Jong-Hyun

Můj dech se vrátil do normálu, i mé srdce zklidnilo své tempo, zatím co jsem se stále tiskl ke svému zlatíčku. Nepřestával jsem však být mega moc šťastný. Nevadilo mi, že Ki byl během našeho milování pouze v pasivní roli, sám jsem si to tak přál a podle toho jsem se taky choval, ale na druhou stranu, nebyla by špatná nějaká změna. Měl jsem totiž dost velkou potřebu se s ním líbat a taky se něžně a pouze nevinně mazlit... to už by se miláček zapojil mnohem aktivněji... jenže když jsem zvedl hlavu, zjistil jsem, že Ki téměř spí.

„Lásko?!" vydechl jsem smířeně s vědomím, že na tyto mé plány už nedojde. Zároveň jsem si uvědomil, že je zatraceně pozdě a že beztak bude nejlepší, když tyhle něžnosti necháme na někdy jindy. Teď bylo načase jít spát. „Měli bychom se jít umýt, nemyslíš?" dodal jsem s úsměvem. Snažil jsem se miláčka probrat, protože zpravidla to bývá nejvíc on, kdo nechce usínat jako prasátko, až na to, že zrovna tohle mu právě teď očividně nevadilo. „Hmmm..." odpověděl, aniž by otevřel oči... dál v poklidu usínal... takže mi jen potvrdil, že skutečně neřeší své ulepené bříško, protože jeho únava je mnohem silnější než jeho běžná touha po čistotě těla.

„Tak fajn." povzdechl jsem si. „Spinkej, lásko... dobrou noc." „Dobrou noc, miláčku." zamumlal ve zjevném polospánku. Bože, byl v tu chvíli mega moc rozkošný. Ještě jsem něžně políbil jeho rty, na což jsem blikl lampičku, abych mohl najít vlhčené ubrousky, které zaujímají své místo v šuplíku od nočního stolku spolu s pouty, až na to, že tuto hračičku jsem momentálně nepotřeboval, to až někdy jindy. Vytáhl jsem jen ty ubrousky, abych mohl očistit jak sebe, tak své už totálně tvrdě spinkající zlatíčko. Vážně usnul mega moc rychle a mega moc tvrdě, protože s ním vůbec nehnulo, když jsem jemně stíral sperma jak z jeho bříška, tak z jiných částí těla.

Brzy na to jsem se k němu znovu tulil... ubrousky v malém odpadkovém koši, který máme pod postelí, lampička zhasnutá... a pomalu jsem usínal jen s tím rozdílem, že jsem nás oba přikryl peřinou. Nechtělo se mi opouštět ložnici a uklízet ten svinčík, který po nás zůstal v koupelně... všelijak rozházené oblečení, nic jiného tím nemyslím... protože jsem sám vnímal, jak mě začíná přemáhat obrovská únava. Sice mi ještě blesklo hlavou, že by mě moc zajímalo, jak přesně Ki myslel svou narážku na neoprávněnost mého „trestu" a že je škoda, že i na tohle vysvětlování dojde až později... beztak bych se mnohem raději mazlil, kdyby miláček neusnul a kdybych já sám neusínal... ale pak jsem přestal myslet úplně, protože jsem totálně vytuhl.

Když jsem se vzbudil, uvědomil jsem si nejen fakt, že Min-Ki ještě stále spí, že je už dávno světlo, ale taky mnohem znepokojivější fakt, že máme přece školu! Bože zachraň nás... namísto toho, abychom spolu s Teniem seděli v přednáškovém sále, válíme se jako flegmatické zdechlinky v posteli. Další šílený fakt a to ten, že vůbec netuším, jaký vlastně máme rozvrh, protože se o to ani jeden z nás po zahájení nezajímal... hezký začátek semestru, jen co je pravda... jsem pro teď vůbec neřešil, už tak jsem měl na jedno ráno... typoval jsem, že je spíš dopoledne... šoků až dost.

Než jsem se však stihl rozhodnout, jestli mám začít panikařit a okamžitě probudit miláčka, nebo nad tím, že jsme zaspali mávnout rukou, zaslechl jsem slabé ťukání na dveře od ložnice. Díky zvukotěsnosti dveří není pořádně slyšet, i když se někdo snaží hodně bouchat a právě teď jsem si nebyl jistý, jestli někdo skutečně ťukal, nebo mi jen ťukalo v mé pitomé hlavě. Bože... nechápal jsem, že můžu být takový magor a totálně zasklít, že už nejsou prázdniny. Nechápal jsem, jak se mohlo stát, že jsme si oba dva zapomněli nastavit budík.

Hned na to mi však došlo, že oba naše mobily zůstaly v koupelně na zemi spolu s naším oblečením, které jsem ze sebe i z Min-Kiho svlékal pod vlivem vášně a touhy a protože jsem byl mega líný a nevylezl jsem po našem milování z ložnice, nemohl jsem si logicky nějaký budík připomenout, no a Ki si nevzpomněl, protože jednoduše usnul. Právě teď se začínal probouzet... už zase byl mega moc rozkošný, během okamžiků, kdy se roztomile protahoval, aniž by úplně otevřel kukadla... když jsem zaslechl další slabé zaťukání. „Někdo klepe na dveře, Hyunie." upozornil mě rozespale miláček... zřejmě mu ještě nedošlo, že jsme zaspali... na což se na mě konečně podíval, navíc se krásně usmál.

