Min-Ki

„Co se děje, Kookie?" zeptal jsem se opatrně, jakmile jsme se od sebe oba odtáhli. Měl jsem hodně nepříjemný pocit, že ve skutečnosti tuším, co stojí za Jung-Kookieho smutkem, jenže jsem to ani za nic nemohl prozradit, proto jsem moc doufal, že na mě bráška nic nepozná. Přišlo by mi však divné, kdybych se vůbec nezeptal a to i navzdory faktu, že mi po mé otázce nejspíš zčervenaly i uši. Kookie, který se právě zadíval za pobíhajícím Yeontanem, si k mé nemalé úlevě ničeho nevšiml. Jeho odpověď mě však moc neuklidnila.

„Nic... co by se mělo dít?" odtušil totiž nepřesvědčivě, zatím co stále... snad s ještě větším zaujetím než před okamžikem... sledoval pejska. Na mě se jaksi podívat nemínil. „Vážně?" povzdechl jsem si. Netušil jsem, jestli mám být rád, že se podle něho nic neděje, nebo si spíš dělat starosti, že o tom se mnou nechce mluvit a dusí to v sobě. Napadlo mě, že je taky dost možné, že pouze přeháním a on není tak smutný, jak se mi zdá, i když tak vypadá. „No..." pokrčil rameny, na což se na mě konečně podíval. „Vlastně o nic nejde... teda... myslím... doufám."

„Tak to mi, prosím, vysvětli." požádal jsem ho, zvlášť když mi došlo, že jde víc o tu druhou možnost než o tu první... rozhodně se něco děje a bylo by moc fajn, kdyby se mi svěřil. Chtěl bych vědět, jestli jde o jeho pochybnosti ohledně Tae-Hyunga... že by takto brzy?... nebo je smutný, protože jeho miláček není s ním, což je taky dost možné... nebo za jeho náladou stojí ještě něco jiného? Už mi totiž bylo jasné, že až tak nepřeháním a on je doopravdy smutný.

„Nechceš si nejdřív sednout?" pousmál se, na což pokynul směrem k pavoukovi. „Myslím na naše oblíbené místo." dodal zcela zbytečně, protože mi bylo okamžitě jasné, kam by chtěl jít. „Jasně že jo!" vypískl jsem nadšeně, zatím co se mé srdce mírně sevřelo díky nostalgii, která mě zaplavila. Naše oblíbené místo, kde jsme spolu trávili hodně času před jeho nehodou. Později už jsme neměli tolik příležitostí, dost věcí se bohužel změnilo... ach jo... ale teď se ta příležitost znovu naskytla a já bych byl blázen, kdybych si nechtěl jít popovídat zrovna tam.

„Dobře, tak já pro jistotu odchytnu Drobka a ty mě zatím počkej tam, ano?" uculil se a já jsem přikývl, jakože jo. Kookie pak běžel pro Yeontana a já jsem rovnou zamířil k pavoukovi, abych hned na to zdolal všechno lanoví a vylezl až na vrchol, kde jsem se co nejvíc pohodlně usadil. Kookie během okamžiku přivázal nespokojeně blafkajícího pejska... naštěstí ho odchytl dost rychle... a hned na to svižně vyšplhal za mnou. Bože... bylo to vážně jako za starých dobrých časů. Vždycky jsme rádi seděli právě tady na tomto místě a povídali jsme si o kravinkách i o tom, co nás třeba trápí nebo čím si nejsme jistí.

Většinou to však byl on, kdo měl nějaké smutky a nejvíc pak pochybnosti o sobě samotném, i když třeba aktuálně plánoval úžasné věci, jako třeba ten piknik na své půlroční výročí s Tae-Hyungiem... raději však na tu tragickou dobu vůbec nemyslet, ach jo. Bráška se usadil stejně pohodlně jako já, na což se na prchavý okamžik zachmuřil, což mi neuniklo, i když se hned na to pokusil o úsměv, a to jen proto, že jsem vyčkávavě civěl do jeho až moc krásné tváře. Netušil jsem však, jestli se tak zatvářil díky nějakým nepříjemným vzpomínkám nebo kvůli aktuální situaci.

„Asi budu znít jak blázen..." ušklíbl se sám nad sebou, na což jsem ho rázně upozornil, že tohle slovo už od něho nechci nikdy slyšet. „Nejsi žádný blázen a nikdy jsi ani nebyl, jasné?" pohrozil jsem mu i navzdory vědomí, že dost dlouhou dobu strávil na psychiatrii, že byl kdysi osobnostně rozdvojený a měl mega velké psychické problémy... pro mě nikdy nebyl blázen a teď už není žádný blázen ani nějakou pitomou náhodou.

Vážně mě štvalo, že takto hnusně o sobě mluví a nemínil jsem mu to vůbec... ani maličko... tolerovat, zvlášť když ani před tím... před jeho tragickou nehodou (stále jsem to považoval za nehodu, i když v podstatě šlo o pokus o sebevraždu) a stejně tak později v nemocnici... jsem něco takového nechtěl poslouchat. „Dobře, jak myslíš." znovu se pousmál. „Promiň, Ki... už tak o sobě mluvit nebudu... slibuji." „To doufám, Jung-Kookie!" zamračil jsem se, ale hned na to jsem se raději uculil. „Proč bys tak vlastně měl znít?" zajímal jsem se však už zcela vážně.

