Min-Ki

Z celého srdce jsem si přál, aby Min-Hyunie a Ah-Young dokázali zachránit svůj vztah, aby se nerozcházeli. Až na to, že jsem vůbec netušil, jak bych měl Minieho přesvědčit, že by měl o svou dívku víc bojovat a stejně tak jsem netušil, jak mu vymluvit pochybnosti o jeho citech k ní. Moc mě mrzelo, že nevidí jinou možnost, než je rozchod a byl jsem z tohoto zjištění mega moc smutný. Bože... co bych měl kamarádovi poradit? Jak se dá jejich vztah zachránit? Vůbec nic mě nenapadalo, ach jo a ještě milionkrát ach jo.

Už když Minie s „problémem Harvard" přišel poprvé, uvědomil jsem si, že je to téměř neřešitelný problém, pokud jeden z nich neustoupí přání toho druhého. Jenže, stejně jako tenkrát, ani teď jsem netušil, kdo z nich dvou by měl ustoupit, kdo z nich dvou by se měl projevit jako ten skutečně milující a chápavý partner. Neustoupil ani jeden z nich, ach jo. Přesto je možné, že by tahle situace šla nějak řešit, jen kdyby oba doopravdy chtěli. Vážně tento problém chtějí řešit nebo to už dávno vzdali? Je možné, že se ve skutečnosti ani nesnažili najít přijatelné řešení, které by nějakým způsobem vyhovovalo oběma?!

Nebo... byl dnes Minie v Seoulu, aby si se svou přítelkyní promluvil? Nevyšlo to snad? Bože... proč jen jsou ti dva až tak moc paličatí? Jak ho mám teď přesvědčit, aby se úplně nevzdával, aby si s Ah ještě jednou promluvil a hlavně, aby se s ní nerozcházel? Když však Min-Hyunie zmínil lásku, která je mezi mnou a Jong-Hyuniem, nejenže mě tím nehorázně moc dojal, navíc jsem ztratil možnost najít jakékoli argumenty, které by mou snahu o jeho přesvědčení podpořily. Netušil jsem už vůbec, co bych měl říct.

Na tohle vážně nešlo cokoli říct, zvlášť když jsem doopravdy upřímně věřil, že si Minie zaslouží stejně velkou lásku, jakou máme my dva... nic víc a nic míň. Sám bych nechtěl o nic míň, než se svým miláčkem mám! Hyunie by pro mě klidně umřel, já bych zase umřel pro něho, ale... bože... je takto velká láska běžná, nebo jsme my dva spíš nějaké výjimky? Může taky Minie najít podobně velkou lásku, když ji... podle jeho aktuálního mínění... necítí k Ah-Young? Jak se vlastně pozná, že je to ta pravá a velká láska, když se člověk může takto jednoduše zmýlit? Minie přece věřil, že Ah miluje z celého srdce, přesto teď říká něco jiného, ach jo.

Už jsem neměl sílu hledat jakékoli argumenty, pouze jsem se pokoušel úplně se nerozbrečet, což byl kvůli nemalému smutku a obrovskému dojetí, které můj miláček jen umocnil svými slovy, mega těžký úkol. Přeju si, aby byl Minie šťastný, přeju si, aby získal to, po čem tak moc touží, jenže v těchto okamžicích jsem si naplno uvědomil, že víc než je tohle mé přání, pro něho vlastně udělat nemůžu. On sám je totiž svého štěstí strůjcem, a pokud se s Ah doopravdy rozejde, nic s tím nenadělám. Nemám ani právo s tím cokoli dělat a je jedno, jak moc mě to mrzí.

„Možná si teď myslíte, že jsem úplně blbý, když jsem se přihlásil na školu, na kterou jsem vlastně nikdy nechtěl jít..." prolomil po nějaké chvíli nastalé ticho Minie. „Možná si taky myslíte, že jsem naivní sobec, když Ah nemíním ustoupit, navíc zmiňuju lásku, jako důvod, proč s ní už nechci zůstat." pokračoval dřív, než jsme s Hyuniem stihli namítnout, že tohle si o něm rozhodně nemyslíme. „a ano, taky si to myslím." Povzdechl si. „Jsem blbý." ušklíbl se, na což zvedl ruku, aby nám zabránil v protestech, takže se žádných protestů nedočkal.

„Na Harvard jsem se neměl nikdy hlásit, byla to opravdu chyba." znovu se hořce pousmál. „Na druhou stranu, ale... díky této zkušenosti... teď alespoň vím, že spolu s Ah vůbec nedokážeme řešit vztahové krize... ne tak, aby to jednomu z nás neublížilo. Oba zjevně myslíme víc na sebe než na toho druhého a těžko říct, jestli to tak bylo vždycky. I kdyby ne, teď to tak rozhodně je." Smutně se pousmál. „Dnes jsem jel za Ah, abych si s ní ujasnil, jak to teda bude dál... myslím mezi náma... protože jsem od ní odjel naštvaný, po telefonu s ní nebyla rozumná řeč a já jsem se tady kvůli naší poslední hádce užíral jako blbec." pokračoval, zatím co jsme my dva jen smutně poslouchali.

„Jenže s Ah jsme se dnes neusmířili, spíš naopak... po další hádce jsme se shodli na tom, že si dáme pauzu a že už nebudeme nic řešit. Vlastně, domluvili jsme se, že se vůbec neuvidíme, nebudeme si ani volat a já se jí ozvu, až budu něco vědět ohledně toho stipendia. Bylo však na ní vidět, že je jí dost jedno, jak to vlastně dopadne a že je jí taky jedno, jak se rozhodnu... už se mnou evidentně nepočítá a já přestávám počítat s ní, zvlášť když jsem si skutečně uvědomil, že ji nemiluju tak, jak jsem si myslel a jak bych zřejmě měl. Prostě... stalo se a to krásné, co mezi náma bylo, je tak nějak pryč. Bude pro nás lepší, když se rozejdeme, takže nebuďte vůbec smutní a víc už o tom nemusíme mluvit, ano?"

