Min-Ki

Spal jsem dost neklidně a ráno, přestože jsem se probudil dost brzy, nedokázal jsem ani za nic znovu usnout. Vůbec mě to nepřekvapilo, zvlášť když se mi to děje pokaždé, když jsem na nervy a... Bože... tentokrát jsem byl na nervy hodně a nejen kvůli Tenovi a jeho dnešní plánované rvačce, ale taky kvůli Kookiemu. Jak to všechno proběhne? Bude dnes bráška v pohodě? Nezabijí se ti dva u řeky Han? Bože...

Večer se sice Hyuniemu podařilo mě uklidnit, přesto se má nervozita ohledně těch dvou projevila jak na kvalitě mého spánku, tak tím, že jsem ráno nedokázal dospat. Odevzdaně jsem si povzdechl, na což jsem políbil spinkajícího miláčka na rty a pak jsem se opatrně vybrchal z postele, protože nemělo smysl dál se válet, zvlášť když jsem ani nedokázal v klidu uležet. Vzal jsem si ze skříně čisté spodky, tričko a tepláky s tím, že si dám sprchu na uklidnění a až potom se převleču z pyžama, na což jsem měl v plánu připravit si velký hrnek kakaa.

Zjištění, že Tenie je dávno vzhůru a stejně jako to první ráno u nás, sedí za kuchyňským pultem, mě taky ani maličko nepřekvapilo. „Dobré ráno, Tenie." vydechl jsem nervózně. „Jak je ti? Spal jsi moc špatně?" strachoval jsem se při pohledu do jeho unaveně vypadající tváře. Měl jsem z něho pocit, že snad nespal celou noc, protože ta jeho únava byla do očí bijící. „Dobré ráno, Ki." pousmál se, na což si unaveně zívl. „No..." pokrčil váhavě rameny, na což si znovu zívl a ještě unaveněji si opřel bradu o ruku. „Vlastně jsem vůbec nemohl spát, nešlo to." přiznal, přestože na něm bylo poznat, že tuto informaci by si raději nechal pro sebe.

„Ale..." dodal rychle a to dřív, než jsem stihl něco říct já. „Dám si pak ještě jednu ledovou sprchu... až se osprchuješ ty, samozřejmě... a taky vypiju hodně kafe a budu v pohodě, neboj se." ujišťoval mě, přestože jeho lesknoucí se a dokonce i začervenalé oči přímo křičely, že nepotřebuje nějakou pitomou sprchu a už vůbec ne kafe, ale že potřebuje jen a pouze spát. Bože... měl jsem z něho pocit, že nejenže v noci nespal, navíc ještě plakal, určitě. „Tenie..." zaúpěl jsem. „Myslíš si, že to bude v pohodě, když se pomučíš pod proudem ledové vody a hned na to se zabiješ mega velkou dávkou kofeinu?"

„Tak co jiného mám dělat, když nedokážu spát?" povzdechl si tónem, kterým jakoby říkal, že moc dobře ví, že nic v pohodě nebude a že mu tyto podpůrné prostředky až tak nepomůžou, nebo třeba jo, ale jen na chvíli. Jenže setkání s YangYangem má proběhnout až někdy večer... přesný čas jsme se teprve měli dozvědět... a jak může Tenie vydržet až do večera, když už teď je totálně mrtvý? Bože... jak tu rvačku může zvládnout bez úhony? „Co kdybys šel namísto do sprchy do postele a namísto promýšlení rvačky zkusil usnout?" navrhl jsem bez valné naděje na to, že by se můj návrh třeba jen maličko dotkl živné půdy v jeho mysli, ale zkusit jsem to prostě musel. „Co kdyby ses na nějakou rvačku vykašlal?!"

„Nemůžu se na to vykašlat, nejde to." odtušil zmučeně, přesně jak jsem čekal. „Nemůžu ani zkusit spát... jsem jak na trní, Ki... nevím, jak se mám uklidnit." Po jeho slovech jsem si povzdechl stejně zmučeně jako on, na což jsem odložil oblečení na židli a namísto toho, abych šel do koupelny, jsem Tena vytáhl na nohy a něžně ho objal, čemuž se nejen nebránil, ale ještě se ke mně stejně něžně a rozechvěle přitulil. „Bojíš se večera?" povzdechl jsem si, aniž bych ho uvolnil ze svého láskyplného sevření. Já jsem se bál a to víc než jen moc, ach jo.

„Nebo... proč jsi tak nervózní?" vyptával jsem se s bolestným pocitem u srdce. „Co přesně tě tak moc trápí, Tenie, že nedokážeš být v klidu?" „Ne... nebojím se." špitl, na což se ode mě jemně odtáhl. „O to vážně nejde... a rozhodně se netrápím, já jen..." povzdechl si, aniž by dokončil větu, zatím co pohledem skenoval podlahu u pultu. „Netrápíš se?" odtušil jsem nijak jím nepřesvědčený. Ve skutečnosti jsem tušil, že u něho doopravdy nejde o nějaký strach... což se o mě vážně říct nedá, ach jo a ještě stokrát ach jo... ale s tím trápením jsem si nebyl až tak jistý, nebo a to spíš, byl jsem si jistý, že vážně plakal, což jen svědčí o tom, že se trápí. „Proto jsi před tím plakal?" zkusil jsem, jestli se trefím, napnutý, jestli mi to přizná.

„Jak víš, že...?" vydechl, na což se znovu odvrátil a do jeho očí vyhrkly slzy jak hrachy. „Nevím, proč jsem brečel..." pokračoval rozechvěle, aniž by se na mě podíval. „asi jen z nervů... ale ne... určitě se netrápím a rozhodně se nebojím... promiň." dodal rychle, na což si zakryl ústa a doslova utekl do hostinského pokoje. Já jsem za ním ještě nějakou tu chvíli civěl, totálně zaskočený jeho náhlým útěkem, zatím co se mé srdce bolestně svíralo díky vědomí, že Tenie kecá ohledně svého trápení, ještě když mi bylo jasné, že právě teď znovu pláče.

Rozhodl jsem se však, že pro teď ho nechám být, že z něho nebudu nic tahat na silu, ani ho rušit, když potřebuje být sám. Řekl jsem si, že si raději dám tu sprchu a pak připravím kakao nejen pro sebe, ale taky pro Tenieho spolu se snídaní, samozřejmě. Byl jsem moc smutný, ještě když jsem vůbec netušil, jak Tenieho uklidnit, když se mi nechce svěřit, co přesně se v něm odehrává... nevěřil jsem, že jde pouze o nervy... nebo si své trápení ani nemíní přiznat, nebo je pravda ta první možnost a on o tom se mnou nechce mluvit a víc své pocity rozebírat?!

Seděl jsem pak už osprchovaný a oblečený za kuchyňským pultem, jen tak jsem civěl do hrnku s kakaem, zatím co jsem přemýšlel, jestli mám zajít pro to „netrápící se" telátko. Hyunie pořád spal, což mi ani trochu nevadilo, spíš naopak, byl jsem za to rád. Zřejmě se díky mému převalování vůbec nevyspal... chudáček... takže se jen hodilo, že má pořád ještě „půlnoc". Rozhodně jsem ho nemínil budit, taky proto jsem řádně zavřel dveře od ložnice, hned jak jsem tam odnesl pyžamo a znovu něžně políbil jeho sladké rty... spal tak tvrdě, že to s ním ani nehnulo. Tenie byl stále zavřený v hostinském pokoji a já jsem neměl tušení, jestli pořád pláče, nebo třeba cvičí nebo jen tak leží na posteli a dívá se z okna, ach jo.

