Jong-Hyun

Seděl jsem pohodlně rozvalený na pohovce vedle Min-Kiho, vztek mě pomalu ale jistě opouštěl, přesto jsem Young-Mina nepřestával propalovat dost naštvaným a navíc taky hodně podezíravým pohledem. Byl jsem opravdu rád, že nakonec svolil k tomu, abychom si spolu promluvili... uvědomoval jsem si, že na tom má velkou zásluhu můj miláček... jenže ani tak jsem se nemohl úplně zbavit nedůvěry k němu. Netušil jsem, proč je tak moc paf ze zjištění, že jsem se od Bo-Ra dozvěděl o naší společné noci.

Je pouze zaskočený mým sdělením, že od ní vím, že jí vykecal, co mohl a ještě navíc jí o naší společné noci s velkou pravděpodobností lhal? Bojí se snad, že když nám přizná pravdu, dostane ode mě na budku? Jistě, to by se vážně mohlo stát. Nebo je snad pravda, že své sestře vůbec nic neřekl? Jenže v tom případě, jak... sakra... ta koza mohla přijít na to, že jsem jejího bráchu údajně ojel, když já sám jsem si jistý, že se to nestalo a když on nám tady tak moc věrohodně tvrdí, že jí nic nevyžvanil???

Můj ex kamarád, který seděl naproti nás dvou, se pořád tvářil zkroušeně, ani se na mě a na Min-Kiho nepodíval a zatím se mi nějak nezdálo, že by chtěl s náma mluvit, spíš vypadal, jako by měl každou chvíli umřít. Podíval jsem se na svého miláčka, který taky pozorně sledoval Mina a Ki, když zaznamenal můj pohled, obrátil se na mě, maličko nejistě se pousmál a pak stejně nejistě pokrčil rameny, zřejmě proto, že stejně jako já, ani on netušil, jestli Young-Min začne mluvit sám, nebo se ho snad máme začít vyptávat?! Potřeboval jsem se od toho... pořád ještě pitomce... dozvědět až moc informací, nebavilo mě jen tak sedět a tupě civět.

„Ehmmm..." odkašlal jsem si, jen abych znovu upoutal Minovu pozornost. Čas letěl jako splašený a já jsem už na tomto místě nemínil proplýtvat ani jednu podělanou minutu. „Takže ještě jednou..." zatvářil jsem se jako žalobce u soudu, když se na mě Min opravdu podíval. „Jak je to teda s tvou sestrou? Vážně jsi jí nic neřekl?" zahřměl jsem tónem, jako bych se při závěrečné řeči snažil přesvědčit porotu, že tento týpek je totálně vinný a zaslouží si proto smrt. Vážně jsem dost pochyboval o tom, jestli se Min pouze nepřetvařuje a jestli se jednoduše nesnaží ze všeho vykroutit směšnou lží.

„Už jsem ti přece řekl, Hyune, že vůbec netuším, proč ti Bo-Ra tvrdila, že něco ví, když nic vědět nemůže... ne ode mě, sakra... a už jsem ti taky řekl, že bych s ní o něčem takovém ani mluvit nemohl." odpověděl rozhozeně. „Nic takového bych jí nikdy neřekl, i kdyby se to netýkalo zrovna tebe a nic bych jí neřekl ani v případě, kdyby to ohledně tebe byla pravda... nevěříš mi?" zatvářil se ještě zkroušeněji. Napadlo mě, že ten kluk je buď dobrý herec, nebo nám doopravdy nelže a že je možné, že jsem ho teď svou nedůvěrou nějak ranil. Pořád jsem si však nebyl jistý, kde je pravda... nechápal jsem. Copak ti dva mezi sebou mají tak hrozný vztah, že by s ní o něčem takovém nemohl mluvit? No, i to je vlastně možné.

„Proč se mě na to znovu ptáš, když si beztak myslíš, že ti lžu, he?" dodal s rezignovaným povzdechem Young-Min. „Mine?!" ozval se najednou se zvláštně radostným tónem Min-Ki dřív, než jsem stihl Minovi něco odpovědět... beztak jsem nevěděl, co bych mu měl říct. Nejsem si úplně jistý, jestli ti věřím, proto se tě na to budu ptát pořád dokola, jen abych se pořádně ujistil, že mi nelžeš? Tohle bych měl říct? „Řekl jsi, že... i kdyby to byla pravda, nemohl bys o tom s Bo-Ra mluvit?" culil se miláček. „Řekl, no a?" zarazil se Min, který zřejmě jako já nechápal, kam tou otázkou moje zlatíčko míří.

