Min-Ki

Vůbec jsem nechtěl brečet, přesto jsem brečel jako malý. Tenie sice neřekl naplno, že YangYangovi právě teď a tady odpouští, přesto mě svými slovy nemálo dojal. Současně mě mega moc potěšil a to nejen proto, že stejně jako jeho bývalý kamarád nemínil pokračovat ve rvačce, ale ještě víc proto, že svým oznámením dal jasně najevo, že už nemíní pokračovat ve své nenávisti k němu. Byl jsem si totiž víc než jen jistý, že nenávist Teniemu hodně ubližuje... zraňuje jeho srdce... a že je tedy moc dobře, když tyto hnusně negativní city nahradí odpuštěním... už jen kvůli němu... což se určitě dřív nebo později stane.

Ano, ještě před okamžikem jsem se dost zbytečně bál, že všechno dopadne jinak, ale už mi došlo, že můj strach byl naprosto zbytečný, navíc dost neopodstatněný... Tenie přece není z kamene, naštěstí. Opravdu jsem teď pevně věřil, že Tenie dokáže YangYangovi odpustit k čemuž jsem měl mega dobrý důvod a to podstatně větší, než důvod ke svému předchozímu strachu.

Znám totiž svého úžasného kamaráda... netuším, proč jsem na to na chviličku zapomněl... a vím jaký je... občas trochu zbrklý, unáhlený, tvrdohlavý, přesto jeden z nejmilejších a nejláskyplnějších lidí, které znám, jedním slovem zlatíčko... a vím, že když slíbí, že se o něco pokusí, opravdu se o to pokusí, přestože ne vždycky tak úspěšně jak by si přál. Tohle odpuštění možná bude chtít nějaký ten čas, ale pokud má Tenie YangYanga opravdu rád, což zřejmě má, nakonec mu skutečně odpustí a určitě toho pak nebude litovat. 

Tulil jsem se k Hyuniemu, který mě konejšivě objímal a marně jsem se pokoušel nebrečet, zatím co jsem přes slzy sledoval jak YangYang objímá Tenieho, takže mi neuniklo ani to, jak zprvu zaskočený kamarád po chvíli jeho objetí mírně váhavě opětuje. Byly to pro mě pořád až moc dojemné okamžiky, takže jsem se svýma slzama bojoval tak trochu marně, ale ve skutečnosti mi to vlastně bylo jedno. Tohle... i když zatím ne úplné... usmíření mi prostě za slzy dojetí stálo. „Nemusíme to nějak moc přehánět... nemyslíš?" ozval se nějaký okamžik na to rozechvěle Tenie u něhož bylo podle hlasu poznat, že taky nemá daleko k slzám. 

„Myslím to objímání." upřesnil pořád stejně rozechvěle, přesto od sebe toho kluka neodstrčil. „Ale já to chci přehánět." odtušil evidentně dojatý YangYang. „Ještě chvíli to chci přehánět, tak mi to, prosím, dovol... Tenie, prosím." Po svých slovech se k Teniemu přitiskl mnohem víc než před tím, aniž by čekal na jeho svolení, na což Tenie reagoval tak, že se nervózně zahihňal, popotáhl, vzlykl a pak YangYanga sevřel stejně pevně, jak ho už objímal on. „Kreténe!" vyhrkl plačtivě náš úžasný kamarád, zatím co se... stejně jako já a taky YangYang... marně pokoušel nebrečet.

„Můžeš mi říct, proč jsi takový kretén a proč tě mám... sakra... pořád tak moc rád?" ptal se mezi tichými vzlyky, líčko opřené o YangYangovo rameno. „Ještě dnes jsem si byl jistý, že tě tady minimálně přizabiju, ještě před chvílí jsem ti chtěl pořádně nakopat prdel, ale teď... sakra... teď tě tady objímám a vlastně jsem moc rád, že tě objímám." „Nevím, proč jsem kretén..." odpověděl mu rozechvěle YangYang a to i přesto, že Tenovy otázky byly evidentně pouze řečnické. „a nevím, proč mě máš pořád rád, ale já tě mám taky rád... celou tu dobu tě mám rád." popotáhl.

„Hehe... ale věřím, že tě těší, když mě teď můžeš objímat." mlel dojatě, i když současně s náznakem pobavení v hlase. „protože jsi to byl většinou ty, který se se mnou chtěl moc objímat a tulit se a já jsem zpravidla býval ten, který tě musel pokaždé žádat, abys to nepřeháněl, nebo před tebou rovnou utíkat." „Abych ti tu prdel skutečně nenakopal." odfrkl si po jeho slovech Tenie... i v jeho hlase bylo slyšet mírné pobavení... na což se od toho kluka odtáhl a zhluboka vydechl.

„Mimochodem... teče ti krev z nosu." poukázal hned na to na YangYangův nos. „Však tobě taky." odtušil rádoby klidně YangYang, na což se Tenie ušklíbl, prudkým pohybem setřel slzy i spolu s krví, kterou si tímto činem úspěšně rozpatlal po své tváři, na což se oba kluci začali dost hloupě smát, jen já jsem se naprosto zděsil. Až do teď jsem si totiž nevšiml, že Tenie s YangYangem krvácí... před tím jsem se na ně nedíval a pak to nebylo ve tmě pořádně vidět... a rozhodně mi to nepřišlo k smíchu jako jim dvěma. „Neboj se, lásko... je to jen trocha krve, však oni kvůli tomu nevykrvácí." klidnil mě miláček, když jsem zanaříkal, že ani jednoho z nás nenapadlo vzít lékárničku.

