Min-Ki

Nelíbila se mi místnost, ve které by měl být Young-Min zavřený, ani trochu se mi nelíbila. Zatím co jsem se rozechvěle rozhlížel po tomto až sterilním, navíc vězení připomínajícím pokoji, matně jsem si vybavil úplně jiný pokoj... taky na psychiatrickém oddělení, až na to že v Seoulu... a to ten, ve kterém jsem svého času navštěvoval Jung-Kookieho. Byl jsem si naprosto jistý, že Kookie rozhodně neměl mříže v oknech... myslím, že byla nerozbitná a otevírala se na klíč... a celkově to tam u něho působilo mnohem útulněji než tady.

Zdálo se mi, že je mezi oběma pokoji mega velký rozdíl... naštěstí pro mého brášku... jenže tohle uvědomění si mě právě teď ani trochu neuklidnilo, spíš naopak, sevřelo mé srdce nemalou úzkostí. Bože... copak by se tady mohl Minie cítit dobře? Copak by se zrovna tady mohl nějakým způsobem psychicky srovnat? Pokud má... nedej Bože... podobné pocity jako právě teď já, pokud má dojem, že je tady víc vězeň než pacient, kterému chce někdo pomoct, nebude spíš toužit po smrti, než aby se třeba usilovně pokoušel nějak se vnitřně srovnat?! Bože...

Ani Hyuniemu, jehož ruku jsem sevřel o poznání víc, se tam zjevně nelíbilo. Rozhlížel se totiž po místnosti s podobným výrazem jako já. Ani on očividně netušil kde vlastně je Young-Min... zdálo se, že pokoj je prázdný... dokud jsme hned na to... k našemu velkému překvapení... nezjistili, že se ten kluk celou dobu schovává za dlouhým sněhově bílým závěsem, který jako jediný tento dost odpudivý pokoj přece jen mírně zútulňuje. „Ahoj?!" ozval se totiž potichu právě zpoza toho závěsu.

Měl bych být rád, že se nám ukázal a že ho konečně smíme vidět, jenže pohled do Minieho tváře mě mega moc zabolel. Necítil jsem radost, protože působil dojmem, že je nejen psychicky unavený, ale navíc hodně smutný, ach jo. „Tak jste přišli?" vydechl pořád tak potichu a stejně smutně, jak vypadal, aniž bychom já nebo Hyunie stihli cokoli říct. „Opravdu jste za mnou přišli?" popotáhl a do jeho očí vyhrkly slzy.

„Opravdu?" ujišťoval se, jako by tomu snad nemohl uvěřit. V tom okamžiku i do mých očí vyhrkly slzy a mé srdce se znovu nepříjemně až bolestivě sevřelo. Netušil jsem na co doopravdy myslí, ale v těch pár slovech jsem vnímal především bolest. Neměl jsem vůbec pocit, že bych v jeho hlase zaslechl alespoň náznak nějaké radosti, že jsme za ním přišli, spíš naopak, jako by se mu naše přítomnost tam vůbec nelíbila, což dost potvrzoval jak jeho smutný výraz, tak slzy.

Chtěl jsem však doufat, že se pletu a ve skutečnosti jde o dojetí. Chtěl jsem věřit, že Minie z naší návštěvy má aspoň maličkou radost, pouze nám to nechce dát až tak moc najevo, v opačném případě bych se nejspíš rovnou otočil a z tohoto divného místa utekl, teda... utekl bych, kdyby nás tam Bo-Hyun nezamkl, ach jo. „Přišli jsme za tebou... opravdu." ozval se vedle mě rozechvěle Hyunie. „Chtěl jsi nás vidět... nebo se pletu?"

Já jsem raději mlčel, protože jsem vůbec netušil, co bych měl říct. Tohle setkání mi přišlo nejen podivně rozpačité, ale navíc taky svým způsobem nepříjemné a cítil jsem se ještě hůř, když Minie namísto odpovědi pouze zlehka... až téměř neznatelně... pokrčil rameny. Nic však ke svému neurčitému gestu nedodal, pouze sklonil hlavu, ale mně ani tak neuniklo, že po jeho tváři stekla další várka slz. „Minie..." vydechl v reakci na jeho chování zaraženě miláček. „Chceš snad, abychom odešli? Máme hned teď odejít?"

„Ne... nikam nechoďte." popotáhl Young-Min, aniž by zvedl hlavu. Vůbec se nepokusil znovu s náma navázat oční kontakt, pořád se choulil za závěsem a díval se raději někam na zem. „Neodcházejte... prosím." dodal nejen rozechvěle, ale taky mnohem potišeji než mluvil před tím. Zdálo se mi, jako by se hodně bál nás poprosit, abychom tam zůstali a přesto si nemohl pomoct.

