Jong-Hyun

Bylo ještě šero, když jsem se z nějakého záhadného důvodu probudil. Jakmile jsem si však uvědomil nejen nepříjemný fakt, že je ještě nehorázně moc brzy na to, abych snad vstával, ale taky hodně roztomilý fakt, že Min-Ki stále poklidně spí přitulený ke mně, uvolněně jsem vydechl. Položil jsem svou ruku na jeho záda, víc jsem si ho k sobě přitiskl a znovu jsem poklidně zavřel oči. Po všech těch stresech z předchozích dnů jsem se právě teď cítil až nečekaně dobře. Naplno jsem si však uvědomoval, že bych se s velkou pravděpodobností necítil takto dobře, kdyby tady se mnou nebyl můj miláček.

Uvědomoval jsem si, že za mé aktuální rozpoložení z největší části vděčím právě jemu. Kdyby nebyl tak moc trpělivý a milý, Young-Min by mě rozhodně poslal do prdele a vůbec by se mnou nemluvil... nejspíš bych ho ke spolupráci nedonutil, i kdybych ho třeba zmlátil, navíc je jisté, že bych pak své agresivity pozpátku moc litoval. Kdyby Min-Kiho nenapadlo jít za Minem domů po té hádce u Bo-Ra, byl by teď můj kamarád nejspíš mrtvý. Jak bych asi rozdýchal fakt, že umřel hlavně kvůli mně? Bože... nerozdýchal bych to! Za to že Minie stále žije, vděčím právě svému zlatíčku.

Kdyby mě Ki... spolu se Su-Hee... nepřesvědčil, abych šel za svou matkou, nejspíš bych se s ní nikdy neusmířil, nebo aspoň ne v dohledné době. Kdyby se mnou Ki nejel do Kangnungu, bylo by všechno jinak, jenže pouze rohatý ví, jestli by všechno proběhlo líp nebo hůř. Bože zachraň mě... spíš hůř, určitě bych všechno totálně podělal. Znovu jsem vydechl, tentokrát však nemálo úlevně. S Young-Minem se to vážně dost podělalo, ale... s Bo-Ra i s mou matkou to dopadlo dobře a já jsem chtěl a moc potřeboval věřit, že to nakonec dopadne dobře i s ním.

Potřeboval jsem věřit, že se dostane ze sraček, do kterých spadl a že už bude jen líp. Pro teď jsem však nemínil na nic z toho nějak víc myslet. Přál jsem si pouze vnímat svou aktuální pohodu a pokud možno znovu usnout, což se mi nějaký ten okamžik na to skutečně podařilo, naštěstí.  

Když jsem se pak probudil znovu, bylo už světlo. Opatrně jsem ze sebe sundal své pořád tvrdě spící zlatíčko, abych mohl protáhnout své ztuhlé tělo. Spát takto s přituleným miláčkem je sice super, ale dává to hodně zabrat a nejen páteři... ne že bych si však stěžoval, to ani náhodou. Láskyplně jsem se na svého miláčka uculil, na což jsem políbil jeho hebké rty a hned na to jsem se opatrně vybrchal z postele... nechtěl jsem ho probudit... abych mohl pro změnu vyslyšet naléhavé volání přírody. Okamžik na to jsem už s umytýma rukama opouštěl toaletu, na což mě napadlo, že bych se mohl podívat do ségřina pokoje a zjistit, jestli už třeba není vzhůru.

V obýváku ani v kuchyni Su-Hee nebyla, proto zbýval její pokoj, což však nutně neznamenalo, že pořád ještě spí. Netuším, co mě to napadlo. Nejspíš jsem nechtěl být sám a vážně jsem nemínil budit Min-Kiho, když mi bylo jasné, že evidentně potřebuje spát. Netuším ani, proč jsem nezaklepal na její dveře, rovnou jsem je... potichu jako nějaká podělaná myška... otevřel. Zadržel jsem pak dech, když se mi naskytl tento pohled...

Bože, vůbec mě... debila... nenapadlo, že bych se mohl stát svědkem podobných intimností Hee a Kanga, takže jsem zůstal v menším šoku civět, zatím co se ti dva nepřestávali vášnivě líbat, naštěstí si mě nevšimli. Oba dva milenci byli zjevně nazí, přestože... Bohu díky... obě nahá těla z podstatné části skrývala peřina. Netušil jsem, jestli jsem právě teď svědkem nějaké jejich předehry, samotné soulože nebo snad dohry, navíc jsem to ani náhodou nepotřeboval vědět. Jakmile totiž naskočil zpět můj pitomě zaskočený mozek, okamžitě jsem potichu vycouval ze dveří a ty jsem hned na to za sebou stejně potichu zavřel.