„A co když jo?" strachoval jsem se. „Vždyť už se dávno nervou, tak proč jim ta krev pořád teče?" Nečekal jsem však na Hyunieho odpověď. Raději jsem hned spěchal k těm dvěma telatům, abych se mohl z blízka přesvědčit, že jim krev z nosu neteče tak moc, aby snad mohli vykrvácet a hned na to se mi ulevilo nejen proto, že mi mou kontrolu oba dovolili, ale taky díky zjištění, že už nekrvácí nějak silně, nebo a to spíš, že už jim oběma krev téct skoro přestala... ufff. Nechápal jsem však, jak je možné, že něco takového dokázali ignorovat. Nechápal jsem, jak je možné, že spolu klidně mluvili a zcela kašlali na nějakou krev. Jak je to mohlo minimálně neobtěžovat, když už je to zjevně nerozrušilo?!

Nepřišlo mi však vhodné na něco takového se ptát, proto jsem se neptal, přesto jsem jim oběma znovu sdělil informaci o své starosti, hlavně teda Teniemu. „To nic není, Ki." pousmál se na mě konejšivě Tenie, který už konečně neplakal. Ani já jsem už nebrečel... naštěstí... a YangYang taky vypadal, že získal zpět ztracený klid. Díky Bohu, že ztratil taky svou tvrďáckou pózu a že tu už nikde nenašel... „Vůbec nějakou krev neřeš." nepřestával mě uklidňovat kamarád. „Není to poprvé, co mi tekla krev z nosu a vždycky jsem to přežil a tohle malé bebí rozhodně přežiju taky."

„Jo... určitě to přežije." uculil se na mě YangYang. „Mimochodem... já jsem YangYang." dodal, na což se mírně poklonil. „Omlouvám se, že jsem se vám dvěma nepředstavil už dřív a omlouvám se, že se představuji až teď za těchto okolností." „Min-Ki." vydechl jsem překvapeně... nečekal jsem, že se teď a tady budeme seznamovat. „A tohle je můj miláček Hyunie." poukázal jsem okamžitě na Hyunieho, který už stihl popojít až k nám třem.

„Sladké." ušklíbl se mírně kousavě Tenie v reakci na YangYangovu seznamovací akci a to dřív, než Hyunie stihl cokoli říct, stejně jako jsem to nestihl já a taky dřív, než stihl cokoli dodat YangYang. „Ale... nemyslíš, Yangu..." obrátil se pouze na něho. „že by vůbec nevadilo, kdyby se tento seznamovací dýchánek odehrál až někdy jindy, zvlášť když ses před tím Min-Kimu s Hyunem vůbec nemínil představit?! Neudělal jsi to při prvním setkání u nás v bytě a neudělal jsi to ani hned, jak jsi dorazil sem, tak proč zrovna teď? Moji super kamarádi už rozhodně ví, kdo jsi, takže na tohle bližší seznamování... když to najednou tak nutně potřebuješ... by se určitě našel čas třeba během týdne... teda..." zarazil se. „pokud nemíníš hned zítra odletět?!"

„Vážně chceš, abych ještě zůstal v Seoulu?" vydechl YangYang, který se zjevně rozhodl, že bude ignorovat Tenovu kritiku ohledně načasování našeho seznamování včetně kritiky na jeho předchozí nezdvořilé chování. „Vážně chceš, abych tady čekal na tvé odpuštění... vážně můžu doufat, že mi odpustíš?" ujišťoval se už zase dost rozechvěle. „Yangu..." zaúpěl frustrovaně Tenie. „Jsem teď až moc unavený na to, abych ti pořád dokola opakoval něco, co jsem ti už jednou řekl, ale fajn... ano, vážně chci, abys ještě zůstal v Seoulu a ano, vážně můžeš doufat, ale..." zarazil okamžitě YangYangovu zvětšující se radost.

„Chci si s tebou ještě promluvit, než ti případně odpustím." dodal zcela vážně. „Jenže... jestli tady... na tomto místě... zůstaneme ještě o minutu dýl, asi si to všechno rozmyslím." „Jo, promiň." špitl provinile YangYang, ale hned na to se uculil. „Škola mi začíná až v polovině září, tak ano... zůstanu ještě v Seoulu a máš pravdu, Tenie, raději to tady už dnes rozpustíme, jen si... prosím... nic nerozmýšlej, ano?" poprosil ho už bez úsměvu, docela nervózně. „Fajn." přikývl Tenie. „Tak mazej ke Kunovi a pak si dáme vědět, kdy se znovu uvidíme, souhlasíš?" „Souhlasím!" vyhrkl YangYang.

Ještě jednou Tena objal, na což se s námi rozloučil s tím, že si někde odchytne taxi a taky s oznámením, že se moc těší na další setkání, protože si prostě nemůže pomoct a věří, že mu Tenie skutečně odpustí. Tenie mu na to nic neřekl, jen si unaveně povzdechl. Jakmile ten kluk odešel, hned jsem vytáhl z kapsy balíček kapesníků, abych se mohl pokusit alespoň trochu setřít rozmazanou krev z kamarádovy tváře. Bylo na něm vidět, že už adrenalin přestal zcela působit, takže se u něho aktuálně ke slovu přihlásila nemalá únava, což znamenalo, že by bylo nejlepší jet domů taxi, až na to, že jsem si nemyslel, že by řidič taxi musel nutně poznat, že se náš kamarád s někým porval, i když... tohle by se nehodilo ani při cestování metrem, ach jo.

Jong-Hyun

„Vážně se o něho nemusíš bát." uklidňoval jsem své zlatíčko už cestou v taxíku. Všichni tři jsme seděli vzadu... Tenie uprostřed opřený o Min-Kiho rameno usnul... a Ki se o našeho kamaráda nepřestal bát a to i přesto, že už dávno nekrvácel, dokonce ani neměl nějaké modřiny na tváři. „Nic tak hrozného se mu přece nestalo." domlouval jsem mu potichu tak, aby mě taxikář pokud možno pořádně neslyšel. „Mohlo to s ním dopadnout i hůř, nemyslíš?" „To mi ani neříkej, Hyunie." děsil se Ki jen při té představě. „Ale jo... máš pravdu, mohlo to dopadnout i hůř." dodal se zjevnou úlevou v hlase, že to hůř nedopadlo. Bože... taky mně se nehorázně moc ulevilo, že zápas těch dvou skončil pouze krvácením z nosu, navíc možným usmířením.