„Protože si myslím, že o nic nejde... určitě o nic nejde... jen... přijde mi to dost divné, víš?" odpověděl, aniž by mi ve skutečnosti pořádně vysvětlil, co tím myslí a o čem to vlastně mluví... telátko. „Jde o Taeho." vydechl rychle, když mu nejspíš došlo, že vážně nemůžu vědět, co mu přijde divné, i když podle něho prý o nic nejde. „Proto jsi smutný?" odtušil jsem už zase s tím divným pocitem, že asi vím, o co jde, až na to, že Kookie netuší, že něco vím. Pravdou však bylo taky to, že jsem nemohl vědět, co přesně se honí jeho hlavou, co přesně si myslí a co konkrétně ho trápí. „Kvůli Tae-Hyungovi jsi smutný?" ujišťoval jsem se. „Já přece nejsem smutný." ohradil se, na což viditelně posmutněl.

„Dobře, tak trochu jsem smutný, ale ne... Tae mi nic neprovedl!" ujišťoval mě naléhavě, jen abych snad něco špatně nepochopil, na což si frustrovaně povzdechl. „Teda..." znovu si povzdechl. „Nic mi neprovedl, jen se od včerejška chová trochu divně, ale... nechci přehánět, vážně o nic nejde... zatím nemám nějaký velký důvod si myslet, že o něco jde." dodal s ledabylým mávnutím ruky. Nejspíš si dost naivně myslel, že mu uvěřím, že ve skutečnosti nic neřeší a že je pravda, že si myslí, že o nic nejde, jenže opak byl pravdou.

„Jak divně se chová?" vyptával jsem se, jen aby to bráška konečně řekl celé a netvářil se, že není o čem mluvit. Věděl jsem, že je... vůbec mě svým aktuálním rádoby klidem neobalamutil. „No tak, Kookie... řekni mi to, prosím." naléhal jsem na něho tak dlouho, dokud se nerozhodl, že mi teda řekne, o co jde. Dozvěděl jsem se tak, že už včera dopoledne prý Tae odešel z domu, protože se chtěl zapsat ve škole, což bráškovi nepřišlo divné, to nebylo to, co ho rozesmutnilo. „Byl jsem v naprostém klidu... maloval jsem, běhal venku s Yeontanem, jenže... Tae se vrátil až večer..." znovu si během svého vyprávění povzdechl. „a vůbec mi nechtěl říct, kde se celý den toulal a hlavně proč se někde toulal, když se přece zapsal už dopoledne."

Podíval se na mě, co já na to, zatím co já jsem se snažil tvářit, že se zájmem poslouchám, aniž bych dal na sobě znát vzrůstající napětí. Teda, spíš jsem se snažil, aby Kookie nepoznal, že začínám být dost na nervy. Bože... teprve je druhý den Taeho mise a Kookie to už takto řeší? Do háje, sakra... to si Tae nemohl něco... cokoli... vymyslet? Co já teď s tím? „I kdyby ten zápis trval dýl, mohl být už odpoledne doma, jenže on doma nebyl, navíc o tom se mnou nemínil mluvit a abych se už na nic neptal, raději se se mnou úžasně pomiloval..." pokračoval mírně rozhořčeně Kookie, jehož tvář se po posledních slovech roztomile začervenala.

Zdálo se, že až tak neřeší, že jsem se k Taemu zatím nijak nevyjádřil... vůbec jsem netušil co říct... a chtěl mi to konečně celé dopovědět. Zřejmě až pak čekal nějakou mou odezvu, ach jo. „Pomiloval se s tebou?" vydechl jsem s hřejivým pocitem, že alespoň něco Tae udělal naprosto správně, to ostatní mě mega moc znervózňovalo. Navíc bylo moc super slyšet, že to klukům pořád krásně klape i v posteli... cute. Tím, že Tae dělá správně, když Kookiemu nemíní svou nepřítomnost doma jakkoli vysvětlit, jsem si jistý nebyl. Teda, spíš jsem si myslel a byl si jistý tím, že nám oběma svým tajnůstkářstvím zadělává na pořádný malér.

Ne že bych schvaloval lži, ale vážně Tae čeká, že budu Kookieho nějakým způsobem balamutit zrovna já? Jak jinak si asi představuje, že budu brášku uklidňovat a zbavovat ho případných pochybností? Bude to takto pokračovat až do konce Taeho mise, nebo si sám něco vymyslí, jen aby byl jeho miláček aspoň trochu v klidu? Bože... to teda bude týden, pokud Tae-Hyung všechno nestihne zařídit brzy a dál se bude vyhýbat jakémukoli vysvětlení... ach jo a ještě stokrát ach jo.

„Moc krásně se se mnou pomiloval." uculil se rozněžněle Jung-Kookie. „Tak moc krásně a úžasně, že jsem díky tomu pustil celý den, který jsem musel být bez něho z hlavy a už jsem neměl potřebu na cokoli se ho ptát... vlastně jsem už vůbec nic nemínil řešit. Řekl jsem si totiž, že mi jeho nepřítomnost doma už nevadí, že miláček může mít nějaké to tajemství, zvlášť když mu upřímně a z celého srdce věřím... on by přece neudělal nic, co by mi nějak ublížilo, vážně mu věřím... navíc mi celý včerejší den dokonale... až moc krásně a úžasně vynahradil, jenže..." zarazil se a jeho tvář se znovu zachmuřila, zatím co si nervózně hrál se svými prsty.

„Jenže?" pobídl jsem ho ještě nervózněji. „Dnes už zase odešel z domu a stejně jako včera mi nemínil říct, kam jde." pokračoval, zatím co se jeho tvář zachmuřila ještě víc. „Teda... včera mi řekl, že jde na zápis, což doopravdy věřím, že je pravda, jenže pak se někde toulal celý den... jen on ví, kde byl... a dnes vůbec nikam chodit nemusel, přesto někam šel a já vůbec nevím kam." sypal ze sebe pořád stejně rozhořčeně, ale hned na to se pokusil o rádoby veselý úsměv.

