí to být osud, jinak by to absolutně nedávalo žádný smysl." filosofoval jsem, zatím co se mi živě vybavila vzpomínka na tragédii, která se týkala Jung-Kooka.

Bože mega upřímné díky... s Min-Kiho blízkým kamarádem dopadlo všechno dobře... je živý, zdravý a dokonce prožívá happy lásku s Tae-Hyungem... jenže YangYang tohle štěstí neměl a jestli se nejedná o osud, pak nevím, o jaké šílené shody náhod by se mohlo jednat. I kdyby však doopravdy a bez jakýchkoli pochybností šlo o osud, nikdo z nás bohužel neví, co si pro nás ten prevít přichystal, takže v konečném důsledku je nejspíš jedno, jak to nazveme, jestli nezvratným osudem nebo pouhou náhodou. Jedno však není to, jak svůj život uchopíme a jak ho prožijeme, než nám ho smrt vezme... to není jedno ani pouhou náhodou. Nakonec nám nezbývá nic jiného, než se se vším smířit, přijmout realitu takovou jaká je a žít dál jak nejlíp to jde, dokud to jde.

„Pitomý osud." odtušil s dalším vzlykem miláček. „Jsem šťastný, že Jung-Kookie měl takové štěstí a že přežil... jsem opravdu moc šťastný za mého brášku, ale moc mě mrzí, že osud nebyl stejně shovívavý k YangYangovi... vážně mě to mega moc mrzí." „To mě taky, lásko." povzdechl jsem si, už ani nevím pokolikáté. Ohledně YangYanga jsem se cítil mizerně, jeho předčasná smrt mě mrzela víc než jen málo, ale současně jsem pociťoval obrovský vděk za to, že tady smím být se svým milovaným Min-Kim a že mi ho osud ještě nevzal... mohl umřít po pádu ze schodů, nebo ho mohl zavraždit maskovaný hajzl (bože, raději na to nemyslet)... a to stejné zřejmě cítil taky on, když se zvedl jen proto, aby mohl něžně políbit mé rty... polibek s příchutí jeho slz... a hned na to zašeptat, jak moc mě miluje.

„Chtěl bych s tebou zestárnout, Hyunie." popotáhl, jakmile jsem mu odpověděl, že já ho miluju stejně tak moc, čímž jen potvrdil, že myslí na to stejné jako já. „Já s tebou taky, Min-Ki." pousmál jsem se, na což jsem vtiskl něžný polibek do jeho vlasů, když se ke mně znovu přitulil. „Věřím, že se nám to podaří... že spolu prožijeme dlouhý a krásný život, navzdory všem smutkům a trápením." dodal jsem s obrovskou nadějí, že to bude přesně tak, jak si oba z celého srdce přejeme. Že jeden vážně neví, to jsem raději zahnal do hlubin své mysli a už jsem to neřekl nahlas, jen abych něco negativního nepřivolal, pouze jsem znovu připomněl, že si skutečně musíme vážit každé chvíle strávené spolu a taky všech okamžiků strávených s našimi blízkými... rodinou a přáteli... s čímž miláček samozřejmě souhlasil. Nic z toho není samozřejmostí, kdykoli může všechno skončit.

Zbývalo ještě přijít na to, jak uklidnit Tenieho, aby i on dokázal normálně fungovat a užívat si života, který na rozdíl od YangYanga má. Nám oběma bylo jasné, že to nepůjde hned, že ztráta blízkého kamaráda, kterého znal od dětství Tenieho jen tak nepřebolí, jenže on jakoby právě teď úplně zapomněl, že nejen smí žít, ale navíc že má po svém boku nás a nejvíc pak svého úžasného přítele, kterým je... i přes všechny chyby, které má a kterých se kdy dopustil... Taeyong. Tenie jakoby úplně zapomněl, že existuje i něco jiného než jeho bolest... doufejme, že jen dočasně... už zase se totálně uzavřel do sebe, jenže já ani miláček jsme aktuálně netušili jak ho odreagovat, jak mu pomoct cítit se líp... jak na něho aplikovat radu od Eunwoo, když nás vůbec nevnímá?!

Až moc nás oba převálcovala únava, takže jsme na nic nepřišli... bohužel... ale zatím co jsme téměř nad ránem usínali, doufali jsme, že nový den přinese nějaké nápady a možnosti, jak našemu kamarádovi ulevit od trápení a že přijdeme taky na způsob jak podpořit Taeyonga s Kunem. Doufali jsme, že Tchaiwanské slunce nakonec prozáří všechny chmury, že bude líp. Ani jednoho z nás pak nepřekvapilo, když jsme po probuzení zjistili, že už zase táhne na poledne... hodiny na pokoji... a že stejně jako včera, i dnes někdo naléhavě klepe na dveře. Když jsme se však bleskově převlékli a otevřeli osobě, která se k nám snažila doklepat, zjistili jsme, že tentokrát to není Tae, ale Kun. „Vzbudil jsem vás?" vydechl mírně provinile, jakmile zaznamenal naše rozcuchané vlasy a téměř neotevřené oči. Byla to vážně krátká noc.

„Jo, ale to nevadí." pousmál jsem se. „Stalo se něco?" lekal se hned Ki. „Ne... nic se nestalo." povzdechl si unaveně Kun. „Teda... aktuálně se nic nestalo." opravil se rychle. „Tenie moc plakal a nešlo ho uklidnit skoro celou noc... s Taeyongem jsme oka nezamhouřili... ale nad ránem Tenie konečně usnul, taky Tae si na chvíli zdříml a já jsem je oba hlídal..." pokračoval pořád stejně unaveně a já s miláčkem jsme si pouze smutně a taky mega účastně povzdechli. Bylo nám moc líto Tena a taky Taeho, ale právě teď asi nejvíc Kuna, který podle jeho slov nespal vůbec. Bylo na něm poznat, že je hodně unavený a že by potřeboval spát. Bože... copak je robot, že všechno zvládá, i když nespí?!

