Jong-Hyun

Ležel jsem na boku, Min-Ki naproti mně a už pouze mlčky jsme se vzájemně dívali do očí. Nebylo třeba pořád mluvit, všechno jsme si už přece řekli, přesto se nám ještě nechtělo zvedat z postele. Evidentně jsme oba měli stejné pocity... potřebovali jsme tyto chvíle klidu a vzájemné blízkosti. Vpíjel jsem se pohledem do jeho nádherně temných očí, stejně jako se on vpíjel svým pohledem do těch mých, ale sem tam jsem pohled přece jen odvrátil, ale jen proto, abych mohl takto z blízka zkoumat každý detail miláčkovy něžné tváře.

Znal jsem každý detail jeho rysů, které se stejně jako jeho osobnost vtiskly hluboko do mého srdce, přesto jsem se tohoto pohledu nemohl nikdy dostatečně nabažit. Miluju jeho dlouhé řasy, které lemují ty úžasně temné studánky. Miluju jeho něžný nosík a rozkošně vykrojené rty, které přímo vybízejí k políbení... tak jemné a něžné, nevinně smyslné. Jeho rty bych jako básník přirovnal k okvětním lístkům té nejvoňavější a nejkrásnější růže, která snad existuje. Jistě, musí to být okvětní lístky, které tak sladce doplňují Min-Kiho dokonale souměrnou a nádhernou tvář anděla.

Jeho rty jsou hebké, dětsky nevinné, ale současně dokážou být mega moc vášnivé. Bože zachraň mě... jeho rty se staly mou závislostí podobně, jako se stal mou závislostí on sám. Nedokázal jsem se odrhnout pohledem od jeho očí, od jeho tváře a taky od jeho rtů. Nedokázal jsem nezkoumat tu nádheru, která mi snad nikdy nepřestane brát dech a vhánět láskyplný úžas do mého srdce. Nejspíš nikdy nepřestanu žasnout, že toto naprosto úžasné a mega moc krásné stvoření opětuje mou lásku. Nejspíš nikdy nepřestanu být vděčný za fakt, že je Min-Ki můj přítel.

Ležel jsem, mlčky na něho zíral, zatím co jsem vnímal nepopsatelně velké štěstí zvlášť, když jsem na svém miláčkovi viděl, že on to má stejně jako já. Díval se do mé tváře s rozkošným až dech beroucím okouzlením. Mé srdce se svíralo láskou, něhou a mega moc šťastnými pocity, když jsem zaznamenal nejen to, že nepřestává opětovat můj pohled, ale že se taky občas zaměřuje na menší průzkum mého obličeje, jako by snad byl mou maličkostí okouzlený podobně jako já jím. Bože... je snad možné, že by mnou mohl být pořád takto okouzlený?

Teda, vím, že mě moc miluje, vím, že se mu líbím a že ho přitahuju, ale... „Víš, že jsi moc nádherný, miláčku?" vydechl najednou Ki čímž přerušil tok mých myšlenek. „Když se na tebe teď dívám..." pokračoval potichu dřív, než jsem stihl něco říct já, přesto mé srdce radostně zaplesalo. On skousl svůj spodní ret a současně pozvedl ruku tak, aby mě mohl něžně pohladit, aniž by odvrátil pohled, ve kterém se zračila nejen láska, ale taky nemalý obdiv, který mi v těchto okamžicích opravdu bral dech. „Když teď vidím takto zblízka, jak moc jsi nádherný, Hyunie... napadlo mě, že..." řekl ještě potišeji, jenže svou řeč z nějakého záhadného důvodu nedokončil.

Znovu skousl spodní ret a jeho tvář se začala mírně červenat. „Co tě napadlo, lásko?" kuňkl jsem zvědavě po chvíli, kdy se už jen mlčky díval, aniž by svou řeč snad mínil dokončit. Vážně jsem ztratil dech díky tomu, jak mě jeho obdiv dost nečekaně zasáhl, jako bychom snad spolu trávili první den v našem láskyplném vztahu nebo co. A tento pocit, že to dnes bylo poprvé, ještě víc umocňovala skutečnost, že se Ki nejen červená, ale ještě navíc stydlivě klopí zrak někam na můj krk. „Já nevím, jestli ti to mám říkat, miláčku... stydím se." špitl, na což jsem si pozvedl jeho bradu tak, aby se musel znovu podívat do mých očí.

„Ty se stydíš, Min-Ki?" pousmál jsem se pobaveně, zatím co jsem se zadíval do jeho nádherných studánek, protože mi to naštěstí dovolil. „Potom všem, co jsme spolu prožili... nejen po našem dnešním milování... po té mega dlouhé době, co se známe a po době, co jsme spolu jako pár... ty se přede mnou ještě kvůli něčemu stydíš, lásko?" nechápal jsem stále stejně pobavený. „Vážně se stydíš, ty moje nejmilovanější telátko?" dobíral jsem si ho, zatím co se Ki začervenal ještě víc.

„Ne, tak to není!" oponoval mi nejistě, jako by to přes jeho důrazné zamítnutí bylo přesně tak a byl si vědom toho, že jsem ho načapal při lži. „Teda..." povzdechl si, ale hned na to se jeho rty zvlnily sice do rozpačitého, přesto však sladkého úsměvu. „Jde o to, že to, co mě napadlo je hrozné klišé a... prostě se stydím za to, že... že mě napadlo něco, co by se hodilo třeba do červené knihovny... vážně je to až moc velké klišé, víš?" vysvětloval mi své myšlenky, aniž bych měl možnost pochopit, co tím vlastně chce říct.