Nejen v duchu jsem se pak proliskal... já idiot. Nechápal jsem... jak je možné, že zrovna mně se daří takto opakovaně někoho načapat při sexu? Mám snad radar na podobné situace? Bože zachraň mě.... jsem snad... sakra... nějaký nechutný a totálně úchylný stalker? Byl jsem na sebe za to, že jsem za Su-Hee do pokoje lez bez předchozího zaklepání... že jsem tam vůbec lezl... hodně nasraný a nějak víc mě neuklidňoval ani fakt, že svou vlastní sestru jsem nešmíroval až tak dlouho, jak jsem kdysi šmíroval první společný sex hrdliček. Bože zabij mě... kdyby totiž jo, rovnou bych se vyhodil z okna.

Znovu jsem se mírně profackoval... nechtěl jsem vypadat jako bych se porval, jinak bych si rozhodně naložil víc... abych se díky tomu konečně vzpamatoval, a hned na to jsem urychleně zapadl zpět do hostinského pokoje. „Kde jsi byl, Hyunie?" ozval se z postele Min-Kiho rozespalý hlas, na což se protáhl stejně jako před tím já. Rozlepil pak svá kukadla a zvědavě se na mě zadíval, zatím co já jsem se... snad úspěšně... pokoušel zamaskovat své trapné rozpaky. „Na záchodě... kde jinde bych měl být?" zamumlal jsem stejně trapně, jak trapně jsem se cítil, i když Ki neměl vůbec žádné tušení, že jsem načapal ty dva, jak spolu... sakra...

„Hmmm..." mírně se uculil. „Mohlo mě to napadnout." „Hmmm..." přikývl jsem. „Ještě nebudeš vstávat?" zajímal jsem se hned na to. Nemělo totiž žádný smysl jakkoli rozebírat mou záchodovou misi a nemínil jsem mu říkat o Su-Hee s Kangem, spíš jsem zvažoval, jestli by bylo lepší znovu si lehnout za ním, nebo ho naopak vytáhnout z peřin. „Pojď za mnou, miláčku." rozpřáhl ruce, čímž rozhodl za mě. Bez dalšího rozmýšlení jsem tedy vklouzl nejen zpět do postele, ale hlavně do Min-Kiho úžasné náruče.

Min-Ki

Cítil jsem se v pohodě a moc dobře vyspaný, a když se pak miláček vrátil zpět do mé náruče, cítil jsem se ještě líp. Pevně jsem ho objal a samozřejmě jsem nezapomněl vlepit polibek do jeho vlasů a hned na to taky na jeho sladké rty, když zvedl hlavu, aby se mohl podívat do mých očí. Nějakou tu chvíli jsme se pak líbali, na což se ke mně znovu přitulil. „Věříš své mámě?" vydechl jsem okamžik na to. Usmíření s jeho matkou mi aktuálně nejvíc vrtalo hlavou, i když... naštěstí... nejspíš pouze v pozitivním smyslu.

„Myslím... myslím, že jí věřím." odtušil zamyšleně. „Chci jí věřit." dodal rozhodně hned na to. „A ty jí věříš?" zeptal se s nepřeslechnutelnou touhou v hlase, abych jí doopravdy věřil stejně, jako jí pravděpodobně věří on. Znovu zvedl hlavu, aby už zase mohl vidět do mých očí. „Asi jí taky věřím." odpověděl jsem, aniž bych uhnul pohledem. „Teda... asi věřím, že všechno myslela vážně, že nic nepředstírá." dodal jsem s nadějí, aby to tak doopravdy bylo, už jen kvůli Hyuniemu.