Ještě před tím, než jsme nastoupili do taxíku, nás Tenie poprosil, jestli by ještě nemohl zůstat u nás v hostinském pokoji, protože pro dnešek už má prý YangYanga až po krk, takže se ještě nechce vracet do svého bytu, s čímž jsme s miláčkem neměli žádný problém, spíš naopak, my oba jsme si přáli, aby u nás ještě zůstal minimálně tuto noc nebo klidně až do okamžiku, kdy se rozhodne, že YangYangovi odpustí. Věřil jsem, že s tím ani Taeyong, který se má už v neděli... tedy zítra... vrátit domů, nebude mít nějaký problém, až na to, že jsem vůbec netušil, co přesně mu máme s Min-Kim říct a jak mu tuto ne zrovna běžnou situaci vysvětlit. Bude u nás chtít zůstat spolu s Teniem? 

Pozná, že se jeho miláček s někým porval? Bude se zlobit, že jsme mu vůbec nic neřekli? Nejlepší by bylo, kdyby mu všechno vysvětlil Tenie. Přece jen, je to nejvíc jeho problém a nás dva do toho tak trochu zatáhl, no ne? Cestou jsme ještě stihli probrat, jestli si oba myslíme, že Tenie YangYangovi opravdu odpustí... shodli jsme se na tom, že tomu oba věříme... a taky jsme se podivovali jak je možné, že Tenie vůbec netušil, že YangYang znal Winwina dřív než on, že neměl ponětí o jejich dětském vztahu... jak jinak, než platonickém, když byli ještě děti... a jestli třeba ten kluk dnes nekecal, aby tak mohl popřít svůj poměr s Winwinem. Samozřejmě jsme na pravý důvod Tenieho nevědomosti nepřišli, pokud by nebyla pravda, co už říkal YangYang.

„Mně se YangYang zdál být upřímný." přemýšlel nahlas Ki. „Třeba se pletu..." pokrčil rameny... teda, naznačil pokrčení rameny, protože mu v opravdovém pokrčení ramen bránil Tenie. „ale doufám, že ne, když už jsem se před tím nespletl ohledně jeho přítomnosti v Seoulu... doopravdy se přiletěl usmířit. Nejvíc však doufám, že už kvůli němu nebude Tenie smutný, že mu vážně odpustí." dodal hned na to. „Jo, taky v to doufám." povzdechl jsem si. „Nestojím o další drama." dodal jsem zcela upřímně. Neměl jsem náladu na další rozbroje a moc jsem si přál, aby tohle kolem YangYanga skončilo smírem, takže jsme si to vlastně přáli oba.

Tenie pořád spal a do naší debaty se nijak nezapojil. Až když jsme měli platit... dorazili jsme právě k A5Blocku... došlo nám oběma, že Tenie usnul hodně tvrdě a že se jaksi nemíní probudit, což nezarazilo jen nás dva, ale taky taxikáře. „Musel být hodně unavený, chudáček." vydechl smutně Ki, zatím co jsem se snažil co nejrychleji dostat do domu, samozřejmě se spícím kamarádem v náruči. Nechtěl jsem, aby se s ním tahal miláček a je fuk, že nějak moc neváží. „Zřejmě nespal nejen celou tuto noc, ale nespal pořádně ani ty noci před tím."

„On celou noc nespal?" zarazil jsem se. „Tohle jsem nevěděl." zamračil jsem se na kamaráda, který se ke mně ze spánku poklidně tulil. „Měl jsem ti to říct?" kuňkl podobně zaraženě Ki. „Promiň, nedošlo mi, že bych ti to měl říct a nevěděl jsem, že ti to neřekl on." „Nooo..." protáhl jsem. „Nic mi neřekl! Poznal jsem na něm, že je hodně unavený, ale netušil jsem, že celou noc nespal. Kdybych to věděl, asi bych mu nedovolil, aby se šel porvat, ale... to už je teď vlastně jedno." „Hmmm..." vydechl miláček pořád stejně zaraženě. „Máš pravdu... neměli jsme mu to dovolit." posmutněl.

„Tak už to neřešme, miláčku." pousmál jsem se na něho. „Ta rvačka přece dopadla dost dobře, Tenie se dnes pořádně prospí a zítra bude ok, tak se vůbec netrap tím, co jsem věděl nebo nevěděl, netrap se tím, že jsme Teniemu nezabránili ve rvačce s YangYangem a neboj se, já se na tebe přece nezlobím, že jsi mi to neřekl... vždyť nejsi jeho mluvčí a rozhodně nejsi jeho chůva." dodal jsem i navzdory faktu, že jsme se skoro celý týden oba chovali jako Tenieho chůvy. „Dobře, miláčku." pousmál se. „Máš pravdu."

Min-Ki

Hyunie se mě sice snažil uklidnit, jenže pohled na totálně vyčerpaného Tena mě bohužel uklidnit nedokázal. Sice už uběhl skoro rok od chvíle, kdy ho Dong-Young nesl v náruči na ošetřovnu po jeho kolapsu... bez nějakého toho měsíce... jenže tato smutná vzpomínka se jen tak nedá vyhodit z hlavy, nebo možná že trochu i dá, jenže teď se mi to hodně nepříjemně připomnělo, zvlášť když mi přišlo, že Tenie v těchto okamžicích vypadá téměř stejně vyčerpaně jako tenkrát. Neuklidňoval mě ani pohled na krev, kterou jsem z jeho tváře setřel dost špatně díky absenci vody nebo aspoň vlhčených ubrousků. Nebylo by totiž fajn, aby se umýval v řece, to jsem mu nemínil dovolit.

