Jong-Hyun

Cloumaly mnou emoce, které jsem jen horko těžko dokázal nějakým způsobem udržet na uzdě. Snažil jsem se zachovat alespoň zdání klidu, přesto se to ve mně neúprosně bilo... od smutku, který mě zaplavil po Young-Minově zjevně neplánovaném vyprávění o jeho životě, přes lítost, která se týkala mého předchozího chování k němu... rozhodně si nezasloužil, abych na něho byl tak moc hnusný... a podobně velkou lítost, která se týkala našeho kdysi ztraceného přátelství až po vztek rovnající se nenávisti, který jsem pociťoval nejen k Minovým rodičům, ale nejvíc k té ubohé koze Bo-Ra.

Ona totiž neničí život jen svým bratrům, ale sere se do života taky mně a mému miláčkovi, rozhodně ji musíme zastavit! Bylo pro mě opravdu moc těžké zpracovat všechny informace, které jsem se dnes od kamaráda dozvěděl a vůbec nevyšilovat. Přesto jsem se o to zuby nehty pokoušel už jen kvůli Young-Minovi, který vůbec nebyl v pohodě, i když se snažil tvářit, že už v pohodě je a taky kvůli mému zlatíčku Min-Kimu, na kterém taky bylo vidět, že je... přes své odhodlání zastavit Bo-Ra... hodně smutný a rozhozený, nejen pouze odhodlaný.

Byl jsem moc rád, že se Min rozhodl, že nám pomůže, ale... Bože zachraň nás... byly to mega moc emočně vypjaté okamžiky, proto by to rozhodně chtělo... ještě předtím, než se společně pokusíme na něco přijít... alespoň maličký chill. Netušil jsem, jestli bude fungovat mírně dětinský nápad, který mi v tu chvíli bleskl hlavou, přesto jsem si řekl, že tím snad nic nepokazím, že bych to přes jistou dětinskost mohl přece jen zkusit. „Minie?!" oslovil jsem nejistě svého kamaráda. „Co takhle začít od znova?" navrhl jsem rádoby odhodlaně, když se na mě Min nejen smutně, ale navíc taky unaveně podíval.

„Jak to myslíš?" nechápal a taky Ki se na mě podíval dost udiveně. „No..." rozpačitě jsem se poškrabal na zátylku. „Asi... no... asi je to směšný nápad, ale... víš, jak jsme ti tady s Min-Kim neomaleně vtrhli do bytu... teda nejvíc já..." opravil jsem se rychle, protože Ki za nic nemohl, to já jsem tam vlezl jako nějaké hovado a stejně tak jsem se pak choval. „No a potom všem... chtěl bych to prostě nějakým způsobem smazat a začít od znova, jako bychom k tobě přišli až teď... dává to smysl?" sypal jsem ze sebe už dost nervózně.

Navíc, když jsem to řekl takto nahlas, přišel mi můj nápad víc než jen směšný, nejraději bych proto svůj návrh vzal zpět. Copak jde doopravdy všechno jen tak jednoduše smazat a začít od znova? „To je super nápad!" vyhrkl však radostně Ki dřív, než jsem stihl prohlásit, že je to naprostá kravina a že nic takového dělat nemusíme. „Co si o tom myslíš, Minie?" podíval se hned na to s neskrývaným nadšením na Young-Mina. „Začneme od začátku tak, jak se sluší a patří, jo?"

„Klidně." pokrčil neurčitě rameny tázaný. „Když chcete." „Chceme." odpověděl jsem s povzdechem za mě i za miláčka, protože mi už bylo víc než jen jasné, že je Ki z mého nápadu nadšený víc než já sám, což znamená, že už nemůžu vycouvat. „Jak to teda chcete udělat?" pousmál se Min. Zdálo se, že i jeho můj nápad začíná zajímat víc, než ho zajímal ještě před malým okamžikem. „Jak to chceme udělat, miláčku?" podíval se na mě s úsměvem Min-Ki.

„Takhle." odpověděl jsem, aniž by Ki tušil, co tím vlastně chci říct, ale to už jsem bral hrnek z jeho ruky... předal jsem ho Minovi... a okamžik na to jsem už zmateného Min-Kiho táhl za dveře kamarádova bytu, které jsem za námi okamžitě zavřel. „Teď zazvoň." navigoval jsem pořád stejně zmateného miláčka. „Mám zazvonit?" podivil se, ale hned na to se jeho oči rozšířily, na jeho tváři se rozlil veselý úsměv a mně bylo jasné, že mu úplně docvaklo, o co mi jde.

Na nic se mě už neptal a rovnou stiskl tlačítko zvonku. Bylo to jako před tím... už zase se nejen kamarádovým bytem, ale taky celým prostranstvím kolem dveří, kde jsme s Ki stáli, rozezněl hlasitý zvuk zvonku jen s tím podstatným rozdílem, že miláček už nemusel zvonit podruhé nebo snad po desáté, Young-Min totiž okamžik na to otevřel dveře, aby se na nás mohl podívat s úsměvem, ze kterého jsem poznal, že i on doopravdy pochopil, jak jsem to s tím novým začátkem myslel.

„Ahoj, Minie." řekl jsem s podivným pocitem, jako by šlo o filmovou repliku v nějakém k-dramatu. „Potřeboval bych s tebou mluvit. Neruším? Máš na mě čas?" „Ahoj, Hyunie." uculil se Min. „No... asi mám čas." dodal hned na to nejen s úsměvem, ale taky s mírným pobavením v hlase. „Než však půjdete oba dál, nechceš nás představit?" pokynul směrem k mému zlatíčku. „Oh... jistě." přikývl jsem mega moc potěšený, že Young-Min bez problémů přistoupil na tuto mnou vymyšlenou a hlavně naprosto dětinskou hru. „Young-Mine... dovol mi, abych ti představil lásku svého života..." poukázal jsem na usmívajícího se miláčka. „mého přítele Min-Kiho."