„Tenie naštěstí pořád spí a zdá se, že hodně tvrdě." pokračoval unaveně Kun ve svých sděleních. „Tae je už vzhůru a mě proto napadlo, že se stavím za vámi s tímto..." zvedl levou ruku a my jsme si až teď všimli, že v ní drží malou tašku s nějakýma balíčkama. „Je to jídlo z nedalekého pouličního stánku a je moc dobré, navíc o kotel levnější než jídlo z hotelové restaurace." dodal s mírným úsměvem.

Min-Ki

Kuna jsme vděčně pozvali dál a nejen proto, že jsme oba padali hlady, ale taky proto, že jsme se cítili dobře v jeho společnosti. Ať už byl unavený nebo smutný sebevíc, vždycky z něho sálala pozitivní energie a právě tu jsme s Hyuniem potřebovali úplně nejvíc. Samozřejmě jsme nepohrdli ani jím přineseným jídlem, proto okamžik na to Kun vybalil svou tašku, která obsahovala tři balíčky s Gua Bao, což jsou... podle Kunových informací... jemné housky plněné masem, v tomto případě vepřovým, navíc doplněné bylinkama, česnekem a mrkví...

... které koupil v Quing Quang marketu, neboli pouličních stáncích nedaleko Aloft hotelu. S pořád stejně unaveným úsměvem nás ujistil, že dva totožné balíčky už předal Taemu, aby i on s Teniem... až se probudí... mohli něco sníst, což jsem upřímně ocenil nejen já, ale taky Hyunie. Kun je vážně moc hodný, úžasně se o nás stará. K naší nemalé radosti pak neodmítl mou a miláčkovu žádost, aby pojedl spolu s námi, což měl prý i bez naší žádosti v plánu, protože potřebuje změnit prostředí a trochu si psychicky odpočinout, když teď naštěstí může... Tenie pořád spí a Taeyong se relativně uklidnil, takže ho aktuálně nepotřebuje mít až tak nutně ve své blízkosti. Kuna jsme oba chápali. Věděli jsme, že nejen tato noc byla pro něho mega moc náročná, ale celkově toho na něho bylo až moc, ach jo, takže bylo jasné, že i na někoho tak silného jako je on... dřív nebo později... všechen stres dolehne a to i přesto, že všechno zvládá ustát nejlíp z nás všech.

Všichni tři jsme pak doufali, že Tenie bude spát co nejdýl a že až se probudí, nejenže něco sní, ale hlavně, že se bude cítit alespoň trochu líp a že taky Tae zůstane v relativní pohodě, abychom i my tři... nejvíc pak Kun... měli trochu toho klidu a možnost zpracovat své vlastní pocity a smutek ohledně YangYanga. Bože... samozřejmě jsme nepřestali být smutní kvůli YangYangovi, samozřejmě jsme si nepřestali dělat starosti o Tenieho a já jsem nezapomněl na noční rozhovor s mým miláčkem, ale během jídla... chutnalo to stejně skvěle, jak to vypadalo... jsem dokázal na chvíli vypnout a nemyslet na nic smutného a Hyunie s Kunem vypadali taky dost uvolněně, naštěstí, i když Kun nepřestával být unavený. „Potřebuju zajít k YangYangovi domů." vydechl Kun, když jsme už byli po jídle. „Nechcete jít se mnou?"

„Co tam?" zajímal se překvapeně Hyunie a na to stejné jsem se chtěl zeptat i já. Taky mě nemálo překvapilo, že nás Kun požádal abychom šli s ním a stejně tak mě překvapilo, že tam už zase potřebuje jít. Tohle mi totiž nepřišlo jako ta správná změna prostředí, která mu pomůže nějakým způsobem se odreagovat a odpočinout si od psychické zátěže, kterou na něho navalila jak YangYangova smrt, tak jeho rodina a v neposlední řadě my ostatní, Tenie asi nejvíc. „Musím jít zkontrolovat Louise s Leonem... vyměnit jim vodu, přisypat granule, případně jim dát nějakou tu kapsičku a taky vyklidit záchodky." odpověděl Kun spolu s mírným pokrčením ramen. „Yangova rodina se ještě dnes nevrátí ze svatyně... přijedou nejdřív až zítra... tak proto." vysvětlil nám smutně hned na to.

„Ach... aha..." vydechl jsem nejen smutně, ale současně taky zahanbeně, protože jsem si právě teď na YangYangovy kocourky vůbec nevzpomněl. Vážně... ti dva rozkošní tvorové mi úplně vypadli z hlavy, pouze Kun jako vždy myslel na všechny a na všechno, jak zahanbující. „Půjdeme tam s tebou... asi." dodal jsem nejistě s pohledem na Hyunieho, abych věděl co on na to. Nebyl jsem si ani trochu jistý, jestli jsem dostatečně psychicky připravený jít do bytu, kde žil YangYang dokud žil... božeeeee... ale současně jsem byl až moc zvědavý... ach joooo... jenže stejně jako jsem si nebyl jistý sám sebou, nebyl jsem si jistý ani tím, jak to vidí miláček a jestli on chce s Kunem jít. „Přesně tak... půjdeme tam s tebou." přikývl rozhodně Hyunie, takže už nebylo co řešit... půjdeme.