Už jsem se chtěl zvednout, že půjdu kamaráda zkontrolovat a taky mu říct, že jsem pro něho nachystal kakao spolu s jídlem, když se bytem rozezněl hlasitý zvuk zvonku. Nějak samovolně mě napadlo, že se k nám stavil Tae-Hyung, zřejmě v reakci na mou včerejší sms, o to víc jsem pak byl překvapený, když jsem hned na to zjistil, že nepřišel Tae, ale Jung-Kookie. „Ahoj, Ki." vydechl evidentně rozhozený. „Promiň, že jdu tak moc brzy... nechci tě nějak otravovat, ale... neměl bys teď na mě trochu času?" dodal nejen s jasnou provinilostí, nejistotou, zlostí, ale taky rádoby potlačeným smutkem v hlase.

„Ahoj, Jung-Kookie." špitl jsem s neodbytnou myšlenkou, že tento den bude pro mě jeden velký psychický masakr. „Mám na tebe čas... na tebe mám přece čas vždycky." ujistil jsem ho, přestože bych nejraději utekl... ne od něho, ale od jeho trápení a taky od Tenova trápení, ach jo. Nejraději bych utekl od všeho a měl jen klid, jenže tohle bych svým zlatíčkům nedokázal udělat a rozhodně bych to ani udělat nechtěl. „Děkuji, bráško." pokusil se o úsměv, čímž mě dokonale dostal. Takhle mě moc často neoslovuje, nebo spíš vůbec. I když moc dobře vím, že mě vnímá stejně, jako vnímám já jeho, přesto mě pokaždé dostane, když to slyším přímo z jeho úst.

Dojal mě a ne málo, přesto jsem se snažil nedat na sobě své dojetí znát, ještě když u mě nešlo pouze o dojetí, ale taky o nemalý strach, co se od něho dnes dozvím. „Tak já skočím pro Yeontana a sejdeme se za chvíli venku, šlo by to tak?" zajímal se hned po svém díky, takže jsem ani neměl prostor dát na odiv své pocity, což jsem fakt nemínil. „Dobře... za chvíli jsem tam." slíbil jsem, na což mi Kookie ještě jednu poděkoval a rozloučil se s tím, že se teda za chvíli uvidíme.

Hned jsem zaběhl za Teniem, který k mé úlevě už neplakal, ani necvičil, jen ležel na posteli a civěl z okna, i když pohled na jeho smutný výraz mě moc bolel. Jenže já jsem teď neměl čas nějak víc řešit jeho smutek, když na mě venku čeká bráška, který taky vůbec není v pohodě, ach joooo. Teď by se opravdu hodilo, kdyby se konečně probudil můj spinkající miláček, jenže ani na jeho buzení jsem neměl právě teď čas. Řekl jsem proto Teniemu, že má na pultu kakao, poprosil jsem ho, ať určitě něco sní a taky jsem ho požádal, že kdyby vstal Hyunie, hodilo by se, kdyby mu řekl, že jsem venku s Jung-Kookiem.

„Určitě se brzy vrátím, tak tady, prosím, do té doby nedělej žádné hlouposti, ano?" instruoval jsem ho ještě na závěr, když jsem se s ním už spěšně loučil, na což jsem na sebe hodil mikinu... jen tak pro jistotu... obul si boty a okamžik na to jsem už bral schody po dvou, jen abych byl co nejdřív u Jung-Kookieho venku. Pořád nerad jezdím výtahem sám, nějak jsem si zvykl běhat po schodech, takže jsem ani neuvažoval, že bych to pro teď udělal jinak, ale naštěstí pro mě jsem ani jednou nezakopl a k houpačce, kde už podle očekávání čekal bráška, jsem se přihnal celý a bez úhony, jen mírně zadýchaný.

„Vážně ti nevadí, že tě pořád otravuju?" podíval se na mě smutně, na což jsem si povzdechl a rovnou zaujal místo na houpačce vedle. „Mě přece neotravuješ, tak to neříkej, prosím." požádal jsem ho zcela vážně. „Dobře." pousmál se. „Promiň." Yeontan zase pobíhal volně... zrovna očúrával nějaký keřík nedaleko hřiště, na což se podíval naším směrem a Kookie se zaujatě díval na něho. „Jsi v pohodě?" zeptal jsem se úplně zbytečně, aniž bych měl nějakou potřebu komentovat jeho omluvu. Věděl jsem, že v pohodě není, jen jsem netušil, jak jinak začít rozhovor a jen tak přejít jeho náladu jsem bohužel nedokázal.

„Ani ne." špitl, na což se na mě smutně podíval. „Já vím, Min-Ki, že tě tím otravuju a že jsem už trapný, jak pořád fňukám, ale..." „Neříkej, že jsi trapný, protože to není pravda!" zarazil jsem ho rázně, takže svou naprosto zbytečnou sebereflexi nestihl dokončit. „Navíc... já tě úplně chápu, takže se neboj a klidně se mi svěř pokaždé, když budeš chtít a potřebovat, ano?" „Hmmm..." odtušil s jasným vděkem vepsaným ve tváři. „Takže se ti můžu svěřit i teď, to tím chceš říct?" „Co jiného bych tím asi tak chtěl říct, ty telátko?" povzdechl jsem si.

„Tae už zase není doma a nic ti neřekl, je to tak?" zkusil jsem to, jako jistou trefu do černého a jeho reakce... přikývl, že mám pravdu... mě sice nepřekvapila, za to mě ještě víc rozhodila... ten zatracený Tae-Hyung, ach jooo. „Teda..." ušklíbl se. „Včera jsem to z něho tahal a víš, co mi řekl? Že prý ve škole potkal nějaké kamarády, že s nimi řeší něco moc důležitého a já prostě nemůžu jít s ním... chápeš to? Potkal nějaké kamarády... vůbec nevím, koho tím myslel... proto na mě kašle a je mu jedno, že já netuším, co tak moc řeší a proč jsou pro něho kamarádi najednou o tolik důležitější než já." sypal ze sebe téměř jedním dechem, aniž bych si byl jistý, jestli je víc smutný nebo naštvaný.

„Ještě se mě snažil uklidnit, že se prý nemám bát, že nejde o to, že nechce být se mnou, že mě vážně miluje... směšné... a že už zbývají jen dva dny, než začne škola... dá se něco takového pochopit? Jo, jen dva dny, kdy bude řešit ty své naléhavé záležitosti a dva dny, kdy jsme mohli být spolu, ale kvůli němu a jeho kamarádům nejsme!" zatnul ruce v pěst, na což se pokusil o úsměv, přestože jeho oči už zase plavaly v slzách, které okamžitě setřel. Já jsem netušil, co mám říct, proto jsem raději mlčel, zvlášť když na něm bylo vidět, že ještě neskončil. „Prý je to moc důležité, mám ho nechat, ať si zařídí všechno, co potřebuje a nemám být takový..." zamračil se. „Nemám být takový... jaký? Prý neví... takový..." plácl se do čela. „Nic jsem se od něho nedozvěděl, za to jsem naštvaný a zklamaný... proč on může být takový a já ne?"

