Jong-Hyun

S rozněžnělým úsměvem jsem se podíval na Min-Kiho, který seděl vedle mě u okýnka a poklidně spal. Miláček spává během většiny letů, ani dnes tomu nebylo jinak, až na to, že tentokrát únava nepřemohla pouze jeho. Taky Taeyong s Teniem, kteří „okupovali" sedadla přes uličku usnuli, pouze já a Kun jsme byli vzhůru a drželi jsme pomyslnou hlídku. Cítil jsem nemalou únavu... vstávali jsme všichni hodně brzy a k lepšímu spánku mi nepomohlo ani to, že jsme s Ki už zase trávili noc v posteli hrdliček... jenže spát jsem z nějakého záhadného důvodu nedokázal a Kun zřejmě taky ne. Něžně jsem pohladil miláčkovy vlásky a můj pohled pak padl na Kuna, který seděl vedle mě na sedadle do uličky, na což se mi dostalo unaveného úsměvu z jeho strany a já jsem mu úsměv samozřejmě oplatil.

Musel jsem uznat, že ten kluk si skutečně zaslouží můj nemalý obdiv. Nebýt jeho téměř stoického klidu, se kterým dokázal ustát všechny možné krizové situace a jeho praktického nadhledu, zřejmě bychom vůbec nikam neodletěli. To on zabukoval tento ranní let, vyřídil všechny možné náležitosti a taky nám v Taipei sehnal ubytování. To on nás určitým způsobem držel celou neděli nad vodou a nedovolil, aby se Tae hroutil kvůli Teniemu, který jakoby se rozhodl, že nejen svého kluka, ale nás všechny psychicky zničí. Nedokázal jsem se však na Tena zlobit, protože mi bylo jasné, že nás netýrá úmyslně, přesto jsem vedle něho pomalu ale jistě ztrácel pozitivní energii, kterou mě i Min-Kiho nabilo sobotní setkání s Eunwoo.

Nešlo o to, že by Tenie nějak vyšiloval. Pokud stále prožíval fázi vzteku, nechával si to pro sebe, což mě bohužel znepokojovalo víc, než kdyby hodně nadával. Působil totiž dojmem, jako by zůstal uvězněný ve svém vlastním světě, vůbec s náma nekomunikoval a své pro nás nejasné pocity ventiloval jen občasným pláčem. Bože... já jsem si něco podobného prožil s Min-Kim a bylo to téměř nad mé síly, možná i proto jsem Tenieho chápal... nekomunikoval podobně jako můj miláček kdysi... jenže stejně tak jsem chápal Taeho, který Tenieho uzavřenost nesl čím dál hůř. Jak bych ho mohl nechápat, když i já jsem dokázal ustát Min-Kiho hroucení jen s pomocí našeho super kamaráda Min-Hyunieho a nebýt jeho, asi bych se ožral a všechno bych vzdal?!

V tomto případě jsme naštěstí měli Kuna... fakt díky Bohu za něho... a nejvíc s jeho podporou jsme dokázali zvládnout celý den a docela normálně fungovat. Tae se samozřejmě pokoušel Tena rozmluvit, Min-Ki se o to pokoušel taky a neúspěšnost jejich pokusů pak deptala nejen je oba, ale pochopitelně i mě... začarovaný kruh... no a Kun se držel nejlíp z nás všech. Všichni jsme si byli jistí, že by Tenie měl víc ventilovat své pocity, že by měl o svém trápení mluvit, jenže ani jeden z nás netušil, jak ho k něčemu takovému přimět a zároveň na něho příliš netlačit, takže dál zůstával ve svém světě a Taeho i nás ostatní téměř ignoroval. Až na pár nutných slov skoro vůbec nepromluvil a jediným štěstím bylo, že dokázal reagovat na vnější podněty, že neupadl do totální apatie vůči všemu a všem stejně jako můj miláček kdysi, fakt naštěstí.

Kun se postaral o naši cestu do Taipei, odpoledne nás všechny vytáhl do města na oběd a taky na procházku a Taeyong po jídle... dokonce i Tenie něco málo snědl... zaběhl do kadeřnictví, aby mohl změnit barvu svých vlasů. Prohlásil, že ta do růžova ho už začíná mega moc štvát a že potřebuje takovou barvu, která by se víc hodila k aktuální situaci a jeho chmurnému duševnímu rozpoložení, ale že nemá nervy na to, aby si vlasy barvil sám, na rozdíl od mého miláčka, kterého prý podobná činnost uklidňuje. Jednou z víc pozitivních událostí byl pozdněji odpolední telefonát s Min-Hyunem. Pochopitelně jsme s miláčkem našemu kamarádovi mega moc přáli jeho štěstí a měli jsme radost, že se mu daří ve škole, že má nové kamarády a že si užívá krásy japonského velkoměsta a jedinou vadou byl fakt, že mu už zase něco tajíme.