„Těší mě, že tě poznávám, Min-Ki." vydechl upřímně Min, na což se jemně poklonil. „Miláčku..." pokračoval jsem s ještě větším úsměvem. „Dovol mi, abych ti představil svého kamaráda, Young-Mina." poukázal jsem pro změnu na Mina. Schválně jsem ho označil za svého kamaráda a on k mé nemalé úlevě vůbec nic nenamítal. „Jsem rád, že smím poznat kamaráda svého miláčka." rozzářil se Min-Ki, na což se taky poklonil, aniž by se přestal krásně usmívat. „No a já jsem zase moc rád, že smím poznat Hyunovu životní lásku." odtušil Young-Min.

„A teď už pojďte dál... paka." zasmál se pobaveně hned na to, jenže nečekal až vejdeme, rovnou nás oba za ruku vtáhl do bytu. „Jako doma, jo?" usmíval se, zatím co nás pořád za ruku táhl směrem k pohovce v obývacím pokoji. Měl jsem mega velkou radost, že z mého kamaráda konečně opadlo napětí, které na něm bylo viditelné až do poslední chvíle, než mě napadla tato menší komedie. Přál jsem si začít od znova a zřejmě se mi to dost povedlo, i když mě před tím vůbec nenapadlo, že to bude mít až takto pozitivní účinek.

Samozřejmě jsem nezapomněl na všechno smutné, co nám Young-Min vyprávěl, nezapomněl jsem ani na své chování k němu a stejně tak jsem si uvědomoval, že ještě máme co řešit, pokud teda chceme zastavit jeho sestru, jenže trocha rozptýlení nám nijak neuškodila, ještě když snad splnila svůj účel. Znovu jsme se posadili na sedačku a Minie si k radosti nejen mé, ale taky k radosti Min-Kiho tentokrát přisedl k nám, respektive vedle mě, takže jsem byl uprostřed.

„Hele..." vydechl kamarád mírně rozpačitě okamžik na to. „Je moc pěkné, že jste chtěli dnešní setkání začít od znova... bylo to od vás obou hodně milé a taky dost vtipné, ale..." „Pořád máme problém jménem Bo-Ra." doplnil jsem ho duchaplně a bez úsměvu... koza pitomá. „Hmmm..." přikývl Min. „To taky." „Ještě něco tě trápí?" zeptal se starostlivě Ki. „No... toho by bylo." odtušil potichu a spíš jakoby pro sebe Min, ale hned na to se pokusil o úsměv. „Ne... jde jen o to..." povzdechl si. „že bych to už pro dnešek potřeboval zabalit." dodal ještě nejistěji. „Chceš to zrovna teď zabalit?" nechápal jsem. „Vážně?"

„Dnes už tohle všechno vážně stačilo." vysvětloval unaveně. „Z toho všeho mi jde hlava kolem a... chtěl bych... potřebuju už být sám, chápete mě, že?" podíval se na nás s nadějí, že ho vážně chápeme. „Hmmm... tak fajn, půjdeme." přikývl miláček, na což jsem přikývl taky já. „Nebudeme tě už otravovat." vydechl jsem zklamaně, zatím co jsme se už oba zvedali ze sedačky. Young-Min mě dost nemile překvapil tím, že zrovna teď chce všechno odpískat, ještě když se mezi náma všechno dost urovnalo a náš rozhovor tak mohl v relativním klidu pokračovat dál.

„Mě neotravujete, tak to přece není." snažil se mě uklidnit Min cestou ke dveřím. „Taky to vůbec neznamená, že už vám nechci pomoct, protože rozhodně chci!" ujišťoval nás oba. „V pohodě, Minie, chápu tě." pousmál se na něho miláček. „Jsi už ze všeho unavený a potřebuješ se uklidnit... vážně tě chápu." „Díky, Ki." pousmál se taky Young-Min. „Dobře, taky tě chápu." povzdechl jsem si mírně zahanbeně. Ve všem tom zápalu jsem si vůbec neuvědomil, jak to pro Young-Mina muselo být náročné, měl bych být o hodně empatičtější, sakra. „Odpočiň si, ano?" dodal jsem proto už jen mile.

„Jak to bude dál?" zeptal se opatrně Ki s pohledem do Minových očí. „Myslíš, že se ještě můžeme znovu sejít a něco vymyslet?" „Myslím, že to nebude nutné." pousmál se unaveně kamarád. „Jsem si jistý, že já přijdu na něco, čím bychom mohli Bo-Ra zastavit... nechte to celé na mě." Usmál se s pohledem do mých očí. „Opravdu?" vydechl jsem překvapeně, zatím co jsem jeho pohled zkoumavě opětoval. Myslí to vážně, že něco vymyslí sám, nebo se nás chce pouze zbavit?

„Myslíš, že dokážeš sám vymyslet způsob jak ji zastavit?" podivil se taky miláček. Jako by snad četl mé myšlenky, i když mi bylo jasné, že Ki na rozdíl ode mě Mina ani maličko nepodezírá, zatímco já jsem ho... dost proti své vůli... bohužel znovu podezírat začínal. Co když jsem se totálně mýlil, když jsem mu ve všem naprosto uvěřil? Co když teď všechno řekne Bo-Ra? Bože zachraň nás... sakra... musím mu přece věřit. Určitě nám Young-Min v ničem nelhal a určitě nás nepodrazí!

„Ty jsi říkal, že ji znám líp než vy dva, Min-Ki, je to tak, ne?" mrkl na miláčka můj kamarád, zatím co já jsem se pokoušel úplně uklidnit. Opravdu jsem mu chtěl věřit a mínil jsem ho považovat za svého kamaráda, i když jsme si spolu vůbec nic o našem dalším přátelství neřekli. Tak snad příště... snad. „Znám ji opravdu dobře, tak určitě na něco přijdu." dodal s malým úšklebkem, na což úplně zvážněl. „Prostě mi věřte, ano?"

Min-Ki

Chápal jsem, že je Young-Min unavený a že chce být sám. I mně šla ze všeho hlava kolem a to jsem to neměl ani zdaleka tak náročné jako ten chudáček. Nejdřív musel ustát Hyunieho neomalené až zlé chování, k tomu navíc jeho obviňování a přestože pak řekl, že je to dobré, určitě ho to nějakým způsobem ranilo. Minovo vyprávění potom bylo moc smutné pro mě i pro miláčka, ale určitě ani zdaleka ne tak moc smutné jak pro toho kluka, když šlo přece o jeho vlastní život... ach jo... a těch emocí bylo taky až moc.