„Jo, to bude nejspíš Taeyong." odtušil jsem nervózně. Napadlo mě totiž, že Tenie už dávno odjel do školy a doma tak zůstal jen jeho miláček, který se nás zřejmě snaží klepáním vrátit zpět do života. Otázkou je, jak dlouho se už o něco takového pokouší? „Hyunie?!" vypískl najednou Ki... to už jsem se zvedal z postele, abych na sebe mohl hodit župan válející se spolu s tím miláčkovým na podlaze u postele a jít otevřít kamarádovi dveře, které bohužel i bohudík zůstaly zamčené... na což se Min-Kiho oči vyplašeně rozšířily v naprosto nehraném úleku.

„My jsme zaspali, že?" dodal vyplašeně hned na to, i když současně se zatvářil, jako by tomu snad nemohl uvěřit. „Jo, už to tak vypadá... zaspali jsme." povzdechl jsem si nemálo rozhozeně, zatímco jsem co nejrychleji chvátal ke dveřím. „Tenie?!" vypleštil jsem oči na kamaráda, protože jsem hned sekundu na to zjistil, že ten, kdo se k nám snaží doklepat, není Tae, ale právě Tenie. „Ty ještě nejsi ve škole? Kolik je hodin?" sypal jsem na něho otázky jednu za druhou. „Copak dnes není škola?" nechápal jsem jeho přítomnost v našem bytě. Neměl být už dávno na naší fakultě? „Hyune, ty zatracené tele!" vyhrkl Tenie, aniž by se obtěžoval mi odpovědět byť jen na jednu z otázek. „Víš, jak moc jsem se o vás dva bál?"

„Bál?" zeptal se zaraženě Ki, který už stihl nejen vklouznout do županu, ale taky přijít ke dveřím. „Jo, bál." odpověděl Tenie, který se tvářil, jako by mu právě spadl půl metrákový šutrák ze srdce a to jen proto, že nás oba vidí živé a zdravé přímo před sebou... alespoň tak na mě působil. „Je deset hodin a já se k vám už od šesti snažím doklepat, jenže totálně marně." vysvětloval rozhozeně... ta úleva ho přešla rychle... zatím co já a Ki jsme na něho udiveně civěli. „Bál jsem se, že se vám něco stalo." dodal tónem, jako by netušil, jestli nás má obejmout nebo raději řádně proplesknout. Nakonec neudělal nic z toho.

„To je už deset?" znovu vypískl miláček. „Vážně?" „Vážně je deset." ozval se pobaveně Taeyong, který se nejspíš rozhodl, že se taky přidá k našemu hloučku ve dveřích do ložnice. „Kdyby sis nenechal mobil v koupelně a ještě k tomu na zemi, Min-Ki, věděl bys to." pobaveně se ušklíbl, jakmile stanul vedle Tenieho, kterého hned na to jemně pohladil po paži. „Říkal jsem ti, zlato, že jsou v pohodě a že pouze dospávají náročný večer a ještě náročnější noc." prohodil s ještě větším... mírně perverzním... úšklebkem a potichu směrem k němu, ale ne tak potichu, abychom ho my dva snad neslyšeli, na což Ki reagoval červení, která se nahrnula do jeho tváře, a já jsem se rozpačitě uculil. Bože zachraň mě... hned mi došlo, že kluci objevili naše hadry s mobily a že ví, respektive Taeyong ví...

„Hmmm..." vydechl Tenie. „Říkal jsi mi to, ale já jsem se i tak bál. Nemohl jsem přece vědět naprosto jistě, jestli se jim třeba něco nestalo, když spali tak dlouho, ještě když oba ví, že máme dnes školu." „Co by se jim mělo stát?" uculil se Taeyong. „Po dobrém sexu si na nějakou školu nejspíš nevzpomněli a já je naprosto chápu, navíc si zapomněli vzít mobil a nastavit na něm budík, nic víc se jim nestalo, jak sám vidíš." „Tae!" vyhrkl jsem, zatím co se Ki už totálně propadal do země studem. „My jsme tady taky, tak si laskavě odpusť ty kecy o dobrém sexu a neuváděj mého miláčka do zbytečných rozpaků, jasné?" zamračil jsem se na kamaráda, který se nepřestával culit. „Oh, takže ten sex nebyl až tak dobrý?" vykulil na mě oči v hraném úžasu.

„Podle všech indicií..." pokračoval už zase s úsměvem a to dřív, než jsem ho stihl zarazit. „což zahrnuje nezamčený byt, Min-Kiho košili v předsíni, rozkopané boty, hadry ledabyle naházené v koupelně i s mobily, zamčené dveře do ložnice a naprostá ignorace vysokoškolského studia, svědčí o mega moc dobrém sexu... copak se pletu?" „Bože, Taeyongu..." protočil jsem očima. Ki raději zdrhl do koupelny a Tenie se culil jako rozpačitost sama. „Vážně nemůžeš držet hubu, alespoň před Min-Kim?" bafl jsem na Taeho. „Nemůžu, sorry." pokrčil rameny, aniž by se nechal zastrašit mou vzrůstající nasraností. „Za to, že jste si spolu vy dva pořádně užili, se přece nemusíte stydět, no ne?"

Znovu se uculil. „Ale je pravda, že bych vaše milostné hrátky vůbec nezmiňoval, kdybych se celou dobu... myslím tím od chvíle, co jsme s miláčkem vstali až do teď... skvěle nebavil tím, jak Tenie mega moc vyšiluje a on vyšiloval jen proto, že se nemíníte probudit, chudáček. Asi si myslel, že vás oba při divokém sexu trefil šlak, nebo co." „Ty jsi občas velký kretén, víš to, Taeyongu?" odtušil s neutrálním výrazem Tenie, který řekl zrovna to, na co jsem já ve stejném okamžiku pomyslel, aniž bych svůj poznatek stihl vyslovit nahlas. „Kretén říkáš, Tenie?" ušklíbl se Tae. „Od tebe to zní skoro tak moc krásně, jak od tebe zní vyznání lásky."

