Jong-Hyun

Já a Ki jsme se na Tenovu žádost rozhodli, že zůstaneme na noc u hrdliček. Neměli jsme žádný naléhavý důvod spěchat domů a nijak nám nevadilo, že jsme si sebou nevzali žádné věci na spaní. Tyto maličkosti se vždycky řešily tak, že jsme si nějaké to oblečení vzájemně půjčovali a nějaký kartáček na zuby se taky pokaždé schrastil, v tomto ohledu tedy nebyl žádný problém, navíc se nám nechtělo jet do Gangnamu a zase zpět. YangYang šel na můj vkus až moc brzy spát... ještě ani nebyl večer... a Winwin s Ren-Junem odešli domů chvíli potom, co se s námi rozloučil on, takže jsme pak měli dost prostotu pokecat nejen o dnešním dnu, ale taky o Hanovi a Min-Ho. Musím přiznat, že jsem měl velkou radost, že se Tenie a Winwin usmířili a že i Taeyong dokázal Tenieho ex příteli odpustit.

Já osobně jsem věřil, že Win svou lítost i omluvu myslel upřímně, přesto jsem nic nenamítal proti jisté opatrnosti hrdliček, se kterou chtěli v nejbližší budoucnosti k Winovi přistupovat, ani Ki nebyl proti. Nejdůležitější pro nás dva bylo vědomí, že po dnešní party zmizela jejich nevraživost a že už s Winem rozhodně dokážou normálně mluvit, i když ze začátku zřejmě nebudou vyhledávat jeho společnost. Ren-Jun přišel sympatický nám všem, v něm jsme neviděli sebemenší problém... dokonce i Taeyong uznal, že je fajn... a upřímně jsme mu přáli štěstí s Winwinem. Stejně tak jsme přáli štěstí telátku Hanovi a moc jsme doufali, že si dnešní den u Min-Ha užil nejen při mazlení s kočičkama.

Samozřejmě, že jsme mysleli taky na YangYanga a jeho rande, které snad proběhne co nejdřív po jeho návratu na Tchaiwan, respektive co nejdřív potom, co se ve škole znovu potká s dívkou svých snů. YangYang si sice naplno přiznal, že je do té holky zamilovaný až po usmíření s Teniem, ale bylo očividné, že tu svou... u sebe „objevenou"... zamilovanost dost prožívá, proto jsme si všichni moc přáli, aby byl jen a pouze happy bez jakéhokoli zklamání. Naše přání a naděje jsme pak všichni čtyři ztvrdili nealko přípitkem, protože žádný alkohol nezbyl, ale ani tato maličkost nikomu z nás nevadila. Během party se přece pilo dost... teda, spíš přiměřeně, jen na navození té správné nálady.

Taeyong se později rozhodl, že uklidí kuchyň a já s Ki a Teniem jsme se vrhli na úklid obývacího pokoje, kde jsme měli strávit noc na rozložené pohovce. Naštěstí nám úklid netrval moc dlouho. Bylo teprve sedm večer, když jsme měli všechno hotové, dokonce i pohovka byla rozložená a zbývalo ji jen ustlat. Nikomu z nás se však nechtělo jít spát, ne takto brzy. „Škoda, že jsi tvůj výtvor stihl vyhodit, aniž bych ochutnal." posteskl si Tenie s lítostivým pohledem na Taeho, jakmile jsme se všichni čtyři rozvalili na pohovce s tím, že si třeba pustíme nějaký film. Během úklidu si na Taeho vaření nejdřív nevzpomněl a když mu to došlo, bylo už všechno spláchnuté v záchodě a pánev umytá. „O nic jsi nepřišel, miláčku." odtušil mírně rozmrzele Taeyong. „Bylo to fakt hnusné."

„Říkáš ty." mírně se na něho zamračil Tenie. „Třeba to tak hnusné nebylo, třeba se to dalo nějak zachránit, navíc... není fér, že YangYang tvůj kulinářský výtvor ochutnal a já ne." „Ochutnal jsem to jen já." ušklíbl se Tae. „YangYang nechtěl." „Tím spíš si myslím, že strašně přeháníš, když tvrdíš, že to bylo hnusné." pro změnu se pousmál Tenie. „Příště laskavě necháš na mě, abych zhodnotil, jestli máš pravdu nebo ne." „Žádné příště nebude." znovu se ušklíbl Tae, zatím co já a Ki jsme se jen mlčky culili. „Příště mi dáš ochutnat, jasné?" trval si na svém Tenie. „Nebo... jestli už nechceš znovu vařit sám a něčím mě překvapit, můžeme něco zkusit společně... můžu tě trochu naučit vařit." navrhl smířlivě.

„Fajn... to beru." přikývl Tae. „Nejdřív mě nauč vařit a pak ti teprve můžu uvařit nějakou specialitu, aniž bych se bál, že se z toho pozvracíš." dodal naprosto vážně. Taeho poslední hláška nás tři pobavila a on se pak culil od ucha k uchu stejně jako my. Mně i miláčkovi však přišlo docela vtipné i to, že Taeyong až dnes... po tak dlouhé době, co je s Teniem... připustil, že by se mohl naučit vařit, ale taky jsme se shodli na tom, že jeho pokus o překvapení pro Tenieho je v podstatě mega moc roztomilý... škoda, že mu to nevyšlo... a stejně tak to viděl Tenie... i snaha se přece počítá a hodně se cení.

„Mohl bych naučit vařit taky YangYanga." nadhodil Tenie, jakmile si Taeyong postěžoval na jeho nedostačující asistenci. „Škoda, že už musí zítra odletět... škoda, že už na něco takového nebude dost času." „Tak nám oběma dáš lekci vaření příště, ne?" pousmál se Tae. „Třeba za ním poletíme na Tchaiwan brzy a třeba to tam půjde, teda... pokud nám to dovolí jeho máma." „Třeba jo." odtušil Tenie. „YangYang ještě neodletěl a už teď se mi po něm stýská..." povzdechl si. „Rozhodně chci za ním letět co nejdřív, klidně jen na víkend, až na to, že... nevím, jestli v Taipei budu mít čas a prostor něco vás dva učit... budu mít přece práci s dlachmáním Luise a Leona." zahihňal se.