„Hmmm..." popotáhl jsem. „Jak myslíš, ale mrzí mě to." „Já to nechápu." povzdechl si taky Hyunie. „O čem se vlastně hádáte? A jak je možné, že se pouze hádáte? Copak už spolu nedokážete normálně mluvit?" „Nejspíš nedokážeme." pokrčil rameny Minie. „A neptej se, o čem se spolu hádáme, protože já to sám nevím." ušklíbl se. „Přestávám ji totiž vnímat v okamžiku, kdy na mě zvedne hlas a to ona v poslední době dělá pořád. Vlastně nejde ani tak o hádky, jak o její křik." „Aha." ještě jednou si povzdechl miláček. „Když už neumíte komunikovat bez křiku, když ty neposloucháš, co ti ona říká a jí už je jedno, jak se rozhodneš ohledně Harvardu, bude asi lepší rozchod... souhlasím s tebou."

Já jsem se raději nevyjadřoval. Na jednu stranu jsem souhlasil, že takto narušený vztah už nejspíš postrádá smysl a stejně tak jsem si nepřestal přát, aby si Minie našel dívku, kterou by miloval tak moc, že by nedopustil, aby se jejich vztah dostal až do tohoto smutného bodu, jenže na druhou stanu jsem měl plnou hlavu námitek. Uvědomoval jsem si, že jsem sice nebyl u těch jejich hádek, které Minie beztak nevnímal, ale i tak jsem si myslel, že by mohli jeden pro druhého udělat víc, že by mohli... co vlastně?

„Omlouvám se, kluci." povzdechl si Minie. „Vytáhl jsem vás ke mně takto pozdě, jen abych vás mohl zatěžovat svými směšnými problémy... mrzí mě to." „Od toho přece jsou přátelé, ne?" zamračil se na něho Hyunie. „Ty jsi pro nás taky dělal první poslední, když jsme tě s Min-Kim moc potřebovali, nebo jsi už zapomněl?" dodal s něžným úsměvem. „Pořád čekám na tu svatyni." ušklíbl se se slzami v očích kamarád. Já jsem se jen pousmál a do mých očí taky vyhrkly slzy. Moc dobře jsem věděl, na co Hyunie naráží, navíc jsem ani v nejmenším nezapomněl na všechno, co pro nás dva Minie v minulosti udělal... je až moc úžasný!

„Svatyně bude, zasloužíš si ji." mrkl na něho Hyunie, zatím co si Minie nenápadně stíral slzičky. Ty mé setřel miláček. „Jo, zasloužíš... a vůbec si nemysli, že nás zatěžuješ, Minie, protože nás ani trochu nezatěžuješ, jsme přece tví přátelé." ujišťoval jsem ho i já. „Navíc... asi bych do zítřka úplně praskl, kdybych o tobě pořád nic nevěděl, takže... jsi moc hodný, že jsi nás k sobě vytáhl i takto pozdě." „Jo, jasně." pousmál se ironicky Minie. „Teď sice nepraskneš, zlato, jen mi tady skoro pláčeš..." poukázal na nové slzy, které už zase okupovaly mé oči. „a pak nebudeš celou noc spát, protože ti bude vrtat hlavou můj neodvratný rozchod... jsem tak moc hodný, že bych si za to zasloužil dvě svatyně na místo jedné."

I když tady vlastně nebylo nic k smíchu, přes slzy jsem se jeho sarkasmu upřímně zasmál a miláček taky, aby hned na to mohl Minieho zcela vážně ujistit, že rozhodně nedovolí, abych celou noc přemýšlel... vím jistě, že mi to nedovolí, hihi... na což se kamarád pousmál. „Jsem vážně moc šťastný, že jste vy dva spolu, vážně." vydechl však dojatě. „A stejně tak jsem moc šťastný, že my tři jsme přátelé." Na což jsme se na něho oba vrhli, abychom ho mohli pořádně obejmout. Už jsem nedokázal zastavit slzy a nebrečet, protože těch pocitů už na mě bylo až moc, nehledě na dojetí, kterým mě snad Minie mínil zabít. Proč jen říká takové věci, které mě nutí brečet? Proč je tak moc úžasný kamarád?

„Tak, to už by snad stačilo, ne?" vydechl Minie po delší době, během které jsme ho my dva „dusili" ve svém objetí... vážně jsem brečel, ach jo... a on se k nám taky krásně tulil. Teď se však odtáhl. „Myslím, to dojímání a Min-Kiho slzy." omluvně se na mě uculil. „Mám lepší nápad, jak strávit dnešní noc." dodal významně hned na to. „Jaký nápad?" zajímal se Hyunie, zatím co já jsem rychle utíral slzy, protože ano, už jich bylo dost, stačilo. „No..." poškrabal se na zátylku Minie. „Napadlo mě, jestli... nechcete u mě přespat? Respektive, udělat si u mě takovou mini party s trochou Soju nebo vína?! Ségra není doma a rodiče spí jako zabití, takže by jim to nevadilo."

„Řekni rovnou, že se potřebuješ ožrat." ušklíbl se miláček, jen já jsem přemýšlel, jestli je to doopravdy dobrý nápad. Nevzpomínal jsem si, jestli jsem někdy viděl Min-Hyunieho opilého, za to opilý miláček se mi vybavil hned, stejně jako se mi vybavila má vlastní opilost... bože. „No tak, o čem přemýšlíš, Ki?" šťouchl do mě Minie. „Řekni, kdy jsme se my tři spolu jen maličko opili, he? Vždyť se nemíním ztřískat jako nějaké prase, chci se jen krapet uvolnit se svými přáteli, pobavit se a ano, přiznávám, i s tím alkoholem... je to moc velký problém?" „Ne, není!" vyhrkl jsem už bez váhání. Když mi to podal takto, nebylo už co řešit.

