Jong-Hyun

V domě byl klid a tma, když jsme tam s Min-Kim okamžik po opuštění Minovy zahrady dorazili. Zřejmě už všichni spali, ani Ji-Woo na nás nečekala, za což jsem byl... vzhledem k tomu, jak pozdě už bylo... jedině rád. Hned jak jsme se v tichosti zuli, zamířili jsme stále po tmě do miláčkova útulného pokoje, kde se mlčky posadil na postel, zatím co já jsem spěchal bliknout lampičku a taky světýlka, která od mé první návštěvy tady zůstávala na stejném místě... sladké. „Jsi unavený, Ki?" zeptal jsem se starostlivě. „Půjdeme spát, co říkáš, lásko?" navrhl jsem hned na to.

„Hmmm..." vydechl bez opravdového zájmu... vypadal duchem mimo... na což jsem si povzdechl. Bylo mi naprosto jasné, že musí být po tak dlouhém dni unavený, ale taky jsem na něm poznal, že se marně snaží potlačit nervozitu ohledně Minieho s Ah-Young a že přes svůj souhlas s mým rozhodnutím nechat je dva v klidu si promluvit, není si našim odchodem až tak jistý. Napadlo mě, že přestože se nechal bez protestů odvést... ne že by se protestovat vůbec nepokusil... chtěl by být svědkem jejich rozhovoru, aby měl jistotu, že všechno dopadlo dobře.

Jak aktuálně vnímá „dobře" jsem se raději ptát nemínil, nechtěl jsem ho ještě víc rozhodit, zvlášť když se tak moc snažil zachovat klid. Během naší krátké cesty do domu, kdy jsem ho nepřestával držet za ruku, jsme oba mlčeli a vlastně jsme nic neříkali až do mé otázky ohledně jeho únavy. „Min-Ki... zlatíčko moje." vydechl jsem konejšivým tónem, zatím co jsem si už sedal vedle něho. Vzal jsem jeho ruce do těch svých a miláček mi za to věnoval něžně unavený úsměv. „Všechno bude dobré, uvidíš... Min to určitě zvládne a Ah to zvládne taky, jsem si tím jistý."

„Jak to víš?" kuňkl nejistě. Víc jsem sevřel jeho ruce, když se na mě smutně podíval. „Minie na Harvard nenastoupí a svým rozhodnutím zlomí Ah srdce, uvidíš." dodal ještě smutněji. „Ty bys snad chtěl, aby na Harvard nastoupil?" zajímal jsem se překvapeně... že by miláček změnil názor? „No..." povzdechl si. „Přál bych si, aby se tam nikdy nepřihlásil, ale..." Znovu si povzdechl a do jeho očí vyhrkly slzy, které jsem hned něžně setřel, na což jsem znovu stiskl jeho ruce.

„Když jsem viděl, jak Ah reagovala..." pokračoval lítostivě. „...a to ještě Minie nic konkrétního neřekl, i když je nejspíš dost jasné, co se jí chystal říct... nesla to moc špatně a mně jí bylo strašně moc líto, Hyunie." Naléhavě se zadíval do mých očí, jako by snad na mých bedrech ležel osud těch dvou a já s tím mohl cokoli udělat... bohužel nemůžu... a další slzy se už tlačily na svět. „Oni dva se milují, takže by bylo fajn, kdyby tam nastoupil... přece je teď nemůže rozdělit nějaká pitomá škola, to není fér." dodal na což smutně popotáhl.

„Harvard je podle tebe pitomá škola?" plácl jsem s mírně křečovitým úsměvem první, co mě napadlo, protože jsem zrovna teď vůbec netušil, co jiného bych měl říct. „Neměl by sis všechno takto moc zabírat, Min-Ki!" pokračoval jsem však rychle, jen aby Ki nemusel na tuto mou naprosto zbytečnou otázku odpovídat. Moc dobře jsem totiž věděl jak to myslí, pochopil jsem. „Pamatuješ, co jsi mi kdysi dávno slíbil?" zeptal jsem se naoko přísně. „Ne?!" kuňkl, i když jsem na něm hned poznal, že přesně ví o čem je řeč. „Co jsem ti slíbil?"

„Tak já ti to milerád připomenu." zvedl jsem přísně jedno obočí, ale hned na to jsem se mile pousmál, jen abych nepůsobil přísně až moc. Současně jsem něžně pohladil jeho už od slz mokrou tvář, zatím co jsem stále držel jeho levou ruku. On na ni položil tu, kterou jsem mu na okamžik uvolnil, ale hned na to i jeho pravá ruka skončila překrytá mou, takže jsme z našich rukou vytvořili něco jako hromádku. „Chápu, že máš o Minieho a o všechny, které máme rádi starost, ale... slíbil jsi mi, že se nebudeš trápit kvůli problémům našich přátel, Min-Ki... přesně tohle jsi mi slíbil!" připomněl jsem mu vážně.