„Hej... mám snad na ty dva podivné kocoury žárlit?" sjel ho rádoby vážným pohledem Tae. „A neříkal jsi náhodou, že tam chceš letět kvůli YangYangovi, protože se ti po něm už teď stýská?!" dodal hned na to. „Chceš snad žárlit na ty dva sladké a zcela nevinné kocourky, miláčku?" oplatil mu pohled Tenie, až na to, že on byl nepředstíraně pobavený. „Jistěže tam chci letět hlavně kvůli YangYangovi, ale taky kvůli těm dvěma chlupatým miláčkům, to se přece vzájemně nevylučuje a vůbec nejsou podivní... jsou strašně moc cute." pokračoval s úsměvem. „Ty vážně chceš, abych na ty dva chlupáče žárlil." zasmál se Tae... i mě s mým zlatíčkem jejich rozhovor bavil, takže jsme se oba nepřestávali culit. „Nežárli, miláčku!" šťouchl do něho Tenie. „Vařit vás oba naučím tady u nás... myslím, až YangYang znovu přiletí do Seoulu." rozhodl se hned na to. „V Taipei to prostě nepůjde."

Všichni jsme se pak shodli na tom, že brzký výlet hrdliček na Tchaiwan je rozhodně dobrý nápad, protože sliby se přece mají dodržovat. Bylo nám totiž jasné, že YangYang bude mít velkou radost, když ho tam Tenie a Taeyong brzy navštíví, zvlášť když právě jemu svou návštěvu v Taipei museli slíbit. Zatím však nemělo smysl řešit, kdy přesně tam hrdličky poletí, vždyť YangYang ještě ani neodletěl. Stejně tak nemělo smysl řešit, kdy se ten kluk znovu ukáže v Seoulu, i když já a Ki jsme doufali, že se tak stane dřív než o příštích letních prázdninách, pokud mu to teda školní povinnosti a snad i láska dovolí. I nám totiž bylo jasné, že nám bude chybět, protože jsme si ho nejen oblíbili, ale taky jsme si na jeho přítomnost v Seoulu až moc rychle zvykli.

„Třeba za ním někdy poletíme my všichni." uculil se Tae. „Jo, to by bylo super." přikývl Tenie. „Byl by to úžasný společný výlet, navíc si jsem zcela jistý, že i vás dva YangYang rád uvidí." mrkl na mě i na miláčka. „YangYang je pořád tady." ozval se Ki. „Proč o něm vlastně mluvíme, jako by tady už nebyl?" „To je pravda." zarazil se po jeho slovech Tenie. „Možná to bude tím, že tady teď nesedí s náma?!" nadhodil nejistě. „Hmmm..." přikývl Taeyong. „To bude asi tím." „Myslíte, že je mu už líp?" povzdechl si Ki. „Snad v klidu spí." dodal s obavama v hlase. „Určitě v klidu spí." pousmál jsem se na své starostlivé zlatíčko. „Taky myslím." přitakal Tae. „Kdyby mu bylo moc zle, určitě bychom to věděli." ujišťoval nejen Min-Kiho, ale i Tena, který se zatvářil podobně starostlivě jako můj miláček.

„Jo... to bychom snad věděli." přikývl Tenie. „Přesto se na něho půjdu podívat, jen tak pro jistotu." rozhodl se hned na to. „Já jdu taky." přidal se k němu Min-Ki. Nakonec jsme se z pohovky zvedli všichni, abychom mohli potichu nahlédnout do Kunova pokoje a ujistit se, že je YangYang v pohodě a že právě teď poklidně spí. K našemu nemalému překvapení jsme však zjistili nejen to, že svítí lampička u postele, ale taky fakt, že YangYang vůbec nespí. Seděl totiž opřený o čelo postele, a když jsme se nahrnuli do dveří, překvapeně se na nás podíval.

„Ty nespíš?" vyhrkl udiveně Tenie dřív, než stihl něco říct YangYang. „Jak je ti? Cítíš se už líp?" zjišťoval, zatím co se hrnul za YangYangem k posteli, jen my tři jsme zůstali stát u dveří. Bylo by asi dost divné, kdybychom se na YangYanga nahrnuli jako vosy na bonbón, tak jsme to raději neudělali. „Nějak nemůžu usnout..." povzdechl si YangYang. „nejde to, ale neboj se, Tenie... už je mi o hodně líp." dodal nepřesvědčivě. „Vážně?" sjel ho zkoumavým pohledem Tenie. Očividně ho praštilo do očí, že YangYang vypadá hodně unaveně a stejně jako on, ani my tři jsme si nebyli jistí, jestli máme věřit kamarádovu prohlášení, že se cítí o hodně líp.

„Nemůžeš spát, ale přesto tady sedíš sám?! Proč jsi teda nepřišel za náma, když se podle tebe cítíš o hodně líp?" vyptával se dál, jakmile YangYang přikývl, jakože vážně. „Popravdě..." povzdechl si YangYang. „je mi pořád nějak divně." přiznal. „Ale fakt je to o hodně lepší než před tím." dodal hned na to. „Jak divně?" vyhrkl Ki. „Bolí tě hlava?" To už se i on hrnul dál do Kunova pokoje. Já s Taeyongem jsme se na sebe podívali, na což jsme následovali Min-Kiho příkladu. „Tak mluv, bolí tě hlava?" ptal se taky Tenie, zatím co já, miláček i Tae jsme už zkoumavě civěli do YangYangovy tváře.

„Ne... hlava mě právě teď nebolí." odpověděl potichu a nejistě, jako by nevěděl, jestli ho hlava bolí nebo ne. „Tak co ti je?" nepřestával na něho tlačit Tenie. „Krucinál, mám se o tebe bát?" „Není důvod, aby ses o mě bál." odpověděl ještě víc nepřesvědčivě YangYang. „Nesedl mi ten alkohol... nic jiného to není... určitě." dodal mnohem potišeji, aniž by se na Tena znovu podíval. Stejně tak se vyhýbal pohledu na mě, na Min-Kiho a na Taeyonga. 