Jong-Hyun

Minův návrh mi přišel víc než jen skvělý. Byl jsem si jistý, že je rozhodně lepší, než kdybychom měli pořád dokola rozebírat něco, co stejně teď a tady nevyřešíme, zvlášť když bylo dost jasné, že je opravdu rozhodnutý svůj vztah ukončit. No a, pokud by byla nějaká malá naděje na jiný konec, stejně to záleží na něm a na Ah-Young, já a Ki s tím nic nenaděláme, ať už si o tom myslíme cokoli. Věděl jsem až moc dobře, že Ki podobné řešení vztahových krizí neschvaluje, ale nic nenamítal a já jsem v zásadě nebyl proti.

Ne že by mi nebylo vůbec líto, že to těm dvěma neklape tak, jak se celou dobu zdálo, nebo... a to spíš... že se mezi nimi všechno pokazilo, ale když už se stalo, nejspíš je na čase, aby šel každý svou cestou, nemohl bych tvrdit opak. Stejně tak bych nemohl nesouhlasit s Minieho nápadem, že si dáme trochu toho alkoholu na uvolnění. Vždyť, kdy naposledy jsme si spolu trochu zařádili jen my tři? Bože... bylo to nejspíš tak moc dávno, že si má hlava nedokázala s jistotou vzpomenout. Bylo na čase to napravit a taky to chtělo řádně uvolnit mého miláčka, který se tak dlouho snažil neplakat a přesto to nezvládl. Bylo na čase se pouze bavit, jako za starých dobrých časů, kdy jsme my tři byli nerozluční.

S Min-Kim jsme ještě zaběhli k němu domů, abychom mohli říct jeho mámě, že přespíme u Mina a ona s tím naštěstí neměla problém. Bleskově jsme se převlékli a hned na to jsme spěchali zpět do domu za našim best friendem, který už byl taky narvaný v pohodlnějších hadrech s tím, že je všechno v cajku a nachystané na naši mini party ve třech. Nešli jsme však do jeho pokoje, namísto toho jsme zapadli v obývacím pokoji.

Byl jsem happy, že se Ki dokázal uvolnit a smát se, dokonce neměl problém dát si víc než jednu lahvičku Soju... ochucené i neochucené, ale nejvíc mu chutnalo jahodové (já jsem to neřešil, pil jsem úplně všechno)... a stejně tak se uvolnil Minie. Jakoby jsme před tím neřešili jeho trable s Ah, byl úplně v pohodě... vysmátý a opilý, podobně jako já a Ki.

Poslouchali jsme muziku, pili jsme, řešili jsme jen a pouze kravinky... jakou písničku pustit, abychom si na ni mohli vyzkoušet nějakou tu choreografii nebo třeba jestli k Soju přidat víno nebo ne... a smáli se, jako bychom byli sami jak v tomto domě, tak v celé ulici. Byla tu super party, krásně jsme se uvolnili a taky jsme si zařádili. Netuším, kdy jsme všichni tři vytuhli, ale mám pocit, že nejspíš až ráno.

Min-Ki

„Vstávejte, darebáci!" ozval se nejen hlasitý, navíc hodně naštvaný ženský hlas. S úlekem jsem otevřel oči, abych hned na to mohl zjistit, že jsem usnul na podlaze a že mě bolí nejen hlava, ale vlastně celý člověk. „No tak, vstávat, bando!" nadávala Minieho máma, jak mi došlo hned na to, zatím co se Hyunie s Miniem, kteří se pohodlně váleli na křesle, teprve probírali. „Pro... promiň..." vydechl jsem provinile s tváří rudou studem, že nás takhle našla, zatím co jsem se zvedal na zdřevěnělé nohy. Propadal jsem se pod zem hanbou a kluci, kteří už byli naprosto probraní, na tom nebyli o moc líp než já.

„Mine, myslela jsem si, že jsi už dospělý." peskovala svého syna paní Hwang. „Co jste to tady v noci probůh prováděli? Byl to neskutečný kravál!" „Ty... ty jsi nespala, mami?" vydechl provinile Minie. „Omlouvám se, ale... proč jsi teda nepřišla a něco nám neřekla?" „No..." pousmála se. „Nechtěla jsem vám kazit zábavu a taky se mi nechtělo vylézat z postele, ještě když táta spal jako zabitý." přiznala. „Nakonec jsem taky usnula, jen jsem si nemyslela, že vás tři najdu spát na zemi..." poukázala na mou maličkost. „Jste normální?"

Zmínila kupodivu nás tři, přestože jsem na zemi spal jen já, ti dva si pro sebe přece ukradli křeslo... Hyunie mě nechal spát na zemi, ach jo... a já jsem zrudl ještě víc s touhou do té podlahy se propadnout. Takový trapas, ach jo a ještě stokrát ach jo. Zaznamenal jsem miláčkův omluvný úsměv, který mi věnoval, jinak raději mlčel a tvářil se, že tam není. „Je to má chyba, nějak se mi to vymknulo z rukou, promiň, mami." kál se Minie. „Sorry, kluci." hodil stejně kajícný pohled na nás dva.

„Ne, není to tvá chyba." špitl jsem. „Pili jsme stejně jako ty, můžeme za to taky... Moc se omlouvám, teto..." obrátil jsem se na Minieho mámu. „už se to nebude opakovat, promiň." Taky Hyunie se kajícně omluvil stejně, jako se ještě jednou omluvil Minie a na její tváři se konečně objevil úsměv. „Jste paka, kluci, ale budiž vám odpuštěno." řekla už jen mile. „Teď se mazejte třeba osprchovat, případně převléknout a ty, Min-Ki..." věnovala mi speciální úsměv. „tady zůstaneš na oběd a tvůj přítel Jong-Hyun taky, je vám to oběma jasné?" mrkla i na něho.