„Takže..." nepřestával se usmívat Ki. „Znamená to snad, že nic ohledně tvé soulože s Hyuniem není pravda? Nestalo se to?" Po jeho otázce jsem překvapeně vykulil oči nejdřív na Min-Kiho a hned na to na Young-Mina, který se na rozdíl ode mě nervózně pousmál a v dalším okamžiku raději rychle odvrátil pohled. Mé srdce se v tu chvíli rozbušilo očekáváním. Bože zachraň mě... ať teď řekne, že se to mezi náma doopravdy nestalo, prosím. Bože zabij mě... já debil jsem až do této chvíle řešil pouze to, jestli Min žvanil nebo ne a vůbec mě... na rozdíl od Min-Kiho... nenapadlo poslouchat pořádně, co všechno mi ten kluk říká.

Sakra, vždyť tohle už můj bývalý kamarád naznačil, jak je teda možné, že jsem zrovna tomuto jeho zásadnímu... i když mírně skrytému... sdělení nevěnoval žádnou pozornost? „Mine?!" bafl jsem na něho, když se pouze odvrácený červenal a nezdálo se, že se v blízké době chystá Min-Kimu odpovědět. „Tak mluv už, sakra!" popoháněl jsem ho netrpělivě. „Je pravda, že jsem s tebou nešukal, nestalo se to, že ne?" „Ty si pořád na nic nevzpomínáš, že?" znovu si povzdechl Min, zatím co se téměř vsakoval do křesílka, na kterém seděl. Zdálo se, že se hodně stydí.

„Možná si na to vzpomínám, možná ne." odpověděl jsem ještě netrpělivěji, na což se Young-Min nejistě podíval do mých očí, ale svůj pohled znovu rychle odvrátil. „Proč bych se tě na to ptal, kdybych si byl úplně jistý, že si všechno pamatuju dobře?" pokračoval jsem už zas rozhozeně, zatím co Ki už jen mlčky poslouchal, aniž by odvrátil pohled od Minovy zardělé tváře. Znervózňovaly a nebavily mě Young-Minovy rozpaky, navíc jsem vůbec netušil, proč... sakra... nemůže jednoduše odpovědět. Ano nebo ne, copak je to pro něho tak moc složité?

„Tenkrát... když to bylo aktuální... jsem vůbec neměl pocit, že bys o tom chtěl se mnou mluvit." zamumlal konečně Min, aniž by se na mě podíval. „Proč to raději nenecháš být? Proč to chceš rozebírat zrovna teď, ještě před ním?" „Protože je to sakra můj přítel... mimochodem, jmenuje se Min-Ki... chci proto, aby od tebe tady a teď slyšel úplnou pravdu, zvlášť když jsme se my dva kvůli tomu hnusu s tebou málem rozešli." nadhodil jsem vytočeně. Trochu víc jsem si pravdu ve svém oznámení poupravil, ale Min přece nemusí vědět, že je Ki až tak velké zlatíčko a že by mi odpustil snad cokoli.

Miláček se na něho pouze díval, nic však nedodal, takže mi došlo, že naštěstí pochopil, kam svým tvrzením o našem možném rozchodu směřuju. Mínil jsem totiž v Minovi probudit možný pocit viny, přál jsem si, aby už díky tomuto pocitu konečně promluvil a byl upřímný. Netušil jsem, jestli sebou maličko cukl díky zmínce o hnusu mezi náma dvěma nebo díky zmínce o příteli a ještě víc jsem netušil, co jako mají znamenat tyhle Minovy zbytečné caviky. Čeho se ten pitomec... do prdele... tak moc bojí? Mě snad? Nebo snad Min-Kiho? Myslí si snad, že jsme si s ním pouze přišli vyřídit nevyřízené účty za tu ubohou noc?

Bezesporu je všechno ohledně té noci převážně jeho vina, zasloužil by si proto minimálně řádně proplesknout, ale... nejspíš ho vůbec nezmlátím ani ho neproplesknu, když bude konečně mluvit a řekne mi všechno, co chci a hlavně potřebuju vědět, nejvíc pak to, že jsem s ním vůbec nešukal. „Takže... ty jsi Hyunův přítel, jo?" ujišťoval se k mé ještě větší netrpělivosti, navíc... podle mého mínění... úplně zbytečně Min, s letmým pohledem na mého miláčka. „A v červenci jsi už byl jeho přítel?" nepřestával mě srát.

„Přesně tak, jsem Hyunieho přítel a ano, chodíme spolu docela dlouho, takže v červenci jsme rozhodně byli spolu." přikývl miláček. „Proč se na to ptáš?" zajímal se zvědavě a na rozdíl ode mě úplně klidně. „Já jen... netušil jsem, že Hyun někoho má." kuňkl Young-Min. „Kdybych to věděl, tak... tak..." Zmlkl a ještě víc se začervenal. „Tak sakra, co, Mine?" vybuchl jsem vytočeně. „Proč už konečně neodpovíš na to, na co jsem se tě ptal? A jo, máš pravdu, v to úterý jsem s tebou o ničem mluvit nemínil, jenže pak už jsem s tebou mluvit chtěl, jenže ty jsi vůbec nebyl doma... bylo to snad schválně? Tenkrát ses mi sprostě vyhýbal, úplně stejně, jako ses o to... bohužel pro tebe pouze téměř úspěšně... pokusil dnes, je to tak?"