Ještě víc se uculil. „Ale moc si nevyskakuj, zlato." dodal už přísněji s pohledem zabodnutým do Tenieho očí. „Nebo jsi snad zapomněl, že tě čeká trest?" Jemně přejel dlaní po jeho tváři, zatím co já jsem raději mlčel, jinak bych musel Taemu říct něco hodně kousavého, což jsem raději nechtěl. Kdo by se chtěl hádat hned po probuzení, ještě když zaspal, jenže své zaspání jaksi neřeší?! Hádka už vůbec a rozhodně nebyla na pořadí dne. „Když budeš pořád takto milý, vymyslím něco, co tě ponaučí ještě víc, než jsem měl původně v plánu... pochopil jsi?" dodal ještě Tae... mega moc chladně, až i po mém těle přeběhlo mrazení... na což se odvrátil od zaraženě se červenajícího Tenieho a zamířil rázným krokem do kuchyňské části.

„Nechcete se třeba nasnídat a nějak pořešit vaši absenci ve škole?" zajímal se už zase s úsměvem... tentokrát nejen pobaveným, ale taky docela milým... který nevěnoval jen mě, Teniemu, ale taky mému miláčkovi. Ki se právě hnal z koupelny, pořád v županu a s mokrýma vlasama. Zdálo se, že stihl rychlou sprchu, jen si sebou nevzal cokoli na převlečení. „To by bylo moc fajn." kuňkl, než zmizel v ložnici. „Dej mi chvíli, abych probudil pár mozkových buněk, a pak od tebe s radostí přijmu jak úžasnou snídani, tak tvé jistě skvělé řešení naší absence." pousmál jsem se ne moc upřímně, spíš ironicky.

„Věřím, že po včerejší noci ti v hlavě moc buněk nezbylo." znovu si do mě rýpl kamarád. „Bude těžké je probudit, pokud spí tak moc tvrdě, jak tvrdě jsi spal ty." „Jo, je mi jasné, že zrovna ty víš, o čem mluvíš." rýpl jsem si do něho i já. „Až zjistíš, jak geniální jsem, budeš mi ruce líbat." mrkl na mě. Po jeho slovech jsem se pobaveně zasmál, na což jsem urychleně zmizel v koupelně, abych mohl nejen probrat „zbylé" mozkové buňky, ale taky se řádně umýt. Naší aktuální absencí jsem se nemínil vůbec stresovat, beztak by mi to k ničemu nebylo.

Bože nezatracuj nás... první den přednášek... čert ví, jestli ne tréninků... a já s Min-Kim jsme to takto posrali. Proč však nešel do školy Tenie, to mi bylo dost velkou záhadou. Bože... doopravdy se o nás až tak moc bál? Tenie je vážně milé a starostlivé telátko, za to já jsem mega velké tele ne-li něco horšího, když jsem nechal zamčeno a hadry s mobily tam, kde jsem si užil první vášnivé kolo se svým zlatíčkem Min-Kim. Jakmile jsem zapadl v koupelně, zjistil jsem, že se naše oblečení na zemi už nepovaluje. Až jsem byl umytý, řádně oblečený a spolu s miláčkem a hrdličkama usazený za kuchyňským pultem, zjistil jsem, že oblečení dal Tenie do pračky... včetně košile z předsíně... a že naše mobily i peněženky leží na kuchyňské lince, kam je pro změnu položil Taeyong.

Tae mě moc mile překvapil tím, že pro nás nachystal snídani, které se prý Tenie až do teď nedotkl, jak byl na nervy nejen z faktu, že se k nám nemůže doklepat, ale taky z faktu, že zmeškáme školu a Tenie mě potěšil, s jakou samozřejmostí uklidil náš bordel. Ne že bych si přál, aby nám tady kluci posluhovali, ale těšilo mě, že se u nás skutečně cítí jako doma a že se podle toho taky chovají. „No, a teď k řešení vaší situace." uculil se klidně kamarád, který byl strůjcem všech dobrot na pultu, včetně lahodné kávy pro sebe a pro mě, čaje pro Tenieho a kakaa pro Min-Kiho, ale až potom, co si neodpustil další narážky jak na zbytečný strach svého přítele, fakt, že jsme nehorázným způsobem zaspali, tak na naši sexuální aktivitu, která způsobila všechny tyto trable.

„Jak se vám bude líbit, když vám řeknu, že jsem zavolal Yoon-Gimu a poprosil ho o pomoc?" uculil se ještě víc, jakmile jsme se na něho všichni tři vyčkávavě podívali. Tenie nejspíš už dopředu věděl, o co jde, jen Ki byl totálně na nervy, že namísto abychom spěchali na fakultu a prosili děkanku za odpuštění a nejen ji, ale taky všechny naše profesory, klidně sedíme doma a tváříme se, že se žádná absence nekoná, čímž myslel, že na nějakou snídani přece... sakra... není čas a už vůbec chuť.