Pro jistotu jsme ještě zkontrolovali „hrdličky"... Tenie pořád tvrdě spal a Tae, který už stihl sníst své jídlo a snažil se odpočívat civěním do mobilu, nás ujistil, že můžeme jít... takže jsme hned na to mohli vyrazit do... pro mě a Hyunieho... neznámých ulic. Ani jsme se nemuseli víc oblékat, protože bylo vážně moc krásné počasí a příjemné teplo, což je tady de facto pořád. Bože... musím přiznat, že to byl vážně zvláštní pocit procházet se místy, které rozhodně znal YangYang, protože skutečně nebydlel nějak moc daleko. Jsem si jistý, že nejen mě zaplavila vlna nostalgie a zvláštního smutku, když jsme procházeli kolem Quing Quang marketu a dalšími ulicemi, které byly součástí města, kde se YangYang sice nenarodil, ale dlouhá léta tam žil.

Tentokrát jsem nedokázal relaxovat a připadat si jako na výletě, přestože si město dál žilo svým životem a jeho spěšný ruch ani trochu nenarušila YangYangova smrt. Stejně tak to nedokázal ani Hyunie, který mě držel za ruku, jen Kun se tvářil stejně jako před tím... unaveně. Naše procházka trvala něco málo přes dvacet minut... zase informace od Kuna... než jsme se rušnými ulicemi kolem stanice nadzemky dostali až před dům, kde vlastní byt rodina Liu.

Byla by to moc pěkná procházka, kdyby nás po městě provázel YangYang a ne pouhá vzpomínka na něho, jenže takto to bylo až moc smutné... opravdu mega moc smutné, ach jo. Musel jsem však uznat, že se mi Taipei líbí čím díl víc a taky prostranství před domem, včetně domu kde dlouhou dobu žil náš kamarád, se mi líbilo taky. Příjemné pocity se u mě mísily s těmi bolestnými a mega moc nepříjemnými. Srdce mi pak tlouklo až někde v hlavě, zatím co jsme všichni tři jeli výtahem do posledního patra a tlouklo mi ještě víc, jakmile Kun odemkl a pootevřel dveře od bytu... samozřejmě měl klíče. Bože, doufal jsem, že někdy dodržím slib a že tento byt navštívím, jenže jsem to nechtěl takto, za těchto šíleně smutných okolností. Moc jsem si přál, aby nám dveře otevřel YangYang... živý a zdravý... jenže tohle se už nikdy nestane, YangYang není živý a zdravý, YangYang umřel.

Možná i proto jsem měl až moc nepříjemný pocit... kromě obrovského smutku... jako bych se chtěl do kamarádova bytu vloupat a to i přesto, že bylo víc než jen směšné takto uvažovat. „Pojďte dál." vybídl nás smutně Kun, na což víc otevřel dveře a mě i Hyuniemu se tak naskytl pohled na světlou předsíň přecházející v jídelní kout. Nejvíc ze všeho však mě i miláčka okamžitě zaujaly dvě kočičky, respektive dva kocourci, kteří posedávali u dveří a zvědavě vzhlíželi, aby zjistili, kdo že to přišel.

Až na to, že hned, jakmile ti rošťáci poznali, že nás dva vůbec neznají, rychlostí neřízených střel zmizeli někde v útrobách bytu, kam jsme je s Hyuniem po menším zaváhání následovali. Nešli jsme však nikam dál než do obývacího pokoje, který bezprostředně navazoval na jídelní kout...

Dál jsme se jít díky respektu neodvážili, ale i tak jsme oba měli pocit, že jsme zašli až příliš daleko.

„Louisi... Leone!" ozval se Kun, jenže po kocourcích jako by se slehla zem. Nevylezli a ani nemňoukli, jako by to snad byli duchové a ne živí tvorové z masa a kostí. „Neznají vás, asi se bojí." povzdechl si Kun po pár dalších marných pokusech, kterými se pokoušel chlupaté tvory přivolat. „Tak je nech být... to nevadí." pousmál se smutně Hyunie, který se rozhlížel kolem sebe, buď proto, aby zahlédl alespoň chlup patřící některému z kocourků, nebo proto, že byl zvědavý podobně jako já a chtěl si byt, kde bydlel se svými rodiči YangYang dostatečně prohlédnout, respektive tu část, kde jsme právě oba stáli.

Bože... moc rád bych viděl YangYangův pokoj, jenže pak by mi asi puklo srdce lítostí, na takový pohled jsem skutečně neměl žádnou odvahu. Právě tam... další informace od Kuna... prý prarodiče postavili tradiční oltář za jeho duši a právě tam by nejspíš snil o FengMian, kdyby se vrátil domů... ach jo a ještě sto milionkrát ach jo. Kdyby se vrátil domů... kdyby tady byl s náma, kdyby včera nebyl jeho pohřeb... Mega moc mě bolelo srdce díky vědomí, že tohle „kdyby" už navždy zůstane jen pouhým „kdyby", že je jeho nepřítomnost tady nezvratná bez ohledu na to, jak moc si kdokoli z nás přeje opak, bez ohledu na Tenovu bolest a bez ohledu na smutek nás všech.