„Jung-Kookie..." špitl jsem. Na nic víc jsem se nezmohl, navíc mi to v hlavě pilně šrotovalo. Bože... tak takové vysvětlení si Tae-Hyung vymyslel? Řekl Kookiemu, že něco řeší s kamarády, které potkal ve škole? Jako jo, je sice pravda, že něco řeší... Kookieho oslavu, přece... ale jak si... sakra... mohl myslet, že tohle vysvětlení jeho miláčka uklidní?! Tohle mi vážně hlava nebrala, nechápal jsem. „Dnes ráno vstal dřív než já..." pokračoval rozhořčeně Kookie ve svém výlevu stížností na Tae-Hyunga. „Byl už u dveří, když jsem za ním přiběhl... odešel by si jen tak bez rozloučení..." popotáhl. „Když jsem za ním přišel, moc něžně mě políbil, slíbil, že se vrátí brzy a pak prostě zavřel dveře z druhé strany a nechal mě tam."

„Tohle udělal?" špitl jsem mega moc zaraženě. Tae-Hyung „perlil" a já jsem vážně netušil, jak mám jeho chování obhájit a jak mám brášku uklidnit. Bože... ještěže zbývají pouhé dva dny, jinak bych se už hodně bál, že se Kookie s Tae-Hyungem třeba pohádá, sbalí se a někde zmizí a to dřív, než by se dočkal svého překvapení, o kterém pochopitelně nemá tušení. Kam až by to Tae nechal zajít? Jaké směšné výmluvy si ještě vymyslí? Nemám říct Jung-Kookiemu pravdu hned teď, jen ať se celý víkend zbytečně netrápí? Nebo... třeba Tae už ví, že všechno stihne ještě dnes dořešit, proto svému miláčkovi slíbil, že se vrátí brzy?

„Jo, tohle udělal." přikývl rozhozeně Jung-Kookie. „Kdybych ho tak moc nemiloval, asi bych mu pořádně nadal a poslal ho do háje, jenže já Tae-Hyungieho moc miluju... nechci se s ním hádat." znovu popotáhl a jeho naštvanost viditelně vystřídal smutek. „Chci jen být s ním!" „Však budeš s ním, Jung-Kookie... přece ti slíbil, že se ti dnes vrátí brzy... určitě to tak bude, tak neplač, zlato... prosím." ujišťoval jsem ho se srdcem tlukoucím až někde v mé hlavě, protože znovu začínal plakat, ale současně s mírnou úlevou, že se bráška s tím... vážně pitomcem, ach jo... nemíní hádat a narušovat tak jejich krásný vztah... ano, krásný, přestože to zrovna teď tak nevypadá.

„Věřím, že ti dřív nebo později řekne, co přesně zařizoval, tak se tím zkus netrápit a hlavně mu nepřestaň věřit, prosím." naléhal jsem, zatím co jsem si to plačící zlatíčko přitahoval do svého objetí. „Všechno bude v pořádku, uvidíš." přesvědčoval jsem ho, když se ke mně vzlykající tiskl, jen aby ode mě načerpal co nejvíc útěchy. Rvalo mi srdce, že se Jung-Kookie takto trápí, přesto mě současně hřálo vědomí, že ani po týdnu permanentního trápení a nejistoty nepřestává Taeho milovat. Ještě aby jo, když ti dva společně ustáli mnohem horší životní zkoušky a rány osudu.

Bože... věděl jsem a tušil snad jen slabou polovinu z toho, co si Kookie a Tae museli prožít... bylo mi jasné, že mi Jung-Kookie neřekl všechno, sám mi to prozradil... ale i to málo mi stačilo, abych měl ve všem jasno... oba si zaslouží můj obdiv za to, že nakonec všechno ustáli a jsou stále spolu. Zaslouží si můj obdiv, za to, že přes všechny chyby, které dělají a kterých se právě dopouští Tae, jsou oba tak moc úžasní miláčci, které mám z celého srdce rád... oba dva, i když brášku přece jen o trochu víc.

„Hmmm..." vydechl po nějaké té chvíli, kdy se snažil neplakat a alespoň trochu se uklidnit. „Já tomu taky věřím. Chci tomu věřit." „Takže budeš v pohodě?" ujišťoval jsem se, na což se odtáhl a taky se pokusil o úsměv, přestože stále se slzami v očích. „Budu malovat." odpověděl. „Jednu práci mám už hotovou, druhá se ještě musí dokončit, ale dnes bych to snad mohl zvládnout. Zkusím být v pohodě... vážně, zkusím to." „Co maluješ?" zajímal jsem se nejen proto, abych maličko odlehčil tíživost našich aktuálních pocitů... ještě chvíli a brečel bych taky... ale taky proto, že mě to vážně zajímalo. „Tae-Hyungieho." špitl a mě vůbec nepřekvapilo, že maluje zrovna svého miláčka... sweet.

„Někdy ti ty obrazy třeba ukážu." ještě jednou se pokusil o úsměv. „Myslím, že se mi oba moc povedly... teda, ten druhý se mi povede, až bude hotový." dodal s mnohem povedenějším úsměvem, než který předvedl před tím. „To budu moc rád." taky jsem se uculil. „Těším se, až uvidím ty portréty." „Jak víš, že to jsou portréty?" zahihňal se. „Třeba jsem namaloval Taeho na skřipci nebo bez hlavy... co ty víš?" „To jako fakt?" vykulil jsem na něho oči, na což hned zavrtěl hlavou, jako že ne. „Vlastně... namaloval jsem jen jeden portrét miláčka Tae-Hyungieho." přiznal. „Na druhém Tae není... jde o západ slunce nad oceánem. Zachytil jsem tam vzpomínku na naše moc krásné večery na Jeju."

„Wow, tak to musí být krásné oba tvé obrazy." vydechl jsem nejen obdivně, ale taky mega moc potěšeně. Přišlo mi to totiž jako další nezanedbatelný důkaz Jung-Kookieho lásky k Taemu, když maluje jeho portrét a taky vzpomínky na líbánky, které jsou něco jako symbol jejich úžasné lásky. Současně mi to přišlo jako důkaz, že i tuto menší krizi dokáže bráška přece jen ustát a to i přesto, že je aktuálně moc smutný a taky oprávněně naštvaný a zklamaný, což se v pondělí rozhodně změní. V pondělí konečně pochopí Taeho tajnůstkářství i jeho divné chování, celý týden určitě pustí z hlavy a bude už jen a pouze šťastný.

Bože... moc jsem doufal, že ho Tae nezklame a že nezklame ani mě. Přesto jsem se rozhodl, že přece jen budu mlčet, budu Taemu věřit... taky Kookie mu snad nepřestane věřit... a že si Taeho tajemství nechám i nadále pro sebe. „Hmmm..." uculil se, na což k mé nemalé lítosti znovu posmutněl. „Drobek se už vyvenčil a proběhl, asi už půjdu domů a budu teda malovat." dodal potichu, s dalšíma slzama v očích, které opět rychle setřel. „A ne... já vůbec nepláču." přesvědčoval mě. „Fakt... nepláču." popotáhl. „Já vím, že nepláčeš." odtušil jsem. Když jinak nedá, budu teda předstírat, že ty slzičky vůbec nevidím, ach jo.