„Však... však já se netrápím." kuňkl nepřesvědčivě. „Jen..." „Zlato." zaúpěl jsem, aniž bych ho nechal domluvit a naprosto zbytečně se vymlouvat. „Vidím, že se teď trápíš kvůli Ah-Young a chápu tě... vážně tě chápu, lásko. Pokud Minie na Harvard opravdu nenastoupí, může to Ah vnímat jako zradu z jeho strany, ale..." Zlehka jsem políbil jeho sladké rty, než jsem pokračoval. „Tohle si přece musí vyřešit oni dva, ty s tím nic nenaděláš a stejně tak s tím nic nenadělám já... to oni dva si musí mezi sebou všechno vyřešit, to není na nás, ale když nás bude některý z nich potřebovat, pokusíme se je povzbudit a podržet, ano?"

Znovu jsem políbil miláčkovy rty, aniž bych zatím čekal na jeho odpověď. „Budeme tady pro Minieho a třeba i pro Ah, pokud o to bude stát." pokračoval jsem v jeho přesvědčování. „Nemá však žádný smysl nějak se tím užírat, tak to prosím nedělej." domlouval jsem mu, jak nejnaléhavěji dokážu. „Vždyť je to teprve pár dní co ses trápil kvůli mně... trápení už bylo dost, nemyslíš? Od středy jsme oba tak moc šťastní, tak teď prosím nezačínej s trápením kvůli Miniemu nebo Ah... nebudeš se trápit, slibuješ?" naléhal jsem, na což Ki posmrkl, ale i tak se pokusil o malý úsměv. „Slibuji."

„I kdyby se ti dva třeba rozešli?" zkoušel jsem ho. „Cože... ty si myslíš, že se doopravdy rozejdou?" vyhrkl šokovaně a s ještě větším smutkem v hlase. „Pitomý Harvard... nemůžou se přece rozejít!" „Klid, Min-Ki." konejšil jsem ho rychle, když jsem si uvědomil, co za blbost jsem to plácl. Bože zachraň Min-Hyuna s Ah-Young... ne že by mě tato možnost vážně nenapadla a bylo by to smutné, kdyby se to doopravdy stalo... jenže není vůbec jisté, že se něco takového stane, navíc není důvod miláčka touto možností dopředu stresovat, když jediné co chci je, aby byl v klidu... jsem fakt kretén.

„Nikdo se nerozchází, zapomeň prosím na mé blbé kecy." přemlouval jsem ho. „Plácl jsem nehoráznou blbost, nemysli na to, prosím." „Hmmm..." popotáhl, naštěstí už o maličko klidněji... naštěstí se nerozplakal. „Tak snad se vážně nerozejdou, i kdyby Minie odmítl studovat v USA... snad to spolu nějak vyřeší." vydechl s nadějí, přesto pořád se smutkem v hlase. „Bude mi tady moc chybět... pokud odletí." dodal rozechvěle. Znovu popotáhl, na což jsem si ho co nejněžněji přivinul k sobě a on se ke mně s povzdechem přitulil.

„Vyřeší, uvidíš." mrkl jsem na něho, přestože mě nemohl vidět. Vtiskl jsem polibek do jeho vlasů a on ještě víc přitiskl svůj nosík k mému hrudníku, zatím co spojil prsty na mých zádech. „Minie je rozumný a Ah určitě taky... oni se nějak domluví, ať už se Minie rozhodl jakkoli, oba to zvládnou, ano?" ujišťoval jsem ho. „Jak jsem už řekl, rozhodně je podpoříme, ale..." Svou řeč jsem přerušil jen proto, abych mohl vtisknout další várku něžných polibků do Min-Kiho vlasů... moje starostlivé zlatíčko, bože...

„Ale... ať už to s nima dopadne jakkoli, ty jsi mi něco slíbil, miláčku, už zase jsi na to zapomněl?" navázal jsem v řeči tam, kde jsem před okamžikem skončil. „Nebudeš se trápit... slib mi to ještě jednou, Ki... slibuješ?" prosil jsem své zlatíčko, aniž bych se od něho vzdálil byť jen o milimetr. „Nebudu se trápit..." odpověděl téměř šeptem. „Slibuji." Teď už jsem se však od miláčka odtáhl, ale jen proto, abych mohl nejen něžně políbit jeho rtíky, ale taky setřít další várku neposedných slz z jeho rozkošné tváře.

„Všichni to zvládneme." pousmál jsem se s láskyplným pohledem do jeho nádherných, i když stále uslzených očí. „Kdyby Minie na Harvard přece jen nastoupil, taky mi bude moc chybět, ale... to že by byl tak moc daleko přece neznamená, že ho ztratíme, to si pamatuj, lásko. Určitě s ním budeme v neustálém kontaktu, občas za náma přiletí na návštěvu a..." „Pořád budu mít tebe, miláčku." popotáhl, aniž by mě nechal domluvit, což mi ani trochu nevadilo, protože řekl přesně to, na co jsem zrovna myslel.

