Min-Ki

Na všech zúčastněných bylo poznat, že se dost bojí Min-Hovy reakce... dokonce i Bang-Chan znejistěl... a já jsem se bál taky. Han si totiž přes svou náhlou odvahu zjevně neuvědomil, že svou přítulnost hodně přehnal, že tohle pro něho nemusí skončit tak dobře, jak by si přál a nikdo z nás mu samozřejmě nepřál ten trapas, zklamání a následující velký smutek, kdyby ho snad Min-Ho od sebe nějak hnusně odstrčil, což by se klidně mohlo stát. Další hnusnou možností bylo, že by se Min-Ho rovnou zvedl a opustil byt. Bože... všechno tohle mi blesklo hlavou během okamžiků, kdy jsem nedýchal a napjatě sledoval ty dva.

Brzy se mi potvrdilo, že Min-Ho skutečně zadržel dech, protože chvějivě vydechl a hned na to se zhluboka nadechl... evidentně okamžik nedýchal. K mega moc milému překvapení nás všech však Hana od sebe neodstrčil, dokonce se ani neodsunul z jeho dosahu. „Vážně věříš, že to bude dobré?" špitl smutně, aniž by se snažil sundat Hanovy ruce ze svého pasu, pouze víc sklonil hlavu, takže Han už nedýchal na jeho krk. „Dori se mi takhle nikdy nezatoulala..." pokračoval nejen se smutkem, ale taky s nemalýma obavama v hlase, aniž by mu Han stihl cokoli odpovědět. „Vždycky to byla zlobivá kočička, ale pokaždé se držela v bezpečí bytu a teď... teď je někde venku, já vůbec netuším kde a strašně moc se o ni bojím."

„Určitě je Dori v pořádku a ty ji brzy najdeš." odtušil s něhou v hlase Han, který byl mnohem rudější než před tím, na což se k Min-Hovi přitiskl ještě víc, pokud to vůbec bylo možné. „Nebuď už smutný a neboj se... prosím." znovu vydechl do jeho ucha. „Vážně věřím, že to s tvou kočičkou dopadne dobře." Netušil jsem, jestli Min-Ho nechává Hana takto blízko u sebe, protože mu to není nepříjemné nebo proto, že zrovna tuto jeho opilou blízkost potřebuje jako součást podpory a útěchy. Netušil jsem, co přesně se honí jeho hlavou a co cítí, ale v těchto okamžicích něco takového nebylo až tak podstatné.

Podstatný byl jen fakt, že majitel zatoulané čiči Hanovo tulení akceptuje, že nedal najevo jakékoli zhnusení po jeho polibku na krk... otázka je, jestli ten polibek vnímal?! ... a že se nezdá, že by se chystal tomuto bláznivě zamilovanému klukovi jakkoli... třeba i neúmyslně... ublížit. Tohle vědomí mi momentálně ke štěstí stačilo. Teda, bylo mi jasné, že opravdu šťastný budu až v okamžiku, kdy se dozvím, že se našla Dori, nebo když zjistím, že má Han u Min-Ho nějakou naději na opětování citů, jenže zrovna teď nemělo smysl hádat, jak tohle všechno asi dopadne.

„Jsi moc milý, Ji-Sungu... děkuji ti za tvou útěchu." pousmál se smutně Min-Ho, na což se zdálo, že se právě probral z nějakého transu nebo co. Jemně a opatrně ze sebe sundal Hanovy ruce, přesto zůstal sedět na místě s Hanem za svými zády. „No... já..." začal koktat Han s rozpačitým úsměvem na tváři, kterou mu evidentně spaloval obrovský žár. „Já vůbec nejsem milý... já jen... nemáš zač." zmatkoval jako ztělesnění roztomilé rozpačitosti, zatím co se očividně roztékal, zřejmě díky zjištění, že je pro Min-Ho milý. Bože... roztékal se pak ještě víc, když se na něho Min-Ho obrátil a věnoval mu mega pěkný úsměv.

„To chce panáka!" zahalekal Chang-Bin, který scénu před sebou až do teď sledoval mlčky... stejně jako my ostatní... na což hrábl po flašce vodky, kterou měl hned u sebe. Nebyl jsem si jistý, jestli míní zapíjet Hanův malý úspěch nebo zjištění, že úsměv z Min-Hovy tváře zmizel stejně rychle, jak se na ní objevil. „Uvolni se konečně." požádal už zase smutného kluka vážně vypadající Bang-Chan. „Chápu, že se o Dori bojíš." pokračoval smířlivě a uklidňujícím tónem, zatím co se Han už jen červenal a my ostatní jsme se zatím nevyjadřovali. „Chápu, že nedokážeš myslet na nic jiného, než je tvá kočička, ale sám víš, že ničemu nepomůžeš, když se tady budeš trápit. Věř, že to dopadne dobře a ono to skutečně dobře dopadne... tím jsem si naprosto jistý."

„Chtěl bych mít tvou jistotu, Chane." povzdechl si Min-Ho. „I tu tvou, Ji-Sungu." znovu se pousmál na Hana, který si nedovolil žádné další důvěrnosti, nepřestával se červenat a po Min-Hově pousmátí se už zase totálně roztékal. Zdálo se, že si Min-Hovu blízkost maximálně užívá, ale že současně díky jeho blízkosti hodně trpí... chudáček. Nevypadal však, že by se od kluka svých snů mínil vzdálit a k jeho štěstí ani Min-Ho nepůsobil dojmem, že by mu Han nějak vadil. „Dej si panáka..." naklonil se k Min-Hovi Chang se skleničkou vodky v ruce. „pak druhého a klidně i třetího a věř mi, že brzy získáš mnohem větší jistotu než má náš moudrý Bang-Chan nebo to naše sladké tele Han."