Věřil jsem a doufal, že si odpočine a bude mu líp. Ještě víc jsem pak věřil a doufal, že nás v tom opravdu nenechá, že na něco přijde tak, jak slíbil. Hyuniemu jsem vážně nechtěl cokoli vyčítat. K jeho chování jsem se nemínil vyjadřovat u Young-Mina v bytě a nemínil jsem to dělat ani později, když jsme už ruku v ruce mířili k domu, kde bydlí Su-Hee. Věděl jsem totiž, že si miláček doopravdy uvědomil, že to přehnal a že jeho omluva byla naprosto upřímná. Každý občas přestřelí, to se prostě stává. Nač mu teda vyčítat něco, pro co jsem měl do jisté míry pochopení a nač vyčítat něco, co si už vyčetl on sám, že?

Netušil jsem sice, jestli se Hyunie a Min znovu považují za přátele... tohle si k mé lítosti zatím neřekli... ale doufal jsem, že i na tohle snad dojde, že si příště potvrdí, že jsou stále kamarádi a že spolu do budoucna počítají, když už totálně promarnili svou minulost. Ne že bych si stěžoval, že v té době byl Hyunie můj kamarád, ale... Snad jsou ti dva pořád kamarádi a snad si to příště opravdu řeknou. Ani tohle jsem však nechtěl probírat, zvlášť když se k tomu neměl Hyunie. Vlastně jsme téměř celou cestu až k domu jeho sestry šli mlčky.

„Věříš mu?" zeptal jsem se, když jsme už před domem čekali, až nám Hee otevře vchodové dveře. Tohle mě zajímalo až moc, navíc jsem měl pocit, že je to aktuálně něco, nad čím miláček přemýšlí ze všeho nejvíc. „Snažím se." povzdechl si. „Chci mu věřit." „To je dobře." pousmál jsem se s mírnou úlevou, zatím co jsem doufal, že se snad nemýlím a že má důvěra v toho kluka není směšná a totálně dětinská naivita. „Já mu totiž věřím." dodal jsem přesto naprosto vážně. „Opravdu mu věřím."

Jong-Hyun

„Tak co jste u Mina zjistili, kluci?" zajímala se Hee, když jsme už po jídle seděli v obýváku na pohovce. Byli jsme tam jen my tři. Kang s námi sice ještě povečeřel, ale pro dnešek se už rozloučil a šel spát k sobě, což mi vůbec nevadilo. „Zjistili jsme, že jsi ve všem měla pravdu." povzdechl jsem si s tíživým pocitem u srdce, když se mi vybavilo všechno, co nám Young-Min povyprávěl o svém životě. „Úplně ve všem jsi měla pravdu." „Měla jsem pravdu i v tom, co se týkalo..." zarazila se, jako by snad netušila, jestli takto může mluvit před Min-Kim. Věděl jsem jistě, na co se mě chtěla zeptat.

„Jo, měla jsi pravdu i v tom, co se týkalo té podělané noci." přikývl jsem. „Můžeš klidně mluvit před mým miláčkem, vážně už všechno ví, navíc byl u Mina se mnou, pamatuješ?" dodal jsem s pohledem na své zlatíčko. Min-Ki mlčel, ale po mých slovech se mírně pousmál, na což přikývl, jakože je to přesně tak, jak říkám. „Nevyspali se spolu." potvrdil sestřinu domněnku, ale dál už nic neřekl, zřejmě proto, že další fakta nemínil rozebírat... naštěstí... což jsem nechtěl ani já. „Aha... tak to je bezva." uculila se s nehranou úlevou Hee. „Ale..." znovu se zarazila. „Stalo se snad ještě něco, že vypadáte jako dvě přejeté žáby?"

Stručně jsem jí tedy povykládal o Bo-Ra a její nenávisti. Detaily o tom, proč mi psala a jak ve skutečnosti došlo k tomu, že Min-Ki všechno ví, jsem si raději nechal pro sebe, zvlášť když mi to nepřišlo vůbec podstatné... teda, pro ni podstatné... navíc jsem nemínil poslouchat nějaké kecy o tom, že jsem ji měl poslechnout a říct svému miláčkovi všechno hned přesně tak, jak mi radila. Tušil jsem, že zrovna o tomto se mnou chtěla mluvit o samotě. Jenže já jsem jí nemínil vysvětlovat, že nešlo Min-Kimu nic říct a proč to nešlo... prostě jsem nechtěl vysvětlovat cokoli, co se toho hnusu nebo našeho usmíření týká.

Rozhodl jsem se, že Hee jednoduše musí stačit fakt, že miláček už všechno ví a že jsme spolu v pohodě, jen ta Bo-Ra... sakra... nám dělá problémy. Taky jsem jí stručně povykládal o tom, co jsme si řekli s Minem a co nám slíbil včetně toho, že si na mě vzal číslo, aniž bych já... bohužel... měl to jeho. Všechny hnusné detaily o svém chování jsem úmyslně zamlčel a k mé nemalé úlevě, ani Ki neměl potřebu něco dodávat, stejně jako zjevně netoužil cokoli mi vyčítat. Je to vážně neskutečně úžasný miláček! Nevím, co bych si počal, kdyby nebyl takový, jaký je. Nevím, co bych si počal, kdyby mě opustil, což se doufám nikdy nestane. Bože... vážně v to doufám.

„Hmmm..." povzdechla si po mém vyprávění smutně Su-Hee. „Bylo mi jasné, že má Min s rodinou, jakou je právě rodina Lim, totální peklo a věděla jsem, že je Bo-Ra naprostá megera!" odfrkla si po poslední hlášce. „Otázka však je... věříš Young-Minovi, Hyune?" „Co mi zbývá?" pokrčil jsem mírně nejistě rameny. Vážně jsem mu chtěl a vlastně potřeboval věřit, nic jiného mi nezbývalo.

„Tak fajn." pousmála se. „To teda znamená, že ještě zůstáváte u mě... je to tak?" „No... jo?!" přikývl jsem, na což se usmála ještě víc. Taky Ki se usmál, při pohledu na mou sestru, která se úplně rozzářila. „Bezva!" jásala, jako by snad u ní měli zůstat nějací idolové a nejen její mladší bratr se svým přítelem. „V klidu počkáte, až se vám Min ozve a mezitím..." nepřestávala se usmívat. „Bavte se, užívejte si Kangnungu a taky mého bytu... jako doma, zlatíčka!"

