Min-Ki

Byl jsem na nervy od okamžiku, kdy jsme zjistili, že Tenie zmizel. Mega moc jsem se snažil nevyšilovat, pomáhal jsem s hledáním našeho kamaráda, jenže jsme ho nikde nenašli a náš neúspěch mi na klidu rozhodně nepřidal. Když jsme večer... já, Hyunie a Kun... seděli v obývacím pokoji a Taeyong se div nehroutil celý strachy bez sebe, cítil jsem se totálně vyčerpaný ze všech pocitů, které jsem musel celé odpoledne potlačovat, jen abych dokázal rozumně uvažovat a nesesypat se v slzách jako nějaký slaboch. Celou tu dobu se ve mně mísil smutek s obrovským strachem o Tenieho, jenže mě držela naděje, že na něho někde narazíme a že bude fyzicky v pořádku a právě ta naděje mi nedovolovala, abych se jen tak sesypal.

Doufal jsem, že náš pohřešovaný kamarád třeba sedí u řeky Han, že se stejně jako po dávné hádce s Taeyongem snaží uklidnit pohledem na plynoucí vodu... naděje mizivá, přesto ne úplně nereálná... nebo, že se potřeboval projít v klidnějším prostředí parku, až na to, že jsme na Tenieho nikde nenarazili, nikde nebyl a já jsem aktuálně netušil, co to znamená. Minuli jsme se s ním, nebo snad v těch místech vůbec nebyl? Měli jsme ho hledat někde jinde? Jenže kde? Snažil jsem se věřit, že by si Tenie i přes svou bolest neublížil, snažil jsem se doufat, že se ještě dnes vrátí domů, ale už jsem se bál mít opravdovou naději a nijak mi nepomáhalo Taeho vyšilování a stejně tak mou chatrnou naději ani trochu neposílila Hyunieho slova, kterým on sám chtěl věřit, ale očividně jim nevěřil až tak, jak by si přál.

Nejspíš bych brečel jako želva, kdybych nebyl psychicky vyčerpaný a nejspíš bych vyšiloval stejně jako Taeyong, který se o Tenieho z pochopitelných důvodů bál nejvíc, ale já jsem vyčerpaný byl, proto jsem seděl mlčky a jen civěl jako unavená hromádka neštěstí. Bože... vůbec jsem netušil co bych měl říkat, abych Taeho uklidnil a neměl jsem už žádné nápady, co bychom mohli ještě podniknout, abychom Tenieho našli, když on sám se prozatím nemíní vrátit... nenapadalo mě vůbec nic. Taeho zoufalý návrh na zkontaktování policie mi nejdřív nepřišel jako špatný, jenže okamžik na to mi došlo, že Kun má bohužel pravdu... na tohle bylo ještě moc brzy.

Pokud by Tenieho měla hledat policie, museli bychom ho popsat jako psychicky zhroucenou trosku, jenže na něco takového jsme neměli žádný důkaz... byly to pouze naše oprávněné obavy, že je aktuálně v takovémto stavu a to by policii jako důvod k pátrání nemuselo stačit, ach jo. „Myslím si to stejné, co říká Hyun." snažil se Taeho ukonejšit Kun. „Sice jsme Tena nikde nenašli, ale to rozhodně nemusí znamenat, že je pozdě... že se už stihl zabít, navíc..." zlehka pohladil rameno plačícího kamaráda. „Nemáme žádný reálný důvod myslet hned na nejhorší a já skutečně nevěřím, že by Tenie měl nějaké sebevražedné sklony a že odešel proto, aby se mohl někde zabít." Znovu pohladil Taeho rameno než pokračoval.

„Jsem si doopravdy jistý, že by nic takového neudělal a ani na policii by tomu bez pádných argumentů nevěřili. Chápej, Tae... my opravdu nemáme žádné důkazy, že by na tom Tenie byl psychicky špatně až tak moc, aby měl touhu umřít... nemá zatím smysl tam volat. Musíme proto jen čekat a věřit, že se nám Tenie brzy vrátí a já skutečně věřím... stejně jako Hyun... že je fyzicky v pořádku a že ještě dnes přijde domů." dodal mnohem jistěji, čímž jen potvrdil mou vlastní domněnku, že by nám policie prozatím vůbec nijak nepomohla. Netušil jsem však, jestli Kunova jistota nějak posílila mou špetku naděje a stejně tak jsem si nebyl jistý, jestli posílila tu miláčkovu. Přestože jsem na něm poznal, že si nemíní zoufat a že chce věřit, že všechno s Teniem dopadne dobře, cítil jsem, že se bojí planosti svých nadějí ještě víc než já. Nic jsem však neřekl, pořád jsem netušil, co bych měl říct a Hyunie už taky raději mlčel.

„Takže... podle tebe máme jen sedět a čekat?" vyhrkl plačtivě Tae, aniž by se na Kuna podíval, pouze ze sebe setřásl jeho ruku. „Jaké důkazy bys sakra chtěl? Jak mám jen sedět a nic nedělat? Jak se mám sakra o Tenieho nebát? Já nedokážu jen tak sedět a nic nedělat... nedokážu věřit stejně jako ty a Hyun, že je miláček v pořádku, že se někde nepokouší zabít a že se mi vrátí domů... nejde to!" S tím znovu vyskočil na nohy, aby mohl opět pochodovat po obývacím pokoji, zatím co my tři jsme ho mega moc smutně sledovali. „Zblázním se... já se vážně zblázním!" naříkal Tae. „Jako by nestačilo, že umřel YangYang..." vzlykl. „Už tak mám všeho až nad hlavu a teď Tenie... zblázním se!"

Bože... naprosto jsem chápal, jak se teď cítí, i já jsem všeho měl až nad hlavu a jen stěží jsem se držel, abych nepodlehl stejné panice jako on. YangYangova smrt mě mega moc zasáhla a nedokázal jsem si ani trochu představit, jak bych zvládl ustát zjištění, že se něco stalo i Teniemu... nedokázal bych to ustát, to je jasné. Jediným důvodem, proč jsem ještě nepodlehl totální panice, byla má psychická únava a taky troška naděje, že má Kun pravdu, když říká, že by si Tenie neublížil. Bože, ne... tohle by vážně nemohl udělat svým kamarádům, své rodině a už vůbec by nemohl takovýmto způsobem ublížit svému miláčkovi, takhle sobecký přece být nemůže, i když... možné je úplně všechno, i to, že má pravdu Taeyong, nic se v tuto chvíli nedalo vyloučit.

„Nemohl jít třeba k Winwinovi?" ozval se po chvíli našeho bezradného mlčení a Taeho zoufalého pláče Kun. „Tohle nás před tím nenapadlo... tam jsme ho vůbec nehledali." „My... myslíš?" popotáhl Taeyong, ale hned na to zavrtěl hlavou. „Ne... pochybuju, že by šel zrovna za ním... i když se ti dva doopravdy usmířili, proč by šel zrovna za ním?" pochyboval, přesto na okamžik přestal pochodovat a na jeho tváři se kromě slz objevil výraz mírné naděje. „Třeba proto, aby mu řekl, co se stalo YangYangovi?!" pokrčil rameny s nervózním výrazem Kun. „On přece od nás nic neví... vůbec jsme si nevzpomněli, že bychom ho měli informovat o tom, že YangYang umřel... teda, hlavně já jsem si na Wina vůbec nevzpomněl, tak..."