„Snad se aspoň na chvíli probudí, aby se mohl umýt." povzdechl si Hyunie, když už pokládal Tena v našem obýváku na pohovku, až na to, že se nezdálo, že by se jeho přání mohlo splnit. Když se kamarád ani po půl hodině neprobudil... přestože jsme se o to oba snažili... rozhodli jsme se, že jeho obličej umyjeme sami a že ho trochu svlékneme, abychom ho mohli následně uložit do postele. Bože... no tak si dá sprchu, až se probudí, netřeba to hrotit. Naštěstí jsem v koupelně našel vlhčené ubrousky, takže jsem mohl opatrně setřít nečistoty z Tenieho tváře, abych mohl s úlevou zjistit, že vážně nemá žádné modřiny, jenže fakt, že se stále neprobouzí, mě vyděsil ještě víc než před tím.

„Hyunie, myslíš, že se mu doopravdy při té rvačce nestalo nic vážnějšího?" strachoval jsem se. „Myslíš, že takto tvrdě spí jen proto, že je až moc unavený?" Doufal jsem a věřil, že to tak je, přesto jsem se nedokázal nebát. „Myslím, že uplynula dost dlouhá doba od té rvačky do jeho usnutí... že by se něco vážnějšího projevilo už dřív u řeky." konejšil mě miláček. „Jsem si jistý, že opravdu jde pouze o velkou únavu a nic horšího, ale jestli se o Tenieho moc bojíš, můžeme ho spolu během noci hlídat." nabídl mi smířeně, což jsem přijal s nemalým vděkem. „Ty klidně spi, miláčku... pohlídám ho já sám." řekl jsem přesto. „To ani náhodou!" protestoval však Hyunie. „Buď ho pohlídáme spolu, nebo půjdeme oba spát... konec diskuse!"

Nemínil jsem se s miláčkem hádat, takže mi nezbývalo nic jiného než s jeho návrhem souhlasit, přestože bych byl mnohem raději, kdyby se tentokrát pořádně vyspal. Tenieho jsme společně svlékli do trička a do spodků, taky jsme mu samozřejmě zuli boty a Hyunie ho hned na to odnesl do postele v hostinském pokoji, kde ho uložil jako miminko a taky ho pořádně přikryl. My dva jsme si následně skočili do sprchy a už v pyžamech jsme spolu s dekou zaujali místo na pohovce, která je k Tenieho pokoji nejblíž. Chtěli jsme aspoň trochu toho pohodlí a taky jsme se chtěli k sobě vzájemně tulit, přesto jsme měli v plánu každou chvíli zajít do pokoje a Tenieho zkontrolovat.

Doufal jsem, že bych poznal... nebo třeba Hyunie... že s ním něco není v pořádku a ještě víc jsem doufal, že bychom případně na nějaké život ohrožující komplikace nepřišli, až by bylo příliš pozdě... bože... moc jsem v to doufal. Naštěstí se nám hodně dlouhou dobu podařilo neusnout... chvíle během kontrol jsme si zpříjemňovali nejen tulením, ale taky líbáním... a když jsme pak šli na kontrolu naposledy... téměř nad ránem... Tenie pořád tvrdě spal. V jeho pokoji jsme nechali pro jistotu svítit, takže jsme spolehlivě viděli do jeho tváře.

Spal mega moc tvrdě, takže mě maličko překvapilo, že se zvládl během spánku odkrýt. Pořád vypadal dost vyčerpaně, přesto oddechoval v klidu a mně ani Hyuniemu se naštěstí nezdálo, že by se třeba neměl probudit...

... takže jsme se rozhodli, že i my dva půjdeme konečně spát. Ještě jsem položil Tenieho ruku podél jeho těla, aby se mu příliš neodkrvila, znovu jsem ho pořádně přikryl, na což jsem láskyplně pohladil jeho vlasy a taky líčko a hned na to miláček zhasnul světlo a my oba jsme vypadli z hostinského pokoje. „Dobrou noc, miláčku." zašeptal jsem mega moc unaveně, když jsem se už v naší posteli tulil k Hyuniemu. „Dobrou noc, lásko." odpověděl taky šeptem. Myslím, že jsme oba usnuli okamžitě potom, co jsme si vzájemně popřáli dobrou noc.

Něco mě probudilo, aniž bych tušil, co to bylo. Nejdřív mě napadlo, jestli jsem si omylem nenastavil budík, ale na mobilu... zjistil jsem, že je osm hodin... žádný budík nastavený nebyl. Řekl jsem si proto, že jsem nejspíš měl až moc neklidný spánek, nebo čert ví, proč jsem se vlastně probudil, za to Hyunie spal, jako když ho do vody hodí. Napadlo mě pak, jestli mě třeba neprobudila starost o Tenieho, takže jsem se okamžitě vybrchal z postele s tím, že kamaráda pro jistotu zkontroluju. Až když jsem mířil do hostinského pokoje, uvědomil jsem si, že to co mě probudilo, byl ve skutečnosti zvonek, který se s nemalou naléhavostí ozval znovu a nejspíš jsem to zvonění musel slyšet už před tím, protože jsme neměli zavřené dveře do ložnice.

Povzdechl jsem si, na což jsem okamžitě změnil směr chůze, abych mohl otevřít dveře a zjistit, kdo nás tak nutně potřebuje, že zvoní, jako by mu šlo o život. „Jung-Kookie?!" vydechl jsem téměř nepřekvapeně. „Ahoj, Ki." špitl dřív, než jsem se stihl zeptat, proč je zase smutný. Teda, ne že bych nebyl rád, že ho vidím hned po ránu, jenže tentokrát bych mnohem raději ještě spal, navíc mi bylo jasné, že se zase něco děje, nebo a to spíš, že se pořád něco děje, ach jo. „Máš na mě chvíli čas?" „Chceš jít ven s pejskem?" odtušil jsem smířeně... jistě že jsem brášku nemínil odmítnout... na což rychle zavrtěl hlavou, že ne.