Min-Ki

U Su-Hee v bytě jsem se cítil skvěle, je vážně moc milá. Noc jsme s Hyuniem strávili v jejím hostinském pokoji, kde jsme se pohodlně vešli na jednu postel. Naštěstí jsme oba spali v relativním klidu, teda alespoň já, protože jsem byl až moc unavený. Miláček se na mě hned po probuzení krásně usmál a moc něžně mě políbil. Su-Hee zářila víc než sluníčko na obloze, je skvělá hostitelka. Hyunieho sestra je opravdu úžasně milá, vážně ji mám mega moc rád.

Hyunie se celé dopoledne snažil tvářit, že je v naprostém klidu. Mlel o nějakých kravinkách a vůbec jsme spolu nemluvili o ničem z toho, co nás přivedlo do Kangnungu. Byl by to nejspíš moc fajn výlet, kdybychom neseděli zalezení v bytě a kdybych na něm neviděl, že přes svůj zdánlivý klid a přes svou očividnou snahu věřit Young-Minovi, pořád kolísá mezi důvěrou a strachem, že se ve svém kamarádovi mýlí a že ho ve skutečnosti zklame. Každou chvíli kontroloval svůj mobil, jako by se chtěl ujistit, že se mu Min opravdu ozve a že on nic nepropásne.

„Tak a dost!" rozhodla později odpoledne Hee. „Přestaň čumět na ten mobil, Hyune, nebo mě z tebe jebne!" Řekla v podstatě jen to, co jsem si do jisté míry myslel já sám, jen ne takto moc hrubě jako ona. Navíc jsem i já začínal být čím dál víc nervózní. Kdy se nám vlastně ten kluk míní ozvat? Jak dlouho asi může trvat, než na něco přijde? Můžeme mu doopravdy věřit? Vážně nás nezklame? Z tohoto důvodu jsem nic podobného, co řekla ona, nevyslovil nahlas.

„Běžte ven, kluci... padejte třeba k moři nebo já nevím, prostě někam, než jebne vám oběma." rozhodla rázně a totálně nekompromisně. Bylo mi jasné, že nakonec záměrně použila množné číslo a to nejspíš proto, že si uvědomila, že do mobilu každou chvíli neciví jen můj miláček, ale že mu já v podstatě neskrývaně nakukuju přes rameno, když tak zrovna dělá. „Hmmm... tak jo." rezignoval mírně otráveně Hyunie, na což se zarazil, protože zrovna v tom okamžiku na jeho mobil přišla nějaká sms.

Jong-Hyun

„Napsal, že se sejdeme v pět?" vydechl jsem frustrovaně, zatím co jsem nervózně stepoval po Cafee street tam a zase zpět... nejspíš jsem se nakazil od svého miláčka, protože to je zrovna on, kdo z pravidla nedokáže v klidu usedět nebo ustát. Jenže tentokrát to bylo opačně, já jsem byl na nervy mnohem víc než on, už zase... sakra. „Napsal." povzdechl si Ki. „Je teprve pět minut po páté, uklidni se, miláčku, ano?" nabádal mě, zatím co se snažil držet se mnou krok. „Hmmm... máš pravdu." Zastavil jsem se v chůzi. „Ještě nemá tak velké zpoždění... pokud si z nás nestřílí." dodal jsem nejistě.

Pořád jsem dost kolísal mezi důvěrou a pochybností, zvlášť když nám Min napsal, že se spolu sejdeme na Cafee street a že pak společně zajdeme k Bo-Ra domů, kde... už zase... máme nechat všechno na něm. Nevěděl jsem, co si mám o něm myslet. Jak je možné, že tak najednou obrátil, respektive, jak je možné, že tak rychle a najednou překonal strach a míní se té potvoře postavit? Co vlastně máme nechat na něm? Proč nám sakra nemíní říct, co vymyslel? Navíc jsem si nebyl jistý, jestli se tak trochu nepřecenil a jestli právě teď, namísto toho, aby přišel na smluvenou schůzku, neválí se na balkóně zhulený... sakra... tak kde je?

Byl jsem moc rád, že Min-Ki neustoupil ze svého předchozího rozhodnutí a že se míní té koze Bo-Ra postavit tváří v tvář... pokud ji teda dřív nezabiju, sakra... ale nebyl jsem si jistý, že to doopravdy zvládne Young-Min. I kdyby nás snad nemínil podrazit, i kdyby měl nějaký plán, vážně si je jistý tím, že to dokáže zrovna tímto způsobem? Vážně není právě teď zhulený u sebe doma? Bože zachraň nás... kolik času mám ještě svému kamarádovi dát, než se zaběhnu podívat k němu domů?

„Kluci... sorry, že jdu pozdě." ozval se za námi asi po dalších deseti minutách čekání udýchaný hlas mého tak mega moc toužebně očekávaného kamaráda. „Nějak jsem se doma zasekl a... mrzí mě, že jste na mě museli čekat." Přiběhl až k nám, na což se usilovně pokoušel vydýchat. Nejspíš zdrhal sprintem od svého bytu až sem, vypadal na to. „To je dobré." usmál se na něho mile Ki a já jsem se taky uculil, jen s mnohem větší úlevou. „V pořádku, Minie." mekl jsem mírně zahanbeně. „Hlavně, že jsi tady... jsi v pořádku?" strachoval jsem se, protože mi bohužel neuniklo, že nevypadá až tak dobře.

Teda, nešlo o jeho vzhled, protože co se týká vzhledu, vypadal dnes o něco líp než včera. Zatím co jsem si ho prohlížel, neuniklo mi totiž, že z jeho vlasů zmizel přeliv, že má zase zpět svou přírodní barvu, ale navíc působil nejen moc hezkým, ale taky elegantním dojmem, kvůli svému shik ohozu. Černá mu vážně sekla a byl jsem si jistý, že taky Min-Ki si myslí, že mu to moc sluší, zvlášť když si Mina prohlížel podobně obdivně jako já. Nelíbilo se mi jen to, že nevypadá psychicky až tak vyrovnaně, jak by zřejmě chtěl být... nebo tak vyrovnaně, jak by zřejmě chtěl působit... když teda pominu fakt, že se hodně zadýchal.