„Ale jak jsem už říkal... myslím si, že ve skutečnosti o nic nejde, že to nemusím až tak hrotit a nějak víc o všem přemýšlet a jsem si jistý, že Tae-Hyungie se co nevidět vrátí... třeba už je právě teď na cestě domů... a věřím, že mi všechno nějak rozumně vysvětlí... věřím, že mi tentokrát řekne, kde byl a proč tam byl." dodal s patrnou nadějí v hlase, že to bude tak, jak tomu věří. „Hmmm..." povzdechl jsem si, zatím co mi to v hlavě mega pilně šrotovalo. Pořád jsem netušil, co bych měl říct, zvlášť když jsem se nechtěl před bráškou prozradit. Nechtěl jsem, aby poznal, že cokoli o Tae-Hyungovi a jeho nepřítomnosti doma vím a už vůbec jsem nechtěl, aby se dozvěděl Taeho tajemství.

Nakonec jsem se rozhodl, že nebudu nic složitě okecávat a cokoli si vymýšlet... stejně, co bych měl vymýšlet... a že pro teď brášku nechám u jeho naděje. Sám jsem mega moc doufal, že Taeho mise už dnes skončí, že skončí úspěšně a on sám pak Kookiemu něco řekne, aby mu všechno nějakým způsobem vysvětil. On si přece naplánoval tohle překvapení, tak ať si on sám něco vymyslí, sakra, nemusím to dělat za něho, ne?

Byl jsem z jeho plánu totálně nadšený, to se nezměnilo, jenže takto jsem si to vážně nepředstavoval, nebo možná že i jo, proto jsem se přece setkání s Kookiem už dopředu bál no a Tae mě vlastně nijak nepřekvapil tím, že to nemá až tak dobře domyšlené, ach jo a ještě milionkrát ach jo. „Proto sis myslel, že budeš znít jako blázen?" oddaloval jsem své vyjádření ohledně Kookieho situace. „Na jednu stranu Taeho řešíš, přijde ti divné, že někam chodí a nechce ti říct kam, ale na druhou stanu mu věříš a myslíš si, že vlastně není co řešit?"

„Hmmm." přikývl. „Vlastně sám nevím, jestli mám něco řešit nebo to raději nechat být. Jenže já to asi nedokážu neřešit. Možná jsem i přes svou důvěru k němu až moc paranoidní... nechci ho však z něčeho podezírat, tak snad nemám důvod a taky na něm nechci být až moc závislý a dělat vědu z toho, že se mnou nebyl dva dny, když se mnou je skoro pořád. Jenže... blíží se konec prázdnin a já chci, aby byl se mnou a ne se, čert ví kde, toulal a ještě ohledně toho dělal takovéto tajnosti. Co mám teda dělat, Min-Ki? Mám to nechat být nebo na něho tlačit, aby mi řekl, proč mě nechal doma samotného a kde doopravdy byl? Mám mu věřit?"

„No..." povzdechl jsem si. „To asi záleží na tom, kdy se Tae dnes vrátí a co ti vlastně řekne." dodal jsem s ještě divnějším pocitem, že tímto Tae-Hyungovi moc nepomáhám. „Určitě má nějaký důvod, proč se někde toulá..." dodal jsem proto co nejrychleji. „a tím důvodem určitě není, že by třeba nechtěl být s tebou nebo, že by ti snad chtěl ublížit. Věřím, že se ti dnes vrátí brzy a že ti všechno nějak rozumně vysvětlí a potom už bude pořád jen s tebou, takže si spolu krásně užijete zbytek prázdnin." ujišťoval jsem ho... sám jsem tomu chtěl věřit. „Taky doufám." pousmál se konečně o hodně klidněji a navíc zcela upřímně.

„Teda... doufám, že si spolu krásně užijeme zbytek prázdnin, jinak... jak říkáš, Ki... určitě mi nechce ublížit, máš rozhodně pravdu a já věřím jemu i tobě." dodal, na což jsem ho něžně objal... ani lana a jistá vzdálenost mezi náma mi v tom nezabránila... a bráška mé objetí stejně něžně opětoval. „Tak už dost o mě." uculil se hned na to. „Jak se vlastně máš ty? Jste spolu s JR v pohodě?" „No... jsme v pohodě." pousmál jsem se, potěšený jeho zájmem. Nechtěl jsem s ním rozebírat naše předchozí trable, ani rozebírat trable našich přátel, kteří tak naši pohodu do jisté míry narušují, jen jsem potvrdil, že je mezi náma dvěma všechno ok.

Už zase mě dost pobavilo, že slyším Hyunieho starou přezdívku, ale nad tím nebyl důvod jakkoli se pozastavovat ani Kookiemu dávat na odiv své pobavení. Zřejmě se bráškovi přezdívka mého miláčka, která se stala téměř zapomenutou... minimálně mnou, našimi přáteli a snad i jím samotným, hihi... hodně zalíbila, tak ať ji klidně používá, jak jen se mu zlíbí. „To je dobře." radostně se uculil. „Věděl jsem... nebo spíš, věřil jsem, že budete v pohodě, i když... potom co se JR vrátil z Kangnungu, to tak úplně nevypadalo... teda, nevypadalo to tak, ale jen do chvíle, než jste se spolu začali tak moc krásně líbat."