Ne, vážně bych nemohl jít do YangYangova pokoje a představit si ho jak leží na posteli a poklidně spí nebo jen sní, případně plánuje usmíření s Teniem. Nezvládl bych představu, jak sedí za stolem, kde pravděpodobně míval svůj notebook s tabletem a učil se na zkoušky, nebo jen tak brouzdal po netu... ne, když on už tohle nemůže, když on už není na tomto světě, zřejmě ani jeho tělo už v těchto okamžicích neexistuje, shořelo. Božeeee... „Musím na vzduch." zakňoural jsem jako raněná laň, jakmile všechny tyhle myšlenky ještě víc sevřely mé srdce a téměř mi znemožnily dýchat. S tím jsem se otočil na patě a v mírné panice vyběhl ven z bytu, který byl mega moc útulný a jistě v něm byl YangYang alespoň trochu šťastný se svými rodiči a oběma kocourky. Byl, už není a nebude...

Byl jsem si zcela jistý, že i kdybych snad YangYanga nějak víc nepostrádal ve svém životě... přece jen jsem ho znal krátce a on by ani nežil v Seoulu, kdyby žil... tuto „nespravedlnost" jen tak nepřekonám a s jeho až moc zkráceným životem se jen tak nesmířím. Cítil jsem, že YangYangova smrt mě bude mrzet a bolet mega dlouho, i když časem snad ne tak intenzivně jako právě v těchto okamžicích, navíc taky záleží na tom, jak a kdy se se vším vyrovná Tenie, ale právě teď a tady byla bolest v mém srdci mnohem intenzivnější než na pohřbu a to jsem si myslel, že to snad ani víc nejde, ach jo. Mýlil jsem se, mohlo to víc bolet a taky bolelo. Neměl jsem do tohoto bytu chodit, neměl a díky tomuto uvědomění jsem ještě víc chápal Tenieho, když sem odmítl jít... nejspíš by ho to tady zlomilo a úplně zničilo.

„Miláčku... jsi v pořádku?" ozval se za mnou ustaraný Hyunieho hlas, když jsem už stihl doklopýtat k výtahu. „Jsem." zalhal jsem docela dost nesmyslně, jakmile jsem se zapřel jednou rukou o dveře výtahu a snažil se dýchat. „Bude to dobré... neboj se o mě." špitl jsem, ale to už si mě miláček otočil čelem k sobě a okamžik na to jsem skončil v jeho láskyplně konejšivém objetí. „Asi vím, proč jsi utekl." vydechl smutně, zatím co jsem se k němu tulil. „Vnímal jsem to tam stejně jako ty, ale..." pozvedl si mou tvář, aby se mohl zadívat do mých již uslzených očí. „My spolu YangYangovu smrt překonáme... zvládneme to, lásko... společně a stejně, jako jsme zvládli překonat všechno ostatní, co se nám kdy stalo."

„Hmmm..." popotáhl jsem s hřejivě smutným pocitem u srdce. „S tebou zvládnu překonat cokoli, miláčku." ujistil jsem ho zcela upřímně s vědomím, že má pravdu, ale současně taky s další várkou slz. Mé srdce se svíralo nejen smutkem, ale taky mega velkou láskou k němu a svíralo se ještě víc, když Hyunie jemně a maximálně něžně přitiskl své rty na ty mé. „Kluci... počkejte na mě, za chvíli už budu hotový." zavolal na nás Kun od dveří do bytu, když jsme se už jen mlčky objímali. Nebylo totiž třeba dalších slov a vyznání lásky proběhlo mlčky skrz náš krásný, i když krátký polibek. „A co Louis s Leonem?" zajímal se Hyunie, který se nejspíš zájmem o chlupatá stvoření pokoušel najít ztracený klid. „Louis s Leonem vylezou, až ucítí, že mají v misce mňamku." rádoby vesele se zasmál Kun. „Jsou to kočičí telata... nic si z nich nedělejte."

Popravdě, maličko mě mrzelo, že jsem si ani jednoho z kocourků nemohl pohladit, ale na druhou stranu... tohle asi bylo to jediné, co mě v těchto okamžicích nějak víc netrápilo. Trápil mě YangYang a taky obnovená starost o Tenieho. Bože... nejsme pryč až moc dlouho? Co asi Tenie právě teď dělá? Kun pak zapadl zpět v bytě, aby nějakých pár okamžiků na to mohl znovu vyjít, v ruce pytlík nejspíš s kočími bobky a v druhé ruce s klíči, kterými následně zamkl již zavřené dveře od bytu. Bylo na čase jít. Cestou ve výtahu jsme se pak od Kuna dozvěděli, že oba kocourci mají svůj speciální pokoj, kde se kromě škrabadel, všemožných hraček a pelíšků nachází taky jejich misky a záchodky, tak proto jsme je nikde neviděli, zajímavé.

Nenapadlo mě, že by byt rodiny Liu mohl být tak obrovský, aby i kocourci mohli mít svůj vlastní pokoj, ale ani tohle zjištění právě teď nemělo žádný prostor, abych se jím nějak víc zabýval, skoro hned jsem to pustil z hlavy. Naše cesta zpět na hotel byla rychlejší než cesta do YangYangova bytu. Už jsem se nedíval po ulicích, už mě nezajímal ruch tohoto velkoměsta, pouze jsem spěchal za „hrdličkama", abych se mohl ujistit, že jsou v pořádku a že Tenie zase někam nezmizel. Strašně moc jsem se bál, že najdeme Taeyonga zoufalého a v slzách, protože netuší, kam se poděl jeho miláček a stejnou starost zřejmě měli taky Hyunie s Kunem, protože spěchali stejně jako já... až potom, co se Kun zbavil pytlíku s bobkama a to udělal hned, jak jsme vyšli před dům.

