Jong-Hyun

Celý vyklepaný jsem za sebou zavřel dveře, abych se pak mohl stále stejně vyklepaný složit na Min-Kiho postel. Nedokázal jsem zastavit slzy ani to pitomé chvění. Netuším, jak dlouho jsem se válel v jeho peřinách a pouze brečel jak největší ubožák, nejspíš hodně dlouho. Litoval jsem sebe, ale mnohem víc jsem litoval jeho, zvlášť když mi bylo víc než jasné, že i on právě teď pláče. Chudáček můj milovaný, tohle jsem neměl nikdy dopustit!

Vůbec jsem netušil, co teď bude dál. Jak tohle všechno skončí? Ki mě pravděpodobně opustí, rozejde se se mnou... nebo... ? Třeba mi přece jen dokáže odpustit?! Věřil jsem v jeho upřímnou lásku ke mně, jenže současně jsem si moc bolestně uvědomoval, že jsem mu až moc ublížil a že je dost pravděpodobné, že jsem tím vším mohl jeho lásku dokonale pošlapat. I kdyby ne... stačí vůbec jeho láska k tomu, aby mohl přejít všechny chyby, kterých jsem se dopustil? Měl ve všem pravdu!

Proč jen jsem neposlal Bo s jejím trapným polibkem do prdele? Neměl jsem se opít a lézt s Young-Minem do jeho bytu. Neměl jsem zůstávat v Kangnungu, aniž bych se miláčkovi ozval, a když už jsem to takto posral, měl jsem mu hned říct pravdu. Měl jsem mu víc věřit a nesvěřovat se nikomu jinému, měl jsem mluvit jen s ním. Láska je sice mega úžasná a taky mega krásná věc, ale dokáže tohle všechno smazat, jako by se to nikdy nestalo? Stačí na tohle „pouhá" láska?

Stačí mé hluboké a upřímné city k tomu, aby mi Min-Ki nepřestal věřit... aby i přes mé city nadobro neztratil všechnu důvěru, kterou ke mně až do této nešťastné události měl? Bude naše vzájemná láska stačit k tomu, abychom se nerozešli? Rozchod... Jen při pomyšlení na náš možný rozchod se mé srdce svíralo, jako by bylo ve smrtelné křeči. Ne, nemůžu ho ztratit, nedokážu bez něho žít! S novou várkou slz se mi dost nečekaně vybavila hořkosladká vzpomínka na první Vánoce, které jsem směl trávit s Min-Kim už jako s mým miláčkem a přítelem. Respektive šlo o Vánoce, po kterych se stal mým přítelem.

Dal mi později jako vánoční dárek náramek přátelství a on měl pro sebe stejný, jen s jinou barvou. Ki byl mega moc roztomilý, když se styděl za to, že mi dává tento náramek, protože jsme už nebyli pouzí přátelé, byli jsme pár. Tato vzpomínka mi až moc živě vyskočila v hlavě. Tenkrát jsem byl mega moc šťastný a říkal jsem věci, které mi právě teď přišly totálně směšné. Teď, když konec našeho romanticky láskyplného vztahu vypadal až moc reálně, nedokázal jsem si představit, že bych mohl vedle Min-Kiho existovat, kdyby už nebyl mým klukem, miláčkem a partnerem.

Rozhodně bych nedokázal dodržet všechny ty vzletné kidy, které jsem tenkrát vypustil z úst. Kdyby se Min-Ki mě a mé lásky dnes opravdu vzdal, byl by to naprostý a totální konec. Jak bych se mohl po tom všem vrátit na začátek a pouze s ním kamarádit? Kdyby mě opustil, nejspíš bych okamžitě sedl na vlak a jel se utopit do moře v Kangnungu. Jel bych právě tam, kde jsem to tak moc posral. Jel bych tam, kde začal konec mého krásného vztahu.

Se slzami v očích jsem se podíval na zápěstí, které až do Kookieho šílené nehody zdobil zmiňovaný náramek. Už dlouho ten náramek byl pryč... pečlivě uschovaný... a já jsem si s dalším bolestivým píchnutím u srdce pomyslel, že je vlastně dobře, že tu věc s Min-Kim vůbec nenosíme. V našem vztahu vždycky hrála roli láska, ale taky přátelství, jenže pokud se rozejdeme, nebudeme už pro sebe naprosto ničím. Nebudeme partneři a nebudeme ani kamarádi.