Jenže my oba jsme si byli jistí, že není nutné Minieho zatěžovat našim trápením ohledně YangYangovy smrti... trápení téměř dokonale potlačené kvůli Teniemu a starosti o něho... a stejně tak jsme neviděli důvod, proč by si on měl na dálku dělat starosti o Tenieho, proto jsme mu vůbec nic neřekli a Minie pochopitelně nemohl nic tušit, ještě že tak. Ani ségře jsem pro jistotu neřekl, co se stalo a pořád děje, pouze Ki večer zavolal své mámě, aby věděla, že se v pondělí hned ráno chystáme odletět do Taipei a taky jí přiznal, proč tam poletíme. Ji-Woo byla úžasná jako vždy, což byla další pozitivní událost tohoto jinak dost smutného dne. Měla pro nás nejen slova pochopení, ale taky slova útěchy... fakt zlatá žena a já bych si nemohl přát lepší „tchýni" a Ki by si nemohl přát lepší mámu.

Dnes ráno nás všechny překvapil Tenie svým nečekaným zájmem o dění kolem sebe, respektive o YangYangův pohřeb. Netušili jsme totiž, že dostatečně vnímá a že je informovaný ohledně naší cesty, což kupodivu byl, až na to, že nás nepřekvapil jen svým náhlým zájmem, ale taky svým prohlášením, že by chtěl zůstat doma v Seoulu a ne proto, že se na YangYanga pořád zlobí, ale proto, že prý na jeho pohřeb není dostatečně připravený, a že když prý nepoletí do Taipei, může alespoň trochu věřit, že YangYang vůbec neumřel, že je stále živý a zdravý doma se svými kocourky. Bože zachraň Tenieho... kdybych nemluvil s Eunwoo, nejspíš bych si myslel, že se náš kamarád dočista zbláznil, takto mě napadlo, že u něho jde o fázi smlouvání, zřejmě nějakým způsobem prolínající se s fází popírání a možná i vzteku.

Nebylo to nic, co by nás mohlo uklidnit, i když fakt, že s námi začal víc komunikovat, navíc sám od sebe mluvil o YangYangovi, byl vlastně dost pozitivní. Jenže my jsme Teniemu nemohli vyhovět. Pochopitelně jsme jeho žádost zamítli a nejen z důvodu, že už měl Taeyongem sbalený kufr... díky Bohu, že měl stále platný pas, ostatně štěstí to bylo i u mě a u Min-Kiho... koupenou letenku, zamluvený pokoj a zaplacenou zálohu, ale taky proto, že bychom ho ani za nic na světě nenechali samotného doma bez jakéhokoli dozoru, případně podpory a útěchy. Dalším důvodem byl stejně smutný fakt a to ten, že kdyby s náma neodletěl, jednou by toho mega moc litoval, což jsme mu samozřejmě nezapomněli říct a Tenie ač velice nerad, dokázal přece jen mírně neochotně uznat, že asi máme pravdu. Nakonec souhlasil, že teda poletí do Taipei, ale jestli půjde na nějaký pohřeb, to se prý ještě uvidí.

O tomto jsme se s ním však nemínili dohadovat. Nám všem se totiž hodně ulevilo, že ho nemusíme táhnout do taxi a do letadla „násilím" a věřili jsme, že jeho účast na pohřbu chudáčka YangYanga se nějak vyřeší až na Tchaiwanu, ke kterému jsme se aktuálně úspěšně přibližovali. Taky se nám hodně ulevilo, že Tenie dokázal prolomit bariéru mlčení... těžko říct na jak dlouho... a že už není tak moc uzavřený ve svém vlastním světě. Právě teď on, Tae a Ki zůstávali ukolébaní spánkem, taky Kun nakonec usnul a já jsem se snažil odpočívat alespoň tak, že jsem civěl z okýnka, zatím co jsem se pokoušel nemyslet na důvod našeho letu do Taipei ani na to, jak všechno bude probíhat dál.

Let mi však připadal téměř nekonečný, tentokrát mě civění z okýnka vůbec nebavilo, proto mě mega moc potěšilo, když se konečně ozvalo oznámení jak v korejštině, tak čínštině, že se máme připoutat, protože budeme brzy přistávat. Zmatek na letišti a shánění taxi nám už zase pomohl zvládnout Kun. Všechno bylo až moc hektické a zmatené a jedině on byl schopný se domluvit a všechno vyřídit, protože Tenie už zase nejevil dostatečný zájem a já s Ki čínsky mluvit bohužel neumíme, stejně jako to neumí Taeyong.