„Tak šel za ním Tenie a řekl mu to?" vyhrkl Tae, čímž Kuna přerušil. „Možné to je, jenže... proč se teda vůbec neozval a proč se ještě nevrátil?" znovu pochyboval, zatím co přes slzy propaloval Kuna svým nedůvěřivým pohledem, přesto plným naděje, že je to přesně tak, jak Kun říká. Já i Hyunie jsme se na Kuna podívali s podobnou nadějí jako Taeyong a jsem si jistý, že jsme oba moc doufali, že i na tuhle Taeho připomínku má ten kluk nějaký pádný argument. Prozatím jsem nedokázal řešit, že jsme na Winwina zapomněli, tohle šlo aktuálně kolem mě, pouze jsem potřeboval uvěřit, že se Kun nemýlí. „Je možné, že Win tuhle zprávu nesl hodně špatně... je možné, že se společně opili... co já vím?!" rozhodil bezradně rukama Kun. „Nemůžu vědět jistě, co se děje u Wina, pokud teda mám pravdu a Tenie za ním skutečně šel, ale co vím jistě je to, že... pokud nechceme jen sedět a čekat... musíme prověřit i možnost, že za ním Tenie šel a z nějakého důvodu se u něho doma zasekl."

„Tak proč mu ještě nevoláš?" znovu vyhrkl Tae, očividně zcela přesvědčený Kunovými argumenty a já jsem si taky nemyslel, že by byly mimo mísu... ani Hyunie si to nemyslel. „Zavolej Winwinovi, hned!" téměř na Kuna zařval Tae. Bohužel jsme však... hned potom, co Kun domluvil s Winwinem (mluvil s ním čínsky)... zjistili, že se Tenie u něho doma neukázal a ten kluk proto vůbec netušil, co se stalo, a Kun se rozhodl, že se za ním staví zítra a všechno mu řekne, což prý taky zmatenému Winwinovi oznámil ještě před tím, než se s ním rozloučil. Vysvětlil nám, že mu nechtěl smutnou zprávu o YangYangovi říkat takto po telefonu a že ho nechtěl ani rozhazovat zprávou o zmizení Tena, proto se na něho pouze zeptal, jakoby o nic nešlo, až na to, že se od něho vůbec nic nedozvěděl.

Kunovo jednání bylo bezesporu ohleduplné... nejspíš se zachoval správně... jenže Winwin a jeho pocity nebyly v těchto okamžicích důležité pro mě ani pro Hyunieho a už vůbec pak pro Taeyonga, který se zdál být ještě víc rozhozený než před tím. Pro nás všechny bylo obrovským zklamáním, že tento telefonát nijak nepomohl vyřešit náš problém ohledně Tenieho zmizení, nepomohl nám ho najít... ach jo a ještě milionkrát ach jo. „Ještě pořád si myslíš, že je Tenie v pořádku?" znovu se rozplakal Tae se zoufalým pohledem na Kuna. „Pořád si myslíš, že není pozdě... že je stále naživu?" Naprosto jsem chápal, že je Taeyong mega moc zdrcený díky zjištění, že tohle byla falešná stopa... my tři jsme na tom nebyli o moc líp než on... ale neměl jsem pocit, že by se měl Kuna takto ptát. Skutečnost, že Tenie nešel k Winwinovi přece nemusí nutně znamenat, že už není naživu. Bože... musí být naživu, prostě musí!

Netuším, co Kun mínil na Taeho šílené otázky odpovědět. Když se totiž chystal, že něco řekne, zrovna v tom okamžiku se bytem rozlehl hlasitý zvuk zvonku, takže sice otevřel pusu, ale nic neřekl, jen se na Taeho podíval s nadějí v očích. Taeyong se nejdřív zarazil, do jeho očí vyhrkly další slzy, na což se otočil na patě a doslova zdrhl do předsíně a my tři jsme se taky okamžitě zvedli z pohovky. Srdce mi tlouklo až někde v hlavě, zatím co jsem spolu s miláčkem a Kunem spěchal ke dveřím, abych se mohl na vlastní oči přesvědčit, že naše společná naděje v Tenieho návrat domů není marná. Bylo mi totiž víc než jen jasné, že nás všechny po zaznění zvonku napadlo, že právě teď přišel zrovna on, protože si jako správné tele nevzal klíče, takže mu nezbývalo nic jiného než zazvonit. Určitě se vrátil Tenie! Bože... kdo jiný by to mohl být?!

„Jae-Hyune?!" vydechl však sklíčeně Tae a my tři jsme taky s nemalým zklamáním zaznamenali, že ve dveřích nestojí Tenie, ale Jae-Hyun... proč sakra zrovna on? „Ahoj." špitl zaraženě Jae-Hyun. „Nevím, co se děje, že jste dnes nebyli ve škole..." podíval se pořád stejně zaraženě na mě a na Hyunieho, na což přesměroval svůj pohled zpět na Taeho. „a taky nechápu..." „Umřel nám kamarád!" vyhrkl netrpělivě Taeyong, aniž by nechal Jae-Hyuna domluvit. „Co chceš? Nemáme teď na tebe čas!" dodal kousavě s další várkou slz, která stekla po jeho tváři. Vnitřní napětí jakoby ho trhalo na kusy, bylo téměř hmatatelné, stejně jako jeho zklamání, že přišel Jae-Hyun a ne Tenie. Bože... jsem si jistý, že já, Hyunie a Kun jsme to cítili úplně stejně jako on.

„Ach... to jsem nevěděl... je mi to moc líto." ještě víc se po Taeho slovech zarazil Jae-Hyun. „Ale... teď už mi to konečně dává smysl... už to chápu." povzdechl si, zatím co jeho oči mírně zvlhly. „Co ti dává smysl? Co... sakra... chápeš?" téměř zuřil Tae, který marně bojoval s přívalem slz. „Chápu, proč pláčeš a taky... už chápu, proč jsem potkal Tena v tak podivném stavu." znovu a ještě smutněji si povzdechl Jae-Hyun. „Cože? Kdy jsi ho potkal a kde jsi ho potkal?" vyhrkli jsme všichni čtyři téměř současně, zatím co mé srdce se rozbušilo novou nadějí. Že by Jae-Hyunova nečekaná návštěva nebyla úplně k ničemu? Vlastně, jsem si jistý, že jsme naději pocítili my všichni a Taeho oči... hned potom, co si prudce setřel slzy z tváře... se doširoka rozevřely nadějným očekáváním.

„Potkal jsem ho před chvílí... před domem, jdu totiž za Johnnym." vydechl smutně Jae-Hyun. „Zdálo se mi, že je úplně mimo... asi je dost opilý." ještě jednou si povzdechl. „Tenie?!" pokračoval však nečekaným oslovením dřív, než jsme se ho stihli zeptat, jestli je Tenie stále před domem a jak ho tam... sakra... mohl nechat v takovém stavu. „Musíš jít domů." obrátil se smutně na někoho, kdo až dosud stál nepovšimnut bokem vedle dveří a my čtyři jsme na Jae-Hyuna po jeho slovech udiveně vypleštili oči. Ani jeden z nás si totiž nevšiml, že nepřišel sám, natož tak, aby nás napadlo, že by s ním mohl přijít Tenie. Zdálo se mi to skoro neuvěřitelné, zvlášť když pořád stál bokem a potichu jako nějaká myška. Vážně Jae-Hyun přivedl Tenieho?

Nestačili jsme zírat a zírali jsme ještě víc, když Jae-Hyun toho dotyčného chňapl za paži a popostrčil ho víc před sebe. Bože... vážně tam s ním byl Tenie! V tomto okamžiku jsem netušil, jestli se mám smát díky neskutečně velké úlevě a radosti, že Tenieho vidím před sebou... že je živý a zdravý... nebo brečet kvůli obrovské lítosti, která současně s úlevou a radostí zaplavila mé srdce. Na Tenieho totiž byl hodně žalostný pohled. Působil dojmem, že je úplně mimo a taky smutný... bezesporu opilý, ale těžko říct jak moc... navíc se na nás vůbec nepodíval, ani Taemu nevěnoval pohled, jen mlčky civěl někam mimo nás.