„Však my nikam nejdeme." popotáhl jsem i já, na což jsem pustil miláčkovu ruku a než stačil Hyunie... nebo taky Minie... mrknout, byl jsem u okna, tahal jsem to tele zpoza závěsu, aby hned na to mohl skončit v mém něžně pevném objetí. „Jsme oba tady a vůbec nikam neodcházíme, Minie." konejšil jsem ho lítostivě, zatím co se on ke mně bez sebemenších protestů tulil, navíc už potichu plakal. „Jsme tady, tak prosím neplakej... jsme tady s tebou, tak šššš... neplakej, ano?" šeptal jsem smutně do jeho ucha, zatím co jsem jemně hladil jeho záda, aniž by se mě Minie chystal poslechnout, pořád plakal... nebo a to spíš... plakal ještě víc.

Měl jsem pocit, jako bych konejšil totálně zmatené a mega moc smutné dítě, ach jo. Snažil jsem se zachovat alespoň zdání klidu, jenže Minie... nejvíc jeho psychická bolest právě teď se projevující horkýma slzama, kterýma spolehlivě smáčel mé rameno... mi to bohužel moc neumožňoval. Byl jsem až k prasknutí plný lítosti a taky velkého strachu o něho. Bože... co se s tím klukem děje? Týká se snad jeho aktuální rozpoložení naší dnešní návštěvy nebo to opravdu znamená, že se cítí ještě zoufaleji než před tím jeho nezdařeným pokusem o sebevraždu? Je možné, že vážně lituje, že přežil? Bože...

Byl jsem mega moc vděčný Hyuniemu za to, že se ke mně přidal a že taky on kamaráda objal, jinak bych už brečel stejně zoufale jako ten kluk. Objímali jsme ho oba zároveň a taky miláček se ho pokoušel konejšit milými slovy. Držel jsem se, abych se nerozbrečel nejen kvůli touze konečně Minieho uklidnit, což by mé sesypání nejspíš neumožnilo, ale taky kvůli Hyuniemu. K čemu by bylo, kdybychom tady brečeli oba a miláček by pak musel utěšovat nejen jeho, ale taky mě, že?

Trvalo však dost dlouho, než se Minie dokázal uklidnit aspoň natolik, aby přestal vzlykat, pořád se však ke mně rozechvěle tiskl a já jsem s lítostí vnímal, že mu slzy ještě nedošly. Taky já jsem měl oči plné slz a tvář úplně mokrou, ach jo. Jako první se od kamarádových zad odtáhl Hyunie, aby mohl hned na to jemně chytnout jeho paži a ještě jemněji, i když současně dost účinně, uvolnit mou náruč. „Minie?!" vydechl smutně s pohledem do jeho tváře, zatím co on stál, téměř se chvěl a už zase civěl někam do země. „Vážně tady máme zůstat?" ptal se dál. „Přál sis nás dva vidět nebo je to úplně jinak?"

„Já... nevím." špitl, zatím co se očividně pokoušel znovu se nerozbrečet. „Asi... asi bych byl mnohem raději, kdyby..." zvedl hlavu a smutně se podíval do Hyunieho očí. „kdyby za mnou vůbec nikdo nepřišel, ale... už jste oba tady a já... vážně nechci, abyste odešli." dodal s dalším tichým vzlykem, na což se hned odvrátil. „Vůbec ničemu nerozumím..." povzdechl si zmučeně Hyunie. „ale vážně se neboj, já ani Ki nikam neodejdeme, že?" pousmál se na mě, jako by čekal na mou podporu. „Přesně tak." přikývl jsem.

Nenápadně jsem setřel slzy a taky jsem se pokusil o co nejupřímnější úsměv. Vzal jsem pak Minovu levou ruku... vůbec se nebránil... abych ho mohl odvést k posteli stejně, jak mě skoro pokaždé odváděl ke své posteli Kookie, až na to, že tady „vlastní" postel Minie a ne já. Hyunie ho chytl za druhou ruku a takto jsme se pak všichni tři posadili na již zmiňovanou postel... teda, Hyunie si sedl vedle kamaráda a já jsem po chvíli zvažování zvolil sedění na podlaze, abych na Minieho líp viděl.

Já i miláček jsme se pokoušeli hodit se co nejvíc do klidu a on se zjevně pokoušel o to stejné. „Nevíte náhodou, kdo mě našel?" vydechl po chvíli dalšího až dusivě rozpačitého mlčení, když už konečně dostal pod kontrolu nejen své slzy, ale taky hlas. „Neřekli ti to?" zarazil se po jeho otázce miláček. Taky já jsem nechápal... on snad vůbec netuší, že jsme ho našli zrovna my dva? „Ne." odpověděl. „Ptal ses jich na to?" zajímal jsem se s mega nepříjemným pocitem u srdce.

Nezněl totiž ani trochu nadšeně... ne tak, jak by nejspíš zněl, kdyby chtěl svému zachránci poděkovat. Já i Hyunie jsme se na sebe podívali, v očích stejnou otázku... vážně lituje, že neumřel? Ach jo a ještě milionkrát ach jo. „Neptal." odtušil neurčitým tónem. „Nechci s nimi mluvit." „Proč ne?" vydechl pořád stejně zaraženě Hyunie. „Prostě nechci." povzdechl si. „Měl jsem umřít, ne skončit tady zavřený jako... jako..." nedořekl, nejspíš proto, že ho nenapadlo žádné příhodné srovnání. Jako co? Jako vězeň? Jako zvířátko lapené v kleci?