Jediným štěstím bylo, že u taxíků byl ještě větší klid než v hale... zřejmě většina lidí měla v plánu jet busem, nebo ještě stále hledali své kufry, taky možnost... a já jsem si až teď uvědomil, že pohled na město, nad kterým jsme před tím přelétali, byl dost pěkný a že taky prostředí haly včetně stání pro taxíky patřící k mezinárodnímu letišti Tchao-jüan jsou nejen moderní a vzdušné, ale navíc příjemné na pohled...

... až na ty zmatky, ty mě teda neberou a brát ani nebudou. Netuším, jak dlouho trvala naše cesta k hotelu. Já i miláček jsme fascinovaně civěli na ulice, kterými jsme projížděli... v Číně ani na Tchaiwanu jsme nikdy nebyli, takže jsme byli mega moc zvědaví... a věděli jsme pouze to, že náš hotel jménem Aloft Taipei se nachází ve čtvrti Zhongshan, kde prý nedaleko bydlí YangYangovi rodiče a kde samozřejmě bydlel i on, než umřel. Kun jel druhým taxíkem, Tenie už zase mlčel a díval se z okýnka zadumaně bez většího zájmu, za to já, Ki a Tae jsme užasle civěli kolem sebe a možná mírně přehnaným zájmem o neznámé město jsme se snažili prozatím potlačit nejen smutek ohledně YangYangovy smrti, ale taky strach, že se Tenie opět vrací do starých kolejí zarytého mlčení a jisté apatie.

Bylo na co se dívat, ne že ne. Taipei je na první pohled moderní město plné života a stejně tak je moderní, navíc docela dost luxusně vypadající náš hotel...

... no a luxusně pak nevypadala jen vstupní hala s recepcí, ale pravděpodobně i zbytek hotelu, včetně našich pokojů...

Jediným štěstím bylo, že tento hotel nebyl přemrštěně drahý a že Kun souhlasil s tím, že se s ním finančně vyrovnáme až později a nejen co se zálohy za ubytování týká, ale taky peněz za letenky a cestu taxíkem. Další náklady jsme si už chtěli platit sami, jak jinak než kartou. Tady na hotelu bychom se sice já, Min-Ki i Tae domluvili anglicky... jistě i na letišti, jenže tam jsme na nějaké domluvy v angličtině neměli nervy... ale i tak jsme byli moc rádi, že Kun nás už nějak automaticky zapsal, pro všechny vyptal karty a taky nás navigoval, abychom bez problémů našli naše pokoje. Já a miláček jsme měli svůj samostatný pokoj a Taeyong, Tenie a Kun měli pokoj společný, na stejném patře hned vedle toho našeho a byli tam spolu zřejmě proto, aby se ušetřily nějaké ty peníze, ale taky proto, aby tam Tae nebyl na Tenieho sám.

Právě teď jsem však nechtěl myslet na jakékoli trable a trápení, raději jsem spolu s Min-Kim prozkoumal jak náš pokoj, včetně sociálního zařízení, tak částečně i pokoj kamarádů. V těchto okamžicích jsem si totiž připadal jako nějaké malé dítě, které baví objevovat svět a miláček na tom nebyl jinak... on byl nadšenější než já a taky o hodně zvědavější... proto jsme brzy na to šli prozkoumat další kousek hotelu a nás oba moc potěšilo, když jsme zjistili, že součástí je terasa s menším bazénem, kde se dá super relaxovat na relativně čerstvém vzduchu, navíc je tam dost dobrý výhled na město... krása.

Min-Ki

Celý let jsem podle očekávání prospal a od chvíle, kdy jsme vystoupili z letadla, nestačil jsem žasnout, zřejmě i proto jsem úplně vypustil z hlavy, proč jsme vlastně na Tchaiwan letěli. Měl jsem pocit, jako bychom byli na nějakém super výletě, všechno mi přišlo zajímavé a úplně jiné, než znám... jiné než v Koreji a jiné než třeba v Osace... a těžko říct, jestli to bylo tím, že všude kolem nás zněla čínština nebo tím, že to tady skutečně je jiné, ale určitě ne horší. V Taipei se mi hned od prvního okamžiku líbilo, užíval jsem si cestu taxíkem i nějakou čínskou písničku, kterou si taxikář pobrukoval spolu s rádiem a stejně tak jsem byl unešený z hotelu, který pro nás vybral Kun.