Bože... netuším, jestli bych mohl nazvat úlevou pocity, které mě zaplavily, jakmile jsme vešli do pokoje, kde jsme našli oba naše kamarády. Tenie nikam nezmizel, ale seděl na posteli s výrazem, jako by jeho duše uletěla za tou YangYangovou, nebo jako by si ji vyplakal během bezesné noci... bože, byl na něho mega moc smutný pohled... a Tae, který se ho zřejmě bezúspěšně pokoušel přesvědčit, aby něco málo snědl, se tvářil naprosto zdrceně. „Takto sedí od chvíle, co se přibližně před hodinou probudil." zanaříkal Tae, jakmile zaznamenal naši přítomnost v pokoji. „Nepláče, nemluví... úplně mě ignoruje, jako bych tady nebyl... jako by on tady vůbec nebyl." sypal ze sebe trhavě, zatím co už jeho tvář smáčela záplava slz. „Nevím, co s ním mám dělat... moc se o něho bojím." plakal, na což ho Hyunie vtáhl do svého objetí, aby ho mohl alespoň trochu ukonejšit.

„To bude dobré, uvidíš." vydechl smutně, zatím co já a Kun jsme si sedli na postel za svět ignorujícím Teniem a Tae se k Hyuniemu vděčně přitulil. „Jak to víš?" nepřestával plakat. „Jak to můžeš vědět?" „Nevím, ale věřím tomu." odtušil pořád stejně smutně Hyunie s pohledem, který věnoval mé maličkosti, na což mě bolestivě píchlo u srdce. Bože... došlo mi totiž, že miláček naráží na to, co prožil se mnou, to je jasné. Jenže já jsem se z toho dostal, takže je skutečně naděje, že i Tenie se ze své obranné bubliny dostane, aby následně mohl čelit své bolesti a překonat ji... určitě se z toho dostane a zvládne to s pomocí nás všech, tak jako jsem to já kdysi zvládl s pomocí Jong-Hyunieho a Min-Hyunieho. Ani Tenie přece není sám! Tenie má svého miláčka Taeho, mě, Hyunieho a taky Kuna... má naši lásku a rozhodně dostane naši podporu.

Prudkým pohybem jsem setřel slzy ze své tváře a zhluboka se nadechl a hned na to vydechl, jen abych se nerozbrečel. Uvědomil jsem si totiž, že teď není čas na slzy a pláč a není čas na můj vlastní smutek. Teď musím být co nejvíc silný, protože mě potřebuje Tenie a když se budu hroutit stejně jako on, nijak mu tím nepomůžu. Kun přece nemůže být na všechno sám!

Jong-Hyun

Bože zachraň nás všechny... zbytek dne byl mega moc náročný pro naši psychiku. Netuším jakým zázrakem se Min-Kimu s Kunem podařilo vrátit Tena „zpět do našeho světa", ale nějakým způsobem se jim to naštěstí... díky Bohu za to... podařilo. Přestože s náma nějak víc nekomunikoval, alespoň začal znovu vnímat a reagovat nejen na naše slova, ale taky na naše objetí a dokonce něco málo snědl. Jenže pořád to nebyl on, pořád byl až moc vzdálený a tohle vědomí netrápilo jen mě, miláčka a Kuna, ale samozřejmě taky Taeho, který střídavě podléhal naději a beznaději, takže jsme měli práci i s jeho uklidňováním. S miláčkem jsme proto usínali totálně vyšťavení a psychicky vyčerpaní a jsem si jistý, že Kun na tom nebyl o moc líp než my dva, Taeyonga nevyjímaje.

V podobném duchu pak probíhalo čtvrteční dopoledne včetně poledne. Bylo to pro nás pro všechny mega moc náročné a Ki se jen stěží držel, aby dokázal být silný a neplakat, přesto se o to zuby nehty pokoušel a dokonce se mu to i dařilo. Snažili jsme se navzájem podporovat a nedovolit Teniemu, aby znovu utekl do jiného světa, zajistit, aby nás stále vnímal a on naštěstí docela normálně fungoval (osprchoval se, převlékl a taky snědl oběd)... a my jsme měli radost, že se nám tohle daří, i když ne až tak, jak bychom si přáli. Stále s náma nemluvil a odpovídal jen prostým „hmmm...", což byl sice malý krok dopředu, jenže zároveň krok téměř žádný.

Později odpoledne měl Kun telefonát, po kterém nám oznámil, že prý paní Liu převzala urnu a uložila ji na hřbitově, kde už farnost zřídila hrob pro YangYanga... samozřejmě že ne zadarmo... a opatrně se nás zeptal, jestli místo posledního odpočinku našeho kamaráda chceme vidět. Musím přiznat, že jsme váhali... já, miláček i Tae... ale nakonec jsme si řekli, že ano, že chceme vidět YangYangův hrob, protože i tohle přece patří k našemu rozloučení s ním a že by určitě nebylo dobré tuto mega smutnou a nejspíš taky poslední „návštěvu YangYanga"... co se aktuálního pobytu v Taipei týká... vynechat. A když Tenie na naši žádost, aby jel taky, odpověděl svým „hmmm...", nebyl důvod otálet a neobjednat pro nás taxi. Kdyby jet odmítl, zřejmě bychom ho nenutili, jenže nechat ho na hotelu samotného nešlo, proto se nám dost ulevilo, že neprotestuje... alespoň v něčem ta jeho apatie byla dobrá.

