Jong-Hyun

Min-Ki chtěl mermomocí vařit sám, nechal jsem ho proto v kuchyni samotného tak jak si přál. Měl jsem moc dobrou náladu na to, abych se se svým zlatíčkem dohadoval, i když bych rád zůstal s ním a klidně bych mu s vařením pomohl, kdyby mi to dovolil. Bez protestů jsem odešel do jeho pokoje taky proto, že jsem začal být dost zvědavý, jestli snad pro mě nechystá nějaké překvapení. Tvrdil mi sice, že to žádné překvapení nebude, ale já jsem si byl i tak víc než jen jistý, že Ki určitě vymyslí něco, čím mě překvapí. Kdyby něco podobného neměl v plánu, nechal by mě odpočívat tam, ne?

Až v pokoji jsem si uvědomil, že jsem v kuchyni zapomněl svůj mobil, ale nad tím zjištěním jsem pouze mávl rukou. Ve skutečnosti jsem ten krám vůbec nepotřeboval, dokážu se zabavit i bez brouzdání na netu. Neměl jsem žádný opravdový důvod brát si mobil sebou do kuchyně a teď už vůbec nebyl důvod, abych se tam pro něho vracel a rušil tak svou nevyžádanou přítomností miláčka při vaření, i když bych si od něho mohl při té příležitosti „ukrást" polibek nebo klidně i víc polibků. Uculil jsem se při představě, jak se miláček naoko zlobí, že jsem se vrátil do kuchyně a při tom by bylo jasné, že je rád.

Jak jsem si usmyslel, tak jsem i udělal, jenže ve dveřích do kuchyně jsem se zarazil. Zjistil jsem totiž, že si miláček pouští písničky, takže mu mobil brát nemůžu, ještě k tomu se moc roztomile a taky nemálo sexy kroutil do melodie, zatím co si chystal suroviny na vaření. Netušil jsem, co míní vařit, zaujaly mě pouze jeho svůdné pohyby. Bože zachraň mě... Min-Ki vážně vypadal nejen moc rozkošně, ale taky nehorázně sexy, když nechal své tělo volně reagovat na melodii... ten jeho zadeček, bože... a současně se tvářil až moc zaujatě přípravami na vaření, tak sladký.

Okamžik jsem tam jen tak stál a okouzleně na něho zíral... Ki si mě vůbec nevšiml... ale pak jsem se rozhodl, že své zlatíčko raději nebudu rušit. Tak jak jsem se před tím potichu připlížil, zase jsem potichu zmizel. Vrátil jsem se zpět do miláčkova pokoje, kde jsem si lehl na již ustlanou postel, zatím co jsem se v myšlenkách vracel nejen k jeho sexy pohybům, kterých jsem byl aktuálně svědkem... Bože, tak nádherný je... ale taky k dopolednímu mazlení s ním a vlastně ke všem intimnostem, které jsem směl od našeho usmíření se svým zlatíčkem prožít.

Byl jsem šťastný, že mám tak úžasného, rozkošného, sweet, sexy, něžného, vášnivého, nádherného a navíc neskutečně moc láskyplného přítele, kterého miluju nade vše na světě. Byl jsem mega moc šťastný, že mám svého Min-Kiho. Musel jsem se culit jako nějaký happy dement, když jsem snil o své lásce, ale bylo mi to naprosto volné. Bože, tak vypadám jako zamilovaný dement, no a? Kdo by na mém místě nebyl happy a kdo by se na mém místě neculil stejně jako já? Nejspíš jen opravdový dement.

Válet se na posteli a takto zaměstnávat jak svou hlavu, tak obličejové svaly, jsem vydržel docela dost dlouho. Jenže pak mě napadlo, že mé odloučení od miláčka je až příliš dlouhé, potřeboval jsem být znovu s ním. Rozhodl jsem se proto, že nebudu čekat, až mě zavolá, jednoduše se vrátím do kuchyně. I kdyby Ki ještě nebyl s vařením hotový, prostě si sednu na židli, budu se na něho dívat a užívat si ten dokonalý pohled. Nebyl jsem si až tak jistý, jestli by se přede mnou choval stejně, jak se choval, když byl v kuchyni sám, ale i tohle mě dost zajímalo.