„Jo, máš pravdu." přikývl jsem s živou vzpomínkou, jak jsem se cítil mizerně, než se mi miláček vrátil z Kangnungu. „Ale už je všechno vyřešené, všechno dopadlo dobře." dodal jsem s dalšími vzpomínkami na to, jak jsem zdrhl do Busanu, protože jsem si myslel, že mě Hyunie podvedl s jiným klukem, což se nakonec ukázalo jako docela dost pravdivé, jen ne v tom smyslu, z jakého jsem ho podezíral. Nechtěl jsem o ničem z toho mluvit a svého brášku tím zatěžovat, navíc já sám jsem se v tom nemínil babrat, ještě když jsem o tom všem nemluvil ani s Min-Hyuniem.

Tohle všechno, včetně trablů s Bo-Ra a trápení ohledně Young-Mina, je už naštěstí pryč, tak proč tím zatěžovat sám sebe a proč tím otravovat jeho, že? „Bezva." zaradoval se. „Takže jste si užili pobyt v Busanu?" „Hmmm... užili." přikývl jsem, jak nejupřímněji dokážu. „Bylo to tam moc super." Což byla pravda. V Busanu to vážně... i přes to všechno (myslím náš výlet do Kangnungu)... bylo moc fajn. S mámou to bylo super, s Min-Hyuniem to taky bylo super... když teda pominu jeho trable s Ah a taky trable ohledně Harvardu, které jsme tam s naším super kamarádem řešili, ach jo. Jenže ani tímto jsem nemínil Kookieho zatěžovat, zvlášť když ani není jisté, že si na Minieho pamatuje.

Teda, ne že bych si myslel, že už zase ztratil paměť, ale přece jen se ti dva mega dlouho neviděli, navíc pro sebe byli spíš známí než opravdoví kamarádi, přestože si spolu v minulosti docela dobře rozuměli. Neměli totiž moc prostor doopravdy se sblížit a nějak víc se spřátelit. Bože... ten čas tak letí, ach jo. Už je to vážně až moc dlouhá doba, co se Kookie a Minie spolu viděli naposledy. Současně mi na mysl naskočil Tenie, který má u nás dočasný azyl, jenže jeho trable nebyl žádný důvod vytahovat a s Kookiem jakkoli řešit, zvlášť když se Tenie s Kookiem nezná vůbec.

Bože... uvědomil jsem si, že až do teď nebyla žádná příležitost mé dva mega moc blízké kamarády seznámit, fakt škoda. Doufal jsem však, že se to snad v brzké době změní, že ty dva konečně seznámím. Rozhodně jsem však nemínil Tena zmiňovat v souvislosti s jeho problémy, navíc by bylo moc fajn, kdyby se ti dva seznámili, až budou oba dva v naprostém klidu... až se nějak... snad pozitivně... vyřeší situace s YangYangem a až Tae-Hyungie nebude Jung-Kookieho trápit tím, že se někde toulá a odmítá říct kde. Až bude bráška happy, že měl super narozeninovou oslavu, seznámím ho s úžasným Teniem... rozhodně ho s ním seznámím.

Cítil jsem, že bych měl brzy jít za svým miláčkem a taky za Teniem, jenže nejen fakt, že se Kookie konečně cítí líp... chtěl jsem, aby to tak zůstalo... ale taky fakt, že se Tae-Hyung pořád nevrací domů... ach jo... mě donutili až tak moc nespěchat. „Neměl by se Yeontan ještě trochu proběhnout?" navrhl jsem proto nejen jako změnu tématu, ale taky důvod proč se zdržet, ale už nic nerozebírat, pro jistotu. Navíc jsem si všiml, že se pejskovi až tak nelíbí, že je uvázaný pod pavoukem a nemůže si svobodně běhat. „Jo, to by asi měl." pousmál se Kookie s pohledem na svého kňučícího a naší pozornosti se domáhajícího pejska.

„Poslední dole je bačkora!" vyhrkl najednou, ale to už se rovnou hnal dolů, div se nepřerazil o lana, i když ne, to asi nehrozilo, protože on přece není žádné poleno. Poslední kousek už nelezl, ale přímo skočil, na což se na mě zářivě uculil. „Fajn, tak jsem bačkora." povzdechl jsem si smířeně s pocitem naprostého de-javu, zatím co jsem taky zvedal zadek, abych se hned na to mohl pokusit napodobit jeho svižné tempo při slézání, až na to, že jsem zareagoval mega moc opožděně. Naštěstí ani já nejsem žádné poleno, takže jsem to zvládl stejně rychle jako on, což však nezměnilo nic na tom, že jsem bačkora, protože jsem byl dole až po něm, co už.

S Kookiem a Yeontanem jsem pak nějakou dobu běhal po celém prostranství A5Blocku... oba jsme zlobili pejska, ale taky jsme věnovali pozornost houpačce a všem možným prolézačkám, které obě hřiště nabízí, včetně skluzavky... už jsme o ničem nemluvili, jen jsme se uvolněně smáli. Byl už podvečer, když si bráška uvědomil, že se Tae pořád nevrací... nemínil mu však volat... a rozhodl se, že už nemá náladu na další srandičky. „Půjdu už domů, Ki, nevadí?" vydechl smutně. „Mám rozdělanou nějakou práci... teda, jako maluju teď jen tak pro radost, chápeš, ale... měl bych to dodělat, víš?"

„Hmmm... tak dobře." přikývl jsem smutně, ale ne kvůli tomu, že už chce jít bráška domů, ale kvůli tomu, že je už zase smutný, ach jo. „Tak maluj a uvidíš, že Tae za chvíli přijde." dodal jsem konejšivě s nadějí, že se Kookie řádně malbou zabaví a to tele Tae-Hyung skutečně přijde co nejdřív. Netušil jsem, jestli mu mám hned doma zavolat a říct mu, že by měl sice pokračovat v zařizování oslavy a ve shánění Kookieho obrazů, ale že to nesmí až tak moc přehánět, navíc by měl on sám svého přítele nějak uklidnit... nebo mu raději nevolat a všechno nechat na něm s tím, že se pokusím Kookieho i nadále udržet v relativním klidu.