Nevěřil jsem, že by se se mnou Ki dokázal vídat a tvářit se, že jsme nikdy nebyli pár. Bylo mi naprosto jasné, že ani on by už nemohl být jen můj kamarád, takže by bylo směšné nosit něco, kde je napsané „friends forever"... nemožné! Bože zabij mě... ztratil bych ho definitivně, to bych nerozdýchal. Jak jen jsem mohl tohle dopustit? Naprosto všechno jsem udělal špatně! Vážně jsem měl všechno takto vyžvanit? Měl jsem mu říct téměř každý detail, včetně toho podělaného polibku od Bo-Ra? Vážně neměl celý tento hnus zůstat mým tajemstvím, abych takto moc neublížil jak jemu, tak sobě?

O kolik by to bylo všechno horší, kdybych mu přiznal, že jsem šel s pravdou ven hlavně díky sms od té pitomé kozy, jsem raději nepřemýšlel. Nepřiznal jsem to, protože tahle skutečnost mi vážně nelezla přes pysky. Jak by asi reagoval, kdybych zmínil i to, že jsem se tak dlouho povaloval na Kangnungské pláži? Tohle jsem taky zamlčel, jen aby se Ki netrápil mou ubohou nezodpovědností. Neřekl jsem mu to a rozhodně mu to nikdy neřeknu! Jenže i tak jsem toho řekl a hlavně udělal až moc. Opravdu jsem nám oběma zničil život?

Jak moc je doopravdy reálné, že mě Ki bude chtít opustit? Netuším, kdy jsem přestal brečet. Neměl jsem už sílu brečet, jen jsem ležel na zádech a se zavřenýma očima přemýšlel. V mém srdci plném beznaděje a zoufalství se přece jen mihl maličký záblesk naděje. S Min-Kim jsme spolu jako pár už víc jak dva roky a znám ho od střední. Zažili jsme spolu spoustu krásného, ale taky hodně zlého a vůbec nic nás nerozdělilo, spíš naopak. Po hnusném období, kdy jsme oba dost uboze ničili své přátelství, se z nás stal zamilovaný pár.

Koho by tenkrát napadlo, že naše „boje" dopadnou tak, že si vzájemně vyznáme svou lásku? Mě by to nenapadlo ani v tom nejkrásnějším snu a to i navzdory faktu, že jsem zrovna po jeho úžasné lásce tolik dlouhých let zoufale toužil. Nedoufal jsem, a přesto se to stalo. Můj život s ním byl naprosto úžasný! Přes všechnu bolest a trápení, díky Jung-Kookovi... vím, že to Kookie neudělal schválně... a pak hlavně přes bolest, kterou nám způsobil ten maskovaný hajzl... doufám, že ve vězení pekelně trpí... jsme se dokázali vzájemně podržet a naše city se staly ještě silnějšími.

Je tedy možné, že naše vzájemná láska... jeho láska ke mě... přece jen může stačit k tomu, aby mi odpustil? Můj úžasný miláček je přece plný lásky. Miláček je můj andílek s čistým a totálně bezelstným srdcem, on dokáže odpouštět. Třeba se se mnou přece jen nerozejde? Třeba mě přece jen neopustí? V těch okamžicích jsem i přes všechno zoufalství, které mě nepřestávalo spalovat zevnitř, začal víc než jen málo doufat. Bože... Min-Ki mě opravdu moc miluje! Třeba se mnou opravdu zůstane a třeba mi jednou dokáže odpustit. Kéž by mi jednou dokázal odpustit.

Když pak zcela nečekaně bouchly dveře od jeho pokoje, neotevřel jsem oči, přestože jsem s jistotou věděl, že právě přišel ten, kterého jsem tak moc bolestivě postrádal po svém boku. Bylo mi jasné, že jeho máma by tady takto nevtrhla a pan Choi s Min-Seokem už vůbec, i kdyby snad byli doma, což pro svou pracovní vytíženost nejsou. Bože... miláček za mnou přišel! Pod víčky mě pálily slzy, ale mé srdce i tak tlouklo překvapivě klidněji. Možná to bylo tím, že jsem usilovně věřil, že mě nepřišel vyhnat ze své blízkosti.

