Min-Ki

Odchytnout taxi a sdělit taxikáři místo kam chceme zavést, naštěstí nebyl až tak velký problém, jenže tahle pozitivní maličkost nikomu z nás nedokázala zlepšit náladu... bohužel... proto jsme celou cestu k Aloft hotelu všichni mlčeli. Já jsem se vší silou pokoušel nebrečet, zatím co jsem se na zadním sedadle tulil ke smutnému Hyuniemu, Taeyong, který seděl vedle něho, civěl sklesle na svého miláčka a Tenie zaujímající místo vepředu vedle řidiče se s unaveně smutným výrazem díval z okýnka. Bože... jsem si víc než jistý, že myšlenky nás všech se zabývaly YangYangem, nebo minimálně já jsem v těchto okamžicích myslel převážně na něho.

YangYanga jsem neznal dlouho, přesto jsem si toho kluka i za tak krátkou dobu, po kterou jsem se s ním setkával v Seoulu, stihl moc oblíbit. Nejen díky jeho úsilí, které vynaložil, aby se mohl usmířit s Teniem jsem v něm viděl úžasné zlatíčko, jímž bezesporu byl, ale taky díky jeho milé povaze, jeho přátelsky hravému chování a v neposlední řadě taky pro jeho vřelý úsměv, kterým na nikom z nás nešetřil... opravdu moc krásný úsměv. Měl jsem ho zkrátka rád... pořád ho mám rád... a proto jsem si z celého srdce přál, aby byl ve svém životě šťastný. Věřil jsem, že po usmíření s Teniem konečně získal tolik potřebný klid, který mu měl umožnit jít svému štěstí a lásce naproti a přál jsem si, aby mu vyšlo všechno, po čem on sám touží. Bože... mega moc jsem YangYangovi přál štěstí, proto mi přišlo téměř nemožné smířit se s faktem, že on už šťastný nikdy nebude.

Navíc jsem netušil, jak se mám smířit s vědomím, že YangYang znovu... tentokrát navždy... zmizel z Tenieho života a už vůbec jsem netušil, jak se s touto ztrátou asi dokáže smířit Tenie. Jediné, čím jsem si byl naprosto jistý, bylo vědomí, že tohle bude ještě mega moc těžké a nejen pro mého milovaného kamaráda, ale pro nás pro všechny. V těchto okamžicích... během cesty na hotel... jsem však litoval nejvíc YangYanga a to i přesto, že mi jeho smrt stále docházela jen tak napůl, protože všechno krásné, co ten kluk už nikdy neprožije, jsem si právě teď uvědomoval víc než kdy před tím.

Dovolil jsem obrovské lítosti, aby svírala mé srdce od okamžiku, kdy jsem se od Tenieho dozvěděl jméno mostu, kam by YangYang vzal dívku svých snů, kdyby ji pozval na rande a stejně tak jsem dovolil slzám, aby v tichosti stékaly po mé tváři, pouze vzlykat jako malý jsem nechtěl, jen abych svým vlastním rozpoložením nerozhodil kluky ještě víc, než už byli. Jediným štěstím bylo, že jsem nějakým zázrakem zvládl nebrečet, takže naši půl hodinovou cestu večerním městem doprovázelo pouze tiché předení motoru... ani písnička z rádia nehrála... a podobné ticho nás doprovázelo, zatím co jsme po vystoupení z taxíku mířili do hotelového pokoje, kde jsme se měli sejít s Kunem. Miláček mě držel něžně kolem pasu, Tae držel Tenieho za ruku a aura smutku, která nás všechny obklopovala, byla téměř hmatatelná.

Překvapilo nás pak zjištění, že Kun už je nějakou tu dobu na pokoji a že pro nás dokonce objednal večeři. „Bylo to tam příšerné." odpověděl unaveně na naši otázku, proč se u rodiny Liu nezdržel tak dlouho, jak původně plánoval. „Myslel jsem si, že Yangovi prarodiče jeho rodiče psychicky podrží, ale dnes jsem zjistil, že opak je asi pravdou." dodal sklesle. „Mají se vším problém, všechno je špatně." „Co se stalo?" vydechl zaraženě Hyunie. „Tak v první řadě jde o YangYangův pohřeb." povzdechl si ještě unaveněji Kun, na což nám vysvětlil, o co přesně jde.