„Víš jistě, že jde jen o to, že ti nesedl alkohol?" zamračil se na něho Tenie. „Co si mám vlastně představit pod hláškou, že ti je nějak divně?" Zdálo se, že YangYangovi nevěří a upřímně, i já jsem dost pochyboval, jestli nám ten kluk teď říká pravdu o tom, že jde pouze o nežádoucí reakci na alkohol. Právě teď působil dojmem, jako by nám něco tajil a působil tak mnohem víc než kdykoli před tím. „Vážně tě nebolí hlava?" zeptal jsem se i já. „Řekni nám pravdu, prosím." doplnil mě naléhavě miláček. „Hlava mě bolela před tím, ale právě teď mě vůbec nebolí." odpověděl potichu a jakoby proti své vůli YangYang. „Jen... pořád se mi trochu točí a... prostě se cítím divně." přiznal dost neochotně.

„Ale vážně... teď už je to o hodně lepší..." podíval se nervózně nejdřív na mě, na Min-Kiho, letmo na Taeho, až nakonec zakotvil pohledem na Teniem. „a já si jsem téměř jistý, že se mi tohle děje hlavně proto, že mi nesedl alkohol, ale pokud to není jen kvůli alkoholu, asi to bude i velkou únavou a spát nejspíš nemůžu kvůli tomu, že jsem hodně nervózní." dodal tónem, jako by se za to snad styděl, na což se znovu odvrátil. „Z čeho jsi nervózní?" nechápal Taeyong. „Řekneš nám, o co jde?" znovu na něho naléhal Tenie. „Jestli ti mám věřit a jestli si o tebe nemám dělat starosti, musíš nám říct, z čeho jsi nervózní."

„Možná se mi budete smát, když vám to řeknu." odtušil nejistě YangYang. „Ok... tak... já vám to teda řeknu." povzdechl si, jakmile mu okamžitě došlo, že skutečně musí s pravdou ven. „Jsem nervózní ze zítřejšího odletu." „Bojíš se snad létání?" uculil se Taeyong, ale hned se culit přestal, protože do něho Tenie nesouhlasně šťouchl. „Stydíš se za to, že jsi nervózní ze zítřejšího odletu, proto se na nás skoro nepodíváš?" ujasňoval si YangYangovy pocity i on, na rozdíl od Taeho však bez pobavení. „Teď vážně kecáš, že?" „Nesnáším létání." vyhrkl YangYang. „Vždycky jsem před odletem strašně moc nervózní, a kdybych nemusel, nikdy nikam bych nelétal."

„Takže nekecáš?" zarazil jsem se i já. „Nesnášíš létání, a přesto jsi letěl nejdřív do San-Mingu a pak do Seoulu, jen aby ses se mnou mohl usmířit?" ještě víc než já se po YangYangově oznámení zarazil Tenie. „Hmmm..." přikývl YangYang. „Nesnáším létání a Tae má pravdu, letadel se v podstatě bojím a občas i při letu propadnu úzkosti, přesto jsem za tebou letěl, Tenie, protože... protože jsem prostě musel... nešlo to jinak." „Ach, zlato." popotáhl dojatě Tenie, na což YangYanga vroucně objal. „Jsem strašně moc rád, že jsi za mnou přiletěl, že jsme se spolu usmířili a to jen díky tomu, že jsi dokázal překonat svůj strach z létání. Děkuji, neskutečně moc si toho vážím."

„Nemáš zač." vydechl stejně dojatý YangYang. „Já... vážně jsem musel a... třeba... třeba bys jednou přiletěl ty za mnou, kdybych já... kdybych..." začal koktat, na což se zarazil a úplně zmlkl. Nám všem však bylo jasné, co chtěl říct a taky jsme tušili, proč to nedopověděl. Kdyby totiž záleželo jen a pouze na Teniem, je dost možné, že by k tomuto usmíření nikdy nedošlo, i když... kdo ví? Třeba by i jemu začal... jednou, někdy v budoucnu... YangYang moc chybět, třeba by se jednou nad svým bývalým kamarádem smiloval a skutečně by za ním letěl na Tchaiwan v případě, kdyby se YangYang nepřekonal a neukázal se v Seoulu.

Bože... vážně bych nechtěl Teniemu křivdit, ale jisté ohledně tohoto možného počinu nebylo vůbec nic, což evidentně došlo i YangYangovi, proto se tak zarazil. „Promiň." kuňkl lítostivě Tenie, který zřejmě pomyslel na to stejné jako já s YangYangem. „Moc mě mrzí, že jsem byl takový idiot a kretén... omlouvám se." „To nic." přes slzy se pousmál YangYang. Odtáhl se od Tenieho jen proto, aby mohl vidět do jeho očí. „Asi jsem tušil, že bys nikdy nepřiletěl, proto jsem přece tady, ale... tak už to neřešme." pokračoval rozechvěle, zatím co Ki dojatě mlčel a Tae vypadal podobně dojatý jako on. „Už je to přece za náma, usmířili jsme se a já... já ten let zítra zvládnu stejně jako pokaždé, nějak to v letadle přežiju... nedělej si starosti, ano?"

„Něco vymyslím, aby ses v letadle cítil dobře." popotáhl Tenie. „Budeš v pohodě, určitě." „Jo, budu v pohodě." pokusil se o úsměv YangYang. Hned na to Tenie poprosil Taeho, jestli by nezaběhl uvařit meduňkový čaj pro našeho kamaráda, jen aby se hodil do klidu a mohl konečně spát a Tae bez odmlouvání běžel splnit tuto malou misi. Na YangYangovi bylo až moc vidět, že spánek nutně potřebuje, protože mu skutečně není dobře a taky bylo evidentní, že ani náhodou neusne, pokud nepřestane být nervózní. „Už nesmíš nikdy pít alkohol, je ti to jasné?" pohrozil mu Tenie, jakmile měl YangYang v sobě hrnek bylinkového čaje. „Nebudu, slibuji." pousmál se náš kamarád. Naštěstí vypadal o hodně klidněji, což netěšilo jen Tenieho, ale i mě, Min-Kiho a Taeyonga.