Dokáže se miláček až takto moc uvolnit, i kdybych se na něho přitom díval? Vlastně, proč by ne? Neměl jsem pocit, že by měl nějaký pádný důvod, aby se i v mé přítomnosti necítil naprosto uvolněný. Vždyť by to rozhodně nebylo poprvé, co bych ho viděl podobně tancovat, navíc spolu děláme tolik jiných věcí, během kterých se přede mnou ani maličko nestydí... bože... tolik úžasných, uspokojujících a až totálně dech beroucích věcí... i když je jisté, že miláček je občas nehorázné telátko, u něho je vlastně všechno možné.

Rozněžněle, ale současně taky pobaveně jsem se culil, když jsem mířil za svým pokladem zpět do kuchyně. Byl jsem zvědavý, co mi řekne, až za ním přijdu. S tím, že do mě vrazí už ve dveřích, navíc s tváří totálně mokrou od slz, jsem však vůbec nepočítal. Bože zachraň mě... došlo mi, že pláče, jen jsem bohužel netušil proč. Bože... co se mu stalo tak hrozného, že pláče? „Nech mě, Hyunie." bylo to jediné, co jsem se po své otázce od miláčka dozvěděl, zatím co se protahoval kolem mě a utíkal někam pryč.

Já jsem zůstal celý zkoprnělý stát ve dveřích, jako by mě někdo obrovským kladivem zarazil do země a to tak, že mě nemilosrdně majzl po hlavě. Civěl jsem za ním se srdcem úzkostně až bolestivě sevřeným a se slzami lítosti v očích... už jsem se necítil být šťastný. Nechápal jsem, nemohl jsem chápat. Netušil jsem totiž, co si mám myslet. Udělal jsem snad Min-Kimu něco, o čem nějakým nedopatřením nevím? Proč sakra pláče? Proč mě takto jednoduše odbyl a ještě ode mě utekl? Bože... on už zase utekl!

V tu chvíli jsem nevěděl, jestli mám zdrhat za ním, nebo ho nechat být, tak jak si přál. Nic jsem nepobíral a bohužel jsem vůbec netušil, co se to sakra s Min-Kim děje. Jeho aktuální chování mě ranilo o to víc, že jsem ještě před chvílí byl šťastný a bezstarostný, což se právě teď změnilo, jako by nějaká čarodějnice mávla kouzelným proutkem nebo vyřkla zlé zaklínadlo, i když jeho bych takto hanlivě nikdy nenazval. Zhluboka jsem vydechl, zatím co jsem se vší silou pokoušel hodit do klidu.

Nesmím přece vyšilovat, když vůbec nevím co se děje. Třeba své pocity naprosto zbytečně hrotím a jde o nějakou totální kravinu. Navíc, proč by ode mě Min-Ki znovu utíkal? Vždyť jsme si spolu všechno vyříkali a byli jsme šťastní, co by se mohlo tak najednou změnit? Ano, miláček sice plakal, ale třeba ho rozhodilo jen to, že se mu nepodařilo uvařit oběd tak, jak si přál?! Blbost... V tu chvíli jsem si totiž všiml, že na stole leží dva talíře se špagetami, navíc mega moc vtipně ozdobené.

I přes vnitřní napětí jsem se musel láskyplně pousmát. Min-Ki dokázal z obyčejných špaget udělat špagety naprosto neobyčejné, přišlo mi to mega moc roztomilé. Musel jsem však přemýšlet dál, protože jsem nevěřil, že by ty špagety nechutnaly dobře, navíc jsem si byl víc než jen jistý, že by se Ki rozhodně nechoval takto divně kvůli nepodařenému jídlu. Dort pro Minieho se mu taky nedařilo upéct tak jak si přál a dělal z toho nějaký horor? Ne, nedělal! Naštval se tedy proto, že jsem přišel dřív, než mě zavolal?

Plácl jsem se do čela s vědomím, že tohle je taky úplná ptákovina! Můj miláček je sice občas dětinské tele, ale ne takovéto tele... ani tohle se mu vůbec nepodobá. Frustrovaně jsem si povzdechl. Co mám teď sakra dělat? Mám snad čekat, až se vrátí a své chování, respektive svůj záhadný smutek, mi nějak vysvětlí nebo mám jít raději za ním? Došlo mi totiž, že Ki zamířil na zahradu, takže nebude těžké ho najít.

Jenže pokud si přeje být o samotě, asi bych jeho přání měl respektovat a to i navzdory faktu, že mi díky němu praská hlava napětím, o srdci ani nemluvě. Můj mobil, který jsem zaznamenal, že už naprosto ztichlý leží na stole nedaleko talířů se špagetami, jsem totálně odignoroval. Nechal jsem ho ležet tam kde byl, když jsem se otáčel na patě s bolestnou myšlenkou, že ještě před nějakou tou chvílí na něm hrály písničky a Ki vypadal moc šťastně, jenže teď už šťastný není a ani já nejsem šťastný.