Ne, nemohl bych se smát, jedině brečet, ale i tak jsem současně prožíval mega velkou radost a štěstí, že se Tenie konečně vrátil domů. Bože... nic se mu nestalo, je vážně živý a zdravý... je doma! Zmatenější pocity jsem snad ještě nezažil a rozhodně jsem v tom nebyl sám. Na Hyuniem a Kunovi bylo dost dobře vidět, že neví, co si mají myslet a jak se zachovat a nejvíc z nás čtyř byl zřejmě mimo Taeyong, který na svého miláčka civěl s výrazem, jako by netušil, co si právě teď počít... obejmout Tenieho, smát se, brečet, všechno dohromady nebo tomu telátku nejdřív pořádně nadat?! Naše oči se upíraly převážně na Tenieho... úplně jsme zamrzli... Jae-Hyun taky už jen civěl s lesknoucíma se očima a rukou na Tenově rameni a Tenie... ach jo... stále ignoroval nás všechny...

„Takto mlčí od chvíle, co jsem ho potkal." vydechl Jae-Hyun okamžik na to. „Netušil jsem, co se s ním děje... vypadal duchem mimo... opilý... navíc, jakoby nevěděl, jestli má jít domů nebo odejít pryč a mně bylo jasné, že ho nemůžu v takovémto stavu nechat někde venku, navíc samotného." dodal ještě smutněji. „Udělal jsi dobře, že jsi Tena přivedl domů." ozval se rozechvěle Kun. Hyunie přikývl, jakože má Kun pravdu, já jsem stále mlčky civěl hlavně na Tenieho... kromě jeho zoufale žalostného psychického rozpoložení mě praštil do očí taky fakt, že se oblékl do černého, před tím měl jiné oblečení... a Taeyong nepřestával působit dojmem, že pořád netuší jak reagovat, zůstal totálně zamrzlý.

„Hmmm..." přikývl smutně Jae-Hyun. „Předpokládám, že odešel z domu, aniž by vám něco řekl a vy jste se o něho báli, že?" hádal a my tři jsme mu potvrdili, že na to kápl, bylo to přesně tak, pouze Tae stále mlčel. „Chápu." ještě jednou si povzdechl Jae-Hyun, na což pohladil netečného Tenieho po rameni, na kterém měl stále položenu svou ruku. „Je mi to moc líto, Tenie." vydechl s upřímností v hlase jeho směrem. „Je mi líto, že ti umřel kamarád, i když netuším, o koho jde... vlastně..." podíval se i na nás čtyři. „Upřímnou soustrast vám všem." „Děkujeme." popotáhli jsme sehraně, jako nějaké trio, až na Tenieho a Taeyonga. Tae civěl se slzami v očích na svého miláčka a Tenie se díval neznámo kam... ach jo... ani jeden z nich na Jae-Hyunova slova nereagoval.

„Měl bych už jít... Johnny na mě čeká." nevím pokolikáté si povzdechl Jae-Hyun. „Navíc..." smutně se podíval na Tenieho a pak taky na Taeyonga. „máte teď co řešit, nechci vás dál otravovat. Tak se všichni držte." pousmál se mírně křečovitě i na nás tři. S tím sundal ruku z Tenieho ramene a otočil se, že odejde. Byl jsem moc rád, že se nás nemíní na nic vyptávat... zrovna teď bych neměl sílu vysvětlovat mu cokoli ohledně YangYanga a miláček s Kunem zřejmě taky ne (Tae a Tenie už vůbec)... ale na druhou stranu se mi nelíbila představa, že by měl Jae-Hyun odejít s pocitem, že nás nějak otravuje, ještě když přivedl Tenieho, za což jsme mu byli všichni moc vděční.

Nikomu z nás nebylo do řeči, jenže nebyl důvod, aby si ten kluk myslel, že nás otravuje... rozhodně si něco takového právě teď nezasloužil a je fuk, že se v minulosti choval jako kretén. Naše vztahy se od jeho omluvy rapidně zlepšily a přesto, že se z nás nestali nejlepší kamarádi... tento semestr jsme ho dokonce zasklili, ani on se k nám nějak neměl... a přesto, že bych se minimálně já už nejraději vrhl na Tena, v těchto okamžicích mě ani náhodou neotravoval a na Hyuniem a Kunovi bylo poznat, že si myslí to stejné jako já. I když Kun zná Jae-Hyuna pouze od vidění, ani on si zřejmě nepřál, aby odešel s pocitem, že mu nejsme dostatečně vděční a že musí okamžitě vypadnout, což si zřejmě myslel, zvlášť když mu Taeyong kromě prvních kousavých slov neřekl vůbec nic.

„Jae?!" ozval se však překvapivě Tae a to dřív, než jsme něco stihli říct my tři. Zrovna popošel k Jae-Hyunovi, jakmile se otočil a čekal, co po něm Taeyong asi může chtít. „Děkuji." popotáhl Tae. „Nevím, co bych si počal, kdybys nechal Tenieho venku a kdyby on zase někam odešel... nevím, co bych si počal, zbláznil bych se, tak... moc ti děkuji za to, že jsi ho přivedl domů... děkuji ti, že..." pokračoval téměř plačtivě. „Nemáš zač, Tae." popotáhl taky Jae-Hyun, aniž by ho nechal domluvit. „Za tohle mi vážně nemusíš děkovat." zlehka Taeho objal. „Potkal jsem Tenieho jen náhodou... taky není má zásluha, že neprotestoval, když jsem ho za ruku jako malé dítě dotáhl až sem, tak mi neděkuj, pořádně ho hlídej a drž se."

„Děkuji." vzlykl Tae. „Budu se držet a budu ho hlídat... tak ahoj." dodal po hlubokém nádechu a výdechu. Opatrně se od svého ex přítele odtáhl, nejen proto, aby mohl setřít slzy ze své tváře, ale taky proto, aby dal Jae-Hyunovi prostor k odchodu. „Ahoj." vydechli jsme sborově. „Pozdravuj Johnnyho." dodal jsem ještě já. Hned jak se s náma Jae-Hyun znovu rozloučil a skutečně odešel, Tae zavřel dveře a my všichni jsme obrátili svou plnou pozornost na Tenieho, který se právě opíral o zeď, a jediná změna v jeho netečnosti spočívala v tom, že se dost nešikovně pokoušel zout. „Tenie?!" ozval se znovu Taeyong. „Proč jsi odešel a kde jsi byl tak dlouho?"

Bylo na něm poznat, že se snaží za každou cenu ovládat, jen aby na Tenieho nekřičel nebo se znovu nerozplakal a my tři jsme raději mlčeli, jen abychom případně aktuální situaci nějakým způsobem nezhoršili. Doufal jsem, že s Teniem bude aspoň trochu rozumná řeč, jenže zatím to tak vůbec nevypadalo, protože pouze pokrčil rameny, aniž by se na svého kluka nebo na nás ostatní podíval, jen se dál pokoušel zout, což se mu nějakým zázrakem skutečně podařilo. Hned na to se odlepil od stěny a vydal se nejistou chůzí dál do bytu a my všichni jsme za ním civěli jako vyorané myši. Bože... absolutně jsem nechápal, netušil jsem, co si mám o Tenově chování myslet a nebyl jsem v tom sám. Mou úlevu a smutek doplnily další nepříjemné pocity... Tenie mě znovu rozhodil.

„Takže ty mi neřekneš, kde jsi byl?" zavolal za ním mega moc rozhozený Tae. „Venku." odpověděl mu lhostejně Tenie, aniž by se otočil, na což se Taeyong vydal rázným krokem za svým miláčkem, jen aby ho mohl popadnout zezadu za rameno, prudce otočit a dost neurvale ho přirazit zády ke zdi. Já i Hyunie včetně Kuna, jsme po jeho činu zalapali po dechu, ale nijak jsme nezakročili, protože Taeyong byl podle nás v právu, když se takto choval. „Takže venku?" téměř na Tena zařval. „Myslíš, že tohle mi už nedošlo? Kde venku? Ty ani netušíš, jak jsem se o tebe bál, sakra." ztišil hlas, na což znovu vzlykl. „Ty ani netušíš, jak jsem tady šílel, když..." zarazil se, na což znovu vzlykl, aniž by se přestal vpíjet pohledem do Tenieho očí... stále ho držel přitisknutého ke stěně a Tenie se nebránil, jen opětoval Taeho zoufalý pohled. „Když jsem si myslel, že jsi mrtvý, že se mi už nikdy nevrátíš..." dodal Tae téměř šeptem, ale my jsme ho i tak slyšeli.