„Přesně tak, pořád budeš mít mě!" přikývl jsem. „I kdyby všichni naši přátelé... nejen Min-Hyun... byli na druhém konci světa, nepřestanou být našimi přáteli, ale přece jen... nejdůležitější ze všeho je to, že my dva máme pořád jeden druhého a že to tak i zůstane." Věřil jsem, že já a Min-Ki se nikdy nerozdělíme, snad už navždycky budeme ve všem spolu.

„Strašně moc tě miluju, Hyunie." zašeptal do mých rtů, hned potom, co mě procítěně políbil. „Jak bych se s tebou mohl doopravdy trápit?" pokračoval rozechvěle a nemálo upřímně během dalších polibků, které jsem mu s láskou oplácel. „I když jsi mi před tím ublížil a já tobě taky, je to úplně pryč! Už není žádný důvod se trápit... máš totiž pravdu, miláčku... oni to určitě zvládnou a já to zvládnu taky, protože mám tebe... a ty rozhodně máš mě, Hyunie... miluju tě!"

Min-Ki

Věděl jsem, že má Hyunie pravdu. Nepřál jsem si žádné trápení a už vůbec jsem nemínil trápit jeho, byl jsem proto moc rád, že mi připomněl co je pro nás oba nejdůležitější... my dva a naše láska. Byl jsem rád, že mě dokázal uklidnit, i když jsem se před tím za každou cenu snažil nedat na sobě znát, jak moc se bojím nejen o Minieho vztah s Ah-Young, ale taky o to, že našeho kamaráda svým způsobem ztratíme, pokud by na Harvard opravdu nastoupil.

Teď momentálně bych si vážně přál, aby tam nastoupil, ale... kéž by to bylo jednodušší, kéž by za jakýmkoli z jeho rozhodnutí nebyl nějaký problém a smutek ať už můj nebo Ah-Young. Věřil jsem však miláčkovi, že ať už se náš kamarád rozhodl jakkoli, nějak to všichni zvládneme, budeme tady pro Minieho i Ah, kdyby to jeden z nich potřeboval a chtěl... Minie byl jasný, u Ah jsem si nebyl jistý... a mě utěší můj milovaný Jong-Hyunie, nebudu na to sám, protože mám a vždycky budu mít jeho, lásku mého života.

Byl jsem opravdu moc unavený. Tento den byl mega dlouhý, i když jsem se většinu času dobře bavil stejně jako Hyunie... dal mi dost zabrat. Ještě nějakou chvíli jsme se líbali, objímali se... už jsme nemluvili a já jsem se snažil na nic nemyslet... ale když si miláček všiml, že téměř usínám, vzal mě za ruku a odvedl do koupelny, kde jsme se spolu bleskově osprchovali, umyli si zuby a okamžik na to jsem už doopravdy usínal přitulený v jeho milující náruči. Samozřejmě před tím zhasl lampičku a taky světýlka, než si mě přitáhl do své náruče, ale i kdyby to všechno nechal svítit, bylo by mi to úplně jedno.

Dnes jsem byl unavený tak moc, že se má hlava už během sprchování vypnula sama... naštěstí... takže jsem vůbec nic neřešil a dokonce se ani žádné nepříjemně smutné myšlenky nepokoušely převzít dominanci, proto jsem směl vnímat pouze miláčkovu úžasnou blízkost, což jsem s radostí dělal. Přitulený k Hyuniemu a se zavřenýma očima jsem poslouchal klidný tep miláčkova srdce, užíval si jemné hlazení po mých holých zádech, zatím co mi poklidně dýchal do vlasů a okamžik na to jsem už tvrdě spal.

Taky Hyunie byl zřejmě nehorázně moc unavený, proto jsem se vůbec nedivil, když jsem po probuzení zjistil, že se už blíží poledne. Máma měla pochopení a nechala nás vyspávat... pokud teda neodešla do práce... otec a brácha odešli už brzy ráno a my dva jsme nikam nespěchali, takže absolutně ničemu nevadilo, že se válíme v posteli takto dlouho, zvlášť když jsme během posledních dnů pravidelně usínali příliš pozdě a na můj vkus jsme až moc brzy vstávali.

Dnešek byl proto příjemnou výjimkou, ale jen do okamžiku, kdy jsem si během tulení k teprve se probírajícímu miláčkovi uvědomil, že pořád nic nevím o Minieho rozhodnutí ohledně Harvardu. Taky samozřejmě nic nevím o tom, jak dopadl jeho rozhovor s Ah. Mluvili spolu až do rána? Pohádali se snad... doufal jsem, že ne... nebo je všechno v naprostém pořádku? Bože...

„Kam jdeš, Min-Ki?" zavrněl pořád rozespale Hyunie, když jsem se pokusil od něho odtáhnout, jen abych mohl vyskočit z postele, najít svůj mobil a zjistit, jestli mi nevolal Minie nebo mu případně zavolat já. Už zase jsem praskal napětím... volal nám nebo ne? Nebo se snad u nás stavoval, ale nikdo není doma a nás „mrtvolky" jeho zvonění bohužel neprobudilo? Ach jo a ještě stokrát ach jo, proč je tak pozdě a já pořád nic nevím???