Zamířil jsem na schodiště, abych mohl zapadnout zpět do Min-Kiho pokoje. Rozhodl jsem se totiž, že až se mnou bude chtít mluvit, bez problémů si mě tam najde. Ne, nebyl jsem o moc klidnější, když jsem si už zase lehal na jeho měkoučkou postel. Jediným štěstím bylo, že jsem se necítil až tak moc zoufalý, jak jsem byl po mé zpovědi minulou středu. Měl jsem totiž maličkou naději, že se tentokrát mezi náma dvěma nic nepokazilo, ale klidný jsem nebyl ani náhodou.

Nemohl jsem uvěřit, že takto málo stačí k tomu, aby se naše pocity během okamžiku tak moc změnily. Doufal jsem jen, že ta změna nebude až tak radikální, jak se mi můj vlezle otravný strach pokouší našeptávat. Bože zachraň mě... co tak hrozného by se mohlo stát? Něco se však stalo, to mi bohužel bylo jasné. Něco se sakra muselo stát, jinak by ode mě Ki takto divně neutekl, navíc by neplakal. Bože, prosím... snad mi potom řekne, co se stalo, snad se mnou bude normálně mluvit. Srala mě však ta nejistota a taky mě srala pochybnost, jestli jsem udělal dobře. Možná jsem měl jít za ním nebo sakra neměl?

Min-Ki

Nedokázal jsem usedět v klidu. Byl jsem stále plný bolestných pocitů, které mně komplet zavalily, jen jsem po chvíli sedění netušil, jestli mám brečet nebo raději zuřit, tak jsem prostě dělal obojí. Slzy mi tekly proudem, když jsem rozházel všechny polštářky v našem posezení, abych je hned na to mohl poskládat zpět. Kopl jsem do stolku a „nedopatřením" tak shodil vázu s květinami, která se jen zázrakem nerozbila, ale v tu chvíli mi to bylo docela jedno.

Nebyl jsem schopen zklidnit všechny myšlenky, které mi na přeskáčku létaly v hlavě a své pocity pak už vůbec. Moc mě mrzelo, že mě nenávidí člověk, kterého ani neznám a ještě víc mě bolelo, že nenávidí Hyunieho. Proč je tak moc zlá? Je tak odporná jen proto, že si můj miláček přeje žít svůj vlastní život a neskákat tak, jak jeho máma píská? Zaslouží si její nenávist jen proto, že miluje mě? Už si ho ta Bo-Ra nechce vzít? Super, ať táhne k čertu!

Netuším, kdy se má bolest změnila v pouhý vztek. Pergola mi začala být malá, proto jsem zběsile pochodoval po zahradě, jen občas jsem se vrátil k posezení, abych mohl znovu nakopat stolek a rozházet polštářky, které jsem tentokrát nechal tak... jak po výbuchu bomby. Snažil jsem se uklidnit a snažil jsem se rozumně uvažovat, ale ty emoce byly až moc silné, než aby se mi to tak jednoduše podařilo.

Už jsem nebrečel, jen jsem zuřil plný bezmocného vzteku. Ta kráva mě i Hyunieho nenávidí. Jak že nás to nazvala? Buzeranti? Zatnul jsem ruce v pěst s touhou mít ji někde tady blízko. Ta hnusná slova bych jí narval hluboko do krku i se svou pěstí, přesně tohle by si zasloužila, blbka jedna. Prý se jí Hyunie hnusí a je jisté, že já taky, přitom ona je člověk, který si ve skutečnosti zaslouží opovržení!

Nechápal jsem... co si ta zatracená Bo-Ra myslí, že dělá? Kéž by se tou svou otravnou nenávistí zalkla, kéž by táhla do horoucích pekel a Hyunieho i mě nechala na pokoji. Jak si vlastně myslí, že se nám může mstít? Co si myslí, že nám může provést? Vážně se paní Kim hroutí? Hroutí se proto, že Hyunie miluje mě a nechce se oženit s nějakou Bo-Ra? Bože... kde je to zatracené tsunami, když ho člověk nutně potřebuje? Bože... proč nám do života pořád lezou tak hnusní lidé jako je třeba tato Bo-Ra?