„Hele." odtušil jsem vážným tónem. „Za klišé by mohl někdo považovat cokoli mezi náma dvěma... ať už jde o sex, o naši velkou lásku, nebo o to, jak si pořád dokola vyznáváme naše city, ale sakra... Min-Ki..." Jemně jsem pohladil jeho líčko. „Co je na tom všem špatného?" pousmál jsem se, přestože jsem mluvil pořád stejně vážně. „Podle mě nic." odpověděl jsem si rovnou já sám. „To, co je velké, upřímné a opravdové, nemůže přece být nějaké pitomé klišé!"

Ještě naléhavěji jsem se zadíval do jeho očí, zatím co jsem se nějakým způsobem pokoušel vysvětlit své myšlenkové pochody. „Třeba já za klišé považuju pouze povrchní věci, které se tak nějak snaží tvářit, jak moc jsou krásné, úžasné a upřímné, ale ve skutečnosti takové vůbec nejsou. Mám na mysli třeba nějaká přehnaná gesta bez opravdové hloubky... činy a slova, která mají někoho oslnit a takto si ho získat nebo udržet, přesto to není ani trochu opravdové." pokračoval jsem pořád stejně zmateně, díky tomu, že jsem vůbec netušil, jak to miláčkovi podat, aby to aspoň trochu pochopil tak, jak to myslím.

„Chápeš mě aspoň trochu, lásko?" ujišťoval jsem se. Vlastně jsem si sám tak trochu srovnával myšlenky. Před tím jsem o něčem podobném vůbec nepřemýšlel, přesto jsem právě teď říkal všechno tak, jak to cítím a jak mě to právě napadlo. „Pokud jde o čistou lásku a upřímnost, žádná gesta, činy ani slova pro mě nejsou nějakým pitomým klišé." končil jsem svůj zaníceně upřímný proslov, aniž bych tušil, jestli mě Ki opravdu chápe.

„Navíc, jsme tady v soukromí, nikdo tě neuslyší a přede mnou se rozhodně stydět nemusíš, ať už jde o cokoli, rozumíš?" dodal jsem s úsměvem, jen abych Min-Kiho povzbudil. Přál jsem si konečně vědět, co mi miláček chtěl říct a zjistit, za co se to mé telátko přede mnou naprosto zbytečně stydí. Abych ho ještě víc povzbudil, přitiskl jsem co nejněžněji své rty na rozkošné znamínko krásy, které zdobí vrchní část jeho líčka a hned na to jsem políbil taky jeho sladké polštářky.

„Asi máš pravdu, Hyunie." pousmál se potom, co můj polibek směřovaný na jeho rty stejně něžně opětoval. „Souhlasím s tebou, tak... dobře..." znovu si skousl spodní „plátek růže" a pak chvějivě vydechl, jakmile svůj ret uvolnil. „Tak já ti to řeknu, miláčku..." pokračoval i tak pořád stejně nejistě. „ale... nebudeš se mi smát, slibuješ?" ujišťoval se. „Bože... Min-Ki..." uchechtl jsem se nad jeho přetrvávajícími rozpaky. „Když to bude vtipné, tak se smát budu... sorry... ale i tak mi to už konečně..."

„Ty víš, že jsem mega dlouho nemaloval, že?" přerušil mě nervózně. „Vím." přikývl jsem, aniž bych tušil, proč se mě ptá zrovna na tohle. „No... sám nevím, kdy jsem naposledy maloval... asi někdy před prvákem?!" zamyslel se, jako by zrovna teď bylo moc důležité vědět to přesně, což asi nebylo, i když zajímavé určitě ano. Na jeho malování a kreslení jsem úplně zapomněl, jako by se to nikdy nedělo, protože jsem byl mega moc happy, že přestoupil na mou fakultu a stejně jako já se věnuje tanci, zvlášť když tancuje opravdu božsky.

Naprosto a dokonale jsem vypustil fakt, že Ki měl být původně malíř, že se této činnosti kdysi věnoval a že mu to šlo dost dobře. Vždycky maloval moc krásně, ale kdy maloval naposledy? Neměl jsem vůbec tucha, vypadlo mi to z hlavy. Mírně zahanbeně jsem si uvědomil, že je vlastně dost velká škoda, že svůj talent v tomto směru totálně zahodil, jenže tohle mě napadlo až teď.

Před tím jsem na to vůbec nemyslel, nebral jsem to jako něco zásadního, co ho snad jakýmkoli způsobem definuje, protože jsem měl pocit... asi dost sobecky... že je pro něho tanec mnohem lepší, zvlášť když díky tanci budu smět být pořád s ním. Navíc si studium na výtvarné fakultě přála hlavně paní Choi. Ki souhlasil, přestože s ní tenkrát nějak moc nevycházel. Vlastně jí měl dost plné zuby, protože se k němu chovala, jako by byl malé nesvéprávné dítě, nebyl proto žádný důvod litovat, že jsem ho přemluvil k přestupu na jiný obor a nebyl důvod litovat, že on k tomu svolil.

S jeho mámou se naštěstí všechno rapidně změnilo... jeho postoj k ní se změnil, protože se stala úžasnou mámou, jakou si miláček vždycky přál, aby byla... ale změnil se snad i jeho postoj k tanci nebo mu snad malba začala nějakým způsobem chybět? Nechápal jsem, co tou otázkou myslí a proč o tom zrovna teď mluví. „No... to je asi jedno..." povzdechl si. „O co jde?" hlesl jsem nejistě, zatím co se Ki nepřestával červenat. „Řekneš mi už konečně, co tě napadlo a proč právě teď zmiňuješ malování?" naléhal jsem nejen zvědavě, ale navíc taky dost netrpělivě.