„Tak půjdeme?" podíval se na nás rádoby klidně hned, jakmile se dostatečně vydýchal. Evidentně ignoroval naše zkoumavé pohledy.

„Jsi si jistý, že přesně tohle chceš?" zeptal jsem se jen tak pro jistotu, na což Min odhodlaně přikývl. „Chci." „Co tě vlastně napadlo, Minie?" zajímal se nervózně Min-Ki, zatím co nás Young-Min vedl nejspíš směrem, kde má Bo-Ra svůj byt. „Jak chceš sestru zastavit?" ptal se dál, zatím co já jsem se rozhlížel kolem sebe. Nebyl jsem si jistý, kde přesně Minova sestra bydlí. Sice jsem ji jednou doprovodil až k jejímu domu, ale nejenže jsem tenkrát byl dost mimo, navíc se to stalo pouze jednou a ještě k tomu jsem tam posledně šel z úplně jiné strany Kangnungu.

Taky mi to už stihlo vypadnout z hlavy, až na ten pitomý polibek, který mi k mé smůle ve vzpomínkách zůstal. Jenže na tohle jsem nemínil myslet ani pouhým omylem, sakra. Raději jsem se na nic neptal, jen jsem se nechal vést Young-Minem, zatím co jsem doufal, že to bude co nejdřív za náma... dřív než prasknu díky vzrůstajícímu napětí. Taky miláček byl hodně nervózní. Mou ruku stiskl o poznání víc, když kamarád, který se nějak neměl k tomu, aby mu odpověděl, konečně prohlásil, že jsme na místě u domu, kde žije Bo-Ra.

Poznával jsem to místo, kde mě tak bezostyšně políbila a kde jsem se já nechal tak nehorázně uboze políbit. Na sucho jsem polkl, když se mi vybavily její zatraceně hebké rty... jsem takový debil, že jsem jí to dovolil, neskutečný debil! „Myslíš, že je doma?" kuňkl miláček, který evidentně předstíral, že nevidí můj naprosto zahanbený výraz. „Měla by být doma." vydechl pořád se stejně předstíraným klidem Young-Min. „Volal jsem jí, že za ní dnes přijdu a že s ní chci naléhavě mluvit... řekla, že na mě s radostí počká." „Aha..." povzdechl jsem si s pocitem, jako bychom všichni tři lezli do nějaké pasti... nebo do pasti lezu jen já a Min-Ki? Bože... těžko říct.

Min-Ki

Srdce mi tlouklo až v krku a potily se mi ruce, když jsme všichni tři vešli do domu, ještě když jsem věděl, že se mám poprvé v životě setkat tváří v tvář s někým tak moc nenávistným a zákeřným, jako je Bo-Ra. Jak taková mrcha asi vypadá? Má snad rohy a ocas nebo na první pohled působí nevinně jako nějaký andílek? Netušil jsem, jestli děláme správně, když tam s miláčkem jdeme bez jakékoli přípravy, ještě když nám Young-Min evidentně nemínil říct, co má vlastně v plánu, ale na druhou stranu jsem cítil, že setkat se s ní bude opravdu to nejlepší, co můžeme udělat.

Potil jsem se už celý, když Min rádoby klidně zazvonil u jejích dveří. „Klid, miláčku." zašeptal Hyunie rozechvěle do mého ucha, na což se dveře otevřely a nám se naskytl pohled na mladou, hodně hezkou a taky elegantně působící ženu. K mému nemalému překvapení neměla rohy ani ocas, stejně jako postrádala upíří zuby nebo odpadávající zombie kůži... vypadala jako obyčejný člověk, jen jiskra v jejích očích... byl jsem si jistý, že jsem tam tu nenávistnou jiskru viděl, když si nás zběžně prohlédla... svědčila, že s obyčejným člověkem nemá nic společného... bestie.

„Bratříčku." falešně se uculila, než ho jemně líbla na tvář. Neznám moc biblických příběhů, ale při pohledu na ten polibek mě napadlo, že je Bo-Ra stejně odporná, jako byl odporný biblický Jidáš. Vážně nenávidí svého vlastního bratra? Ubožačka. „Myslela jsem, že přijdeš sám." hodila neskrývaně pohrdavý pohled na Hyunieho a taky na mě, přestože zjevně mluvila se svým bratrem. Po své směšné hlášce už nic dalšího neřekla, jen se otočila a zamířila zpět do bytu. „Běžte dál." pobídl nás rozechvěle Min, takže nám nezbývalo nic jiného, než ho poslechnout. Vzhůru do sídla bestie... jupí.

„Proč jsi sem přišel, Hyune?" zamračila se na miláčka v okamžiku, kdy jsme stanuli v jejím obývacím pokoji. „A proč jsi sem přivedl tu svou buzerantskou děvku, he?" sjela mě nenávistným pohledem. „Je to ten tvůj Min-Ki, že?" odfrkla si. „Třeba jsem přišel proto, že bych ti moc rád nakopal tu tvou nevymáchanou tlamu?" procedil skrz zuby Hyunie. Bylo na něm vidět, že jen tak tak ovládá svůj vztek, cítil jsem z něho nenávist vůči ní. „A ještě jednou řekni, že je Min-Ki nějaká děvka a já tě rovnou zabiju!" Nikdy jsem neslyšel smát se nějakou bestii, to až teď, když se ta kráva miláčkovým slovům upřímně a od srdce zasmála, jen Min zatím mlčel.

„Oh, vážně?" vydechla s hraným rozrušením hned na to. „Myslíš, že na něco takového máš koule?" dodala s další várkou výsměchu. „Klid, Hyune." řekl potichu Min. „Nešpiň si s ní ruce... klid, ano?" Taky já jsem stiskl miláčkovu ruku, jen aby neudělal něco... cokoli... co by té mrše nahrálo do karet, pokud by ji teda opravdu nezabil. Bylo evidentní, že se snaží Hyunieho vyprovokovat a bylo jasné, že se miláček zuby nehty drží, jen aby doopravdy nevybuchl. Taky jsem měl nutkání důkladně proplesknout její tvář... zasloužila by si to... ale neměl jsem pocit, že by tohle násilí něco vyřešilo. Teda, aspoň prozatím. „A ty, Young-Mine..." obrátila se pro změnu na svého bratra, když se od miláčka ani ode mě nedočkala žádné odpovědi.