Dozvěděli jsme se, že paní Liu byla až moc zdrcená, aby dokázala plánovat složité tradiční obřady, navíc se chtěla pohřbu zúčastnit a nic složitého by nezvládla ustát, proto si přála mít pohřeb svého jediného dítěte co nejdřív za sebou, bez velkých okázalostí a průtahů, což jsme všichni chápali, jenže YangYangovi prarodiče stejné pochopení jako my vůbec neměli. „V jedné místní farnosti nám vyšli vstříc." pokračoval smutně Kun ve svém vyprávění. „Z nějakého důvodu neřešili, že YangYang nebyl pokřtěný a zavázali se, že pohřeb proběhne v jejich kostele... Nanebevzetí panny Marie, tak se jmenuje ten kostel... prostý obřad bez svlékajících se tanečnic, klidné rozloučení, po kterém..." zarazil se a do jeho očí vyhrkly slzy, které si unaveným pohybem setřel.

„Odvezou YangYangovo tělo na kremaci a urnu dva dny na to Yangovi rodiče vyzvednou a uloží na hřbitově, který náleží ke kostelu, kde proběhne pohřeb." pokračoval ještě víc rozechvěle, zatím co srdce nás všech se svírala očividnou lítostí. Když Kun takto mluvil o pohřbu a o kremaci... Bože... zdála se mi YangYangova smrt mnohem skutečnější, představa rozloučení s ním ještě víc zdrcující a při pohledu na kluky mi bylo jasné, že to vnímají stejně jako já. „Takže pohřeb proběhne v katolickém kostele?!" vydechl rozechvěle Taeyong. „S tím mají YangYangovi prarodiče problém, že?" „Hmmm..." přikývl Kun. „Ukázalo se, že oni jsou až moc tradiční, takže tento pohřeb striktně neschvalují. Už s tím samozřejmě nemůžou nic dělat, bude to tak, jak si paní Liu přála a jak jsem to já domluvil, ale..." povzdechl si.

„YangYangovi prarodiče se pohřbu nezúčastní a nebudou tam ani YangYangovi rodiče, protože i jim účast na pohřbu prarodiče zakázali, namísto toho zítra pojedou do svatyně, kde vykonají vlastní obřady za YangYangovu duši a taky doma už pro něho postavili tradiční oltář s ovocem... je to vážně síla." „Proč jim zakázali zúčastnit se pohřbu?" špitl jsem. „Jak jim můžou něco takového zakázat?" Vůbec jsem nedokázal pochopit jak je možné, že by YangYangovi rodiče mohli souhlasit s něčím tak absurdně šíleným, jako je neúčast na pohřbu vlastního syna. „V Číně se víc jak po staletí traduje, že by rodiče neměli přežít své děti a pokud se tak stane, je narušený přirozený řád." odtušil smutně Kun. „Jak jen to vysvětlit..." zadumal se.

„Prostě... bolest takto postižených rodičů je až moc velká a je vnímána jako prokletí zlými duchy, což by se prý na pohřbu odrazilo na duši jejich dítěte, která by byla bolestí rodičů negativně zasažena a nemohla by v klidu odejít, tak proto se rodiče pohřbů svých předčasně zemřelých dětí v hodně případech nezúčastňují. Jenže paní Liu na YangYangův pohřeb jít chtěla, ale jiný než takovýto obřad by v žádném případě nezvládla... normálně trvají tradiční pohřební obřady tři dny, klidně i dýl... ale nakonec poslechla své rodiče i rodiče pana Liu, kteří to vidí stejně jako její rodiče, takže se ona ani pan Liu pohřbu nezúčastní a prarodiče taky ne, protože je irituje představa katolického obřadu, navíc chtějí doprovodit paní a pana Liu do svatyně, aby alespoň něco proběhlo podle tradice, čímž podle nich zachrání YangYangovu duši." dokončil své mírně zmatené vysvětlování s velkým povzdechem.