Neměl jsem rád takovéto caviky, ještě když mi přišly naprosto zbytečné a na tom nic nemohl změnit ani fakt, že Min-Ki při podobných cavicích vypadá víc než jen roztomile. „Tak mi nejdřív slib, že se mi nebudeš smát, Hyunie." požádal mě dětinsky a já jsem se musel hodně ovládat, abych se nezačal rovnou smát, jak vážně při své žádosti vypadal a samozřejmě taky roztomile vtipně. „Tohle ti vážně neslíbím." zavrtěl jsem rozhodně hlavou.

„Za to ti však garantuju, že jestli mi to okamžitě neřekneš, ulechtám tě!" upozornil jsem ho, na což jsem svou ruku, kterou jsem měl až dosud položenou na jeho zádech, bleskově přesunul k jeho pasu, kde jsem mu pak názorně předvedl, jak umím lechtat a taky jsem mu důkladně připomněl, jak moc je lechtivý. „Ne... Hyunie... ne... přestaň..." smál se, zatím co se marně pokoušel odtáhnout mou pracku, která už zlobila nejen jeho pas, ale taky celý levý bok.

„Jestli... jestli ne... nepřestaneš..." kroutil se už se slzami smíchu v očích, zatím co já jsem umanutě pokračoval v jeho lechtání. Na okamžik zadržel dech, nejspíš proto, aby se přestal smát, což se mu na maličkou chvíli opravdu podařilo. „Tak... tak ti nic neřeknu." dodal hned na to rozhořčeně spolu s prudkým výdechem, přestože na něm bylo znát, že se musí vší silou ovládat, aby se znovu nezačal smát. „Tak mi to neříkej." kapituloval jsem s předstíranou uražeností.

Nechal jsem ho být a rovnou jsem se k němu otočil zády, zatím co jsem čekal, jak se teď asi zachová. Ki jako by okamžik trucoval, ale pak se ke mně přišoupl tak, že se přitiskl na má záda a taky z vrchu políbil mou líci. „Jde o to, miláčku, že..." kuňkl. „No... jak jen to říct? Vždycky jsem věděl, že jsi nádherný kluk, ale... když jsem se na tebe dnes tak dlouho díval, došlo mi, že... že bych chtěl... že bych potřeboval... ach jo, to je vážně trapné, víš?"

„Min-Ki..." povzdechl jsem si, na což jsem se otočil na záda, abych mohl vidět do jeho očí, zatím co se on ke mně skláněl a na jeho tváři se znovu usadil rozpačitý výraz. „Je to vážně nutné se přede mnou takto stydět?" nechápal jsem. „Ok, slibuju, že se nebudu smát, lásko." slíbil jsem s malým úsměvem. „Ale prosím... tohle mučení vážně nesnáším... dořekni to, honem!" dodal jsem však rázně hned na to, s vědomím, že když mi konečně neřekne o co jde, budu opravdu nucen ulechtat ho k smrti.

„Chtěl bych tě namalovat!" vyhrkl konečně a já jsem po jeho hlášce užasle vykulil oči. „Myslím jako namalovat tvůj portrét." upřesnil pořád se stejnými rozpaky. „Namalovat portrét?" zopakoval jsem udiveně jeho sdělení. „Jako... že bys TY namaloval MĚ?" „Ne." uculil se jako ztělesnění sarkasmu, i když současně tak trochu nejistě, jako by si opravdu nebyl jistý, že to myslí vážně. „Přijdeš mi neskutečně moc nádherný zrovna ty, Jong-Hyunie, ale namaloval bych raději někoho jiného než tebe." ušklíbl se.

„Co? Ne! Nikoho jiného malovat nesmíš, lásko!" přesvědčoval jsem ho tentokrát já naprosto dětinsky. „Já jen... ještě nikdy nikdo mi neřekl, že by mě chtěl namalovat, překvapil jsi mě." vysvětloval jsem, proč jsem z jeho sdělení tak moc paf. „A... bože... vážně? Vážně ti přijdu až tak moc nádherný a vážně bys mě chtěl malovat?" mlel jsem splašeně až téměř dojatě... tohle jsem prostě nečekal. Nějak jsem nemohl uvěřit, že si miláček po tak dlouhé době vzpomněl na malbu a to jen proto, že by chtěl malovat zrovna mě.

Vůbec jsem neměl pocit, že je to trapné, spíš naopak, přišlo mi to kouzelně sladké. „Ano." pousmál se láskyplně. „A na druhou otázku taky říkám ano." dodal rozněžněle. Vzal mou tvář do obou dlaní a zlehka políbil mé rty. „Jsi nádherný tak moc, že mám najednou potřebu tě namalovat a tvou krásu takto zvěčnit." pokračoval s ještě víc červenající se tváří. „Vlastně nevím, proč mě něco takového napadlo zrovna dnes, když jsi přece takto nádherný celou dobu co tě znám, ale... vážně ti to nepřijde jako ubohé klišé a není to hrozně trapné?" nejistě se uculil, aniž by uhnul pohledem. „Ne, není to žádné klišé a rozhodně to není trapné!" ujistil jsem ho.

Taky jsem se uculil. „Děkuji, že se ti tak moc líbím a děkuji, že mě chceš malovat." pokračoval jsem pořád stejně upřímně. „I když... škoda, že tě to nenapadlo dřív. Už jsem teď mohl mít celou řadu portrétů namalovaných od tebe, když jsem podle tvých slov pořád tak nádherný." dodal jsem s uvolněným smíchem. „Měl jsi mě namalovat hned ten první den, co jsme spolu začali chodit. Proč jsi mě ještě nenamaloval... hmmm? Jak jsi mohl udělat takto obrovskou a neomluvitelnou chybu, lásko?!" pokroutil jsem nad ním hlavou, protože jsem měl nutkavou potřebu... pro zmírnění mého dojetí... maličko si do něho rýpnout.