Já jsem se pořád snažil zůstat v klidu s tím, že se určitě něco vymyslí, jen aby první aktivní den zimního semestru nezačal totálním fiaskem a malérem, no a když Tae zmínil Yoon-Giho, docvaklo mi, co tím chce říct. „A jak se vám bude líbit, když vás ujistím, že to pro něho prý není vůbec žádný problém? Bude omluvenka pro Tenieho, Min-Kiho i pro tebe, Hyune." dodal s pořád stejným úsměvem, na což na mě spiklenecky mrkl. „Přijdou přes kurýra nejpozději dnes odpoledne, sem na tuto adresu, protože jeho máma... Bůh jí žehnej... naštěstí taky neměla žádný problém... tak, jaký jsem?"

„Vážně jsi zavolal Yoon-Gimu?" ujišťoval jsem se. „Vážně pro nás zařídí omluvenku?" strachoval se Ki. „Vážně." přikývl klidně Tae. „Sice byl nasraný, že ho otravuju, když má půlnoc... to už jsem věděl, že jste zaspali, že se jen tak neprobudíte a Tenie nechtěl jít do školy sám, ještě když se o vás tak moc bál... ale kromě toho, že byl Gi nasraný, měl pro vás dva naprosté pochopení." ještě víc se uculil. „Nemyslím tím, že bych mu snad vyprávěl o vašem super úžasném dovádění, to ne!" bránil se okamžitě, jakmile zaznamenal, že se Ki znovu začervenal a já jsem se víc než jen okatě chystal, že mu dám rázně najevo, že tyhle kecy mě už nebaví, že by to...sakra... neměl přehánět.

„Byl s vámi přece na té oslavě i na karaoke... sám se o tom zmínil... a ví, že jste tam zůstávali dlouho do noci, jen takového pochopení se to týká." mlel jak splašený. „Řekl mi... cituji... já jsem odešel brzy po nich a upřímně, kdybych měl ráno vstávat do školy, musel bych někoho zavraždit a to víc než jen brutálním způsobem, takže jsem moc rád, že se mě tyto sračky konečně netýkají, že mám svůj klid a jo, omluvenky rozhodně budou, i pro Tena, když na tom tak trváš a teď už se se mnou konečně rozluč a neser, Taeyongu... chci ještě spát... konec citátu." pokračoval zcela vážně. „Byl hrozně milý, hehe." ušklíbl se.

„Později mi napsal, že nás jeho máma pozdravuje a taky vzkazuje, ať si na to prý nezvykáme, že tohle nemůže dělat pořád a pro každého, ale momentálně nemá problém ty omluvenky vystavit, takže je to v cajku a vy tři se pro dnešek můžete flákat." dokončil svůj monolog, na což se znovu uculil. „Wow." ocenil jsem upřímně jeho píli i fakt, že riskl nelehký rozhovor s Yoon-Gim. „Jsi úžasný a patří ti náš dík!" Na což se Taeyong nafoukl, div samou pýchou na sebe sama nepraskl. „Vážně nebude podezřelé, že budeme mít omluvenku ve stejný den a od stejné lékařky?" klidnil jeho sebestřednou pýchu Tenie. „Jsi si jistý tím, že nám to projde?"

„Tak jsi měl jít do školy a teď by ses mě nemusel takto blbě ptát." zamračil se na něho Tae. „Zlato..." vydechl však s omluvným úsměvem hned na to. „Promiň... omlouvám se, jo? Nemyslel jsem to tak hnusně, jak to vyznělo... jen to ze mě vylítlo, mrzí mě to, vážně. Ale neboj se... jsem si víc než na sto procent jistý, že na studijním všechny zajímá hlavně to, jestli máte nějakou omluvenku, detaily až tak neřeší a když tam s tím papírem nenaběhnete všichni tři společně, nic jim nedojde, tak klid, ano?" Aby svou omluvu ještě víc zdůraznil, něžně pohladil Tenieho tvář a Tenie, kterého se jeho slova viditelně dotkla, se pokusil o milý úsměv.

„Dobře, v pohodě a jo... asi máš pravdu, bude to dobré." vydechl zřejmě uklidněný jak Taeho omluvou, tak jeho ujišťováním. „Taky si myslím, že to bude dobré!" uculil jsem se naprosto klidný díky jistotě, že naše omluvenky všechno zachrání. Taeho kousavost jsem pro jistotu neřešil, nebylo proč, když se přece upřímně omluvil a Tenie jeho omluvu evidentně přijal. Ki se tvářil, že taky chce věřit, že všechno bude ok a že nás nevyrazí ze školy, hehe, i když, kdyby to bylo jen na něm, ještě teď by zvedl svou sexy prdélku a jel by na fakultu, což sice neřekl, ale bylo to na něm dost dobře vidět.

Min-Ki

Zjištění, že nám Taeyong přes Yoon-Giho zařídil omluvenku, mě docela uklidnilo, ale i tak jsem měl nemalé výčitky svědomí. Takto jsem si začátek semestru nepředstavoval, ach jo. Na druhu stranu však bylo fajn, že máme o den volna navíc, kéž by to však nebylo kvůli tomu, že jsme s miláčkem zaspali. Nelíbily se mi Taeho narážky na naše milování, červenal jsem se až na zadku, ale raději jsem se nijak nevyjadřoval. On už je prostě takový, nemělo smysl jeho kecy řešit. Bylo mi líto Tenieho, že se o nás bál, ale současně jsem si říkal, že teď aspoň ví, jak jsem se cítil já, když jsem se o něho bál po setkání s YangYangem.