Do jeho očí znovu vyhrkly slzy, zatím co já s Hyuniem jsme netušili, co mu na tohle říct. „Našli jste mě vy dva, je to tak?" popotáhl. „Proč?" „Co proč?" špitl jsem. „Proč jsme tě nenechali umřít?" doplnil zaraženě mou otázku Hyunie. Nemělo smysl Minieho domněnku zapírat. Neměl jsem pocit, že bychom se měli za jeho záchranu omlouvat, přestože tón jeho hlasu nejspíš zněl vyčítavě... nepředpokládal jsem už, že bude znít vděčně a bylo mi naprosto jasné, že díků se z jeho strany taky nedočkáme, i když o nějaké poděkování nám ani nešlo.

Stejně jako já to zjevně cítil taky miláček, který se na kamaráda po svých slovech nesouhlasně zamračil. „Proč jste šli ke mně do bytu?" upřesnil svou otázku zkroušeně Minie, který už zase civěl někam do země... na mě však ne. „Mohlo mi to vyjít... mohl jsem být konečně mrtvý, kdybyste tam nepřišli." dodal spíš pro sebe než pro nás. „Měli jsme o tebe starost, proto jsme za tebou šli." vydechl jsem s lítostí v hlase. „Chceš nám to snad vyčítat?" ještě víc jsem posmutněl.

„Ne... nechci." špitl s náznakem kajícnosti v hlase. „Kam hlouběji bych musel ještě klesnout... jak moc ubohý bych musel být, abych vám něco takového vyčítal?" znovu popotáhl. „Já... jen jsem ze všeho totálně mimo... nedokážu být vděčný za to, že jsem pořád naživu... alespoň ne teď... ale... rozhodně vám dvěma nemíním nic vyčítat." Na okamžik zvedl hlavu a přes slzy se podíval do očí Hyuniemu a hned na to taky mně, ale pak se zase rychle odvrátil.

„Zatím vám za svou záchranu nedokážu poděkovat... mrzí mě to, omlouvám se." pokračoval s bolestí v hlase. „Zatím se pouze snažím pochopit, proč pořád žiju a proč jste mě našli zrovna vy dva." „Protože tě máme rádi... sakra... tak proto!" vyhrkl rozhozeně miláček, který se očividně pokoušel zuby nehty udržet, aby úplně nevybuchl. „Copak ani trochu nevěříš tomu, že tě máme doopravdy rádi?" pokračoval rozechvěle. „Vážně, Minie? Myslíš si a věříš jen tomu, že jsi nám naprosto volný, že tě máme u prdele a že jsme tě pouze trapně a mega uboze využili kvůli Bo-Ra, je to tak?"

„Kéž by..." špitl ještě potišeji tázaný. „Bylo by to tak lepší." „Bože, Minie... co to... sakra, do prdele... říkáš?" upřímně se děsil Hyunie... stejně jako já. Nechápal jsem... vážně by byl Young-Min rád, kdybychom ho pouze využili? Bože... proč? „Pro koho by to bylo lepší?" naléhal na něho miláček. „Proč by to mělo být lepší?" Opatrně chytl Minovu bradu a jednoduchým pohybem ho donutil, aby se mu podíval do očí.

„Bylo by to lepší, protože bychom pak za tebou ve čtvrtek večer nepřišli do bytu? Bylo by lepší, kdybychom tě tam nenašli a nechali tě umřít... a stejně tak by bylo lepší, kdybychom za tebou nepřišli ani dnes?" pokračoval, zatím co už Minie pouze mlčel. Hyunieho sevření se nijak nebránil a já jsem taky pouze zaraženě civěl. „Měl bys teď radost, kdyby nám na tobě ani trochu nezáleželo? To jako fakt?" pokračoval Hyunie ještě víc rozhozeně... vzhledem k okolnostem pořád ještě relativně klidně... zatím co se naléhavě vpíjel do kamarádových očí.

„Zřejmě jsi nás dva vůbec nechtěl vidět, a přesto jsi nás ještě před chvílí prosil, abychom tady zůstali... Proč... sakra... když přece ani trochu nevěříš, že tě máme rádi? Proč, když bys byl údajně spokojený s tím, že jsme tě pouze využili?" nepřestal se ptát. Ještě pevněji si přidržel Minieho bradu, který tentokrát očividně mínil cuknout, ale díky Hyuniemu se mu to vůbec nepodařilo, tak svůj pokus vzdal. Netušil jsem, jestli je to tím, že se necítí být dost silný nebo je to tím, že už úplně rezignoval, ach jo.

Bylo mi ho moc líto, přesto jsem... stejně jako Hyunie... chtěl vědět, proč říká to, co říká... nechápal jsem ho... a doufal jsem proto, že se od něho něco dozvím a že to třeba pochopím, proto jsem nijak nezasahoval. „Vážně, Minie? Byl bys vážně šťastný, kdybychom se tady ani dnes neukázali... myslíš si to?" dál na něho chrlil otázky miláček. „Proč ses vlastně pokusil zabít? Proč si myslíš, že by bylo lepší, kdybys umřel? Vážně nás tady chceš? Řekni mi pravdu... jak to cítíš ve skutečnosti? Taky se to snažím všechno pochopit, tak prosím... Minie... mluv se mnou, ano? Prosím, vysvětli mi to."