„Zůstaň tady, nikam nechoď." zamumlal miláček, zatím co mě chytal za ruku a přitahoval zpět k sobě, aniž bych mu stihl odpovědět. „Hyunie..." zakňoural jsem už zpět přitisknutý k jeho hrudníku a objatý jeho silnými pažemi. „Musím zavolat Miniemu... co když je právě teď moc smutný a potřebuje nás?" „Zlato..." zakňoural podobně jako já. „Myslíš, že by nám nezavolal on sám, kdyby byl smutný a potřeboval nás?" „Třeba volal?!" nadhodil jsem nervózně. „Jenže my jsme spali jako zabití, takže jsme nemuseli nic slyšet a..." „Fajn, běž se podívat na mobil." okamžitě rezignoval.

Propustil mě ze svého sevření a já jsem vlepil omluvný polibek nejdřív na jeho rty a pak taky na nos, ale hned na to jsem se zvedl z postele a běžel najít svůj mobil, který byl naštěstí pořád v nabíječce, takže ještě nestihl zdechnout. „Nevolal." konstatoval jsem překvapeně okamžik na to. Teda, ne že bych si vyloženě přál, aby Minie volal, což by jistě mohlo věstit špatné zprávy, ale fakt, že se neozval, bohužel nic nenapovídal, takže jsem neměl žádné tušení, jak to v noci na zahradě dopadlo a jestli je s Ah v pohodě nebo ne.

„Třeba ještě spí, lásko?!" pousmál se konejšivě Hyunie. „Kdo ví, kdy se dostali do postele... je dost možné, že ještě teď mají oba půlnoc, ale to rozhodně nevylučuje možnost, že jinak je u nich všechno v pořádku." dodal v okamžiku, kdy jsem se už chystal, že Miniemu zavolám já. „To je možné." přikývl jsem mírně neochotně, i když se mi miláčkovo vysvětlení víc než jen zamlouvalo. Bože... třeba jsou Minie s Ah opravdu v pohodě a jen spí, proto se Minie vůbec neozval, to přece dává smysl.

Mobil jsem vytáhl z nabíječky, kde byl nevím jak dlouho a odložil jsem ho zpět na malý stolek vedle skříně s poličkami a taky menší, za to dost pohodlné pohovky. „Tak už půjdeš zpátky za mnou nebo snad rovnou poběžíš k Minovi domů?" ozval se pobaveně Hyunie, zatím co já jsem se rozhlížel po pokoji a přemýšlel, jestli by se tady konečně nehodila nějaká změna... jo, chtělo by to tady změnit, rozhodně jo!... a současně jsem zvažoval, jestli mám nebo nemám jít k Miniemu domů... chtěl bych si ověřit miláčkovu teorii o tom, že jsou oba v pohodě a jen spí.

Nebo nespí, ale užívají si jeden druhého, to je taky možné, napadlo mě hned na to, když jsem si i díky Hyunieho pobavení bleskově uvědomil, že bych mohl jednat až moc zbrkle a že bych mohl svou případnou návštěvou u Minieho napáchat nějaké škody. „Ne, nikam nepoběžím." ohradil jsem se přistiženě. „Jen... přemýšlel jsem, že bych měl tento pokoj konečně předělat... když tady v poslední době trávíme tolik času, chápeš." pokračoval jsem rychle, jen aby Hyunie nepoznal, že jsem vážně měl chvilkové nutkání utíkat k Miniemu domů a o tomto jsem přece přemýšlel taky.

„Tvůj pokoj je moc krásný tak jak je." pousmál se Hyunie, který se rozhodl, že když já okamžitě nejdu za ním, přijde on za mnou. Stejně jako já byl pořád nahý, takže jsem byl nucen při pohledu na něho na okamžik zadržet dech... i po probuzení vypadal nádherně a až moc sexy... a stejně tak jsem nedýchal, když se svým... nejspíš z postele rozehřátým... tělem přitiskl zezadu na to mé. „Řešíš svůj pokoj, abys nemusel řešit Mina?" zavrněl smyslně do mého ucha, zatím co se ještě víc přitiskl na má záda a tím pádem taky svým klínem na můj zadek na což jsem nejen vypustil vzduch z plic, ale taky jsem potichu zavzdychal.

„Nechtěl bys raději řešit něco úplně jiného, lásko?" provokoval mě, a aby toho nebylo málo, přesunul pravou ruku do mého klína, snad aby svým slovům dodal větší důraz a nejspíš taky proto, abych přesně chápal, co bych měl řešit... bože... a druhou rukou si přidržel můj levý bok. Málem se mi podlomila kolena, byl tak moc žhavý a žádoucí. „Mi... miláčku... aaach..." zakňoural jsem jako odpověď, protože jeho ruka, která sice opatrně, ale přesto taky naléhavě hladila a tiskla mé přirození, mi ani lepší odpověď nedovolovala, stejně jako mi to nedovolovalo jeho tělo tisknoucí se na to mé.