Kun samozřejmě zadal taxikáři adresu, kam nás má odvést, rovnou zaplatil a sám jel druhým taxíkem, protože k nám by se bohužel nevešel, leda že by vyhodil taxikáře a řídil on sám, což pochopitelně nešlo. Cesta městem... myslím, že jsme jeli přes řeku ze Staré Taipei do Nové Taipei, ale jistý jsem si tím až tak nebyl... pak probíhala pod závojem našeho mlčení a nejen Tenie, ale i já, Ki a Tae jsme byli plně zaměstnaní svýma myšlenkama, takže mě docela dost překvapilo, když nám taxikář lámanou angličtinou oznámil, že jsme už na místě, před vstupem na katolický hřbitov.

Musel jsem uznat, že tohle místo pro „poslední odpočinek" zemřelých je moc pěkné, kdyby z něho ovšem ti zemřelí něco měli. Takto pěkné prostředí mohlo konejšit pouze pozůstalé, kteří své blízké zesnulé chodí navštěvovat a zapalovat svíčky na jejich hrobech, ale i to je vlastně mega moc důležité. Pozůstalí přece mají až moc velkou ránu v srdci, i oni potřebují prostředí, kde se budou cítit alespoň trochu dobře, když už musí truchlit, takže vlastně je dost úžasné, že takové pěkné místo na truchlení a návštěvy svých blízkých, kteří je opustili, mají. Přesto mé srdce zaplavil obrovský smutek... stejně jako to miláčkovo, podle jeho výrazu... a nebylo tomu jinak, když nás Kun spletitýma uličkama mezi hroby a stromovím přivedl až k tomu jednomu, který patří YangYangovi...

Byl to prostý a ničím neokázalý hrob... stejně jako zbytek hřbitova... a maličká urna, kterou zcela zakrývala fotka YangYanga, která o ni byla opřená, byla všechno, co z našeho kamaráda zbylo, respektive obsah té maličké a dokonale nenápadné urničky. Bože zachraň nás... myslím, že pocity nás všech nemusím zmiňovat, že jsou jasné, stejně jako myšlenky nás všech... lítost, smutek a obnovený pocit neskutečna. Copak je možné, že se celá existence někoho tak plného života dokáže scvrknout na něco tak nicotného, jako je popel, který se vejde do maličké urny? Bože, copak se dá něco takového pochopit? Jistěže jsem slzel, když jsem pohlédl do YangYangovy usměvavé tváře na fotce a jistěže jsem neslzel pouze já. Byl tak mladý... v říjnu by prý měl dvacet dva let... a teď z něho zbyla hrstka popela, jak kruté.

Mlčky jsem objímal Min-Kiho, Taeyong objímal Tenieho... Kuna bohužel neměl kdo obejmout... a kromě všech těch šílených myšlenek jsem litoval, že jsme pro YangYanga nepřinesli žádnou kytici, jenže pozdě bycha honit, že? Netrvalo dlouho a já jsem tohoto místa měl až nad hlavu, protože hřbitovy nesnáším ještě víc než nemocnice, nedá se tady dýchat. K mé nemalé úlevě jsem ani v tomto nebyl sám, taky miláček a kluci, včetně Kuna už chtěli jít pryč, pouze Tenie civěl na hrob a na YangYangovu fotku, jako by vůbec netušil, kde se to octl... bože... Dali jsme další sbohem našemu zesnulému kamarádovi, věnovali jsme poslední pohled jeho fotografii, na což jsme se pomalým, téměř pohřebním krokem vydali směrem k východu.

„Kdo je to?" vydechl však náhle Taeyong a jakmile jsme se já, Ki a Kun otočili, abychom zjistili, o kom že to mluví, zaznamenali jsme, že k YangYangově hrobu právě přistoupila nějaká mladá dívka. „Není to ta FengMian?!" napůl se zeptal a napůl konstatoval Kun. „Proč myslíš, že je to zrovna ona?" zajímal jsem se, zatím co jsem si marně lámal hlavu, jestli jsem tuto dívku viděl na pohřbu nebo ne. Nebyl jsem si jistý, vlastně jsem vůbec netušil, jestli se pohřebního obřadu zúčastnila. Nikoho z ostatních truchlících lidí jsem totiž až tak moc nevnímal, ale jistý jsem si byl tím, že ani náhodou neměla některý z proslovů, to bych určitě věděl.

Netuším, proč nás všechny tak moc zaujala možnost, že tato dívka je právě ta YangYangova vysněná a stejně tak netuším, proč jsme se všichni vrátili zpět k hrobu, abychom mohli pohlédnout z blízka na profil dívky, která držela obrovskou kytici nějakých fialových květů a smutně civěla zřejmě na YangYangovu fotku, zatím co si prsty volné ruky nervózně pohrávala s pramínky svých vlasů.

Min-Ki

Seděli jsme v hotelu na pokoji u kluků a jsem si víc než jistý, že Hyunie spolu s Teniem mysleli na to stejné jako já, dokonce i Taeyong se zcela utopil ve svých smutných myšlenkách... Kun jel přímo ze hřbitova za rodinou Liu, aby podpořil YangYangovu mámu. Bylo to mega zvláštní setkání s FengMian... ano, byla to skutečně ona, což jsme zjistili okamžik potom, co se ji Kun odvážil oslovit... nejdřív čínsky, pak přešli na korejštinu, protože ji ovládala stejně, jako ji ovládal YangYang a neměla problém ji použít. Ne že by mluvila moc, to ani náhodou. Už od pohledu byla hodně plachá a stydlivá... roztomilá a vlastně taky moc pěkná... přesto jsme se od ní dozvěděli nejen to, že YangYanga znala nepřímo přes svého kamaráda, který s YangYangem navštěvoval lekce Kung-fu, kde už YangYang získal černý pás a z kampusu, protože oba studovali na stejné universitě, ale taky to... bože... že se jí mega moc líbil a že prý tajně snila o dni, kdy ji konečně pozve na rande.