„Proč bych měl být mrtvý?" vydechl rozechvěle Tenie, který poprvé od svého návratu domů projevil nějaký zájem o dění kolem sebe, respektive o Taeho. „Protože..." popotáhl Tae, na což se na Tenieho vrhl, aby ho mohl pro změnu obejmout. „Protože jsem nevěděl, kde jsi, protože vůbec netuším, co se ti honí hlavou a jaké máš pocity ohledně YangYanga ... protože..." sypal ze sebe, zatím co se usilovně tiskl ke svému miláčkovi. „Jediný mrtvý je tady YangYang!" přerušil ho však rázně Tenie... zněl najednou mega moc naštvaně... a hned na to od sebe Taeho odstrčil. „Není snad YangYang mrtvý?" vyhrkl. „Yangova máma mi řekla, že umřel... Kun říkal, že umřel... vy všichni mluvíte o tom, že umřel..." pokračoval nejen rozechvěle, ale taky pořád stejně naštvaně. „a víš, co si o něm myslím já? Chceš to vědět?" znovu se zadíval do Taeho očí.

„Myslím si, že je YangYang kretén... jsem na něho strašně moc naštvaný!" dodal dřív, než mu Tae stihl cokoli odpovědět a do jeho očí vyhrkly slzy. „Jak mohl sakra umřít?" pokračoval s další várkou slz, které okamžitě stekly po jeho tváři, zatím co my všichni jsme už jen zaraženě mlčeli. Bože... ani jednoho z nás nenapadlo, že by Tenie mohl být na YangYanga naštvaný. Jak sakra může být naštvaný? Nechápal jsem a stejně tak Tenieho postoj nechápal Hyunie a Kun. Tae, který mlčky zíral do Tenieho od slz mokré tváře, taky vypadal, že jeho slova těžce nepobírá. „Přiletěl do Seoulu, abychom se spolu mohli usmířit a teď je mrtvý?" popotáhl Tenie, na což prudkým pohybem setřel slzy ze své tváře, aby je mohly okamžitě nahradit další.

„Jsem strašně moc naštvaný, protože YangYang je nezodpovědný blbec... on to věděl... určitě věděl, že může umřít, přesto nám nic neřekl... lhal nám a teď je mrtvý a já mu ani nemůžu nadat, že nešel k doktorovi už tady v Seoulu... nemůžu mu nakopat zadek za to, že umřel... nemůžu vůbec nic! Nevím, jak se mám smířit s tím, že umřel... jak mám přijmout něco tak strašného, jako je fakt, že skutečně umřel?! Nedokážu to... nedokážu mu ani odpustit, že umřel... nejde to!" dokončil svůj mírně zmatený proslov nejen s další várkou slz, ale taky tichým vzlykem. „Tenie..." vydechl zoufale Tae. „On ti to přece neudělal schválně... nevěřím, že o své nemoci věděl. Sice své zdravotní problémy strašně moc podcenil, ale... určitě nechtěl umřít takto, netušil, že se to může stát." dodal pořád stejně zoufale, zatím co i jeho tvář zaplavila várka slz.

Bože... stejně jako Tae, ani já jsem si nemyslel, že by nám YangYang v něčem lhal a že by takto riskoval svůj život, kdyby o své nemoci věděl. Sice jsem ho před tím podezíral z toho, že nám něco tají, jenže potom, co se mu stalo v letadle, byl jsem si jistý, že své zdravotní problémy pouze mega moc podcenil a že sám ani trochu netušil, jak vážné to s ním je. Nemohl to vědět, jinak by určitě neodletěl a nedovolil by tomu pitomému aneurysma, aby prasklo... bože... tohle by přece nemohl dovolit, kdyby o časované bombě ve své hlavě věděl, Tenie se rozhodně mýlí. Sice jsem neměl tušení, jak přesně YangYangovy občasné bolesti... těsně po jeho příletu dost časté... probíhaly, ale na druhou stranu jsem chápal taky to, že okamžitě neběžel k lékaři, že s tím čekal až po návratu domů, kam se už bohužel nikdy nevrátí... ach jo a ještě stomilionkrát ach jo. Kdo by však hned běžel k lékaři, ještě když by věřil, že jde o pouhé migrény, že?

Byl jsem si vážně jistý, že nám YangYang v ničem nelhal a že netušil, že může takto umřít... chudáček, tohle se mu nemělo stát! Tenieho aktuální naštvanost jsem však raději nekomentoval... taky Hyunie a Kun prozatím mlčeli... a stačilo mi, že s Teniem mluví Taeyong. Nebyl jsem ve stavu, kdy bych s ním mohl diskutovat a mega moc jsem žasl, že to potom všem dokáže Tae a vlastně jsem podobně žasl, že Tenie i v tomto stavu dokázal přece jen promluvit a říct, co si myslí a co cítí. „Hmmm..." popotáhl Tenie. „Možná máš pravdu... možná to doopravdy nevěděl, ale i tak se na něho moc zlobím!" dodal nejen vzpurně, ale současně taky mega moc smutně. „Proto jsi zmizel z bytu a nechal mě, abych se o tebe bál?" vydechl rozechvěle Tae, aniž by setřel slzy ze své tváře... nechal je tak. „Potřeboval jsem být sám... nemusel ses o mě bát." odtušil potichu Tenie.

„Nemusel jsem se o tebe bát?" nestačil žasnout Tae. „To myslíš vážně? Toulal ses, kdo ví kde, a kdyby tě nepřivedl Jae-Hyun, ještě pořád bys nepřišel domů... vůbec by ses neozval, abych věděl, že jsi v pořádku a ty mi klidně říkáš, že jsem se o tebe nemusel bát?" zatnul ruce v pěst. „Přesně tak, nemusel ses o mě bát." odpověděl pořád stejně potichu Tenie. „Potřeboval jsem být sám a o všem přemýšlet... i teď potřebuju být sám, tak... nech mě být, Tae... prosím." Bez dalších slov se odlepil od zdi, znovu odstrčil Taeho, aby měl prostor... naštěstí tentokrát jemněji... a vydal se směrem ke Kunovu pokoji, kde za sebou okamžik na to zabouchl dveře. „Tene!" zařval za ním Taeyong, na což Kun zlehka stiskl jeho rameno. Už jsme se všichni tři stihli přemístit až k Taemu a Kun ho tímto gestem zadržel.

„Nech ho teď být." požádal rozechvěle našeho rozhozeného kamaráda. „On si teď vůbec neuvědomuje, že ses o něho moc bál... neuvědomuje si, že jsi měl ke svému strachu pádný důvod, protože je zřejmě uzavřený ve svém vlastním světě, kde se snaží nějakým způsobem zpracovat informaci o YangYangově smrti, navíc ani není střízlivý... nemá smysl mu teď něco říkat... nech to na zítra, ano?" „Kdybych se o něho jen bál." popotáhl Tae. „Úplně jsem šílel jen z pouhé představy, že o něho přijdu... šílel jsem, že se někde pokouší zabít, myslel jsem, že se zblázním a jemu je to volné... já jsem mu totálně volný, jen se zlobí na YangYanga, nic víc." „Nemyslím si, že jsi mu volný." nedal se Kun. „Je toho na něho zrovna teď nějak moc... evidentně nezvládá své pocity, neví co si počít se svýma myšlenkama, ale tebe moc miluje a jsem si jistý, že zítra... až bude víc při smyslech... celou tuto situaci uvidí i z tvého pohledu a bude mu líto, že tě takto vyděsil."