Nějakou tu chvíli jsme už trčeli v Kunově pokoji, jenže tohle nikomu z nás nevadilo, zvlášť když se zdálo, že YangYangův aktuální klid zajistil jak čaj připravený Taeyongem, tak naše společnost. „Měl bys už spát." upozornil ho starostlivě miláček, na což YangYang unaveně přikývl. „Máš pravdu, Ki... měl bych spát... jsem pořád moc unavený." „Tak zavři oči a spi." uculil se na něho Tae. „Hned!" rozhodl přísně Tenie. Přišlo mi docela vtipné, že se o YangYanga všichni staráme jako by byl malé dítě a stejně tak mi přišlo vtipné, že YangYang Tenieho poslechl jako by skutečně byl malé dítě, ale na druhou stranu... ještě že tak. Bylo jen dobře, že jsme za ním přišli, jinak by se mohlo stát, že by ponocoval a nervoval se až do rána, což by nebylo to nejlepší, co by mohl udělat a bylo víc než jen dobře, že ohledně spánku nic nenamítal.

YangYang se pohodlně uvelebil na posteli, Tenie ho pořádně přikryl peřinou a nejen mě pak potěšilo zjištění, že brzy na to skutečně usnul a to i přesto, že jsme tam všichni čtyři seděli a civěli na něho. Ki se rozněžněle culil, zatím co sledoval YangYangovu uvolněnou tvář a Tenie si neodpustil něžné pohlazení kamarádova líčka. Okamžik na to už zhasínal lampičku a my všichni jsme se co nejpotišeji dekovali z Kunova pokoje. „V kolik vlastně YangYang odlétá?" zajímal se už v obýváku Ki. „Co když se mu zítra vrátí ta nervozita?" strachoval se hned na to. „Koupil si letenku na let ve dvě odpoledne." odpověděl Tenie. „Moc doufám, že zítra bude v klidu... zkusím něco vymyslet, aby to tak bylo." dodal s povzdechem.

„Doufám teda, že bude v pohodě." pousmál se s nadějí Ki. „Vůbec nechápu, proč se Kun ani slovem nezmínil o jeho úzkosti z létání." nechápal hned na to Tenie. „Musel si přece něčeho všimnout, když let ze San-Mingu trvá tak nehorázně dlouho." „Možná ho nenapadlo, že by nás měl o YangYangově úzkosti informovat, navíc si později mohl myslet, že šlo jen o strach a nervozitu ze setkání s tebou, protože podle něho přece byl na nervy celý týden až do dne, kdy jste se spolu usmířili." podotkl s jistotou Tae. „To je fakt." připustil jeho slova jako pravdivá Tenie, ale bohužel nejen se zahanbením v hlase, ale taky s obnovenou lítostí. „Byl kvůli mně na nervy a taky jen kvůli mně měl ty bolesti hlavy... jsem vážně neskutečný kretén."

„Už si vůbec nic nevyčítej, Tenie." požádal Tena smutně Ki. „Všechno přece dopadlo dobře... kašli na minulost, teď je teď a co bylo, to bylo." „Min-Ki má pravdu, Tenie... přestaň si cokoli vyčítat, je to přece dávno za ním i za tebou." přidal jsem se se svou vlastní dávkou moudra a Taeyong to viděl naprosto stejně jako já a stejně jako můj miláček Min-Ki. „YangYang je šťastný díky vašemu usmíření a let do Taipei mu uběhne rychleji, než stačí mrknout." konejšil svého miláčka Tenieho. „Vždyť nepoletí dvanáct hodin jako do San-Mingu, ale jen necelé tři hodiny." připomněl mu. „Jo... máte všichni pravdu." pousmál se k naší úlevě o něco klidněji Tenie. „Já mám vždycky pravdu!" zhodnotil situaci Taeyong, čemuž jsme se všichni... i Tenie... zasmáli jako dobrému vtipu, jen Tae se z nějakého záhadného důvodu nesmál.

Min-Ki

Film jsme si nakonec nepustili. Dlouho jsme si však povídali a nejen o kravinkách, ale taky jsme se já, Hyunie a Taeyong snažili uklidnit Tenieho, aby si nic nevyčítal, protože přece nemohl vědět o YangYangově strachu z létání a stejně tak... po jejich prvním setkání v Seoulu... nemohl tušit, jak se ten kluk skutečně cítí, když se před ním tvářil jako nějaký mstitel. Ani Kun přece až do dne, kdy se ti dva sešli u mostu kvůli revanši, netušil, jak to YangYang má a kde je skutečná pravda, takže ani on nemohl Teniemu nic říct a přišlo nám dost logické, když si Tenie myslel, že ty bolesti hlavy má z nervů, protože se začal bát, že na tu svou vynucenou revanš nemá. Navíc se ti dva usmířili, všechno dopadlo dobře, tak proč si pořád dokola něco vyčítat, že? Tenie naštěstí uznal, že máme pravdu a nakonec se přece jen uklidnil.

Tenie a Tae nám pak pomohli ustlat pohovku a taky nám půjčili nějaké to oblečení na spaní. Já jsem si dal rychlou sprchu spolu s miláčkem, kluci šli do koupelny po nás a hned na to s přáním dobré noci zapadli ve svém pokoji. Pohovka „hrdliček" je o hodně pohodlnější než pohovka u Felixe, přesto jsem dlouho nemohl usnout. Hyunie už dávno spal, já jsem se k němu tulil, jenže namísto snů se mou hlavou honily myšlenky jako splašené. Trval jsem si na všem, co jsem před tím řekl Teniemu, jenže ani tak jsem se nemohl zbavit starostí o YangYanga, hlavně těch, co se týkaly jeho strachu z létání. Opravdu moc jsem doufal, že svou úzkost zvládne a že Tenie přijde na něco, co by mu s tím mohlo pomoct. Netuším, kdy se mi podařilo usnout.