Tohle vysvětlení mi přišlo jako docela logické, přesto jsem počínání YangYangových prarodičů neschvaloval, jenže řešit něco takového bylo aktuálně nad mé síly, takže jsem to ani nezkoušel a miláček s Taeyongem taky nevypadali, že by účast nebo neúčast YangYangovy blízké rodiny na jeho pohřbu dokázali nějak víc řešit. Tenie, který se usadil na posteli „hrdliček" pouze mlčky civěl do někam a nijak se nevyjadřoval, jako by úplně všechno z toho, co se tady říká, šlo zcela a totálně mimo něho, ach jo. „Pohřeb proběhne až v šest hodin večer, abychom mohli po skončení obřadu dodržet alespoň jednu z tradic a za YangYangovu duši při západu slunce vyslat každý svůj lampión štěstí, který posvítí na jeho dalekou cestu." ještě jednou si smutně povzdechl Kun.

„Objednal jsem pro nás smuteční limuzínu, abychom nemuseli jezdit taxíkem a s Winwinem se potkáme až na místě." upřesnil další detaily ohledně zítřejšího dne. „Hmmm..." přikývli jsme my tři, jakože jsme se vším srozuměni, pouze Tenie stále mlčel. „Tenie?!" ozval se smutně Tae, kterému samozřejmě Tenieho absence zájmu neunikla. „O čem pořád přemýšlíš?" „O YangYangovi?!" odtušil s rádoby neutrálním výrazem Tenie. „Víc jak čtyři roky jsem na něho vůbec nemyslel a teď na něho myslím pořád." pokračoval s náznakem kousavého sarkasmu v hlase. „Neměl se vracet do mého života... neměl se chtít usmiřovat... prostě neměl." dodal, na což do jeho očí vyhrkly slzy.

„Co to říkáš?" zarazil se po jeho slovech Tae a my tři jsme se zarazili taky. „Lituješ snad vašeho usmíření?" vydechl smutně Kun. „Možná?!" pokrčil rameny Tenie. „K čemu je takové usmíření, když YangYang umřel?" vyhrkl hned na to. „K čemu je to dobré, když jsem ho nadobro ztratil? Neměl se vracet do mého života... měl zůstat v Taipei a zapomenout na mě stejně, jako jsem já zapomněl na něho!" „Tenie..." popotáhl jsem lítostivě a Kun s Hyuniem... stejně jako já... zřejmě nenacházeli jakákoli správná slova, proto na Tena smutně civěli a nic neříkali.

„Na YangYangův pohřeb ale půjdeš, že ano?" vydechl pořád stejně zaraženě Taeyong. Ani on očividně netušil co na Tenieho negativní slova ohledně usmíření s YangYangem říct, proto se aktuálně zajímal pouze o jeho účast na pohřbu. Já jsem vůbec netušil, co si mám o aktuálních Tenieho myšlenkových pochodech myslet, na tož abych tušil, co k tomu říct, ale právě teď jsem neměl sílu na cokoli se ho vyptávat, abych si mohl jeho myšlení ujasnit a nějak se k tomu vyjádřit... nešlo to. „Nevím, jestli tam půjdu." znovu pokrčil rameny Tenie. „Teď nevím vůbec nic!" dodal prudce, na což se zvedl a okamžik na to za sebou práskl dveřmi od koupelny, zatím co my jsme za ním civěli ještě víc zaraženě než před tím. Tae sice vypadal, jako by se chystal něco říct, ale Tenieho dost rychlý odchod mu to bohužel neumožnil, proto už nic neřekl, pouze civěl na dveře od koupelny stejně zaraženě jako my tři...

„Neboj se, Tae... však on tam zítra půjde." ozval se okamžik na to Kun. „Hmmm..." vydechl sklesle Taeyong. „Doufám, že ho nebudeme muset nutit." dodal ještě sklesleji. „Zblázním se z toho všeho... z něho se brzy zblázním!" popotáhl, na což do jeho očí vyhrkly slzy jako hrachy a v dalších okamžicích ho už Hyunie konejšivě objímal, protože se Tae s pláčem vrhl do jeho náruče. Taky do mých očí vyhrkly slzy, zatím co jsem Taeho objal zezadu, abych mohl přispět trochou své útěchy, kterou našemu kamarádovi svým objetím dával můj miláček. Srdce se mi svíralo lítostí a v tu chvíli jsem neřešil čeho přesně a koho se ta lítost týká... asi tak všeho a všech.