„Jo, a nezapomeňte vyvětrat ten smrad!" dodala už na odchodu z pokoje, aniž by čekala na naše vyjádření ohledně nabídnutého oběda. Stejně bychom s Hyuniem nebyli proti, zvlášť když díky tomu můžeme zůstat s Miniem o trochu dýl a to i navzdory faktu, že bych nejraději utekl, jen abych se nemusel tak moc stydět. Byla to nakonec fajn noc, zvlášť když jsme se všichni tři uvolnili, nemluvili jsme o Ah a rozchodu, jen jsme se bavili, až na to, že tohle probuzení fajn nebylo ani trochu.

„Jak je ti, lásko?" strachoval se okamžitě miláček, hned jak paní Hwang odešla. „Vážně jsi spal na zemi?" sjel mě pohledem, jako by snad hledal nějaké důsledky takto nepohodlného spaní. „Vážně jsem spal na zemi." povzdechl jsem si. Pořád jsem se cítil rozlámaně, to se díky jeho upřímné starosti nezměnilo, bohužel. „To mě moc mrzí, zlato." posmutněl ještě víc. „Hmmm..." ještě jednou jsem si mírně zmučeně povzdechl, zatím co nás Minie mlčky sledoval... taky on se tvářil provinile.

„No..." přesto jsem se hned na to pousmál, jak nejshovívavěji dokážu. „Když mi pak uděláš tu svou úžasnou masáž, Hyunie, třeba ti odpustím, že jsi mě nechal trpět na zemi, zatím co ty sis hověl v křesle." „Udělám ti kompletní masáž, přísahám!" vyhrkl nadšeně miláček, na což se Minie pobaveně zasmál, jen já jsem se rozpačitě začervenal, když mi došlo, jakou masáž to moje telátko zřejmě myslí... kompletní masáž i s milováním.

„Nechci vám kazit vaše intimnosti, zlatíčka." pokračoval Minie, čímž mě jen ujistil, že ho napadlo to stejné co mě. „ale počkejte s tím raději až po obědě, který bude už za chvíli, protože se blíží poledne a pokud možno se masážím všeho druhu věnujte až u vás doma v soukromí, už kvůli mé mámě." dodal s pobaveným smíchem. Já jsem netušil, jestli ho mám okamžitě praštit, smát se spolu s ním nebo raději brečet a to nejen kvůli jeho menšímu vyrypování, ale hlavně kvůli zjištění, že se doopravdy blíží poledne, což jen potvrdil budík, který si poklidně tikal na menším stolečku. Doufal jsem, že snad máma počítá s tím, že se u Minieho zdržíme... určitě jo.

Jong-Hyun

Bože zachraň mě... musím přiznat, že jsem se po našem nočním řádění necítil moc dobře. Jediným štěstím bylo, že se mi nechtělo zvracet, protože jsme pili jen Soju, víno jsme vůbec neotevřeli. Dalším štěstím bylo i to, že jsme nakonec neměli velký malér a to zřejmě i díky faktu, že jsme všechny lahvičky zcela nečekaně, za to dost uvědoměle skládali bokem na komodu, neválely se po stole ani na podlaze a paní Hwang si jich zřejmě nevšimla. Zjištění, že Ki spal na zemi se mi však vůbec ale vůbec nelíbilo. Mrzelo mě, že jsem si své zlatíčko nedokázal pořádně pohlídat. Vůbec jsem nechápal, jak je možné, že neusnul v mé náruči, jak se něco takového mohlo stát?

Štěstím taky bylo, že se na mě miláček vůbec nezlobil... samozřejmě jsem mínil dodržet svůj slib a krásně ho namasírovat... a stejně tak se nezlobil na Minieho. No a, v neposlední řadě pak bylo štěstí, že paní Hwang nechystala oběd hned, ale počkala, až se osprchujeme... hadry na převlečení jsme si bohužel nevzali, v tom spěchu jsme na to večer oba zapomněli... a taky nám dala prášek na bolavou hlavu, který jsme potřebovali všichni tři. Oběd nám pak nachystala v zahradě, kde úžasně prostřela stůl, až na to, že nám naložila tolik jídla, že by z toho jeden praskl.

„Děkuji moc, kluci." vydechl Minie, když jsme už seděli za tím prostřeným stolem. Minova máma prohlásila, že se prý s manželem nají v domě, což nám samozřejmě nevadilo. „Moc si vážím nejen toho, že jste se mnou pařili celou noc, ale taky toho, že jste u nás zůstali na oběd." dodal pokorně, jako by snad musel něco takového říkat, tele jedno. „Minie!" vyhrkl jsem s oprávněným rozhořčením v hlase. „Chceš mě snad nasrat?" „Já?" pousmál se. „Ne?!" „Tak neříkej kraviny, jasné?" upozornil jsem ho přísně, i když mi koutky cukaly nahoru, Ki se jen mlčky usmíval. „Tohle všechno je přece samozřejmost, není proto důvod nám děkovat a ještě dělat vědu z něčeho, co je mezi přáteli normální, nemyslíš?"

„Máš pravdu, Hyunie." uculil se přistiženě Minie. „Já jen... už je to vážně dlouho, co jsme spolu něco takto podnikli, chybělo mi to, a proto si toho moc vážím, víte?" pousmál se na mě a hned na to taky na miláčka. „Ale ok, už nebudu děkovat." dodal rychle, jen abych mu snad znovu nenadal, že ani tak nám nemá co děkovat. „Taky jsem moc rád, že jsme byli spolu." vydechl mírně rozechvěle Ki. „Mrzí mě, že na sebe máme tak málo času, chtělo by to..." Nestihl to však dopovědět, protože k nám běžela paní Hwang. „Tak jak vám chutná, kluci?" zajímala se, zatím co my tři jsme se na ni s úsměvem podívali. „Chutná... ten čaj je výborný!" hlásil jí s pořád stejně zářivým úsměvem můj miláček, i když se ho ptala na jídlo, ne na čaj.