„Zítra se ti určitě omluví a řekne ti, kde celý den byl." přidal jsem se k Taeho uklidňování i já. „Věřím, že Teniemu dojde, jak moc ses o něho bál... že my všichni jsme se o něho moc báli..." pokoušel jsem se o chabou útěchu. „Teniemu to určitě není jedno a už to znovu neudělá... už tě nebude takto trápit... miluje tě." dodal jsem smutně, přesto však s nadějí, že Tenie už nikam neuteče a nejpozději zítra se vrátí do příčetného stavu... že opustí svou bublinu, kde je pouze on a jeho bolest aktuálně proměněná v naštvanost. Nedokázal jsem se na Tenieho zlobit. Naprosto jsem totiž chápal, že je pro něho mega moc těžké přijmout smrt blízkého kamaráda, protože tohle bylo těžké pro nás všechny... od samého začátku jsem věděl, že on zprávu o YangYangovi zvládne ustát nejhůř... a taky jsem chápal jeho potřebu uzavírat se do sebe, prozatím o YangYangovi moc nemluvit a někde o samotě o jeho smrti přemýšlet. Došlo mi to.

Vždyť i já sám jsem si něčím podobným prošel, když jsem potřeboval ustát svou vlastní bolest, až na to, že já jsem neutíkal z bytu. Utíkal jsem sám do sebe a snažil jsem se nepřemýšlet, byl jsem zkrátka totálně mimo. Bože... Hyunie a Minie to se mnou museli mít hrozně moc těžké, když jsem se v době po mém únosu a celonočním znásilňování choval jako naprostý blázen. Jenže na maskovaného hajzla a své zhroucení jsem zrovna teď myslet nechtěl... už nikdy! ... ani na dobu potom, co mě odkopl Tae-Hyung a já jsem si kvůli jeho odkopnutí prošel podobnou krizí, ani na to jsem nechtěl myslet... bože, i teta to se mnou měla moc těžké, byl jsem vážně příšerný! ... pouze jsem se snažil vžít do Tenieho, pochopit jeho jednání a jeho způsob jak se vyrovnává s nastalou situací a alespoň trochu uklidnit Taeho, který kromě smutku měl právě teď pocit, že na něho Tenie kašle, ach jo.

„Hmmm..." popotáhl Taeyong. „Já vím, že mě miluje... tak ok, nechám ho teď být." „Přesně tak." pousmál se smutně Hyunie. „Tenie se vyspí a ty si s ním zítra zkusíš o všem promluvit... teď si můžeme dát panáka na uklidnění, co myslíš?" navrhl. „Jen jednoho, nechci se znovu opít!" vyhrkl, jakmile zaznamenal můj a Kunův nesouhlasný pohled a Taeho nejistý. „Dáme si panáka my všichni!" rozhodl Tae. Hodil ještě jeden rozhozeně smutný pohled na dveře od pokoje, za kterými zmizel Tenie, povzdechl si, ale hned na to nás tři dostrkal do obývacího pokoje, zaběhl pro skleničky a pak do všech skleniček nalil vodku. Bože... byl jsem totálně vyřízený. Znovu na mě dolehl smutek, srdce se mi svíralo lítostí pro YangYanga a ty předchozí nervy ohledně Tenieho zmizení mi nijak nepřidaly na duševní pohodě. Už po jednom panáku alkoholu jsem cítil, že potřebuju totálně vypnout, pokud možno spát.

Jong-Hyun

Bože... byl to mega moc náročný den, nejvíc pak odpoledne a večer. Celou tu dobu jsem se snažil ovládat, nepodléhat strachu o Tena a když se vrátil domů, strašně moc se mi ulevilo. Samozřejmě jsem měl mega velkou radost, že je v pořádku a že se nikde nepokoušel zabít, přesto na mě dolehla obrovská psychická únava... měl jsem všeho plné zuby... a panák vodky mi víc než jen bodl. Tenie byl sám zavřený v Kunově pokoji, Min-Ki usnul přitulený ke mně, já jsem mlčky civěl a Tae s Kunem taky vypadali, jakože melou z posledního.

„Půjdeme spát." rozhodl Kun, jakmile Tae zanaříkal, že vůbec neví, co teď budeme dělat. Jak Kun řekl, tak jsme udělali. Tae se odhodlal, že půjde do pokoje za Teniem a nám dvěma dovolil použít jejich postel, samozřejmě až potom, kdy Kun prohlásil, že on se klidně vyspí na sedačce, že s tím nemá žádný problém. Hygienu jsme ani tento večer vůbec neřešili, tohle šlo mimo nás. Rozloučil jsem se s klukama, na což jsem odnesl spícího miláčka do pokoje hrdliček, kde jsem ho opatrně položil na jejich postel. Nemělo smysl ho budit, aby se převlékl, ani já jsem se nepřevlékal. Usnul jsem okamžik potom, co jsem si lehl a přitulil se ke svému spinkajícímu zlatíčku.

Netuším, jak se mi podařilo spát celou noc, ještě když jsem do postele zalezl dost brzy, ale nějakým způsobem se mi to podařilo a Min-Kimu taky, což bylo jen dobře. Čekal nás totiž další náročný den a jen stěží jsme mohli tušit, jak na tom bude Tenie a jestli nám všem nezpůsobí další infarktové stavy, proto jsme oba potřebovali dostatek energie. Probudili jsme se tak nějak zároveň, věnovali jsme si něžný polibek a hned na to jsme spolu zapadli v koupelně, abychom nejen smyli špínu z našich těl a vlasů ve sprše, ale taky bylo třeba umýt si zuby, jen náhradní oblečení jsme si zapomněli vyptat, bohužel. Brzy na to jsme zjistili, že i kluci jsou dávno vzhůru... teda, zjistili jsme, že Taeyong a Kun sedí v kuchyni. „Tenie ještě spí?" vydechl ustaraně Ki. „Je doma... nikam nešel, že ne?" dodal s ještě většíma obavama v hlase.

„Tenie prozatím zůstal v posteli." unaveně se pousmál Tae. „Ale neboj se, Ki..." klidnil miláčkovy další obavy, vlastně i ty mé, jen nevyslovené. „Mluvil jsem s ním dnes ráno a slíbil mi, že už nikam neodejde... vážně mi to slíbil." „Takže si skutečně uvědomuje, že to včera přehnal, nebo..." ozval jsem se i já. „Uvědomuje si to, je mu to líto a mrzí ho i to, jak se mnou mluvil." skočil mi do řeči Tae. „Neměl v plánu nás vyděsit, vůbec mu prý nedošlo, že bychom se o něho mohli bát a taky se mi za to upřímně omluvil, i vám vzkazuje, že se omlouvá... tobě, Min-Kimu i Kunovi a já věřím, že už to znovu neudělá." dodal s povzdechem. „Řekl ti, kde byl?" zajímal jsem se, zatím ne moc přesvědčený o tom, že Tenie už nemíní provést další hloupost. „A řekl ti, proč musel odejít z bytu, zatím co jsi spal a my tři jsme taky nebyli doma? Nemusel nikam odcházet... měl tady přece klidu dost, nemyslíš?"