„Aaach..." zasténal jsem, když mé přirození stiskl o něco pevněji, jako by se mi snad chystal vyhonit nebo co. V těchto okamžicích jsem ztrácel schopnost uvažovat, stávala se ze mě nemyslící hadrová panenka a roztékal jsem se jako máslo, zvlášť když i bez Hyunieho přičinění bylo dost velké horko. S jeho přičiněním mi pak bylo horko téměř až nesnesitelné, přesto bych nechtěl, aby právě teď přestal. Kašlal jsem na to, jestli je doma máma. Zrovna teď bych se se svým klukem moc rád pomiloval a klidně bych vzdychal na celý dům... bože, to raději ne, hihi.

Jong-Hyun

Bože zachraň mě... vážně jsem uvažoval o dočasném celibátu, jenže když jsem viděl miláčka, jak stojí nahý kousek ode mě, jak je nádherný, ale současně taky ztracený ve svých myšlenkách... byl jsem si na sto procent jistý, že by nejraději zdrhal za našim kamarádem domů... rozhodl jsem se, že jeho myšlenky zaměstnám jinak. Ne že by mě nezajímalo, jak to mezi Minem a Ah dopadlo, ne že bych nepociťoval ani maličkou nervozitu... jistěže pociťoval... ale byl jsem o hodně trpělivější než Ki, dokázal jsem počkat, až se k nám Min staví nebo až nám zavolá.

Dokázal jsem si počkat na Minieho informace, nemuselo to být hned. Neměl jsem ani pocit, že by miláček musel nutně řešit svůj pokoj, přestože... podle jeho dávných slov... není takový, jak by si aktuálně představoval, líbí se mi takový, jaký je. Ne, chtěl jsem se svým zlatíčkem dělat mnohem zajímavější věci a Min-Ki, který se téměř doslova roztékal, zatím co jsem se k němu urputně tiskl zezadu... taky jsem se snažil udělat mu dobře... zjevně souhlasil, což mi dal najevo nejen tím, že tak úžasně vzdychal během mých doteků, ale taky tím, jak se on sám ke mně tiskl svým zadečkem a svými zády.

Nevím, co mě napadlo, že to udělám zrovna takto a na tomto místě, ale napadlo mě to a ten nápad mi vůbec nepřišel jako špatný. Bože zachraň mě... Min-Kiho vzdechy mě rozpalovaly podobně, jako mě rozpaloval on sám, nejraději bych si ho rovnou vzal, vždyť i na té pohovce by to šlo. Nebo bych mohl shodit všechno ze stolku tak, jak se to dělává ve filmech a položit si tam své zlatíčko, abych ho mohl... Mé myšlenky se zasekly stejně, jako se v pohybu zaseklo mé tělo, když se domem rozezněl hlasitý zvuk zvonku. Stejně tak se zasekl Ki.

„Tvá máma nepůjde otevřít?" zakňoural jsem frustrovaně, když se zvonění ozvalo znovu. Bože zachraň nás... to jako fakt? Kdo to sakra otravuje a proč není Ji-Woo doma, když jsem zrovna teď chtěl... sakra... „Asi... asi máma není doma." zakňoural podobně jako já miláček, na což se ode mě s rudou tváří odtáhl. „Určitě přišel Minie!" vyhrkl vzápětí na to rozhozeně a navíc tónem, jako by právě teď netušil, jestli se na příchozího vykašlat nebo ne. Okamžik na to už bylo zjevné, že druhá možnost je správně, protože se hnal k posteli, u které jsme složili své oblečení, a podobně rychle se to snažil na sebe hodit.

Ok, Minie... kazišuk jeden... má přednost, co se dá dělat. Taky jsem se v rychlosti oblékl s myšlenkou, že jestli je to někdo jiný než náš super kamarád... výjimkou by byla jedině Ah... zadupu ho hluboko do země, protože... sakra... svou nevyžádanou přítomností přerušil naše úžasné chvilky. Jediným štěstím bylo, že jsem se ještě nestihl úplně vzrušit a počínající problém tak zvládnu rozchodit... Ki na tom byl rozhodně hůř než já, chudáček.

Brzy na to jsem zjistil, že žádná vražda se nekoná, protože ano, byl to opravdu Min-Hyun kdo narušil naše intimní hrátky... kazišuk jeden... ale na něho bych se nemohl zlobit ani trochu, zvlášť když na něm bylo až moc vidět, že nás dva zrovna teď opravdu potřebuje. „Můžu jít dál?" kuňkl naprosto zbytečně, když jsme mu s miláčkem otevřeli dveře a zjistili tak, že je to on. „Pojď." pobídl ho nervózně Ki, který se ještě před chvílí urputně snažil stahovat své... naštěstí pro něho... delší tričko tak, aby ještě spolehlivěji překrylo všechno, co náš nejlepší kamarád u něho nemusí vidět.