Po Hyunieho posledních otázkách jsem zadržel dech... lekl jsem se, jestli právě teď hodně nepřestřelil... a stejně tak na okamžik zadržel dech Young-Min. „Takže... ty ode mě chceš slyšet pravdu?!" vydechl rezignovaně po opravdu dlouhé chvíli mlčení. To už ho Hyunie samozřejmě nedržel, jen se na něho mega moc smutně díval, stejně jako já. „Jo... chci od tebe slyšet pravdu." přikývl odhodlaně miláček. „Řekneš mi pravdu?" „Pravdu..." opakoval po něm jakoby zamyšleně Minie, zatím co se zadíval někam mimo nás dva, navíc zlehka přiložil prst ke svým rtům, nejspíš jen tak mimoděk jako „pomůcku" při přemýšlení...

Netušil jsem o čem musí tak moc přemýšlet... o tom, jestli nám má něco říct nebo ne?... a stejně tak to asi netušil ani Hyunie, ale už na něho vůbec nenaléhal, jen mlčky vyčkával. „Pravdu..." zašeptal si jen tak pro sebe Minie, na což se znovu podíval do Hyunieho očí. „Tak já ti teda řeknu pravdu." řekl už hlasitěji a hned na to k překvapení nás obou vstal a sevřel ruce v pěst, zatím co se pořád díval na zaraženého miláčka.

„Pravda je taková, že chci umřít, protože můj život stojí za hovno, nemá žádný smysl!" vyhrkl rozhozeně. „Pravda je, že jsem pouze ubohý feťák, který neví co sám se sebou a sprovodit se ze světa je to nejlepší, co můžu udělat!" Prudkým pohybem setřel slzy, které už zase vyhrkly do jeho očí, přestože se právě teď tvářil víc naštvaně než smutně. „Je taky pravda, že jsem nechtěl vůbec nikoho vidět... teda před tím, i když... vlastně ani dnes." pokračoval mírně zmateně dřív, než jsme na jeho předchozí slova stihli jakkoli zareagovat, proto jsme zatím mlčeli a nechali ho, ať nám bez přerušování řekne všechno, co chce.

Byl jsem rád, že se konečně rozmluvil a může tak ze sebe všechno dostat, i když mě jeho slova bolela stejně jako Hyunieho, který měl v očích slzy tak jako já. „Řekl jsem tomu manažerovi, nebo kdo to je, že bych vás chtěl vidět, ale... byl jsem si jistý, že za mnou znovu nepřijdete." pokračoval rozechvěle. „Chtěl jsem věřit, že vám na mě doopravdy nezáleží... že na mě vůbec nikomu nezáleží, protože... protože pak by bylo všechno mnohem jednodušší. Bylo by mnohem snadnější zkusit to znovu a tentokrát pořádně, kdybych věděl, že mě nikdo nemá aspoň trochu rád. Popravdě..." povzdechl si spíš smutně, přestože stále svíral ruce v pěst.

„Potřeboval jsem vědět, jestli se ohledně vás dvou pletu... jestli vám třeba nekřivdím... chtěl jsem zjistit, jestli za mnou přijdete, i když jsem ve skutečnosti hodně doufal, že se na mě vykašlete." Znovu setřel protivné slzy a posadil se zpět vedle Hyunieho, aniž by se na něho nebo na mě podíval. „Říkal jsem si, že se opravdu zabiju hned jak mě odtud propustí, říkal jsem si, že nebudu vůbec nikomu chybět, ale když přijdete..." Zhluboka vydechl, přesto se vůbec neuklidnil, už zase se chvěl. „... tak to nejspíš bude znamenat, že vám na mě aspoň trochu záleží, že vám nejsem lhostejný." popotáhl.

„A vy jste opravdu přišli..." navázal tam, kde skončil před dalším pokusem o dýchání, zatím co jsme my dva jen mlčky, šokovaně a taky moc smutně civěli. „Jste tady se mnou, zajímáte se o mě a já už nejspíš věřím, že mě máte rádi... taky vás mám oba rád a moc mě mrzí, že jste mě tam našli v takovém stavu a že jsem vám nejspíš způsobil šok. Vážně jsem chtěl umřít, pořád chci umřít, jenže.... já teď netuším... vůbec netuším, jak bych to mohl udělat znovu, když už vím, že by vám to nejspíš nebylo jedno... že bych vám tím nejspíš ublížil... nechci nikomu ublížit, chci ublížit jen sám sobě." popotáhl.