Na to, jak jsem usnul pozdě, jsem se probudil až překvapivě brzy... bylo ještě šero. Nebo možná ani ne až tak překvapivě. Měl jsem totiž pocit, jako bych YangYangovu nervozitu ohledně dnešního odletu prožíval s ním, jako by se to týkalo i mě, takže vlastně bylo tak trochu logické, že jsem nemohl dospat. Hyunie ještě poklidně spal a v bytě panovalo naprosté ticho. Mírně rozmrzele jsem se protáhl a hned na to jsem hrábl po mobilu, abych mohl zjistit, že je teprve šest ráno.

Rozhodl jsem se proto, že zaběhnu do kuchyně pro nějaké pití a že se pak vrátím pod peřinu za miláčkem a zkusím ještě usnout. Bože... je přece nehorázná kravina vstávat v neděli takto brzy, ještě když mě přes týden čeká nejen brzké vstávání, ale taky školní peklo, ach jo. Když jsem však okamžik na to vešel do kuchyně, zjistil jsem, že já nejsem jediný, kdo už nemůže klidně spát. U stolu s hrnkem kávy totiž seděl YangYang a tvářil se hodně zamyšleně. 

„Nemůžeš spát?" vydechl jsem zaraženě hned potom, co jsme se vzájemně pozdravili. „Hmmm..." přikývl. „Ty taky ne?" „Ani ne." povzdechl jsem si, na což jsem si sedl vedle něho. V okamžiku jsem změnil plány... rozhodl jsem se, že zůstanu v kuchyni s ním. Sjel jsem ho zkoumavým pohledem, zatím co on civěl do hrnku s kávou. „Je ti dobře?" strachoval jsem se hned na to, zvlášť když jsem si všiml, že pořád vypadá dost unaveně. „Ujde to." pousmál se. „Ale Tenie má pravdu... už nechci alkohol nikdy vidět." „To je dobrý nápad." přikývl jsem. „Alkohol ti očividně nesvědčí." „Očividně." ušklíbl se.

„Pořád jsi nervózní z tvého odletu?" vydechl jsem maličko proti své vůli. Nechtěl jsem mu jeho strach připomínat, přesto jsem chtěl vědět na co myslí a jestli se zbytečně nenervuje. „No..." povzdechl si. „asi jo, jsem nervózní, ale snažím se na to nemyslet." „Na co teda myslíš?" vyzvídal jsem jako nějaký stalker, ale naštěstí mu má vlezlost nevadila. Neměl jsem pocit, že by ho mé vyptávání nějak rozladilo... ufff, vážně naštěstí. „Tak... na všechno možné." odtušil. „Určitě se těšíš domů na své kocourky, že?" uculil jsem se. „Myslíš i na ně, je to tak?" „Jasně že jo." uculil se i on. „Na Louise a Leona myslím pořád... moc se na ně těším, to jsi uhodl, Ki." „To nebylo tak těžké uhodnout." uculil jsem se ještě víc, zvlášť když mi došlo, že se díky mému culení usmál i on.

„Myslím taky na FengMian..." povzdechl si však hned na to, už bez úsměvu. „Moc doufám, že ji zítra uvidím a že se rozhýbu k tomu, abych ji oslovil." Chtěl jsem říct, že určitě jo, že to zvládne, jenže on pokračoval dál, takže jsem nic neřekl. „Možná ji okamžitě nepozvu na rande... možná to chce nějaký ten čas, ale oslovit ji musím určitě... jo, to zvládnu." znovu se pousmál. „Louis, Leon a FengMian však nejsou to jediné, na co myslím." ještě jednou si povzdechl. „Honí se mi hlavou strašně moc myšlenek... myslím tak nějak na všechno... na San-Ming, na Tena, Winwina a Kuna... na Taipei, na mámu, na otce i na tebe a Hyuna... pořád přemýšlím, taky kvůli tomu už nemůžu spát." přiznal. „No a v neposlední řadě řeším, jestli by nebylo lepší, kdybych se s váma rozloučil už tady... kdybyste se mnou nejeli na letiště."

„Nechceš, abychom s tebou jeli na letiště?" vydechl jsem překvapeně. Původně jsem se chtěl zeptat v jakém ohledu na všechno myslí, ale právě teď mě nejvíc zaujalo jeho poslední oznámení. Nechce nás tam? Proč? „Já nevím." pokrčil nejistě rameny. „Nemám moc rád dlouhá loučení." vysvětloval hned na to. „Asi bude lepší, když na letiště pojedu sám." „Hmmm... chápu." povzdechl jsem si. „Ale... nenapadlo tě třeba, že budeš víc nervózní, když budeš na letišti sám?" „Myslíš?" zarazil se. „Myslím!" přikývl jsem zcela vážně, zvlášť když jsem si vybavil, že i naše společnost... nejen čaj... mu včera pomohla usnout. Proč by měl být dnes na letišti sám a víc se stresovat, když nemusí?! „Možná máš pravdu..." připustil. „Tak... já to ještě zvážím." pousmál se.

„Ok..." vydechl hned na to. „Já se teď osprchuju, převleču se a pak... zaběhnu za Winiem a Ren-Junem, abych se s nimi mohl rozloučit... je určitě na letiště tahat nebudu." S tím se zvedl a rovnou vystřelil z kuchyně. Já jsem si povzdechl, taky jsem se zvedl a konečně si napustil sklenici vody, abych mohl zahnat spalující žízeň. Doufal jsem, že nás čtyři YangYang neodmítne. Taky sice nemám rád dlouhá loučení... obecně je nemám rád... jenže, kdo by si chtěl nechat ujít možnost být s ním co nejdýl to jde, že? Tenie s Taeyongem by byli určitě zklamaní, kdyby si YangYang přál odjet na letiště sám a mě by to rozhodně mrzelo taky.