Věřil jsem, že mi Ki nepřišel říct, že mě už nechce ve svém životě. V těchto okamžicích se má naděje stala mnohem silnější než předchozí strach. Přesto jsem si netroufal otevřít oči a raději jsem jako malý předstíral, že spím. Pořád tady totiž byla možnost, že se naprosto pletu a to bych teď neustál už vůbec. Měl jsem pocit, že má naděje a důvěra v jeho lásku, mě dělá naprosto bezbranným.

Složil bych se, kdyby má naděje byla planá. Nedokázal jsem proto riskovat pohled do jeho nádherných a tolik smutných očí. Až po jeho sladce úžasných slovech, která znovu a naprosto totálně rozdivočela mé srdce, jsem se odvážil a pohlédl do miláčkových hlubokých a nádherně temných studánek, kde se k mé úlevě zračila hlavně přemíra upřímné a čisté lásky... žádné výčitky jsem tam neviděl, i když lítost bohužel přetrvávala. Miláček si vyčítal, že mi ublížil. Nechtěl jsem, aby si cokoli vyčítal, ale... Bože děkuji nastokrát... odpustil mi. Můj nejmilovanější Min-Ki mi opravdu odpustil!

Netuším, jak je možné, že jsem dokázal zachovat zdání klidu. Jeho lítost mi nebyla ani maličko příjemná, proto jsem se ji hned pokusil zahnat. Nepřál jsem si, aby si miláček cokoli vyčítal, i když ano, i on udělal malou chybu. Jenže na tom už vůbec ale vůbec nesešlo! Důležité bylo jen to, že mi odpustil. Opravdu mi odpustil! Netuším, jak je možné, že jsem z něho totálně nevymáčkl duši ve svém láskyplném objetí a stejně tak netuším, jak je možné, že jsem dokázal líbat jeho sladkou pusínku, aniž bych ho zulíbal k smrti.

Nejspíš to tak bylo díky tomu, že jsem se přes svou mega velkou radost a obnovené štěstí, které jsem vnímal i z Min-Kiho strany, snažil mega moc ovládat, abych mu mohl dát pouze obrovskou něhu a čistou lásku. Vášeň mi teď nepřišla na místě, jinak bych to pro své rozdivočelé pocity nejspíš dost přehnal. Rozhodně bych to přehnal, protože bych ho mega moc a totálně udlachmal. Obrovským vděkem a samou láskou bych ho sežral, ještě když se ladně vyšvihl nade mě, aniž by na okamžik rozpojil naše rty. Byl tak nehorázně úžasný a láskyhodný... tak sladký a rozkošný.

Líbali jsme se hodně dlouho a mega moc procítěně, zatím co jsem zlehka hladil Min-Kiho záda. Na jeho dokonalý zadeček jsem si netroufal sáhnout, proto mé ruce putovaly pouze od jeho lopatek po útlý pas a zase zpět. Ne že by mě vůbec nenapadaly myšlenky na to, že bych se s ním zrovna teď mohl úžasně pomilovat. Bože zachraň mě... napadlo mě to a taky jsem mega moc zatoužil po sexu s ním, zvlášť když jsem cítil, že by to byla úžasná tečka za našim krásným usmířením.

Jenže jsem vůbec netušil, jestli by on zrovna tohle chtěl, navíc do pokoje mohla kdykoli přijít jeho máma. Nepřál jsem si všechno pokazit tím, že by nás paní Choi takto načapala, to by nebylo dobré. Přes své nyní nejspíš marné a zbytečné touhy jsem si naplno užíval naše spojené rty a jemně se proplétající jazyky a taky jsem naplno vnímal náš trhavý dech a divoce tlukoucí srdce, stejně jako jsem vnímal příměs našich slz, které se do našeho laskání mísily. Bylo to hořkosladké, přesto naprosto úchvatné a dech beroucí líbání.

Bylo to moc krásné a dech beroucí usmíření, které se právě teď dělo, aniž bych ještě před chvílí tušil, že se něco takového může stát už takto brzy. Nebo snad tušil? Zrovna teď jsem o tom nedokázal nějak víc polemizovat, raději jsem po nekonečné chvíli přetočil Min-Kiho pod sebe, abych ho mohl zalehnout, znovu líbat a pak se po další dlouhé chvíli odtáhnout, abych mohl vidět do jeho rozšířených očí. Ki můj pohled rozechvěle opětoval a přes slzy, které ulpěly nejen v jeho nádherných očích, ale taky na jeho úchvatných řasách, jsem viděl úplnou záři.