V těchto okamžicích se mi dost dobře dařilo odolávat všem chmurám a nejspíš to tak bylo nejen díky mému nadšení z nového prostředí a díky podobně velkému nadšení, které bylo patrné na Hyuniem, ale taky proto, že jsem to takto opravdu chtěl a vlastně i moc potřeboval. Mega velká starost o Tenieho mě vyčerpávala stejně jako mega velká lítost, že se tak moc trápí a ještě víc mě vyčerpávala bezmoc, kterou jsem ohledně svého milovaného kamaráda pociťoval. Přál bych si ulevit jeho bolesti, jenže i kdyby to snad šlo, i kdybych věděl jak na to, Tenie nevypadal, že by o to stál. Dokonce ani Taeho nevpustil do svého světa trápení, plácal se v tom sám a nikdo z nás čtyř bohužel netušil, co s tím dělat, takže jsme v podstatě nedělali nic, ach jo.

Tenieho tichá uzavřenost rozhodně nevyčerpávala, nefrustrovala a netrápila pouze mě, ale nás všechny... Taeyonga pochopitelně nejvíc... jenže já jsem se nechtěl sesypat, proto jsem potřeboval všechno trápení alespoň na chvíli pustit z hlavy a odreagovat se tak, jak mně a Hyuniemu poradil Eunwoo, což se mi naštěstí od příletu do Taipei dařilo a já jsem za to byl mega moc rád. Cítil jsem, že kromě odpočinku musím načerpat co nejvíc pozitivní energie, abych pak dokázal zvládnout vlastní smutek, který by mě jinak totálně převálcoval v okamžiku, kdy mi naplno dojde, co se stalo chudáčkovi YangYangovi... je jisté, že si na jeho pohřbu mnohem víc než dosud uvědomím, že skutečně umřel... ale taky proto, abych mohl být lepší oporou pro Hyunieho, nejvíc pro Tenieho a s velkou pravděpodobností taky pro Taeho, který se bude muset porvat jak s vlastními pocity, tak s pocity svého miláčka.

Bože... Kun přece nemůže být na podporu nás všech sám a je fuk, jak dobře to zatím zvládá a jak úžasný je. Kun je přece jen pouhý člověk, i on rozhodně potřebuje něčí podporu. Na tohle všechno jsem myslel ještě ráno před odletem, pak už ne, protože jsem v letadle usnul a po příletu do Taipei to zůstalo pouze v mém podvědomí, zatím co jsem se s nadšeností malého dítěte kochal prostředím kolem. Kupodivu to šlo samo, nemusel jsem potlačovat smutné myšlenky nějak na silu. Aktuálně jsem skutečně... navzdory předchozímu trápení... vnímal pouze klid, krásy metropole a taky Hyunieho úžasnou blízkost. Na terase hotelu, kterou jsme společně objevili, jsme se nějakou tu chvíli zdrželi... nebyl důvod někam spěchat. Krásně svítilo sluníčko... bylo tady o hodně tepleji než v Seoulu, i když i u nás zřejmě panovalo babí léto... pofukoval jemný vánek a my oba jsme se aktuálně cítili dobře.

Byl jsem si zcela jistý, že Hyunie právě teď pociťuje stejný klid na duši jako já, za což jsem byl opravdu moc rád. Věděl jsem, že i on potřebuje vypnout a odpočinout si. Stáli jsme u zábradlí vedle menšího bazénu, tulili se k sobě a jen mlčky sledovali město kolem nás. Přestože jsme nebyli na vrcholu nejvyššího z místních mrakodrapů, i tak jsme měli okolí jako na dlani a byl to doopravdy moc pěkný výhled. Neměli jsme potřebu mluvit, stačilo nám, že jsme tam spolu a že se nám oběma na nějakou tu chvíli podařilo „utéct" od společného trápení. Možná bychom tam stáli až do večera, kdyby pro nás nepřišel Kun s tím, že se už bál, jestli jsme se někde neztratili, na což se zajímal, jestli chceme objednat oběd na pokoj nebo raději zajít do místní restaurace.

„Dáme si oběd s váma na pokoji." rozhodl za nás za oba Hyunie po Kunově sdělení, že Tenie a Taeyong nechtějí jít mezi lidi a že on pro zatím zůstane s nimi. Nebyl jsem proti, zvlášť když jsem si uvědomil, že jsme se „hrdličkám" nevěnovali dost dlouho a že je na čase zkontrolovat, jak se oba naši kamarádi právě teď cítí, kromě toho, že zřejmě nemají náladu na lidi, proto chtějí zůstat ve svém hotelovém pokoji. Bohužel mě nijak nepřekvapilo, když jsem zjistil, že Tenie sedí mlčky na posteli s pohledem upřeným někam do neznáma, jako by mu byl ukradený celý svět. Kluci si zabrali postel blíž k oknu, respektive Tae ji zabral a teď seděl vedle svého miláčka stejně mlčky jako on, jen s tím rozdílem, že jeho výraz vypadal mnohem smutnější než ten Tenieho, což však pro mě nebyla žádná útěcha.