„Dobře, tak maluj." pousmál jsem se hned na to. „Ať máš pak čas na Taeho, až se ti vrátí domů... určitě tentokrát přijde brzy." „Jo, přesně tak." přikývl, na což hned běžel pro pejska, aby ho mohl vzít zpět do domu, kam jsem brášku i nespokojeně kňučícího chlupáče samozřejmě následoval. „Tak si užij moc pěkný den, Ki." loučil se pak se mnou v pátém patře. „A moc ti děkuji, že sis na mě celý ten týden dělal čas a že jsi mě vyslechl... mám tě moc rád." „Nemáš zač... taky tě mám moc rád, Jung-Kookie." vydechl jsem dojatě. „Hlavně nebuď smutný, ano?"

„Neboj, nebudu." odtušil smutně. „Teda... zkusím nebýt smutný." opravil se, když si uvědomil, že i přes jeho ujišťování má slzy v očích. „Ahoj, Ki... měj se." Ještě mě rychle objal, ale pak už nechal dveře od výtahu zavřít, aniž bych stihl cokoli říct, na což se se mnou kabinka rozjela a odvezla mě do sedmičky, kde na mě v bytě „čekal" smutný Tenie a snad už konečně probuzený Hyunie. Netušil jsem, jestli jsem až o tak moc klidnější, co se Jung-Kookieho týká, věděl jsem však jistě, že ohledně Tena klidný rozhodně nejsem.

Ně že bych už nechtěl být s bráškou, ale vlastně mi svým způsobem vyhovovalo, že tak moc spěchal domů. Bože... kéž bych se dokázal rozdvojit, kdyby mě třeba Jung-Kookie potřeboval celý den a s Teniem za YangYangem bych milerád poslal svého klona, ach jo. Jenže já se rozdvojit neumím, takže mi nezbývalo nic jiného, než všemu čelit osobně... co už... navíc mě uklidňovalo vědomí, že bráška má už své plány, pro dnešek mě nepotřebuje a já jsem fakt moc doufal, že se Tae-Hyung brzy vrátí domů, takže spolu prožijí krásnou sobotu.

Jong-Hyun

Když jsem ráno vstal, zjistil jsem, že je doma jen Tenie, že sedí u kuchyňského pultu a smutně civí do hrnku s kakaem, kterého se ani nedotkl, stejně jako se nedotkl snídaně... zřejmě mu ji nachystal Min-Ki, než někam odešel. „Ki je venku s kamarádem." řekl potichu dřív, než jsem se ho stihl zeptat, jestli třeba neví, kde se toulá můj miláček. „Aha." mírně na silu jsem se pousmál. Mohlo mě napadnout, že je už zase někde venku s Kookiem, jenže jsem netušil, jestli jsem nervózní víc z toho, s jakou náladou se mi vrátí domů a kdy se mi vlastně vrátí, nebo jsem víc na nervy z Tena.

Bože zachraň mě... v podstatě jsem byl celkově dost rozhozený a na nervy a je sakra fuk, z čeho nebo z koho víc. „Proč nejíš?" vydechl jsem rozhozeně, když Tenie ani po minutě nepřestal civět do hrnku, se zřejmým úmyslem nedělat cokoli jiného. „Nemám hlad." odtušil nepřesvědčivě. Bylo zjevné, že nejde o to, že by neměl hlad, spíš už zase neměl chuť a to jen proto, že je totálně mimo svou kůži... buď je nervní z dnešního večera, nebo z nějakého důvodu doopravdy smutný, což se mi samozřejmě ani trochu nelíbilo.

„No tak, měl bys alespoň trochu jíst, pokud to chceš večer zvládnout." domlouval jsem mu. „Nebo sis to snad rozmyslel a s tím YangYangem se neporveš?" „Ne... nic jsem si nerozmyslel." kuňkl. „Nemám důvod si cokoli rozmýšlet, leda... leda že by si to rozmyslel on, což beztak neudělá." dodal už rázněji, zatím co přesměroval pohled tak, aby se mohl mírně vzpurně podívat do mých očí. „Takže se jede podle plánu." konstatoval jsem, aniž bych reagoval na jeho vzpurný pohled. Vůbec mě nepřekvapil, nic jiného jsem od něho ani nečekal, jenže tohle nemělo smysl řešit, zvlášť když už nastal den D a já ani miláček jsme mu ten zápas až do teď nerozmlouvali. Nebyl důvod s tím začínat až dnes... je to jen na něm, případně na YangYangovi.

„Tak sakra jez, protože jinak budeš mít hovno sílu." šťouchl jsem do něho. „Navíc, Min-Ki ti nachystal super snídani a zaslouží si, abys ji celou snědl, nemyslíš?" zamračil jsem se na něho, na což se jeho výraz změnil ze vzpurného na provinilý. „Jo... to máš pravdu, Hyunie." kuňkl. „Jsem nevděčné a nespolehlivé pako... mrzí mě to... promiň." S tím se zvedl, navíc utekl do hostinského pokoje, kde za sebou téměř práskl dveřmi. Bože... civěl jsem jak debil a nepobíral, co se to s ním... sakra, do prdele... zase děje. „Hyunie?!" zaslechl jsem hned na to hlas Min-Kiho z předsíně, což zapříčinilo, že se mi neskutečně moc ulevilo. Konečně je doma, super!

„Už jsem doma..." hnal se ke mně rychlostí kulového blesku, na což se zarazil, i když se evidentně chystal, že mě políbí. „Tenie nic nesnědl?" vydechl zklamaně. „Ani kakao neochutnal?" „Jak vidíš." povzdechl jsem si. „Ale dej mu ještě chvíli, miláčku, později to určitě sní." „Pořád je tak moc smutný?" kuňkl zaraženě, na což viditelně posmutněl. „Bezva." vydechl. „Tohle dnes vážně potřebuju... super, Tenie... děkuji ti moc." Něžně políbil mé rty, ale hned na to se rázným krokem vydal směrem k hostinskému pokoji, kam vtrhl jen tak, bez zaklepání a okamžik na to už táhl Tena za ruku zpět do kuchyňské části.

„Tak, a teď něco sníš, nebo přísahám, Tenie, že tě zamknu v bytě a nikam tě nepustím, navíc zavolám Taeyongovi, že musí okamžitě přijet... slyšíš?" vyhrožoval, zatím co cpal kamaráda zpět na židli. Já jsem jen překvapeně civěl. „Nebo tě můžu rovnou připoutat k židli a krmit tě, Taemu zavolám až pak." nepřestával Tenovi hrozit, zatím co se on nechal nacpat do židle a jen zaraženě mlčel. Já jsem se už culil od ucha k uchu, mile překvapený Min-Kiho rázností i jeho naštvaným humorem. Bylo mi totiž víc než jen jasné, že by miláček nic z toho neudělal, ale nemyslel jsem si, že by to Tenie měl riskovat.

„Fajn... chápu." špitl Tenie, když už Ki seděl naproti němu a čekal, jak teda zareaguje. „Nemusíš mě krmit, já to sním sám." „Taky mám hlad jako vlk." pousmál jsem se potěšený tím, že Tenie konečně začal jíst... dokonce se napil kakaa... na což miláček vyskočil na nohy, aby hned na to mohl položit na pult dobrotu jak pro mě, tak pro sebe. Nestačil jsem ani pořádně zareagovat a říct, že bych si to klidně nachystal já sám a on už přede mě stavěl hrnek s lahodně vonící kávou. „Děkuji, lásko." vydechl jsem překvapený jeho rychlostí, navíc maximálně vděčný. „Nemáš zač, miláčku." uculil se. „Taky ti děkuji, Ki." kuňkl Tenie, který konečně vypadal míň přejetě než ještě před chvílí.