Min-Kiho slova o mém vzhledu jsem nebral až tak do důsledku vážně. Ne že by mě jeho chvála na mou krásu nějak netěšila, spíš naopak, těšila mě až moc, ale cítil jsem a věděl, že za jeho city ke mně nestojí pouze můj vzhled... on není takto povrchní... a tak nějak jsem pozapomněl na fakt, že já sám se nad ním rozplývám stejně jako on nade mnou. I když, on je prostě až moc nádherný! Ani já ho však nemiluju jen proto, že vypadá jako andílek a to celou dobu, co ho znám... s blond delšími vlasy a později, když se ostříhal a dovolil vyniknout jeho přirozené kráse, snad ještě víc.

Jistěže ho nemiluju jen proto, jak vypadá, ale nejvíc proto, jaký je... milý a něžný človíček s úžasně velkým a milujícím srdcem. Přesto mě bavilo občas ho poškádlit. „Slíbil jsi, že se mi nebudeš posmívat." reagoval uraženě a nejspíš nejen na můj smích, ale taky na má poslední slova. „Ne... já se ti přece..." bránil jsem se, jenže on mě nenechal mluvit dál. „Nevím, co mě to napadlo." přerušil mě rozhozeně. „Stejně není jisté, že bych to ještě uměl... fakt jsem moc dlouho nemaloval a... to je teď jedno, jdu se raději umýt."

S tím se rovnou zvedl a ráznými kroky zamířil do koupelny, zatím co já jsem se posadil na posteli a zaraženě za ním civěl. Sklouzl jsem sice pohledem na jeho sexy zadeček, ale tentokrát jsem se nerozplýval, i když rozhodně bylo nad čím. Byl jsem v mírném šoku. Vážně se miláček právě teď urazil a to ještě kvůli takovéto kravině? Vždyť já jsem to nemyslel nijak zle. Min-Ki už zmizel v koupelně a já jsem za ním pořád civěl, aniž bych tušil, jestli jsem všechno svými kecy nepokazil. Bože... co jsem vlastně řekl tak hrozného?

Min-Ki

Zapadl jsem co nejrychleji v koupelně. I když se mi nelíbilo, že si mě miláček dobírá, neurazil jsem se doopravdy, chtěl jsem ho jen trochu poškádlit. Pravdou však bylo, že mi můj vlastní nápad přišel dost bláznivý, přestože by si Hyunie opravdu zasloužil svou krásu zvěčnit na plátně. Netušil jsem, co mě to vůbec napadlo, když jsem nedržel štětec v ruce tak dlouho, že ani nevím jak přesně dlouho. Techniku olejomalby si nejspíš ani nepamatuju, i když bych asi mohl použít obyčejné tempery a namísto plátna papír, ale...

Bože... vážně mi můj nápad... přes miláčkovo ujištění, že to tak není... přišel jako nějaké trapné klišé. Vyznávat si vzájemně lásku je jedna věc, ale navrhnout, že namaluju jeho portrét, je věc druhá. Copak by mohlo existovat větší klišé? Nebo... je možné, že se Hyuniemu můj nápad přece jen líbil a že ho potěšil? Je možné, že to není trapné klišé, ale třeba spíš romantické klišé? Myslel jsem to upřímně, chtěl bych ho namalovat, tak to třeba... podle Hyunieho slov... nakonec žádné klišé není, teda snad. Nebo aspoň ne takové klišé, za které bych se musel stydět.

Netušil jsem, proč zrovna já mám v sobě ohledně podobných věcí takovýto zmatek, vždyť většinou bývám hodně romantický, nebo ne? Nečekal jsem, až za mnou Hyunie přijde, rovnou jsem si vlezl do sprchy a pustil na sebe proud příjemně teplé vody, jen abych ze sebe smyl stopy našeho úžasného milování. Naše úžasné milování... V tom okamžiku, kdy se mi vybavily všechny ty krásné a úžasně vzrušivé chvíle, které jsem s miláčkem prožil během našeho sexu a všechny kouzelné pocity z následného mazlení i rozhovoru o naší lásce, vypustil jsem svůj návrh ohledně nějaké malby z hlavy jako aktuálně nepodstatnou věc.

Možná jednou vezmu plátno, štětec a barvy a pokusím se oprášit techniku malby, abych mohl zvěčnit svého miláčka tak, jak ho vidím jen já, což sebelepší foťák nedokáže. Foťák sice dokonale podchytí Hyunieho krásu, jenže já bych chtěl zvýraznit taky jeho úžasnou duši a úchvatně milující srdce. Možná se jednou doopravdy pokusím uskutečnit svůj idylický nápad, ale určitě ne dnes a s velkou pravděpodobností to nebude ještě tady v Busanu. Jednou...

Nejspíš budu potřebovat Kookieho pomoc, když by mělo dojít na věc, ještě když bych to chtěl zvládnout tak, jak bych si to představoval, ale to vážně počká. Dnes bych si přál pokračovat v krásném dni, který začal našim úžasným usmířením, protože tento krásný den zatím neskončil. Umím a chci být romantický. Zavřel jsem oči a s uspokojením vnímal záplavu vody, která dopadala na mé vlasy a v pramenech stékala jak po mé tváři, tak po mém ulepeném těle. Přemýšlel jsem, co bychom dnes mohli s miláčkem podniknout, aby tento den zůstal pořád stejně neobyčejný a krásný.

Co romantického by se dalo ještě dělat, když pominu tu malbu?„Nechal jsi mě v posteli samotného." ozval se najednou Hyunieho mírně vyčítavý hlas, ale než jsem sebou stihl polekaně cuknout, natiskl se na má záda. Svou bradu opřel o mé rameno a své ruce položil na mé břicho. „Myslel jsem si, že už za mnou vůbec nepřijdeš." odtušil jsem, jakmile jsem se vzpamatoval z úleku, který mi svým nenadálým příchodem způsobil, což naštěstí bylo skoro hned.