Nemohl bych tvrdit, že jsem si paní Kim díky včerejšku, kdoví jak zamiloval, ještě když jsem ji neměl rád tak dlouho, ale... když jsem si znovu vybavil její zřejmě naprosto upřímná slova, její lítostivé slzy a následnou omluvu spojenou s milým objetím, nepřál jsem si o ní pořád jen pochybovat... chtěl jsem jí doopravdy a upřímně věřit. Napadlo mě, že bych jí nejspíš mohl odpustit stejně, jak jí už odpustil její syn... on sám mně, Su-Hee a taky Kangovi už včera pozdě večer řekl, že jí odpustil, jen já jsem se ohledně odpuštění raději nijak nevyjádřil, protože jsem si ještě nebyl jistý, jestli miláčkově mámě až tak věřím a jestli jí doopravdy chci odpustit.

Teď jsem si však uvědomil, že jí nejspíš věřím, že si vlastně přeju odpustit jí a třeba s ní i dobře vycházet. Měl bych jí odpustit, zvlášť když se mi vůbec nelíbí představa, že by tentokrát šlo o přetvářku z mé strany, kdybych tak neudělal. Nechtěl jsem se do budoucna chovat stejně, jak se před tím chovala ona. Nechtěl jsem předstírat, že je u mě ohledně ní všechno v pohodě, kdyby to snad v pohodě nebylo a nechtěl jsem se tvářit, že ji mám rád, kdybych ji ve skutečnosti rád neměl. Své myšlenky jsem nemínil říkat nahlas. Ani trochu jsem si nepřál Hyunieho zklamat, kdyby se mi nic z toho nepodařilo tak, jak bych si přál. Nechtěl jsem mu raději nic slibovat.

Umínil jsem si však, že se budu moc snažit být na paní Kim milý, jakmile se s ní znovu setkám... což se určitě stane... a že se budu doopravdy moc snažit nejen Hyunieho mámě věřit bez sebemenších pochybností, ale pokusím se jí odpustit stejně, jak jí už odpustil on... věřil jsem, že to tak je, protože miláček neměl žádný důvod nám lhát, navíc by o něčem takovém rozhodně nelhal... a třeba se mi přece jen podaří mít ji aspoň trochu rád. Byl jsem rozhodnutý, že se vážně budu moc snažit, pokud mi to teda paní Kim umožní, pokud nás oba znovu nemile nepřekvapí.

Snad nám doopravdy nelhala... bože... opravdu, snad. Nic jiného jsem už nedodal, ale má vcelku stručná odpověď Hyuniemu naštěstí stačila, čemuž nasvědčoval jak jeho krásný úsměv, tak sladké políbení, které mi věnoval. „Už ti rozhodně neublíží, lásko." vydechl, jakmile se odtáhl od mých rtů. „Já opravdu věřím, že to máma myslela upřímně, ale... i kdyby ne... nedovolím, aby ti znovu ublížila... ani já ti kvůli ní už nikdy neublížím... slibuju." „Děkuji, miláčku." špitl jsem vděčně. „Ani já nedovolím, aby ti někdo... kdokoli... ublížil."

Jong-Hyun

Já i Min-Ki jsme seděli v kuchyni a ládovali do sebe snídani, kterou pro nás s láskou přichystala Su-Hee. Ona s Kangem už prý jedla... netušil jsem, jestli tím třeba nemyslí, že jedli jeden druhého, hehe, protože jsem neměl pocit, že by mohli stihnout i normální jídlo, ale třeba se pletu... proto oba seděli a pouze na nás dva mlčky civěli. Nemohl jsem si však nevšimnout, že Hee po ránu září stejně, jako září slunce na poušti a její úsměv, který mně i miláčkovi věnovala, by nejspíš roztopil polovinu ledovců, kdyby se k nim přiblížila.

„Co se tak culíš, Hee?" zajímal jsem se zvědavě, zatím co jsem se marně snažil zaplašit vzpomínku na to, že jsem je de facto šmíroval při sexu. „Nemůžu se culit?" ušklíbla se, na což se znovu mega moc usmála. „Mám prostě radost, že už jste... ty a máma... spolu v pohodě." odpověděla s pořád s tím stejně velkým úsměvem. „Nebo snad myslíš, že mám jiný důvod k tomu, abych se takto culila?" zvážněla, na což se mi zpříma podívala do očí, navíc tázavě pozvedla jedno obočí.