„S Drobkem jsem už venku byl." vysvětlil mi smutně. „Napadlo mě, jestli... nechtěl by sis se mnou třeba dát kakao nebo třeba snídani? Myslím jako u mě doma." „Hmmm... dobře." pousmál jsem se. Kakaem nikdy nepohrdnu, ještě když mě o to prosí Jung-Kookie. „Tae je doma?" zjišťoval jsem hned na to. „Ne, není!" vyhrkl rozhořčeně, na což se pokusil o smutný úsměv, jen já jsem zaraženě civěl. Bože... proč ten zpropadený Tae-Hyung už zase není doma??? „Řeknu ti všechno až u nás, ano?" pokračoval už zase smutně Kookie. „Tak mě napadlo... nemáš náhodou bublifuk?" znovu se pokusil o úsměv. „Teď by se mi vážně moc hodil."

„No... asi nemám." povzdechl jsem si zklamaně. „Musel bych jít nějaký koupit." „Ne, to nemusíš!" ujišťoval mě rázně. „To nevadí, bude mi stačit kakao a ještě víc mi pomůže, když se mnou budeš ty." dodal nejen upřímně, ale taky s vděkem v hlase, na což jsem se taky pokusil o úsměv... už zase mě dojímal, ach jo... a taky jsem mu slíbil, že se bleskově převleču a hned s ním půjdu k němu do bytu. Ulevilo se mi, že nemusím někde běhat, abych koupil bublifuk... škoda, že žádný nemám, ach jo... a byl jsem nemálo rád i za to, že Jung-Kookie nechce jít ven. Sedět s ním u kakaa nebude žádná oběť a pomáhat mu svou přítomností, aby se cítil líp, je víc než jen mé přání, tohle pro něho udělám moc rád.

Převlékl jsem se, zkontroloval Tenieho... rozhodně vypadal živý, jen stále spal... a hned na to jsem spěchal za bráškou, aby na mě nemusel dlouho čekat. „Tae dnes odešel hodně brzy." posteskl si Jung-Kookie, když jsme už oba nějakou tu chvíli seděli na pohovce u něho v bytě... na stolku pouze kakao, protože na jídlo nakonec ani jeden z nás neměl chuť. „Vzal jsem proto Yeontana a šel se s ním proběhnout, jinak bych se tady asi zbláznil." „Počkej..." zarazil jsem se. „Neřekl ti, kam zase jde?" vyptával jsem se. „A co včera? Vrátil se brzy tak, jak ti slíbil?"

„Včera se vrátil až skoro večer!" vyhrkl bráška naštvaně. „Vůbec nedodržel slib, který mi ráno dal, navíc se vrátil s mizernou náladou... je fakt divný. Jo, zapomněl jsem ti říct, že si celý ten týden s někým volá, když už je milostivě doma a mluví s tím někým tak, abych nic neslyšel. Jenže já pokaždé poslouchám, takže vím, že toho dotyčného oslovuje „hyungu", taky se hned po hovoru připitoměle usmívá a když se ho ptám, s kým že to mluvil, tak mi tvrdí, že prý s nikým... je vážně moc divný." povzdechl si.

„Vůbec nechápu, co se to s ním děje a je úplně jedno, že se se mnou skoro každý den pomiluje... třeba před včerejšky v koupelně..." sypal ze sebe rozhořčeně. „Vážně si myslím, že mě s někým podvádí, i když ne... nemůžu tomu úplně věřit, tohle by mi přece neudělal, ještě po tom, co se stalo na Jeju... Ne, určitě mě nepodvádí, jenže... co si mám o jeho chování myslet?" Jen jsem smutně pokrčil rameny, protože jsem vážně netušil, co říct. Bože... to tele Tae-Hyung, ach jo a ještě stokrát ach jo. Nejraději bych se zeptal, co se stalo na líbánkách... co se tam sakra mohlo stát??? ... až na to, že to nešlo, protože on pokračoval dál. Bráška ani nečekal na nějakou mou odpověď.

„Včera jsem měl co dělat, abych se s ním moc nepohádal." posteskl si nejen smutně, ale taky dost naštvaně. „Už mám vážně všeho plné zuby, a abych se s ním doopravdy nepohádal, raději jsem za sebou práskl dveřmi v ateliéru a začal malovat třetí obraz... ani jsem mu nedovolil, aby mě políbil." vyprávěl s lítostí v hlase. „Až do noci jsem pak maloval... jo, trucoval jsem, protože je mi moc líto, jak se celý ten týden chová." Do jeho očí vyhrkly slzy, na což si je prudkým pohybem setřel a hned na to běžel k ohrádce, aby si mohl vzít pejska. Já jsem jen mlčky civěl.

„Nebudu se s Tae-Hyungem líbat ani mazlit a už vůbec se s ním nebudu milovat, když je takový." pokračoval rozhozeně, jakmile i s pejskem zaujal své místo na pohovce. „Víš, co mi řekl dnes ráno?" podíval se na mě, jako bych to snad mohl vědět, což jsem bohužel nevěděl, i jemu samozřejmě bylo jasné, že nemůžu nic vědět. „Řekl mi, že se prý nemám zlobit, že je to dnes už naposledy, co takto odchází." zamračil se. „Jistě... zítra mu už začíná škola, takže jediná změna bude v tom, že se nebude toulat, čert ví kde spolu s nějakými kamarády... pokud je doopravdy s nimi a nepodvádí mě s kdo ví kým, třeba se sněhulákem, což vážně doufám, že nedělá... určitě ne, ale... bude chodit na přednášky, to je taky úžasná představa."

„Co jsi mu na to řekl?" špitl jsem smutně. Na tajemného sněhuláka jsem se raději neptal, beztak by mi zase neodpověděl, tím jsem si byl jistý. Měl jsem totiž pocit, že některé informace mi říká jen tak mimoděk, aniž by je měl v plánu nějak víc rozvádět, podobně, jako zmínil něco, co se stalo na Jeju. Kdyby chtěl, abych něco věděl, řekl by mi to rovnou a tak, abych věděl o čem, a o kom mluví, což se jaksi nestalo. Kéž bych jen tušil, co mám pořád říkat. Vůbec se mi Taeho chování nelíbilo a nejraději bych na něho nadával spolu s bráškou, jenže vědomí, že to tele zařizuje oslavu Kookieho narozenin, mi něco takového ani trochu nedovolovalo.