Při pohledu na Mina totiž na nějaké popotahování trička dočista zapomněl a já jsem zase pustil z hlavy mírně zlomyslné myšlenky, které se mi při pohledu na mého miláčka honily hlavou... ty myšlenky zmizely, když jsem se i já pořádně podíval na našeho kamaráda. Vypadal totiž moc unaveně a rozhodně nepůsobil dojmem, že je psychicky v naprosté pohodě. „Kde je Ah?" zeptal jsem se nejistě, zatím co jsme už všichni tři mířili do obývacího pokoje. Miláček se zřejmě bál zeptat, vypadal teď podobně vystresovaně jako Minie, ne-li víc. Ji-Woo ani nikdo jiný z rodiny Choi nebyl doma, zřejmě šli všichni tři do práce.

„Odjela." odtušil Minie, který si nesedl na křesílko, ale raději na zem ke křesílku. Unaveně si povzdechl. „Rozešli jste se?" vypískl rozhozeně Ki, na což Minie zavrtěl hlavou. „Zatím jsme se nerozešli... zatím...." Znovu si povzdechl, na což jsem i já začal ztrácet svůj relativní klid. Bože... zatím? Jak jako zatím? „Co to znamená... jak jako zatím jste se nerozešli?" vyptával jsem se zmateně, protože Ki se očividně bál zeptat a Min se zatím jaksi neměl k dalšímu vysvětlování. Seděl, civěl smutně někam do blba a zdálo se, že usilovně přemýšlí...

„Co jste si spolu s Ah všechno řekli, Minie?" pokračoval jsem opatrně, zatím co jsem si už sedal na zem vedle něho. „Jak ses teda rozhodl a kdy vlastně Ah odjela... řekneš nám to?" Jemně jsem pohladil jeho rameno a současně jsem se pousmál na rozhozeného miláčka, který už zaujímal místo z druhé strany. „Hmmm..." přikývl Minie. „Řeknu." Až na to, že pořád mlčel.

V tu chvíli mě napadlo, že náš kamarád je opravdu super psycholog, ale jako každý obyčejný smrtelník má své hodně slabé chvíle... vážně teď potřebuje naši podporu. Byl jsem moc rád, že za námi přišel, že není na všechno sám... i když jsem zatím nevěděl na co přesně není sám... a stejně tak to vnímal taky Min-Ki, který našeho kamaráda pohladil podobně, jako jsem ho před okamžikem pohladil já.

„Nebudu vám říkat všechno, co jsme spolu na zahradě probírali." ozval se konečně Minie, na což jsme se na něho oba zadívali s nemalou dávkou očekávání, jen Ki o poznání nervózněji než já. „Dospěli jsme k jistému kompromisu, ale... nemyslím si, že by Ah byla úplně spokojená a já..." Znovu si povzdechl. „Já jsem ze všeho hrozně moc unavený." pokračoval neurčitě náš kamarád. „Tomu nerozumím." kuňkl miláček. „K jakému kompromisu jste dospěli?" „Jo, Minie..." přidal jsem se i já. „Nastoupíš na Harvard... nenastoupíš na Harvard... je snad něco mezi?"

„Vlastně ne... nic mezi není." připustil, čímž nás ani náhodou nepřestal napínat. „Řekl jsem to špatně... nejde o žádný kompromis, spíš jde o jisté ultimátum." upřesnil. „Ultimátum?" vykulil jsem na něho zaraženě oči. „Jakože ti tvoje přítelkyně řekla, že když nenastoupíš na Harvard, tak se s tebou rozejde? Tak to myslíš?" „Přesně tak." přikývl, zatím co Ki jen smutně civěl. „Ještě včera jsem chtěl Ah říct, že na Harvard rozhodně nenastoupím, že i když ji moc miluju a oni mě tam vzali, tento obor a tato škola není nic pro mě... ne tak moc, jak bych si přál... nebo a to spíš, jak by si přála ona... takže studovat tam je... dá se říct... pouhá ztráta času a ještě větší ztráta peněz, jenže..."

„Jenže jsi jí tohle neřekl..." doplnil jsem ho chápavě. „Je to tak?" „Ještě než Ah přijela, mluvil jsem o tom všem s mými rodiči a oni si, stejně jako já, nepřejí, abych studoval za peníze rodičů Ah." pokračoval mírně nesouvisle Minie. „Nabídli mi sice, že mi zaplatí alespoň jeden semestr, že se s nimi o ty výdaje podělí, jenže takto já to vůbec nechci... nemyslím si, že je to dobrý nápad." „Takže už je jisté, že to stipendium nedostaneš?" vydechl Ki, na což se Min mírně pousmál. „Jisté není vůbec nic, Ki, takže se teď díky tvé otázce dostanu k tomu, abych odpověděl na otázku Hyunovi." pousmál se taky na mě.

„Nedokázal jsem jí říct, že na Harvard ani za nic nenastoupím, že tam nechci studovat." pokračoval už jen vážně. „Rozmyslel jsem si to... navíc mi to v tu chvíli přišlo dost nefér vůči ní a taky hodně nezodpovědné jen tak to studium zamítnout." hořce se pousmál. „Řekl jsem jí proto, že tam nenastoupím, pokud nedostanu plné stipendium, protože se mi nelíbí představa, že by za mě někdo vyhazoval tolik peněz, když vlastně není mým snem studovat psychologii a když nikdy nebylo mým snem studovat v USA."