Napil jsem se, skočil jsem si ještě na toaletu a okamžik na to jsem se přitulil zpět ke stále spinkajícímu miláčkovi. Netuším, jak se mi podařilo usnout, ale když jsem se znovu probudil, uvědomil jsem si, že jsem skutečně usnul... zajímavé. Navíc mi došlo nejen to, že jsem na pohovce sám, ale taky že je v bytě ruch, respektive jsem slyšel, jak spolu kluci mluví. Vybrchal jsem se proto z vyhřáté peřiny a víc unavený než před tím jsem se došoural do kuchyně, kde jsem zjistil, že spolu mluví Hyunie, Tenie a Taeyong. YangYang tam nebyl. „Dobré ráno, lásko." vydechl Hyunie, hned jak si mě všiml. Okamžitě mi šel vstříc, aby mohl něžně políbit mé rty, a já jsem jeho polibek stejně něžně opětoval. „Řešíme, kam se poděl YangYang." oznámil mi hned na to. „Mobil nechal doma a Tenie se mu proto nemůže dovolat."

„On se ještě nevrátil?" zarazil jsem se, když mi při pohledu na hodiny došlo, že už táhne na jedenáctou, což znamenalo, že se u Wina zdržel podezřele dlouho. „Z kama se měl vrátit?" nechápal Tenie. „Ty o něm něco víš?" vyzvídal taky Tae, takže jsem jim musel říct o našem ranním setkání v kuchyni a o jeho plánu, že půjde za Winwinem a Ren-Junem, aby se s nima mohl rozloučit. „Ach... aha..." povzdechl si Tenie. „Tak snad se nevrátí až na poslední chvíli, taky s ním ještě chci být." „Však s ním ještě budeš, miláčku." klidnil ho Tae. „Určitě se nevrátí na poslední chvíli, navíc ho doprovodíme na letiště." dodal a já jsem ještě víc zadoufal, že až se YangYang vrátí, neoznámí nám, že chce jet na letiště sám. Raději jsem však nic neříkal, tohle nebylo na mě, ale na YangYangovi a na tom, jak se on rozhodne.

Tenie si pak uvědomil, že i on potřebuje něco zařídit, takže hned na to vystřelil z bytu a Tae pokrčil rameny, jakože vůbec netuší, o co jde. Hyunie jen mlčky civěl a já jsem taky nevěděl co říkat. Všechno mi přišlo zvláštní, jako by YangYangova nervozita nakazila nás všechny a jeho dlouhá nepřítomnost mi přišla ještě zvláštnější, nehledě na fakt, že i Tenie někam zmizel, ach jo. Po nějaké té chvíli opravdu divného mlčení jsme se s Hyuniem rozhodli, že když Tenie odešel, zkusíme se hodit do klidu tím, že uvaříme pro nás pro všechny rychlý oběd, třeba Ramen. Hned jak nás to napadlo, začali jsme s přípravama a Taeyong nás se zaujetím sledoval. Ulevilo se mi pak, když se ozval zvonek, Tae běžel otevřít a já s Hyuniem jsme okamžik na to zjistili, že se vrátil YangYang.

„Kde jsi byl tak dlouho, Yangu?" peskoval ho Tae cestou z předsíně, takže nám díky tomu bylo jasné, že je to skutečně on. „Sorry... byl jsem u Winwina a nějak jsem se tam zasekl." omlouval se YangYang. „Ale... kde je Tenie?" vydechl zaraženě, jakmile zjistil, že v kuchyni jsem jen já a Hyunie. „Netuším." zamračil se Tae. „Někam odešel a neřekl kam." „Aha?!" povzdechl si YangYang. „Tak snad se brzy vrátí, protože..." „Nechceš jet na letiště sám, že ne?" vyhrkl jsem, když mi došlo, co svou otázkou může myslet. Protože bude muset brzy odjet na letiště a pojede tam sám?! To snad ne, to by nám přece neudělal, ne? „No... já..." špitl YangYang. „Na něco takového vůbec nemysli!" zpražil ho hned Taeyong. „Ale..." ještě jednou špitl YangYang. „Co když bude mít můj let zpoždění jako ten Kunův? Nechci..."

„Kunův let měl zpoždění kvůli technickým problémům s letadlem, tvůj let mít zpoždění nebude!" skočil mu do řeči Tae. „Takže mi neříkej, že nás nechceš zdržovat nebo podobné kraviny, jasné? A i kdyby měl zpoždění..." pokračoval už smířlivějším tónem. „nenecháme tě na letišti trčet samotného, na to sakra zapomeň!" „Hmmm... tak děkuji." popotáhl se skelným pohledem YangYang, na což ho neobjal jen Taeyong, ale i já a Hyunie. Okamžik na to se do kuchyně přihnal uřícený Tenie, s ruměncem na tváři a větším plyšákem žluté barvy v rukách.

„Tohle je pro tebe, Yangu." oznámil mu udýchaně. „Běhal jsem jak blázen po městě, abych přišel na něco, co by tě mohlo hodit do klidu a až pak mě napadlo, že když se budeš v letadle tulit k tomuto cute plyšákovi, budeš se třeba cítit líp." Boží nápad, jako bych ho vymyslel já sám, navíc ten plyšák byl mega moc cute, vážně. Tenie mě mega moc potěšil a nejen mě. „To... to je vážně pro mě?" vydechl ještě víc dojatý YangYang. „Vážně?" „Jo, je tvůj, zlato." pousmál se Tenie, na což bez odkladu vtiskl plyšáka do jeho dlaní. „Je to tvůj nový parťák pro cestování letadlem." „Tak... moc děkuji, Tenie." znovu popotáhl YangYang. „Je boží." Přitiskl plyšáka k sobě, zatím co se urputně snažil nerozplakat a docela se mu to i dařilo, přesto nedokázal úplně skrýt své dojetí...