Bože zachraň nás všechny... zbytek dne se nesl nejen v duchu nervozity a napětí... čekali jsme na Kunův telefonát, kterým nás měl informovat, v kolik přesně a taky, kde přesně u řeky Hangang se máme večer setkat s YangYangem... ale taky v duchu Tenova záhadného smutku, o kterém však odmítal mluvit. Miláček se zuby nehty pokoušel o klid, já jsem se zuby nehty pokoušel, aby doopravdy byl v klidu, ale ani jednomu z nás to bohužel nešlo tak, jak bychom si přáli a to i navzdory faktu, že se Ki docela uklidnil ohledně Kookieho a jeho trápení s Tae-Hyungem. Nedokázal se na Tena jen tak dívat a tvářit se, že je klidný a že mu je jeho nálada volná, což jsem naprosto chápal, ani já jsem to nedokázal.

Oběd jsme nevařili, nemělo to smysl. Spolu s miláčkem jsme narychlo připravili zeleninový salát, který při troše dobré vůle taky dokáže zahnat hlad a to ani člověk nemusí být nějaký býložravec. Tenie měl jediné štěstí, že naší vegetariánskou mňamkou nepohrdl, jinak bych já osobně šel najít pouta a já osobně bych ho pak připoutal a třeba i násilím nakrmil. No... škoda, tuhle srandu jsem si musel odpustit, protože Tenie jedl sám a z vlastní vůle... tak třeba mi to vyjde někdy jindy... zoufalý humor zoufalého týpka, haha.

Cvičit ani nic jiného jsme mu dnes nedovolili, musel pouze odpočívat a psychicky se připravovat, což k mé radosti udělal i tak, že po lahodném salátě na nějakou tu chvíli usnul v obývací části na pohovce. Bohužel jen na chvíli, protože na můj vkus až příliš brzy začal zvonit jeho mobil, který ho okamžitě dokonale probral... spal tak deset minut?! Sakra! Během té krátké chvíle jsme si s miláčkem nestihli ani vydechnout, na tož tak, abychom stihli cokoli jiného. Sakra, sakra... sakra! Já i Min-Ki jsme pak mega moc napjatě čekali, co nám Ten řekne, protože telefonovat šel do hostinského pokoje.

Právě teď jsem moc doufal, že mu nevolá Taeyong, nebo a to spíš, vlastně jsem tak trochu přece jen doufal, že mu volá zrovna jeho kluk. Neměl jsem totiž pocit, že Tenie dnes zvládne nějakou YangYangovu revanš, ještě když je totálně mimo a Tae by ho mohl zastavit, i když nic neví. Třeba by se v Tenovi něco hnulo... třeba je smutný kvůli výčitkám svědomí týkajících se právě jeho neinformovaného přítele?! ... a změnil by své rozhodnutí, když by slyšel Taeho hlas. „To byl Kun." oznámil nám rozechvěle Tenie, nějakou tu chvíli potom, co přijal hovor. „Říkal, že..." povzdechl si. „že mě bude YangYang čekat v deset večer v Ichon Han river parku, nedaleko mostu... prý nebudu mít problém ho najít. Chce prý mít jistotu, že tam nebudou žádní čumilové."

Rozechvěle odložil mobil na konferenční stolek, na což se stejně rozechvěle posadil na pohovku a já s Min-Kim jsme se okamžitě hnali za ním. „Vážně ti řekl jen tohle?" vyzvídal nervózně miláček. „Nic víc?" Tenie jen pokrčil rameny, na což se pokusil o chabý úsměv. „No... vlastně..." kuňkl. „Oznámil mi taky, že nedokáže zabránit YangYangovi, aby trval na své revanši, ale prý... prý to už řekl i jemu, tak to teď musí říct i mně..." znovu si povzdechl. „Prý... když se spolu my dva doopravdy porveme, tak máme oba počítat s tím, že s námi oběma hned a naprosto končí." „Tohle že ti řekl?" vykulil jsem na něho zaskočeně oči. „Takže...?"

„Takže... ať si dělá, co chce..." odtušil nejistě, i když se snažil tvářit, že si je naprosto jistý tím, co říká. „Kun stejně odletí do San-Mingu, kde bude studovat, takže se jeho výhružkama nemíním nechat odradit, ještě když YangYang nechce couvnout." „Proto jsi tak moc rozrušený?" nechápal rozhozený Ki. „Protože ti je jedno, že ztratíš dalšího kamaráda, když se s YangYangem doopravdy porveš?" „Ne, nejsem rozhozený... vím, že pouze kecá." ohradil se nervózně Tenie. „Kun... Kun je až moc hodný na to, aby nás oba jen tak zavrhl, ale... ne... určitě jen kecá, aby mě doopravdy odradil od té rvačky, určitě."

„To pořád narážíš na Kunovu výhružku, nebo jde i o něco jiného?" vyzvídal jsem, protože mi přes jeho předstírání, že je mu úplně volné, jestli přijde o Kunovo přátelství... respektive, jeho údajnou víru, že tohle Kun ve skutečnosti neudělá... přišel pořád dost rozrušený a mimo. „No..." vydechl. „Řekl mi ještě..." pokračoval rozechvěle. „že si nemyslí, že by byl YangYang schopen nějaké revanše... že mu nepřipadá úplně v pořádku, přestože YangYang prý trvá na tom, že je v naprostém pořádku a nemíní si cokoli ohledně revanše rozmýšlet. Kun chce, abych to zastavil já... ale proč bych to... sakra..." pokračoval už o dost rázněji. „měl zastavovat zrovna já, když ten debil přiletěl jen kvůli revanši?! Já mu chci pouze vyhovět, nebudu nic zastavovat!"

„Jak mu jako nepřijde v pořádku?" špitl miláček. „Co přesně ti Kun řekl?" „Myslím, že mi jinými slovy řekl, že je YangYang ve skutečnosti srab a nadělal si do kalhot, přestože je tahle ubohá revanš jeho nápad a jeho volba." odfrkl si Tenie, na což znovu znejistěl. „Kun vůbec nic neví, myslím, že hrozně moc přehání, ještě, když mu YangYang tvrdí, že je v pořádku a ok." pokrčil rameny. „No... říkal mi, že má pocit... jen pocit... že prý YangYanga až moc často bolí hlava, čehož si prý všiml až tady v Seoulu, ale no a? Pokud je YangYang srab a není si jistý, že udělal správně, když mě vyzval, bude to mít z nervů... to se prostě stává, ne?" podíval se nejdřív na mě a hned na to taky na Min-Kiho, jako by se chtěl ujistit, že přesně takto to může být.

„Hmmm, z nervů to být může." povzdechl jsem si. „Co teda budeš dělat? Porveš se s ním?" zeptal se nervózně miláček. „Když na tom ten debil bude trvat, tak rozhodně." odpověděl Tenie rázně, čímž ukončil jakoukoli další debatu. Nebylo už co mu dál říkat, nemělo to žádný smysl. Sralo mě, že se tohle setkání posunulo na tak pozdní hodinu a sralo mě, že do té doby nejspíš všichni tři praskneme nervozitou, hlavně pak Ki, kterého Tenova odpověď vůbec neuklidnila, spíš naopak. „Myslíš, že ten Kun jen kecá?" zeptal se mě, jakmile se Tenie uklidil v hostinském pokoji. „Ohledně čeho?" ujasňoval jsem si jeho otázku. „Myslíš ohledně YangYanga nebo jeho přátelství s Tenem?" „Obojí." kuňkl smutně.