Hájit jsem ho bohužel taky nedokázal... ne teď. „Nic!" ještě víc se zamračil, až na to, že do jeho očí vyhrkly další slzy. „Vůbec jsem se na něho nepodíval, nic jsem mu neřekl a on si pak jen povzdechl a klidně odešel." „Aha." špitl jsem. „Takže ti vůbec neřekl, kdy se dnes vrátí." konstatoval jsem nejen zaraženě, ale taky smutně. „Neřekl a beztak... i kdyby mi něco slíbil, už zase by to nedodržel... to je jasné... stejně jako to nedodržel včera!" rozčiloval se Kookie, přestože kromě zlosti z něho sálal velký smutek a taky evidentní zklamání z jeho neoficiálního manžela.

Bože... naprosto jsem ho chápal, o to víc mě pak mrzelo, že je z Tae-Hyunga zklamaný dost neoprávněně, přestože to tele dělá celý týden takovéto kraviny. Přeskočilo snad Taemu? Zjevně ano, ach jo a ještě milionkrát ach jo. Nějakou dobu jsme pak oba seděli mlčky. Já jsem usilovně přemýšlel, jak Jung-Kookieho uklidnit, on se mazlil s pejskem a pokoušel se neplakat, což mu šlo dost špatně, bohužel. Vážně jsem měl nutkání říct mu pravdu o tom, co jeho miláček celý týden provádí, i když jsem sám netušil, proč to všechno trvá tak dlouho a proč je Tae až takové pako.

„Tae je hrozné tele." vydechl jsem po opravdu dlouhé době mlčení. „Ale já pořád věřím, že tě moc miluje, že tě ani náhodou nepodvádí... proč by to dělal ještě takto hloupě a okatě, že? ... a taky věřím, že ti to nejpozději zítra nějak vysvětlí." „Hmmm..." popotáhl. „Nevím proč, ale já mu taky věřím... teda, snažím se o to a máš pravdu, Ki... miláček rozhodně není hloupý, jenže divný bohužel je. Jo, je to tele!" Znovu setřel slzy, které už zase smáčely jeho krásnou tvář, na což zabořil nosík do chlupáčovy srsti, aby evidentně zastavil počínající vzlyky. Pejsek sebou vrtěl a kňučel... zjevně se mu nelíbilo, že nemůže olizovat páníčkovu tvář... až na to, že bráška na to nijak nedbal.

„O čem spolu mluvíte?" ozval se najednou hlubší Taeho hlas, až jsem sebou překvapeně cukl. Nečekal jsem, že se tady zničehonic objeví, ani Kookie, který zvedl hlavu a podíval se Taeho směrem, to rozhodně nečekal...

Vůbec jsme si nevšimli, že vešel do předsíně, že se stihl zout a zřejmě se i svléknout z mikiny nebo bundy a stejně tak jsme si nevšimli, že vešel dál do loftu, dokud teda nepromluvil. Kookie civěl... předstíral, že vůbec neplakal... já jsem taky pouze civěl, jen Yeontan se okamžitě vysmekl z bráškových rukou a běžel Taemu naproti, aby mohl očichat jeho levý kotník a taky se pokusit získat si jeho pozornost skákáním na jeho nohy, až na to, že ho příchozí totálně odignoroval. Vůbec si pejska nevšímal. Díval se se zvláštním... možná zvídavým, podezíravým?! ... výrazem na nás dva.

„O ničem?!" odtušil Kookie, na kterém bylo i přes jeho rádoby chladnou odpověď poznat, že má z Taeho přítomnosti radost a že se mu dost ulevilo. „Tak já teda půjdu." pousmál jsem se na Kookieho. „Jo." přikývl už s mnohem upřímnějším úsměvem, než který mi předvedl před tím. „Děkuji ti moc, bráško... děkuji, že jsi tady byl se mnou." vydechl vděčně. „Nemáš zač, bráško." uculil jsem se, sám mega moc happy, že se Tae-Hyungie už teď vrátil domů. Neměl jsem pocit, že bych se tady měl zdržovat dýl, protože mi bylo jasné, že ti dva teď potřebují být sami bez mé společnosti a bylo mi naprosto volné, že jsem ještě nedopil své kakao. Kookie se ho snad ani nedotkl, ach jo. Ale co, Tae je přece mnohem lepší a sladší než kakao, no ne?

Kookie se taky zvedl a popošel směrem k Taemu, který si ho okamžitě přitáhl k sobě, navíc ho moc něžně a láskyplně políbil na rty. „Omlouvám se, miláčku, že jsem zase musel odejít." vydechl Tae hned potom, co Kookie stejně něžně a láskyplně opětoval jeho polibek. „Ale dnes už nikam nepůjdu, slibuji. Dnes už budu jen s tebou." „Dobře, miláčku." špitl Kookie. „Uděláme si pěkný den, ano?" „Uděláme!" slíbil mu Tae. Ani jeden z nich mi už nevěnoval pozornost, takže jsem už nepovšimnut prošel kolem nich s úmyslem opustit byt. Ne, necítil jsem jakoukoli křivdu, měl jsem pouze velkou radost z jejich aktuálního setkání.

Už jsem byl v předsíni, když se ke mně přihnal Tae-Hyungie. „Ki..." vydechl šeptem. „Nic jsi mu neřekl, že ne?" ujišťoval se pořád šeptem. „Ne, neboj se." pousmál jsem se... taky jsem šeptal. „Kookie nic neví." „Dobře..." uculil se se zjevnou úlevou. „Děkuji ti moc, jsi vážně úžasný kamarád!" „Ne... to nestojí za řeč." začervenal jsem se, protože mi nepřišlo, že mě musí až tak moc chválit. „Tak ahoj." loučil jsem se s ním. „Ahoj... ještě jednou ti děkuji a jo..." plácl se do čela. „málem bych zapomněl. Zítra se potkáme někde ve škole... třeba po zahájení a já ti řeknu všechny detaily o té Kookieho oslavě, ano?"