Jong-Hyun

Byly to hodně dojemné okamžiky a Ki se jen tak tak držel, aby se nerozplakal. V podobném duchu se pak neslo i samotné loučení na letišti, protože jsme tam samozřejmě jeli s YangYangem, nevyhnul se tomu a vlastně už něco takového ani nechtěl. YangYang slzel, Tenie a Ki samozřejmě taky a já s Taeyongem jsme taky pustili nějakou tu slzu. Min-Kiho a Tena pak nejvíc rozhodilo zjištění, že plyšák musí jít do kufru, že na palubu letadla si ho YangYang vzít nemůže, což se nikomu z nás nepozdávalo, jenže jsme s tím nemohli nic dělat. „Nebojte se, já to nějak zvládnu i bez plyšáka." snažil se je uklidnit YangYang. „Uklidním se třeba při poslouchání písniček... bude to dobré." „To doufám." popotáhl Tenie. „Dej mi vědět, že jsi doletěl v pořádku, ano?" „Zavolám ti, slibuji." pousmál se YangYang, na což snad po milionté neobjal jen jeho, Min-Kiho, ale i mě a Taeho.

Ještě jednou jsme ho upozornili, že musí zajít k lékaři, popřáli jsme mu, ať se mu daří ve škole a hlavně, ať má štěstí s FengMian, na což ho Tenie s Taeyongem ujistili, že za ním brzy přiletí a nejen proto, aby Tenie mohl podlachmat Louise s Leonem, ale nejvíc proto, že už teď jim YangYang moc chybí. „Strašně moc se těším domů." vzlykl mega moc dojatý YangYang. „Ale... moc rád bych ještě zůstal s váma, kdyby to šlo." „Škoda, že to nejde." vzlykl taky Tenie. „Tak snad se uvidíme brzy... opravdu za tebou přiletíme, těš se." „Těším se." ještě jednou vzlykl YangYang. „Mám tě strašně moc rád, Tenie." vrhl se kolem jeho krku.

„Taky tě mám moc rád, zlato." odpověděl plačtivě Tenie. Okamžik na to YangYang ujistil i Taeho, mě a miláčka, že i nás má rád a taky nám dvěma oznámil, že ho moc potěší, když nás uvidí u sebe doma v Taipei. Já a Ki jsme samozřejmě neměli problém slíbit, že se tam někdy ukážeme... i do Kangnungu bychom měli zajet, sakra... a taky my jsme mu řekli, že ho máme rádi, což je přece pravda. YangYang nám všem ještě jednou slíbil, že zajde k lékaři na prohlídku a taky znovu ujistil Tena, že se mu ozve, jakmile přistanou v hlavním městě Tchaiwanu, na což už musel odejít na odbavení a všechny povinné kontroly a hned na to do tranzitní zóny. Jeho let totiž podle očekávání neměl žádné zpoždění, no a my jsme tam s ním samozřejmě jít nemohli. Bože... nebylo to sice moc dlouhé loučení, přesto plné pocitů.

Min-Ki

Trvalo dlouho, než se Tenie uklidnil po YangYangově posledním zamávání. Taky já jsem byl totálně naměkko a nejen proto, že nesnáším loučení. YangYang mi už stihl přirůst k srdci a stejně jako on, taky já bych byl moc rád, kdyby ještě nemusel odletět. Přál bych si, aby mohl zůstat v Seoulu, i když jsem současně chápal, že on má svůj život na Tchaiwanu... má tam rodiče, oba kocourky, školu a taky dívku do které je zamilovaný. Doufal jsem, že se mu bude v jeho životě dařit, že bude jen šťastný a že se nám podaří znovu se s ním vidět a to dřív než později. Doufal jsem, že jeho let bude klidný bez větších turbulencí a že hlavně on bude v klidu, ach jo.

S miláčkem jsme se pak rozhodli, že ještě nepojedeme domů, ale zpátky k „hrdličkám", abychom pomohli Taemu uklidňovat Tenieho, který odlet blízkého kamaráda prožíval nejvíc z nás všech. Byl mega moc rozhozený, víc než nejspíš on sám tušil, že bude. Tenie naštěstí naši společnost uvítal, byl rád, že nespěcháme do Gangnamu. Na cestu do Dongdaemun-gu jsme si odchytli taxi, kterých je u letiště nespočet... stejně jako na cestu tam... a Tenie se vší silou snažil získat zpět aspoň relativní klid. „Nejpozději v pět musí YangYang zavolat, že už je na místě." spekuloval už cestou v taxíku. „Doufám, že zavolá."

„Klid, Tenie." konejšil ho Taeyong. „Přece slíbil, že zavolá." „Jo... slíbil mi to, tak snad svůj slib dodrží." vydechl nervózně Tenie. „Neboj se, určitě svůj slib dodrží." přidal se k jeho uklidňování taky Hyunie. V bytě u „hrdliček" jsme pak kecali o všem možném, hlavně o kravinkách, jen aby se Tenie co nejvíc zabavil a nehleděl pořád na hodiny, kolik že už je a jestli neměl YangYang dávno zavolat, že už v naprostém pořádku přiletěl do Taipei. Taky jsem byl nervózní, ale už jen kvůli Teniemu jsem se snažil zachovat alespoň zdání klidu. Nemínil jsem ho rozhazovat víc, než už byl, proto jsem se snažil svou vlastní nervozitu skrývat. Taky Tae s Hyuniem se moc snažili, aby se Tenie uklidnil. Abych nám zajistil ještě větší rozptýlení, rozhodl jsem se, že zavolám Felixovi a zeptám se ho na Hana.

Napadlo mě totiž, že by Felix třeba něco o něm a jeho včerejším dnu u Min-Ho mohl vědět a jak se líp rozptýlit než právě tímto? Dobré zprávy by nám všem bodly, navíc, už bylo skoro pět a ty poslední minuty při čekání na YangYangův hovor byly snad nejhorší ze všech, ach jo. K mé radosti pak Felix přijal hovor téměř hned. „Promiň... zapomněl jsem ti zavolat." omlouval se Lix, jakmile jsem se ho zeptal na Hana. „Zatím se nestalo nic až tak zásadního, ale rozhodně mám ze všeho dobrý pocit." hlásil nám vesele. „Ji-Sung strávil u Min-Ho skoro celý den... přijal i jeho pozvání na oběd a byl happy, protože prý Min-Ho prohlásil, že krásně voní, navíc si sedal hodně blízko něho... prý tak moc blízko, že se díky němu Han červenal až na prdeli, ale i tak... získal větší odvahu a dnes šel za Min-Ho znovu. Ještě se nevrátil."