„Ale já jsem se ti vůbec nevyhýbal!" vyhrkl rozhozeně Min. „Nevím, kdy jsi mě tady hledal, ale... máš pravdu, nebyl jsem doma, jenže ne kvůli tomu, že bych se ti chtěl vyhýbat, věř mi, prosím. Volala mi totiž matka... v to úterý, ne dlouho potom, co jsi ode mě utekl a... chtěla, abych spolu s ní a mladším bráchou jel k prarodičům do Busanu... nevím proč tak najednou, ale... musel jsem ji poslechnout, chápeš?" „Odjel jsi k prarodičům do Busanu?" vydechl jsem překvapeně. „To jako fakt?" Nebyl jsem si jistý, jestli to není pouhá výmluva, pořád jsem netušil, jestli mu mám nebo nemám věřit.

„Hmmm..." nervózně přikývl. „Nebylo to schválně, doopravdy jsem tam musel odjet a dnes... no, nebyl jsem si nejdřív úplně jistý, jestli jsi to ty, Hyune, když jsem tě uviděl na Cafee street, ale... jo, dnes jsem se s tebou rozhodně nechtěl potkat, nechtěl jsem s tebou mluvit, kdybys to opravdu byl ty... proto... proto jsem raději zdrhl." přiznal se skloněnou hlavou, takže jsem bohužel pořádně neviděl do jeho tváře. „Takže přiznáváš, že ses mi dnes vyhýbal záměrně, tohle mi teď říkáš?" ujišťoval jsem se nasraně. „Můžeš mi, prosím... sakra... vysvětlit proč jsi se mnou teda nechtěl mluvit, když jsi... podle tebe... nic špatného neprovedl? Teda, myslím tím, když jsi o ničem, co se týká té naší ubohé noci, nemluvil s tou proradnou kozou Bo-Ra?"

„Proradnou kozou." ušklíbl se pro sebe Min, ale hned na to znovu zvážněl, nebo spíš posmutněl, nebo čert vlastně ví, jaké emoce zrovna prožíval, když se na nás zarputile odmítal dívat a tím mně i Min-Kimu úspěšně bránil nejen v pohledu do jeho očí, ale taky lepšímu prozkoumání jeho výrazu. „Protože... prostě jsem se před tebou moc styděl, proto." odpověděl spíš pro sebe. Řekl to úplně potichu, ale i tak jsem poznal, že o poznání rozpačitěji. „Já už se v tom všem nějak ztrácím." kuňkl nervózně miláček. „Za co se stydíš, Mine, a co bys neudělal, kdybys věděl, že má Hyun přítele?" vyptával se. „Nechceš nám jednoduše říct, co všechno se tady stalo?"

„Vážně chceš vědět, co se tady stalo?" odpověděl mu otázkou Min, čímž se mě nejspíš pokoušel připravit o rozum, nebo co. Musel jsem se hodně ovládat, abych nevyskočil na nohy a pořádně s tím idiotem nezatřepal. „No... chci." odtušil nejistě Ki, na což se však usmál o hodně jistěji. „Netuším, co se teď od tebe všechno dozvím, ale věř mi, že nic z toho mě vůbec nerozhodí, protože skoro všechno už vím a... taky mi věř, že jsem se s tím dokázal smířit, takže se nemusíš bát... řekni nám opravdu všechno a hlavně pravdu... prosím." pořád s milým úsměvem povzbuzoval Young-Mina k tomu, aby konečně promluvil.

Současně jemně sevřel mou ruku, nejspíš proto, aby mě uklidnil, že je opravdu připravený na cokoli, co ze sebe Young-Min vysype... pokud teda začne konečně mluvit k věci... taky proto jsem nakonec zůstal s chatrným klidem sedět. Vážně jsem doufal, že to je doopravdy tak, jak miláček říká, přesto bych nejraději slyšel pouze to, že já a Min jsme spolu nešukali... sakra, o co jde, že ten kluk pořád dělá ohledně všeho takové caviky? Za co se přede mnou... sakra... stydí? „Jak chceš." vydechl potichu Min, až na to, že se vůbec nezdálo, že by chtěl pokračovat v mluvení, spíš se víc schoulil, navíc se odvrátil, abychom my dva nemohli už vůbec vidět do jeho tváře, což se mi ani trochu nelíbilo.