Dost dlouho jsme si pak všichni povídali... samozřejmě až potom, co Tae přestal plakat, jen Tenie zůstával zavřený v koupelně... a Tae se nám konečně svěřil se svým vlastním trápením ohledně YangYangovy smrti a prozradil nám, co pro něho ten kluk vlastně znamenal. Znal ho stejně krátce jako já a Hyunie, jenže s ním trávil mnohem víc času a k srdci mu přirostl tak moc až měl pocit, jako by ho znal celé roky. Měl YangYanga mega moc rád, rozuměl si s ním a samozřejmě s ním počítal ve svém dalším životě. Moc si přál být s ním v kontaktu a spolu s Teniem za ním někdy letět do Taipei tak jak mu oba slíbili, ale ne za těchto šíleně smutných okolností.

Přiznal nám, že je pořád ještě v šoku a že se nedokáže smířit s faktem, že jsme přiletěli na YangYangův pohřeb, což bylo těžké na přijetí pro nás pro všechny, Tenieho nevyjímaje... ach jo a ještě sto milionkrát ach jo. Od Taeho jsme se dozvěděli taky to, co jsme už všichni věděli... že nemá jakýkoli prostor vyrovnávat se s YangYangovou smrtí, protože mu dělá obrovské starosti Tenie, který ho přivádí k šílenství svou vzpurně tichou uzavřeností a trápením, které si nechává pro sebe, takže kvůli tomu s ním Tae nemůže sdílet svou vlastní bolest a už vůbec pak nedokáže ulevit Tenieho bolesti, což ho ničí daleko víc než to, co prožívá on sám... zamotaný a začarovaný kruh, který jsme s Taeyongem my ostatní do jisté míry sdíleli. Ani my jsme neměli prostor na vyrovnávání se s YangYangovou smrtí, protože Tenie...

Nebo já a Hyunie jsme to měli dost stejně jako Taeyong, Kun na tom byl přece jen krapet jinak než my. On znal YangYanga skutečně dlouho, měl kotel pěkných, veselých i smutných vzpomínek z dob jejich společného dospívání... z období, kdy YangYang už zase trávil hodně času v San-Mingu, před tím než se ve zlém rozešel s Teniem, což Kun zjistil až roky potom, co se to stalo a to i přesto, že spolu s YangYangem zůstal v jakémsi kontaktu na dálku... navíc na něho aktuálně padalo břímě v podobě nás všech, včetně YangYangových rodičů a samozřejmě ho taky trápil Tenie, kterého měl rád stejně dlouho, jak měl rád YangYanga.

Jenže Kun se uměl nějakým způsobem přepnout na autopilota a dokázal všechno to trápení ustát, navíc k tomu dost úspěšně podporoval trápící se dušičky kolem sebe, což bych já nejspíš nedokázal... ne tak úžasně jako on... takže i teď zvládl téměř nemožné. Dokázal nás nejen vyslechnout... taky já a Hyunie jsme ohledně YangYanga něco málo řekli, i my dva jsme ho měli moc rádi... ale navíc se mu podařilo nás tři aspoň trochu utěšit a dokonce nás přiměl něco málo sníst s tím, že o Tenieho se postará taky, jen ne hned, když právě teď potřebuje být sám. Mrzelo nás, že Tenie s náma takto nemluví. Až na pár prohlášení zatím neřekl ohledně svých pocitů a myšlenek skoro nic, ach jo.

