Jong-Hyun

Nemohl bych tvrdit, že mě Min-Hyun nezaskočil, protože opak byl pravdou. Až do dnes jsem... stejně jako Min-Ki... neměl sebemenší tušení, že se přihlásil zrovna na Harvard a už vůbec jsem netušil, že míní studovat psychologii. Byl jsem si však naprosto jistý, že kdyby okolnosti kolem toho všeho nebyly takto podivné, kdyby on sám věděl, co vlastně chce, byl bych první, který by mu k jeho v podstatě neuvěřitelnému přijetí na tuto prestižní školu upřímně pogratuloval.

Už dávno mě přesvědčil, že je dost dobrý psycholog, navíc dostat se na Harvard bez předchozích zkušeností s tímto oborem... ještě k tomu, když není Američan... je téměř nemožné, takže bych byl jedině rád, kdyby této šance využil. Ne že by ho na tanečníka byla úplná škoda... to ani náhodou, protože tancuje naprosto úžasně... a ne že bych nějak moc toužil po tom, aby byl takto daleko od své rodiny a od nás dvou... to rozhodně není to, co bych si z celého srdce přál... jenže tato příležitost se už nemusí nikdy opakovat, byla by vážně škoda jí nevyužít. Měl jsem pocit, že on na to určitě má, měl by to aspoň zkusit.

Až na to, že Minie nikdy nezmínil, že by se chtěl tomuto oboru aktivně věnovat. Řekl mi přece, že si hraje na psychologa jen kvůli mně a mému miláčkovi, že moc rád tancuje, proto jsem právě teď až tak moc nehápal jak je možné, že se do toho nechal tak jednoduše uvrtat... no, asi hlavně kvůli Ah-Young... za to jsem dost chápal, že pořád neví, jak se zachovat. Vlastně mi čím dál víc docházelo, že našemu kamarádovi nemám k čemu gratulovat, když je naprosto zjevné, že tím přijetím spíš trpí, než aby se radoval.

Netušil jsem jak mu objektivně poradit, netušil jsem, jak by se měl zachovat, aby byl se svým rozhodnutím spokojený, přesto jsem mu musel dát najevo, že za ním stojím stejně, jako za ním stojí můj milovaný Min-Ki. Jak se Min rozhodne, to opravdu záleží jen a pouze na něm. Rozhodně nikdo nemá žádné právo do čehokoli ho nutit, je to jeho život a jeho volba. Pokud ho Ah doopravdy miluje, měla by snad jeho případně negativní rozhodnutí akceptovat a taky by měla víc chápat jeho pocity, i když... vlastně jsem dost chápal i ji.

Chápal jsem, že Ah-Young má nejen své vysněné představy, ale taky konkrétní plány a je jasné, že u toho všeho chce mít svého přítele, ještě když má tuto jedinečnou možnost. Taky jsem přece až moc toužil po tom, aby byl Ki na stejné fakultě jako já, taky jsem proto dělal maximum a naštěstí mi to nejen vyšlo, ale navíc to... opravdu naštěstí... nikomu neublížilo. Oba jsme moc šťastní, že ten přestup vyšel, že smíme být ve všem spolu. Jak bych pak mohl nechápat Ah, která chce studovat v USA?! Jistěže tam chce mít Minieho, když tam vzali nejen ji, ale taky jeho.

Je přece pochopitelné, že se všemožně snaží o to, aby na Harvard opravdu nastoupil, aby tam byli spolu, klidně se s ním i pohádá. Vážně nešlo nechápat je oba a taky jsem si uvědomoval, že jejich situace je hodně složitá a komplikovaná. Nechtěl bych být na místě Minieho a stejně tak bych nechtěl být na místě Ah-Young. Bože zachraň je... nemají to snadné. Ať už se však Minie rozhodne jakkoli, já a Ki se budeme snažit všemožně ho podpořit a rozhodně budeme stát při něm, na to se může spolehnout.

„Mám vás moc rád, kluci." popotáhl Min se slzami v očích a hned na to si mě i s mým miláčkem přitáhl do svého objetí. „Ani nevíte, jak moc vás mám oba rád!" „Ale víme." odpověděl jsem s úsměvem za nás oba, zatím co jsem kamarádovo objetí vroucně opětoval. „Víme to už dlouho a taky tě máme moc rádi, Minie!" doplnil mě s upřímností a nemalým dojetím v hlase Ki. „Nikdy na to nezapomeň, ano?" „Tak to se spolehni, Ki." odtušil pořád stejně dojatě Min, aniž by mínil uvolnit svůj stisk, takže jsme museli vypadat hodně vtipně v hromadném objetí, ale nestěžoval jsem si.