Teniemu nedošlo, že se o něho můžeme bát? A co dalšího si dnes nebo zítra neuvědomí? „No..." znovu si povzdechl Tae. „Říkal, že to původně neměl v plánu, jenže... když jsem usnul, cítil se mizerně... nevím, jak vám to mám přetlumočit..." ještě jednou si povzdechl. „Chtěl prý být sám, ale ne úplně sám..." pokračoval hned na to. „Chtěl mít kolem sebe lidi, které na první pohled nic netrápí, chtěl přemýšlet a uklidnit se, tak se převlékl a vyrazil do města, respektive do Ichon Hangang parku, k tomu mostu, kde se prý setkal s YangYangem, jenže i tam na něho všechno padalo... cítil se ještě mizerněji... takže se pak motal po parku, taky kolem řeky až nakonec zamířil do centra a tam se tak trochu opil... no a pak se prý rozhodl, že už půjde domů, protože byl opilý, navíc naštvaný a taky smutný... jednoduše řečeno, byl úplně mimo... jenže, když už byl před domem, nebyl si jistý, jestli chce jít skutečně domů..." znovu si povzdechl, tentokrát o poznání smutněji.

„Na mě a na vás v těch chvílích ani nepomyslel... na nic prý nemyslel, pouze na YangYanga a na to, že se na něho strašně moc zlobí a přiznal, že si pak před domem připadal opilý málo a nejspíš... kdyby tam nepřišel Jae-Hyun, domů by se vůbec nevrátil... ne včera večer." dokončil svůj mírně zmatený monolog s patrnou úlevou, že se tam Jae-Hyun objevil a to zbloudilé tele vzal domů, ale současně taky s patrnou lítostí, že se na něho Tenie skutečně vykašlal, že na něho ani na nás nemyslel. „Takže... doopravdy šel k řece Han." vydechl smutně Ki. „Byl tam, ale minuli jsme se, proto jsme ho tam nenašli." „Věříš mu, že se znovu nerozhodne odejít z bytu, aniž by nám něco řekl?" zamračil jsem se na Taeho. „Vážně mu potom, jak ses o něho strašně moc bál, ještě věříš?"

Nejspíš jsem chápal, proč Ten takto odešel... Kun a Ki Tenieho očividně chápali taky... ale, Bože zachraň nás... další den plný strachu o něho bych už nezvládl, zvlášť když jsem si nebyl jistý, že mu skutečně můžeme věřit a taky jsem věděl až moc dobře, že podobný den by znovu nezvládl ustát Taeyong... sesypal by se a můj miláček pravděpodobně s ním. Včera se Tenie pouze opil... hodně překvapivě, tohle bych od něho nečekal... jenže fakt, že nemyslel na své kamarády ani na svého kluka přece není důvod k nějaké důvěře, navíc není vůbec jisté, že Taemu řekl všechno, co cítí a stejně tak není jisté, že nám dnes neprovede něco horšího, než provedl včera. „Víš jistě, že se dnes doopravdy nezblázníš, pokud třeba zapomene na svůj slib, přestane myslet na tebe i na nás a znovu někam zmizí? Nestačil ti ten strach včera... vážně mu věříš?" položil jsem mu další oprávněné otázky. Totálně jsem kašlal na to, že se už opakuju. Vždyť Tae nechal Tena v pokoji samotného... jak může být až tak naivně důvěřivý?

„Nikam už nepůjdu." ozval se nečekaně Tenův tichý hlas od dveří do kuchyně, aniž by Tae stihl cokoli na mé otázky odpovědět. „Omlouvám se..." popotáhl, jakmile na něm spočinuly pohledy nás všech. „Mrzí mě, že... že jste se o mě báli... já... nechtěl jsem vám ublížit... už nikam nezmizím... vážně." dodal ještě víc rozechvěle, na což se rozplakal a ze židle pak nevyskočil pouze Tae, ale nahrnuli jsme se k němu my všichni, jen abychom mohli plačícího Tenieho obejmout. Bože... bylo mi ho strašně moc líto. Opravdu jsem věřil, že nám nechtěl ublížit a nepotřeboval jsem, aby si myslel, že se na něho zlobím... ne, nezlobil jsem se... a ještě víc jsem si nepřál, aby se k jeho bolesti ze ztráty YangYanga přidala další bolest, jenže důvěru v něho, respektive jistotu, že je v takovém duševním rozpoložení, aby mohl být bez dozoru, tu jsem stále neměl.

Min-Ki

Rvalo mi srdce, když Tenie plakal, ale naštěstí se nám ho podařilo uklidnit. Všichni jsme ho ujistili, že mu věříme a že se na něho nezlobíme, na což se částečně uklidnil, ale i tak se vrátil zpět do postele, že prý ještě potřebuje být sám. Bože... celé dopoledne to s ním bylo jako na houpačce, vůbec nevěděl co si počít sám se sebou. Chvíli si přál být sám, hned na to potřeboval nás všechny, pak jen Taeho blízkost a brzy na to už zase posílal svého miláčka pryč. Vůbec s náma nechtěl mluvit o YangYangovi, takže jsme netušili, jestli změnil svůj postoj... jestli se na toho chudáčka stále zlobí, nebo ne... a jediné co jsme věděli s větší jistotou, byl fakt, že už nepopírá jeho smrt. Neříkal, že to není pravda, netvrdil, že se to nestalo, jenže se s tím očividně nedokázal smířit a my jsme neměli žádný prostor přemýšlet o YangYangovi, protože veškerou naši pozornost na sebe nevědomky strhával Tenie.

Kun kolem poledne zaběhl za Winwinem, aby mu mohl sdělit smutnou zprávu o YangYangovi a vrátil se asi za hodinu s tím, že Winwina YangYangova smrt nejen šokovala, ale taky hodně zdrtila a nebýt prý Ren-Juna, kterého právě měl po svém boku, protože u něho spal, nemohl by vůbec odejít a nechat ho tam samotného. Winwin, jakmile se trochu s Ren-Junovou pomocí uklidnil, prý Kunovi slíbil, že si rozhodně zařídí volno a že poletí na YangYangův pohřeb, ale nejspíš až v úterý brzy ráno, dřív to s velkou pravděpodobností nestihne. Bože... divil bych se, kdyby Winwin zůstal v klidu, vždyť i on se znal s YangYangem od dětství... jejich intimní zážitek vezmi čert... a divil bych se, kdyby nebyl v šoku, protože nejen já, ale my všichni jsme byli v šoku, kdykoli jsme na YangYangovu náhlou smrt pomysleli. Bože, nešlo to nebýt v šoku a nešlo nechápat Tenieho, že je z toho takto mimo, ach jo.

S Teniem to bylo i nadále jako na houpačce, jen s tím rozdílem, že nebyl zavřený v pokoji, ale seděl s náma v obývacím pokoji. Nějakou dobu zarytě mlčel, potom plakal a pak zase mlčel, utopený ve svých vlastních myšlenkách a totálně zoufalý. Nám všem se sice ulevilo, že míní dodržet slib a že se nechystá někam odejít, jenže pohled na něho bolel a totálně vyčerpával. Nikdo z nás nejedl a nikomu z nás nebylo do řeči. Netuším, jak dlouho bych to ještě vydržel zvládat, netuším, kdy by má psychika došla do bodu, kdybych taky začal brečet a nemohl přestat, ale neměl jsem možnost to zjistit, protože Kun rozhodl, že stačilo.

Mě a Hyunieho poslal do Gangnamu s tím, že se tam máme osprchovat, převléct se a třeba si i někam vyrazit, jen abychom se nezbláznili a on s Taeyongem a Teniem prý taky vyrazí někam na vzduch, kde se pochopitelně na Tenieho oba nalepí a nepustí ho na krok od sebe, jen tak pro jistotu. Tenie nic nenamítal, zřejmě mu to bylo jedno. Domluva pak byla taková, že se všichni sejdeme navečer tady v bytě, protože spolu budeme až do odletu, takže i kufr bylo třeba doma sbalit, než se vrátíme zpátky do Dongdaemun-gu. Mně se teda nechtělo jet do Gangnamu, neměl jsem náladu na nějaké procházky, ale Hyunie mě dokázal přemluvit a taky Kun byl hodně přesvědčivý, takže jsem nakonec souhlasil a vlastně jsem byl rád, že jsem se nechal přemluvit. Potřeboval jsem změnu a trochu toho klidu a miláček to potřeboval stejně jako já.