Svorně jsme pak doufali, že se Tenie časem přece jen víc rozmluví a že YangYangovu smrt překoná s naší pomocí, protože sdílená bolest je přece poloviční bolest... alespoň tak se to říká a v mém případě to hodně funguje... a stejně tak jsme doufali, že zítra doopravdy neřekne ne, až přijede limuzína, která nás má odvést k již zmiňovanému kostelu, kde proběhne smuteční obřad. Bože... po našem rozhovoru jsem se cítil o maličko líp, taky Hyunie s Taeyongem vypadali míň smutně, ale je možné, že za jejich útlum mohla z velké části únava, nejen Kunova podpora a možnost o všem společně mluvit a ta stejná únava dolehla i na mě.

Sice jsem zjistil, že je teprve deset hodin místního času, jenže u nás v Seoulu bylo aktuálně jedenáct, navíc jsme vstávali dost brzy a krátký spánek během letu mi nestačil, no a celé odpoledne strávené na pláži sice přineslo chvilkový klid do mé duše, jenže k tomu, abych večer nezačal padat únavou, to taky ani náhodou nestačilo. Ještě než jsme se s klukama rozloučili a zapadli v pokoji vedle, řekl nám Kun, že si já a Hyunie můžeme celé dopoledne a větší část odpoledne dělat co jen budeme chtít a že se všichni sejdeme nejpozději o půl páté před hotelem... na ten čas zamluvil odvoz... a taky nás ujistil, že nemusíme přehnaně řešit, co si na obřad oblečeme, protože ve městech jako je Taipei tradiční pohřební oblečení už dávno neřeší, takže prý můžeme zůstat v černém a nikoho tím neurazíme, taky dobře... ach jo.

Mně i Hyuniemu se mega moc ulevilo, když Tenie konečně vyšel z koupelny, kde byl celou tu dobu zavřený a kde očividně plakal a vyšel zřejmě jen proto, aby nám i on mohl popřát dobrou noc. Samozřejmě se nám neulevilo díky vědomí, že plakal, ale proto, že vůbec vyšel, na což se ho ujali Tae s Kunem a už mu... díky Bohu za to... nedovolili, aby se vrátil do koupelny. Já a miláček jsme pak zapadli v našem pokoji, dali jsme si společně rychlou sprchu a hned na to jsme se spolu přitulili v posteli, kde jsme naštěstí pro nás dost rychle usnuli. Ne že by nebylo na co myslet a ne že by nebyl důvod ponocovat, ale tentokrát byla únava o hodně silnější než naše všemožné smutné myšlenky a pocity, fakt naštěstí. Mě ani Hyunieho pak nepřekvapilo, když jsme po probuzení zjistili, že táhne na poledne, spali jsme mega dlouho.

Trvalo nám však hodně dlouho, než jsme se vykulili z postele. Neměli jsme žádný důvod spěchat, zvlášť když jsme neměli jakékoli plány... mínili jsme až do YangYangova pohřbu zůstat na pokoji a být pokud možno sami, jen my dva a trocha toho klidu. Oběma nám totiž bylo jasné, že později nás už žádný klid nečeká, že to bude mega moc náročné na naši psychiku a to nejen kvůli obřadu, ale taky kvůli klukům, nejvíc pak kvůli Teniemu. Objednali jsme si oběd na pokoj a vzájemnou blízkostí jsme vzdorovali občasným náporům mega velkého smutku, které se dostavily v okamžicích, kdy nám naplno došlo, co je tohle za den a co nás navečer čeká namísto klidu. Bože... poslední rozloučení s YangYangem. Poslední rozloučení s klukem, který byl až moc mladý na to, aby takto umřel. Poslední rozloučení s někým, s kým se ani jeden z nás nechtěl loučit, ne takto sakra.

Mlčky jsme se k sobě tulili i po jídle a vůbec nás nenapadlo vystrčit paty z pokoje a třeba zkontrolovat naše kamarády. Nejspíš toho na nás bylo až moc a tento útlum přišel sám jako taková sebeobrana, ale ať už to bylo díky čemukoli, mlčky jsme odpočívali, zatím co jsme se pokoušeli na nic nemyslet a čas strašně rychle letěl... utekl až moc rychle, ach jo. Oba nás pak hodně překvapilo, když jsme zjistili, že už jsou čtyři hodiny odpoledne a ještě víc nás pak překvapil Taeyong, který se k nám právě snažil mega naléhavě doklepat... zjistili jsme, že je to on jakmile jsme otevřeli dveře... na což vyklepaně zjišťoval, jestli u nás není Tenie. „Ne... není tady." vydechl zaraženě Hyunie. „Vůbec jsme ho neviděli."