Stále jsem v jeho očích viděl až přemíru štěstí a citů a to stejné musel vidět on v těch mých. „Min-Ki..." zašeptal jsem rozechvěle hned potom, co jsem mega moc něžně pohladil jeho zardělou tvář. Už jsem nedokázal zachovat zdání klidu, které jsem předstíral, když jsem se ho pro odlehčení ptal, jestli se snad se mnou míní hádat. „Tak moc tě miluju... lásko moje." pokračoval jsem už hlasitěji. „Ani nevíš, jak... jak moc jsem šťastný, že jsi mi odpustil... ani nevíš, jak moc jsem se bál, že tě ztratím." dodal jsem s mírným popotáhnutím, když mi tlak na srdci nepříjemně připomněl, že všechno mohlo dopadnout úplně jinak. Nebo snad nemohlo? „Taky tě moc miluju, Hyunie... nepřišel jsi o mě, miláčku." kuňkl chvějícím se hlasem.

Nejspíš díky síle pocitů nebyl schopen říct cokoli dalšího, proto už pak jen mlčel, zatím co se nepřestával vpíjet pohledem do mých očí a v mé hlavě to začalo šrotovat. Bože... nepřišel jsem o svou lásku, nepřišel jsem o svého miláčka a to jen proto, že je tak moc úžasný. Odpustil mi, protože je přesně takový, za jakého jsem ho celou dobu považoval. Jenže... přes svou boží úžasnost, přes svou obrovskou lásku, neodpustil mi přece jen až moc rychle? Nechtěl jsem zrovna teď přemýšlet a kazit si jeho odpuštění, jenže zrovna tohle se i přes mé urputné přání dělo. Odpustil mi podezřele rychle...

Znovu jsem políbil Min-Kiho sladké rty a pak jsem si lehl na záda, aby se ke mně mohl něžně přitulit, což okamžitě udělal. Oba jsme mlčeli. On si položil hlavu na můj hrudník, zaposlouchal se do tepu mého srdce a já jsem jednu ruku položil zpět na jeho záda a druhou jsem začal zlehka probírat a hladit jeho na černo obarvené vlásky. Vší silou jsem se pokoušel uklidnit. Ne sakra, rozhodně jsem si nepřál, abychom se oba v těchto mnou zaviněných sračkách plácali o hodně dýl.

Nepřál jsem si, aby mezi náma byla jakákoli rozpačitost a nepříjemné pocity, kdyby mě Ki rovnou neopustil a kdyby se svým odpuštěním kdoví jak dlouho otálel, na což by měl právo a já bych se tomu vůbec nedivil. Vlastně jsem s tím tak trochu počítal, i když by to bylo mega moc nepříjemné, což jsem si uvědomoval hlavně teď, když to s ním bylo takto moc a úžasně krásné. Nechtěl jsem se v jeho odpuštění šťourat, jenže jsem si... bohužel pro mě... nemohl pomoct. Vážně stačí „pouhá" láska k tomu, aby mi miláček dokázal odpustit takto rychle?

Už před tím, než za mnou Ki přišel s tím, že mi odpouští, jsem věřil, že se se mnou přece jen nerozjede a že mi jednou odpustí, jenže jsem taky nejspíš předpokládal, že si všechno víc promyslí. Teď však, když jsem si dost proti své vůli uvědomil, že mi opravdu odpustil až moc rychle, začínal jsem se znovu bát. Co když miláček poslouchal své srdce, ale ignoroval svůj rozum? Co když mi odpustil nejvíc na základě svých pocitů a citů, aniž by se důkladně zamyslel nad tím, co všechno mi vlastně odpouští? Co když se později přihlásí potlačovaný hlas rozumu a on si uvědomí, že mou zradu... jak mé provinění trefně nazval... nedokáže překousnout?

Co když se mu to bude pořád v myšlenkách vracet a nakonec nás ten hnus opravdu rozdělí? Bože zachraň mě... nepřežil bych, kdyby se to jednou stalo, zvlášť po dnešku, kdy bychom už díky jeho odpuštění měli být jen a pouze šťastní. Nepřežil bych, kdyby se k tomu jednou v budoucnu vrátil a začal mi to všechno znovu vyčítat. Nepřežil bych, kdyby mou zradu nedokázal přenést přes srdce a to jen díky faktu, že si dnes všechno důkladně nepromyslel a odpustil mi až moc zbrkle. Přece neměl dost času na to, aby si všechno důkladně promyslel, nebo snad měl?