Občas prý měla pocit, že je do něho moc zamilovaná... hlavně tehdy, když jí věnoval svůj okouzlující úsměv a taky tehdy, když si o něm povídala se svým kamarádem, který měl YangYanga moc rád... jenže ona byla až moc plachá na to, aby s YangYangem prohodila nějaké to slovo, natož tak, aby třeba projevila nějakou pořádnou iniciativu, zvlášť když prý ani on nikdy nejevil jakýkoli větší zájem o její osobu, který by jí snad pomohl, aby nějakým způsobem dokázala překonat svůj strach z odmítnutí spojený s nemalým studem. Proto se pouze usmívala nazpět a ani pouhou náhodou ho nedokázala oslovit jako první... bohužel. Bohužel pro ni a bohužel taky pro YangYanga, protože tohle se už nikdy nestane... ani jeden z nich už nemá možnost spolu promluvit a víc se sblížit a mě strašně moc bolelo pomyšlení na to, že jim to mohlo vyjít, kdyby...

Kdyby co vlastně? Kdyby FengMian nebyla až tak moc plachá? Kdyby YangYang až tak moc neřešil usmíření s Teniem? Kdyby YangYang neumřel?! Bože... netuším, jestli mě bolelo víc pomyšlení na takto zmarněnou lásku, protože ani jeden z nich neřešil své city včas a nic neudělal, aby jim to vyšlo... nebyli si vzájemně lhostejní, tak úžasné a současně mega moc smutné... nebo jestli mě víc bolelo pomyšlení na to, že YangYang by skutečně mohl být šťastný, kdyby neumřel a po návratu domů by FengMian oslovil, což by rozhodně udělal... určitě by to udělal, ach jo a ještě sto milionkrát ach jo... což jsem věděl už před tím a stejně tak jsem si byl jistý tím, že by ho ta holka nedokázala odmítnout, jenže až teď jsem doopravdy věděl, že ona po jejich rande toužila stejně jako YangYang a ještě k tomu dýl než on.

Bože... měl jsem pocit, že se jedná o jinou verzi Romea a Julie, která není až tak moc tragická, protože umřel pouze YangYang, jenže stejně bolestná, nebo i víc, protože YangYanga jsem znal a přál jsem mu štěstí a lásku... přál jsem mu jen to nejlepší... a teď... teď mi nezbývalo nic jiného, než urputně doufat, že odpočívá v pokoji a že jeho duše našla klid. Nešlo zadržet slzy a znovu nebrečet, nedokázal jsem to. FengMian jsme pro jistotu nepřiznali, že o její existenci víme... zahráli jsme to jako by šlo o pouhý zájem o YangYangovy kamarády, v jejím případě kamarádku... a stejně tak jsme jí neřekli o YangYangově zamilovanosti, protože proč otáčet nožem v jejím srdci, že?

Takto snad svou ztrátu překoná líp a nebude se užírat faktem, že přišla o víc, než si myslela, ach jo. Tohle jsme věděli jen my a jen nás tohle pomyšlení bolelo. FengMian jsme tohoto trápení pramenícího z vědění ušetřili, jenže těžko říct, jestli to bylo správné rozhodnutí. Možná by měla všechno vědět a taky by se měla poučit z této chyby... příště by neměla váhat a rovnou i přes strach jít za hlasem svého srdce, dokud má tu možnost... jenže tam, na hřbitově, to ani jeden z nás nezvládl, nešlo jí něco takového říct, no a teď jsme o tom ani nedokázali spolu mluvit, pouze jsme se utápěli ve svých myšlenkách a civěli přes slzy někam do nikam. „Kde je Tenie???" probral z ničeho nic nejen mě, ale taky Hyunieho z transu plného smutných myšlenek svým zoufale zděšeným výkřikem Tae.

„Kam zase šel a kdy? Vůbec jsem si nevšiml... kde je?" mlel jako splašený, zatím co se bezradně rozhlížel kolem sebe, jako by snad mohl svého miláčka někde zahlédnout a to i přesto, že bylo evidentní, že v pokoji s námi už není. Nejdřív jsem měl tendenci podlehnout stejné panice, jaké podlehl Taeyong... zřejmě až moc vynervovaný, aby dokázal v klidu přemýšlet a nevyšilovat... a taky miláček, který rovnou běžel zkontrolovat koupelnu a záchod, se tvářil znepokojeně, ale naštěstí jsem panice nepodlehl, jen jsem se pokoušel přemýšlet, kam to naše ztracené telátko mohlo jít.

Tenie už zase odešel a nikomu nic neřekl, což nás tři překvapilo víc, než když to udělal poprvé i podruhé, protože tentokrát nám připadal mnohem víc mimo než kdykoli před tím a nás i z tohoto důvodu nenapadlo, že by se mohl najednou sebrat a někam beze slova odejít, jenže nemělo žádný smysl bádat nad podobnýma kravinama. Bylo třeba zatoulaného kamaráda najít a zachránit tak Taeho od nervového kolabsu, který mu reálně hrozil. „Možná vím, kam šel." vydechl jsem s nadějí, jakmile jsem si vzpomněl na hotelovou terasu a na fakt, že jsem tam našel Tenieho sedět u menšího bazénu v den YangYangova pohřbu. Mohl tam jít znovu? Kam jinam by šel? „Honem, Ki... kam si myslíš, že šel?" zoufal si Tae, tak jsem jeho i Hyunieho bez dalších řečí zavedl na místo, kde jsem doufal, že bude Tenie a on tam k naší obrovské úlevě skutečně byl.