Pořád jsem nedokázal pochopit, jak mi mohl Hyunie zatajit, že si s ní píše, nebo dokonce přímo telefonuje. Zatajil mi taky to, že ho ta ženská nějakým způsobem vydírá? Jak přesně ho asi vydírá, pokud je to pravda? Takže Hyunie opravdu šukal s tím Young-Minem, opravdu se to stalo. Ano, byl jsem jakýmsi způsobem smířený s tím, že ta soulož... i přes miláčkovu urputnou naději v opak... opravdu proběhla, byl jsem smířený s faktem, že nejspíš někdo jiný od něho dostal to, co smím dostat pouze já.

Ale sakra, slyšet to takto od ubohé cizí ženské, která si dělala nároky na mého kluka... ještě k tomu neprávem... je děs největší, je to totálně nechutné! Zhluboka jsem vydechl a zastavil se v chůzi, když jsem si uvědomil, že i já začínám pociťovat spalující nenávist a to k ženě, kterou jsem v životě neviděl. Nemám v povaze takto někoho nenávidět... pokud se nejedná o někoho jako byl Jackson, maskovaný hajzl a třeba i ten úchyl z vlaku... a ten pocit nenávisti mi nebyl vůbec příjemný.

Ani k paní Kim jsem nikdy nepociťoval pravou nenávist, i když jistou averzi bohužel ano, nechtěl jsem proto s nenávistí znovu začínat. Nenávist ke všem možným sexuálním násilníkům jsem naštěstí nechal plavat spolu s mým traumatem a rozhodně jsem si nepřál, aby mě podobné pocity už zase rezežíraly zevnitř jako nějaká odporná kyselina. Nenávist totiž neublíží těm, kterým je určená, ale za to hodně ublíží těm, kteří ji mají ve svém srdci, to jsem věděl jistě.

Nebyl žádný důvod, proč bych si měl takto ubližovat. Ať si nás Bo-Ra klidně nenávidí, je to pouze její problém. Navíc přece nemám žádný důvod trápit se tím, že nás dva nenávidí nějaká cizí kráva... vážně, co by nám mohla provést? Napadlo mě, že stejně tak nemám žádný důvod nenávidět toho zatraceného Young-Mina, i když šukal s mým miláčkem... idiot! Jakže to ta ženská řekla? Hyunie z něho udělal buzeranta? V tu chvíli jsem nedokázal nevyprsknout smíchy, fakt mi ta její hláška přišla až moc vtipná.

Jak jako z něho mohl Hyunie udělat buzeranta? Pche... tak trapné označení, ubohé. Navíc je naprostý nesmyl, co se mi snažila vnutit. Ten kluk buď gay je, nebo gay není, Hyunie z něho nic udělat nemohl, to by rozhodně nešlo. Je jasné, že ta Bo-Ra má totálně narušenou hlavu, to je víc než jen jisté. Bože... co ubohého a totálně mimo mísu by ji ještě mohlo napadnout? Máme snad být oba rádi, že mého miláčka rovnou nenařkla ze znásilnění jejího bratra?

Tahle úvaha mi už nepřišla ani trochu vtipná, spíš naopak, znovu mě polil studený pot a mé srdce se rozbušilo jako splašené. Na sucho jsem polkl. Byla by něčeho takového schopná? Mohla by se třeba pokusit Hyuniemu pomstít tak, že by ho přede všemi v Kangnungu očernila, nebo třeba na naší universitě tím, že by tam rozšířila podobnou lež? Nebo... Bože... co kdyby byla tak blbá a šla s tím taky na policii? Netušil jsem, jestli se mám smát nebo raději brečet, že mě napadají takovéto až doslova paranoidní myšlenky.

Připadal jsem si jako blázen, jenže tichý vnitřní hlas mi našeptával, že tu Bo-Ra a její nenávist k Hyuniemu, ke mně vlastně taky, nesmím zase až tak moc podceňovat. Ženy sice až tak dobře neznám... neznám ji... ale říká se přece, že zhrzená a odmítnutá žena dokáže cokoli, není to tak? To mě přivedlo k další mírně paranoidní, i když zřejmě ne až tak úplně nesmyslné úvaze... co je vlastně ten Young-Min zač? Kdybych se vážně nemýlil a ona by chtěla takto Hyuniemu ublížit, spolupracoval by s ní její bratr a podpořil by její potrefené obvinění?