Han se po jeho slovech začervenal tak moc, až mě napadlo, že se úspěšně pokouší trhnout světový rekord v červenání a Bang-Chan se moudře uculil. „Ne... díky." odmítl tuto jistě dobře myšlenou nabídku Min-Ho. Chang po jeho záporné odpovědi pokrčil rameny a nabízeného panáka vodky vypil on sám. „Když se tady opiju, najdu tak akorát kocovinu, ne mou malou Dori." dodal Min-Ho se smutným povzdechem. „Souhlasím s tebou." přikývl Bang-Chan. „Měl bys zůstat střízlivý, ale pokud možno pozitivně naladěný." pousmál se. „Hmmm..." vydechl Min-Ho. Bohužel se zatím nějak víc nerozveselil, ale díky Hanovi se alespoň rozmluvil, což byl taky nemalý pokrok, který moc těšil nejen mě, ale jak se zdálo, i ostatní.

„Pokusím se naladit pozitivněji." dodal potichu, jakmile zaznamenal, že Han zlehka a mega moc nesměle pohladil jeho paži. Han působil dojmem, že začíná sice pomalu, přesto však jistě střízlivět... zřejmě za to mohla jak Min-Hova blízkost, tak nepřibývající promile v jeho krvi... a nejspíš si už netroufl na podobnou hurá akci, kterou předvedl před nedlouhou chvílí, ale tohle pohlazení si očividně nedokázal odpustit. „Nechci vám všem kazit náladu." vydechl ještě Min-Ho, na což se znovu pokusil o úsměv. „To si piš, že podobnou klokanovinu nechceš!" oznámil Min-Hovi důležitě a s šibalským úsměvem Felix.

„Vy všichni..." obrátil se pořád s tím stejným úsměvem nejen na mě a na Hyunieho, ale taky na Jeongina a Hyun-Jina, včetně Hana. „Přestaňte koukat jako klokaní mláďata z vaku své mámy a bavte se do háje... jste přece na party, ne?" Chang-Bina se jeho připomínka zřejmě netýkala, protože nekoukal jak malý klokan a moudrý Bang-Chan nejspíš taky ne. „Skoro bych zapomněl, kde jsem." uculil se po jeho slovech Hyun-Jin. „Díky za připomenutí, zlato." „Nemáš zač, zlato." zasmál se Felix. Já s Hyuniem jsme se culili, Jeongin a Chang-Bin s Bang-Chanem se culili taky, jen Han se červenal... pořád koukal jako klokan... a Min-Ho vypadal, že se teprve snaží zorientovat, kde se to vlastně octl a z jakého důvodu tam je.

Naštěstí působil dojmem, že je přece jen míň smutný, než byl ještě před chvílí... aspoň že tak. „Vážně si nedáš panáka, Min-Ho?" zkusil to ještě jednou Chang, na což se mu dostalo stejné odpovědi, že ne. „Omluvte mě." ozval se najednou Han. Hned na to se bez jakéhokoli vysvětlení odtáhl od kluka svých snů, zvedl se a následně opustil obývací pokoj, což ani jeden z nás nechápal, dokonce ani Min-Ho. „Asi šel na hajzlík." okomentoval jeho odchod Chang, který jako jediný předvedl, že má o Hanovi a jeho chování jasno. Ještě že ho Han neslyšel, určitě by se propadl do země studem. „Hmmm..." pousmál se rozpačitě Min-Ho, já jsem se raději nevyjadřoval a ostatní kluci... včetně miláčka... se taky pouze culili.

„Min-Ho?!" vydechl Felix, na což se zatvářil, jako by měl, kdo ví co za lubem, zatím co si ho se zaujetím prohlížel. „Sice už nevypadáš tak moc smutně, ale pořád mi u tebe něco chybí." dodal zamyšleně. „Chybí?" nechápal Min-Ho. „Co ti u mě chybí?" „Pořádný party look!" vypískl Felix. „To musíme napravit!" Hned na to vyběhl z obýváku, aby se mohl vrátit s mega roztomilým kloboučkem. „Tohle ti chybí a já ti svůj skvost milerád půjčím!" oznámil mu veledůležitě, čímž jen potvrdil, že svůj návrh myslí smrtelně vážně. „Ne... ne..." bránil se takové poctě zaražený Min-Ho. „Myslím, že mi nic takového nechybí, ale děkuji." „Takže ne?" ujišťoval se mírně zklamaně Lix. „Vážně ne?"

My ostatní jsme se už zase culili... i Bang-Chan se usmíval... jen Min-Ho se tvářil, jakože vážně ne a že o svém odmítnutí nemíní diskutovat. Já jsem se však culit přestal, jakmile kamarádův pohled padl na mou maličkost. „Ale ty, Ki... ty můj klobouček neodmítneš, že?" napůl se zeptal a napůl mi oznámil. „Nesmíš ten klobouček odmítnout, když už jsem ho tady přinesl... neodmítneš mě, je to tak?" „No..." pousmál jsem se nejistě. Tušil jsem, že budu vypadat mega moc legračně, když neodmítnu, že se mi budou všichni smát, a já se pak budu díky jejich smíchu moc stydět, ale v podstatě jsem Felixe nedokázal odmítnout. Bože... i kdybych to měl v úmyslu, nešlo to, protože jsem nestačil ani mrknout a ta věc skončila na mé hlavě. Samozřejmě, že se všichni smáli, včetně mého miláčka Hyunieho...