„On někam odešel?" špitl jsem zaraženě i já. „Myslíš si, že znovu někam utekl?" doplnil mou otázku Hyunie. „Utekl, jo... už zase utekl, když není tady... takže je jasné, že utekl!" naříkal Tae v reakci na zjištění, že u nás Tenie není. „Proč by měl... sakra... někam utíkat?" nechápal Hyunie. „Copak měl důvod někam utíkat?" „Nevím... nevím, jaký měl důvod... vím jen to, že je pryč, nic nám neřekl, jen zmizel a Kun taky neví, kde může být... prostě je pryč... utekl." lamentoval zoufale Tae, který už očividně Tenieho chování nezvládal, totálně vyšiloval, i když snad neměl žádný důvod k vyšilování. Doufal jsem, že skutečně ohledně svého miláčka reaguje až moc přehnaně, že úplně každý Tenieho neohlášený odchod považuje za útěk, navíc mě napadlo, že i Tenie už musí mít takového dohledu plné zuby, že proto nejspíš odešel a nic klukům neřekl... oba měli na své chování nejspíš právo, oba jsem je chápal... teda, pokud Tenie doopravdy někam neutekl, ale to by snad neudělal, ne?

„Je možné, že se šel jen projít a za chvíli se vrátí, ne?" nadhodil jsem opatrně s nadějí, že se vůbec nemýlím. „Nebo si snad myslíš, že si chce ublížit?" zajímal se podobně jako já opatrně Hyunie. „Kdybych jen tušil, co si mám myslet." nepřestával naříkat Tae. „Možná nechce jít na pohřeb... možná si chce ublížit... možná se šel projít... já už nic nevím, absolutně nic nevím... vím jen to, že už mám všeho plné zuby... nezvládám to." „Klid, Tae." snažil se ho ukonejšit miláček. „Zkus to s ním ještě chvíli vydržet, ano? Věřím, že se všechno ohledně Tena uklidní, že on se uklidní a bude zase jako dřív, jen mu dej víc času a ty sám se tolik nestresuj, zkus... prosím... co nejvíc zachovat klid." „Jak se mám uklidnit, když nevím kde právě teď je a jestli se ještě dnes vrátí?" vyšiloval Tae. „Tady sakra nejsme v Seoulu... tady..."

„Co kdybychom se po něm šli podívat?!" přerušil jsem kamaráda rázně. „Třeba nešel nikam daleko... třeba čeká venku?!" Nechtěl jsem být na Taeyonga hrubý, jenže tyhle jeho řeči mi právě teď přišly dost o ničem, navíc čas letěl a pokud měl jet Tenie na obřad taky, bylo by lepší ho najít a ne jen pouze kecat. Bože... vůbec netuším, kde se to ve mně najednou vzalo, ale vlastně jsem nemusel být až tak překvapený. Občas prostě dokážu být přísný, není na tom přece nic divného. „Fajn... jdeme ho hledat." přidal se ke mně Hyunie, na což chňapl Taeho za paži a rovnou s ním vyšel z našeho pokoje. Dohodli jsme se, že oni se zaběhnou podívat ven a taky po okolí v blízkosti hotelu a já že se projdu po zázemí hotelu, abych zjistil, jestli se Tenie nezdržuje právě tam. Kuna jsme chtěli nechat v klidu a do hledání Tenieho ho pro tentokrát nezapojovat... už tak toho na něho bylo až moc.