Věřil jsem miláčkovi, že s ním nespal úmyslně a že si to opravdu nepamatuje, ale ještě víc jsem věřil, že by si nedokázal kohokoli vzít násilím. Ne, tohle by Hyunie nikdy neudělal!!! Byl by tedy Young-Min schopen lhát o tom, co se u něho doma doopravdy stalo? Jak se vlastně mohlo stát, že se s ním Hyunie vyspal? Měl jsem pořád vryté v paměti, co mi řekl můj miláček, ale mohl jsem jen tušit, co mi neřekl, protože to jednoduše neví. Byl sex od začátku záměr toho idiota Young-Mina, když si ho vzal opilého k sobě do bytu a ještě ho tam zhulil?

Chtěl si pouze užít sex na jednu noc nebo tím vším sledoval něco mnohem horšího? Měl snad taky v plánu mému miláčkovi tímto šíleným způsobem ublížit? Bože... Když jsem přišel na zahradu, byl jsem plný bolesti a zmatených myšlenek, včetně potlačované žárlivosti, ale právě teď jsem si uvědomil, že vlastně na Young-Mina až tak moc nežárlím. Nežárlím, protože je to nejspíš jen další ubožák... podobný ubožák jako Bo-Ra... a žárlivost v tomto směru přece nemá vůbec žádný smysl.

Začal jsem však pociťovat nemalé obavy ohledně Young-Minových motivů a ještě víc jsem se začal bát, čeho je doopravdy schopná jeho sestra Bo-Ra. Jenže co s tím? Jak zabránit těm dvěma, aby případně kuli pikle proti nevinným lidem? Mrzelo mě, že nevím jak jim zabránit v čemkoli, co by ještě třeba mohli napáchat. Navíc jsem si s bolestí u srdce uvědomil, že jsem se zachoval dost hnusně vůči Hyuniemu. Bože... je jasné, že jsem mu svými slovy a následným útěkem ublížil, jenže tohle si přece nezasloužil.

Bezprostředně po přečtení té hnusné sms... hlavně pak po tom ubohém telefonátu... jsem nedokázal reagovat jinak, vážně to nešlo. Jenže ublížit svému miláčkovi jsem si rozhodně nepřál, to nebylo v plánu. Ještě jednou jsem se zhluboka nadechl, vydechl a hned na to jsem rychle setřel zbytek slz, protože jsem se chtěl vrátit za Hyuniem do domu, ale ne takto uslzený. I když jsem už nebrečel, kutálely se mi slzy po tváři, nejspíš díky předchozímu vzteku.

Pořád jsem byl hodně zklamaný vědomím, že mi miláček neřekl úplně všechno, že mi tajil tak důležitý fakt, že byl v kontaktu s Bo-Ra, ale kromě toho, co mi zatajil, jsem s ním chtěl mluvit hlavně o dnešní sms od ní, o její ubohé nenávisti k nám dvěma a taky o svých šílených obavách, které se jí týkají. Mnohem víc než to jsem však měl až nutkavou potřebu schoulit se v Hyunieho láskyplné náruči a říct mu, že mě mrzí mé aktuální chování a že ho moc, opravdu moc miluju.

Jong-Hyun

Ležel jsem a zíral do stropu, když klaply dveře. Měl jsem až vtíravě nepříjemný pocit, jako by se právě teď opakovala smutná středeční historie, až na to, že jsem tentokrát nepředstíral, že spím, navíc jsem neměl pocit, že bych měl aktuálně čekat na miláčkovo odpuštění... nebo snad měl? Nebyl jsem si jistý absolutně ničím, pořád jsem Min-Kiho chování nedokázal pobrat. Rychle jsem se posadil, abych se mohl zkoumavě zadívat do jeho tváře, protože jsem absolutně netušil, co mám od něho čekat.

Ki ještě maličký okamžik postával se zvláštním výrazem u dveří, jako by snad přemýšlel, co má udělat, případně co říct, což mě bohužel vůbec ale vůbec neuklidnilo, ale v příštím okamžiku... než jsem stačil cokoli říct... už byl u mě a s tichým vzlykem mě pevně objal. Zalapal jsem po dechu, ale hned na to jsem se trhavě nadechl a své zlatíčko jsem s láskou objal nazpět. Bože zachraň mě... pořád jsem neměl tušení, co se mu před tím stalo, ale teď jsem alespoň věděl, že se vůbec nezlobí na mě... doufal jsem, že nejde o mě... a to i přesto, že mu dost trvalo, než se za mnou vrátil.