„Takže jsem za tebou neměl chodit?" zarazil se, protože mě evidentně špatně pochopil, na což jsem se k němu otočil čelem, abych mohl proplést prsty za jeho krkem a on pro změnu přesunout ruce na můj pas. Proud vody teď dopadal na nás oba. „Chtěl bys snad zůstat jako prasátko, miláčku?" uculil jsem se, zatím co jsem se zadíval do jeho zmatených očí. Věděl jsem, proč za mnou nespěchal, ale taky jsem si chtěl do něho maličko rýpnout. „Umyl bych se později." pokrčil rameny, přestože na něm bylo vidět, že něco takového by si vůbec nepřál.

Chtěl se umýt společně se mnou a já jsem to chtěl taky. „Neurazil jsem se." oznámil jsem mu jen tak pro pořádek. „Nevadí mi, že sis z mého nápadu dělal legraci a jsem moc rád, že jsi tady za mnou přišel, ale... že ti to teda trvalo." dodal jsem s úsměvem. „Tak trvalo, jo?" vydechl se zjevnou úlevou. A pak že jsem to tele já, hihi. Odpustil jsem mu mnohem závažnější provinění a on si teď snad hloupoučce myslel, že se nafouknu jako nějaký kretén, ještě když šlo o naprostou kravinu?!

Hyunie je vážně telátko, nejsem v tom sám, ale tohle jsem vlastně zjistil už hodně dávno. „No... měl jsem tak trochu ztuhlé nohy." odtušil nepřesvědčivě. „Ale teď už jsem tady, lásko." dodal rozverně se zářivým úsměvem, než se vrhl na mé rty, aby je mohl láskyplně políbit, na což jsem zavřel oči a dovolil mu, aby polibek prohloubil. Samozřejmě, že jsem spolupracoval a oplácel mu všechnu něhu i vášeň, kterou do líbání dával. Nevadilo nám, že nám po tváři stékají prameny vody, soustředili jsme se pouze jeden na druhého. Krásný den mohl pokračovat...

Jong-Hyun

Umyli jsme se a už oblečení jsme společně převlékli povlečení v Min-Kiho posteli. Miláček pak posbíral hadry, které se od včerejšího večera válely pořád dost vlhké na zemi v jeho pokoji... až do teď jim nevěnoval žádnou pozornost... a sebral taky košili a džíny, které zůstaly po mém pomalém svlékání na podlaze v koupelně, včetně mého oblečení, které už taky stihlo díky páře z dlouhého sprchování navlhnout, aby je hned na to mohl odnést do pračky. Jediným štěstím bylo, že i když jsem se včera v Seoulu balil dost zběsile a narychlo, hodil jsem i tak do kufru pár hader, které se daly obléct, což byl docela úspěch na to, jak mimo jsem při balení byl.

Teď však byla situace naprosto jiná... byl jsem mega moc šťastný. Přesto, že to nemohlo díky naší vzájemné lásce dopadnout jinak, nemohl jsem se zbavit pocitu, že je vlastně naprostý zázrak, že se mezi mnou a miláčkem všechno takto krásně urovnalo. Ki mě nejen vyslechl, ale taky mi odpustil a navíc jsme se spolu úžasně pomilovali. Možná budu mít svůj vlastní portrét a namaluje ho pro mě můj miláček. Bože... mohl bych snad být šťastnější? Na svůj portrét jsem se však ptát nemínil, nechal jsem pouze na něm, jestli svůj nápad uskuteční nebo ne.

„Nemáš hlad, miláčku?" vydechl Ki, čímž tak trochu přerušil mé snění, což mi vůbec ale vůbec nevadilo. Zrovna se totiž vrátil z malé prádelny, kterou mají zřejmě ve sklepě. „Máma opravdu dovařila oběd a voní to tam tak krásně, že bych dostal hlad, i kdybych před tím hlad vůbec neměl." pokračoval s úsměvem dřív, než jsem stihl odpovědět, že jo, že něco sníst by se dost hodilo. „Jenže já jsem už před tím hlad měl..." mlel jako nějaké splašené telátko. „takže teď mám hlad dvakrát tak velký." pohladil si bříško, které v tento okamžik zjevně strádalo.

Usmál se na mě, zatím co mě bral za ruku, aby mě mohl rovnou odtáhnout do kuchyně, což vážně nebylo třeba. Šel bych sám a naprosto dobrovolně, i když držet jeho ruku je moc fajn. „Vlastně hlad mám." přiznal jsem bez mučení, když jsme už seběhli schody a octli se v kuchyni, kde to opravdu vonělo dost božsky. Paní Choi pro nás uvařila Japchae, které chutnalo stejně úžasně, jak vonělo, nebo možná ještě líp. „Miláčku?!" pousmál jsem se, když jsme už sklízeli nádobí po jídle, oba s pořádně plnými břichy. Teda, už jsme měli sklizeno. Já jsem si sedl na židli a Ki zrovna zapínal myčku.

„Jak jsi vlastně věděl, že tvá máma není doma?" zeptal jsem se. Zajímalo mě to, protože jsme na ni opravdu nenarazili, nechala po sobě v domě jen to mega chutné jídlo. Při našem milování jsem na ni nemínil myslet a řešit možný trapas, kdyby nás snad přistihla v nejlepším, to už vůbec ne, ale zajímalo mě, jak to doopravdy vnímal Min-Ki. Nejspíš si musel být hodně jistý tím, že se podobný trapas nestane, nebo vážně až tak moc podlehl touze, že to neřešil podobně jako já? Něco takového mi přece sám řekl, nebo se pletu?