„Jsem tak ubohý... tak hrozně ubohý!" vyhrkl a znovu vstal, ale tentokrát ho Hyunie chytl za ruku a stáhl zpět, takže byl nucen znovu kecnout na zadek a tentokrát jsem si taky já sedl vedle něho. „Nenávidím se." znovu popotáhl. „Jsem k ničemu... měli byste se na mě vykašlat stejně, jak se na mě vykašlala má vlastní rodina... měli byste odejít... chci umřít." Do jeho očí vyhrkly slzy, na což se znovu rozplakal. „Minie..." vydechl jsem mega moc smutně. „Prosím, neříkej to." „Nejsi k ničemu!" oponoval mu naléhavě taky Hyunie.

Oba dva jsme se na něho natiskli a on se vůbec nebránil, přestože byl mezi náma jako nějaká sardinka, pouze se pokoušel nebrečet, i když naprosto marně. Nějakou tu chvíli jsme pak seděli mlčky, pořád jsme se na něho tiskli, zatím co se on vší silou pokoušel uklidnit. Taky jsem se musel zuby nehty držet, abych se nerozbrečel... bolelo mě srdce, navíc se svíralo nemalou lítostí... a miláček na tom nebyl o moc líp než já. „Nikam nepůjdeme!" oznámil mu rozechvěle, přesto taky rázně Hyunie, jakmile se to Miniemu částečně podařilo. „Nikam nepůjdeme a to si piš, že bys nám moc ublížil, kdyby sis znovu něco udělal!"

„Přesně tak." přikývl jsem se slzami v očích. „Minie... prosím... zkus se svým životem něco udělat, aby byl lepší než před tím a nejen kvůli tomu, že tě máme rádi a že nám nechceš ublížit, ale zkus to nejvíc kvůli sobě... prosím, nevzdávej to." naléhal jsem na něho s touhou, aby si dal říct. „Hmmm..." znovu... nejspíš proti své vůli... vzlykl. „Mám něco udělat se svým životem? Nemám to vzdávat? Proč?" „Protože život je dar?!" odtušil smutně Hyunie. „Neměl bys s ním tak mrhat... měl bys žít a bojovat."

„Dar?" odfrkl si frustrovaně Young-Min. „Možná tak dar, se kterým si vůbec nevím rady. Proč bych měl vlastně bojovat, když ani nevím jak? Proč bych měl bojovat, když jsem jen ubohý slaboch na marihuaně, který už vůbec netuší, jak normálně fungovat? Jsem příšerný ubožák... nikdy v životě jsem za sebe nemohl rozhodovat a teď absolutně netuším, jak bych měl žít dál, pokud teda neumřu." Znovu zatnul ruce v pěst, ale namísto vzteku ještě víc posmutněl.

„Rozhodnutí, že se zabiju, mi jako jediné šlo dobře..." pokračoval nejen frustrovaně, ale taky moc smutně. „Tohle jsem si rozhodl já sám a málem se mi to povedlo, ale nakonec jsem i svou sebevraždu totálně zvoral, protože jsem stále naživu. Všechno jen kazím, tak... jak mám bojovat? Co mám podle vás dělat, když jsem takový neschopný, navíc pitomý zbabělec?" podíval se na miláčka a pak taky na mě, na což zahanbeně sklonil hlavu. Kéž bych jen tušil, co přesně mu poradit... zatím jsem vůbec netušil ani to, co bych měl říct, ach jo.

„Vždyť jsi byl u Bo-Ra tak moc statečný." připomněl mu Hyunie. „Vůbec jsem ti nestihl říct, jak moc jsi byl úžasný... jak skvěle jsi to té krávě vpálil do ksichtu, že nestačila zírat a vůbec ses nechoval jako pitomý slaboch. Taky tvé matce jsi to všechno řekl na áčko s hvězdičkou! Byl jsi prostě úžasný a navíc... postavit se Bo-Ra a pak taky tvé matce chtělo velkou kuráž, bylo to opravdu hodně statečné a taky to bylo pouze tvé rozhodnutí, nemyslíš?" „Mé rozhodnutí..." povzdechl si. „Ano, bylo to mé rozhodnutí, že klesnu na úroveň Bo-Ra a taky jsem celou rodinu Lim sám za sebe poslal do prdele... jak statečné." ironicky se sám nad sebou ušklíbl.

„Udělal jsi to jen proto, že jsi už před tím věděl, že se hned na to pokusíš zabít?" vydechl frustrovaně Hyunie. „Rozhodl ses, že nám teda pomůžeš, protože jsi už nechtěl žít?" „Rozhodl jsem se, že vám pomůžu, protože jsem tě nepřestal mít rád, Hyune..." mírně se na mého miláčka pousmál, ale hned na to znovu zvážněl. „Rozhodl jsem se tak taky proto, že nenávidím Bo-Ra a nemohl jsem přece dovolit, aby si dělala, cokoli co se jí zachce. Já jsem sice ztratil mnohem víc než ona... jí nakonec všechno projde, i když problémy vám už dělat nebude, to jí matka v zájmu pověsti rodiny rozhodně nedovolí, ale... ne... ještě před tím jsem nevěděl, že se rozhodnu zabít."