„Min-Ki... lásko?!" vydechl jsem konejšivým tónem do jeho vlasů, zatím co se ke mně nepřestával rozechvěle tulit. „Řekneš mi už konečně, co se ti stalo?" „Hmmm..." kuňkl. „Řeknu." dodal téměř šeptem, ale pak se ode mě opatrně odtáhl, posadil se na posteli vedle mě a současně se smutně zadíval do mých očí, zatím co já jsem jeho pohled dost nejistě opětoval. Srdce mi tlouklo až někde v krku, když jsem s obavama čekal, co se od svého zlatíčka dozvím. Pořád jsem netušil, co se mu mohlo stát, ale podle jeho předchozího chování a aktuálního výrazu bylo jasné, že nejspíš jde o něco zlého.

„Miluju tě, Hyunie." řekl pořád stejně potichu a taky nemálo rozechvěle. Skousl spodní ret, než pokračoval a mně se po jeho slovech maličko ulevilo, jenže jeho výraz mi bohužel nedovolil, abych se uklidnil úplně. Miluje mě, to je úžasné, ale cítil jsem, že pokračováním bude nějaké „ale". „Mrzí mě, že jsem od tebe už zase utekl a že jsem ti nic neřekl." pokračoval smutně. „Omlouvám se ti za to... promiň... vážně je mi to líto, miláčku, ale..."

„To nic, Ki." křečovitě jsem se pousmál, aniž bych ho nechal domluvit. To „ale" opravdu přišlo, i když naštěstí ne v souvislosti v jakou jsem s obavami čekal. „Zaskočil jsi mě, to je pravda... nemusíš se mi však omlouvat, to je v pořádku, ano?" chlácholil jsem ho. Opravdu jsem se nemínil zlobit. „Jen mi už konečně řekni, co se ti stalo, proč jsi ode mě utekl a ještě jsi plakal?" Po mých slovech si povzdechl. „Dobře... děkuji." špitl. „Nejdřív mi ale něco řekni ty, Hyunie." ještě naléhavěji se zadíval do mých očí. „Co máš s Bo-Ra?"

„Cože?" vykulil jsem v naprostém šoku oči. „Jak... jak jako, co mám s Bo-Ra?" nechápal jsem. „Tak jinak..." znovu si povzdechl. „Řekl bys mi o tom, co se stalo v Kangnungu, kdyby..." zarazil se, do jeho očí vyhrkly slzy a já jsem se pokusil nadechnout, což mi moc nešlo, protože se mé srdce sevřelo neblahým tušením. „kdyby ti nenapsala?" dokončil svou otázku ještě rozechvěleji. „Jak... jak sakra víš, že mi psala?" vyhrkl jsem s pocitem, že mi v hlavě vybuchl granát. Ta koza Bo-Ra... jak to sakra Min-Ki může vědět? Bože zabij ji... vždyť jsem tu sms od ní smazal, tak jak?

„Tak řekl bys mi to?" naléhal, zatím co já jsem se pokoušel sesbírat střípky mozku a poskládat je v jeden celek. „Řekl, přísahám, že dřív nebo později bych ti to řekl!" vyhrkl jsem okamžik na to. „Původně jsem měl v plánu, že ti to přiznám hned, jak se vrátím z Kangnungu, jenže pak jsem se moc bál, to už přece víš, ne?" přesvědčoval jsem ho s upřímnou vírou, že to bylo přesně tak, jak říkám. „Přísahám, že jsem ti to opravdu chtěl říct, jenže jsem se prostě bál... nechtěl jsem nic mezi náma dvěma pokazit... tak moc mě to mrzelo, byl jsem ze všeho totálně na nervy."

Snažil jsem se, aby se mi hlas chvěl co nejmíň, když jsem pokračoval, pořád pokud možno co nejupřímněji. „Ano, taky přiznávám, že jsem ten týden po návratu opravdu uvažoval o tom, že o tom hnusu vlastně nemusíš vědět, jen abych ti tím neublížil." přiznal jsem neochotně. „Jenže já bych to tajemství nedokázal udržet navždy, taky proto jsem se nejdřív potřeboval poradit s Taeyongem, ale... přísahám, že..." „Že bys mi to vážně jednou řekl." dokončil můj výlev smutně Ki.