... a já jsem se mega moc styděl, ale když jsem si všiml, že se pobaveně usmívá taky Min-Ho, začal jsem se smát i já a to i přes své obrovské rozpaky, které mě ani zdaleka nepřešly.

Smál jsem se nejen proto, abych zamaskoval, že se cítím trapně, když se takto všichni smějí, ale taky díky radosti, že se usmívá majitel ztracené čiči. „Vypadáš moc roztomile, lásko." zhodnotil můj vzhled Hyunie a nejen Felix, ale i ostatní přikývli, že souhlasí... milé. „Tak dík." špitl jsem. Po této rádoby zábavné vsuvce se atmosféra vrátila do normálu a kluci se začali bavit stejně, jako se bavili před příchodem Min-Ho. Rozdíl byl jen v tom, že Min-Hovi se věnoval převážně Bang-Chan... i nadále se pokoušel posílit jeho pozitivní myšlení (In se na něco takového očividně necítil a my ostatní taky ne)... a že v obýváku stále chyběl Han.

Já... pořád s tím roztomilým kloboučkem na hlavě... jsem se tulil k miláčkovi, Felix se tulil k Hyun-Jinovi a povídal si se mnou, s Changem i s Jeonginem a náš zaláskovaný kluk se ne a ne vrátit. Netušil jsem, jestli ho ostatní neřeší, protože si jsou jistí, že šel na záchod, jak dost neurvale prohlásil Chang, nebo si myslí, že chce být sám a tak ho raději nechávají být. Netušil jsem ani, co si o jeho nepřítomnosti myslí Min-Ho a jestli si vůbec něco myslí, ach jo. Čím dýl však Hanova absence trvala, tím víc jsem měl pocit, že něco není v pořádku. „Felixi?!" zašeptal jsem směrem k němu. „Nemyslíš, že by se měl Han už dávno vrátit, kdyby šel na záchod?" „Oh..." zarazil se po mé otázce Lix. „Máš pravdu... kde ten klokan může být?"

„Co si to tam špitáte?" zajímal se Hyun-Jin. „Že nevíme, kam se poděl Han." odpověděl mu šeptem Lix. Napadlo mě, že on... stejně jako já... nechce, aby ho slyšel Min-Ho, čímž by na Hana upoutal ještě větší pozornost, než ji na sebe před tím upoutal on sám. Už tak bylo trapné, co o jeho odchodu řekl Chang, navíc nebylo v našem zájmu, aby Min-Ho jen maličko tušil, že jeho přítomnost tady byla nutná právě kvůli Hanovi. Kdybychom aspoň tušili, jak Min-Ho Hana vnímá a co by si o tom myslel, jenže my jsme ani trochu netušili, proto byly na místě obavy, že by podobné zjištění nemuselo být Min-Hovi příjemné a to i přes své neodmítavé chování. Zkrátka by nebylo dobré tlačit na něho až moc přehnaně.

„Hmmm..." zarazil se taky Hyun-Jin. „Je fakt divné, že odešel." „Taky nevěříš, že šel na záchod?" ujišťoval se Felix... samozřejmě pořád šeptal a kromě mě a Hyun-Jina ho slyšel už jen Hyunie. „Už by přece byl dávno tady, kdyby šel jen na záchod." vydechl miláček, když Hyun-Jin přikývl, jakože se Felix trefil a on skutečně v tento Hanův důvod nevěří. „Neměl by ses jít podívat, kam teda šel?" podíval jsem se nervózně na Felixe. „Ne, běž se po něm podívat ty, Min-Ki... prosím." odpověděl Lix. „U mě by mu bylo hned jasné, že ho hledám." vysvětloval mi, než jsem se stihl zeptat, proč zrovna já.

„Přesně." přikývl Hyun-Jin. „Nejspíš chce být z nějakého důvodu sám a mě nebo miláčka by prokoukl... naše nahánění by mu třeba vadilo... ale u tebe si může myslet, že jdeš pouze na záchod." dodal s mírně zlomyslným úšklebkem. „Hmmm..." začervenal jsem se. „Třeba ti i řekne, co se s ním děje, pokud tam na něho někde narazíš." pousmál se Hyunie. „Kdyby byl zamčený na záchodě nebo ve svém pokoji a ty ses bál, že není fyzicky v pořádku... třeba, kdyby se ti zdálo, že je mu špatně nebo že zkolaboval... křič." instruoval mě ještě Lix, na což jsem se raději zvedl, abych mohl splnit svou misi. O Hana jsem se začínal docela dost bát, proto jsem se s nima nemínil dohadovat, beztak to nemělo žádný smysl.

Hana jsem k mému nemalému překvapení našel hned, nebylo to těžké. Seděl v koupelně na zemi a při bližším pohledu jsem zjistil, že nepřítomně civí před sebe s totálně mokrou tváří a taky s promáčenou černou mikinou, kterou měl na sobě. „Jsi v pohodě?" špitl jsem. Pořád jsem měl pocit, že jsem až moc vlezlý, že za ním měl jít Felix nebo Hyun-Jin, jenže když jsem ho našel v takto podivném stavu, nemohl jsem jinak, než se zeptat. Otázka „co je ti?" mi nepřišla vhodná, i když takto ptát se bylo stejně blbé, ach jo. Bylo na něm totiž i bez pitomého ptaní vidět, že k pohodě má stejně daleko jako má Slunce k Plutu, ale o tom, jak se zeptat líp jsem bohužel neměl tucha.