Doma jsme se znovu osprchovali, převlékli se do čistého oblečení a taky jsme sbalili kufr pro případ, že bychom se příští týden v Taipei zdrželi. Děkanka nám přece dovolila týden volna, takže nebylo vyloučené, že pár dní zůstaneme tam, i když jisté ohledně našeho pobytu na Tchaiwanu nebylo vůbec nic. Moc jsme spolu nemluvili, jen jsme se k sobě unaveně tulili, než Hyunie navrhl, že bychom skutečně mohli vyrazit někam do města, třeba do cukrárny. Jistě, celý den jsme nic nejedli a já jsem na jídlo ani neměl chuť, jenže sladké na pocuchané nervy by fakt bodlo, to jsem nedokázal odmítnout. Navíc jsme se oba shodli na tom, že by bylo fajn alespoň chvíli předstírat, že se nestalo nic zlého, že se nám jeden blízký kamarád nehroutí... vlastně dva blízcí kamarádi, když vezmeme v potaz i Taeho psychické rozpoložení... a že druhý kamarád vůbec neumřel. Přáli jsme si jen na chvíli tyhle hrůzy pustit z hlavy, třeba na hodinu nebo dvě, ach jo.

Nakonec jsme vyrazili do naší oblíbené, ale téměř zapomenuté cukrárny, kde jsme strašně dlouho nebyli. K jistému pocitu pohody... bože, jen falešného pocitu... nám dopomohla taky sms od Min-Hyunieho, že právě vyrazil do Shibuye, což je jedna z nejživějších a nejznámějších čtvrtí v Tokiu, prý s kamarády, které si tam už stihl najít. Napsal, že nám zavolá v neděli, teď prý nemá kdy, ale ujistil nás, že je happy a já s miláčkem jsme mu samozřejmě jeho štěstí moc přáli. Odepsali jsme mu jen, že ok s tím, že jsme se s Hyuniem vzájemně dohodli neříkat mu o našem trápení, až nám zavolá, jen ať je v klidu a neřeší něco, co není v jeho silách změnit. Stačí přece, že se trápíme my a že se ještě víc trápí Tenie, Taeyonga s Kunem nevyjímaje, vlastně ani Winwina nešlo opomenout, i když jeho trápení šlo stále tak trochu mimo nás.

Cukrárna byla jako vždy poloprázdná... lidi stále nepochopili, jak je tento malý podnik úžasný, jejich škoda... takže nám neunikli tři kluci, kteří seděli v rohu blíž ke dveřím, zvlášť když mi jeden z nich přišel nehorázně moc povědomý. „Hyunie?!" zatahal jsem miláčka za rukáv, jen abych upoutal jeho pozornost. „Tam ten..." ukázal jsem neslušně prstem na jednoho z vesele se smějících kluků. „Neznáme ho z někama?" „Min-Ki... Jong-Hyun?!" ozval se překvapeně ten kluk dřív, než miláček stihl potvrdit mou domněnku, že ho známe... jen jsem netušil z kama, kdo to je... ale když promluvil, došlo mi okamžitě, s kým máme tu čest. Eunwoo, mladý stážista, kterého jsme v létě potkali v Kangnungu... rozhodně to byl on.

„Jste to vy, že?" usmíval se na nás krásný stážista, alias student psychiatrie. „To je teda náhodička, že jsme se tady potkali... nechcete si přisednout k nám?" nepřestal se usmívat, jakmile jsme mu potvrdili, že se neplete ohledně naší totožnosti a stejně jako on, i my dva jsme se nestačili divit, že jsme na něho narazili zrovna v naší kdysi tak moc oblíbené cukrárně. „Já a tady mí dva kámoši..." poukázal na stále od ucha k uchu uculené kluky. „jsme potřebovali malý oraz po dnešním šíleně nudném semináři, jenže zítra máme další šíleně nudný seminář, tak proto jsme šli sem do cukrárny, namísto nějakého klubu a tady jsme dnes poprvé." vysvětloval Eunwoo po naší otázce, jestli tady chodí často, nebo je to dnes pouhá náhoda, že se tady objevil.

„Vážně si nechcete přisednout?" reagoval na naše oznámení, že si raději sedneme někam bokem, abychom je nerušili. Stačil totiž jeden jediný pohled do Hyunieho očí a jeho pohled do těch mých, abychom si i beze slov ujasnili, že veselí těchto kluků nám aktuálně nedělá ani trochu dobře. I když původní plán byl alespoň na chvíli zapomenout na naše trápení, necítili bychom se vedle nich v pohodě, navíc bychom jim určitě kazili náladu, protože nešlo předstírat, že se bavíme stejně dobře jako oni. „Tak nás alespoň vyfoťte... můžete nám udělat jednu společnou fotku, kterou pak postnu na instagram?" ozval se kluk, který se vzápětí na to představil jako Lee Jong-Suk, na což si Hyunie s povzdechem převzal jeho mobil, aby mohl vyfotit nejen jeho, Eunwoo, ale taky třetího kluka jménem Lee Tae-Hwan a těžko říct, jestli šlo o sourozence nebo shodu příjemní... nic, co bych musel řešit. „Peace." ještě víc než před tím se uculil Eunwoo a jeho kamarádi zaujali příslušnou pózu...

... na což je miláček „zvěčnil". „Super!" jásal ten kluk jménem Jong-Suk, alias majitel mobilu, jakmile si mobil převzal a na Hyuniem vytvořenou fotku se podíval. „Hned to postnu... fakt dík." culil se. „Nemáš zač." křečovitě se pousmál miláček, na což mě chňapl za ruku a s klukama i s Eunwoo se rozloučil s tím, že se mají dobře bavit a že my teda jdeme ke stolku u okna. Nebyl jsem vůbec proti... ty jejich spokojené úsměvy mě sice neoprávněně, ale přesto iritovaly... takže jsem okamžik na to zaujímal místo tam, kde jsme často sedávali i spolu s Min-Hyuniem, u našeho oblíbeného stolku... bože, bylo to nehorázně dávno. Nešlo nepocítit jistou nostalgii... nebyl jsem si jistý, jestli jsme udělali dobře, když jsme se rozhodli jít zrovna do této cukrárny... a nešlo úplně potlačit bolest v srdci a smutek, stejně jako nejistotu, že jsme udělali dobře, když jsme na pár hodin odešli od Tenieho, Taeho a Kuna. Nedokázal jsem být v pohodě, ani když Hyunie přinesl lahodné zákusky, pro které po mém usazení odběhl, ani on nebyl v pohodě... nic nefungovalo.

„Co se vám stalo?" ozval se po nějaké chvíli hlas Eunwoo, ale ne od jejich stolku. Stál u toho našeho, jen jsme si ho přes naše mlčenlivé zahloubání nevšimli, takže nás svou nečekanou přítomností překvapil. Oba jsme se před tím nimrali v našich dobrotách, aniž bychom měli skutečnou touhu ochutnat a nevnímali jsme svět kolem sebe a oba jsme přemýšleli... teda, nevím jak miláček, ale já jsem se usilovně snažil nepřemýšlet, jenže to bohužel nešlo zastavit. Myslel jsem na dny, kdy byl s náma Min-Hyunie každý den, na dny, kdy byl v Seoulu YangYang živý a stejně usměvavý jako ti tři u stolku nedaleko nás a myslel jsem taky na jeho smrt a všechno, co už nestihne zažít... první rande s dívkou, do které si až příliš pozdě uvědomil, že je zamilovaný a ještě víc bolestně než dosud jsem si uvědomoval, že nezažije už nic z toho, co ho ještě mohlo čekat, jenže kvůli jeho smrti ho už nečeká... pouze pohřeb, nic víc.