„No..." uculil se rozpačitě Ki. „Řekl jsem jí, že spolu musíme ještě něco dořešit a že kvůli tomu nepřijdeme na oběd. Vlastně jsem jí tak trochu naznačil, že nás nemá rušit, že budeme potřebovat prostor a klid a máma pak prohlásila, že taky něco má, že dovaří oběd a vrátí se domů až později večer." sypal ze sebe, zatím co se víc a víc červenal. „Vážně?" uculil jsem se i já. „Jaká náhodička, že?" Vzal jsem ho za ruku a přitáhl na svůj klín, kde se hned uvelebil, aniž by se přestal červenat. „Máma věděla, co budeme dělat." vydechl s tím největším možným ruměncem, který snad jeho tvářička dokáže.

„Věděla to?" podivil jsem se. „Jak to mohla vědět?" „Já jsem jí to neřekl!" vyhrkl, ale pak skousl svůj spodní ret. „Prostě jí to došlo, když..." pousmál se s pohledem do mých očí. „Řekl jsem jí totiž, že je mezi náma všechno v pořádku, ale že ještě něco musíme probrat a ona... no... asi si byla jistá, že půjde o usmiřovací sex... asi na mě poznala, že zrovna tohle si přeju a... já jsem si to vážně moc přál, víš?" „Moc sis to přál?" vydechl jsem okouzleně. „Přál ses se mnou pomilovat, miláčku?"

Vzal jsem jeho tvář do svých dlaní a Ki rozechvěle vydechl. „Opravdu moc jsem si to přál." přiznal upřímně, což způsobilo, že se mé srdce mohlo samou radostí naprosto zbláznit. Ne že bych na něm před tím vůbec neviděl, že po mě moc touží, ale slyšet to od něho takto přímo, bylo jako rajská hudba pro mé uši. „Bylo mi pak jedno, jestli už odešla nebo jestli je ještě v domě... chtěl jsem tě tak moc, že jsem to vůbec nemínil řešit." pokračoval v „laskání" mých ušních bubínků, přestože se nepřestával červenat. „Bylo to s tebou úžasné, Hyunie." pousmál se, zatím co já jsem stále držel jeho tvář a láskyplně civěl do jeho očí.

„Ale teď... přijde mi dost divné, že to máma ví a popravdě..." otřepal se, jak mu nejspíš hlavou prolétla nějaká představa. „Asi bych se propadl do země, kdyby nás při tom opravdu načapala, nebo... nebo kdybych s jistotou věděl, že něco slyšela a... je to má máma... je to vážně mega divná představa, že..." „Lásko." přerušil jsem ho rázně s úsměvem, i když sám bych si nepřál, aby nás viděla, nebo třeba jen slyšela. „Je to dospělá ženská, my jsme už taky dospělí, takže..." „Pořád je to moje máma." přerušil mě tentokrát on.

„Samozřejmě máš naprostou pravdu, Hyunie." dodal rychle. „Jsme všichni dospělí a ona je na naší straně, takže se před ní nemusíme za nic stydět... tohle jsi mi chtěl říct, miláčku?" „Přesně tak, miláčku!" přikývl jsem vehementně. „Tvá máma si zjevně přeje, abychom spolu byli šťastní, a sex k našemu vztahu a štěstí prostě patří, takže se nemusíme za nic stydět." „Přesto je to tak trochu divné, nemyslíš?" povzdechl si, na což se však usmál mega krásně a zářivě. „Ale víš, co?" vydechl.

„Neřešil jsem mámu při našem milování, tak... nebudu ji řešit ani teď... teda... nebudu řešit co ví nebo neví o našem milování, a co snad slyšela nebo neslyšela... Maminka je prostě úžasná, nechci se před ní za cokoli mezi náma dvěma stydět." „Nechceš se před ní stydět za to, že mě miluješ?" uculil jsem se. Musel jsem si do něho znovu rýpnout, nešlo to jinak. Líbilo se mi jak se červená, proto jsem jeho líčka stiskl o trochu víc. „Tsss..." pobaveně se ušklíbl a mé ruce jemně sundal. „Copak jsem se za tebe někdy styděl?"

Pro změnu teď vzal on mou tvář do svých dlaní a hned na to něžně políbil mé rty. „Klidně vykřičím do celého světa, že tě miluju, Hyunie! Nejen před mou mámou, ale vůbec před nikým... opravdu před nikým... se nemíním stydět, že mám toho nejúžasnějšího přítele na světě a že ho strašně moc miluju!" „Ty kecko." kuňkl jsem dojatě, současně však mega šťastný až na půdu. „Mám to stejně, lásko!" ujišťoval jsem ho opravdu zcela upřímně.

Ani maličko jsem o něm nepochyboval. Jak bych jen sakra mohl po tom všem?! Jen ubohý blázen by pochyboval a já sice občas jsem blázen, ale ne až takový. „Miluju tě tak moc, že z toho až umírám a klidně ať to ví i na jiných planetách... vykřičím to do celého vesmíru... teda, až zjistím, jak to mám udělat." plácal jsem. I když ano, udělal bych to, kdyby to opravdu šlo. „Kecko." vrátil mi to rozechvěle a se slzami v očích. „Vykřičíme to o nás dvou do vesmíru společně, co na to říkáš, Hyunie?" vydechl hned na to. „Že jsem pro, lásko moje." odpověděl jsem.