„Už zase se kamarádíčkuješ s Hyunem? Víš, že je to ubohý buzerant, že? Jistěže to víš, když jsi stejně odporný buzerant jakým je on... ošukal tě pořádně? Udělal ti dobře?" Young-Min se nadechl, že něco řekne, ale ona mu hrubě skočila do jeho pokusu, proto nic neřekl a já s Hyuniem jsme jen šokovaně civěli. Co je ta Bo-Ra zač? Bože... jak může být až tak moc odporná? „Myslíš si, že o tobě a tvé orientaci nic nevím, je to tak?" vysmívala se mu do tváře. „Myslíš si, že celou dobu vůbec nic netuším, je to tak? Pitomče." ušklíbla se.

„Podezírám tě hodně dlouho, jen jsem netušila, že jsi tak blbý a že sám vlezeš do mé pasti, když jsem tě tak nevinně poslala za Hyunem do baru, abych si ověřila, jestli uděláš to, co jsem si myslela, že uděláš a ty jsi to jako správný idiot opravdu udělal... vychrápal ses s ním! Co si myslíš, že na to řeknou naši, bráško, he?" pokračovala triumfálně. „Jak sakra můžeš tvrdit, že se se mnou vyspal, ty jedna blbá krávo?" zařval na ni naštvaně Hyunie. „A co si to sakra dovoluješ? Jak s ním můžeš takto odporně mluvit?" „Můžu si dělat, co chci." odfrkla si klidně Bo-Ra. „Zničím ho, zničím tebe a..." ušklíbla se s pohledem do mých očí. „zničím i tebe, Min-Ki." dodala, na což na mě v klidu mrkla.

„Zkus to, a pokud tě pak nezabije Hyunie, zabiju tě já." vydechl jsem s pocitem, že ještě chvíli a opravdu po ní skočím. Už jsem nebyl nervózní, spíš naopak, zmocňoval se mě podobně velký vztek, jaký se už před nějakou tou chvílí zmocnil mého miláčka. „Nebojím se tě!" vyhrkl jsem odhodlaně hned na to. „Nikdo z nás se tě nebojí!" „Oh, jsi vážně roztomilý." ušklíbla se. „Klidně mě zabij, stejně mi v ničem nezabráníš, protože mi je jasné, že jen planě žvaníš." Na což jsem se napřáhl a vlepil jí opravdu velkou facku, kterou absolutně nečekala, takže byla nucena udělat krok zpět.

„Nech ji, Min-Ki." ozval se znovu Young-Min. „Ani ty si s ní nešpiň ruce, ano?" naléhavě se podíval do mých očí a já jsem váhavě přikývl. Zhluboka jsem vydechl, zatím co se Bo-Ra už zase klidně culila, jen miláček na mě udiveně kulil oči. Nejspíš nečekal, že udělám něco takového, jenže já jsem musel, nešlo to jinak. Na Hyuniem však bylo poznat, že můj čin víc než jen schvaluje, když se nejen usmál, ale ještě zvedl palec nahoru. „Takže ty to o mě víš, jo?" podíval se Min pro změnu na svou sestru. Zněl rádoby klidně, přestože se mírně chvěl. „Jak ale můžeš vědět, že jsem se vyspal s Hyunem... jak jsi na to přišla?"

„Sledovala jsem tě." ušklíbla se. „Sledovala jsem vás oba, když jste lezli opilí z baru a taky jsem vás viděla, když jste se spolu nechutně... úplně nazí... muchlovali v posteli... jen tak jsem nakoukla do tvého bytu, bratříčku, proto to vím." „Ty jsi tak odporná mrcha, to snad není vůbec možné!" zařval na ni Hyunie. „Zadav se ty, mrcho... zadav se svou odporností!" „Takže tohle řekneš našim, je to tak?" pokračoval Young-Min, aniž by se Bo-Ra jakkoli vyjádřila k Hyunieho výlevu a aniž by Min cokoli z jejího tvrzení zkoušel vyvrátit. Já jsem tak tak stíhal sledovat, co se kolem mě říká, bylo to všechno tak rychlé. „Řekneš jí i to, že jsem gay... tohle máš v plánu, ano?" zeptal se smutně.

„Hádej." ušklíbla se. „Jo, zničím tebe a věř, že najdu způsob, jak zničím taky Jong-Hyuna a jeho přítele!" dodala nenávistně. „A co když ti řeknu, že nic takového neuděláš?!" vydechl rozechvěle, přesto současně taky docela sebejistě Min. „Vážně?" uculila se. „Jak mi v tom zabráníš?" „Nechtěl jsem nikdy klesnout na tvou úroveň..." povzdechl si namísto odpovědi zkroušeně, než se znovu a zpříma zadíval do jejích očí. „jenže... bohužel musím." „O čem to sakra mluvíš?" nechápala. „Třeba o tom, že vím jistě, že už nejsi panna?!" odtušil se zvláštním tónem její bratr. „Cože víš?" znejistěla. „Vím, že už nejsi panna!" zopakoval rázně Min, na což na něho Bo-Ra zůstala beze slova civět.

Já s Hyuniem jsme se na sebe udiveně podívali v očích stejně viditelnou otázku... tak není panna, no a???

Jong-Hyun

Znovu jsem se podíval na Bo-Ra, zatím co jsem se zuby nehty snažil ovládat, jen abych té krávě nedal ještě větší ránu po tlamě, než jí dal Min-Ki... zlatíčko, měl jsem radost, že se neovládl. Kdybych se však neovládl já, rovnou bych tu mrchu zabil. Nenáviděl jsem ji tak moc, že bylo opravdu moc těžké udržet se a minimálně pořádně nezakroutit jejím hezkým krkem. Od našeho posledního setkání se hodně změnila. Už se zřejmě nesnažila působit jako nevinná dívenka, byla z ní elegantní slečna a moc jí to slušelo, přesto její vzhled nic neměnil na faktu, že je v jádru nechutně odporná.