„Nikdy na to nezapomenu!" ujišťoval nás. „I kdybych třeba studoval na jiné planetě, vždycky budu vědět, že mám v Korei dva nejbližší kamarády, kteří mě mají rádi, záleží jim na mě a kteří pro mě znamenají strašně moc... hned po Ah-Young mám zrovna vás dva nejraději!" „Sakra, chceš snad, aby se tady Min-Ki rozplakal?" reagoval jsem se slzami na krajíčku. Potřeboval jsem Minieho trochu brzdit, ať svá slova tak moc nepřehání, protože jsem neměl chuť zrovna teď a tady brečet jako malý, navíc jsem nepotřeboval, aby kamarád věděl, že se ze mě stává stejná citlivka, jakou je můj miláček.

Bože... to není nic proti mému zlatíčku, on je na rozdíl ode mě sladký, když se dojímá. „Jo... chceš, abych se tady rozbrečel, Minie?" popotáhl Ki, i když si neodpustil malý šťouchanec do mé maličkosti... nejspíš mu neunikla má malá kamufláž... na což jsem se jen pousmál a tvářil se, že jsem si žádného šťouchance nevšiml. „Nikdo z nás nebude brečet!" rozhodl rázně Min, zatím co se odtahoval tak, aby nám dvěma mohl dopřát volnější pohyb. „Přípustná je jedině ta sůl, která už je rozpuštěná ve vodě, nebudeme sem přece přidávat další sůl a dělat tak z Japonského moře Mrtvé... takže žádné slzy... brečení a podobné věci jsou zakázány! Jdeme se znovu bavit!"

Nenápadně popotáhl, setřel své vlastní slzy, ale než jsme s Min-Kim stihli něco říct, nebo jakkoli jinak reagovat, už nás oba držel za ruku a se smíchem táhl zpět do vody. Nebyl důvod protestovat, taky bych se raději pouze bavil, navíc dojímání už bylo pro dnešek víc než jen dost. Ki to očividně vnímal stejně jako já, když během okamžiku zapomněl na slzy a už se pouze uvolněně smál, zatím co se bránil našemu kamarádovi, který se nejspíš rozhodl, že zrovna s ním nadobro skoncuje a to tak, že ho nemilosrdně utopí.

Já jsem okamžik jen tak stál a s pobaveným úsměvem je sledoval. Miláček byl při pokusech o sebeobranu k sežrání roztomilý... bránil se jen tak naoko, nejspíš proto, aby kamarádovi neublížil... a taky Min byl moc roztomilý při své urputné snaze dostat Min-Kiho pod hladinu, bavilo mě dívat se na ně. Malý okamžik na to jsem však přece jen skočil na kamarádova záda ve snaze „zachránit život" své lásce, což se mi naštěstí podařilo a pod hladinou tak skončil Minie namísto mého zlatíčka. Takto řádit nás bavilo ještě hodně dlouho, vůbec jsme nevnímali čas.

Min-Ki

Všichni tři jsme blbli dál, jako bychom se zbláznili nebo co... možná se ke slovu přihlásil úpal nebo jsme se až moc nalokali mořské vody, když jsme se pokoušeli dokazovat vzájemné city tím, že se navzájem utopíme, hihi... ale ani jednomu z nás to nevadilo. Byl to moc krásný den na to, abychom se pořád dokola zabývali jakýmikoli problémy a ani jeden z nás nemínil brečet. Stejně jako Hyunie s Miniem, i já jsem se chtěl cítit dobře... dojetí jsem měl za poslední dny až moc, stačilo... a taky jsem se nemínil trápit tím, že netuším, jak se asi náš kamarád rozhodne. Uvidí se zítra...

Samozřejmě, že čas letěl jako splašený a že jsme s miláčkem nestihli přijít domů tak, jak jsme slíbili. Namísto toho, abychom byli do dvou u oběda, přihnali jsme se tam až kolem šesti, takže jsme dorazili spíš na večeři než na oběd. „Jste oba jako malí." konstatovala mírně zachmuřeně máma, která nás přišla přivítat do předsíně. Snažila se tvářit vážně, ale i tak jí koutky cukaly nahoru, zvlášť když viděla, jak se tváříme my... rozpačitě, provinile a přesto současně taky happy.