Min-Ki

Celý zbytek odpoledne proběhl moc krásně. Vydali jsme se s Hyuniem na pláž, kde už naštěstí nebyly žádné stopy po včerejší bouřce. Jako bychom tam vůbec nezmokli a jako by ještě včera moře neřádilo jako poblázněný smrtící živel. Sluníčko krásně hřálo, což lákalo nejen nás, ale spoustu dalších lidí, abychom se zchladili v nyní už jen hravě dovádějících a naprosto neškodných vlnkách. Dováděli jsme spolu s miláčkem jako malé děti, byli jsme moc šťastní. Domů jsme se vrátili až k večeru, ale na mou žádost ne moc pozdě. Měl jsem totiž tajný plán, který jsem si přál uskutečnit, abych svého milovaného Hyunieho překvapil.

Byl jsem moc rád, že souhlasil, přestože by rád zůstal na pláži až do setmění. Mega moc jsem se těšil a taky jsem doufal, že mi můj plán vyjde. Když jsem pak zjistil, že máma pořád není doma, stejně jako tam nebyli táta s bráchou, byl jsem rád ještě víc. „Hyunie?!" hodil jsem na něho psí oči, když mě chtěl vzít za ruku a spolu se mnou vyjít schody do mého pokoje. „Vadilo by ti moc, kdybys šel do pokoje sám a mě nechal tady?" „Co?" podivil se. „Proč?" „Uvidíš." pousmál jsem se nejistě.

Měl jsem jakousi mlhavou představu, až na to, že jsem netušil, jestli ji budu moct zrealizovat. Nebyl jsem totiž nakoupit a vůbec jsem netušil, co tady máma má. Podaří se mi to tak, jak bych si přál a ještě dost rychle, aby miláček neztratil trpělivost a mé překvapení mi předčasně nepokazil? No, uvidí se. Přál bych si, aby všechno klaplo a my mohli super romanticky zakončit náš úžasný usmiřovací den, i když... Bože... asi bych se nebránil dalšímu a mnohem lepšímu zakončení v našem pelíšku, přestože už bude celá má rodina doma. Všichni už budou doma... ehmm... tak asi nic...

„Takže mám jít do tvého pokoje a ty zůstaneš tady?" ptal se, jako by se snad potřeboval ujistit, že mě opravdu dobře pochopil. „Přesně tak, miláčku." odpověděl jsem nervózně. „Tak už běž, prosím." „Fajn." přikývl, přestože na něm bylo vidět, že netouží po jakémkoli sebemenším odloučení. Taky bych chtěl být pořád jen s ním, ale to překvapení... ach jo... že bych se na to raději vykašlal a šel s ním do pokoje, kde bych co nejlíp využil faktu, že jsme tady pořád sami? Ale ne, sexu už bylo pro dnešek dost, ne?

„Tak já jdu." vydechl, na což něžně políbil mé rty, ale pořád nikam nešel. „Tak běž." pousmál jsem se. „Jo... jdu." přikývl, až na to, že pořád stál na místě. „Tak už teda běž." popoháněl jsem ho téměř bezradně, ale pak jsem se napřáhl a plácl ho po zadečku tak silně, že až povyskočil a vypískl podobně, jak to dělávám já, když mě takto plácne. „Vždyť říkám, že už jdu!" vyhrkl překvapeně, ale pak už naštěstí přestal brzdit mé plány.

Nic neřekl, pouze mě políbil na rty, hned na to mě plácl po zadku silněji než já jeho... docela dost to zabolelo... ale než jsem se stačil maličko vzpamatovat, zdrhal už se smíchem po schodech. „Au..." reagoval jsem mega opožděně, ale to už miláček zmizel v mém pokoji, darebák. Vážně mě musel plácnout až tak moc? Nakonec jsem nad jeho chováním pokrčil rameny a pak už jsem spěchal, abych mohl prolézt maminčiny zásoby jídla a taky nachystat věci do pergoly, kam jsem chtěl s miláčkem jít po večeři, kterou snad uvařím... snad.

Jong-Hyun

Netušil jsem, co má Min-Ki v plánu, ale něco mi říkalo, že bych ho měl poslechnout a odejít do jeho pokoje a to i navzdory faktu, že jsem chtěl být pořád jen s ním. Rozvalil jsem se pak na jeho posteli podobně, jak jsem to udělal dnes dopoledne, až na to, že teď jsem nebrečel a netrápil jsem se. Přes naše... mnou neplánované odloučení... jsem byl jen a pouze šťastný. Tak úžasný den to byl, tak krásný s mým nejúžasnějším miláčkem. Bože děkuji... nemohl bych si přát úžasnější usmíření a nemohl bych si přát krásnější den než ten, který jsem směl s Min-Kim prožít.

Vůbec nevím, jak dlouho jsem takto ležel a zasněně hloubal nejen nad dnešním dnem, ale vlastně nad vším, co se týkalo nás dvou a našeho společného života. Když jsem se však probral ze svého zamyšleného stavu, došlo mi, že se venku začalo stmívat, což znamenalo, že je už hodně pozdě. „Min-Ki?!" vyhrkl jsem polekaně, protože jsem si uvědomil, že opravdu nevím, co provádí, ale taky, že to provádí až podezřele dlouho. Hrklo ve mně, jestli se mu při jeho tajné činnosti něco nestalo. Přece jen, trvalo to až moc dlouho, sakra.

„Min-Ki?!" volal jsem, zatím co jsem bral schody po dvou až po třech, jen abych byl co nejrychleji dole. „Miláčku... kde jsi... co tam tak dlouho děláš?" „Hyunie?!" vydechl zaraženě, když jsme se tak trochu srazili ve dveřích do kuchyně. „Co se děje, miláčku?" kuňkl, zatím co si třel postižené místo na čele, kam to díky mě zchytal, i když já jsem na tom nebyl líp. „Bál jsem se o tebe." přiznal jsem s nemalou úlevou, že mé obavy byly zbytečné. „Co jsi tady tak dlouho dělal? Proč jsi mě nechal tak dlouho čekat samotného?" ptal jsem se dál.