„Ani ne." povzdechl si. „Je ti špatně?" lekal jsem se, ale on k mé úlevě zakroutil hlavou, jakože ne. „Zvoral jsem to." popotáhl. „Všechno jsem totálně zvoral." „Proč si to myslíš?" zarazil jsem se. Když mi neodpověděl, zavřel jsem dveře, sundal klobouček a s povzdechem jsem si sedl vedle něho. Došlo mi hned, že je naprosto střízlivý, ale taky jsem si uvědomil, že svá slova myslí zcela vážně a že jim bohužel věří, což se mi vůbec nelíbilo. Neměl jsem totiž pocit, že by něco zvoral. „Tak proto jsi odešel?" zeptal jsem se jen tak pro jistotu. „Hmmm..." znovu si povzdechl. „Min-Ki..." podíval se na mě se slzami v očích. „Já nechápu... co jsem to tam udělal? Vážně jsem ho políbil na krk a lepil se na něho jako hovno na botu?"

Chtěl jsem mu říct, že k hovnu bych ho rozhodně nepřirovnal, jenže on mě nenechal cokoli říct. „Odešel jsem, protože jsem se cítil čím dál víc trapně." pokračoval se stopami pláče v hlase. „Taky mi bylo čím dál víc nepříjemné, že jsem připitý... potřeboval jsem úplně vystřízlivět a ještě víc se před ním neztrapňovat." Nemusel vůbec říkat, o kom mluví. Já jsem věděl a on věděl, že vím. „No a pak... pak jsem ztratil odvahu se vrátit." dodal smutně. „Beztak si Minie ani nevšiml, že tam už nejsem... nebo si všiml, ale je rád, že se na něho trapně a uboze nelepím."

„No..." povzdechl jsem si i já. „Myslím si, že jsi to s tím tulením a polibkem trochu přehnal, ale..." pokračoval jsem rychle, jakmile jsem zaznamenal nejen Hanův smutný kukuč, ale taky další slzy v jeho očích. „nemyslím si, že by to bylo Min-Hovi nějak nepříjemné... nemyslím si, že ses před ním ztrapnil." vyvracel jsem mu jeho zcela zbytečné myšlenky. „Vážně?" popotáhl. „Vážně!" přikývl jsem rozhodně. „Kdyby mu cokoli bylo nepříjemné, dal by to přece najevo, nemyslíš?" pokoušel jsem se najít nějaké rozumné argumenty. „Jenže on nic neřekl, navíc tě nechal u sebe." „To nechal..." zamilovaně se pousmál. Na chvíli se pak odmlčel a já taky. Zdálo se, že si rekapituluje v hlavě celý průběh jeho utěšovací akce a muselo mu dojít, že mám pravdu.

„On je moc hodný na to, aby mě od sebe odstrčil." zhodnotil Min-Hovo jednání a ne zrovna tak, jak bych si přál. „To však neznamená, že si nemyslel své a že jsem se před ním totálně neztrapnil." „Kdyby si myslel své a tvé chování mu přišlo trapné, neřekl by přece, že jsi milý a že ti děkuje za útěchu." odtušil jsem naprosto vážně. „No tak..." pokračoval jsem rychle, jen aby mě nepřerušil dalšíma pochybnostma o své osobě. „Potom, co sem Min-Ho přišel, seděl jak pecka, tvářil se mega moc smutně a nic kolem ho nezajímalo, ale po tvém utěšování se rozmluvil a teď je na tom mnohem líp, než byl před tím." oznámil jsem mu. „Vážně věříš, že by takto reagoval, kdyby si o tobě myslel něco hnusného?"

„Už není tak smutný?" pousmál se. „To jsem rád, ale jak sám vidíš, není to má zásluha." dodal už zase sklesle. „Zlato." vydechl jsem frustrovaně... tohle oslovení mi uklouzlo nějak samovolně, ale už jsem to nemínil brát zpět. „Jak můžeš říkat, že to není tvá zásluha?" pokroutil jsem nad ním hlavou. „Rozmluvil se jen díky tobě, a pokud vím, tak i první úsměv věnoval jen a pouze tobě... moc krásný úsměv... už jsi zapomněl?" „Takže myslíš, že u něho mám nějakou šanci?" špitl s červenající se tváří... zřejmě si vybavil ten Min-Hův krásný úsměv. „To nevím." pokrčil jsem nejistě rameny. „Ale vyloučené to podle mě není!" dodal jsem upřímně.

Napadlo mě totiž, že Min-Ho neodstrčil Hana nejen proto, že je moc hodný a že mu třeba nebylo Hanovo tulení pouze nepříjemné, ale že se mu jeho blízkost mohla klidně i líbit. Nahlas jsem to však raději neřekl, co kdybych se pletl a bylo všechno jinak. „Víš co?" pousmál jsem se, když na mě jen civěl s rozšířenýma očima a znovu se mega moc červenal. „Dej se trochu dohromady a vrať se za náma. Min-Ho bude určitě rád, že ses vrátil." „Myslíš?" špitl. Než jsem však stihl odpovědět, že si tím jsem téměř úplně jistý, ozval se zvonek a okamžik na to taky Felixův rozjařený hlas. „Tak jste konečně tady, vy zatracení klokani!" jásal. „Už jsem si myslel, že jste taky odletěli někam do Číny."