Snažil jsem se zhluboka dýchat a zachovat stejný klid, jaký se mi dařilo zachovat až do teď, zatím co jsem běžel k terase, kterou jsem objevil spolu s Hyuniem. Netuším, proč jsem zamířil právě tam, možná to byla intuice, která mi vnukla nápad, abych Tenieho hledal na tomto místě a jakmile jsem dorazil na terasu, zjistil jsem, že se má intuice... k mé nemalé úlevě... vůbec nemýlila. Tenie doopravdy seděl na zemi vedle menšího bazénu a s těžko čitelným výrazem civěl před sebe, vůbec si nevšiml, že jsem přišel až k němu. „Tenie?!" vydechl jsem. „Co tady děláš? Tae tě hledá!" Bože... nikdy by mě nenapadlo, že budu takto přísný i na Tena, jenže jeho nepřítomně lhostejný výraz mě k tomu nutil a zřejmě i Tenie potřeboval, aby na něho byl někdo takto přísný. „Brzy tady bude limuzína... pojedeme na obřad." dodal jsem přece jen o poznání vlídněji, až na to, že s Teniem to ani nehnulo. „Hmmm..." vydechl a dál civěl někam do nikam, na mě se ani nepodíval.

„Tenie!" zvýšil jsem už zase hlas. „Musíš jet s námi na YangYangův pohřeb... prosím, musíš se s ním rozloučit, nebo toho budeš jednou litovat a ty sám víš, jak je hrozné, když máš výčitky svědomí, se kterými už nedokážeš cokoli udělat... když už nemůžeš cokoli změnit, jde si to pouze marně vyčítat... je to tak?" sypal jsem na něho nejen rázně, ale současně taky rozechvěle. Bál jsem se, že udělá chybu, navíc by od něho nebylo fér, kdyby nechal Taeho na pohřbu samotného, ach jo, jenže stejně tak jsem se bál, že já teď dělám chybu, když jsem na něho přísný. Netušil jsem, jestli to na něho zabere, ale zkusit jsem to musel. „Hmmm..." vydechl, jako by mě snad ani nevnímal. Bože... nejraději bych s ním v tuto chvíli zatřásl, aby se už konečně probral, ale takto hrubý bych být asi nedokázal... ne na někoho, koho z celého srdce miluju, na mé zlatíčko a blízkého kamaráda. „Tenie, no tak." naléhal jsem s pohledem do jeho lhostejné tváře...

„Jestli jsi měl YangYanga alespoň trochu rád... jestli miluješ Taeyonga, zvedneš teď svůj zadek a pojedeš s náma do kostela na obřad, rozumíš?" přemlouval jsem ho. „Musíš tam jet... prostě musíš!" „Říkáš, že mám zvednout zadek a jet na pohřeb?" vydechl a od mého příchodu na terasu se na mě poprvé podíval, s očima plnýma slz. „Mám jet na pohřeb?" zopakoval svou otázku rozechvěle. „Fajn, Ki... tak já teda pojedu na YangYangův pohřeb... ok, pojedu tam s váma." S tím se zvedl, věnoval mi další uslzený pohled, na což rázným krokem zamířil ke vchodu do hotelu a já jsem ho rozechvěle následoval. S Hyuniem a stále zoufale se tvářícím Taeyongem jsme se potkali před pokojem kluků, na což se Tae vrhl kolem Tenieho krku a usedavě se rozplakal.

„Nenecháš mě v tom samotného, miláčku... pojedeš tam se mnou, že?" vzlykal Tae, aniž by Tenieho uvolnil ze svého sevření. „Prosím, řekni..." „Pojedu tam s tebou, neboj se." přerušil jeho naléhání Tenie, aniž by se pokoušel uvolnit, spíš naopak, ještě víc se k Taeyongovi přitulil. „Budeme tam spolu." dodal téměř šeptem, ale Tae ho i tak slyšel, stejně jako ho slyšel můj miláček a taky Kun, který právě vyšel z pokoje. Mé srdce se v těchto okamžicích svíralo nemalým dojetím, byl jsem mega moc rád, že se Tenie nechal obměkčit a že ještě víc netrápí svého kluka, kterého přece mega moc miluje... není jen do sebe zahleděný sobec, i když v poslední době se tak chová, ztracený ve své vlastní bolesti, tak trochu sobec... ach jo a ještě stokrát ach jo.