Znovu si povzdechl, zatím co já a Ki jsme už jen mlčky poslouchali. „Taky jsem jí řekl, že si nepřeju, aby tam její rodiče pořád volali, aby kohokoli na studijním uháněli o mé školné, prostě bych chtěl, aby... no, jak jen to říct? Aby si to převzala do rukou vyšší moc?! Pokud mi to stipendium na Harvardu přiklepnou, což se snad dozvím do konce prázdnin, do Cambridge odletím, pokud mi stipendium nedají, žádný Harvard se konat nebude."

„To zní rozumně." pokýval jsem uznale hlavou, i když jsem neměl úplně pocit, že by Minie svou situaci až tak vyřešil, spíš nechal řešení na vyšší moci, takže jestli jsem to dobře pochopil... pokud dostane stipendium, nebude se už zdráhat a nastoupí do školy, kterou by nejraději odpískal jenže ji neodpíská jen kvůli své lásce k Ah-Young. Tak aspoň získal čas, i když čekání na oznámení z Harvardu taky nebude žádná sranda, to mi bylo víc než jen jasné.

„O jakém ultimátu jsi to vlastně mluvil, Minie?" ozval se smutně miláček. „Měla s tvým rozhodnutím Ah velký problém, nebo... nebo to o rozchodu ti řekla ještě před tím, než jsi se rozhodl, že jí řekneš něco jiného než jsi měl původně v plánu?" „Řekla mi to před tím, než jsem přehodnotil své oznámení." odpověděl podobně smutně Min. „Ale řekla mi to i potom... pokud nenastoupím na Harvard, není si prý jistá, jestli se mnou může zůstat... není si jistá, jestli náš vztah má i nadále nějaký smysl pokud by ona studovala v USA a já zůstal v Korei."

„Copak bys nemohl letět do Cambridge i kdybys tam nestudoval?" přemýšlel jsem nahlas. „Nemohl by sis tam třeba najít nějakou práci a prostě tam být s ní?" „To není tak snadné." zachmuřil se Min. „Takhle narychlo bych tam žádnou práci nesehnal a rozhodně tam nemíním od nikoho poslouchat, že jsem idiot, když jsem odmítl tak úžasnou školu... že jsem sice v USA, ale ne jako student... a já nejspíš jsem idiot, jinak bych neváhal a prostě tam nastoupil... jsem..." „Nejsi žádný idiot, Minie!" vyhrkl rozhořčeně Min-Ki, aniž by Min stihl domluvit.

„Prostě máš jen své sny a představy o svém životě a je fuk, že ještě nevíš přesně jaké sny a plány to jsou. Teprve jsi dostudoval na jedné škole, myslím, že je úplně přirozené váhat o tom, jak to s tebou bude dál... a je fuk, že jsi se na nějakou dobu nechal zmanipulovat, že jsi souhlasil se sny a představami někoho jiného, ještě když to bylo z upřímné lásky... i tak... můžeš přece kdykoli svobodně změnit názor... můžeš se zařídit podle toho, co chceš ty sám a to přece neznamená, že jsi idiot."

„Líp bych to neřekl, lásko." pochválil jsem svého miláčka, kterému už hořela tvář, jako by ji snad měl v ohni, zatím co v jeho očích se třpytily slzy. „Ani já bych to líp neřekl, zlato." pousmál se na naše zlatíčko Min, navíc pohladil jeho líčko, protože Min-Ki byl blíž k němu než ke mně. „Chceš tím teda říct, že bych měl do USA letět tak nebo tak, bez ohledu na nějaké studium?" „No... já..." zarazil se Ki a do jeho očí vyhrkly další slzy, než rozechvěle přikývl. „Asi... asi jo... asi bys měl být pořád s Ah, když ji... když ji tak moc miluješ."

Viděl jsem na svém miláčkovi, že jen nerad posílá našeho super kamaráda tak daleko na jiný kontinent, ale udělal to a já jsem na něho byl mega moc pyšný... myslí víc na štěstí přátel než na sebe, je boží a naprosto úžasný človíček! Souhlasil jsem, že by měl Minie odletět, pokud nechce Ah-Young ztratit, i když... to je vážně dobrá otázka... podřídit se... nepodřídit se? Co je v této situaci vlastně dobře a co je naopak špatně? Kde je záruka... ať už Minie udělá cokoli... že jejich vztah vydrží navždy?! Nebude pak Min-Hyun případně špatného rozhodnutí litovat? Nebo bude naopak rád za jakoukoli životní zkušenost? Bože zachraň ho... tohle nejspíš ukáže až čas.