„Tak... kdy a proč ses tak rozhodl?" zajímal jsem se se srdcem sevřeným tak, že jsem sotva dýchal. „Napadlo mě to až později... když jsem seděl jak pecka na balkóně a snažil se hodit do klidu." odpověděl smutně Minie. „Došlo mi, že jsem totálně v prdeli a že moje kamarádka marjánka vůbec nic nevyřeší. Došlo mi, že se všechno podělalo víc, než jsem si před tím uvědomoval... a taky... taky mi došlo, že už doopravdy nechci žít, že... že pro mě bude mnohem lepší, když se konečně zabiju." Znovu se nad sebou ušklíbl, ale hned na to pokračoval dál.

„Nějakou tu dobu jsem u sebe měl ty super silné prášky na spaní, jen tak pro jistotu, kdyby... kdybych je třeba někdy potřeboval, tak jsem se rozhodl, že si je vezmu všechny. Byla to úleva, když mě to napadlo... vážně velká úleva. Zahodil jsem jointa, v relativním klidu jsem se osprchoval, převlékl se a pak... prostě jsem šel spát s touhou, abych se už nikdy neprobudil." dokončil svou smutnou zpověď.

„Bože..." vydechl jsem šokovaně společně s Hyuniem. „Takže ses pokusil zabít jen proto, že jsi byl doma sám?" vyhrkl hned na to miláček. „Chceš tím říct, že je to naše vina... můžeme za to, protože jsme tě tam nechali samotného?" pokračoval i tady ve svém sebeobviňování, ach jo. „Ne, nic takového říct nechci!" ohradil se... naštěstí... rázně Minie. „I kdybych to neudělal teď, netrvalo by to dlouho a já bych se určitě rozhodl stejně. Nemám totiž vůbec žádný důvod žít..." znovu posmutněl.

„Nemám žádný důvod jakkoli bojovat, protože vůbec nevím, jak mám žít." pokračoval, aniž by nám dal sebemenší prostor cokoli namítnout. „Nevím, pro koho mám žít. Taky nevím, co si mám počít sám se sebou a nevím, kam bych měl jít... matka mě v tom bytě rozhodně nenechá... Tu protekční... mou rodinou pečlivě vybranou práci už nechci, navíc mě tam stejně po tom všem nevezmou... jenže... já neumím stát na vlastních nohách... nikdy v životě jsem nestál na vlastních nohách, netuším však, co jiného bych mohl dělat. Nevím vůbec nic... teda, vím pouze to, že jsem totálně na dně, že jsem jen pitomý závislák, který vám dvěma přidělává zbytečné starosti, a taky vím, že život je podělaný dar, který bych raději nikdy nedostal."

Znovu uplynula delší chvíle mlčení, kdy jsme se s miláčkem pokoušeli uklidnit a hlavně přijít na cokoli, co bychom mohli na Young-Minův výlev říct. Chápal jsem všechno, co nám řekl, ale nemínil jsem ho nechat u toho, že je to přesně tak, jak si to myslí. Vždycky je přece důvod bojovat, vždycky je naděje, že všechno bude lepší, jen tomu musí aspoň trochu věřit a hlavně to musí chtít. Bože... on sám se musí rozhodnout, že mu stojí za to žít, ach jo. Taky Minie se snažil zachovat klid, až na to, že mu to vůbec nešlo. Jen stěží jsme ho udrželi, aby seděl na zadku, a taky jen stěží jsme docílili toho, aby znovu neplakal.

„Nemyslím si, že jsi něco ztratil, Minie." ozval se jako první Hyunie. „Vážně?" popotáhl oslovený. „Vážně!" přikývl miláček. „Možná to zatím nevíš... a je pravda, že jsi právě teď zavřený tady, ale... do budoucna jsi přece získal svobodu. Zbavil ses své otravné rodiny, zbavil ses diktátu své matky i sestry, takže teď už nemusíš skákat, jak někdo z nich píská... můžeš si zařídit život tak, jak budeš chtít ty sám." „Přesně tak!" přidal jsem se okamžitě k miláčkovi a to dřív, než Minie stihl otevřít pusu a říct, že přesně tohle nedokáže. „Nemusíš přece všechno vědět hned, Minie." domlouval jsem mu. „Nemusíš se právě teď hned rozhodnout, co přesně budeš dělat dál."

„Ano... miláček má pravdu..." pousmál se na mě Hyunie, na což jemně pohladil Minovu paži. „Dej si čas, odpočiň si a hlavně se zkus vyhrabat ze dna, na které jsi spadl. Myslím si, že jsi dost inteligentní a schopný na to, aby sis jednou dokázal poradit sám a bez něčího vedení, jen tomu musíš věřit. Jsi dost schopný, abys našel svou cestu, jen když nebudeš podléhat svému strachu, když si konečně začneš víc věřit, chápeš?" „Jsem podle tebe schopný, jo?" ušklíbl se nepřesvědčeně Minie.