Od nastoupení do limuzíny jsem přestal vnímat čas i svět kolem sebe. Mé srdce se už zase bolestně svíralo, protože jsem moc dobře věděl, kam jedeme. Bože... opravdu se musíme rozloučit s úžasným človíčkem, kterým byl YangYang? Opravdu umřel? Budu mít možnost ještě jednou pohlédnout do jeho tváře? Bude vypadat jako by jen spal? Bože, proč musel umřít? Jen tak napůl jsem vnímal miláčkovu ruku, která mě držela, jen matně jsem vnímal „hrdličky" a Kuna a stejně tak napůl jsem vnímal kostel, u kterého jsme vystoupili a Winwina, kterého jsme potkali uvnitř...

Jen napůl jsem vnímal jeho oznámení, že Ren-Jun musel zůstat v Seoulu a že on je tady jen na otočku, že ještě dnes poletí zpět do Koreje. Utopený ve svých vlastních až moc smutných myšlenkách jsem téměř nevnímal plačící lidi uvnitř kostela, samotný obřad a stále zavřenou rakev... YangYanga nám neukázali, možná taky dobře, nebo možná ne... sám jsem netušil, co bych vlastně chtěl. Hyuniemu tekly slzy po tváři, když nějací mladí lidé... asi kamarádi ze školy... zřejmě vyprávěli během obřadu o tom, jak měli YangYanga moc rádi. Tenie plakal, zatím co se tiskl ke stejně plačícímu Taeyongovi a Kun slzel stejně jako my všichni... i já jsem brečel, protože mi bylo strašně moc líto, že nás YangYang skutečně opustil, už se nikdy nevrátí, nebude s náma mluvit a neusměje se na nás. Už se s ním nikdy neuvidíme, je konec!

Nejspíš to byl moc pěkný obřad, dojemný a taky mega smutný a možná jsem měl víc vnímat všechno dění kolem sebe...

... jenže zrovna tohle mi moc nešlo, jinak bych určitě brečel ještě víc a na to jsem už zřejmě neměl dost síly, už tak jsem brečel až moc. Všechno mi připadalo až moc neskutečné a zároveň až moc skutečné, lámalo to mé srdce, přesto jsem se s YangYangem v duchu rozloučil, došlo mi, že v rakvi leží on a nikdo jiný... došlo mi, že je mrtvý a na všech ostatních bylo poznat, že jim to došlo stejně jako mně. Ani Tenie, když skončil obřad a my všichni jsme vyšli ven před kostel, nepůsobil dojmem, že by ještě dokázal o YangYangově smrti pochybovat, nešlo už o čemkoli smlouvat. Viděl jsem to na něm, poznal jsem to z jeho výrazu... zlomený, smutný a přijímající krutou realitu... jen jsem netušil, jestli je to dobře nebo špatně.

V těchto okamžicích jsem netušil vůbec nic, vnímal jsem pouze smutek a lítost, proto jsem nedokázal přemýšlet o tom, co je a co není špatně. Potřeboval jsem jen na chvíli vnímat své vlastní pocity a stejně tak jsem potřeboval úplně se rozloučit s YangYangem, popřát jeho duši klid a pokoj. „Buď sbohem, YangYangu... odpočívej v pokoji." vydechl plačtivě Kun, kterému zrovna nějaký zřízenec z kostela přinesl naše lampióny, pouze je zbývalo zapálit a vyslat směrem k červánkově zbarvené obloze. Bylo jich šest, pro každého z nás jeden... i s Winwinem Kun evidentně počítal. „Buď sbohem, zlatíčko..." plakal Kun, zatím co jsme si brali naše lampióny, které už zřízenec stihl zapálit. „Sbohem, Yangu... mám tě moc rád." plakal taky Tenie a já jsem brečel ještě víc, když jsem zaslechl jeho slova.

„Sbohem." vydechli jsme my všichni... já, Kun, Tenie, zdrcený Taeyong včetně uslzeného Winwina a samozřejmě taky mého miláčka Hyunieho, zatím co se naše lampióny postupně vznesly vstříc „věčné" pouti, jako se snad vznesla i YangYangova duše...

Sbohem navždy, YangYangu... sbohem...