„Ohřeju vám jídlo." povzdechla si stylem „je dva nemá žádný smysl kárat a plýtvat tak energií". „Až na to, že budete jíst sami." dodala už naprosto vážně. „Táta s Miniem na vás nechtěli tak dlouho čekat, smůla." „Hmmm..." povzdechl jsem si i já. „Tak to je škoda... promiň, mami." dodal jsem mírně provinile. Chtěl jsem otce s bráchou vidět, měl jsem přijít včas, ale co už, stalo se. Navíc, můžu snad za to, že jim dvěma totálně hrabe a že ani v sobotu neusedí v klidu doma?

Možná bych se nemusel cítit jako viník, spíš bych mohl být zklamaný z nich dvou, ale já jsem si nemínil kazit náladu nějakými negativními pocity. Nechtěl jsem být zklamaný, naštvaný a stejně tak jsem odmítal nějaký větší pocit viny. „Určitě jsi měl s klukama lepší program..." mrkla na mě pobaveně máma a hned na to se uculila taky na Hyunieho. „Je to tak, Hyune?" „No... asi ano." uculil se mírně rozpačitě miláček. „Příště však budeme víc sledovat čas a pokusíme se neopozdit, slibuji." dodal naprosto vážně. „Fajn." přikývla.

„Teď si padejte uklidit věci, umyjte si ruce a rychle ke stolu, jasné?" pohrozila nám jako malým dětem, na což jsme se s miláčkem poslušně sebrali a udělali všechno přesně tak, jak řekla. Zbytek dne utekl vcelku rychle. Po jídle jsme nějakou dobu poseděli s mámou na zahradě, kde pořád zůstala má výzdoba... mámě se to líbilo a k mé nemalé radosti prohlásila, že si přeje, aby to tam zůstalo přesně takto... a později k večeru se vrátili táta s Min-Seokem, takže jsme konečně pokecali taky s nimi.

Omluvili se mi, že je mrzí, že na mě nepočkali, ale prý mají moc práce... ve firmě, kde pracují spolu, prý řeší mega velkou zakázku, musí se proto hodně otáčet... a já jsem jim milerád odpustil, co jiného mi zbývalo, že? Byl to fajn večer s mou rodinou, konečně. Až pozdě v noci jsme se s Hyuniem osprchovali a zalezli spolu do pelíšku. Byl jsem unavený, po včerejším sexu... vlastně i dnešním... jsem neměl náladu na další milování... ještě když jsou všichni doma... takže miláčkovi muselo stačit jen to, že se k němu tulím, zatím co se mé myšlenky, tak trochu proti mé vůli, vracely k Miniemu a jeho problému s Harvardem.

„Jak myslíš, že se Minie rozhodne?" vydechl jsem, přestože se mi už zavíraly oči. Ležel jsem na Hyunieho hrudníku, poslouchal klidný tep jeho srdce, ale přes svou únavu a přes fakt, že mi nejde udržet oči dokořán, jsem bohužel nedokázal usnout. „Nevím." povzdechl si miláček. „Nemůžeš snad kvůli tomu spát, lásko?" zajímal se, na což jsem zvedl hlavu, abych mohl vidět do jeho tváře, kde se usadil mírně pobavený úsměv. „Nemůžu." přiznal jsem, na což jsem si k jeho ještě většímu pobavení zívl. „Nechci, aby šel na Harvard." dodal jsem ještě upřímněji. „Nechci, aby byl kdesi v USA... ty to snad chceš, Hyunie?"

„Záleží snad na tom, co chci já?" odtušil s rádoby neutrálním výrazem. „No..." špitl jsem. „Nezáleží!" přerušil mě naprosto vážným tónem. „Nezáleží ani na tom, co chceš ty, miláčku, takže nad tím takto zbytečně nehloubej a netrap se, protože to nemá absolutně žádný smysl. Min-Hyun si to snad všechno pořádně promyslí a zítra se dozvíme, jak se rozhodl." „Hmmm..." přikývl jsem zaraženě, na což mě Hyunie překulil pod sebe a hned na to něžně políbil mé rty. „Vím, jak bych ti mohl pomoct od zbytečných myšlenek." zašeptal smyslně do mého ucha.