„Jo, už jsme tady." odpověděl mu podle hlasu Taeyong. „Odletěl pouze Kun." „Tebe ještě neznám..." pokračoval vesele Felix... zjevně to platilo YangYangovi. „ale rád tě poznávám. Já jsem Felix." „Já jsem YangYang." slyšeli jsme i přes dveře od koupelny jeho mírně nesmělou odpověď. „Taky tě rád poznávám." „Ahoj, Felixi." ozval se i Tenie. Okamžik na to Felix všechny tři zahnal do obývacího pokoje... přišlo mi docela zvláštní, že jim šel otevřít on sám, hihi... a já jsem se znovu usmál na Hana. „Budeš v pohodě a přijdeš pak za náma, jo?" ujišťoval jsem se. „Převleču se, trochu zklidním hormon a pak přijdu." odpověděl o poznání klidněji a já jsem s úlevou vstal ze země.

„Tohle prosím někam ukliď." vtiskl jsem mu do dlaní Felixův klobouček. Nepotřeboval jsem, aby mě s ním viděli příchozí kamarádi, i když jo, ten klobouček je mega moc cute a vlastně se mi hodně líbí, jenže smíchu na můj účet už bylo dost, stačilo. „Nemusíš spěchat, ale běda jak nepřijdeš." pohrozil jsem mu ještě. „Přijdu." slíbil, na což se pokusil o zářivý úsměv a já jsem se usmál stejně zářivě. „Děkuji, Ki... už se cítím líp." dodal upřímně. „Nemáš zač." uculil jsem se. Měl jsem radost, že se cítí líp. Pak už jsem spěchal nejen se řádně přivítat s Teniem, Taeyongem a YangYangem, ale taky říct Felixovi, Hyun-Jinovi a Hyuniemu, že je Han v pořádku a že se snad brzy míní vrátit do obýváku.

„Takže se rozhodl vystřízlivět tak, že se pořádně zmáchá ve studené vodě." konstatoval Felix, jakmile jsem se přivítal s Teniem a YangYangem a hned na to právě jemu oznámil, co je s Hanem. Hyunieho si už stihl zabrat Taeyong, který měl na růžovo obarvené vlasy a Hyun-Jin se přidal do hloučku k Bang-Chanovi, Inovi a Min-Ho. YangYang se pro zatím posadil vedle Tenieho, který seděl hned vedle mě. „Jo." pousmál jsem se. „Dost dobře se mu to podařilo... naštěstí." „Opravdu říkal, že přijde, jo?" ujišťoval se Felix. „Převleče se, zklidní prý hormon a pak přijde." přikývl jsem. „Han může klidnit hormon až do příštích letních prázdnin a rozhodně ho nezklidní." povzdechl si Lix.

„Ale ok... dám mu nějaký ten čas, a pokud se moc dlouho neukáže, půjdu si pro něho." zamračil se. „Přece jen je tato party hlavně kvůli němu a pro něho... aby tady mohl přijít Min-Ho a nebylo to podezřelé, aby to nepůsobilo jako nějaká domluvená schůzka pro ně dva... takže nedovolím, aby se teď někde zbaběle zašíval." dodal s odhodlaným výrazem ve tváři. „To mu rozhodně nedovol." znovu jsem přikývl. Ulevilo se mi, že se neptá na svůj klobouček... zjevně zapomněl, že jsem ho před tím měl na hlavě, ufff. „Nedovolím!" zasmál se Lix, na což odhopkal za Hyun-Jinem a já jsem se uculil na Tenieho. „Promiň, že jsme se tak moc dlouho zdrželi." pousmál se omluvně.

„Vždyť měl Kun zpožděný let, nemůžeš za to." klidnil jsem jeho zbytečné výčitky svědomí. „No..." vydechl rozpačitě. „Vlastně můžu." „Jak to?" nechápal jsem, na což mi Tenie mírně rozhořčeně povyprávěl, jak Taeyongovi zase přeskočilo. Když prý Kun odletěl, byl Tenie smutný, na což Taemu něco přelétlo přes nos a začal mít blbé kecy i před YangYangem. „Připomněl mi, co v úterý řekl Kun mně a Yangovi." povzdechl si. „Myslím to, jak Kun zmínil, že by se na nás vykašlal, kdyby... však víš co. No a Tae to nejen vytáhl, ale taky začal mít kecy ve smyslu, že my dva tuto kauzu rozhodně nemáme uzavřenou a že se mám těšit na pořádný trest... už brzy." „Bylo to vážně divné." přidal se YangYang. „Mě pak přešla nálada na nějakou party... měl jsem chuť Taeho praštit a zašít se doma." doplnil ho smutně Tenie. „No a já jsem ho nakonec přesvědčil, že sem máme jít, tak jsme tady." pousmál se YangYang.

„Nechápu Taeyonga." odtušil jsem zklamaně. „Proč ti s tím už nedá pokoj?" „Nevím..." pokrčil rameny Tenie. „taky to nechápu. Na jednu stranu říká, že mi odpustil, ale na druhou stranu mi ten trest pořád předhazuje a vyhrožuje mi. Sakra... pokud mě chce skutečně potrestat, ať to udělá a nemluví o tom jako ohraná deska... no ne?" Znovu si povzdechl. „Upřímně... mám pocit, že mě schválně napíná, že mi to předhodí pokaždé, když má pocit, že jsem zapomněl a já se začínám čím dál víc bát, co si na mě vymyslí... děsí mě." „Je jasné, že tě děsí schválně." přikývl jsem, než jsem věnoval vražedný pohled dobře se bavícímu Taeyongovi, který si mého pohledu beztak nevšiml, protože se zrovna něčemu smál.