Taky spal jako zabitý a je fuk, že nás ten den nečekala škola. Opravdu jsem se o něho moc bál a měl jsem ke strachu mnohem větší důvod než on dnes. Tohle jsem však neřekl nahlas a nejen proto, že jsem to nechtěl připomínat Teniemu, ale nejvíc jsem si nepřál, aby si to připomínal Taeyong, který i tak vyhrožuje Tenieho potrestáním. Během snídaně jsem se uklidnil úplně... jídlo chutnalo skvěle i kakao se Taemu moc povedlo... ale jen do chvíle, kdy nám Tenie oznámil, že zjišťoval, jaký máme rozvrh. Bože... já i Hyunie jsme nestačili žasnout. Přednášky v pondělí, úterý a ve středu, roztáhnuté skoro na celý den až do večera, kdy měly být semináře. Ve čtvrtek a v pátek tréninky, taky na celé dny, s dvouhodinovou pauzou, ach jo. Respektive, ve středu a ve čtvrtek šlo o moderní tanec, jen v pátek nás čekaly základy baletu, které bohužel byly povinné.

„Příští semestr by to už mělo být volnější, proto toho máte tak moc." povzdechl si Taeyong, když viděl naše vyděšené výrazy. „Ty jsi toho tak moc neměl, nebo se pletu?" nechápal Hyunie. „Už ani nevím... raději." zasmál se po jeho otázce Tae. „Možná jste si měli dát míň nepovinných předmětů... nebo čert ví, čím to je, že vám sestavili tak krutý rozvrh, pokud to není tím, že chtějí, abyste toho co nejvíc zvládli v prvním semestru. Já jsem to už dávno pustil z hlavy, škola jde mimo mě." „Práce taky, je to tak?" pousmál se na něho mírně kousavě Tenie, na což se raději odvrátil, jen aby nemusel čelit Taeho zamračenému pohledu.

„Práce kolem mě nejde, ale ještě chvíli počká." odtušil Tae překvapivě mile, i když se ještě před okamžikem mračil. „Chci si počkat na nejlepší příležitost, chápeš?" „Hmmm... tak jo." přikývl smířlivě Tenie. „Chápu. Já nejsem tvá máma a rozhodně tě nemíním do něčeho tlačit." „Takže si nemyslíš, že jsem jen blbý flákač, jo?" ujišťoval se Tae. „Ne, nic takového si nemyslím." pousmál se Tenie. Já s Hyuniem jsme se raději nevyjadřovali. Ne, nemysleli jsme si, že je Taeyong flákač, ale tohle téma nás oba nemálo znervózňovalo. Bože... stačí, že musíme přežít poslední ročník, zvládnout závěrečné zkoušky a myšlenky na práci... ani jeden z nás zatím netušil, kam se budeme chtít vrtnout a co přesně chceme po státnicích dělat... jen zbytečně narušovaly náš komfort.

Tohle téma se naštěstí uzavřelo stejně rychle, jak se otevřelo, ani rozvrh jsme už raději neřešili. Dojedli jsme a já s Hyuniem jsme sklidili nádobí z pultu a rovnou jsme všechno umyli. Tenie se pak zajímal, jak jsme si užili oslavu... měl radost, že všechno bylo super... a sám nám povyprávěl, jak nechtěl jít do jejich bytu, jen aby tam nenarazil na YangYanga, protože prý, i když je nalomený, že mu odpustí, na další rozhovor s ním ještě nebyl dostatečně připravený. „Tae šel nahoru a já jsem čekal venku." pousmál se mírně ironicky.

„A víte, co se stalo?" ušklíbl se. „Stepoval jsem si v klidu před domem a najednou na mě někdo hupsl zezadu, až jsem měl pomalu zástavu srdce, jak jsem se lekl a ten kretén, který mě málem zabil svou přehnanou přítulností, nebyl nikdo jiný než YangYang." „Vážně?" vydechl jsem překvapeně. Nebyl jsem si však jistý, jestli je Tenie na YangYanga naštvaný, nebo tohle setkání vzal v klidu. „Chtěl ses mu vyhnout a nějak se ti to nepodařilo, to je fakt ironie osudu." dodal jsem dramaticky. „Takže jsi ho za to rovnou zabil?" pousmál se Hyunie. „Nebo pořád ještě žije?"

„Jo... osud je někdy pěkný prevít." znovu se ušklíbl Tenie. „YangYang se prý potřeboval provětrat, šel ven sám, a když mě pak zahlédl před domem, údajně nedokázal odolat, proto na mě hupsl, jako bych už zase byl jeho nejlepší kamarád." „A co jsi udělal ty?" zajímal jsem se nemálo zvědavý, jak Tenie ex kamarádovo předčasně familiární chování přijmul. „No, nejdřív jsem vydýchal šok, který mi způsobil." pousmál se. „Pak jsem mu nadal, že nepotřebuju, aby mě z něho kleplo, přijal jsem jak jeho omluvu, tak i vysvětlení jeho hurá akce, objal jsem ho a taky jsem mu slíbil, že se u nich ještě tento týden stavím, abychom si spolu mohli promluvit v klidu a bez zbytečných emocí."

Znovu se pousmál, tentokrát však smutněji. „Kluci... já mu asi věřím, že mě má pořád rád a že je mu všechno moc líto." povzdechl si. „Pořád potřebuju, aby mi vysvětlil některé věci, ale... myslím..." do jeho očí vyhrkly slzy. „že mu vážně chci věřit a že mu chci odpustit... mám ho rád, kreténa. Mám ho vážně moc rád a po včerejšku to vím jistěji, než jsem to věděl v neděli. On... změnil se, ale současně je pořád tak stejný... když jsem se včera podíval do jeho očí, když jsem si teď vybavil, s jakou radostí na mě skočil tak..." popotáhl, aniž by dokončil větu, na což si ho Tae něžně přivinul k sobě, jen aby se úplně nerozplakal. „Co takhle si s ním promluvit ještě dnes, když už máte to neplánované volno?" navrhl opatrně, na což Tenie znovu popotáhl.