Měl jsem pocit, že se chovám jako nějaký malý harant, který neudělá ani krok bez svého miláčka, ale tak nějak jsem si nedokázal pomoct. Ne, dnes jsem to vážně nedokázal. „Bude tohle jako odpověď stačit?" pousmál se. Hned na to mě zatáhl dál do kuchyně, kde už stál nachystaný stůl s jednou svící a lákavě vonícími talíři Bulgogi. „Chtěl jsem to mnohem víc romantičtější, ale nikde jsem nenašel víc svící a taky..." začal mlet. „... vůbec jsem vlastně netušil, co bych měl uvařit, protože mě to napadlo docela pozdě a nebyl jsem nakoupit a..."

Umlčel jsem ho tak, že jsem přitiskl své rty na ty jeho, čemuž se vůbec nebránil. Spíš naopak, pevně si mě chytl za krkem a mé polibky roztouženě opětoval. Mega moc potěšeně, ale současně mírně pobaveně jsem se do polibků uculil. Chtěl to romantičtější? Netušil, co by měl uvařit? Blázínek! Takto mi to přišlo úžasné dost, nebylo třeba, aby to bylo ještě lepší.

„Je to úžasně krásné překvapení, lásko. Nemohlo by to být lepší, takto je to naprosto dokonalé!" usmíval jsem se, zatím co jsem už zaujímal své místo u stolu. Ki ještě zaběhl pro hůlky, což před tím asi nestihl, abychom se mohli pustit do jídla. Taky přinesl džus a skleničky. „Vsadím se, že to Bulgogi chutná líp, než vypadá, což zřejmě už nejde, protože vypadá prostě božsky." chválil jsem ho s neochvějnou jistotou, že to je přesně tak, jak říkám. 

„Kdybys tolik nepřeháněl, Hyunie." rozkošně se uculil a já jsem i v tomto matném osvětlení zaznamenal, jak se červená. Přestože ještě nebyla úplná tma, miláček zatáhl žaluzie v kuchyni, zřejmě aby navodil ještě lepší atmosféru, což se mu vážně skvěle povedlo. „Nepřeháním!" ujistil jsem ho smrtelně vážně. „Moc ti děkuji, Min-Ki... je to vážně úžasné a..." zrovna jsem ochutnal... „chutná to víc než jen božsky!" dodal jsem s plnou pusou. Moc se mu to povedlo, rozhodně jsem nepřeháněl!

Min-Ki

Byl jsem šťastný, že miláčkovi chutná a byl jsem šťastný, že ocenil mou skromnou romantiku. Nebylo to úplně tak, jak jsem si představoval, vaření mi taky nešlo tak, jak jsem si přál, navíc jsem byl nervózní, že čas letí až moc rychle a že to třeba nestihnu dřív, než se doma ukáže někdo z naší rodiny. Ne že by mi až tak vadili, ne že bych měl mámě za zlé, že se netoulá, kdo ví kde až dlouho do noci, ale i tak by jejich přítomnost narušila veškeré mnou plánované kouzlo.

Teda, nebyl jsem si jistý, že opravdu jde o nějaké kouzlo... vážně to nebylo tak, jak jsem si směle představoval... ale Hyunieho radost naštěstí odvála veškeré zbytečky nějakých obav. Věřil jsem mu, že je nadšený a šťastný přesně tak, jak se zdá, že je. Opravdu byl šťastný a já jsem byl šťastný s ním. Ještě šťastnější jsem pak byl, když jsem po večeři vzal jeho ruku, propletl jsem naše prsty, abych ho mohl zavést na zahradu, kde jsem chtěl uskutečnit druhou část našeho romantického večera.

Hyunie víc stiskl mou ruku a poslušně šel se mnou. Měl jsem radost, jak mi můj plán vychází, i když bez maličkých komplikací se to před tím bohužel neobešlo. Všechno jsem stihl nachystat jen tak tak, dalo mi to mega moc zabrat. „To je nádhera, miláčku!" vyhrkl nadšeně a naprosto upřímně Hyunie, zatím co nemálo zvědavým a taky mega zaujatým pohledem zkoumal místo, kam jsem ho zavedl.

Nikdy mi to tam nepřišlo jako něco extra. Ještě dnes dopoledne to bylo obyčejné až téměř nudné posezení, ale já jsem si to přál pro dnešní večer změnit. Nechtěl jsem miláčkovi u večeře přiznat, že jsem na stůl dal jen jednu svíci, protože další jsem použil na zahradě ještě spolu se světýlky, o kterých jsem před tím vůbec nedoufal, že doma máme. Navíc jsem posbíral polštářky v obývacím pokoji, aby to tam bylo pohodlnější a taky, aby to působilo útulněji. 

Stejně tak jsem miláčkovi nemínil říct předem, že přípitek na oslavu našeho krásného dne si dáme právě tam, kde jsme prožili tolik bolesti díky jeho šílené zpovědi. Ano, i víno jsem doma k mé nemalé radosti našel a samozřejmě to mámě všechno vrátím, ale zpět ke dnešnímu dni... Ta naše bolest už byla naštěstí pryč. 

Díky našemu krásnému usmíření se rozplynula... zmizela v nenávratnu! Přesto jsem si přál nejen romantické zakončení našeho dne, ale taky jsem chtěl vtisknout tomuto místu novou auru a to auru naší vzájemné lásky a taky auru našeho štěstí, což se mi s mým nejmilovanějším Hyuniem dost dobře podařilo. Teda... nám se to podařilo. Byl to mega moc nádherný večer.