„No... já..." zakoktal jsem se okamžitě celý rudý, jakmile jsem si uvědomil, že za jejím úsměvem doopravdy hledám důvod v jejich hodně vydařeném milování, navíc jsem se současně dost lekl, že Hee o mé „návštěvě" v jejím pokojí ví... bože, to by pro mě bylo hodně trapné a ubohé, kdyby věděla. „Já... jen jsem netušil, že máš z našeho usmíření až tak moc velkou radost... taky mám radost..." zmatkoval jsem, ale naštěstí mé bláboly přerušil sestřin pobavený smích. „Jsi občas jako malé dítě, bráško." oznámila mi hned na to. „A příště laskavě, klepej... jasné?" pohrozila mi, na což jsem na sucho polkl... sakra, sakra, sakra... ona přece jen ví, to je tak trapné!

„Klepej?" podivil se Ki. „Kde má Hyunie klepat?" „Nikde!" vyhrkl jsem, jen aby se už miláček na nic neptal... nepřál jsem si, aby věděl pravdu o mém trapném šmírování... a podařilo se mi to kupodivu zároveň spolu s Hee, která si zjevně přála to stejné co já... aby Ki nic nevěděl a možná taky Kang, pokud si mě (na rozdíl od ní) nevšiml... na což se miláček zatvářil ještě udiveněji. Za to já a ségra jsme se už culili jako dva přistižení retardi a Kang nad náma nechápavě a taky současně dost pobaveně kroutil hlavou.

„Nevím, kdo z vás dvou je teď větší dítě, Su." ušklíbl se pořád stejně pobaveně hned na to, na což mu Hee vlepila něžný pohlavek, teda spíš letmé pohlazení. „Já rozhodně ne!" mrkla na mě a já jsem jí nemínil cokoli vyvracet. Ségra mi pak později řekla... samozřejmě tajně... že si nebyla úplně jistá, jestli ve dveřích od jejího pokoje někdo čumí nebo ne... nemínila se tam prý podívat a přestat s líbáním, ještě když si Kang prý vůbec ničeho nevšiml... ufff... a taky mi oznámila, že ji napadlo, že pokud tam opravdu někdo byl, z nás dvou jsem to mohl být jedině já... jak milé...

Navíc jsem se prý hned prozradil svým koktáním a potvrdil jí tak, že jsem k ní doopravdy lezl bez zaklepání, jako nějaké hovado. Uklidňovala mě však, že je to v pohodě, protože se prý jen a pouze mazlili a taky se líbali... nic víc by si prý spolu se mnou a Min-Kim v jednom bytě nedovolili (všechno si vynahradí, až spolu budou sami)... navíc jsem přece nic neviděl, když byli oba pod peřinou... double ufff, ještě že tak... na což jsem si nejen oddechl, ale taky jsem jí zahanbeně spolu s omluvou přiznal, že jsem vážně... někdy... hovado. „Jsi mé oblíbené hovado." šťouchla do mě se smíchem. „A ty jsi má oblíbená sestra." oznámil jsem jí zcela upřímně, na což mě mega moc mile objala.

Min-Ki

Vlastně mi nevadilo, že vůbec nechápu sourozenecký humor, který spolu sdílí Hyunie a Su-Hee. Nemínil jsem se vyptávat dál, co zmínkou o klepání mysleli. Přestože jsem se nejdřív hodně divil, nechal jsem to nakonec plavat bez jejich odpovědi. Bože... nemusím přece vědět všechno, zvlášť když se jedná o nějakou kravinu, i když... no, asi jsem přece jen byl krapet zvědavý, hihi. Věřil jsem však, že kdyby šlo o něco důležitého, Hyunie a Hee by určitě přede mnou nedělali žádné tajnosti, proto jsem jejich srandičky okamžik na to pustil z hlavy... má zvědavost nade mnou tentokrát nezvítězila.

Mnohem víc mě totiž zajímalo, jestli s miláčkem něco podnikneme ohledně Young-Mina, jak dlouho míníme čekat, až nás bude chtít vidět a co budeme dělat do té doby. „Být váma dvěma, asi bych vyrazila k moři." pousmála se Hee, která nás oba ještě před tím ujistila, že je vážně moc ráda, že tam stále zůstáváme. „Blíží se konec prázdnin, pak si už pláží a moře vůbec neužijete, protože oba budete jen šprtat, tancovat..." zamyslela se. „a taky šprtat a tancovat v naprosto nudném Seoulu." dodala s totálně znuděným zívnutím.