„Jak?" podivil jsem se, přestože mě okamžitě napadlo na co asi myslí. „Ty víš, Min-Ki." odpověděl ještě smyslněji, než mě znovu políbil. „Vím?" špitl jsem nervózně. Bože... věděl jsem naprosto jistě, že to co nejspíš myslí, by zaručeně fungovalo, ale... sakra, do háje, ne když mám doma celou rodinu, tohle fakt nejde!... navíc... „Uděláme si horké kakao se šlehačkou, potom budeš zaručeně spinkat jako miminko." přerušil mé zmatené myšlenky svým oznámením, na což se nevinně odtáhl a s úsměvem se zadíval do mých překvapením rozšířených očí.

„Kakao?" „Myslel jsi snad na něco jiného, zlatíčko?" uculoval se rádoby nevinně, zatím co já jsem stále nechápal. Vážně celou dobu myslel, že by mi od přemýšlení pomohlo kakao? Vážně??? Věděl jsem, že má Hyunie pravdu, nezáleží na tom, co chci já a co chce on, záleží jen na tom, jak se rozhodne Minie, neměl jsem žádné námitky. Shodli jsme se na tom, že ani jeden z nás nebude do kamarádova rozhodnutí kecat, nebudeme říkat, co si myslíme, pokud se nás nezeptá a stejně tak budeme respektovat pocity a názory Ah-Young. Jich dvou se to přece jen týká nejvíc, je to jejich vztah a jde o jejich budoucnost. Uvidíme, jak to dopadne a podle toho se pak zachováme.

Kakao opravdu zafungovalo, i když mi bylo jasné, že mě miláček schválně provokoval a svůj návrh myslel maličko jinak... rošťák. Pomohlo mi taky sladké mazlení, takže se mi brzy na to podařilo usnout. Jako vždy jsem však nedokázal spát v klidu, nemohl jsem dospat, takže jsem to kolem šesté ráno zabalil a aniž bych vzbudil Hyunieho, odskočil jsem si na toaletu, potichu jsem se oblékl a hned na to jsem vyrazil do kuchyně. Nechtěl jsem pořád dokola... navíc úplně zbytečně... myslet na nějaký Harvard, jenže v hlavě se mi i tak usadily dost nepříjemné myšlenky... narozeninová oslava bez dárku a ještě navíc bez dortu? To přece nejde!

„Co tady provádíš, Ki?" ozval se ve dveřích do kuchyně unavený hlas mého miláčka, když jsem už poněkolikáté chystal suroviny na těsto. Rozhodl jsem se totiž, že to tak nenechám a že Miniemu přece jen upeču maličký dort... jen tak symbolicky, aby nemohl nic namítat... a že mu ho dám jako dárek, samozřejmě i za Hyunieho. Táta s bráchou odešli z domu, máma mě nechala, ať si v klidu dělám, co chci, jenže mně se vůbec nedařilo, nešlo mi to.

Nejdřív bylo těsto moc tuhé, pak se mi podařilo korpus spálit a poslední várku jsem nějakým nedopatřením vyklopil na zem, ach jo. „Já... peču dort." odpověděl jsem sklesle s pocitem, že dělám cokoli jiného, jen tohle ne. „Ukaž." pousmál se, když zaznamenal můj skleslý výraz. „Copak, mám ti pomoct?" Byl jsem moc rád, že mi miláček nepřipomíná, že si Minie žádný dort nepřeje a ještě raději jsem byl, že se nesměje mému nezdaru.

„Pomůžeš mi, prosím?" vyhrkl jsem tónem, jako bych byl malé dítě, které si neumí zavázat botu a on jako jediný mi s tím může pomoct. „Myslíš, že to dokážu?" zajímal se hravě, na což jsem vehementně přikývl. „Jo, protože já jsem dnes totálně levý." pofňukl jsem. „Stejně to má být od nás obou, tak..." „Tak jdeme na to!" přikývl s úsměvem, aniž by mě nechal domluvit. Vzal si stejně jako já zástěru a okamžik na to jsme už oba pilně pracovali...