„Tak to jsem moc ráda." uculila se. „Ale jez, Min-Ki, čaj ti jako oběd rozhodně nestačí!" zpražila hned na to mé telátko zcela vážně... opravdu moc nejedl, spíš jen pil a jí to kupodivu neuniklo. Já jsem ho nemínil do jídla nutit, sám jsem spíš zobal, než pořádně jedl, i když to jídlo vypadalo mega moc lahodně a stejně tak lahodně chutnalo a jinak na tom nebyl ani Min-Hyun. „No, ale nejdu na kontrolu." pokračovala paní Hwang hned na to. „Čí je tohle mobil?" zajímala se, zatím co nám ukazovala můj iPhone a já jsem si až teď uvědomil, že ho nemám v kapse.

Vůbec jsem netušil, kdy jsem ho vytáhl z kapsy a kam jsem ho vlastně položil. „Někdo před chvílí volal, proto jsem za vámi přišla, tak si vyřiď hovor, Hyune..." pousmála se, když zjistila, že je mobil můj. „ale jezte, později si vážně zkontroluju, že tady nic nezbylo!" pohrozila nám všem. To už jsem si přebíral svůj mobilní poklad, ona nás ještě jednou upozornila, že musíme jíst a já jsem okamžik na to zjistil, že mi volala Su-Hee, což jsem hned oznámil miláčkovi, navíc jsem jí okamžitě volal zpět. Hee mi úplně vypadla z hlavy, jenže teď mě zajímalo, co asi chtěla. Je už s Kangem na cestě domů, nebo jsou stále v Busanu?

Na přání Min-Kiho jsem dal mobil na hlasitý odposlech. „Konečně ses mi ozval, bráško." zahalekala radostně, jakmile můj hovor přijala. „Volala jsem ti už dřív, ale ty jsi ještě spal, že jsem se ti nemohla dovolat?" „Nooo... já..." vydechl jsem rozpačitě. Sám jsem netušil, jak je možné, že nevím o jejích pokusech se mi dovolat. Kde jsem byl já a kde byl můj mobil, když mi volala? Kdy mi vlastně poprvé volala? „To je fuk." smála se. „Chtěla jsem ti jen říct, že jsme už na cestě do Kangnungu." pokračovala už vážnějším tónem. „V Busanu to bylo skvělé, rádi bychom tady ještě zůstali s tebou a taky s tvým zlatíčkem Min-Kim, jenže už zítra ráno jdeme do divadla, sezóna brzy začne, víš?"

„Hmmm..." povzdechl si smutně Ki. „To je škoda, že už vám končí divadelní prázdniny... vážně je smutné, že jste tady nemohli zůstat dýl. Chtěl bych ještě být s tebou i s Kangem." „Ahoj, Min-Ki, zlatíčko!" vypískla láskyplně ségra, což mě mega moc potěšilo. Věnoval jsem svému... kvůli Hee už zase smutnému... miláčkovi nejen vřelý úsměv, ale taky podobně vřelý polibek na rty, seděl samozřejmě vedle mě. „Nesmutni, příště si třeba naplánujeme společnou dovolenou a bude to moc super!" uklidňovala ho. Já jsem s jejím návrhem s nemalou radostí souhlasil a on souhlasil ještě nadšeněji než já.

„No, ale proč volám..." culila se Hee, poznal jsem to podle hlasu, i když nebyla na kameře. „Chtěla jsem vám totiž říct, že pokaždé, když nám s Kangem vyjde čas, chceme se stavit v nemocnici za Young-Minem, abyste si mohli v klidu užít zbytek prázdnin a pak studovat, tancovat... studovat a zase tancovat v nudném Seoulu..." zasmála se. „aniž byste si museli dělat starosti o kamaráda a jak na tom asi je. Domluvíme s Bo-Hyunem, aby nás za ním pustili, a z každé návštěvy u něho vám potom podáme hlášení, bude to tak v pořádku?" „Ty... ty bys to pro nás udělala?" vydechl dojatě Ki, zatím co nás Minie se zaujetím poslouchal, aniž by se do rozhovoru jakkoli zapojil. „Vážně?" popotáhl.

„Vážně, Ki... opravdu vážně!" znovu se smála ségra, na což jí naprosto upřímně nepoděkoval jen miláček, ale taky já. „No... vlastně, asi za ním půjdeme už zítra." navázala na své předchozí oznámení Su-Hee, hned potom, co nás ujistila, že jí nemáme proč děkovat. „Což mi připomíná... má tam všechno, co potřebuje? Nic nechtěl nebo jste na to vy dva zapomněli?" „No, ehm..." zarazil jsem se. „Co třeba?" „Třeba kartáček na zuby?" odtušila s jasnou frustrací v hlase... úplně jsem viděl, jak protočila očima... aby mohla pokračovat ve výčtu možných Young-Minových potřeb. „Nebo třeba ručník... pyžamo?" „Minie neřekl, že by od nás něco potřeboval přinést." kuňkl ještě víc než já zaražený miláček.

„Nevím o tom, že by něco potřeboval." přiznal jsem i já. Vážně jsem o ničem nevěděl, až na to, že jsem netušil, jestli to bylo tím, že jsem se Minieho nezeptal nebo tím, že vůbec nic nepotřeboval. „Bože, je vidět, že jste pouzí chlapi." konstatovala nejen pobaveně, ale současně taky mírně rozladěně Hee. „Netuším, jak spolu vy dva dokážete efektivně fungovat, když vám chybí praktické ženské vedení... fakt to nechápu." dodala se smíchem, zřejmě jako nějaký podle ní povedený vtip... fakt sranda, haha.