„Dobře." přikývl jsem s ještě hřejivějším pocitem u srdce, že doopravdy plánoval oslavu, která jistě bude víc než jen úžasná, zvlášť když to jeho zařizování trvalo tak moc dlouho. „Tak já běžím za Jung-Kookiem, ať mu nepřijde divné, že se tady spolu loučíme tak dlouho." uculil se Tae, na což jsem málem vyhrkl, že tohle Jung-Kookiemu rozhodně nemůže přijít divnější než celý ten týden, kdy se Tae choval jako nehorázné tele, ale raději jsem svou poznámku polkl, jen jsem zavolal na brášku „ahoj, Jung-Kookie" na což se mi dostalo stejné odpovědi. „Tak pa, zlato." ještě víc se uculil Tae. Já jsem mu úsměv oplatil, na což jsem opustil jejich byt, abych mohl spěchat za svým miláčkem a on zase za tím svým.

Doma jsem pak zjistil, že je Hyunie už dávno vzhůru... ještě aby ne, když už bylo poledne, což mě překvapilo víc než jen málo, protože jsem neměl pocit, že jsem byl u brášky tak dlouho (čas s Jung-Kookiem letěl jak splašený)... a že už dokonce vaří oběd, zatím co Tenie stále klidně spí. „Je v pořádku, vážně jen spí." uklidňoval mě miláček, jakmile jsem se zděsil, že spí takto dlouho... samozřejmě až potom, co jsem se s Hyuniem moc pěkně přivítal. Vůbec se nedivil, že jsem nebyl doma a neptal se, kde jsem byl, zvlášť když mu bylo jasné, že jsem už zase byl s Jung-Kookiem.

„Kontroloval jsi ho?" ujišťoval jsem se. „Jsi si jistý tím, že jen spí, miláčku?" „Tentokrát jsem si víc než jen jistý, lásko." odtušil s jasnou vzpomínkou na Young-Mina, který taky vypadal, že pouze spí, což však bylo úplně jinak... nespal, de facto umíral, ach jo. „Jo, kontroloval jsem ho." pousmál se. „Je jasné, že Tenie potřebuje dospat celý ten týden." pokračoval v mém uklidňování. „Navíc ho dost vyčerpal ten včerejšek... myslím hlavně psychicky, chápeš." „Hmmm..." přikývl jsem. „Asi to bude tak, jak říkáš."

Ulevilo se mi, protože mi došlo, že má Hyunie určitě pravdu v tom, že si Tenie potřebuje pořádně odpočinout a že za tím není nic víc, jako ve smyslu, že by třeba utrpěl nějaké zranění hlavy, které by na první pohled nebylo patrné. Jednoduše spí, bude v pohodě. „Jo... ještě jedna věc." povzdechl si Hyunie. „Volal Taeyong, že je už na cestě k nám... je to tak půl hodiny?!" Nestihl jsem se ani zeptat, jestli mu snad miláček řekl, že má jet přímo k nám, nebo jestli to zjistil až u Kuna, případně, jestli ví přímo od Tena, že je celý týden hostem v našem bytě, ani jsem se nestihl zeptat, co Taemu teda řekneme... jestli budeme dělat mrtvého brouka, pokud se sám nebude na nic ptát... a jak mu asi vysvětlíme, že Tenie pořád ještě spí, protože se bytem... dnes už podruhé... rozezněl zvuk zvonku.

„To už bude on... Taeyong." znovu si povzdechl Hyunie, na což odložil vařečku a rovnou se vydal ke dveřím, aby mohl Taemu otevřít, samozřejmě se mnou v patách. Ani jednoho z nás tedy nepřekvapilo, když jsme zjistili, že za dveřmi skutečně stojí náš mega dobrý kamarád. „Ahoj, kluci... tak jsem konečně tady!" oznámil nám... podle něho nejspíš zcela neevidentní fakt, hihi... uculený Taeyong s obarvenými vlasy, které mu slušely stejně moc, jako mu slušel úsměv, který zdobil jeho moc krásnou tvář...

Jong-Hyun

„Tak vítej." uculil jsem se, aniž bych na sobě dal znát jakoukoli nervozitu. Byl jsem však na nervy a ne málo, protože mi kamarád zavolal zrovna v okamžiku, když se Min-Ki někde toulal s Kookiem a já jsem tak neměl žádnou šanci poradit se s ním o tom, co Taemu vlastně řekneme a co necháme pouze na Tenovi a byl jsem na nervy taky kvůli tomu, že se ten kluk stále nemíní probudit. Ano, byl jsem ho kontrolovat a ano, byl jsem si víc než jistý tím, že Tenie pouze spí, věděl jsem, že si potřebuje pořádně odpočinout, jenže teď by se vážně hodilo, kdyby se konečně probudil. Bože zachraň mě i miláčka... jen ať se nás Tae nic neptá, prosím.

Po mých slovech nás Tae oba zběžně objal, pořád ještě s úsměvem, ale jakmile se v předsíni svlékl z bundy a vyzul boty, jeho výraz zvážněl, na což se podíval nejdřív na mě a hned na to taky na miláčka, který už stihl zavřít dveře. „A teď mi řekněte, co se to probůh děje?" bafl na nás a já jsem byl mega moc rád, že jsem nechal vařečku v kuchyni, jinak by mi na sto pro spadla na zem. „Co by se mělo dít?" odtušil jsem rádoby klidně, zatím co se Ki už mega moc provinile červenal, aniž by se dokázal podívat do kamarádových očí.