„Dívej se na nás, když s tebou sakra mluvíme!" vyhrkl jsem příkře, na což Ki víc stiskl mou ruku, jen abych se vážně uklidnil. Zhluboka jsem vydechl a opravdu jsem se snažil uklidnit, když tak Min k jeho nemalému štěstí udělal. Nejistě se na mě podíval. „Šukali jsme spolu nebo ne?" zeptal jsem se ho, jak nejpřísněji dokážu. „Tak už konečně řekni, že ne... já jsem si totiž víc než jen jistý tím, že se to nestalo!" „Nešukali jsme spolu." špitl poslušně, ale s tak červenající se tváří, že jsem v tom okamžiku nedokázal rozpoznat, jestli říká jen to, co chci slyšet, nebo říká naprostou pravdu, i když jsem mega moc doufal v tu druhou možnost.

„Ne?" vydechl jsem se zvláštním pocitem, který bych nejspíš nenazval úlevou, protože se mi přesto, že jsem od něho konečně slyšel přesně to, co jsem tak moc chtěl, na jeho odpovědi něco nepozdávalo. „Nešukali jsme spolu?" zeptal jsem se pro jistotu ještě jednou, na což jsem se významně podíval na svého miláčka, který vypadal, jako že má z Young-Minovy odpovědi nemalou radost, usmíval se mega moc krásně. „Je to tak, vážně jsem tě neojel!" dodal jsem vítězně. „Nešukali jsme spolu, ale..." přikývl pořád stejně rozpačitě, jenže tím ještě bohužel neskončil. „Málem se to stalo... nechybělo moc, aby se to doopravdy stalo." zchladil mě a bylo fuk, že při své hlášce zněl dost provinile.

„Počkej... jak to myslíš?" zarazil jsem se. „Ty myslíš..." Nedopověděl jsem a taky má tvář hodně zrudla, když jsem si v hlavě proti své vůli vybavil naše nahá, do sebe propletená těla... a sakra! „Co se stalo?" vydechl rádoby klidně Ki, který kratinký okamžik zaraženě sledoval nejen Young-Minovy rozpaky, ale taky ty mé. „Proč jste se spolu nakonec nevyspali? Ty jsi to moc chtěl, je to tak?" zadíval se na červenajícího se Mina. „Tak... proč se to teda..." „Nestalo se to, protože Hyun nakonec odpadl." skočil mu do řeči lítostivě Min, až na to, že na něm nebylo poznat, jestli je mu líto, že se to nestalo nebo je mu líto, že k té situaci vůbec došlo.

„Udělalo se mu zle z marihuany... není na to zvyklý, navíc před tím hodně pil..." vysvětloval... zjevně jen Min-Kimu... s pořád stejnou lítostí v hlase. „Prostě odpadl, ale před tím... líbali jsme se a taky... no, než se mu udělalo špatně, začínalo to být hodně divoké." „Děláš si ze mě prdel?" vyhrkl jsem mega moc vytočeně, zatím co Ki už jen se zvláštním výrazem mlčel. „Proč tady říkáš takové sračky?" „Tvůj přítel se ptal, co se stalo, tak mu jen odpovídám." odpověděl rozechvěle... až téměř nevinně... ten idiot, pitomec... vlastně ne, je to král idiotů a pitomců, sakra.

„Uvědomuješ si sakra, že to ty jsi mě dotáhl do svého bytu?" zařval jsem na něho, díky čemuž sebou netrhl jen on, ale taky můj miláček, jenže já jsem na to v tuto chvíli vůbec nedbal. „Uvědomuješ si... do hajzlu... že to ty jsi do mě na balkóně nacpal tu trávu, i když jsi věděl, že jsem ožralý na sračky a že proto až tak nevím, co dělám?!" pokračoval jsem v nasraném obviňování. „A vzpomínáš si na to, že to ty jsi mě jako první políbil a taky ty jsi mě svlékl do naha?" Vyskočil jsem na nohy s touhou dát mu po té jeho hodně hezké tlamě, ale neudělal jsem to, pouze jsem sevřel ruku v pěst.

„Já si na tohle všechno už s naprostou jistotou vzpomínám a vím proto, že za všechno z toho můžeš nejvíc ty, Young-Mine!" pokračoval jsem vytočeně, zatím co Min raději držel hubu a jak se tváří miláček, který taky mlčel, jsem raději zjišťovat nemínil. „A ty si nám teď dovoluješ naznačovat, že jsem tě vlastně chtěl ojet, ale neudělal jsem to jen a pouze proto, že se mi udělalo zle? Myslím si... ne, jsem si naprosto jistý, že ty jsi ve skutečnosti jediný, kdo z nás dvou doopravdy toužil po šukačce, ty sis moc přál, abych tě tady pořádně ojel, protože já jsem tenkrát vůbec nevěděl, co dělám... sakra!"