„Jo, to stačí... chápeme!" zamračil se na ni Hyunie. „Zapomnělas však, že v Busanu je taky moře a do konce prázdnin ještě zbývají dva týdny, takže mi tady nemluv o nějakém šprtání, jasné?" dodal pořád stejně zamračeně. Ani mně se nelíbila zmínka o škole, protože... Božeee... poslední ročník, ach jooooo. „Jo, pokud se do Busanu ještě dostanete na delší dobu než je pouhé vyzvednutí vašich věcí." povzdechla si. „Navíc je mi jasné, že oba šprtáte až těsně před zkouškovým nebo souběžně mezi jednotlivýma zkouškama, je to tak?" pobaveně se zasmála. „Seoul vůbec není nudný!" ohradil se krapet mimo mísu miláček a já jsem raději zahanbeně mlčel. Jistěže se neučíme průběžně... komu by se sakra chtělo, že?

I když... tento rok to možná nepůjde jinak, než se učit průběžně, protože nás na konci druhého semestru čekají závěrečné zkoušky. Všechny vědomosti ze čtyř let studia, které bychom měli mít oba v hlavě, ale pravděpodobně nemáme... ztratily se, vypadly... a další vědomosti z roku pátého, bychom do hlavy nedostali naráz... navíc diplomka, mega těžké praktické zkoušky z tance atd. ... ach jo, bude to vážně peklo. Nechtěl jsem však na tyto krajně nepříjemné věci prozatím vůbec myslet a dopředu se tím vším stresovat.

Větší starost mi aktuálně dělal návrat do Busanu, zvlášť když jsem si moc přál trávit ještě nějaký ten čas jak s mámou, tak s Min-Hyuniem, jenže, jak se zdá, nebudu nejspíš moct, ach jo a ještě stokrát ach jo. Teda, taky jsem měl samozřejmě starosti o Young-Mina, díky němuž je návrat do Busanu ve hvězdách, ale nemínil jsem mu nic vyčítat... pokud ho uvidíme... protože určitě nepočítal s možností, že se v Kangnungu kvůli němu zasekneme, navíc nějaké zbytečné výčitky by ničemu nepomohly, ach jo. Sami jsme se rozhodli, že zatím neodjedeme a to se rozhodně nezměnilo.

Společně s miláčkem jsme se domluvili, že se pokusíme náš pobyt v Kangnungu co nejvíc si zpříjemnit a že vlastně nemáme žádný důvod vyhýbat se moři. Zdejší pláže jsem si zamiloval stejně, jako pláže u nás v Busanu... nebo skoro stejně... a Hyunie je miloval odjakživa, když se tady přece narodil a na zdejších plážích de facto vyrůstal. Vážně jsme se nemínili pouze stresovat a jako nějaké pecky sedět na zadku, ještě když bylo tak krásné počasí... navíc se blíží konec prázdnin, Hee má pravdu, ach jo. Ohledně Mina nebylo co podnikat, museli jsme pouze čekat...

Hyunie navrhl, že bychom mohli vyrazit na Gyeongpo beach, kde by podle něho nemuselo být až tak moc lidí, přestože ta pláž prý není o nic horší než ostatní pláže, s čímž nesouhlasila pouze Hee, ale taky Kang. Samozřejmě jsem ještě před tím nezapomněl zavolat Min-Hyunovi a ujistit se, že je zpět v Busanu, ale nejvíc jsem potřeboval jeho ujištění, že tam vážně ještě pár dní zůstane. „Neboj se, Ki..." klidnil mě Minie, který prý... podle jeho slov, jímž jsem neměl důvod nevěřit... zrovna sedí na zahradě jeho rodičů. „V Busanu zůstanu až do konce prázdnin, určitě se tady spolu ještě uvidíme."

„A co Ah?" špitl jsem se zvláštním pocitem u srdce. „Teď o ní nechci mluvit, ano?" vyhrkl, čímž dokonale zarazil mé další otázky a to už v jejich zárodku. „Užij si s Hyunem Kangnung a snad brzy ahoj." dodal ještě. „Ahoj..." vydechl jsem už do naprosto hluchého mobilu, protože kamarád jednoduše zavěsil, aniž by počkal na mou odpověď, což zapříčinilo, že můj nepříjemný pocit ještě víc zesílil. „Co říkal Min?" zajímal se Hyunie, který během mého... na můj vkus až příliš krátkého... hovoru nejspíš mluvil s Hee, ale hned na to balil naše věci na pláž... plavky, ručníky, krém a taky nějakou svačinu a pití, abychom tam prý neumřeli hlady, ale teď už měl zjevně hotovo a přišel za mnou do obývacího pokoje.