Byl jsem si totiž jistý tím, že Tenieho méně smutný výraz nesvědčí o tom, že by se netrápil, ale o tom, že se uzavírá víc a víc do sebe, takže se trápí vnitřně bez možnosti své pocity ventilovat, což vlastně dělal... kromě občasného pláče... celou neděli, jenže teď mi přišel mimo ještě víc než byl v Seoulu a mnohem víc mě proto znepokojoval. Vůbec jsem však netušil, co bych měl udělat, abych prolomil tuto mlčenlivou atmosféru, neměl jsem ponětí jak Tenieho rozmluvit nebo jen utěšit a stejně tak to netušili ani Hyunie s Kunem, proto nás dusivé mlčení provázelo i během jídla. Moje pohoda se bohužel začala rozplývat jako pára nad hrncem... nešlo s tím nic dělat, zvlášť když jsem si všiml, že Tenie skoro vůbec nejí a v miskách s jídlem se převážně rýpe.

„Potřebuju teď zajít za paní a panem Liu." oznámil nám Kun, jakmile jsme dojedli náš oběd a pokojová služba odnesla nádobí. „Půjdeš tam se mnou, Tenie?!" podíval se smutně na Tenieho. „Paní Liu by tě ráda viděla, chce..." „Ne!" přerušil ho však nejen rázně, ale současně taky rozechvěle Tenie. „Nechci se vidět s paní Liu... rozhodně ne dnes a nejspíš ani zítra, nikdy... a nechci jít k YangYangovi domů... nechci!" „Chápu." povzdechl si ještě víc smutně Kun. „Nebudu tě do ničeho nutit... chápu." „Díky." téměř zašeptal Tenie, na což se přemístil zpět na svou postel, zatím co já, Hyunie a Tae jsme na něho mlčky civěli. Bylo nám jasné, proč nechce jít k YangYangovi domů a stejně jako Kun jsme ho nemínili do čehokoli nutit, pouze jsme doufali, že neřekne ne, až se zítra budeme vypravovat na YangYangův pohřeb. Netuším, co bychom dělali, kdyby tam jít odmítl.

„Nechceš vidět alespoň YangYangovy kocourky?" vydechl jsem přece jen, tak trochu proti své vůli. Nevím, proč mě napadlo, že by ho právě teď mohli tito roztomilí tvorové alespoň trochu rozveselit, vážně netuším, jak mi něco takového mohlo přijít na mysl. Byl to totálně blbý nápad vzhledem k tragicky smutným okolnostem, což jsem si okamžitě uvědomil, takže jsem už dopředu počítal s Tenieho zamítavou odpovědí. „Ne, nechci vidět YangYangovy kocoury... už mě nezajímají." odpověděl téměř chladně, na což demonstrativně zavřel oči, jako by nám tím chtěl dát najevo, že ho nezajímá vůbec nic, nejen Louis s Leonem. Bolestivě mě píchlo u srdce a taky jsem na okamžik zatajil dech, když mi při pohledu do Tenieho tváře naplno došlo, že ho doopravdy nic nezajímá a že se svým útěkem od vnitřní bolesti totálně vzdaluje nejen celému světu, ale současně taky nám všem, dokonce i svému miláčkovi Taemu...

... Bože, tak smutné. „To nic, Ki." ozval se smutně Taeyong. „Necháme ho teď být, ano? Nemá smysl se o něco pokoušet." dodal nejen smutně, ale současně taky rezignovaně. „Hmmm..." přikývl jsem rádoby smířeně, přesto s obrovskou touhou, aby mělo smysl o něco se pokoušet a aby něco... cokoli... vytáhlo Tenieho z jeho rádoby ochranné ulity, protože jsem si až moc dobře uvědomoval, že tento způsob, jakým se chudáček Tenie aktuálně vyrovnává se svou ztrátou, není zrovna ten nejlepší. Spíš naopak, ze své vlastní zkušenosti jsem moc dobře věděl, že tímto způsobem, pokud to bude trvat dýl, uškodí nejen sám sobě, ale taky nám všem, kterým na něm mega moc záleží. Bože... strašně moc jsem se bál, že Tenie ztratí sám sebe, že se třeba zblázní... teda, pokud se tak už nestalo... ach jo a ještě stomilionkrát ach jo. Můj klid, který u mě přetrvával od příletu na Tchaiwan až do oběda, byl už totálně pryč. Už zase jsem pociťoval napětí, smutek a mega velký strach o Tenieho.