Doufal jsem, že se to nestalo, že jsem Mina neojel, jenže tento... jím takto prezentovaný... důvod mě spíš mega moc rozhodil, než jakkoli uklidnil. Sakra, do prdele... kdybych neodpadl, doopravdy bych ho ojel? A s tímto hnusem je Ki údajně smířený? Bál jsem se na své zlatíčko podívat, mnohem raději jsem zuřil na Mina. Je to rozhodně jeho vina, protože tohle by se nestalo, kdyby mě v tom baru nechal na pokoji... v žádném případě by se to nestalo! „Hyunie má pravdu." ozval se k mé nemalé úlevě Min-Ki. „On neměl pod kontrolou své jednání, ale ty..."

„Já jsem to vůbec nechtěl, vážně!" vyhrkl rozechvěle s ještě větším ruměncem na tváři Min, čímž Min-Kiho přerušil. „Teda... původně jsem to nechtěl, neplánoval jsem, že se s ním vyspím. Když jsem ho po dlouhé době znovu potkal v tom baru, neměl jsem vůbec tušení, že je Hyun na kluky..." pokračoval zmateně, zatím co se díval pouze na mého miláčka, který mlčky a rádoby trpělivě poslouchal, jen já jsem nepřestal zatínat ruce v pěst a to ani tehdy, kdy mě Ki stáhl k sobě, abych si znovu sedl.

„Vlastně... netušil jsem, že je gay až do okamžiku, kdy jsem ho na balkóně políbil, ale neřekl mi, že je zadaný, vůbec jsem nevěděl, že má přítele. Já... netuším, proč jsem ho políbil, zřejmě proto, že taky já jsem byl docela dost mimo, i když ne tak moc jak byl mimo on, protože já jsem na rozdíl od Hyuna na marjánku docela dost zvyklý, ale... když jsem pak zjistil, že se nejen nechá líbat, ale taky..." zarazil se, když jsem znovu vyskočil na nohy, aniž bych mu dovolil dokončit všechny ty žvásty. „Takže ty říkáš, že jsi neměl v plánu se se mnou vypsat, je to tak?" přerušil jsem ho ještě víc vztekle.

„Mám ti snad věřit, že jsi do toho baru lezl pouhou náhodou, že jsi mě vzal k sobě domů jen díky pouhé starosti o mě, i když jsi už dávno nebyl můj kamarád a že ses mě tady pokusil sprostě zneužít jen proto, že jsi byl mimo? Mám ti to věřit, přestože je jasné, že jsi moc dobře věděl, co děláš, protože jsi byl míň mimo než já?" „Zneužít?" kuňkl zaraženě Min. „Myslíš si, že jsem tě chtěl zneužít?" „A ne snad?" zamračil jsem se, jako nějaké podělané ztělesnění nasranosti. „Co sis do prdele myslel, že bude, když mě tady zhulíš? Doufal jsi, že budu hodně poddajný, když budu totálně mimo, ale nějak ti to nevyšlo, že?" ušklíbl jsem se.

„Myslím si, že jsi to plánoval už tam v baru, že ve všem jedeš s Bo-Ra a teď nám tady sprostě lžeš!" zamračil jsem se a poslední slova jsem úplně zařval. Celé tohle mě neskutečně sralo a ještě víc mě sral fakt, že pouhé Minovo oznámení, že k žádné šukačce mezi náma dvěma nedošlo, vůbec nestačí, abych mohl s čistou hlavou a klidným svědomím odejít s Min-Kim k Su-Hee domů, nebo případně odjet zpět do Busanu. Teď ještě víc než před tím jsem potřeboval znát pravdu ohledně celé té ubohé situace a bylo mi jasné, že to stejné potřebuje taky Min-Ki, přestože mlčí a aktuálně se k ničemu z našich řečí nevyjadřuje.

„Krucinál, já vám nelžu!" vyhrkl nemálo rozechvěle Young-Min s pohledem upřeným do mých očí, i když na něm bylo vidět, že by se raději díval jinam. Nevím, proč mě napadlo, že jen velcí lháři dokážou takto upřeně civět do něčích očí, jen aby vzbudili důvěru, ale svou úvahu jsem už nemohl víc rozvést, protože on ještě neskončil. „Ani nevíš, jak trapně mi je, když o tom musím mluvit a... stejně tak sakra nevíš, jak uboze se cítím, když na mě takto řveš a ještě mě obviňuješ z něčeho, co vůbec není pravda." mlel, aniž by se přestal dívat do mých očí, zatím co do těch jeho už vyhrkly slzy.