Nevím, proč mě právě teď napadlo, že se obarvil během svého flákání, zatím co Tenie dřel ve škole a tahle myšlenka rozhodně nehrála v jeho prospěch, no a nic se nezměnilo, i když jsem bleskově uznal, že mu tato barva úžasně sekne. Teď na mě působil dojmem, že už stihl ochutnat víc než z jedné flašky alkoholu, které Felix pro tuto party nachystal a já jsem doufal, že se spolu s ním neopije taky Hyunie. Miláček se taky smál, ale díky Bohu zatím vypadal střízlivě. „Jo... dělá to schválně, ale když už si nemůže pomoct, nemusel by to dělat i před YangYangem." zamračil se Tenie, jakmile jsem mu začal věnovat svou plnou pozornost. „Kéž bych jen tušil, co má v plánu..." znovu posmutněl. „Fakt se začínám hodně bát."

„Myslíš, že ti chce nějak ublížit?" zeptal se zaraženě YangYang. „Ne!" vyhrkl Tenie. „Taeyongie je sice občas... ok, tak dost často... hodně příšerný, ale ublížit mi určitě nechce. Miluje mě." „Tak fajn." pousmál se YangYang. „Pokud věříš, že ti neublíží, nemusíš se bát a pokud by ti nějakým způsobem ublížil, nakopu mu zadek!" „Moje řeč." pokýval jsem uznale hlavou. Všichni tři jsme se pak shodli na tom, že je Taeyong tele a pako, ale že je jinak mega moc fajn kluk, který Tenieho skutečně miluje a že proto není důvod se bát, i když k nejistotě má Tenie dost velký a pádný důvod... kdo ví, co to tele Tae vymyslí, jak divný, případně trapný jeho trest bude. Shodli jsme se taky na tom, že teď jsme na party... super, že YangYang Tenieho přemluvil, aby sem šli... a že tady není čas a prostor na rozebírání podobných trablů.

Brzy na to za námi přišel skutečně připitý Taeyong, aby svému miláčkovi připomněl, že ho straaaašně moc miluje a taky, aby mu sdělil, že je mega moc happy, že tuhle party neodpískali. Mě si... k mé radosti... převzal stále střízlivý, jen mírnou alkoholovou náladou poznamenaný Hyunie. Party jela dál. Kluci se dobře bavili historkama, které jim na přeskáčku vyprávěli Felix s Hyun-Jinem, hrála super muzika a YangYang se taky skvěle začlenil. Dokonce se dal do řeči s Jeonginem, kterého já v podstatě neznám. Min-Ho se sice neusmíval, ale povídal si s klukama a rozhodně se netvářil smutně, díky Bohu za to. Bang-Chan očividně odvedl skvělou práci, kterou před tím začal už Han, ale Chan ji pak zdárně dokončil.

Já, Hyunie a Tenie s Taeyongem jsme se bavili spolu s nimi, jen Han se stále neukázal, ach jo. Ani trochu jsem však nepoznal, jestli Min-Ho jeho nepřítomnost vnímá a co si o něm myslí... jestli mu tady chybí, nebo ne. Stejně tak jsem netušil, jestli není na čase Hana znovu zkontrolovat. „Jsi v pořádku?" přerušil tok mých myšlenek Tenie, který se ustaraně díval na YangYanga. „Jo... jsem." vydechl podezřele bledý YangYang. „Jen... to asi dělá ten vydýchaný vzduch a hluk tady a taky jsem rozhodně neměl pít vodku... ale... nic se neděje, jen mě trochu rozbolela hlava." „Kun říkal, že tě nějak často bolí hlava." zamračil se na něho Tenie, zatím co já jsem nervózně špicoval uši. „Měl pravdu?"

„Kun vždycky strašně moc přeháněl." odtušil klidně YangYang. „Byl jsem na nervy z našeho setkání, měl jsem proto migrény častěji, než u mě bývá zvykem... o nic jiného nešlo a teď už je to taky dobré... už mě hlava vůbec nebolí." „Nekecáš?" ujišťoval jsem se i já. „Ne, nekecám." uculil se YangYang, zřejmě aby tak dokázal, že ho hlava přestala bolet stejně rychle, jak ho bolet začala, zvláštní. „Už je mi zase dobře... tak se uklidněte, vážně." šťouchl do mě i do Tenieho. „Jestli kecáš, tak tě zbiju." zamračil se na něho Tenie.

„Jo, jestli kecám, klidně mě zbij, Tenie." mrkl na něho YangYang. „Ne, něco takového už nikdy neudělám!" ohradil se však hned na to Tenie. „Mám tě hrozně moc rád, Yangu." dodal rozněžněle, na což se přesunul za svého znovu blízkého kamaráda... jupí... chňapl si ho a zezadu se k němu přitulil, čemuž se YangYang ani trochu nebránil. Byl na ně moc pěkný pohled, oba byli mega moc roztomilí...

... což mi znovu připomnělo, že pořád ještě nepřišel Han. On spolu s Min-Ho byli taky mega moc roztomilí a cute během Hanovy utěšovací akce... byli by vážně sweet pár. Felix však nevypadal, že by měl v plánu pro našeho zatoulaného kluka zajít a já jsem chtěl věřit, že Han potřebuje nějaký čas navíc, že se pořád ještě uklidňuje, ale že rozhodně dodrží slovo a že se na svou party a na Min-Ho úplně nevykašle. Jak čas letěl, všímal jsem si nejen toho, že Min-Ho začíná být víc a víc nervózní, ale taky faktu, že Han je pořád někde zalezený... zřejmě usnul, nebo co. „Už bych měl jít." oznámil nám všem... nejen k mému obrovskému zklamání... Min-Ho. „Nedokážu už v klidu usedět... musím jít." vysvětloval nervózně.