„Tobě to vážně nevadí?" vydechl. „Nevadí ti, že..." „Tohle už mám dávno za sebou!" ohradil se prudce Tae, aniž by nechal Tenieho domluvit. „Nemám potřebu žárlit na tvého bývalého a zřejmě i budoucího kamaráda, rozumíš? Mám jen starost o tebe, nechci, aby ses trápil." dodal už jen něžně. Já jsem dojatě posmrkl, setřel jsem slzu radosti díky zjištění, že je Tenie opravdové zlatíčko se srdcem na tom správném místě a že Taeyong překonal svou žárlivost a stalo se z něho taky zlatíčko, které má na srdci pouze štěstí svého miláčka... naše úžasné „hrdličky".

„Miluju tě, Taeyongie." špitl Tenie, který měl stále oči plné slz, na což Taeho něžně políbil na rty. „Děkuji... moc tě miluju!" „Taky tě moc miluju." pousmál se Tae, který ho políbil stejně něžně. Já s miláčkem jsme je s úsměvem a současně mega moc dojatě sledovali. Oba jsme samozřejmě souhlasili s tím, že by si měl Tenie s YangYangem promluvit co nejdřív... nejlépe už dnes... jen aby měl klid a skutečně mu dokázal odpustit. Dohodli jsme se pak... jakmile se kluci přestali pusínkovat... že pojedeme do Dongdaemun-gu všichni společně, abychom se taky mohli s YangYangem líp seznámit, pokud skutečně dojde k námi vytouženému usmíření.

Věřil jsem však a doufal, že všechno bude v pořádku, že pokus o usmíření těch dvou skončí happy endem, zvlášť když si to tak Tenie i YangYang přejí. Domluvili jsme se taky, že do Kunova bytu pojedeme až po obědě, že nemusíme spěchat až tak moc, abychom tam jeli okamžitě. Kluci s Hyuniem pak zůstali doma a já jsem vyrazil do blízkého obchůdku, kde jsem mínil doplnit zásoby jídla. Měl jsem náladu být chvíli sám a miláček naštěstí nic nenamítal. Beztak se mu nikam jít nechtělo. Jako vždy jsem to vzal po schodech a v pětce jsem nějakou úžasnou shodou náhod narazil na Jung-Kookieho.

„Ahoj, Ki." culil se bráška, který se zrovna chystal otevřít dveře od svého bytu, zatím co se pejsek motal kolem jeho nohou. „Jak to, že nejsi ve škole?" uculil se ještě víc. „No..." zarazil jsem se. „Já..." „Tae-Hyungie taky dnes zůstal doma." skočil mi do řeči nejen pohotově, ale současně taky chápavě, aniž by mě nechal plácat nějaké nesmyslné výmluvy. „Po včerejšku je hodně utahaný..." pousmál se s mírně se červenající tváří, což se okamžitě snažil zamaskovat tím, že rychle pokračoval dál. „takže nešel do školy, aby mohl být se mnou... ale jen dnes... a teď je pořád v pelíšku a odpočívá a já jsem vyběhl s Yeontanem ven, aby se trochu proběhl a vyvenčil, no a právě teď se vracím za svým tak moc unaveným miláčkem."

„Hmmm, včera to bylo hodně únavné." přikývl jsem taky s mírně se červenající tváří, ještě když jsem si vybavil Taeyongovy narážky na mé milování s Hyuniem. Napadlo mě, jestli Jung-Kookie taky nenaráží na to, co se dělo po jejich návratu domů?! Ano, i to je dost možné, hihi. „Ale oslava byla vážně super a to karaoke taky, jen vstát do školy se mně ani Hyuniemu jaksi nepodařilo." povzdechl jsem si. „Jo, to naprosto chápu." mrkl na mě. „Taky nesnáším ranní vstávání, i když škola mi dost chybí... ale ty se vůbec nestresuj, Ki, že jsi nevstal... není důvod nějak to hrotit, jen si s JR po mé super oslavě hezky odpočiňte, ano? Ani Tae to nehrotí... bude mít omluvenku od Yoon-Giho mámy a já jsem moc rád, že je dnes se mnou doma."

„Taky jsem moc rád, že je s tebou... užijte si moc pěkný den." upřímně jsem se uculil, aniž bych měl potřebu rozebírat, že i nám Yoon-Giho máma poskytne stejnou službu. „Nápodobně, taky si užij moc pěkný den s JR." znovu na mě mrkl. „Popravdě... taky jsem po včerejšku hodně unavený." přiznal. „Hlavně po návratu domů to bylo hodně náročné." zahihňal se, zatím co si bral pejska na ruce, nejspíš proto, aby se pořád nemotal pod jeho nohama, nebo proto, že bráška zrovna teď neměl náladu víc rozebírat milování s Tae-Hyungiem a potřeboval s pomocí pejska skrýt své rozpaky. „Takže se asi vrátím do postele za Tae-Hyungiem a budu odpočívat spolu s ním." pokračoval, na což se zadíval na malého chlupáče. „Jen netuším, z čeho je Drobek až tak moc unavený?!" dodal s mírně pobaveným úsměvem, aniž by odvrátil pohled od Yeontana, který si právě mega moc unaveně zívl.