„Říkáš, že jsem už nebyl tvůj kamarád, Hyune? A je to podle tebe pouze má vina? Ale víš co, tohle je teď fuk, je jedno, kdo z nás dvou za to může, ale... ať už jsme nebo nejsme kamarádi, když mi Bo-Ra zavolala, že jdeš do baru, kde se zřejmě chystáš opít, chtěl jsem tě strašně moc vidět, zvlášť, když to bylo po tolika letech... protože... věř si tomu nebo ne, pořád tě mám rád." Rychlým pohybem setřel slzy, ale hned na to se znovu rozhozeně zadíval do mých očí. „Chtěl jsem tě hlavně vidět, případně s tebou i mluvit, ale..." pokračoval pořád stejně rozechvěle.

„...když jsem zjistil, že do sebe kopeš jednoho panáka za druhým, raději jsem si sedl poblíž tebe a jen jsem tě pozoroval, protože jsem vůbec netušil, jestli tě můžu vyrušovat, když se zrovna pokoušíš opít, jenže... ty jsi pak neměl peníze, musel jsem proto zasáhnout." Zhluboka se nadechl, aby mohl znovu pokračovat, tam kde skončil, když mu došel dech a já jsem raději mlčel, jen aby bez mého přerušování mohl dopovědět všechno, co má na srdci... třeba přece jen nelže, když zní až tak přesvědčivě a upřímně?! Až na to, že jsem si na své chlastání v baru nevzpomínal, tohle bylo nejspíš nadobro zastřené nepronikavou mlhou.

„Byl jsem moc nervózní, taky proto jsem si dal malého panáka a pak... potom co jsem už za tebe zaplatil tvou útratu, netušil jsem co s tebou, když jsi byl až tak moc opilý. Vzal jsem tě proto ke svému stolku, dal jsem si další tři menší panáky... nebo tak nějak... a až pak mě napadlo, že tě vezmu k sobě domů, navíc jsem dostal ten debilní nápad, že si spolu dáme pořádného jointa." mega provinile si povzdechl. „Napadlo mě, že nám oběma to třeba zlepší náladu a ano, vím, že to byl naprosto a totálně debilní nápad." přiznal s provinilou upřímností v hlase.

„Jenže... v ten večer jsem vůbec nemyslel... tohle mi došlo až mnohem později, když jsem už nebyl tak mimo... ty jsi mě totiž vyděsil natolik, že jsem téměř vystřízlivěl, ale jen díky tomu jsem se o tebe dokázal alespoň trochu postarat. Mrzí mě to všechno... vážně jsem nic z toho neplánoval, prostě se mi to vymklo z rukou, stejně jako ten polibek a... to všechno ohledně naší soulože... což se málem stalo, ale naštěstí se to nestalo a jsem opravdu moc rád, že se to nestalo, i když ses mi zatraceně moc líbil..."

Znovu si zkoušeně povzdechl. „Jo... přiznávám, chtěl jsem tě a tohle se mi bohužel vymklo z rukou taky. Netoužil jsem ti však nijak ublížit a neplánoval jsem tě zneužít... prosím, věř mi, Hyune." popotáhl. „Tak proč jsi mi tohle všechno neřekl rovnou... už v to úterý?" zeptal jsem se rozhozeně, ale současně taky s nemalou touhou, aby mi teď můj ex kamarád říkal pravdu, aby vážně nebyl ubohý hajzl, který mě chtěl zneužít jako součást nějaké pomsty té pitomé kozy Bo-Ra, ale že je pouze někdo, kdo nad sebou ztratil kontrolu... podobně jako já... aniž by si to dopředu takto uboze naplánoval, i když... to že mu údajně zavolala Bo-Ra zrovna moc nesvědčilo v jeho prospěch.

Jenže... přiznal by to, kdyby v jakémkoli hnusu jel s ní? Vážně mě má pořád rád? „Copak s tebou byla nějaká řeč?" znovu popotáhl Min. „Už tenkrát jsem se strašně moc styděl za to, že jsem všechno tak pitomě podělal a ty... nedal jsi mi žádný prostor cokoli říct... nešlo ti nic říct." „Proto jsi teda před náma utekl, když jsi nás dnes uviděl na Cafee street, proto jsi s náma nechtěl mluvit, je to tak?" povzdechl si s upřímným pochopením Ki. „Hmmm..." přikývl smutně Min. „Vzpomněl jsem si na tu pondělní noc a pak taky na to, jak se mnou Hyun mluvil v úterý po jeho probuzení." kuňkl.