Nechtěl jsem cokoli pokazit, nepřál jsem si miláčka znovu ranit, přesto jsem cítil, že bychom si spolu měli doopravdy promluvit a to pokud možno v klidu a bez emocí... sakra... jestli to teda půjde. Nechtělo se mi do toho, ale došlo mi, že bychom spolu měli všechno probrat, což se až do teď nestalo, protože to před tím prostě nešlo. Jistě, stihl jsem uboze brečet a vybalit na něho téměř všechno, co jsem zvoral od odjezdu do Kangnungu až po jeho sobotní útěk a on mi řekl pár slov o tom, že nechápe mou zradu a mou nedůvěru k němu (ani já jsem sám sebe nechápal)... ale nic víc jsme si neřekli.

Vůbec jsem proto netušil, o čem Ki doopravdy přemýšlel a k čemu, kromě zjevné touhy mi odpustit, dospěl. Vážně jsem byl šťastný, že mi odpustil, jenže v mé mysli se objevilo to pitomé „ale" a „co když" a já jsem se toho ani za nic nedokázal zbavit. Věděl jsem proto, že se svých pochybností a strachu nezbavím, dokud mě miláček neujistí, že je jeho odpuštění opravdové a hlavně stálé.

„Miláčku?!" vydechl jsem, zatím co se ke mně nepřestával mlčky tulit. „Promluvíme si?" „O čem chceš ještě mluvit?" nechápal, aniž by se na mě podíval. Stále se ke mně tulil, vlastně se po mých slovech přitulil ještě víc, jako by snad tušil, že chci zabrousit zpět do temných vod, kde se oba můžeme utopit. „O tom všem?!" napůl jsem odpověděl a napůl jsem se zeptal, jako bych si vůbec nebyl jistý tím, že je tohle nutné. Bože... je to vážně nutné?

Co když to zase zvorám? Co když o ničem z toho pořádně nepřemýšlel a když mu díky mému zbytečnému žvanění naplno dojde, co jsem mu provedl, vyžene mě jak z tohoto domu, tak ze svého života? Jenže, mám snad žít ve strachu, že mu to všechno dojde později? Mám čekat a celou dobu doufat, že zapomněl, zatím co se budu klepat, jestli se to k němu nevrátí a v podstatě je jedno, za jak dlouho by se tak stalo?!

Nebo ne... čím později, tím hůř! Musím proto ještě dnes vědět, co se mu honí hlavou a proč mi takto rychle odpustil, to je jasné. Nedokážu žít ve strachu a obavách, že ho v budoucnu díky své aktuální zradě přece jen ztratím. „Vždyť jsme si už řekli všechno, ne?" vydechl a pak přece jen zvedl hlavu, aby se mohl zkoumavě podívat do mých očí. „Nebo..." špitl a v jeho pohledu se objevil strach, když se posadil, aniž by se přestal dívat do mých očí. „Neřekl jsi mi snad všechno? Ještě něco mi tajíš?"

„Ne!" vyhrkl jsem se srdcem tlukoucím tak, že ho musel i přes nynější vzdálenost slyšet. Taky jsem si sedl a dlaní si prohrábl vlasy, jako bych si tím chtěl utříbit myšlenky. Jen nezmatkovat... nesmím plácat nějaké zmatečné kraviny a musím zachovat klid! Neřekl jsem mu naprosto všechno, ale o tom náš rozhovor být přece neměl.

„Ne... o to nejde." pokračoval jsem už maličko klidněji. „Ale jde o to, že jsme si spolu vlastně nepromluvili, chápeš?" vysvětloval jsem naléhavě, zatím co jsem se vší silou snažil, aby se můj hlas nechvěl. Stejně tak jsem se snažil neuhýbat pohledem, zvlášť když se v jeho očích kromě strachu objevila nejistota a menší dávka nedůvěry... aspoň tak jsem si jeho pohled a taky výraz ve tváři vykládal.