„Že se tady máme bavit." povzdechl jsem si. „To je všechno?" sjel mě podezíravým pohledem. „A taky to, že bude v Busanu až do konce prázdnin." dodal jsem ne příliš nadšeně. Vrtalo mi totiž hlavou, proč tak rychle položil, když jsem se zeptal na Ah-Young... proč? Stalo se snad něco... rozešli se? „Tak vidíš." mrkl na mě s úlevou miláček. „Určitě se tam vrátíme dřív než na konci prázdnin, určitě." ujišťoval mě. „Hmmm..." přikývl jsem. „Určitě." „Nezníš, jako bys tomu věřil." povzdechl si taky on. „Nebo... děje se snad v Busanu něco, o čem bych měl vědět?"

„Nevím." pokrčil jsem nervózně rameny. „Minie nechce mluvit o Ah... zřejmě tam není s ním a taky nějak moc rychle ukončil náš hovor... nelíbí se mi to." „Min-Hyun, jak ho znám, je v relativní pohodě." znovu si povzdechl. „Víš přece, že je v podstatě silný a rozumný kluk, jen tak něco ho nerozháže, tak se... prosím... netrap namísto něho, Min-Ki. Máme tady i tak dost starostí s Young-Minem, nemyslíš, lásko?" pokračoval smířlivě, i když možná taky maličko provinile... nebyl jsem si tím jistý. „Hmmm..." přikývl jsem však s vědomím, že má naprostou pravdu. Min-Hyun je rozhodně psychicky silnější a odolnější než Young-Min, on rozhodně bude v pořádku... zvládne to ustát, i kdyby se doopravdy rozešel s Ah, tomu jsem vážně upřímně věřil.

Jong-Hyun

Vyrazili jsme s miláčkem na Gyeongpo beach, jak jsem před tím navrhl. Su-Hee a Kang zůstali doma a já jsem tak trochu doufal, že řádně využijí příležitosti, že jsou v bytě sami. S Min-Hyunem jsem si nemínil lámat hlavu, zvlášť když jsem ji měl plnou přetrvávajících starostí o Young-Mina. Opravdu jsem věřil, že ať se už mezi mým nejlepším kamarádem a Ah-Young děje cokoli negativního... myšleno, pokud se už stihli rozejít... on to zvládne ustát a nezhroutí se. Min-Hyunie není Young-Min ani Jung-Kook a pokud je smutný, bude příležitost utěšit ho později. Bože... on neudělá žádnou hloupost, ještě když je právě doma u své rodiny... rozhodně neudělá!

Pláž byla podle očekávání poloprázdná a moře s oblohou krásně modré...

Já i Min-Ki jsme se tam naštěstí dokázali uvolnit a pořádně si zařádit. Domů k Su-Hee jsme se vrátili až později večer. Nemuseli jsme naštěstí zvonit, protože své klíče nám ochotně půjčil Kang. Netušil jsem, co ségra a její přítel dělali celé odpoledne až do večera, ale teď oba seděli na pohovce v obýváku, něco si nejspíš četli a příliš je nezajímal fakt, že jsme už s Min-Kim tam. Vypadali nejen mega uvolněně...

... ale taky hodně roztomile, proto jsme je s miláčkem nemínili vůbec rušit a raději jsme co nejrychleji zapadli v hostinském pokoji.

V pondělí jsme znovu vyrazili na pláž, tentokrát na jinou a v úterý jsme se nechali překecat mou matkou, abychom se k ní oba stavili na oběd... pozvala taky Su-Hee a Kanga... a naštěstí všechno proběhlo v klidu. Miláček se dokázal nejen uvolnit, ale taky bez přetvářky usmívat, stejně jako máma... věřil jsem, že bych si tentokrát všiml, kdyby jejich úsměvy nebyly upřímné... a zřejmě za to nemohl jen fakt, že je tam ségra a její přítel. Věřil jsem, že se v jejich vztahu blýská na lepší časy, že všechno zlé je už za námi. Přál jsem si, aby to tak doopravdy bylo.