Šlo nám to skvěle! Miláček mi podával všechno potřebné, já jsem míchal těsto a on pak dohlédl na troubu, aby se nám korpus ani trochu nepřipálil. Mezitím, než upečený korpus vychladl, nejen že jsme se v klidu nasnídali, ale taky jsme společně připravili super krém, abychom pak mohli dort naplnit a taky tím sladkým krémem potřít. Zdobení pak bylo na mě. Byl to sice dost maličký dort, ale myslím, že se nám povedl...

„Bude se to Miniemu líbit, že?" zeptal jsem se přesto nejistě. „Nehodí nám to na hlavu?" „Jako by něco takového Min dělal." odtušil pobaveně Hyunie. „Ne, bude mít radost, uvidíš." konejšil mě hned na to. „Snad." zadoufal jsem. Nemohl jsem se dočkat, až Miniemu dort předáme s vysvětlením, že si zaslouží super narozeninovou oslavu a že je to takový maličký dárek pro něho. Ještě víc jsem doufal, že se nic nepokazí a že se třeba nepohádá s Ah, kdyby snad další studium odmítl... kéž by nikam neletěl, kéž by.

Ne, zatím jsem si nedokázal představit, co by to obnášelo... co by bylo dál a jestli by třeba Ah odletěla sama bez Minieho... a vůbec jsem na něco podobného nechtěl myslet. Raději než abych se zabýval zbytečnýma úvahama, jsem se těšil, až se znovu uvidíme s Miniem a jeho rodinou a taky jsem se těšil na Ah-Young. S naším super kamarádem jsme se už včera domluvili, že k nim domů přijdeme až v šest večer, což mi přišlo nehorázně pozdě, ještě když jsem byl tak moc dlouho vzhůru. Nebýt miláčka a mé mámy, asi bych se samou nedočkavostí ukousal a vyrazil k nim už v poledne.

Jong-Hyun

Bylo zábavné sledovat Min-Kiho jak je nedočkavý ohledně Min-Hyunovy oslavy. Snažil jsem se ho všemožně zabavit, aby myslel i na jiné věci a o to stejné se pokoušela taky jeho máma, naštěstí úspěšně. Měl jsem radost, že se nám podařil krásný dortík, bavilo mě pečení s mým miláčkem a stejně tak mě bavilo rozptylovat ho během dne. Pomohli jsme Ji-Woo s vařením, dokonce jsme po obědě posekli trávu na zahradě a až téměř do šesti jsme si společně povídali. Pak už byl čas dát si sprchu, obléct se do čistého oblečení, vzít dort a vyrazit k Miniemu, který naštěstí bydlí kousek od domu rodiny Choi.

„Pojďte rovnou na zahradu." uvítala nás vesele Su-Jin, hned potom, co jsme způsobně zazvonili a ona nám otevřela dveře. „Minie s Ah jsou ještě nahoře v pokoji, mamka je v kuchyni, otec v obýváku, ale všechno je už nachystané." „Vážně?" vypískl radostně Ki, na což se zasmála nejen ona, ale taky já. „Vážně, Ki... pojď honem a řekni, jak se ti to líbí." popoháněla ho vesele. „Všechno na zahradě jsem chystala já spolu s Ah-Young... přijela nečekaně už včera večer, víš? Min to ještě neviděl."

„Takže to uvidíme dřív než on?" zarazil se miláček, ale to už nás Su dovedla na zahradu, kde všechno nachystaly na „Minieho grilovačku", až na to, že na první pohled nešlo o nějakou obyčejnou grilovačku jak kamarád tvrdil, ale o seriózní oslavu narozenin, s čímž jsem neměl sebemenší problém. No a Ki byl přímo uchvácený, když viděl, co holky pro Minieho přichystaly...

„To je vážně dokonalé!" radoval se s rozkošným úsměvem a nádhernýma jiskřičkama v očích. „Přesně tak jsem doufal, že by Minieho oslava mohla vypadat." „Opravdu?" uculovala se Su. „Jsem vážně moc ráda, že se ti to líbí, ale jsem dost zvědavá, co na to řekne brácha..." dodala už vážněji, zatím co po očku sledovala svého bratra, který zrovna vycházel spolu s Ah-Young z domu.

„Za tohle může Ah-Young, bratříčku, já jsem v tom naprosto nevinně!" zavolala na něho hned, jak si všimla Minieho překvapeně zaskočeného výrazu. „Můžeme za to obě." usadila ji klidně Ah hned, jak oba přišli až k nám, tedy do vyzdobené části zahrady. „Ahoj, Min-Ki... ahoj, Hyune." objala nejdřív jeho a hned na to mě. „Moc ráda vás vidím, kluci." dodala s radostí v hlase, aniž by Minie stihl cokoli říct, pokud teda mínil protestovat, měl smůlu.