„Tak ahoj, Ki..." znovu se pousmál na mě. „Bude lepší se s tebou rozloučit, než tady s Drobkem oba usneme... rád jsem tě viděl... nezapomeň si odpočinout a pozdravuj Hyuna." Zlehka mě objal, vlepil drobný polibek na mou líci a okamžik na to už za sebou zavíral dveře zevnitř. „A ty pozdravuj Taeho." pousmál jsem se už jen pro sebe, na což jsem smířeně pokrčil rameny a vydal se zpět na schodiště, jen abych mohl uskutečnit svou nákupní misi.

Napadlo mě sice, že by bylo moc fajn, kdybych směl konečně seznámit mé dva nejbližší kamarády Jung-Kookieho a Tenieho, zvlášť když zrovna dnes máme teoreticky nejlepší možnost... Tenie je v našem bytě a my máme díky našemu flákání dost času... jenže pak jsem si řekl, že by nebylo dobré miláčky rušit, jen ať jsou spolu sami a v klidu, navíc dnes Tenieho čeká usmíření s Yang-Yangem, což je mega moc důležité. Tenie se přece nemusí s Jung-Kookiem... případně i Tae-Hyungiem... seznámit za každou cenu zrovna dnes. Vyjde to někdy příště, není důvod cokoli hrotit.

Jong-Hyun

Ve tři hodiny jsme už všichni čtyři stáli před Kunovým bytem. Ki před tím nakoupil... hodný miláček... my dva jsme společně uvařili oběd, všichni jsme se najedli, převzali jsme omluvenky od kurýra... hodná Yoon-Giho máma... a hned jak byl Tenie dostatečně psychicky připravený, jsme vyrazili z domu. Tenie se rozhodl, že nedá YangYangovi vědět dopředu, že si přijde promluvit už dnes, jen doufal, že jeho ex kamarád bude doma. Zatím ještě netušil, jak bude jejich rozhovor probíhat, jestli se na něco zeptá Kuna nebo se YangYangovi pokusí věřit, pouze se snažil hodit do relativního klidu... už zase začínal být na nervy... než přikývl, jakože Taeyong smí zazvonit. Nikomu z nás totiž nepřišlo vhodné jen tak odemknout a vejít, bylo lepší zazvonit, což Tae okamžitě po Tenieho přikývnutí udělal.

Nějak nás nepřekvapilo, když nám přišel otevřít zrovna YangYang, za to on vypadal, jako by byl překvapený víc než jen málo. „Ahoj?!" kuňkl, než se maličko na silu uculil. „Přišel sis promluvit už dnes?" podíval se už jen na Tenieho, který mlčky přikývl. „Tak pojďte dál." pobídl nás bez zbytečných okolků, na což jsme se všichni nasáčkovali do bytu, abychom okamžik na to už vyzutí a jen tak polehku zaujali místo v obýváku, kde se usadil taky YangYang. Miláček si sedl vedle mě, Tae vedle Tenieho a YangYang nervózně posedával poblíž. Netušil jsem, proč je nervózní. Pokud má čisté svědomí a chce se usmířit, měl by být spíš rád, že na to už konečně dojde... teda, snad na to dojde. Nebo by rád mluvil s Teniem o samotě, jen se to bojí říct? Taky možnost.

„Tenie?!" ozval se nejistě ten kluk okamžik potom, co nám oznámil, že tentokrát Kun má nějaké pochůzky po městě, takže je doma sám a taky potom, co jsme všichni s díky odmítli nabídku jakéhokoli občerstvení. „Nemohli bychom spolu mluvit jen my dva... myslím někde bokem, třeba ve tvém pokoji?" „Jestli to tak chceš." pokrčil rameny tázaný. Podíval se na Taeho, který s úsměvem přikývl, jakože není proti. Já a Ki jsme nechtěli a ani nemohli cokoli namítat. Kluci se pak zdekovali do pokoje, který samozřejmě nepatří jen Tenovi, ale taky Taeyongovi, na což se nás Tae zeptal, jestli stejně jako on, i my půjdeme šmírovat za dveře. „Pojďte taky, ať se necítím tak blbě." škemral. Až moc zvědavý Ki nakonec svolil a já jsem taky nebyl až tak proti.

Dveře do pokoje naštěstí byly mírně pootevřené, takže naše šmírování bylo o hodně jednodušší, než kdybychom museli lepit ucho na dřevo, což bych já určitě nedělal, Ki možná jo a Tae, jak se zdálo, rozhodně jo. „Můžeš mi konečně pořádně vysvětlit, jak je možné, že jsi znal Winwina dřív než já, jak je možné, že jsi s ním kdysi chodil a já jsem neměl o ničem tušení, a proč jste mi to vy dva nikdy neřekli?" slyšeli jsme Tenieho nervózní hlas. Zřejmě se bál, že v tomto YangYang skutečně lhal a že z jejich usmíření nic nebude. „Dobře, Tenie... vysvětlím ti to." povzdechl si odevzdaně YangYang. Jako by ti dva snad tušili, že je šmírujeme, mluvili korejsky. Nebo a to spíš, Tenie zvolil korejštinu, kterou... myslím, že to tak je... používá raději než čínštinu.

Dozvěděli jsme se pak, že se YangYang znal s Winwinem už od útlého dětství, plus mínus stejně dlouho jako s Teniem, až na to, že Tenie žil v Thajsku, kde se narodil. Do San-Mingu sice jezdil dost často, protože jeho rodina, respektive babička, si přála, aby si Tenie utužoval své čínské kořeny, jenže v té době se ještě nesnažil spřátelit s nikým jiným, než byl právě YangYang, do čehož ho YangYang ani nenutil. On sám byl ještě malé dítě, a bylo mu jedno, s kým jeho o něco málo starší kamarád kamarádí a s kým ne. Časem se prý k těm dvěma přidal Kun, ale s Winem se Tenie seznámil až mnohem později, to už byl YangYang přestěhovaný na Tchajwanu.