„Nebudu Tena nutit, aby šel se mnou." povzdechl si v reakci na Taeho slova Kun. „Ale nechat ho, aby seděl jak pecka na pokoji, to asi ne." pokračoval vážně, s pohledem, který věnoval našemu svět ignorujícímu kamarádovi. „Asi by nebylo rozumné, kdyby Ten zůstal na pokoji sám a taky by nebylo rozumné brát vás ostatní sebou, ještě když vůbec netuším v jakém stavu paní a pan Liu aktuálně jsou... den před pohřbem, chápete..." ještě jednou si smutně povzdechl a my tři jsme přikývli, jakože chápeme. Paní a pan Liu jsou jistě zoufalí a kdo by na jejich místě nebyl, že? Určitě by se nehodilo, kdyby k nim do domu přišli cizí lidé a den před pohřbem jejich syna se s nimi seznamovali... ne, to by se ani trochu nehodilo! Bože... kéž bychom tady přiletěli za jiných okolností. Kéž by šlo pouze o naši slíbenou návštěvu a úžasný výlet. Kéž by nás zítra nečekal YangYangův pohřeb.

„Měli byste však vyrazit někam do města na procházku, když je tak krásné počasí... trochu se odreagovat a uvolnit, no a Tena samozřejmě vytáhnout ven taky." dodal Kun, na což se Hyunie mírně pousmál, pouze Taeyong se tvářil pochybovačně a já jsem si taky nemyslel, že by se nám právě teď mohlo podařit nějakým nenásilným způsobem vytáhnout Tenieho ven a to i přesto, že by mu procházka určitě prospěla, nám všem by prospěla. Já sám bych rád vyrazil na průzkum Taipei, zvlášť když mě až moc zajímalo, jak tady YangYang žil, i když... Bože... vlastně jsem si nebyl jistý, jestli je to až tak dobrý nápad. Nejlepším průvodcem po Taipei by totiž byl YangYang, jenže tohle se nikdy nestane... nikdy nás po Taipei neprovede, protože umřel... a procházka městem, kde žil a už bohužel nežije (doslova, jak kruté), by nás nemusela ani trochu odreagovat, ale ještě víc nás zdrtit.

Aktuálně jsem vůbec netušil, co s tím, jenže sedět na hotelu se mi taky nechtělo, ještě když bych musel sledovat, jak Tenie mizí v hlubinách své vlastní mysli... jako bych sledoval sám sebe, když se mi dělo něco podobného... a to se mi nelíbilo o nic víc, než procházka po Taipei a trápení ohledně YangYanga. „Máš nějaký návrh, kam bychom mohli vyrazit?" zajímal se miláček, který očividně nemínil ztrácet jistý optimistický nadhled a to i přesto, že ani on už nebyl v takové pohodě, v jaké byl na terase s bazénem. „Mohli bychom tě třeba doprovodit k domu, kde bydlel YangYang?!" dodal přece jen mírně nejistě, jako by o své otázce on sám pochyboval a zřejmě skutečně pochyboval, tak jako já.

„Zapomeň, tam já rozhodně nepůjdu!" ozval se však rázně Tenie a to dřív, než stihl Kun cokoli odpovědět. „Na žádnou procházku do města nepůjdu... běžte tam sami, když to tak moc chcete, já zůstanu tady." dodal nekompromisně, sjel nás všechny odmítavým pohledem, na což znovu zavřel oči. „A co takhle si vyrazit na pláž?!" pousmál se mírně křečovitě Kun. „S tím bys neměl problém, Tenie?" „Klidně... jeďte všichni na pláž... já zůstanu tady." trval si na svém Tenie, jaká škoda. Kunův nápad ohledně výletu na pláž mi momentálně přišel jako mnohem lepší než jeho původní návrh na procházku ve městě, zvlášť když se jedná o moře a to přece dokáže vnést trochu toho klidu do duše. My všichni jsme potřebovali co nejvíc klidu, protože zítra... ach jo... zítra už nebude žádný prostor na klid, zítra nás čeká mega velká lítost a slzy...