„Měl jsem pocit, že se propadnu do země hanbou, jen při představě, že byste šli za mnou a já se vám oběma musel podívat do očí, i když jsem si nebyl úplně jistý, že vážně vidím Hyuna, ještě když se líbal s tebou a já jsem až dodnes nevěděl s naprostou jistotu, že je opravdu gay... že tenkrát za jeho vášeň nemohl hlavně alkohol a ta zpropadená marjánka... taky jsem nevěděl, že někoho má a nechtěl jsem raději vědět, jestli s tebou už chodil tenkrát, protože bych se pak styděl ještě víc, což se stejně děje... takže... už víte, co jste chtěli vědět... myslete si teda co chcete, pokud mi nemíníte věřit a... já se jdu znovu zhulit." zakončil tímto oznámením svou hodně emotivní řeč.

Ještě jednou popotáhl, na což se zvedl se zjevným úmyslem zmizet na balkóně. „Počkej." rozechvěle jsem ho zarazil. Tentokrát mi Ki dovolil vstát a chytnout Minovu paži, na což sebou můj ex kamarád trhl, ale přesto zůstal stát, zatím co slzy jako hrachy smáčely jeho tvář. „Věřím ti, ano?" pokusil jsem se o co nejvíc konejšivý tón, jen abych ho zklidnil a mohl tak konečně dotáhnout náš rozhovor do zdárného konce. Přestože jsem už doopravdy věřil, že se všechno semlelo, aniž by na tom Min nesl až tak velkou vinu, jak jsem si před tím myslel, pořád bylo co řešit a pořád jsem měl na něho až moc otázek, navíc jsem neměl chuť nechat ho jít na balkón, kde se už zase zhulí. Bože zachraň Young-Mina... přeskočilo mu snad?

„Vážně mi věříš?" kuňkl spolu s tichým vzlykem. „Věříš i tomu, že jsem o tom nemluvil se ségrou?" „Sice mi to ohledně Bo-Ra vůbec nedává smysl, ale..." povzdechl jsem si. „myslím, že ti věřím i to, že jsi jí nic neřekl." ujistil jsem ho, přestože pro mě bylo stále mega velkou záhadou, jak na to, sakra, mohla přijít, když nám Min evidentně nelže a dost mě sralo, že netuším, jak této záhadě přijít na kloub. Bože... mám se snad na to zeptat přímo jí? „Já to taky nechápu." popotáhl Min. „Vždyť... já jsem se s ní od července vůbec neviděl... myslím... od toho pondělí co mi volala jsem ji nepotkal, ani jsme si netelefonovali... nechápu to, vážně."

„To je vážně divné." přidal se Min-Ki, který se tvářil, jakože Young-Minovi věří, jen ta záhada s Bo-Ra ho trápí. „Ta kráva je ještě proradnější, než jsme si mysleli." dodal nejen zamyšleně, ale navíc taky nervózně. „Já ti taky věřím, Mine." pousmál se však hned na to na mého... opravdu ex kamaráda?... na což se taky on pokusil alespoň o maličký úsměv, přestože měl stále oči plné slz. „Myslíš, že bys nám mohl pomoct tuto záhadu nějak vyřešit?" zajímal se můj miláček. „Je to tak moc důležité?" zeptal se opatrně Min. I přes naše ujištění o naší důvěře, přesto, že mu Ki vůbec nic nevyčítal, jen se ho snažil chápat, navíc se pouze mile usmíval, pořád nevypadal, že by se moc uklidnil.

„Myslím, že to je hodně důležité." řekl jsem naléhavě. „Tvá sestra má něco v plánu... chce se mi údajně mstít, aspoň to tvrdí a já proto potřebuju vědět, jak může vědět že se stalo něco, co se ve skutečnosti nestalo, ještě když jsi jí to ty neřekl, chápeš?" „Bo-Ra se ti chce mstít? Má nějaký důvod se ti mstít?" vydechl zaraženě Min a jeho tvář začala znovu blednout. „Sakra... tak to je zlé." dodal téměř šeptem. „Jak moc zlé?" kuňkl miláček, ale Min, jako by ho v tu chvíli vůbec nevnímal, působil dojmem, jako by byl duchem mimo, ztracený ve svých myšlenkách. „Jak moc zlé?" zopakoval jsem Min-Kiho otázku mnohem hlasitěji než on, na což sebou Young-Min cukl.

„To bohužel nedokážu odhadnout." odpověděl potichu. „Ale... máte pravdu, kluci, je opravdu důležité přijít na to, jak ségra přišla na to, že... však víte..." zarazil se a sklonil zahanbeně hlavu, aniž by svou narážku dokončil, beztak jsme s Ki věděli, na co naráží. „Myslím si ale... myslím si, že jí nejde jen o tebe, Hyune." nejistě se podíval do mých očí. „Myslím si, že v tom všem nějak figuruju taky já... jen zatím vůbec netuším jak přesně... ale mám ten pocit, jen nevím, o co přesně jí jde. Vím však už téměř jistě, že mě ohledně tebe sprostě využila, ale jak mohla vědět že jí to vyjde, to taky netuším, když si přece celý život dávám pozor, aby nikdo nepoznal, že jsem na kluky... může to... sakra... vědět?"