„Dobře, věřím ti, Hyunie... chci ti věřit, ale... proč jsi mi teda neřekl, že ti ta Bo-Ra něco napsala?" popotáhl. „Poslala ti sms v tu sobotu, co jsme byli u Tenieho s Taeyongem, je to tak? Ty jsi tenkrát hrozně moc zbledl, utekl jsi na záchod a já jsem potom slyšel, jak ti Tenie říká, že jsi mě podvedl a pak... pak už víš co bylo dál, ne? Ale... když jsi mi to opravdu chtěl říct, proč se tak stalo až po té sms?" „Já... myslel jsem, že už tohle máme vyřešené." kuňkl jsem lítostivě a do mých očí vyhrkly slzy.

Sakra, sakra, sakra... vůbec mě nenapadlo, že s k tomuto tématu znovu vrátíme, navíc teď před miláčkem vypadám jako lhář, což v podstatě jsem, sakra. „Vydírala tě?" zeptal se mě bez okolků, čímž mi téměř vyrazil dech. Bože... občas mě mega moc překvapuje, i když bych nikdy... opravdu nikdy... nemohl pochybovat jak o jeho inteligenci, tak o jeho dedukčních schopnostech. „Hmmm..." přikývl jsem přistiženě. „Vydírala mě, i když to opravdu nebyl hlavní důvod, proč..." „Takže jste si spolu běžně psali?" ptal se dál, než jsem stihl dokončit větu.

„Co?" vyhrkl jsem ještě víc šokovaný. „Ne! Tu sms jsem smazal a nic jsem jí neodpověděl, ani před tím jsem si s ní vůbec nepsal, nedal jsem jí své číslo... asi... asi ho získala od mé matky... a ani potom jsem se jí vůbec neozval, ne, co si to o mě myslíš, lásko?" „Takže..." mírně se pousmál. „Nejsi s tou Bo-Ra v žádném kontaktu... je to pravda, Hyunie?" „Min-Ki." frustrovaně jsem pofňukl.

„Vím, že je teď těžké mi úplně věřit, když jsem ti zamlčel tu sms, ale... copak bych mohl být v kontaktu s tak odpornou kozou?" přesvědčoval jsem ho, zatímco jsem chytl jeho ruce a doslova se utápěl v jeho mírně uslzených očích. „Přísahám, že už ti nic netajím, všechno jsem ti přiznal tak, jak si to pamatuju a jak tomu věřím a tu Bo-Ra...." její jméno jsem vyplivl, jako by to byl nějaký jed, který rozežírá můj jazyk... hnusí se mi. „Úplně jsem ji pustil z hlavy, šlo mi jen o to, aby mezi náma bylo všechno v pořádku, proto jsem se ti přiznal a ty jsi mi přece odpustil, nebo to už neplatí?"

„Odpustil." přikývl. „Všechno jsem ti odpustil a... dobře, máš pravdu, miláčku, je těžké ti úplně věřit, jenže já ti vážně věřím." „Vážně?" vypískl jsem s nemalou úlevou jako nějaká malá holka, což je u mě hodně nezvyklé. „Vážně mi věříš? Ale... počkej." zarazil jsem se. „Jak o té sms od ní vlastně víš? Vždyť jsem ji hned smazal a..." „Dnes ti napsala znovu." odpověděl už zase smutně. „Nedopatřením jsem tu sms viděl a pak... musel jsem si ji přečíst celou... teda, téměř celou."

„Ona mi znovu napsala?" vyhrkl jsem, zatím co se mi už zatmívalo před očima. Takže ona si nedá pokoj? „Četl jsi sms od ní, tohle tě tak moc rozrušilo?" ptal jsem se naléhavě, jen abych se ujistil, že ty její sračky ho takto moc vykolejily a nejen fakt, že jsem mu tu první sms od ní zamlčel. Vlastně mi nevadilo, že miláček bez dovolení nahlédl do mých zpráv, sral mě pouze fakt, že mi psala ona a že svými žvásty Min-Kiho rozhodila. „Hmmm..." přikývl. „Ale nejen to." sklopil oči a zadíval se na naše spojené ruce. „Volal jsem jí."

„Cože jsi udělal?" zarazil jsem se. „Proč proboha? Co jsi jí řekl?" „Nic." odtušil provinile. „Nevím, proč jsem jí volal, ale mluvila jen ona... myslela, že jsi to ty, miláčku, a... byla tak... tak hnusná!" „Ach... Min-Ki... lásko moje." zmučeně jsem si povzdechl. V duchu jsem však totálně zuřil... ta ubožačka, co si o sobě myslí? „Vůbec nemysli na to, co ti řekla, ano?" snažil jsem se zachovat zdání klidu. „Já na ni naprosto kašlu, mám někde u prdele, co o mě říká, tak to neřeš ani ty, jasné?"