Napadlo mě pak, že Tae přece musí vědět, co dělá, navíc by ho třeba můj telefonát mohl rozhodit a tím všechny přípravy třeba zbrzdit nebo přímo pokazit, takže bude mnohem lepší, když budu mlčet. Bože... snad už bude zítra s Kookiem a já už nebudu muset nic řešit... fakt, kéž by. „Jo, snad za chvíli přijde." odtušil Jung-Kookie, jenže bohužel už ne s takovou jistotou, jakou měl na konci našeho prvního rozhovoru. „Taky už půjdeš domů, ne?" pousmál se. „Hmmm..." přikývl jsem. „Půjdu."

Společně jsme pak zamířili k našemu vchodu a společně jsme nastoupili do výtahu, až na to, že bráška a Yeontan vystupovali v pětce, zatím co já jsem měl jet až do sedmičky. „Budeš mít zítra čas?" zeptal se Kookie hned, jak jsme se spolu rozloučili... ještě okamžik podržel dveře, aby se nezavřely, zatím co pejsek už poskakoval u jejich bytu. „Chceš jít venčit pejska, i když bude Tae doma?" pousmál jsem se. „Tak jak jsme to dělávali dřív." přikývl, aniž by se jakkoli vyjádřil k Taemu. „Chceš?"

„Jasně že chci!" vyhrkl jsem bez jakéhokoli přemýšlení. Chtěl jsem a moc, navíc jsem netušil, jestli Tae vážně bude doma. Takto jsem nemusel hledat vůbec žádnou záminku, abych mohl Jung-Kookieho vytáhnout ven... tam je to prostě nejlepší, co doma, že? ... navíc mě mega moc potěšilo, že mě chce vidět i zítra. Už bych to nemohl brát jako nějakou samozřejmost, zvlášť když to po jeho návratu domů nebylo jako dřív... hodně se změnilo a Kookie trávil nejvíc času se svým miláčkem, se mnou už tak moc ne. Teď jsme si však připomínali staré časy... jen ty dobré... a já bych nemohl být víc happy... teda, co se tohoto týká. Domluvili jsme se tedy, že se sejdeme zase venku +- ve stejný čas jako dnes.

Jong-Hyun

Seděl jsem frustrovaně v obýváku a čekal, až se Ki vrátí domů. Tenie byl celou dobu zavřený v pokoji, odmítl jíst oběd a já jsem si s ním nevěděl rady. Nechtěl jsem se s ním však dohadovat... Bože zachraň mě... na to jsem vážně neměl nervy, tak jsem ho nechal, ať si dělá, co chce, jen jsem doufal, že ho pak Ki nějak zpracuje a donutí ho něco sníst, když se mu to podařilo i včera. Na nic jsem neměl náladu, proto jsem jen seděl a civěl z okna. Neměl jsem miláčkovi za zlé, že se venku zdržel... už byl dávno podvečer a on byl někde s Kookiem... ale současně bych si moc přál, aby se už vrátil.

Když pak klaply vchodové dveře, rovnou jsem se řítil do předsíně, abych mohl své zlatíčko láskyplně přivítat a taky mu poreferovat, že našemu kamarádovi rozhodně přeskočilo a že se zřejmě míní znovu zničit... jako by mu nestačilo, že už jednou zkolaboval, i když to snad teď nehrozí, pokud teda zavřený v pokoji netancuje. Bože... to asi ne, spíš tam usilovně cvičí a dělá jiné psí kusy, jen aby se co nejlíp připravil na sobotní setkání s YangYangem, to je víc než jen možné, zvlášť když je tam pořád zavřený a sám, bez mého a Min-Kiho dohledu. Ani tohle jsem po našem sladkém přivítacím polibku nezapomněl zmínit, na což se miláček zul a rovnou zamířil do hostinského pokoje, samozřejmě se mnou v patách.

„Tenie?!" vydechl rozhozeně, jakmile zahlédl na první pohled zpoceného kamaráda, jak se válí na zemi u okna a ztěžka oddechuje. „Co tady děláš? Jsi v pořádku?" ptal se s nepřeslechnutelným strachem v hlase, zatím co se hnal k němu. „Jsem v pořádku." odtušil Tenie unaveně, na což se rozechvěle posadil. „Jen jsem před chvílí udělal sto padesát kliků a taky sto padesát sklapovaček... to je celé." „Cože?" nechápal Ki, zatím co já jsem uznale pokýval hlavou. Pokud to zvládl všechno najednou, tak je fakt dobrý, což však nic neměnilo na faktu, že takto teda ne! „Proč děláš kliky a sklapovačky? A proč jsi nic nejedl?" hrozil se.

„Musím se vrátit do kondičky, pokud nechci dostat nakládačku od YangYanga, což fakt nechci." povzdechl si Ten s pohledem do Min-Kiho tváře, kde se zračil jasný nesouhlas. Tenie však jeho výraz zjevně ignoroval. „Což mi připomíná... nechtěl by sis spolu se mnou oprášit Taekwon-do? Pomohlo by mi to, víš?" zeptal se klidně, což mi jen potvrdilo, že Min-Kiho nesouhlas nebere v jakýkoli potaz. „Jsi normální, Tene?" ozval jsem se i já. „Nic pořádně nejíš, možná že ani nespíš..." pokračoval jsem vytočeně. „teď makáš na klicích a sklapovačkách a ještě chceš, aby ti Ki pomohl oprášit Taekwon-do? Chceš se snad zabít, ty osle?"