Jenže ta úleva nás okamžitě přešla, jakmile jsme si uvědomili, co dělá. Tenie neseděl na zemi, ani se nesnažil uklidnit pohledem na město. Bože... Tenie právě přelézal zábradlí, které oddělovalo terasu od hloubky pod ní a přestože tohle nebyl jeden z nejvyšších mrakodrapů v Taipei, ztuhla mi při pohledu na něho krev v žilách. Bylo mi víc než jen jasné, že pád z této výšky by Tenie rozhodně nepřežil... bylo to rozhodně výš než páté patro u nás v Gangnamu a dole je beton, ne tráva... až na to, že jsem ani trochu netušil, o co se to pokouší. Stejně tak ani miláček s Taeyongem netušili, jestli si Tenie chce sednout na zábradlí, aniž by přemýšlel o možných následcích, nebo jestli právě teď chce spáchat sebevraždu, možná i proto okamžik pouze civěli stejně jako já... možná sekundu, dvě... a Ten vůbec nezaznamenal, že má svědky svého počínání.

„Tenieeee!" zaječel z plna hrdla Tae až jsem sebou polekaně trhl nejen já a miláček, ale taky Tenie... naštěstí se nelekl tak moc a naštěstí neslítl dolů, to bych zřejmě nepřežil a Tae už vůbec... na což náš kamarád ztuhl a následně k naší nově obnovené úlevě slezl zpět na terasu. „Zůstaňte tam... nechoďte sem!" ozval se však rozechvěle, jakmile jsme se všichni tři rozběhli směrem k němu. „Už ani krok... nechoďte sem!" naléhal pořád stejně rozechvěle, na což naznačil, že přeskočit zábradlí jako srnka není pro něho žádný problém... Božeee... štěstí, že to neudělal. I tak jsem prodělal menší zástavu srdce, už zase přestala proudit krev v mém těle a nebyl jsem v tom sám. Samozřejmě jsme Tena poslechli, až moc šokovaní na to, abychom mohli jít blíž k němu, zmatení a neschopní jakkoli vyhodnotit tuto situaci. Nebo... vážně chce právě teď spáchat sebevraždu? To snad ne!

„Co... co tady děláš, miláčku?" vydechl zoufale Taeyong s pohledem plným slz, který upíral do Tenovy tváře, až na to, že on mu oční kontakt neoplatil. „Nic." odtušil pořád stejně rozechvěle. „Běžte pryč... chci být sám, tak prosím... běžte pryč." dodal naléhavě, aniž by se na kohokoli z nás tří podíval. „Aby co?" zakňoural zoufale Taeyong. „Abys mohl v klidu skočit dolů? Vážně? Tohle bys mi udělal... opravdu?" naříkal, na což se rozplakal, pravděpodobně nejen proto, že už nejen on měl pocit, že se Tenie chce zabít, ale taky díky představě, že by o svého milovaného přítele skutečně přišel. Můj mozek jako by se v těchto okamžicích totálně zasekl, nechápal jsem. Copak může být Tenie až tak moc sobecký, vážně nechal bolest, aby ho zlomila? Vážně by se dokázal zabít a takto opustit nejen nás kamarády, svou rodinu, ale taky svého miláčka? Copak už Taeyonga vůbec nemiluje???

„Ty nic nechápeš, Taeyongie." odtušil ještě víc rozechvěle Tenie, na což se poprvé od našeho příchodu na terasu podíval někam naším směrem, i když do očí Taemu ne, ani do mých nebo Hyunieho očí se nepodíval. „Vůbec nic nechápeš... nikdo z vás nic nechápe." dodal potichu a mega smutně...

... ale my jsme ho i tak slyšeli, ach jo. „Co... cože?" vydechl zaraženě Tae, jehož tvář nepřestávala smáčet záplava slz, jen vzlykat nejspíš zapomněl. „Jak to myslíš, že nic nechápu?" nechápal. Jistěže nechápal, ani já a Hyunie jsme nechápali, protože jak bychom mohli cokoli chápat, když nám Tenie skoro nic neřekl?! Co jsme měli chápat? Jeho smutek? Jeho bolest ze ztráty blízkého kamaráda? Tohle jsme přece chápali až moc dobře, jen jeho chování se vymykalo jakékoli možnosti našeho pochopení, protože jsme vůbec netušili na co přesně myslí a proč se chová tak, jak se chová. Proč... bože, sakra, ach jo... zraňuje lidi, kteří ho milují a kterým na něm mega moc záleží? Proč nás teď posílá pryč, ještě za takto podivných okolností?

Vážně chce skočit? Vážně si myslí, že jen tak odejdeme a necháme ho, aby spáchal sebevraždu??? Bože... co jen budeme dělat, pokud doopravdy míní skočit? „Nechápete, že..." špitl ještě víc smutně a současně taky mnohem rozechvěleji Tenie, na což se na maličký okamžik zarazil, zhluboka vydechl, hned na to se nadechl a znovu vydechl, aby se mohl konečně zpříma, přesto stále rozechvěle podívat do Taeho uslzených očí. „Nechápeš, miláčku..." opravil své oslovení, jakmile se znovu zaměřil pouze na svého kluka. „že... jestli měl někdo umřít, tak... neměl to být YangYang, ale já! To já si vůbec nezasloužím žít... to já si nezasloužím štěstí a lásku... nemůžu dál žít... prostě nemůžu..."