„Myslím si, že by Ah byla i tak moc zklamaná, že jsem zahodil tuto příležitost, že mě nebude potkávat v kampusu... chápete..." odtušil zasmušile Minie. „Takže o nějaké práci v USA zatím vůbec nepřemýšlím. Pokud to stipendium dostanu, do USA odletím a doopravdy nastoupím do školy... co jsem si navařil, to si taky sním." dodal rádoby vesele. „No, a pokud ne... uvidíme... asi mě Ah-Young opustí, asi se rozejdeme, pokud nezměním názor a nezařídím se jinak. Ah odjela do Seoulu už dopoledne... prý se musí uklidnit a já se taky musím uklidnit, takže... tohle už nechci během zbytku prázdnin vůbec řešit, jinak mi z toho praskne hlava... a pak... pak se prostě uvidí..."

Min-Ki

Bylo mi moc líto, že Ah tlačí Minieho do kouta, že nemohl svobodně říct, že studovat na Harvardu nebude. Chápal jsem ji, nemohl bych tvrdit, že ne, přesto jsem s jejím jednáním nesouhlasil. Co je to sakra za lásku, když si klade takováto ultimáta? Nenastoupíš na Harvard, asi tě opustím... copak tohle se dělá? Během rozhovoru s Miniem jsem úplně zapomněl na to, co jsme s miláčkem dělali před tím, než přišel, snažil jsem se povzbudit našeho kamaráda a na nic jiného jsem nemyslel.

Nebyl bych happy, kdyby opravdu odletěl do USA, ale pokud by tím zachránil svůj vztah, nebránil bych mu v tom, spíš naopak, asi bych ho tak trochu přemlouval, aby se nevzdával tak jednoduše, aby nenechal Ah odejít. Jenže... bože... pokud by od něho odešla, nebylo by to tak za těchto okolností přece jen lepší? Vážně by se měl Minie podřídit a skákat jak ona píská jen proto, aby ji neztratil? Vážně se v tomto případě jedná o pravou lásku? Kéž bych jen tušil, jenže já jsem netušil ani trochu. Nebyl jsem nadšený z představy, že Minie nechal své rozhodnutí na někom z Harvardu, ale naprosto jsem ho chápal.

Chápal jsem, že Ah nakonec nedokázal říct ne... nezlomil jí srdce, jenže ji ani nepotěšil, ach jo... a stejně tak jsem chápal, že chce čekat na to, jak to dopadne s jeho stipendiem. Vlastně to před tím neřekl až tak špatně, je to v určitém směru kompromis, když přejímá svou část odpovědnosti za fakt, že se na Harvard přihlásil sám a dobrovolně a že se tam dostal. Kompromis je právě to, že ona počká na výsledek jednání o stipendiu a on že v případě schváleného stipendia na Harvard nastoupí, i když tam ve skutečnosti nastoupit nechce. Otázka je, jestli podobný kompromis dokáže i jejich vzájemná láska?! Pořád není jisté, jak to s nimi dopadne, pořád je ve hře možný rozchod... ach jo a ještě stokrát ach jo.

Já jsem Miniemu odsouhlasil, že nemá smysl nad tím pořád dokola přemýšlet a něco řešit, když se už rozhodl, že prostě počká... i mně šla ze všeho toho přemýšlení hlava kolem... a stejně tak s jeho přáním souhlasil Hyunie. Minie naštěstí vypadal o hodně klidněji, když se s námi po hromadném objetí loučil s tím, že dnes ještě stráví nějaký čas s rodiči a ségrou a že zítra možná odjede za Ah do Seoulu, prý nám dá vědět. Byl jsem moc rád, že jsme s ním strávili super dva dny. Nemínil jsem být pořád smutný, protože pokud zítra odjede, uvidíme se později v Seoulu, určitě.

Hned jak Minie odešel, vrátili jsme se s miláčkem do mého pokoje, jenže ani jeden z nás už neměl náladu na pokračování v našich milostných hrátkách, které kamarád svým nenadálým příchodem překazil. Máma sice nebyla doma... nejspíš opravdu odešla do práce, i když by si snad mohla vynahradit ty dva dny, kdy byla nucena přerušit svou dovolenou... táta s Min-Seokem taky nebyli doma, šlo by teda dělat hodně „nemravných" věcí, jenže... oba jsme měli tak trochu nutkavou potřebu i nadále probírat Minieho a jeho vztah s Ah... je to, nebo to není z její strany láska?

No... nejspíš jsem tu potřebu měl nejvíc já a Hyunie se ke mně solidárně přidal, taky možnost. Pochopitelně jsme nepřišli na to, jak to Ah doopravdy cítí a taky jsme se nedopídili k jednoznačnému závěru, co je ještě láska a co už je spíš sobectví, ještě když nevidíme Ah-Young do hlavy ani do jejího srdce. Stejně tak jsme netušili, kdo z těch dvou by měl doopravdy ustoupit, který z nich by měl dát přednost lásce před svými plány a pocity. 

Shodli jsme se však a to jednoznačně, že my dva si podobná ultimáta nikdy dávat nebudeme, že se nebudeme do ničeho nutit a pokud jeden z nás bude váhat, ten druhý to pochopí a přizpůsobí se. Bože... kéž by to tak doopravdy šlo, kéž by se nám tento plán zdařil a my nikdy nemuseli stát před podobným rozhodnutím... fakt, kéž by.