„Hyunie má pravdu, Tenie." přikývl rozhozeně miláček. „Zajímá tě jen, jak se dostat do kondičky, ale... sakra... copak si vůbec neuvědomuješ, že musíš taky pořádně spát a hlavně jíst, abys měl nějakou energii, čímž nepotvrzuju, že bych chtěl, aby ses doopravdy porval s tím klukem, jen... nechci, abys znovu zkolaboval!" zamračil se na aktuálně zaraženého kamaráda. „Copak už jsi zapomněl, jak ses před tím ničil a že jsi zkolaboval?" pokračoval víc než jen rozhořčeně, zatím co Tenie pouze civěl a já jsem se na Min-Kiho culil. Souhlasil jsem se vším, co říká. „Zapomněl jsi snad, že jsi nám slíbil, že se to už nebude nikdy opakovat?" chrlil na něho totálně rozjetý miláček.

„Já... ne... nezapomněl..." kuňkl zahanbeně Tenie. „a omlouvám se... vážně nechci, aby se to opakovalo... fakt ne." „Takže něco sníš?" pousmál se smířlivě Ki, na což Tenie k radosti nás obou přikývl, že teda jo. Vypadal v tu chvíli jako zahanbenost sama a dost zkroušeně, proto nešlo nějak víc se na něho zlobit, což miláček samozřejmě nedokázal a já jsem ani nechtěl, i když se mi jeho předchozí počínání nelíbilo stejně, jako se nelíbilo Min-Kimu. Smířlivě jsem Tena poplácal po rameni a taky jsem mu pomohl vstát ze země, na což se kamarád omluvil, že se nejdřív osprchuje... prý se hodně zpotil... a taky nám oběma znovu přislíbil, že opravdu něco sní... jako vážně a bez sebemenších vytáček.

„Opravdu se chceš s tím YangYangem porvat, Tenie?" ptal se Ki, když už byl Ten nejen osprchovaný a převlečený v čistých hadrech, ale taky po večeři, kterou jsme si dali spolu s ním. „Nechceš si to ještě rozmyslet?" „Abych pak byl srab, jak se mi ten kretén snažil nakecat?" ohradil se mírně dotčeně Tenie. „Ne, děkuji... nemám si co rozmýšlet." „Chápu tě." přikývl jsem, čímž jsem si vysloužil miláčkovo nesouhlasné zamračení. „Taky bych na tvém místě nechtěl couvnout, ale..." dodal jsem rychle, jen aby mě Ki nenakopl do kotníku, což se evidentně chystal udělat. „Nemyslím si, že bys nutně byl srab, kdyby ses s ním neporval. Vsadím se, že tě chtěl pouze naštvat a vyprovokovat, když něco takového řekl."

„Sám jsi řekl, že bys na mém místě necouvl." namítl Tenie, zatím co Ki se na mě krásně uculil... nekopl mě. „A jo, nejspíš mě chtěl vyprovokovat, což se mu dost dobře podařilo." „Jo, evidentně se mu to podařilo." přikývl jsem. „Máš však nějaký vážný důvod, proč se s ním musíš porvat nebo to chceš udělat jen proto, že tě vyprovokoval?" zajímal jsem se hned na to. „Vždyť jsi před tím zmínil, že jsi mu už dal kdysi na budku, nebo ne? To ti nestačilo?" „Jo, Tenie..." přidal se ke mě Ki. „Musíš se s ním porvat, i když to byl v podstatě jeho nápad? Co by na to asi řekl, Taeyong? Co myslíš... souhlasil by s tím?"

„Hlavně nic neříkejte Taemu, prosím." zaúpěl po jeho otázce Tenie. „Je to jen mezi mnou a YangYangem, nechci do toho tahat Taeho... prosím, kluci... vůbec nic mu neříkejte, i když se s tím debilem doopravdy porvu, ano?" prosil nás oba. „Třeba mu nic neřeknu, ale jen když mi konečně vysvětlíš, o jaké revanši to ten kluk mluvil, a když uznám, že opravdu nemáš jinou možnost, než se s ním porvat." zkusil jsem ho vydírat, na což se na mě Ki znovu zamračil a Tenie si mírně zmučeně povzdechl. „A neřekneš mu ani to, že jsem už zase nejedl?" kuňkl.

„On třeba ne..." ještě jednou se na mě zamračil Ki. „ale já Taemu řeknu, že se chceš v sobotu s někým porvat a řeknu mu i to, že jsi nechtěl jíst, navíc se urputně snažíš zničit cvičením!" zamračil se vteřinu na to i na Tena, ale pak se přece jen pokusil o smířlivý úsměv. „Dobře... ani já mu nic neřeknu." vydechl s jasnou kapitulací v hlase, která značila, že on ve skutečnosti není žádný bonzák, což vážně není. „Ale... chci, abys věděl, že s tou rvačkou ani náhodou nesouhlasím... vážně se mi to ani trochu nelíbí!" dodal rázně, jen aby měl Tenie naprosté jasno.

„Já vím, zlato." povzdechl si Tenie. „A děkuji, jsem ti moc vděčný za to, že budeš i tak mlčet... moc si toho vážím... všeho, co pro mě děláš, si moc vážím." Miláček jen protočil očima a raději jeho díky nekomentoval ani nic jiného nedodal, na což se Tenie zatvářil dost nervózně. „Ok... tak já ti teda řeknu, o co jde..." pousmál se mírně křečovitě nejdřív na mě. „i tobě... samozřejmě." dodal a hned na to se stejný úsměv pokusil věnovat taky Min-Kimu.