„Netuším." pokrčil jsem rameny. „Pokud jde o to přátelství, beztak to není až tak žhavé, Ten si podle mě ani nevšimne, že už třeba nejsou s Kunem kamarádi, nejspíš je mu to jedno... i když, sakra... nebydlí náhodou Tenie s Taeyongem v Kunově bytě?!" došel mi fakt, na který Tenie zřejmě tak trochu pozapomněl. Neměl bych mu to raději připomenout? „No jo." zarazil se Ki. „Co když se ti dva skutečně porvou a Kun pak kluky vyhodí z bytu? Necháme je oba tady, kdyby se to stalo, nebo jim raději v té rvačce zabráníme?" podíval se na mě s nadějí, jako by snad čekal, že jim ve rvačce budu bránit zrovna já a přímo svým tělem.

„Hele... uvidíme, jo?" povzdechl jsem si. Nechtělo se mi zrovna teď až tak moc namáhat hlavu. „Záleží na tom, jak budou oba moc tvrdohlaví... nějak se to vyvrbí." „A ta druhá věc?" povzdechl si podobně jako já. „Myslíš ty údajné Kunovy obavy o YangYangovo zdraví, že?" napůl jsem se ptal, napůl konstatoval. „Buď Kun kecá, aby Tena odradil nebo to ten kluk vážně může mít z nervů." uklidňoval jsem své zlatíčko... bylo na něm poznat, že si dělá starosti i o cizího kluka, kterého zahlédl jednou v životě. „Myslím, že je už dospělý a sám musí vědět, jak se cítí a jestli si může dovolit nějakou rvačku nebo se na to raději vykašlat, tak uvidíme, s čím ten kluk přijde, ne? Tohle nevyřešíme za něho a stejně tak to za něho nemusí řešit Ten... můj názor, nic víc."

Min-Ki

Po Kunově telefonátu jsem byl ještě víc na nervy než před tím. Ani trochu se mi nelíbilo, že jsou oba kluci tak moc paličatí, že ani jeden z nich nemíní ustoupit a bohužel... dost proti své vůli... jsem si nedělal starosti pouze o Tena, který byl až do Kunova telefonátu smutný a potom moc rozrušený, ale taky o toho zpropadeného YangYanga. Vážně je v pořádku? Pořád jsem chtěl věřit, že nepřiletěl jen a pouze kvůli revanši, jenže současně mě napadlo, že se klidně můžu mýlit, že mu může jít jen o pomstu a nic víc. Třeba je úplně jiný, než si myslím, třeba je to jen má touha, aby chtěl smír. Jo, tohle by se klidně mohlo stát, přece ho ve skutečnosti vůbec, ani maličko neznám.

Čím víc se blížil večer, tím víc jsem byl na nervy. Vůbec jsem nedokázal usedět a dokonce ani miláček mě nedokázal uklidnit, zvlášť když jsem viděl Tena, který na tom nebyl o moc líp než já. Jen částečně se mi ulevilo, když pak Hyunie rozhodl, že vypadneme z bytu dřív, abychom se trochu hodili do klidu na čerstvém vzduchu. „Vy dva tam vážně půjdete se mnou?" špitl překvapeně Tenie, jakmile mu Hyunie oznámil, že všichni tři odcházíme. „Myslel sis snad něco jiného?" zpražil ho miláček, na což Ten raději zmlkl, jen se poslušně obul, oblékl si mikinu a pak spolu s námi opustil byt.

Cesta metrem do Ichon Han river parku mi přišla nekonečná, všichni tři jsme mlčeli a Tenie se tvářil ještě divněji než celé dlouhé dny před tím, ach jo. Měl jsem pocit, jako bychom jeli do války a ne do krásného parku, jenže jo... tam přece dojde k malé válce, pokud se ti dva vážně porvou. Bože... kéž by alespoň jeden z nich dostal rozum a k žádné rvačce by nedošlo... Bože, fakt kéž by. Stejně tak mlčky jsme pak došli ke zmiňovanému mostu, s velkým předstihem, i když už dávno byla tma. Ani jeden z nás zjevně neměl úžasnou náladu, přesto tohle místo bylo moc krásné.

I po tmě až moc krásné místo na to, aby se tady prolévala něčí krev... ach jo a ještě milionkrát ach jo.

„Třeba YangYang vůbec nepřijde." nadhodil Hyunie, zatím co jsme všichni tři postávali na břehu řeky a civěli nejen na hladinu, ale taky na občas proplouvající loďky a lodě. „Jsem si jistý, že přijde." odtušil rádoby klidně Tenie. „Možná by sem raději neměl chodit, možná by měl raději zůstat u Kunovy sukně a nelézt mi znovu na oči." dodal tentokrát rádoby sarkasticky. „Kun nosí sukně, jo?" zasmál se Hyunie, ale hned se smát přestal, protože jsme nedaleko od nás zahlédli siluetu, která mohla, jenže taky nemusela patřit YangYangovi. Srdce se mi pak rozbušilo tak, že mi div nevypadlo z hrudníku a nespadlo do řeky, když jsem nějaký ten okamžik na to poznal, že se k nám skutečně blíží YangYang.

„Jste tady všichni tři." konstatoval ten kluk suše namísto pozdravu, jakmile přišel až k nám. „A jste tady o hodně dřív." „Jo, tohle bychom bez tebe nevěděli." zamračil se na něho Tenie. „Díky za info, debile." „Jo... já rád, debile." ušklíbl se YangYang. „Tak co, jsi připravený na to, že ti dnes večer rozbiju hubu, Chittie?" provokoval. „Seru na Kuna." vydechl Tenie naštvaně směrem ke mně a Hyuniemu. „Rovnou ho zabiju... nebudu si brát žádné servítky." „Tak do toho... pojď." uculil se YangYang. „Nemusíme přece čekat na to, až odbije desátá... pojď a zkus mě zabít hned." vyzýval ho posměšně, zatím co já jsem už málem omdléval nejen z toho, jak spolu ti dva mluví, ale taky ze strachu z jejich agresivity, která čišela nejen z jejich slov, ale taky z tónu, kterým spolu mluvili.

Napadlo mě, že je YangYang pěkně zákeřný, když schválně mluví korejsky, jen abychom mu já i Hyunie rozuměli, nebo je naopak až tak moc slušný a ohleduplný? Čert se v tom klukovi vyznej... Bože... Až když Tenie vyhověl jeho žádosti, uvědomil jsem si, že jsme mu zapomněli říct, co nás napadlo ohledně Kunova bytu, jenže už bylo pozdě. Ti dva už kolem sebe totiž kroužili jako dva dravci, oba připravení na první výpad, který chtěli podniknout, i na ten, který museli nutně přijmout.

Zdálo se, že přestali vnímat svět kolem sebe... civěli pouze jeden na druhého, ladní jako dva čínští draci, současně mega moc napnutí a přes dost velkou tmu, kterou rozptylovala pouze světla z mostu a nedaleké cyklostezky, oba moc krásní. Když pak YangYang provedl první výpad... pokusil se o kop s otočkou... a Tenie se mu šikovně vyhnul, na což sám na svého bývalého kamaráda zaútočil, měl jsem pocit, že mi srdce ze samé nervozity úplně praskne.