„Hlavně klid, ano?" pousmál se na něho Bang-Chan. „Pamatuješ, co jsem ti říkal, že?" „Hmmm..." přikývl Min-Ho. „Musím zachovat klid, aby ze mě Dori cítila jistotu a bezpečí, až ji budu volat." „Přesně tak." uculil se ještě víc Chan. „Sice je už tma, ale ty si hezky počkej, až bude na ulici největší klid a nevolej na Dori moc hlasitě, ať se nepoleká ještě víc." „Souhlasím." přidal se k němu Tenie a Hyunie taky přikyvoval, jakože to vidí stejně... i Tenie už věděl o zatoulané čiči a bylo mu Dori a Min-Ho moc líto. „Kočičky jsou moc citlivé, a když se tímto způsobem vyděsí, nejsou si jisté ani svým páníčkem... bojí se pak úplně všeho." doplnil své poznatky ohledně těchto rozkošných tvorů. Pořád mám raději pejsky, i když čiči bych se už nejspíš nebránil, kdyby nějakou miláček skutečně chtěl.

„Takže na ni musíš volat opravdu potichu a v klidu, aby stihla poznat, že jsi to skutečně ty a ne někdo cizí... aby se třeba moc nelekla a někam neutekla." dokončil Tenova moudra Hyunie. „Nebo aby nezůstala zalezená a potichu tak, jak to umí jen vyděšené kočky." přikývl Bang-Chan. „Ona má super sluch, takže se neboj, že tiché volání přeslechne." doplnil ho taky YangYang, který už skutečně vypadal v pořádku. „Pokud je někde blízko u domu a ne kdoví jak daleko ve městě." povzdechl si Min-Ho. „Pokud ne, tak..." rozhodil bezradně rukama, aniž by svou větu dokončil. „Už dopoledne jsem obvolal útulky, později jsem volal i na úřad, jestli někdo nehlásil přejeté zvířátko, ale nikdo nic nevěděl. Jenže... co se nestalo před tím, mohlo se stát, zatím co jsem já byl tady." dodal.

„Nic takového se nestalo, mysli pozitivně!" upozornil ho rázně Bang-Chan. „Jo... máš pravdu." přikývl Min-Ho. „Hledat Dori zatím nebudu... ještě nebude dostatečný klid... ale i tak jsem totálně na nervy, chápete mě, že jo?" podíval se na nás na všechny, jako by doufal v pochopení, kterého se mu od nás samozřejmě dostalo. Mě však moc mrzelo, že o jeho společnost přišel Han, což evidentně mrzelo taky mého miláčka, Felixe, Hyun-Jina, Changa i Jeongina, který rozhovor o kočičce mlčky sledoval. Tenie zatím netušil, co se tady odehrálo před jeho příchodem... nebylo kdy na podobné drby... a YangYang zřejmě nebyl vůbec zasvěcený do Hanovy zamilovanosti a skutečného důvodu, proč se tato party pořádá, i když... jak znám Felixe... party by byla i tak. Vždyť je to naše dávná tradice, kterou naši kamarádi druháci s radostí jim vlastní převzali.

„Tak se tady mějte a dobře se bavte." pousmál se na nás na všechny Min-Ho. „Já budu přece jen o trochu klidnější, když co nejdřív zkontroluju, že jsou Soonie a Doongie v pořádku doma... že taky nikam neutekly." „Myslíš, že bych mohl jít s tebou zkontrolovat kočičky a pak ti pomoct s hledáním Dori?" ozval se nečekaně Hanův hlas. K mé nemalé radosti stál ve dveřích do obýváku, hezky převlečený a s odhodlaným výrazem, i když jeho otázka zněla doopravdy nejistě. „Ty bys chtěl jít se mnou?" podivil se Min-Ho. „Pomůžeš mi hledat Dori?" „Jen pokud to chceš ty?!" špitl ještě víc nejistě Han, na což se Min-Ho moc pěkně usmál. „Budu moc rád, Ji-Sungu... opravdu moc rád, když mi pomůžeš s hledáním Dori."

Jong-Hyun

Party byla super, všichni jsme se dobře bavili a musím přiznat, že jsem občas zapomínal, že má Min-Ho zatoulanou kočičku... fakt smutné... i na fakt, že by s ním měl být Han. Když se však Han na poslední chvíli objevil s návrhem, že Min-Hovi pomůže hledat, potěšil tím nejen mě, miláčka Min-Kiho a ostatní kluky, ale taky Min-Ho, který jeho návrh s očividnou radostí přijal... sweet. „Dám vám pak vědět, jak to s mou ubohou Dori dopadlo." pousmál se už ve dveřích od bytu Min-Ho, kam jsme ho šli skoro všichni doprovodit. Taeyong a Tenie spolu s YangYangem zůstali v obýváku, stejně by se mezi nás nevešli a nebyl důvod, aby se s námi mačkali. Han postával za Min-Ho na venkovní chodbě a tvářil se jako nějaké ztělesnění rozpačitosti... Bože zachraň ho, byl by zázrak, kdyby se nečervenal... a my jsme se mačkali v předsíni, jak už jsem zmínil.

„I kdybys ji dnes nenašel, neztrácej naději a trpělivost." připomněl mu Bang-Chan. „Může se sice stát, že ji najdeš až zítra nebo třeba i za týden, ale já skutečně věřím, že ji najdeš." poplácal ho po rameni, aby mu tímto gestem přidal ještě větší klid a naději. „Hmmm..." přikývl Min-Ho. „Vytiskneme co nejvíc plakátků s Dori a já mu je pomůžu roznést po okolí." vydechl Han, za což si vysloužil další z Min-Hových vděčných úsměvů. My všichni bychom mu pomohli s hledáním i s roznášením plakátků, ale Chan prohlásil, že by nebylo dobré, kdyby Dori hledalo moc lidí, které ani trochu nezná... ohledně plakátků se prý uvidí zítra... takže to zůstalo pouze na něm a taky na Hanovi.