„Jo, ty tele!" šťouchl do něho miláček. „Copak tvá rodina studovala za tebe? Byl jsi nešťastný, byl jsi na drogách a stejně jsi zvládl dodělat jak střední, tak mega těžkou vysokou... chceš říct, že to bylo jen díky nějaké podělané rodinné protekci?" „No... nebylo... zvládl jsem to jen já sám." přikývl mírně překvapeně. „Takto jsem o tom nikdy nepřemýšlel." přiznal zahanbeně hned na to. „To znamená jen to, že je na čase začít přemýšlet jinak než jsi přemýšlel až do teď, Minie!" znovu do něho šťouchl Hyunie a já jsem souhlasně přikývl.

„Je to tak, navíc... nevěřím, že jen nám dvěma na tobě záleží, určitě se nás najde víc, jen ty o těch lidech zatím nevíš, nebo z nějakého důvodu vědět nechceš." pousmál jsem se na Minieho nejen smutně, ale taky co nejvíc povzbudivě. „Co třeba zbytek rodiny?" nadhodil jsem hned možné vodítko. „Jestli myslíš prarodiče v Busanu, tak ti jsou snad ještě horší než má matka s otcem, ostatní rodina je taky příšerná a z otcovy strany je to úplně stejné. Nechci už mít s rodinou v Busanu, Kangnungu a ani v Seoulu nic společného... pokud bych měl žít, tak je ve svém životě rozhodně nechci."

„Kamarádi?" povzdechl si Hyunie. „Už jsem vám přece říkal, že jsem žádné kamarády nikdy moc nevyhledával, úplně všem jsem se raději stranil... klukům i dívkám... s nikým jsem pořádně nemluvil, jen aby kdokoli z nich nepoznal, že..." sklonil smutně hlavu. „... jsem to, co jsem. Můj poslední opravdový kamarád byl Hyun." „Pořád jsem tvůj kamarád, jestli chceš." odtušil smutně Hyunie. „Taky bych byl rád tvůj kamarád, Minie." upozornil jsem ho taky moc smutně. „I když chápu... jsme to jen my... nejsme pro tebe nic extra a nejspíš ti na nás nezáleží až tak moc, abys kvůli nám přehodnotil své touhy po smrti... je to tak?"

Nikdy jsem si o sobě nemyslel, že jsem, kdo ví co extra a nikdy dřív by mě nenapadlo, že bych na něho mohl vyzkoušet podobnou taktiku, přesto jsem to právě teď udělal. Zkusil jsem ho takto citově vydírat... třeba pro něho přece jen nejsme nikdo a nic... třeba mu na nás přece jen maličko záleží?! Třeba... „Proč to říkáš, Ki?" popotáhl Minie. „Jistěže mi na vás záleží... mám už rád nejen Hyuna, ale taky tebe."

„Taky tě máme rádi." odpověděli jsme mu s miláčkem oba zároveň. „Vím, že se všeho bojíš... vím, že se teď cítíš mizerně, Minie." pokračoval už jen Hyunie. „Zkus se však nad vším znovu zamyslet a zkus... prosím... bojovat, ano? Věř tomu, že ty si zasloužíš žít a věř, že může být všechno ve tvém životě lepší, jen tomu dej čas. Netlač na sebe a nevzdávej to, protože umřít můžeš téměř kdykoli, chápeš? I když klopýtneš a upadneš, vždycky můžeš vstát a zkoušet to znovu, jenže vzdát to a zabít se však můžeš pouze jednou. Nemyslíš si, že ještě před tím, než to totálně vzdáš, bys měl zkusit víc bojovat? Kvůli sobě, kvůli nám a taky kvůli těm, kteří někde jsou nebo teprve za tebou přijdou, když jim dáš šanci."

„Hmmm..." přikývl smutně Minie a do jeho očí vyhrkly další slzy. „Máš pravdu, Hyunie... moc se bojím, opravdu moc se bojím a je mi mizerně." popotáhl. „Ale.... asi bych se mohl trochu víc snažit... asi bych mohl brát maličké ohledy aspoň na vás dva, když už neberu žádné ohledy na sebe, že?" „Maličké ohledy, jo?" ušklíbl se se slzami v očích Hyunie. „Tak dík teda."

„Ber ohledy hlavně na sebe, prosím." vydechl jsem. „Na nás taky, ale... nejdřív ber ohledy na sebe, ne však ve smyslu, že se vykašleš na svůj život, ale ohledy ve smyslu, že si dovolíš být šťastný. Jednou se rozhodně budeš cítit líp, jednou budeš vědět, co máš dělat a je jen pouze na tobě, jak dlouho to bude trvat, než se všechno zlepší. Já tomu upřímně věřím a ty si... prosím... nesnaž brát tuto naději. Budeš bojovat... budeš žít, slibuješ?"

„Tohle vám nemůžu slíbit, Ki." povzdechl si zkroušeně Minie. „Ale slibuji, že o všem budu hodně přemýšlet, ano?" „To prozatím stačí." ujistil ho i za mě miláček. „Přemýšlej o všem a pak uvidíš, že určitě něco vymyslíš." „A hlavně buď konečně sám sebou a měj rád sám sebe!" přidal jsem se s dalším moudrem. „Mám být sám sebou?" znovu si povzdechl Minie. „Myslíš, že mám být pořád ten stejný ubohý feťák?" dodal s nepřeslechnutelným sarkasmem v hlase.