„Takže ty to víš, jo?" vydechla, na což se znovu ušklíbla. „Ty si jen myslíš, že něco víš, Mine." „Vím, že jsi spala se Sang-Hyukem!" vyhrkl rozhořčeně Young-Min. „Vím, že jsi s ním měla poměr... chceš to snad popřít?" „Jak sakra víš o...?" vydechla, jenže Min ji nemínil nechat domluvit. „Ty ze sebe děláš cnostnou a čistou pannu, je to tak, sestřičko?" ušklíbl se, aniž by ji nechal dokončit otázku. „Ty i rodiče se tváříte, že jste něco víc než ostatní, že... že jste na maximální morální výši. Pohrdáte lidima... pohrdáte úžasnou láskou, kterou mezi sebou mají Hyun a Min-Ki... ubožáci! Myslíte jen na sebe a své blaho, přitom jste jen obyčejní pokrytci, nejvíc pak ty, Bo-Ra!" Zamračil se.

„Celý život si na něco hrajete." ušklíbl se. „Tak jako já, i když, to je teď vedlejší..." dodal rozechvěle, hned na to se však znovu zpříma zadíval do očí své sestry, zatím co já a miláček jsme už jen mlčky a mírně zaraženě poslouchali. Nejen mě, ale i Min-Kiho zjevně překvapila Young-Minova aktuální přímost a nemalá... totálně nečekaná... odvaha, se kterou se svou sestrou mluvil. „Vážně jsi spokojená s tím, jak máš nalajnovaný život?" odfrkl si. „Vážně? Nemyslím si! Netuším jen, proč ses tak moc upnula na to, že si vezmeš zrovna Jong-Hyuna... fakt to nechápu. Nemyslíš si, že jsi měla být už dávno vdaná a rodit jedno dítě za druhým? Nezdá se ti, že ti už tak trochu ujíždí vlak, sestřičko?" posmíval se jí, na což jsme oba zatajili dech.

Bože... on je tak úžasný! „Kde jen ta naše pokrytecká matka udělala ve svých plánech chybu, co?" povzdechl si jakoby zkroušeně. „Chtěla, abys studovala v zahraničí a dělala závratnou kariéru, což se tak trochu neslučuje s tím, že bys měla být vzorná manželka, je to tak? Jistě... ty sis prostě vybrala Hyuna, matka si ho vybrala taky, jenže paní Kim až tak moc na váš sňatek nespěchala, nemýlím se? Ona si přála, aby Hyun dostudoval, musela jsi proto čekat, i když ti ujíždí vlak... chudinko." znovu se ušklíbl.

„Proto jsi už nechtěla čekat jako panna? Proto ses začala tahat se Sang-Hyukem?" pokračoval rázně. „Co myslíš... co na tohle asi řeknou naši, až se dozví, že jsi jen obyčejná děvka, která si pouze hraje na to, že je hodná dcera a žena na úrovni?! Může ti být jedno, jak jsem se o tvém milenci dozvěděl... nejvíc zajímat by tě měl hlavně fakt, že klidně řeknu celému světu, co jsi ve skutečnosti zač, pokud mě, Hyuna a Min-Kiho nenecháš na pokoji... na to se můžeš spolehnout." „Ty jeden..." vyhrkla Bo-Ra, ale už nestihla svou nadávku dokončit. „Co se to tady děje?" ozval se totiž najednou a zcela nečekaně přísný ženský hlas od dveří, díky němuž jsme všichni čtyři nadskočili úlekem.

Hned na to jsem zjistil, že ve dveřích do obýváku nestojí jen mega moc nasraně vypadající paní Lim, ale taky má překvapeně se tvářící matka. Obě ženy ještě nějaký ten okamžik civěly střídavě na Bo-Ra, Young-Mina a taky na mě s Min-Kim, zatím v místnosti panovalo ticho... ticho před bouří. Co se dělo pak, mám v mírné mlze. Bylo toho řečeno hodně... dost se taky křičelo... a skončilo to slovy směřujícími od paní Lim směrem k Young-Minovi: „už nejsi můj syn." a jeho slovy: „končím s tebou... končím s podělanou rodinou Lim!" na což za sebou práskl dveřmi od bytu.

Min-Ki

Už jsme nějakou tu chvíli chodili s Hyuniem po téměř vylidněné pláži a já jsem se nedokázal přestat chvět. Netušil jsem, že se stanu svědkem něčeho podobného, co se stalo u Bo-Ra v bytě, když se tam ukázala matka těch dvou ještě spolu s paní Kim. Nikdo z nás netušil, že se tam ukážou a stejně tak nikdo z nás netušil, že dojde k hádce, která se nedá nazvat jinak než opravdový masakr. Bože... bylo to příšerné!

Ani ve snu by mě nenapadlo, že Young-Min získá až tak moc velkou kuráž... ani v tom nejdivočejším snu by mě nenapadlo, že se po včerejším rozhovoru s námi dvěma a potom, co nám přiznal svůj celoživotní strach, dokáže takto postavit jak sestře, tak hned na to své matce, ale on to dokázal! Znovu padla slova o přetvářce, jejich ubohosti, došlo k dech beroucímu přiznání, že je Young-Min gay a došlo taky na zmínku o sebevraždě chudáčka Young-Jae, včetně zmínky o tom, že už Bo-Ra není panna... konečně jsem pochopil, o co doopravdy Minovi šlo a co tím myslel, když narážel na její počestnost.

Byla to šílená hádka, do které jsem se já naštěstí nezapojil a stejně tak se nezapojil ani miláček včetně jeho matky, která jen stála a viditelně zaskočeně civěla. Když pak Young-Min práskl dveřmi, div nezbořil celý dům, podíval se Hyunie významně na svou stále zaraženě civící mámu. „A do téhle rodiny bych se podle tebe měl přiženit?" odfrkl si, na což vzal mou ruku a konečně mě odvedl pryč z toho pekla.