„Řekl jsem ti všechno, co jsem ti říct musel, ty jsi mě vyslechl, miláčku, odpustil jsi mi, ale... jde o to, že vůbec nevím, co si o tom všem myslíš... teda... vím, že tě mé přiznání a hlavně pak mé chování ranilo, že jsem tě zklamal a že to nechápeš... ani já to nechápu, vážně... ale... co si o mě doopravdy myslíš?" mlel jsem se vzrůstající nervozitou. Netuším, jak jsem se dokázal neodvrátit, ale i když mi po čele začal stékat pot a v očích mě k tomu všemu znovu pálily slzy, stále jsem civěl do těch jeho. „Vážně jde jen o tohle?" kuňkl rozhozeně. „Myslel jsem, že... že už se k tomu nebudeme vracet... nechtěl jsem se k tomu vracet, tak proč..."

„Protože to potřebuju vědět!" přerušil jsem ho neomaleně, za což bych si nejraději nafackoval. „Co přesně?" zajímal se, aniž by dal jakkoli najevo, že ho mé přerušení ještě víc rozhodilo. „Nechápu to, Hyunie... co ti mám říct? Co potřebuješ vědět? Jako... chceš vědět, že si nemyslím, že jsi kretén? Tak fajn, nemyslím si to! A chceš vědět, že tě pořád miluju? To je přece jasné, když jsem ti odpustil, navíc bych ti o něčem takovém ani náhodou nelhal! Tak... co ještě potřebuješ slyšet?" Miláčkův hlas byl plný emocí, nebyl vůbec v klidu, což ani mě nijak neuklidňovalo.

Možná jsem to měl nechat být a doufat v milosrdný čas, který dokáže všechno odvát jak z jeho mysli, tak z jeho srdce. Možná jsem to už zase posral. Netušil jsem, co bych měl teď říct, aby to miláček nějak špatně nepochopil. Nechtěl jsem, aby si myslel, že snad nejsem rád za jeho odpuštění, což teda sakra jsem, navíc jsem nenacházel ta správná slova, kterými bych dokázal objasnit, co přesně chci slyšet.

Ki se na mě ještě okamžik díval, ale pak si povzdechl. „Fajn... asi chápu o co ti jde." pokusil se o letmý úsměv. „Jak chceš, miláčku, promluvme si, ale nejdřív půjdu říct mámě, že na nás nemá čekat s obědem, protože spolu ještě něco řešíme." Během posledních slov se už zvedal z postele. Rychle setřel zbylé slzy a okamžik na to už za sebou zavíral dveře pokoje z druhé strany. Osaměl jsem, aniž bych měl pořád tu stejnou jistotu, že dělám správně. Ale ne... musíme si promluvit, nejde to jinak.

Min-Ki

Nechtěl jsem se znovu šťourat v naší bolesti, nemínil jsem o čemkoli z jeho provinění mluvit a miláčkova žádost mě nejdřív dost znejistila a taky rozhodila. Nakonec jsem ale pochopil na co asi myslí a o co mu asi jde. Vážně jsme si spolu vůbec nepromluvili, jenže já jsem to ani nepotřeboval. Přál jsem si ukončit toto drama tím, že mu odpustím. Přál jsem si, abychom už byli oba jen a pouze v pohodě. Jenže Hyunie potřebuje mluvit, tak fajn... má to mít. Doufal jsem jen, že z našeho rozhovoru nevznikne další drama, to bych už s velkou pravděpodobností nerozdýchal.

Schody jsem bral po dvou, abych se mohl co nejdřív vrátit za svým miláčkem. Chtěl jsem říct mámě, že je všechno v pořádku, ať se o náš vztah nebojí, ale že ještě máme co řešit, tak ať s námi nepočítá na oběd. Nebo a to víc... chtěl jsem mámě pokud možno taktně naznačit, že by se tak trochu hodilo, kdyby nám i nadále nechala prostor a klid, protože ať už se náš rozhovor vyvrbí jakkoli, nemíním ze svého odpuštění vycouvat. Odpustil jsem svému miláčkovi a tak to taky zůstane! Až moc ho miluju na to, abych si něco rozmýšlel... není co si rozmýšlet! Přál bych si zakončit naše usmíření tak, jak se patří... nějak moc krásně, hihi.

„Mami?!" vydechl jsem, když jsem ji našel v kuchyni přesně tak, jak jsem čekal. Stála u sporáku a zřejmě končila s vařením. „Ano, zlato?" otočila se a já jsem se uculil, jako kdyby mé srdce vůbec nedělalo zmatené kotrmelce. Přes své rozhodnutí, že jsem miláčkovi odpustil trvale, jsem se docela dost bál, jak náš... mnou vůbec neplánovaný... rozhovor doopravdy proběhne. „Jsi v pořádku?" starala se hned na to, takže jsem nestačil cokoli říct. „Je Jong-Hyun v pořádku? Opravdu jste se nerozešli?"