Jong-Hyun

Bože zachraň mě... musím přiznat, že mě YangYangův nečekaný příchod dost zaskočil, stejně jako mě znovu zaskočilo jeho vyrypování... skoro jsem zapomněl, jak s Teniem mluvil v Kunově bytě... a taky mě zaskočila ta téměř až hmatatelná agrese, která z jeho slov odkapávala stejně, jako ve filmu odkapávají nechutné sliny od tlamy Vetřelce. Nepřišlo mi, že by byl nějaký bojácný, že by snad litoval své výzvy a právě teď jsem chápal Tena, že si nemíní nic rozmýšlet a že se s tím blbem šel rovnou porvat. Na rozdíl od miláčka, který se ke mně tiskl a celý se chvěl, já jsem se vzpamatoval vcelku rychle.

Sledoval jsem pak ty dva, jak kolem sebe krouží, sledoval jsem jejich vzájemné výpady... jasně, freestyle, což je kombinace různých bojových umění včetně obyčejné hospodské rvačky, kde se používají pouze pěsti... a mínil jsem je sledovat po celou dobu zápasu, zatím co Ki se už dávno nedíval... zabořil si nosík do mého hrudníku a zřejmě tak mínil zůstat tak dlouho, dokud budou oba kluci na živu. Bylo mi jasné, že spoléhá na mě, že já zasáhnu, kdyby se jim snad chtělo něco vymknout z ruky, což bych rozhodně udělal. Nezdálo se mi však, že by se jim nedařilo ovládat... dokonce i Tenie se držel, wow... a že by byl nějaký zásah nutný.

Padlo pár ran, kterým se ani jeden z nich nedokázal vyhnout, padlo pár dobře mířených kopanců... oběma dokonce tekla krev z nosu... přesto stále pokračovali v boji s nejasným výsledkem, tedy prozatím žádným. „Bože..." ozval se udýchaně YangYang, jakmile se ti dva překvapivě dohodli, že si dají krátkou pauzu, na což se oba svorně svalili vedle sebe do trávy, která lemuje břeh řeky. „Co to sakra děláme? Co to já dělám?" „Nevím, co ty děláš." odtušil Tenie. „Nečekáš snad, že ti to řeknu zrovna já?" zvedl se na loktu, jen aby mohl vidět do YangYangovy tváře. „Ne... asi nic takového nečekám." povzdechl si ten kluk. „Já jen... nechci se už s tebou rvát... už mi to stačilo."

„Máš už své bebí, tak jsi spokojený?" rýpl si do něho Tenie, přesto jsem měl pocit, že jsem v jeho hlase zaslechl náznak úlevy. Taky Min-Ki, který se konečně odvážil podívat, co ti dva dělají, měl ten pocit, což mi dal najevo tak, že mi to rovnou zašeptal do ucha, spolu s hláškou, že je moc rád, že ti dva stále mluví korejsky. Ano, i já jsem za to byl rád. „Fajn... ani já se už s tebou nechci rvát... můžeme to brát jako remízu, jestli jsi s tím doopravdy smířený." dodal už bez jakéhokoli kousavého podtónu. „Hmmm... jsem." přikývl nejen k mé, ale taky k Min-Kiho nemalé úlevě YangYang. „Nešlo mi totiž o to, abych tě zmasakroval... bylo mi úplně jedno, jestli tě porazím nebo ne, já jen..."

„Co?" nechápal Tenie, aniž by ho nechal domluvit. „O co ti teda šlo?" „Chtěl jsem vědět, jestli se mnou dokážeš bojovat čestně." odtušil rozechvěle YangYang. „Chtěl jsem si ověřit, jestli mě nenávidíš tak moc, že mě budeš chtít doopravdy zabít a jestli to uděláš stejně, jako tenkrát v San-Mingu... nebo, jestli se protentokrát ovládneš a bude všechno jinak." „No a, co jsi teda zjistil?" ušklíbl se Tenie. „Že jsem se proměnil v samotné ztělesnění sebeovládání, proto jsem tě skutečně nezabil?" „Takže... jen o tom to je?" povzdechl si smutně YangYang... měl jsem pocit, že je smutný. „O tom, že se konečně dokážeš skvěle ovládat?"

„Myslel sis, že to bude o něčem jiném?" vyprskl Tenie. „Co jsi vlastně čekal, he? Přiletíš si do Seoulu po dlouhých letech, rovnou mě nasereš a teď mi tady naznačuješ, že by sis přál i něco jiného, než je mé sebeovládání?" Prudce se posadil, ale i tak zůstal vedle YangYanga, který napodobil jeho počínání, jen o trochu pomaleji. „Nevím... možná." znovu si povzdechl YangYang. „Jenže... ty jsi mě taky naštval, víš to?" oznámil mu, zatím co já... spolu s Ki... jsem je jen mlčky poslouchal.

Nemohl jsem uvěřit, že se ti dva spolu nejen přestali rvát, navíc spolu docela normálně komunikují... korejsky zřejmě kvůli nějaké setrvačnosti, nebo co... a stejně tak z toho byl na větvi miláček. „Oh... tak promiň." zamračil se na něho Tenie. „A čím konkrétně?" „Třeba tím, že..." zarazil se. „To je jedno, neřeš to." odvrátil se, jen aby se mohl zadívat na řeku, jenže to se zřejmě nelíbilo našemu blízkému kamarádovi. „Když už jsi to sakra načal, tak to sakra dopověz!" ohradil se totiž mega moc naštvaně Tenie. „Nebo to z tebe mám dostat ručně?"

„Fajn, tak já ti to teda řeknu!" vyhrkl YangYang. „Vím, podělal jsem to... všechno jsem s Winem podělal, jenže... ty jsi mi nedal žádnou možnost, abych ti řekl, jak moc je mi to líto, že jsem nic takového nechtěl udělat... že... že se to nemělo stát... že jsem hrozný kretén, že se nenávidím, protože tebe mám strašně moc rád a..." popotáhl, na což složil hlavu do dlaní, zatím co jsme na něho necivěli jen já s Min-Kim, ale taky Tenie, zjevně zaskočený jeho nenadálým výlevem. „... že udělám cokoli, jen abys mi odpustil..." pokračoval ještě rozechvěleji. „jenže... ty jsi mě nevyslechl, vůbec jsi se mnou nechtěl mluvit a pak..." znovu si smutně povzdechl.

„Jo, dal jsi mi pěkně zabrat... rozložil jsi mě na kousky nejen fyzicky, ale taky psychicky, taky proto jsem zůstal zalezený na Tchaiwanu a nemínil jsem z tama vylézt. Moc to bolelo, Tenie... hrozně moc to bolelo a tím fakt nemyslím své zrasované tělo... myslím mé srdce a ne, nechci tě teď dojmout, chci ti jen konečně říct, jak to vidím já." pokračoval se stopami pláče v hlase, zatím co Tenie civěl ještě zaraženěji než před tím. Ki téměř nedýchal, slzy v očích a já sám jsem měl co dělat, aby nějaká ta slaná potvora neukápla z mého oka. „Trvalo mi dlouho, než jsem se oklepal, navíc jsem si řekl, že tě třeba už přešel vztek, že bychom si mohli konečně promluvit..." popotáhl.