Máma si odpustila zbytečné řeči, pouze se opatrně zeptala, jestli máme nějaké novinky o Young-Minovi, na což jsme jí s lítostí řekli, že ne, jinak to bylo... dá se říct... v pohodě, konečně. Mámino jídlo bylo výtečné, otec, který byl zrovna nějakou shodou náhod doma, se k ničemu nevyjadřoval a vůbec nic neřešil a taky Su-Jin se chovala moc mile... téměř rodinná idylka. Chápal jsem však, že se Ki nejvíc uvolnil až v okamžiku, kdy jsme se všichni čtyři rozloučili a vypadli z domu. Chápal jsem, že to chce čas, že na něho nemůžu až tak spěchat. I tak byl mega moc úžasný!

Ve středu ráno jsme oba vstali celkem brzy a hodně nás proto překvapilo, když za náma přiběhla do kuchyně Hee... zrovna jsme chystali snídani nejen pro nás dva, ale taky pro ni a pro Kanga, aby si ji mohli sníst později, až vstanou. Hned na nás rychlostí blesku spustila, že jí právě volal Bo-Hyun. „Můžete už prý navštívit Mina, kluci!" jásala, zatím co Kang, který jí byl v patách, zachovával čistě neutrální výraz. „Už dnes za ním můžete jít!" „Vážně?" vydechl jsem nejen užasle, ale taky mega moc radostně. „Je na tom už líp?" „Chce nás vidět?" jásal taky miláček. „Opravdu?" „Netušil jsem, že jsi tomu Bo-Hyunovi dala číslo." odfrkl si Kang.

Min-Ki

Měl jsem vážně radost, že se Young-Min rozhodl, že mě a Hyunieho chce přece jen vidět a že se tak rozhodl relativně až překvapivě brzy. Plánovaná návštěva u něho přebila veškeré mé pocity z řádění v moři... taky starost o Min-Hyunieho (bohužel nebo bohudík?!)... a spolehlivě přebila i včerejší oběd u paní Kim, kde naštěstí bylo všechno v pohodě. Byl jsem jako na trní, protože jsem doufal, že se Min cítí líp, jenže současně jsem se nemálo bál. Jak to setkání asi proběhne? Vážně nás chce vidět? Máme se hned na všechno ptát, nebo ho raději nechat v klidu? Co když si to rozmyslí a pošle nás pryč?

„Jak by nás mohl informovat, kdybych mu nedala své číslo?" zajímala se klidně Su-Hee. Její otázka byla určena Kangovi, který už zase řídil cestou do nemocnice. Svou návštěvu u kamaráda jsme společně naplánovali a taky s manažerem po telefonu domluvili až po obědě, kdy jsou řádné návštěvní hodiny a právě teď jsme tam jeli. „Měla jsi mi říct, že mu dáváš své číslo." odtušil Kang, aniž by se na ni podíval. „Navíc mu mohl dát své číslo třeba Hyun." „Proč já?" uculil se pobaveně miláček. „Kdokoli, jen ne Su-Hee." odpověděl suše Kang. „Kdokoli, jo?" zasmála se.

„A pak že nežárlíš, zlato. Mohl jsi mu to číslo dát třeba ty." mrkla na něho. „Nežárlím!" bránil se, na což si frustrovaně povzdechl. „Jen jsi mi to mohla říct, navíc... mé číslo Bo-Hyun evidentně nechtěl." „To už je jedno." usmála se na něho smířlivě ségra. „Hned jak to vyřídíme s Minem, mé číslo ho donutím smazat nebo si své číslo klidně změním, tak klid, zlato, ano?" „Vážně?" pousmál se. „Úplně nejvážněji!" přikývla. „Fajn." uculil se ještě víc. „A příště..." vydechla, ale už svou řeč nedokončila, protože ji Kang přerušil. „Jak příště?" vyhrkl, div při tom nenajel na obrubník. „Příště, až budu někomu dávat své číslo, rozhodně ti o tom nezapomenu říct, slibuju." znovu na něho mrkla, jako by ji snad hrubě nepřerušil.

„Někdy jsi vážně hrozná, víš to?" naštěstí se uculil. „Taky tě moc miluju, zlato." uculila se i ona. Netušil jsem, jestli šlo o opravdovou hádku, ale nejspíš ne, fakt naštěstí. „Mě by spíš zajímalo, proč pořád řídí Kang, když jsi pro nás k busu přijela ty, ségra." ozval se se zvědavostí v hlase Hyunie. „Máš vůbec řidičák?" „Řidičák mám, ale řízení je totální opruz." pousmála se Su-Hee. „Navíc jaksi nevlastním auto, víme?" „Nevíme?!" uculil se miláček. „Tak... jak je teda možné, že jsi pro nás přijela zrovna ty, když je řízení opruz a když ani nemáš svoje auto?" zajímal jsem se i já.