„Byl by to tak moc velký problém, kdyby to opravdu věděla?" zajímal se s účastí Ki. „Problém?" vyhrkl rozechvěle Min. „Ptáš se mě, jestli by to byl problém? Pro mě by to znamenalo víc než jen problém... to bych si zrovna mohl hodit mašli." Do jeho očí znovu vyhrkly slzy, zatím co se pořád stejně bledý pokusil vyprostit z mého sevření... ještě pořád jsem držel jeho paži, vůbec jsem si to až do teď neuvědomoval, přesto jsem ho nepustil. „Kam jdeš?" hlesl jsem zaraženě... jeho slova o mašli mě nemile šokovala. „Potřebuju se zhulit, já... už to vážně nedávám." vzlykl. „Ne, ty se nepotřebuješ zhulit!" rozhodl jsem přísně.

„Minie..." pokračoval jsem co nejkonejšivěji hned na to. „Zkus se prosím uklidnit jinak než pomocí toho svinstva, prosím." Už jsem se na něho vůbec nezlobil, opravdu jsem mu všechno, co mně a Min-Kimu řekl, věřil a teď, když vypadal, že je opravdu na dně, bylo mi ho líto a vážně jsem nechtěl, aby kouřil marihuanu... aby si tím svinstvem ubližoval. „Jak?" vzlykl. „Já nic lepšího neznám, Hyune... jen takto, když jsem občas zhulený, ještě dokážu nějak přežívat... nechápeš to, že?" znovu vzlykl.

„Bez toho svinstva jak říkáš, skončil bych už dávno jako můj starší bratr... jen tohle svinstvo mě totiž drží nad vodou... jen proto, že mám tu pitomou marjánku ještě žiju... navíc... jsem na tom svinstvu už totálně závislý, chápeš mě aspoň trochu, Hyune, nebo jsem ti ve skutečnosti totálně volný a máš mě někde u prdele, protože... protože pro tebe nejsem nic víc než obyčejný pitomec a slaboch, který ti nadělal kotel problémů... který tě podle tvého mínění chtěl zneužít... kretén, který vždycky všechno totálně zvorá?"

Já..." vydechl jsem ještě víc zaražený. Vůbec jsem netušil, že by Young-Min mohl být závislý a že mu marihuana pomáhá přežít a v tuto chvíli jsem neměl ponětí, jak tuto informaci zpracovat, ani jak mu odpovědět. Mám ho u prdele? Je mi volný? Nejspíš ne. „Neplakej." ozval se smutně Ki... dřív, než jsem se k jakékoli reakci rozhoupal já... rychle vstal, aby mohl popojít k nám dvěma. „Vážně, Mine... neplakej." dodal pořád stejně smutně, na což překvapeného Young-Mina, který se tak tak držel, aby se úplně nerozbrečel, sevřel ve svém objetí. To už se můj ex kamarád rozbrečel doopravdy a naplno.

Netušil jsem, jestli je doopravdy můj ex kamarád nebo jestli ho stále můžu považovat za svého kamaráda a to i navzdory faktu, že se naše první setkání po letech tak moc posralo... nejen jeho vinou, ale vlastně i mou... a že se dost posralo i toto naše druhé setkání, ale věděl jsem už jistě, že mi rozhodně není lhostejný, že nějaký ten střípek přátelských citů k němu chovám a stejně jako můj miláček jsem si nepřál, aby brečel a zoufal si.

Věřil jsem mu, že mi nechtěl ublížit záměrně, to že jsem potom tak moc trpěl je i má chyba... měl jsem si s ním promluvit hned v to úterý... a byl jsem rozhodnutý, že se postavím té krávě Bo-Ra, aby nechala na pokoji mě, Min-Kiho a případně i jejího bratra, pokud se nemýlí a ona něco plánuje i ohledně něho. Byl jsem moc rád, že Min-Ki dokázal Minovy řeči ustát v klidu tak, jak slíbil a byl jsem na něho mega moc pyšný, protože by vůbec nemusel, přesto se snaží mého... asi kamaráda?... utěšit.

Můj miláček má tak úžasně velké srdce... on sám je mega moc úžasný! Young-Min se k němu poslušně tulil, jenže ani tak nepřestával brečet, zatím co Ki se snažil zachovat klid, aniž by přestával něžně hladit jeho záda. „Jo... už nebreč, Minie." vydechl jsem rozechvěle, než jsem ho pevně objal spolu se svým nejmilovanějším zlatíčkem. „Všechno se nějak vyřeší... určitě... věřím tomu... jen už, prosím, nebreč."