„Stýskalo se mi po tobě, pořád mě moc bolelo, že už nejsme přátelé, proto jsem tě letěl vyhledat v San-Mingu, ale ty jsi zrovna v Číně nebyl. Potkal jsem tam však Kuna, který mi prozradil, že spolu s aktuálním přítelem... Taeyongem? ... žiješ v jeho bytě. Neřekl jsem mu, co se mezi náma stalo, nechtěl jsem, aby to věděl, jen jsem Kuna poprosil, že chci letět s ním, abych tě mohl vidět, na což jsem si musel ještě dost dlouho počkat. Jenže... jediné, co jsem pak od tebe... po tak dlouhé době slyšel, bylo to, co jsi říkal Kunovi... že mě nenávidíš a že se mnou nebudeš mluvit. Nadával jsem si v tu chvíli do debilů, že za tebou dolézám takovou dálku a rozhodně jsem před tebou nechtěl vypadat jako nějaký slaboch, tak..."

„Tak proto jsi přišel s tou sračkou ohledně revanše, že?" povzdechl si Tenie. „Jo." přikývl zahanbeně YangYang. „A pak jsem na tom trval i před Kunem, abych si mohl na vlastní kůži ověřit, jestli mě skutečně tak moc nenávidíš... doufal jsem, že ne." „Takže jsi mu řekl pravdu o tom všem?" zamračil se Tenie. „Ne." odtušil YangYang. „Vzal jsem to všechno na sebe... já jsem teď u něho za debila." „To si nemyslím." znovu se zamračil Ten. „Jsi blbec nebo jen blbec?" bafl na něho.

„Proč sis proboha myslel, že tě znovu nezmasakruju a jak sis sakra mohl myslet, že když přežiješ, nebude to jen kvůli mému sebeovládání? Jak můžeš... sakra... vědět, že jediné co k tobě cítím, není obrovská nenávist?" „Nevím to." konstatoval rádoby smířeně YangYang. „Vážně to nevím." smutně se podíval do Tenovy tváře. „Vím jen to, že ty jen tak nedáváš druhé šance... vím, že nedokážeš jen tak jednoduše odpustit zradu, přesto... přesto bych moc rád doufal, že ke mně necítíš pouhou nenávist, že se třeba můžu pokusit poprosit tě o odpuštění a že můžu doufat, že... že mi tu druhou šanci třeba jednou dáš... že mi třeba jednou dokážeš odpustit, když budeš vědět, že všeho strašně moc lituju... že..."

„Zmlkni, sakra!" vyhrkl najednou prudce Tenie. „Myslíš si, že teď a tady začneš žvanit a já ti odpustím? To jako fakt? Ještě když jsi měl poměr s Winwinem? Přeskočilo ti?" „Cože?" vyhrkl taky YangYang. „Co to říkáš? Jaký poměr?" „A ne snad?" mračil se na něho Tenie. „Neměl jsi s ním tajný poměr za mými zády? Nebyl snad sex s ním tvá dávná touha, která se ti pak splnila? Vím, že taky on po tobě počumoval, tak sakra nezapírej!" „To bude asi tím, že jsme spolu kdysi tajně chodili... byli jsme ještě děti a ty jsi ho vůbec neznal." kuňkl YangYang.

„Bylo to jen platonické..." pokračoval, zatím co my tři jsme na něho civěli jako vyorané myši. „Nechtěli jsme, aby to o nás dvou kdokoli věděl... styděli jsme se za to a taky jsme se moc báli. Pak jsme se s Winem dlouho neviděli, protože jsme se s rodinou odstěhovali na Tchaiwan, nějakou dobu vůbec nebylo kdy vrátit se do San-Mingu a když jsem pak měl tu možnost, zjistil jsem, že Win už chodí s tebou." „Cože?" vydechl zaskočený Ten. „Jak to, že jsem to nevěděl?" „Nemělo smysl ti něco o našem dětském vztahu říkat..." znovu si povzdechl YangYang.

„Vy dva jste spolu tvořili moc pěkný pár a já jsem do Winwina nebyl nikdy zamilovaný, i když... musím přiznat, že se mi pak zalíbil o hodně víc, než před tím, když byl ještě dítě... dokonce i uši se mu aspoň maličko proporcionálně srovnaly k obličeji..." ušklíbl se, ale hned na to znovu zvážněl, spíš posmutněl. „On to možná viděl podobně jako já... proto ty pohledy, navíc jsme se znali už dlouho, nebylo v tom nic víc." „Tak proč ses s ním teda vyspal, co?" znovu na něho bafl Tenie. „Protože... nevím!" ještě víc posmutněl YangYang. „Asi kvůli tomu alkoholu... asi proto, že mě občas napadlo, jaké by to s ním asi bylo, když už dospěl... to je jedno, jen ti tím chci říct, že jsme spolu neměli žádný poměr, nikdy před tím jsme tě spolu nepodvedli a neplánovali jsme to ani tenkrát... já rozhodně ne a věřím, že Win taky ne."

Smutně sklonil hlavu. „Nevěříš mi, že?" popotáhl. „To nevadí... zkusil jsem to. Teď už vím, že se dokážeš ovládat, že nemáš potřebu mě zabít a... třeba se ještě někdy potkáme... tak ahoj, měj se." S tím se zvedl, že teda půjde. „Tenie mu neodpustí, to je tak smutné." popotáhl rozechvěle miláček. „Proč to musí být tak moc smutné?" „Počkej!" ozval se Tenie dřív, než jsem stihl Min-Kimu cokoli odpovědět... stejně jsem netušil, co bych mu měl říct... na což se YangYang zarazil. „Počkej, nikam nechoď." znovu ho požádal Tenie.

„Co?" kuňkl překvapeně YangYang. „Neříkám, že ti teď hned dokážu odpustit." vydechl Tenie, který už taky stál na nohách a díval se do YangYangových očí. „Neříkám, že někdy zapomenu na všechno, co se mezi námi stalo... ale, pokusím se o to, ano?" „Vážně?" kuňkl ještě překvapeněji YangYang. „Vážně." přikývl odhodlaně Tenie. „Jsi hrozný kretén, myslím, že jsem měl právo tě nenávidět, ale... jestli chceš slyšet pravdu, tak... ano, já jen tak nedávám druhé šance, ne každý si u mě zaslouží druhou šanci, ale už jsem ji dal i jiným kreténům a ty jsi kretén, kterého mám přes to všechno vlastně rád, takže... nespěchej, prosím, zpátky na Tchaiwan, jestli teda nemusíš a já... já se ti vážně pokusím co nejdřív odpustit."

„Bože..." vzlykl YangYang. „Tohle je nejspíš víc, než si skutečně zasloužím." Na což se bez varování vrhl na zaskočeného Tenieho, jen aby ho mohl co nejpevněji obejmout. Já jsem zase objímal mega moc dojatého miláčka, který už přes slzy téměř neviděl... normálně se rozplakal. Taky jsem pustil slzu, protože v tohle jsem jen doufal, nenapadlo mě, že se to vážně stane. Tenieho slova pro mě totiž znamenala, že už teď YangYangovi odpustil, jen to nemíní přiznat a i kdyby ne, beztak se to stane, protože Tenie je naše úžasné zlatíčko, které dokáže nenávidět, jenže stejně tak dokáže odpouštět... Bohu díky za to.