„Miláčku, prosím." zanaříkal Tae, přestože ještě před chvílí říkal, že máme Tena nechat být. „Zblázním se, pokud zůstaneme celý den zalezení v hotelu... potřebuju na vzduch... prosím, Tenie... pojeďme na pláž... prosím, pojeď taky, ano? Tenie... opravdu tě moc prosím... neříkej ne." naléhal na svého kluka a Tenie si zmučeně povzdechl. „Fajn, Taeyongie..." podíval se na Taeho, na což se tak trochu neúspěšně pokusil o náznak úsměvu. „Pojedeme na pláž, když to tak moc chceš." „Vážně?" zajásal Tae po jeho slovech. „Hmmm..." přikývl mírně neochotně Tenie, na což se na něho jeho miláček vrhl, aby ho mohl nejen vroucně obejmout, ale taky popusínkovat jeho tvář a rty. Taeyong v těch okamžicích působil dojmem roztomile se radujícího dítěte a přestože Tenie z jeho radosti nebyl příliš nadšený, přece jen se dokázal usmát o maličko upřímněji.

Měl jsem z Tenieho souhlasu stejně velkou radost jako Taeyong, protože to znamenalo, že přece jen není až tak lhostejný, jak se ještě před chvílí zdálo a já jsem moc doufal, že to tak už zůstane a že se znovu nevrátí ke své lhostejné apatii, případně odmítání. Navíc to znamenalo, že skutečně vyrazíme na pláž, aniž bychom si museli dělat starosti o Tenieho a taky o Taeyonga, který by rozhodně zůstal na hotelu, pokud by Tenie výlet na pláž odmítl. Hyunie se mlčky usmíval a taky Kun se culil, na což vytáhl mobil z kapsy. „Zavolám vám taxi, aby vás odvezlo na Shalun beach." oznámil nám své počínání hned na to. „Mohli byste sice jet busem, ale cesta by trvala jednou tak dlouho, navíc byste se mi tady mohli někde ztratit." dodal s menším úsměvem. Další okamžik na to nám všem ukázal mapu na svém mobilu... díky Wi-Fi... abychom měli lepší povědomí o tom, kam že to vlastně pojedeme...

„Sice jsem tama nikdy nejel, ale i tak vím, že je to moc pěkná vyjížďka kolem řeky Tamsui, navíc Shalun je moc krásná pláž." vydechl Kun, jakmile jsme se já, miláček a Taeyong nahrnuli k jeho mobilu, abychom na mapu dobře viděli, pouze Tenie zůstal sedět na posteli. „Jsem si jistý, že se vám tam bude líbit." dodal s pořád stejným úsměvem. „Rozhodně se nám tam bude líbit!" vyhrkl jsem, na což se na mě neusmál jen Kun, Tae, ale taky Hyunie, až na Tenieho, ten už zase působil dojmem ztělesněné lhostejnosti, ach jo. Před hotel jsme pak vyšli všichni společně, i Tenie šel naštěstí dobrovolně, přestože ho Tae držel za ruku. Na ulici před Aloft hotelem nám Kun zavolal taxi tak, jak slíbil, dokonce nám dal nějaké tchaiwanské dolary na taxi tam i zpět s tím, že peníze teď nemáme řešit a brát to jako menší dárek, což se nám nejdřív moc nezamlouvalo, ale nakonec jsme se nechali přesvědčit.

Rozloučil se s námi pak s tím, že nemusíme spěchat zpátky na hotel, že by bylo fajn počkat si na pláži na západ slunce, navíc on se prý u rodiny Liu taky zdrží až do večera. Musí prý YangYangovy rodiče nejen zkontrolovat a ujistit se, že jsou v relativním pořádku, že se na ně sousedé nevykašlali, pozdravit YangYangovy prarodiče, kteří už snad přiletěli z Číny, ale taky se případně postarat o kocourky, navíc příliš krátká návštěva by ani nebyla slušná, což jsme všichni chápali.

Dohodli jsme se tedy, že se sejdeme večer na pokoji u kluků, aby nám Kun mohl sdělit všechny podrobnosti ohledně YangYangova zítřejšího pohřbu... ach jo a ještě stomilionkrát ach jo... ale Kun nás nabádal, abychom pro teď všechny smutky pustili z hlavy a chovali se, jako bychom byli na výletě, protože zítra už nepůjde na smutek zapomenout, což nám bylo víc než jen jasné. Já, Hyunie a Tae jsme dnes chtěli zapomenout a Tenie... těžko říct, co chtěl Tenie, věděli jsme jen to, co aktuálně nechce, bohužel.

Cesta taxíkem kolem řeky Tamsui... naštěstí taxikář porozuměl, že chceme zavést na Shalun beach... byla vážně moc pěkná...