Holky byly akční, připravily všechno skvěle a on neměl žádný nárok protestovat, což nakonec ani nezkoušel. Naštěstí měl upřímnou radost jak z výzdoby, tak z hostiny, kterou taky nachystaly Su-Jin s Ah-Young, ale už ne samy, ale spolu s paní Hwang. Min-Ki byl moc šťastný, když Minie prohlásil, že má velkou radost z dortu, který jsme upekli a s přáním šťastných narozenin našemu upřímně milovanému kamarádovi předali. Sice si neodpustil, že to vážně nemuselo být, že... bla bla bla... hned jsem mu podobné kecy zatrhl. Když pak přišel pan Hwang, Minieho komorní oslava v kruhu jeho nejbližších mohla začít...

Min-Ki

Oslava byla super úžasná! Líbila se mi výzdoba, líbilo se mi úplně všechno, ale ze všeho nejvíc se mi líbilo dojetí, které Minie nedokázal skrýt. Ano, chtěl sice protestovat, že on nechtěl opravdovou oslavu, ale nejdřív ho nepustil ke slovu Hyunie, pak pro změnu Ah-Young a nakonec už nic proti říct nezkoušel, jen žasl a měl radost. Bavili jsme se všichni až dlouho do večera, kdy přišel zlatý hřeb jeho... jím takto neplánované... oslavy a tím byl dort, který tajně upekla Ah-Young, nevím, jak to mohla stihnout?! Byl to obří dort se svíčkami, kterému se ten náš nemohl vyrovnat... taková podpásovka, hihi... a který vehnal slzy dojetí do Minieho očí. Krásný dort...

Minie svíčky s dojemně slzavým úsměvem sfoukl a brzy na to už byl dort rozkrájený a podělený mezi nás všechny. Chutnal dobře, i když ten náš taky nebyl vůbec špatný. Celou dobu jsem se snažil nemyslet na to, jak se náš kamarád rozhodl ohledně svého studia, jen jsem se bavil s miláčkem, přáteli a Minieho rodinou, což se mi naštěstí dost dobře dařilo. Naplno jsem si užíval úžasnou atmosféru, která na zahradě panovala a o této záležitosti se nikdo z účastněných ani slovem nezmínil.

Jakmile jsme však na zahradě osaměli pouze s Miniem a Ah-Young... přestože bylo hodně pozdě, nespěchali jsme domů, navíc nás náš kamarád požádal, abychom tam ještě zůstali... tyhle myšlenky se mi vrátily, až na to, že jsem si právě teď nebyl jistý, jestli si podobný rozhovor přeju. Nebyl jsem si jistý, jestli zrovna dnes potřebuju vědět, že nás náš nejlepší kamarád „opustí", stejně tak jsem nepotřeboval, aby měl nějaký problém s Ah, kdyby se nás rozhodl neopustit, ach jo. Nepočká to třeba do zítřka?

Minie byl totiž po celou oslavu happy nebo byl dojatý, bavil se stejně jako my všichni, ale teď najednou podezřele moc zvážněl, což se mi ani trochu nelíbilo. „Ah?!" ozval se nejistě. „Kluci?!" podíval se pro změnu na nás dva. „Potřebuju s váma mluvit... teda, hlavně s tebou, zlato." obrátil se už jen na svou přítelkyni, která seděla s podobně vážným výrazem vedle něho. „Ano?" pousmála se. „Copak mi chceš říct, zlato?" zadívala se do jeho očí, na což se Minie nervózně pokroutil. Na Ah bylo vidět, že moc dobře ví, o čem chce mluvit, přesto se snažila tvářit, že neví.

Pocítil jsem, jak miláček sevřel mou ruku, aby mě uklidnil a na Minieho pro změnu hodil konejšivě povzbudivý úsměv. Ani jeden z nás se nepokusil říct, že by o tom dnes raději neměl mluvit, protože na něm bylo až moc vidět, že už to chce mít konečně za sebou. „Jde o Harvard." vydechl potichu Minie a na jeho tváři se usadil rádoby odhodlaný výraz. „Já vím, že se to dnes nehodí, ještě když ses tak moc snažila, aby má oslava byla perfektní..." pokračoval pořád stejně nejistě. „Ve všem ohledně našeho vztahu se moc snažíš, lásko a já..."