„Ale nevadí." dodala rychle a to dřív, než jsem stihl vyplivnout nějakou kousavou poznámku o tom, že ani ženy nejsou dokonalé. „Zjistím, jestli Min něco nepotřebuje, a kdyby snad jo, vezmu mu to tam." „Jsi moc hodná, Hee." znovu kuňkl totálně zahanbený Min-Ki, který se zřejmě rozhodl ségřiny nejapné poznámky ohledně naší chlapské neschopnosti úplně ignorovat, jen své zahanbení bohužel ne. „Určitě budu klidnější, když za Miniem s Kangem zajdeš a rozhodně ho od nás moc pozdravuj, ano? Moc ti děkuji, že se tak staráš, jsi vážně mega velké zlatíčko!"

„Tak už neděkuj, ano?" odtušila Hee. „No a já se loučím, protože rušíme mé zlato při řízení a jemu už zase blbne navigace, takže je z toho na nervy..." „Já jsem úplně klidný!" ozval se rozhozeně Kang. „Jsem naprosto klidný, jen ten krám asi brzy rozbiju, to je celé." „Klid, zlato." klidnila ho ségra. „Tak ahoj, bráško... ahoj, Ki... ještě si zavoláme, pa." Hned na to hovor ukončila. „Su-Hee je vážně zlatíčko." vydechl pořád mega moc dojatý Ki, na což jsem zvědavému Min-Hyunovi vysvětlil nejen to, že moje ségra byla tady v Busanu, ale hlavně kdo to vlastně je Young-Min a proč za ním Hee půjde do nemocnice.

Jen ve zkratce jsem kamarádovi vylíčil jeho pokus o sebevraždu, což byl taky jediný důvod našeho zdržení v Kangnungu. O Bo-Ra a její nenávisti jsem se raději nezmiňoval, stejně jako jsem nemínil vytahovat na světlo fakt, že jsem se s Young-Minem málem vyspal ani další fakt, který jsme mu s miláčkem zamlčeli, a tím byla právě Bo-Ra a její nenávist, což byl vlastně důvod, proč jsme s Min-Kim do Kangnungu odjeli. Nebylo třeba o tom mluvit, ještě když Minie o ničem z toho nevěděl a já... stejně jako Ki... jsem si nepřál, aby se dozvěděl o naší krizi a našem následném usmíření, protože proč by se to měl dozvědět až teď, když jsme mu před tím nic neřekli, že? Navíc má své vlastní starosti s Ah, nemusí se pozpátku rozčilovat kvůli nám dvěma.

Nezamlčel jsem mu však, že se můj kamarád v Kangnungu pokusil zabít kvůli své rodině, protože to je přece pravda, no ne? Taky jsem mu popsal naše návštěvy v nemocnici a seznámení s Woojinem. „A já jsem si myslel, že jste se tam jeli pouze bavit." povzdechl si Minie, který mě celou dobu mlčky poslouchal... Min-Ki mě taky nijak nedoplňoval, ani nepřerušoval. „Takže ten Young-Min svůj pokus o sebevraždu přežil a je na tom už mnohem líp, je to tak?" ujišťoval se hned na to. „Je na tom mnohem líp." odpověděl mu Ki s nadějí. „Teda... když jsme za ním byli v pátek, dokázal se i usmát, tak snad bude v pořádku a už se nikdy nepokusí zabít."

„Věřím, že to už neudělá." pousmál se Minie. „Podle všeho... co jsem teď slyšel..." mírně se zamyslel. „mám pocit, že ten kluk nechtěl doopravdy umřít, spíš to od něho byl takový zoufalý výkřik do tmy... něco jako volání o pomoc s touhou, aby se v jeho životě něco změnilo, jen to nedokázal změnit on sám, potřeboval nutný zásah zvenčí a toho přece docílil, ne?" „Myslíš, že věděl, že ho najdeme?" zajímal jsem se. „Jak si mohl být tak jistý? Vždyť mohl umřít."

„No... vědomě se zřejmě rozhodl, že umře..." povzdechl si Minie. „ale podvědomě zřejmě toužil po záchraně a po pozitivní změně jeho života, jinak by přece nestačilo tak málo, aby se cítil psychicky líp, nemyslíte? Jsem si jistý, že čekal na jakékoli přátelské gesto, na pocit, že na něm někomu záleží a nenechá ho v tom všem samotného, což dostal, protože měl vás dva..." „A taky Woojina." doplnil ho pohotově Ki. „A taky Woojina." uculil se Minie. „Vzpamatoval se takto rychle, navíc souhlasil s léčbou a s hospitalizací, což jen potvrzuje mou domněnku, že před tím šlo o podvědomou touhu po změně, ne o smrt jako takovou, i když hodně riskoval... ale jemu v tu chvíli bylo nejspíš jedno, kdyby doopravdy umřel... až později v nemocnici si to vědomě rozmyslel."

„Vážně nechceš jít na Harvard?" zhodnotil jsem jeho proslov, který mi totálně a naprosto dával smysl. „Nevím a už dost o Harvardu a nechci dnes mluvit ani o Ah-Young, jasné?" odpověděl rázně a tím zarazil mě a případně taky Min-Kiho, kdyby chtěl cokoli namítat. „Ale na tvé případné plány se zeptat můžu?" špitl Ki. „Už víš, co budeš dělat, pokud nenastoupíš na Harvard?" Úplně změnil téma, ale tohle mi nevadilo. Ohledně Young-Mina bylo všechno v pořádku, Min-Hyun nám oběma nejspíš pomohl odhalit kamarádovy pocity a podvědomé touhy, takže už nebyl důvod pořád ho řešit... teda pro teď... navíc mě taky dost zajímalo, co chce Min-Hyun dělat dál, pokud teda zůstane v Koreji.