Já, miláček a Tae jsme už zase fascinovaně civěli kolem sebe, pouze Tenie se opět vrátil do své lhostejnosti a jediným štěstím bylo, že neplakal, pouze se tvářil vážně, a jak jsem už zmínil, taky lhostejně, což se nezměnilo ani potom, co jsme se po nějaké té půlhodině dostali na pláž, která se nám třem zdála ještě úžasnější, než říkal Kun. Momentálně jsem se však nemínil trápit Tenieho rozpoložením, protože bylo až moc krásné počasí na to, abych se pořád jen trápil a pláž, kde jsme se skutečně zdrželi až do večera, byla taky až moc krásná, takže nejen šum hravých vlnek, modrá obloha a později červánky doprovázející úžasný západ slunce, dokázaly zahnat všechny nežádoucí myšlenky, které by snad na mě chtěly dotírat... jistěže chtěly... ale o můj aktuální klid se zasloužil samozřejmě taky můj miláček, který byl fascinovaný okolím stejně jako já. Oba mega moc milujeme moře, zvlášť když jsme u moře de facto vyrůstali a tohle prostě stálo za náš obdiv...

Kdybychom tady byli na výletě, určitě bychom si postavili hrad z písku a zapojili bychom taky Taeyonga, který vypadal stejně nadšeně jako my dva, ale takto jsme se jen procházeli po pláži a taky seděli v písku tak dlouho, než se obloha zbarvila do červánkových barev, na což ještě víc potemněla. Moc jsme nemluvili, jen občas jsme si něco řekli, protože jsme z velké části relaxovali a k mé nemalé radosti dokonce i Tenie působil dojmem, jako by se uvolnil a víc se zajímal o prostředí kolem, přestože ani zdaleka ne s takovým nadšením, jaké jsme projevovali my tři.

Po západu slunce bylo na čase vrátit se na hotel, přesto jsme se ještě zašli podívat do doků, kde kotvily lodě pro přívoz a právě tam jsme si mínili odchytnout taxi. Při pohledu na kotvící loďky mě s dost velkou lítostí napadlo, že je vážně škoda, že tady nejsme na výletě. Plavba po řece by byla nejen moc pěkná, ale navíc taky romantická, jenže jak bychom mohli prožívat romantiku, když tohle není obyčejný výlet?! Znovu a ještě bolestněji jsem si uvědomil, že jsme tady přiletěli kvůli YangYangově pohřbu a že na nějakou romantiku nemáme nárok a je docela fuk, že jsme na to já, Hyunie ani Tae celé odpoledne až do teď vůbec nemysleli, nebo alespoň já jsem na nic smutného až do teď nemyslel. Dokázal jsem vypnout, dokázal jsem relaxovat, jenže nejspíš nastal čas vrátit se do kruté reality.

„Tam ten most..." ozval se nečekaně Tenie, i když docela dost potichu a taky smutně. Celou dobu na pláži ani jednou nepromluvil, takže nás všechny mega moc překvapil tím, že promluvil právě teď a nejen proto jsme se se zájmem podívali na úžasně osvícený most v dálce, který nám ukazoval.

„Jmenuje se prý Most milenců a YangYang by tam určitě vzal FengMian, kdyby ji pozval na rande." dodal o poznání smutněji. Po jeho slovech se mé srdce sevřelo obrovskou lítostí a jsem si jistý, že nejen to mé. Bože... YangYang by tam vzal dívku svých snů? Vzal by ji tam, určitě, jenže nevezme, protože neudělá už vůbec nic... umřel! Do mých očí vyhrkly obří slzy, na což si mě k sobě miláček přitulil, očividně rozechvělý stejně jako já. Cítil jsem, že je načase vrátit se do reality a uvědomit si, proč jsme v Taipei a že to rozhodně není kvůli relaxu a krásám zdejší metropole nebo přírody, jenže připomínka YangYangovy promarněné lásky a romantiky, kterou nikdy s FengMian neprožije... pokud by teda svolila a na rande s ním šla, jenže já jsem pochyboval o tom, že by ho dokázala odmítnout... mě zasáhla přímo do srdce jako dobře mířená střela.

Jak jsem vůbec mohl pomyslet na svou vlastní romantiku, když YangYang... Bože... Mé srdce právě teď ronilo stejně obří slzy, jaké ronily mé oči a taky Taeyong se zdál být Tenieho sdělením otřesený, jako by i on myslel na to stejné jako já s Hyuniem a Tenie se díval na most s těžko čitelným výrazem, i když smutek u něho zřejmě převládal. „Už tady nevydržím ani minutu... pojeďme na hotel." vydechl rozechvěle Tenie a ani jeden z nás neměl jakékoli námitky. Doopravdy bylo na čase se vrátit, náš výlet skončil...