„Ty co?" vydechla Ah, aniž by dokázala skrýt vzrůstající nervozitu, kterou jsem už pociťoval spolu s ní. Ani miláček nebyl v klidu tak, jak by si přál, natož tak Minie. „Já si toho moc vážím." pokračoval rozechvěle. „Všeho, co pro mě ty a tvá rodina děláte si moc vážím, ale..." „Ale na Harvard nenastoupíš, je to tak?" vyhrkla dřív, než Minie stihl svou větu dokončit. „Je to tak?" vyprostila se z jeho sevření... ani nevím, kdy ji stihl vzít za ruku... a vyskočila na nohy. Stejně tak jsem neměl tucha, jak se jí při tom podařilo převrhnout jednu ze svíček a ještě se popálit... nechápal jsem.

„Tušila jsem to... ne, já jsem to věděla... nechceš tam nastoupit, už ses rozhodl, je to tak?" pokračovala rozhořčeně, aniž by se starala o to, že Minie ještě nic neřekl a podobně neřešila ani svou poraněnou ruku. Já jsem civěl s otevřenou pusou, Hyunie rychle zabraňoval požáru a Minie byl zjevně šokovaný chováním Ah-Young, takže se nezmohl na nic víc než jsem se zmohl já. „Proč, Minie? Proč tam nechceš být se mnou?" ptala se dál Ah, ale pak se otočila na patě a šla raději trucovat dál od nás, aniž by jí náš kamarád cokoli odpověděl.

„Omluvte mě." špitl okamžik na to, jenže nezamířil za svou dívkou... spěchal někam do domu. „Co se to tady právě teď stalo?" zeptal jsem se svého miláčka zaraženě, protože jsem vážně nic z toho nepobíral. „Opravdu Minie na Harvard nenastoupí nebo si to Ah jenom myslí?" „Těžko říct." pokrčil rameny Hyunie, který vypadal, že je podobně mimo jako já... požáru naštěstí úspěšně zabránil.

„Vždyť ještě nic neřekl, ale... asi Ah-Young ví  o něco víc než my... nevím... vážně... těžko říct, lásko." dodal spolu s nechápavým pokroucením hlavy. Sledovali jsme pak, jak Minie opět vychází z domu a míří za svou přítelkyní, která postávala nějaký ten kus od nás a pokoušela se tvářit, že rozhodně nebude brečet, i když nějak moc se jí to nedařilo.

„Nejdřív ti jen trochu ošetřím tu ruku a pak si spolu v klidu promluvíme, ano?" slyšeli jsme, jak jí Min-Hyunie domlouvá. „Nestarej se." odpověděla smutně, ale nakonec přece jen nechala Minieho, aby prohlédl její ruku a taky, aby ji ošetřil. „Pojď, necháme je o samotě." ozval se rázně Hyunie. „Ale..." protestoval jsem, jenže on mě chytl za ruku a hned na to mě začal táhnout pryč.

„Minie s Ah si musí promluvit v klidu, nebudeme je rušit." vysvětloval mi naléhavě, zatím co si ti dva ani nevšimli, že už odcházíme, takže jsem nakonec dal miláčkovi za pravdu. Nechal jsem se odvést pryč ze zahrady a to zadním vchodem, který vedl přímo do ulice. Netušil jsem, co chtěl Minie doopravdy říct, jen jsem doufal, že ten rozhovor mezi nima nedopadne stejně špatně, jak začal.

Už jsem nebyl ani trochu zvědavý, měl jsem pouze obrovskou starost a to nejen o Minieho, ale taky o Ah-Young, která by zjevně nesla hodně špatně, kdyby Minie ten zpropadený Harvard skutečně odmítl. Nepřál jsem si, aby ji Minie ranil, aby byli odloučení jeden od druhého. Teď už jsem spíš doufal, že přes ten podivný úvod náš kamarád prohlásí, že na Harvard nastoupí, že nedovolí, aby byli s Ah-Young od sebe. Jenže tohle vážně nezáleží na mě ani na Hyuniem... tohle je jen a pouze na Min-Hyunovi... jak to mezi nima asi dopadne?