„Ještě nevím..." pokrčil rameny Minie. „Možná... možná se prostě sbalím a na nějaký čas odjedu do Japonska, respektive do Osaky, kde mají skvělý taneční soubor, navíc já Osaku a Japonsko obecně miluju, jak víte..." pousmál se. Já a Ki jsme se taky uculili, protože ano, o jeho lásce k této zemi a taky přímo k Osace rozhodně víme. „Mám pořád Omamori, které jste mi z tama přivezli... pěkně uschované, aby se mi neztratilo..." usmíval se, na což se jeho tvář na okamžik zachmuřila... nejspíš si vzpomněl na svou nehodu, když jsme byli s Ki v Osace poprvé a on pak v nemocnici poznal Ah-Young (vlastně je víc než jen smutné, že se ti dva po tak dlouhé době rozchází)... ale hned na to se znovu uculil.

„Vážně nevím." znovu pokrčil rameny. „Ještě mám přece dost času, abych své plány pořádně zvážil... navíc pořád čekám na výsledky ohledně harvardského stipendia, takže tak." „Takže na Harvard přece jen nastoupíš, kdyby..." začal Ki, ale Min-Hyun mu položil prst na rty. „Už se na nic neptej, Ki, raději jez nebo nás máma všechny zbije... já sám tohle všechno přece nesním!" pokynul frustrovaně na hromadu jídla, na což se rádoby vesele uculil. Než však stihl miláček cokoli odpovědět, začal pro změnu zvonit jeho mobil, tentokrát v jeho kapse. Zjevně svůj mobil... na rozdíl ode mě... jen tak někde nepohodil.

„To je Tenie." vydechl miláček udiveně, jakmile zjistil, kdo se mu to snaží dovolat. „Tak to zvedni." pobídl jsem ho, i když jsem vůbec nemusel. „Ahoj, Tenie." pousmál se Ki, hned jak jeho hovor přijal. Taky to dal na hlasitý odposlech, abychom s Miniem nemuseli jen sedět a netušit, o čem ti dva mluví. Vždyť šlo o našeho společného kamaráda, nebyl proto důvod dělat nějaké tajnosti a já, stejně jako Min-Ki, jsem si byl jistý, že Teniemu nebude vadit, že ho slyším já a taky Minie. „Ahoj, Ki." odpověděl Tenie. „Já jen... už jste s Hyunem v Seoulu? Řekni, prosím, že jo."

„No... nejsme." odtušil zaraženě Ki. „Jsme pořád v Busanu... Min-Hyun tě pozdravuje." dodal rychle, když Minie zašeptal, že ho má pozdravovat. „Oh, tak ho taky pozdravuj, ano?" povzdechl si evidentně rozhozený Ten. „A kdy se vrátíte do Seoulu, Ki? Já jen... asi bychom si měli jít zapsat předměty přímo na fakultě, je to lepší než si je zapisovat online a..." „Co se děje, Tenie?" přerušil jeho řeči miláček, přestože jeho poznámka o zápisu nebyla až tak mimo mísu. Jenže Min-Kiho zjevně napadlo, že o školu Tenovi vůbec nejde, což mě napadlo taky. Kdyby totiž šlo jen o školu, nebyl by takto rozhozený, což byl a nijak se mu to nepodařilo skrýt.

„Noooo..." povzdechl si nervózně tázaný. „Je mi trapné ti to říkat, já jen... nevím, co mám dělat a nemůžu jít domů..." mlel nejen rozhozeně, navíc taky hodně zmateně. „Kde máš proboha Taeyonga a proč nemůžeš jít domů?" ozval jsem se i já, aniž bych ho nechal ty zmatky dokončit. „Tae odjel s rodiči na krátkou dovolenou." popotáhl Tenie. „Vrátí se mi až v úterý a... já jsem utekl z bytu a kdybych teď šel zpátky domů, asi bych musel někoho zabít... minimálně Kuna... tak nevadí, že jste v Busanu, já si asi nějak poradím... to nevadí..." znovu popotáhl. „Tenie." povzdechl si zkroušeně Ki. „Nevím, co ti Kun provedl, ale podle tvých narážek... ty se nevrátíš do bytu ani na noc, je to tak?"

„Nevím." kuňkl Tenie. „Asi ne." „O co sakra jde?" vyzvídal jsem. „Proč by ses nemohl vrátit do bytu?" „Protože je tam on!" vyhrkl Tenie. „Ale nechci o tom mluvit po telefonu, neřeš to, Hyune... já si nějak poradím... tak ahoj, promiňte, že jsem rušil." S tím ukončil hovor. „Já se z toho Tena asi picnu." zamračil jsem se, zatím co se Ki tvářil ustaraně a Minie zřejmě netušil, co si má o kamarádovi a jeho zvláštní situaci myslet, stejně jako jsem to netušil já. „Jaký on?" nechápal miláček, který se nepřestával tvářit ustaraně. „Koho Tenie myslel?"

„Že by třeba myslel Winwina?" nadhodil jsem. „Neee." zhodnotil jsem to hned jako naprostý omyl a totální blbost. „Proč by měl Kun tahat do jejich bytu zrovna Winwina a proč by kvůli němu Ten takto vyšiloval, když už je ohledně něho dávno v klidu... to je přece naprostá kravina." „Taky si myslím." povzdechl si miláček. „Tak... co budeme dělat, Hyunie?" podíval se na mě a hned na to taky na Minieho, nejspíš, abychom mu oba nějak poradili, jak se zachovat, přestože na něm bylo vidět, že i bez naší rady má touhu zavolat si taxi, odjet do Seoulu a zachránit tam Tenieho před tajemným „on", ať už je to kdokoli.

„Proč zrovna teď musel Taeyong odjet a proč zrovna teď je u Kuna nějaký on?" smutnil Ki. „Nechce se mi ještě vracet do Seoulu, když jsme teprve před včerejšky přijeli do Busanu, chci být ještě tady s Min-Hyuniem... tak málo se spolu vídáme, to není fér, ach jo." naříkal, přestože už v duchu balil kufr a odjížděl za kamarádem do Seoulu... znám ho až moc dobře. „Zlato." vydechl Minie, na což začal znovu vyzvánět Min-Kiho mobil. „Tenie?" pousmál jsem se. „Ne..." podíval se na mě vykuleně miláček. „To je Tae-Hyung!"