„Týká se vaše ponurá nálada nějak Young-Mina?" zajímal se dál Eunwoo. „Min-Ho neříkal, že by se aktuálně něco dělo... ten kluk by na tom měl být v těchto dnech dost dobře... nebo se pletu? Zatajil mi snad bratránek něco, když jsem mu volal a na našeho spolu pacienta se ptal?" „Ne... nejde o Young-Mina." odtušil rozhozeně miláček. „Myslím, že on je skutečně v pohodě... naštěstí." Netuším, jak se stalo, že Eunwoo najednou seděl vedle nás... přesně tam, kde sedával Min-Hyunie... a oba jsme mu na přeskáčku vyprávěli jak o smrti YangYanga, tak o Teniem, o tom jak si s ním nevíme rady, jak nás trápí smrt kamaráda, ale i Tenieho bolest a taky jsme mu povyprávěli všechno, co se mezi ním a YangYangem stalo... prostě všechno. „Hmmm..." občas přikývl Eunwoo, zatím co pozorně poslouchal a zcela profesionálně se soustředil na náš bolestný výlev.

„Upřímnou soustrast, kluci... je mi to moc líto." vydechl s upřímností v hlase, jakmile jsme dokončili naše bolestně zmatené bláboly. Hned na to nám vysvětlil, že smíření se ztrátou jakkoli blízkého člověka je proces, který má své fáze a nejde je nijak obejít, pokud tedy má dojít k opravdovému smíření a tím smířením prý nemyslí jen přijetí ve smyslu, že třeba nepopřeme YangYangovu smrt, ale smíření ve smyslu, že budeme i bez něho schopní žít dál, aniž bychom se kvůli němu pouze trápili a litovali ho. „Nebraňte se jakékoli fázi, vším si musíte projít, abyste svůj smutek řádně zpracovali a nedošlo u vás v budoucnosti k propuknutí nějaké psychózy, kdybyste se třeba nějakým způsobem snažili některé fáze potlačit nebo přímo přeskočit." nabádal nás s účastí, ale současně s klidem, jako by nebyl student, ale dávno vystudovaný psychiatr, který se touto prací živí řadu let.

Šok, popření skutečnosti... zloba, hněv a vzpoura... vyjednávání, smlouvání... smutek, deprese, možné výčitky svědomí a lítost... přijetí a smíření se se skutečností - ve zkratce a hodně zjednodušeně vyjmenované fáze, kterými si musíme projít nejen my, ale hlavně Tenie, ach jo. Teda až na tu první fázi, ta je prý u každého jiná a někdo ji nemusí mít vůbec. „Mějte prosím trpělivost i s vašim kamarádem Tenem, on je teprve na začátku a podle toho, co všechno jste mi řekli, má to o hodně těžší než vy." smutně se pousmál, zatím co já a miláček jsme už jen mlčky poslouchali. „Zdá se, že už zdárně překonal fázi šoku a popírání... možná právě teď překonává fázi vzdoru, kdy svou bolest zaměřuje na vztek a výčitky vůči kamarádovi, který umřel, jenže je jisté, že všechny fáze se můžou prolínat... taky se od jedné fáze může posunout dál, ale stejně tak se může vrátit zpět do předchozí fáze, takže se připravte na to, že vás ten kluk bude stát ještě hodně úsilí... budete to s ním mít hodně těžké." znovu si povzdechl, než pokračoval.

„Nechte ho však být a stejně jako u sebe, ani u něho nezasahujte, ať to prožívá po svém, ano?" nabádal nás s jistotou. „Neřešte délku jednotlivých fází, netlačte na něho ani na sebe... nezoufejte, když nebude dlouho vykazovat žádné pokroky, nebo se naopak zhorší... jen buďte s ním, hlídejte ho, aby si nějakým způsobem neublížil a vzájemně se podporujte, protože bude ještě hůř, až u něho dojde na výčitky svědomí a buďte si jistí, že potom všem na ně dojde a nic mu nevymluvíte... nezmění hned názor ohledně své viny, i kdyby se mýlil a nic nebyla vyloženě jeho vina... hlavně tehdy nesmí být sám. Pokud byste to nezvládali, není od věci obrátit se na odbornou pomoc... ohledně Tena, jeho kluka, dalších přátel i vás dvou... nebojte se vyhledat pomoc dřív, než bude pozdě." dokončil svůj proslov, na což nám věnoval smutný úsměv.

O fázích truchlení jsem už slyšel, ale nikdy před tím jsem o něčem takovém nepřemýšlel. Teď jsem musel uznat, že má Eunwoo pravdu a že je Tenie zřejmě učebnicový příklad, protože všechno prožívá přesně tak, jak Eunwoo popsal včetně první fáze, která začala jeho útěkem ze školy. Stejně tak jsem si uvědomoval, že krásný student psychiatrie má zřejmě pravdu i v tom, že to s Teniem bude ještě mega moc těžké, jenže otázka je, jestli to všichni zvládneme ustát. Zvládneme to nějak společnýma silama nebo bude třeba vyhledat odbornou pomoc? „Hmmm..." povzdechl si Hyunie. „Jenže... jak přesně to máme udělat? Myslím tím, jak máme nezasahovat do jednotlivých Tenieho fází přijetí, ale zároveň ho podpořit?"

„Stačí, když kolem něho vytvoříte chápající prostředí... dáte mu určitý prostor k ventilaci jeho pocitů, což může být jak smutek, tak i vztek... pokud nebude rozbíjet věci a ubližovat sám sobě nebo někomu ze svých blízkých, ať si říká, co chce... může plakat, křičet, nadávat na zesnulého a vy ho necháte, ano?" odtušil Eunwoo. „Ale na druhou stranu, není od věci zaměřit Tenovu i vaši mysl taky jiným směrem, než je ztráta kamaráda." pousmál se. „Na chvíli se odreagovat, zaměřit se na činnosti, které vás všechny rozptýlí a alespoň trochu uvolní. Prostě dělat věci, které vás baví... třeba si zajít do kina nebo dělat cokoli, co on i vy všichni vnímáte jako pozitivní. Možná to zatím nebude až tak proveditelné, ale po pohřbu vašeho kamaráda se o to můžete pokusit... nezaměřovat se primárně na svou bolest, nemít výčitky svědomí, že se třeba dokážete bavit, ale současně nedělat nic na silu, nuceně. Tím myslím, že ani Tena byste neměli do ničeho nutit, ale pokusit se podle vlastních možností o nenásilnou změnu jeho myšlení a vyvolat v něm potřebu odreagování, což taky značně přispěje k jeho vlastnímu přijetí ztráty."

Nějakou chvíli jsme pak seděli mlčky a já s Hyuniem jsme přemýšleli o všem, co nám Eunwoo řekl. Na miláčkovi jsem poznal, že i jemu je jasné, že tohle ještě bude boj, že nic nebude tak snadné, jak by se mohlo zdát. Bože... kéž by ten boj byl úspěšný, kéž bychom všechno dokázali zvládnout a kéž by to dokázal Tenie. Kéž bychom včas poznali, jestli není třeba vyhledat odbornou pomoc a kéž by Tenie souhlasil, kdyby odbornou pomoc skutečně potřeboval. Nepřemýšleli jsme však dlouho.

Už zase netuším, jak se stalo, že nás nějaký okamžik na to Eunwoo přesvědčil, abychom si oba přisedli k jeho stolku, kde na něho čekali kamarádi z jeho fakulty. Stejně tak netuším, jak se nejen jemu, ale taky Jong-Sukovi a Tae-Hwanovi podařilo mě i Hyunieho zatáhnout do rozhovoru o kravinkách a jak se jim podařilo nás oba rozesmát, ale podařilo se jim to. Když jsme pak odcházeli z cukrárny, cítili jsme se o hodně líp a oba jsme měli pocit, že nás sice čeká boj, že všechno ještě bude mega moc smutné a těžké, ale že skutečně existuje možnost jak načerpat potřebné duševní síly a jak ten boj společně vyhrát.