„Klid, lásko." pousmál se na mě konejšivě Hyunie. „Už se uklidni, je po všem." „Myslíš, že je teď Min v pohodě?" zeptal jsem se pořád stejně rozhozeně. „No..." povzdechl si. „Nevím." přiznal, na což si znovu povzdechl. „Vsadím se, že se hodně zhulil a proto je mu rozhodně líp, než mu bylo, když odcházel od Bo-Ra." pokusil se o úsměv. „Jedno mu ale musím nechat." pokračoval s nepřeslechnutelnou pýchou na svého kamaráda. „Byl hustý! Úplně zavřel Bo-Ra hubu... ta je teď odrovnaná, už nám... ani jemu... nic neprovede a jeho matka... slyšel jsi, jak ji poslal do prdele? Wow!" hvízdl na konec.

„Hmmm..." pousmál jsem se. „Byl mega moc hustý a jo, asi máš pravdu, že se zhulil." připustil jsem. „Ale..." hodil jsem na něho psí oči. „Nepůjdeme ho přece jen zkontrolovat?" S miláčkem jsme se sice dohodli, že bude lepší, když toho kluka necháme chvíli samotného a v klidu, jenže já jsem měl pocit, že ta chvíle už byla víc než jen dlouhá, navíc jsem si nemyslel, že by na své pocity měl být pořád jen sám. Určitě ho všechno až moc rozrušilo a není jisté, že marihuana zachrání naprosto všechno. Měli bychom se zachovat jako jeho přátelé, ne? Taky já jsem si přál být jeho kamarádem, ještě když se za mě a Hyunieho tak krásně postavil.

Jong-Hyun

„Min je v pořádku, jsem si tím jistý." uklidňoval jsem své starostlivé zlatíčko. Nechal jsem se totiž přesvědčit, že se na něho přece jen zajdeme podívat a už jsme stáli před jeho bytem. Já sám jsem opravdu věřil, že potom, co můj kamarád dnes dokázal... postavil se oběma megerám a Bo-Ra dost zavařil tím, že na ni práskl její poměr... potom, jak se rázně distancoval od rodiny Lim, byl jsem si jistý, že marihuana zachrání jeho momentální psychické rozpoložení a že už bude jen líp.

O postoji své matky k tomu všemu jsem nemínil ani trochu spekulovat, protože jsem s ní vůbec nemluvil. Nechal jsem ji tam, když jsem vzal miláčka za ruku a co nejrychleji jsem s ním vypadl pryč... ne dlouho potom, co odešel Min. V těchto chvílích mi bylo jedno co si myslí, neřešil jsem to. „Mám zazvonit?" kuňkl nervózně Ki. Přes mé ujišťování si nepřestával dělat starosti, pořád se o Mina bál. „Pokud je zhulený, k ničemu naše zvonění nebude." připomněl jsem mu zjevný fakt, na který asi zapomněl. „Hmmm..." přikývl, na což stiskl kliku od dveří a ty se jako posledně bez jakéhokoli protestu otevřely.

Znovu jsem prožíval deja vu, když jsme společně procházeli tichým a na první pohled zdánlivě prázdným bytem. Tentokrát jsem však zamířil rovnou na balkón. „Není tady." vydechl jsem udiveně. Čekal jsem, že najdu Mina vysmátého stejně, jako jsem ho tam našel včera... to jsem ještě netušil, že je všechno ohledně něho úplně jinak, než jsem se domníval. Bože nezatracuj mě... kurevsky moc jsem se v něm mýlil, tak moc, že to snad ani víc nejde.

A co předvedl dnes... klobouk dolů, vážně. „Hyunie?!" ozval se naléhavý hlas mého miláčka z vnitřku bytu a mně až pak došlo, že nešel se mnou na balkón. „Tady je!" Okamžik na to jsem už stál v ložnici u Young-Minovy postele a díval jsem se na poklidně spícího kamaráda...

Musel jsem uznat, že vypadá mega moc roztomile, když takto spí, navíc se mi mega moc ulevilo, že je doopravdy v pořádku, pouze usnul. „Zhulil se a pak šel spát." pousmál jsem se na spícího kamaráda. „Vidíš? Je v pořádku." oznámil jsem miláčkovi. „Myslíš?" kuňkl podivně zaraženě Min-Ki, na což jsem zvedl hlavu, abych mohl zjistit, že se nedívá na mě ani na Mina, ale že civí na nějakou lahvičku, kterou drží v ruce.

„Vážně si myslíš, že je v pořádku?" zvedl tu lahvičku a zatřepal s ní, přesto se neozval žádný zvuk, zjevně byla prázdná. „Tohle... to přece nic neznamená." vydechl jsem s náhle se tvořícím knedlíkem v krku. „Nemusí to nutně znamenat, že..." Nedořekl jsem, raději jsem hned s kamarádem pořádně zatřásl, na což jsem se nedočkal žádné reakce z jeho strany, i když jsem to zkusil víckrát za sebou, pokaždé o maličko drsněji. Nezapomněl jsem taky mírně a hned na to o poznání silněji proplesknout jeho tvář... nic, spal tvrdě dál.

„Třeba si opravdu vzal prášek na spaní, to ale neznamená..." snažil jsem se uklidnit nejen sebe, ale taky Min-Kiho, když jsem své pokusy o probuzení Mina vzdal, protože nikam nevedly. „Co to teda podle tebe znamená?" vyhrkl už téměř plačtivě Min-Ki. „Jsi si jistý, že se nerozhodl zabít? Jsi si tím opravdu na sto procent jistý, miláčku?" „No..." vydechl jsem zaraženě. Vlastně jsem netušil co říct. Už jsem však nic dalšího ani říkat nemínil, namísto toho jsem v příštím okamžiku vytáhl mobil z kapsy, abych mohl zavolat sanitku. Nesměl jsem nic riskovat.

Modlil jsem se pak ke všem svatým, aby tohle bylo pouhé nedorozumění, aby vůbec nešlo o nějaký Minův pokus o sebevraždu, přesto jsem to ani náhodou nemohl riskovat. Kdybych se totiž mýlil, Minie by jistojistě umřel a tohle zaváhání bych si pak nikdy neodpustil... nemohl a nedokázal bych si to odpustit. Stejně tak jsem se modlil ke všem svatým, aby Minie přežil, pokud do sebe doopravdy nacpal celou tuto lahvičku zřejmě hodně silných léků. Snad jsme s miláčkem nepřišli pozdě, pokud to vážně udělal. Bože zachraň ho... Minie musí žít, prosím!