Min-Ki

Netušil jsem, co se Teniemu děje a kdo takto moc a zásadně narušil jeho klid, věděl jsem však dost jistě, že ho nemíním nechat někde na ulici, když s ním není Taeyong a on se nechce vrátit domů a z pochopitelných důvodů nemůže jít k Taeho rodičům. Doufal jsem však, že mi Hyunie nebo Min-Hyunie řeknou, že nemusím odjíždět do Seoulu a kamaráda zachraňovat, že si určitě nějak poradí on sám. Může jít třeba na hotel nebo já nevím, až na to, že jsem neměl pocit, že by měl zůstat sám, protože zněl, jako by byl dost mimo, ach jo.

Jenže, dřív, než mi stihl Minie něco říct, teda kromě toho, že mě oslovil „zlato", a dřív než se stihl vyjádřit Hyunie, ozval se můj krám podruhé. „To je Tae-Hyung!" nepřestával jsem vykuleně civět na svého miláčka, který si myslel, že mi znovu volá Tenie. Byl jsem mega moc překvapený, že mi Tae volá, protože mi běžně nevolává, navíc jsem s ním hodně dlouho nemluvil, respektive naposledy to bylo, po miláčkově návratu z Kangnungu, pak už ne. Netušil jsem, jestli teď jde o jeho plány, které zmínil Min-Ho a netušil jsem, proč by mi kvůli tomu měl volat už dnes. Bože... co když se v Seoulu zase něco stalo?

„Ty to nezvedneš?" podivil se Minie, na což Hyunie vzal můj mobil a sám hovor přijal. „Tae?!" špitl jsem, když hned na to mobil skončil zpět v mé ruce. „Děje se něco?" „Ahoj, Min-Ki." ozval se Taeho smyslně hlubší hlas, který na mě pořád do jisté míry působí, a to i přesto, že už k němu necítím stejné okouzlení jako kdysi. „No... nic se neděje, neboj se." uklidňoval mě. „Nebo děje, ale nemyslím si, že by se dělo něco zlého." „Aha?!" vydechl jsem s nemalou úlevou. Fakt jsem se lekl, že od něho přijde nějaká jobovka, byl jsem proto víc než jen rád, že se u nich neděje nic zlého. O co teda jde?

„Chtěl jsem se tě jen zeptat... ještě nejsi zpátky v Seoulu, že?" pokračoval Tae-Hyung. „Byl jsem dnes u vás a nikdo tam nebyl." „Ještě pořád jsme v Busanu." povzdechl jsem si. „Co potřebuješ, Tae?" „No, jde o to, že bych s tebou potřeboval něco probrat, ale tak, aby o tom Jung-Kookie nevěděl, chápeš?" odpověděl, na což jsem mu řekl, že nechápu. „Vysvětlím ti to, až se vrátíš, ano?" vydechl nervózně. „Je to opravdu moc tajné, miláček o ničem neví a tak to taky musí zůstat. Abys chápal, jsme teď s Kookiem a Yeontanem venku a on neví, že ti právě teď volám... zrovna pobíhá s pejskem a nevšímá si mě... a já nechci, aby to věděl, nemůžu ti proto zrovna teď nic vysvětlovat." mlel.

„Máš v plánu přijet brzy?" ptal se ještě nervózněji. „Kdy bys potřeboval, abych přijel?" špitl jsem. „Dnes?!" nadhodil si klidně, darebák. „Vážně, je to důležité, Min-Ki." zapřísahal mě. „Přijedeš ještě dnes... třeba večer? Už jen kvůli Jung-Kookiemu, prosím." naléhal. „Dobře, přijedu." přikývl jsem, protože co jiného mi zbývalo, když se takto podle ohání mým bráškou?! Netušil jsem sice, proč musí dělat nějaké tajnosti, netušil jsem ani, jestli jde o mnou předpokládanou narozeninovou oslavu, ale ať už šlo o cokoli, cítil jsem, že bych měl Taeho poslechnout a do Seoulu doopravdy odjet ještě dnes.

Vlastně, už nebylo vůbec nic, co bych musel ohledně návratu do Seoulu řešit, zvlášť když jsem si znovu uvědomil, že nás dva potřebuje taky Tenie, ach jo. „Super!" zajásal Tae. „Tak až budeš doma, prozvoň mě a já se k vám tajně stavím, můžu?" „Můžeš." přikývl jsem, na což se Tae-Hyung s upřímným „děkuji" rozloučil. „Takže jdeme balit, co?" pousmál se na mě Hyunie. „Hmmm..." přikývl jsem s lítostivým pohledem na Minieho. „Však se ještě uvidíme." konejšil mě Minie, jakmile zaznamenal můj pohled. „Vždyť se uvidíme taky v Seoulu, určitě si na vás dva udělám čas." „Než odjedeš na Harvard nebo do Japonska, že?" špitl jsem smutně.

„Nebo třeba vůbec nikam neodjedu... netrap se tím, prosím." odtušil, na což mě něžně objal. „Jeď dnes do Seoulu, Ki... a buď v pohodě, ano? Uděláme si tam třeba další party i s klukama, až budu vědět výsledky, které mi pošlou písemně právě sem, proto tady ještě zůstanu, ale... vynahradíme si čas, který už tady nebudeš, jen si to vynahradíme až v Seoulu... bude to fajn." „Slibuješ?" popotáhl jsem. „Slibuju!" přikývl.

Byl už čas se loučit, ach jo. Věděl jsem totiž, že jestli nechceme s miláčkem přijet do Seoulu až pozdě v noci, musíme sebou pořádně hodit. Nechtělo se mi s Miniem loučit, jenže současně jsem se už viděl v Seoulu. Musel jsem se přece postarat o Tenieho a taky zjistit, co má doopravdy Tae-Hyung v plánu. Ach jo... už abychom byli tam.