„Když ona..." popotáhl, na což se vyprostil z mého sevření, aby se mohl postavit. Já jsem pak na něho pouze civěl a čekal, co řekne dál. „Je tak plná nenávisti." pokračoval rozhozeně, zatím co už rázně pochodoval po pokoji. „Nenávidí tebe i mě a..." Jeho výraz se změnil ve znepokojený, když se zastavil v chůzi a znovu se na mě podíval. „Chce se ti pomstít... myslím... myslím, že může být hodně nebezpečná!"

Nejdřív jsem měl nutkání vyprsknout smíchy... Bo-Ra a nebezpečná?... ale když mi začal rozechvěle vysvětlovat, co všechno ho na zahradě napadlo, došlo mi, že vlastně může mít pravdu. Bože zachraň nás... byla by ta ženská něčeho podobného schopná? Udělal by Young-Min něco takového? Už jsem si nebyl vůbec ničím jistý. „Miláčku." podíval se na mě naléhavě Ki, který už zase seděl vedle mě. „Já ti věřím... věřím, že si nic nepamatuješ a taky že chceš, aby se to... to s Young-Minem nestalo, ale..."

„Ale ty si teď už jsi naprosto jistý tím, že se to doopravdy stalo, že?" konstatoval jsem smutně, zatím co mou hlavou poletovaly myšlenky jako by se zbláznily. Co mám sakra s tou zatracenou Bo-Ra a jejím proradným bráchou dělat? Vážně takto kují pikle, vážně se mi chtějí podobně nechutně mstít? Co jsem sakra provedl Young-Minovi, že s tou kozou hraje tak odpornou hru? Jak moc s ní doopravdy hraje? Ví o tom moje matka?

„Změnil jsi snad názor... už to nedokážeš překousnout?" kuňkl jsem, když se mé myšlenky vrátily zpět k tomu podstatnému. „Co?" vyhrkl tentokrát on. „Žádný názor jsem nezměnil, já jen..." Zarazil se, ale hned na to jemně políbil mé rty. „Vážně jsem smířený s tím, že jsi s ním asi spal, jde jen o to, že... asi bychom měli zajet do Kangnungu a promluvit si s tím Young-Minem, chápeš?" „Ne?!" odtušil jsem zmateně. „Proč s ním chceš mluvit?" „Chtěl bych za ním jet a vytáhnout z něho pravdu." odpověděl.

„Pro mě to nemá až takový význam." něžně se pousmál, než znovu políbil mé rty. „Myslím tím, že se na mých citech a postoji k tobě absolutně nic nezmění, ať už jsi s ním spal nebo ne!" pokračoval nejen s upřímností, ale navíc taky s láskou v hlase. „Ale... myslím si, že by bylo dobré znát pravdu hlavně kvůli tobě." vysvětloval mi naléhavě své myšlenkové pochody.

„Abys ty věděl jistě, jak a co se tam u něho v bytě doopravdy stalo, protože ta Bo-Ra může klidně kecat, navíc... mohli bychom zjistit, jak to Young-Min má se svou sestrou a jak moc pro tebe... nás... může ta ženská být nebezpečná. Třeba s ní žádnou hru nehraje a třeba jo, ale to zjistíme, až tam budeme... až si s ním promluvíme."

„Takže... ty opravdu chceš jet do Kangnungu?" ujišťoval jsem se s nepříjemným pocitem u srdce. Nechtěl jsem se tam vracet tak brzy, ta představa se mi až tak moc nelíbila, ale na jednu stranu jsem musel uznat, že na Min-Kiho úvahách a nápadech přece jen něco je. Měl bych jet s miláčkem do Kangnungu? „Chci." přikývl bez zaváhání.

„Hmmm..." znovu jsem si povzdechl, zatím co to v mé hlavě napilno šrotovalo. Je to vážně dobrý nápad? „Tak fajn... pojedeme tam." souhlasil jsem okamžik na to. Pojedeme! Doufal jsem, že ta cesta k něčemu bude... že se nám opravdu podaří promluvit s Young-Minem, že se od něho dozvíme pravdu a naši aktuální situaci to nijak nezhorší. Bože zachraň nás... mezi mnou a miláčkem se nesmí nic pokazit, prosím.