„Chodili jsme spolu krátce před tím, než jsem se přestěhoval." vzpomínal YangYang. „Teda, jestli se tomu nějaké chození dá říkat." dodal s menším uchechtnutím. „Bylo to úplně nevinné... jen jsme se vodili za ruce, sem tam jsme si dali polibek na tvář, ale i tak jsme se říkali, že spolu chodíme a že se budeme milovat navždy." Znovu se uchechtl, zatím co Tenie jen mlčky poslouchal. „Věděli jsme, že to všichni vnímají jako něco špatného, že by nás za to naše rodiny minimálně zbily... jo, už tenkrát nám to bylo jasné. Nestyděl jsem se pak za to jen přede všemi ostatními, ale taky před tebou, Tenie, a když... když jsi Wina vůbec neznal, neměl jsem důvod se ti s něčím takovým svěřovat."

„Hmmm... chápu, že jste se za to styděli a že jste se báli." povzdechl si Tenie. „Chápu, že ses mi tenkrát nesvěřil a ano, máš pravdu, všechno se mnou bylo tak jak říkáš." připustil mírně zahanbeně. „Úplně mi vypadlo, jak jsem se ze začátku cítil v San-Mingu mimo, jak jsem neuměl pořádně čínsky, protože rodiče se mnou mluvili výhradně thajsky, jako vzdor babičce, i když do San-Mingu mě posílali jako poslušné ovečky. Měl jsem tam jen tebe a to mi stačilo. Až později jsem uvítal přátelství Kuna a taky Wina, se kterým jsem začal po nějaké té době chodit... doopravdy chodit se vším všudy, nejen jako. Ale... proč jste mi něco neřekli ještě před tím, než jste se spolu vyspali, he? Proč jste se tvářili, že se vzájemně neznáte až tak dlouho a proč jste mi nepřiznali, že vás to k sobě nějakým způsobem táhne? Tohle mi vážně hlava nebere."

„Copak tohle se dá jen tak jednoduše říct?" odtušil nervózně YangYang. „Víš, chodil jsem s ním dřív než ty, slíbili jsme si lásku až na věky, ale ok, teď je tvůj?! Byla to už minulost, dávno zapomenuté sliby a... přestože se mi líbil víc než předtím, neměl jsem pocit, že mě to k němu táhne až tak moc, že by to snad mohlo být nějakou hrozbou jak pro váš vztah, tak pro naše přátelství, taky proto jsem ti nic neřekl." Znovu si povzdechl. „Podcenil jsem sílu alkoholu, podcenil jsem jeho přitažlivost a moc mě to mrzí. Přísahám, že jsme spolu neměli žádný poměr, že jediný bližší vztah byl ten dětský a vážně mě moc mrzí, že jsem pak všechno zvoral... moc mě to mrzí, Tenie."

„Ani nevíš, jak moc to mrzí mě." odpověděl smutně Tenie. „Zklamal jsi mě, zradil a já jsem ti nikdy nemínil odpustit... vážně nikdy." „Pořád to platí?" téměř popotáhl YangYang. „Pořád mě tak moc nenávidíš?" „Pravdou je..." vydechl ještě smutněji Tenie. „že je mi nejvíc líto, že jsem tě nevyslechl, když se to stalo... když ses vyspal s Winem. Mrzí mě, že jsem byl takový kretén a namísto slov jsem použil pěsti. Mrzí mě, že jsem byl mizerný kamarád, který se staral jen o vlastní zklamání, vlastní ublíženost a navíc kašlal na tvou bolest a pocit lítosti. Mrzí mě, že jsem ti neodpustil už dávno, protože ano... věřím ti, že mi nelžeš... věřím, že jsi neměl poměr za mými zády, že jsi mi nechtěl ublížit... mám tě rád, takže... ano, odpouštím ti... odpouštím ti a chci být znovu tvůj kamarád. Dokážeš mi taky odpustit, prosím?"

Neslyšeli jsme však žádnou odpověď. Když jsme všichni tři jen tak pro jistotu nakoukli do dveří, abychom věděli jistě, co se tam aktuálně děje... Ki jak jinak, než se slzama v očích... naskytl se nám pohled na ty dva, respektive na plačtivě smějícího se Tenieho, ale taky na YangYanga, jak ho zrovna mlčky a pravděpodobně taky mega moc dojatě objímá...

Když nám pak Tenie pokynul abychom šli dál... nejspíš o nás doopravdy věděl, proto zvolil korejštinu... a hned na to jsme se všichni mačkali v hromadném objetí, potvrdilo se nám, že jsme se skutečně stali svědky jejich krásného usmíření... že ti dva jsou znovu přátelé... ale taky jsme zjistili, že si Tenie doopravdy přeje, aby se YangYang stal naším kamarádem... Taeyongovým, Min-Kiho i mým. Mega moc dojatý miláček s tím samozřejmě neměl žádný problém, Tae, který se konečně YangYangovi řádně představil... teda, představili se vzájemně... taky nebyl proti, ani já jsem nic nenamítal, nebylo proč. YangYang, který se podobně jako Ki a Tenie nemohl zbavit vlastního dojetí, souhlasil ještě mnohem raději než my všichni dohromady, takže vlastně nedošlo jen k usmíření těch dvou. Do naší malé party přibyl další člen... sice přespolní, ale komu by to mělo až tak vadit, že?