Beztak měl trochu pravdu, nebylo by dobré, aby ji hledala celá banda, i když trochu se i mýlil. Víc očí víc vidí. Možná to však řekl hlavně kvůli Hanovi, aby ti dva spolu mohli být o samotě, a my ostatní se do hledání zapojíme později... jako zítra... když by to bylo nutné. Během týdne to už bohužel nepůjde... pitomá škola... „Myslíte, že Min-Ho najde svou kočičku?" zeptal se Ki, když jsme už zase seděli v obýváku. „Já myslím, že jo." odpověděl mu Bang-Chan. „Když mu s hledáním pomáhá Han, tak ji rozhodně najde!" culil se Chang-Bin. „Možná, že pak Min-Ho najde i něco jiného, než je jeho ztracená Dori." ještě víc se uculil.

„Myslíš tím nějakého zatoulaného psa?" ozval se pobaveně Hyun-Jin. „Ne, myslí Hanovu lásku, pako." šťouchl do něho se smíchem Felix. „Teda, promiň... chtěl jsem říct zlato." opravil se rychle, pořád se smíchem. „Jo, jasně." naoko se nafoukl Hyun-Jin. „Já ti tohle tvé přeřeknutí někdy připomenu, zlato." „Klidně." mrkl na něho Felix. „Jen mi už... prosím... nikdy a za nic na světě nepřipomínej jakékoli pavouky a cokoli jiného, co má osm hnusných nohou... vážně." zapřísahal ho hned na to, už bez úsměvu. „Spolehni se, miláčku." pousmál se Hyun-Jin, na což mega moc něžně políbil jeho rty.

Čas mega moc rychle letěl a my všichni jsme se bavili dál. Jeongin pak odešel domů jako první. Tenie, už zase střízlivý Taeyong... Tenie mu další chlastání nedovolil, haha... spolu s YangYangem si zavolali taxi ne moc dlouho po něm a mě s Min-Kim a taky Bang-Chana Felix přemluvil, abychom zůstali na noc tam. Netušili jsme sice, jak a kde se uložíme, ale nakonec jsme k Felixově radosti souhlasili. Chang-Bin kolem dvanácti v noci zalezl do svého pokoje a my statní jsme už v klidu seděli v obýváku a jen jsme si povídali. Kolem půl jedné pak začal zvonit Felixův mobil. „To je Han." vydechl udiveně Felix. „Tak to zvedni." pousmál se Chan, zatím co Ki netrpělivě a mega moc zvědavě špicoval uši. „Dám to na hlasitý odposlech..." uculil se ještě Felix. „Vidím, že nejen já jsem zvědavý, co nám Han chce říct."

„Ahoj." ozval se však vzápětí na to hlas, který nepatřil Hanovi, ale Min-Ho. „Půjčil jsem si Ji-Sungův mobil, protože mi to přišlo rychlejší a ... chtěl jsem ti jen říct, že..." zajíkl se... „že se nám Dori podařilo najít... chápeš to, Felixi? Mám svou Dori zase doma!" „Vážně?" zajásal Ki. „Vážně!" nepřestával jásat Min-Ho, kterého zjevně nepřekvapilo, že neslyší Felixův hlubší hlas, ale že se ozval můj miláček. „Ji-Sung mi hodně pomohl... bez něho bych totálně vyšiloval, navíc to on si... asi před půl hodinou... všiml, že je moje maličká čiči zalezená v díře nedaleko mého domu a to jeho napadlo, že ji vylákáme na masovou kapsičku, když nereagovala na mé volání."

„Takže ji máš konečně doma a máš tam taky Ji-Sunga, je to tak? Nezatoulal se nám nikde, že ne?" ujišťoval se s radostí i obavama v hlase Felix. „Ji-Sung mi pomohl Dori umýt a teď se s ní mazlí." odpověděl vesele Min-Ho. „Taky proto volám. Dnes už zůstane u mě... myslím, jakože u mě přespí... takže se o něho nemusíš bát. Nikam se nezatoulal a ani se nezatoulá." „Tak se nám o Hana dobře postarej." upozornil ho Hyun-Jin. „Spolehni se." odtušil Min-Ho, na což nám všem popřál dobrou noc a hovor ukončil. „Dori se našla!" jásal miláček a my s ním. Navíc jsme se všichni přítomní shodli na tom, že teď už... snad... má Han skutečně reálnou šanci na získání Min-Hových citů a nejen kvůli své ochotě s pomocí, ale i díky úspěšnosti jeho pomoci.

Tomu, že naše naděje nemusí být marné, nasvědčoval i fakt, že ho Min-Ho... i potom Hanově opileckém tulení... neodmítl, navíc ho nechal u sebe v bytě, přestože mu mohl s klidem zavolat taxi a poslat ho domů. Nejen mi tohle Min-Hovo oznámení přišlo jako super zakončení party a vlastně celého dne. My všichni jsme měli mega velkou radost z nalezení Dori. Jak si Han poradí s touto úžasnou příležitostí, kdy může získat city od kluka svého srdce, to už je pouze na něm. Já jsem však doufal, že si svou příležitost na opětovanou lásku nenechá proklouznout mezi prsty a nedoufal jsem v to pouze já.