„Ne!" zakroutil jsem vehementně hlavou, div mi neupadla. „Myslím tím, že máš být sám sebou tak, že nebudeš skrývat své pravé já... myslím tím, že máš být pořád inteligentní a v srdci dobrý člověk, který ví, co je správné, i když tohle sám o sobě nejspíš vůbec nevíš... a taky tím myslím, že máš jít za svými sny, přestože jsi až do teď vlastně žádné sny neměl." „Máš toho hodně na přemýšlení." pousmál se na něho Hyunie. „Tak žádné flákání... přemýšlej a zkus se při tom přemýšlení netrápit, jasné?" „Hmmm..." pousmál se taky Minie. „Zkusím to."

„Čas návštěv vypršel!" ozval se nečekaně Bo-Hyunův hlas od dveří, až jsme všichni tři nadskočili úlekem. Vůbec jsme si nevšimli, že vešel do pokoje a stejně tak jsme si nevšimli, kdy vešel. „Young-Min by si měl odpočinout... je čas jít, kluci." smířlivě se na nás pousmál. „Přijdeme za tebou zase zítra... teda, jestli chceš?!" reagoval pohotově Hyunie. „Vážně?" popotáhl smutně Minie. „Vážně vám stojím za to, abyste za mnou znovu přišli?"

„Vážně nám za to stojíš!" ujistil jsem ho se slzami na krajíčku. Minie totiž působil dojmem ztraceného a opuštěného štěňátka, pořád mi ho bylo mega moc líto. „Máme tě rádi, pamatuješ?" připomněl jsem mu zcela upřímně. „Taky vás mám rád." popotáhl okamžik před tím, než skončil v objetí nás obou. „Děkuji, že jste za mnou přišli." dodal s nepřeslechnutelným dojetím v hlase. Taky já jsem byl mega moc dojatý.

S Young-Minem jsme se museli doopravdy pro dnešek rozloučit, Bo-Hyun na tom trval. Navíc nám oběma bylo jasné, že se teď Minie určitě cítí vyčerpaný, opravdu by si měl odpočinout. Já i miláček jsme upřímně doufali, že se bude cítit aspoň o maličko líp, když ví, že za ním znovu přijdeme, že bude o všem přemýšlet a že se nebude pouze utápět ve své beznaději. „Skvělá práce, kluci." pousmál se na nás manažer, zatím co jsme se všichni tři pomalu ale jistě vzdalovali od pokoje s číslem 505, kde zůstal Minie sám, už zase zamčený, ach jo.

„Jak to myslíte?" podivil se Hyunie. „Myslím to tak, že dokonce páni doktoři... respektive naši psychiatři... před vámi smekají, protože jste během relativně krátké doby dokázali něco, co oni nezvládli ode dne, co se ten kluk probral." „Jakože Minie vůbec s nikým nemluvil?" ujišťoval jsem se, že jeho slova chápu dobře. „Vůbec s nikým nemluvil... odmítl vidět vlastní matku a... vlastně mluvil až s váma dvěma." přisvědčil Bo-Hyun. „Jak to vlastně víte?" nepřestával se divit Hyunie. „Máte tam snad kameru s odposlechem?"

„Přesně tak." uculil se mírně rozpačitě manažer. „Máme tam u něho v pokoji kameru i odposlech... musíme to tam mít už kvůli bezpečí pacienta." dodal jakoby omluvně. Netušil jsem co na to říct, i když představa, že nás někdo celou dobu šmíroval, se mi vůbec nelíbila. Ani miláček se netvářil nadšeně. Mě navíc hned napadlo, že vůbec netuším, jestli měl ve svém nemocničním pokoji kameru Jung-Kookie. Měl? „Doufám, že zítra opravdu přijdete... máte na něho prý až nečekaně dobrý vliv... vážně skvělá práce." dodal Bo-Hyun, zatím co se s námi už loučil, protože prý práce volá. „Přijdeme." přikývli jsme oba současně.

„Skvělá práce, lásko." pousmál se na mě unaveně Hyunie, zatím co jsme už jeli výtahem do suterénu, kde by na nás měla čekat Su-Hee spolu s Kangem. „Jo... skvělá práce, miláčku." vrátil jsem mu stejně unaveně nejen jeho sladký úsměv, ale taky pochvalu. Opravdu moc mě těšilo, že se nám podařilo Minieho rozmluvit a snad ho i přesvědčit, aby o všem doopravdy přemýšlel a nelámal takto zbytečně moc brzy nad svým životem hůl.

Bude se zítra cítit líp než dnes? Opravdu všechno tak moc jednoduše nevzdá? Já jsem aktuálně vůbec netušil, jak přesně se teď cítím... teda kromě velké únavy... ale přál jsem si mít naději, že s Miniem může přece jen všechno dopadnout dobře a v to stejné jako já doufal taky Hyunie. Vždyť naděje umírá vždycky jako poslední... aspoň se to říká... a na případnou smrt této naší naděje je ještě času dost... nebo ne?

https://youtu.be/8rLLm7Kjt-A