Bylo evidentní, že se mu o tom nechce mluvit, ale naštěstí se nezdálo, že by nám nemínil cokoli vysvětlovat, což ve skutečnosti ani nemusel, ale tenhle fakt on zřejmě neřešil. Nebo ho jednoduše napadlo, že by nemusel mít před přáteli podobné tajemství, ještě když mu ti přátelé tak moc mile poskytli azyl. Okamžik na to se nám oběma pokusil rozechvěle vysvětlit, co ten YangYang myslel zmínkou o revanši a proč ho k té revanši vyzval. Nejdřív jsme se dozvěděli, že se oba... on i YangYang... aktivně věnovali bojovým sportům, což jsme s Min-Kim alespoň o Teniem věděli a podle výzvy toho kluka nám došlo, že on se jimi zabývá i aktuálně.

Pak pokračoval tím, že byl na svého kamaráda po jeho zradě tak moc naštvaný, že s ním odmítl o jeho sexu s Winwinem mluvit... prý nechtěl slyšet nějaké trapné lži a výmluvy... jen měl touhu svého kamaráda pořádně zmlátit. „Jenže mi přišlo až moc ubohé, abych ho jen tak zmlátil, vyzval jsem ho proto na regulérní zápas." povzdechl si. „No a on vzdal veškeré pokusy o komunikaci se mnou a mou výzvu jednoduše přijal." „Takže jde o to, že se nedokázal smířit s prohrou?" ušklíbl jsem se s myšlenkou, že je ten YangYang ubožejší, než jsem si až do teď myslel. „Proto tě teď vyzval na revanš, je to tak?"

„Proč až po tak moc dlouhé době?" nechápal Ki... nebyl jsem si jistý, jestli si myslí to stejné co já, nebo spíš pochybuje, že je to zrovna takto. „Tak jednoduché to není." povzdechl si s náznakem provinilosti v hlase Tenie, který miláčkovu otázku buď přeslechl nebo ji odignoroval. „Teda... myslím." „Co se teda stalo?" pobízel jsem ho netrpělivě. „No tak... jaký má teda důvod, pokud v tom není jeho neschopnost prohrávat?" Sám jsem měl zkušenosti s podobným typem lidí... teda konkrétně s J-Bím, kreténem... proto jsem věřil, že to takto má i YangYang. Stejně jako ten pitomec si neuměl přiznat, že jsem lepší než on a že si zasloužím svůj titul Junior Royal, tak ten YangYang určitě nedokázal překousnout, že ho Tenie zmlátil. Co je v tom složitého?

„Pamatujete si, jak jsem vám kdysi říkal, že jsem se raději zaměřil pouze na tanec, že jsem úplně sekl jak s Taekwon-dem, tak s Kung-fu?" zeptal se, na což jsem přikývl, že já ano, jen Ki si tím nebyl až tak jistý. Bože... jak by si mohl být jistý, když byl tenkrát na větvi z úplně jiných věcí... třeba z Felixe a Hyun-Jina, ale taky z usmíření hrdliček... zatím co mě Tenova zmínka o bojových sportech víc než jen zaujala, takže mi utkvělo v hlavě i tohle. „Takže si pamatuješ i to, že jsem se nedokázal až tak ovládat, že?" kuňkl kamarád. „Nevím, čím to bylo, ale jako... jako by mě pokaždé posedl totální amok, když jsem se s někým rval, nebral jsem na nikoho ohledy... jako podle pravidel, ale přece jen..." zmučeně si povzdechl, než pokračoval. „Dokážete si pak představit, jak jsem se rozjel, když došlo na zápas s YangYangem, že?"

„No a?" vydechl jsem. „On se s tebou taky nebil v bílých rukavičkách, nebo snad jo?" „Ne... žádné rukavice neměl." podivil se mé hlášce Tenie, na což se zahanbeně plácl do čela. „Aha... ty myslíš, jakože si taky nebral servítky, je to tak?" „Jo, přesně tak." přikývl jsem, jakože na to kápl. „Nebo snad bral?" „No..." znovu si zmučeně povzdechl, zatím co miláček mlčky poslouchal. „Nevím, jestli si bral servítky nebo ne... já totiž... nějak jsem mu nedal příležitost, víš?" „Jak to myslíš, Tenie?" ozval se Ki, na což se Tenie zatvářil, že by raději zalezl pod stůl, než aby mu musel odpovídat.

„Měl jsem tak moc velký vztek a tak moc velkou touhu vymlátit tu zradu z jeho těla, že... i když jsem s ním domluvil regulérní zápas, prostě jsem ho nakonec pouze zmlátil." odpověděl přece jen, ale tak moc potichu, že ho skoro nebylo slyšet. „Vůbec jsem se nedokázal ovládnout a přiznávám, že jsem nejednal podle předpisů. Dal jsem mu totiž i nepovolené rány a kopance a to hned na začátku, když mu ještě nestihlo dojít, co se děje a já jsem si to taky uvědomil, až bylo po všem." „Takže jsi ho prostě zmlátil, nebyl to žádný zápas." konstatoval jsem překvapeně. „To jako vážně?" „Jo, jako vážně." kuňkl ještě potišeji. „Moc se za to stydím, fakt hrozně moc."

„Takže i kvůli němu jsi sekl s bojovými sporty?" uvědomil jsem si. „Proto jsi o sobě prohlásil, že jsi nebezpečný a tanec je pro tebe mnohem lepší než Kung-fu nebo Taekwon-do... mám pravdu?" „Máš pravdu." přikývl smutně. „YangYang měl štěstí, že jsem ho nezabil... jako fakt, jsem opravdu nebezpečný a byl jsem i před tím, než jsem tak moc zřídil jeho. Při tanci nikomu neublížím, i když... jemu nakopu zadek s radostí, když po tom tak moc touží, ale tentokrát rozhodně podle pravidel, protože stejnou chybu už nemíním opakovat." „Takže to je ta revanš." vydechl jsem. „Proto tě vyzval... nedokáže se smířit s tím, že jsi ho zmasakroval, když to měl být zápas a ne masakr."