„Prý, co by se mělo dít?!" povzdechl si napůl otráveně a napůl zmučeně Tae. „Tenie je celý týden mega moc divný, je u vás v bytě a ne doma... ok, to bych ještě mohl chápat, zřejmě tam nechtěl být sám... ale..." znovu si povzdechl, na což se zkoumavě zadíval do mých očí, protože já, na rozdíl od miláčka, jsem jeho pohledu neuhýbal. „jsem si jistý, že nejde o to, že jsem se zdržel s rodiči v Ansanu, tohle mi přece ani jednou nevyčetl. Tak o co teda jde? Každý rozhovor s ním byl na můj vkus až moc krátký, Tenie na mě působil divně, vůbec mi nechtěl říct jak se má a strašně moc mě rozhodil včera, když ani jednou nepřijal můj hovor."

Ještě zkoumavěji se zadíval do mých očí. „Ty určitě víš, co se s Tenem děje, proč se mu od včerejška nemůžu dovolat a proč mě teď nepřišel přivítat spolu s váma dvěma, je to tak, Hyune?" „No..." vydechl jsem nervózně, i když ne, Taeho zkoumavý pohled mě vůbec nezastrašil. „Možná něco vím, ale měl by ses na Tenovo chování zeptat přímo jeho." odbyl jsem ho, jak nejslušněji dokážu. Nemínil jsem nic řešit sotva přišel, navíc jsem se rozhodl, že všechno vysvětlování přenechám Teniemu.

On mu měl hned minulou neděli sdělit, že přiletěl Kun spolu s YangYangem a taky mu měl přiznat, co to s ním udělalo. To on mu přece zatajil, že se s YangYangem míní porvat... Bohu díky za to, že se včera ti dva nezabili... navíc si nepřál, abych Taemu cokoli říkal já ani Ki, takže jsem neviděl žádný důvod, proč bych měl cokoli o tom všem říkat teď. Stejně tak, to Tenie Taeyongovi údajně včera nebral hovor. Bože, nezatracuj mě ani Min-Kiho... tohle je vážně Tenieho problém, to on musí všechno svému příteli vysvětlit.

„To taky udělám!" odfrkl si zjevně rozhozený kamarád. Netušil jsem, jestli ho tak rozhodil nedostatek mé spolupráce, nebo už přijel rozhozený z Tena, ale nějak víc jsem to neřešil, nebylo proč to řešit. Ki raději mlčel a jen civěl. „Pokud je teda můj miláček pořád u vás." dodal nejistě Tae. „Nebo snad stihl někam odejít? Vyhýbá se mi?" „Ne, vůbec se ti nevyhýbá!" vyhrkl Ki, který už Taeho řeči evidentně nedokázal vydržet. „Tenie je pořád tady... je v hostinském pokoji, ale ještě spí, proto tě nepřišel přivítat... vůbec neví, že jsi už přijel... prostě spí."

„Spí? Jak je možné, že pořád spí?" zarazil se Tae, který evidentně nedokázal pochopit, jak může jeho kluk stále spát, když už je po poledni. „Jo, je tady a pořád ještě spí." potvrdil jsem vehementně Min-Kiho slova, zatím co jsem se v duchu fackoval, že alespoň tohle jsem Taemu neřekl. „Je nějaký moc unavený... tak spí." dodal jsem fakt, který však Taeho vůbec, ani maličko neuklidnil. „Sakra... není třeba nemocný?" lekal se kamarád, který zjevně neměl pocit, že je normální, aby Tenie spal tak moc dlouho a nenapadlo ho nic lepšího, než že ta jeho únava musí zřejmě souviset s nějakou nemocí, třeba i smrtelnou.

„Kde že je? V hostinském pokoji?!" vyhrkl Taeyong dřív, než jsem ho stihl ujistit, že Tenie vůbec není nemocný. Ani jsem neměl kdy něco takového říct, protože kamarád nemínil čekat, až mu znovu, navíc zcela zbytečně, potvrdím, kde se právě teď nachází jeho miláček a okamžitě se hnal přes obývák do hostinského pokoje. S mým zlatíčkem jsme se na sebe ještě mírně nervózně podívali, ale hned na to jsme napodobili našeho kamaráda a taky jsme spěchali do hostinského pokoje, kde už stál Tae u Tenieho postele a rozněžněle civěl do jeho sladké tváře.

Musel jsem uznat, že je mega moc roztomilý, když si takto poklidně spí, fakt sladký, což jsem si nemyslel jen já, Min-Ki, ale samozřejmě taky Tae. „Tenie." kuňkl ještě rozněžněleji Taeyong, kterého při pohledu na svého spícího kluka zjevně přešly všechny negativní pocity, které se v něm ještě před chvílí hromadily. „Miláčku." dodal téměř šeptem, na což Tenie samozřejmě nijak nereagoval. Taeyong si povzdechl, rozněžněle se uculil, na což se sklonil nad spícím Teniem a nepolíbil pak jen jeho rty, ale rovnou popusínkoval celou jeho tvář.

„Taeyongie?!" zavrněl pomalu ale jistě se probouzející Tenie. „Už jsi tady, miláčku?" „Ano, už jsem tady, Tenie... jsem tady, miláčku." culil se Taeyong mezi polibky, které nepřestával věnovat Tenieho tváři. Hned na to si ho však... ještě ne zcela probuzený... přítel chňapl za zátylek, aniž by otevřel oči a přitáhl si ho k sobě tak, že se mega něžně spojily jejich rty v mega dlouhém polibku, po kterém se Tenie konečně zcela probudil a otevřel oči, aby se mohl podívat do Taeyongovy tváře. Já, spolu s miláčkem, jsem naše kamarády sledoval s radostným a taky nemálo rozněžnělým úsměvem. Oba jsme se culili a oba jsme si zjevně mysleli to stejné... že jsou ti dva nejen mega moc krásní a taky cute, ale když jsou spolu, jsou krásní a cute úplně nejvíc!