„Tak to je super." culil jsem se nejen já, ale taky Tenie, Hyunie a Taeyong. „Určitě spolu brzy začnou chodit... určitě!" jásal jsem. „Tak snad jo." odtušil pořád stejně vesele Felix. „Já se pokusím polepšit a příště doopravdy zavolám, i když... tohle mi asi nepřišlo až tak zásadní, ale ok... budu vám hlásit každý Min-Hův pohled a tak, teda... všechno, co mi Han poreferuje." „Až tak?" smál se Taeyong. „To přece nemusíš." brzdil Felixe pobaveně Hyunie. „Stačí, když nám nahlásíš nějaký posun... třeba nějaké Min-Hovo pohlazení, nebo co já vím." „Chápu." zasmál se Lix. „Tak ok... když dojde k zásadnějšímu posunu, dám vám rozhodně vědět." dodal už vážně. „Tak pa, Jinie na mě čeká." „Není doufám na záchodě a bez toaletního papíru." zasmál se Tae.

„Ne... je ve sprše." zavrněl smyslně Felix, na což se znovu zasmál a hovor ukončil. „Prasárniček se jim zachtělo a ještě k tomu před desátou." ušklíbl se Taeyong, čímž nás všechny pobavil, i když... mně tato hláška přišla v celku trapná, ale nakonec... trochu vtipná byla taky. Mě teď ale až tak nezajímalo, co chce Felix dělat ve sprše spolu s Hyun-Jinem, víc jsem řešil, Hana a Min-Ho a byl jsem moc rád, když se mi podařilo ke spekulacím o vývoji vztahu těch dvou strhnut nejen Tenieho, ale taky Taeho s miláčkem. Všichni jsme se shodli na tom, že se Han Min-Hovi určitě líbí a že měl YangYang nejspíš pravdu, když nadhodil, že ten kluk chce jít na všechno pomalu ať už z důvodu, aby si ujasnil svůj postoj, nebo aby nic neuspěchal. Přesto dává najevo své sympatie, když si údajně sedal tak blízko Hana, navíc se mu líbila jeho vůně... sweet. Han rozhodně udělal dobře, když za ním šel i dnes, jen tak dál.

Zakecali jsme se a úplně jsme přestali sledovat čas. „YangYang ještě nezavolal!" vyhrkl najednou rozhozeně Tenie a já jsem si s mírným zamrazením uvědomil, že už bude šest hodin. „Já ho asi zabiju... proč ještě nezavolal?" zlobil se. „Třeba zapomněl." povzdechl si Tae. „Třeba byl rád, že už je konečně v Taipei, navíc spěchal domů, tak si neuvědomil, že se ti má ozvat." nadhodil opatrně Hyunie. Já jsem byl nervózní podobně jako Tenie, proto jsem raději mlčel. „Jo, to je možné." přikývl Tenie. „Tak... já mu teda zavolám a rovnu mu nadám, že se na mě tak rychle vykašlal." „Jo, nadej mu i za mě." pousmál se Tae. Tenie hned na to hrábl po mobilu, okamžik čekal, ale pak se jeho výraz změnil na znepokojený. „Nemůžu se mu dovolat... hned to padá do hlasové schránky."

„To přece nemusí nic znamenat." klidnil ho Hyunie. „Zřejmě tam má režim letadlo a v tom spěchu si to zapomněl změnit." „Jo, miláčku." snažil se ho klidnit taky Tae. „YangYang je občas popleta, takže Hyun může mít pravdu, když říká, že nejspíš zapomněl zrušit režim letadlo, o nic horšího jít přece nemusí. Navíc..." konejšivě pohladil Tenieho paži. „Sám víš, že nebyl dlouho doma, ne?" „Vím to..." povzdechl si Tenie. „ale... no a? Přece nemůže být až tak moc mimo, aby zapomněl, že mi má zavolat. Přece věděl, že se o něho moc bojím, tak..." „Myslel jsem to tak, že se na něho mohla přímo na letišti vrhnout jeho máma, taky se těšil na Louise a Leona, které dlouho neviděl." přerušil ho jeho miláček. „Určitě na tebe nezapomněl schválně a dřív nebo později se nám ozve... uvidíš, že je v pořádku." domlouval mu.

„Doufám, že máš pravdu." povzdechl si Tenie. „Snad se jeho letadlo nezřítilo, snad YangYang dobře doletěl a při letu netrpěl žádnou úzkostí." ještě jednou si povzdechl. „Doufám, že je v maximální pohodě a že je happy, že už je doma se svými kocourky." dodal s nadějí. „Taky doufám." špitl jsem. „Žádné letadlo se nezřítilo, neříkej kravinky." šťouchl do Tenieho Tae. „Vůbec nechápu, jak tě můžou napadat takové katastrofické scénáře." pokroutil nad ním hlavou. „Něco takového by se už na sto procent vědělo." odtušil Hyunie, který zrovna brouzdal po internetu na svém mobilu.

„Nedošlo k jakékoli havárii letadla... podívej... žádná zmínka tady není." nastavil display tak, aby na něho Tenie dobře viděl. „Kdyby se zřítili, tak... uplynulo přece dost času, aby toho byl plný net, nemyslíš?" pousmál se. „Prostě buď v klidu a počkej, až se ti YangYang ozve, miláčku." znovu ho pohladil Taeyong. „Hmmm..." přikývl Tenie. „Tak já zkusím být v klidu." Ještě nějakou tu chvíli jsme se snažili Tenieho co nejvíc uklidnit, což se nám naštěstí podařilo a já jsem se dost uklidnil taky. 

Zatím přece nebyl důvod nějak vyšilovat... zatím fakt ne. Já a Hyunie jsme se pak museli s „hrdličkama" rozloučit... pitomá neděle večer, ach jo. Oba jsme doufali, že se YangYang ozve co nejdřív, nebo že se mu v opačném případě Tenie konečně dovolá. Bože... doufali jsme, že až se s Teniem uvidíme ve škole, bude pro nás mít jen a pouze dobré zprávy. Určitě bude mít jen dobré zprávy.