Taky mě to začalo zajímat, stejně jako to evidentně zajímalo mého miláčka. „Ok, tak to není úplný opruz." zasmála se. „Jen si nejsem za volantem až tak jistá a cítím se líp, když řídí hlavně Kang. Tohle auto mi můj miláček půjčil... samozřejmě je jeho... protože... no... chtěla jsem vás oba vidět jako první, no a moje zlato Kang byl tak milý, že vařil sám a já jsem tak mohla jet pro vás dva k busu... chápete?" „Chápeme." uculili jsme se mega moc potěšeně, zatím co Kang nic neříkal, ale za to se mega moc mile usmíval.

Jong-Hyun

Byl jsem nervózní až na půdu, když mě a Min-Kiho vedl Bo-Hyun do patra, kde má údajně Young-Min svůj pokoj. Su-Hee a Kang se rozhodli, že zůstanou v hale... nebo si třeba zajdou na kafe... protože prý bude lepší, když se s našim kamarádem setkáme jen my dva. Já i Ki jsme s nimi souhlasili. Napadlo nás totiž, že i setkání nás tří nemusí být zalité sluncem, jak bychom chtěli doufat, navíc... co by u Mina Hee a Kang dělali a co by mu asi tak říkali, když ty dva kamarád ani pořádně nezná. Teda, ségru možná jo, jenže pouze od vidění a Kanga nezná vůbec, určitě by se v jejich společnosti necítil až tak dobře.

Bože zachraň nás... bude se cítit aspoň trochu dobře, když za ním přijdu spolu s Min-Kim? Doopravdy nás dva chce vidět? Není možné, že si jeho přání ten Bo-Hyun pouze vymyslel, aby měl nějaký důvod, proč zavolat Su-Hee? Přišlo mi totiž, že Minie změnil názor až nečekaně brzy... je to vážně pravda? Pořád nás chce vidět... pokud nám teda Bo-Hyun doopravdy takto dětinsky až uboze směšně nekecal?! Vážně Minie ví, že za ním dnes přijdeme a bylo to jeho přání, nebo zrušil zákaz jeho návštěv obecně? Taky miláček byl očividně nervózní, když jsme všichni tři stanuli v pátém patře u pokoje s číslem 505 a Bo-Hyun klidně a bez klepání odemkl, na což hned otevřel dveře.

„Běžte dál." mrkl na nás. „Měl by vědět, že přijdete... tak... hodně štěstí, kluci." Na což nás bez skrupulí oba popostrčil do místnosti. Zadržel jsem dech a mé srdce se rozbušilo ještě víc než po vstupu do nemocnice, když jsem ve stejném okamžiku zaznamenal sterilní místnost v bílých barvách, se sterilně vypadající postelí, kde by měl spávat Minie. Připadal jsem si, jako bych se octl ve vězeňské cele nebo minimálně někde na samotce, zvlášť když tam kromě jedné osamocené postele nebyl žádný jiný nábytek, jen v okně byly nenápadné mříže skryté za bělostnou až po zem sahající záclonou... zvláštní.

Ki víc stiskl mou ruku a podobně rozechvěle jako já se rozhlížel po... na první pohled... prázdném a Minieho přítomnosti postrádajícím pokoji. Jenže Bo-Hyun hned odešel, takže jsme se ho už nemohli zeptat, co je tohle za vtip, navíc... ani jsme neměli čas odejít a zeptat se na Mina někoho jiného. „Ahoj?!" ozval se totiž tichý hlas a nám se v tu chvíli naskytl pohled na hodně smutně se tvářícího Mina, který zcela nečekaně a pouze částečně vyhlédl zpoza bílé a dost neprůhledné záclony, nebo možná spíš závěsu?!

„Tak jste přišli?" vydechl pořád stejně smutně a to dřív, než jsme ho stihli byť jen pozdravit. „Opravdu jste za mnou přišli?" popotáhl a do jeho očí vyhrkly slzy. „Opravdu?"