„Když to řekneš takhle, cítím se ještě hůř než tenkrát." vydechl nejen provinile, ale taky dost smutně Tenie. „Samozřejmě, že mi nebylo jedno, že jsem ho zřídil tímto způsobem, že mě štvalo, že jsem porušil své vlastní předsevzetí a pak jsem se rozhodl, že už nechci dělat bojové sporty." pokračoval rozechvěle. „Podělal jsem to, vím to." povzdechl si. „YangYanga jsem od toho dne neviděl, až od Winwina, kterého jsem při té příležitosti poslal do prdele... rozešel jsem se s ním, aby nedošlo k mylnému výkladu... jsem se později dozvěděl, že odletěl na Tchaiwan, jinak bych o tom zrádci vůbec nic nevěděl, stejně mě už nezajímal."

Bože zachraň Tena... nezdálo se mi, že by ho ten kluk doopravdy nezajímal, ale nemělo smysl mu cokoli vymlouvat, raději jsem proto mlčel a čekal, až dopoví všechno, co ještě chce dopovědět a Ki, který se tvářil stejně smutně jako náš kamarád, taky nic neříkal. „Nevím, co s ním bylo pak." znovu si povzdechl Tenie. „Byl prostě na Tchaiwanu, nikdy se neukázal v San-Mingu a zřejmě pak nekomunikoval ani s Kunem, nebo nevím jak je možné, že Kun o ničem z toho, co se mezi náma stalo, neví. Nebo s ním byl v kontaktu, ale Kun mi to z nějakého důvodu neřekl, ale zřejmě, spolu nemluvili o našem sporu... to je fuk. Jak jsem říkal, netuším, co celou tu dobu dělal, neřešil jsem ho, protože jsem ho úplně vytěsnil z hlavy. No a teď ho Kun přitáhl do Seoulu nebo... a to spíš... přiletěl díky vlastní iniciativě... schválně, aby mě mohl vyzvat a pomstít se mi tak za to, že jsem ho tenkrát zmasakroval."

„Takže jsi měl výčitky svědomí." konstatoval zaraženě miláček. „Mrzelo tě, že jsi YangYanga zmlátil nečestně, proto jsi ho pak úplně vytěsnil z hlavy? Aby ses kvůli němu nemusel trápit, je to tak?" „Ne!" vyhrkl Tenie. „To on mě zradil, to on by měl mít výčitky!" Hned na to si však povzdechl a smutně sklonil hlavu. „Vlastně..." vydechl. „Asi to byl jeden z důvodů... vážně jsem se cítil mizerně, chtěl jsem to jinak." „Takže teď si myslíš, že když přijmeš jeho výzvu a porveš se s ním, smažeš tím to, co se stalo v minulosti?" ptal se dál Ki. „Myslíš si, že je to dobrý nápad?" „Nevím, jestli je to dobrý nápad." odtušil nervózně kamarád.

„Ale ne... nejde o nějaké smazání minulosti. Jen mu chci dokázat, že ho dokážu porazit, přestože se s ním budu bít podle pravidel. Udělám všechno proto, abych se dokázal ovládat, aby tentokrát bylo všechno jinak, i když... klidně ho zbiju tak, že si bude měsíc lízat rány." ušklíbl se, na což znovu posmutněl. „Jo, tohle dává smysl." povzdechl jsem si. „Nechci se stavět na YangYangovu stranu, ale pokud opravdu přiletěl kvůli revanši, asi si zaslouží, abys mu doopravdy vyhověl a pokud mu pak řádně nakopeš prdel, bude si za to moct sám."

„Hmmm..." povzdechl si taky Min-Ki. „Pokud opravdu přiletěl kvůli revanši." „A kvůli čemu jinému by tady byl, když sám řekl, že kvůli mluvení ne?" nechápal Tenie. „Stejně bych s ním nemluvil." dodal vzpurně. „A to je právě ten problém." posteskl si miláček. „Nemluvil jsi s ním tenkrát a nemíníš s ním mluvit ani teď. Jenže..." povzdechl si, než pokračoval. „co když jemu ve skutečnosti nejde o revanš, ale chce si s tebou konečně promluvit? Nebo si vážně myslíš, že celou tu dobu plánoval pomstu a na nic jiného nemyslel?" „Nevím, na co myslel." znejistěl po Min-Kiho slovech Tenie. „Ale pokud mi sám neřekne, že se mnou chce mluvit, zůstanu u toho, že se chce pouze porvat. Takže..." obrátil se na mě.

„Myslíš si teda, že mám dostatečný důvod, abych se s ním porval?" „Já si myslím, že máš." přikývl jsem bez zaváhání. „A pokud by to snad nebyl jediný důvod, proč je YangYang tady, třeba by sis s ním pak mohl i promluvit... co myslíš?" dodal jsem nejen proto, aby na mě Ki nebyl naštvaný, ale taky proto, že jsem si sám myslel, že by si ti dva měli promluvit, pokud to teda bude možné. „Zvážíš tu možnost, Tenie?" doplnil mě smutně miláček. „Promluvíš si s ním, když ti pomůžu oprášit Taekwon-do a nebudu ti bránit v té rvačce?" „Hmmm..." přikývl Tenie. „Zvážím to."