„Jsem v pořádku, mami." odpověděl jsem co nejupřímněji. „Hyunie je taky v pořádku. Nerozešli jsme se a ani se nerozejdeme, slibuju, ale... víš... musíme spolu ještě něco dořešit a proto..." „A proto nepřijdete na oběd, je to tak?" doplnila mě vědoucně s patrnou úlevou v hlase. „Tak hlavně, že jste se nerozešli a dobře... můžete se najíst později." pokračovala s viditelně úlevným úsměvem. „Oběd je de facto hotový a já... no... potřebuji si něco moc nutně zařídit, takže se vrátím až později večer, ano? Táta s Miniem přijdou ještě později, takže budete mít celý dům jen pro sebe, tak... jak jen to říct?" Její úsměv se změnil na... vlastně ani nevím, jak se změnil.

„Dořešte, co musíte, ale Ki... zlatíčko, ať vás přitom pokud možno neslyší všichni sousedé, ano?" zasmála se, zatím co já jsem zrudl až na zadku, díky vlně rozpaků, která mě zaplavila víc, než mě včera zaplavilo rozbouřené moře. Nemusel jsem své mámě cokoli taktně naznačovat, protože ona si všechno přebrala po svém, navíc to na mě vybalila až moc přímo, ach jo. Nečekal jsem, že hned pomyslí na takové věci, ale fajn. Neměl jsem žádnou potřebu jí cokoli vysvětlovat, hlavně pak ne fakt, že s miláčkem opravdu budeme nejvíc mluvit a že na naše milování snad dojde taky, ale to až později. Nemínil jsem jí říkat, že sice půjde o sex... snad... ale že rozhodně nejde pouze o to jedno.

Navíc jsem byl moc rád, že počítá s tím, že se spolu s Hyuniem pomilujeme a že nám k tomu dá prostor a to i přesto, že jsem se nepřestával cítit nemálo trapně... vždyť je to má máma, s ní jsem o sexu nikdy nemluvil! ... proto jsem se pouze vděčně uculil, bleskově ji objal a taky jsem poděkoval za její laskavost (neslíbil jsem jí, že nás nikdo neuslyší, ale sám jsem si něco takového nepřál), bych hned na to mohl znovu brát schody po dvou s myšlenkou na Hyunieho a na to, co bych moc chtěl, aby následovalo po našem zcela zbytečném rozhovoru. Rozhovor... ach jo... Vážně to nejde nějak přeskočit?

Jong-Hyun

Celý napjatý jsem čekal, až se mi miláček vrátí a když se tak stalo, čekal jsem pro změnu, až se posadí zpět vedle mě. S údivem jsem pak zaznamenal, že se jeho tvář rozpačitě červená a že na jeho rtech pohrává zvláštní úsměv. Působil dojmem, že je v pohodě, jen se z nějakého záhadného důvodu stydí. Vůbec jsem netušil, co stojí za jeho nynějším rozpoložením a o to víc jsem se bál, že tohle všechno svými kecy pokazím. Jenže už jsem nemínil couvnout.

Za tu krátkou chvíli, co jsem tady byl sám, jsem se znovu utvrdil v přesvědčení, že si musíme promluvit a všechno nějak rozumně uzavřít, abych směl mít jistotu, že ten hnus nezůstane schovaný jako strašák někde hluboko v jeho mysli, aby pak mohl zcela nečekaně vyskočit a zničit nám život. Dnes mi Ki odpustil, což je to nejúžasnější a nejkrásnější, co se mohlo stát, jenže... já chci, aby to tak bylo i na základě jeho rozumu, ne jen citů. Přeji si, aby mi Min-Ki odpustil s čistou hlavou a pokud možno bez vlivu emocí.

Přál jsem si vědět, že opravdu o všem přemýšlel a přesto mi dokázal odpustit, že to není jen jeho momentální touha. Bože prosím... ať už se nic nepodělá, ať je to přesně tak, jak doufám a my oba můžeme jít dál s klidnou myslí a já s čistějším svědomím. „Tak, Hyunie, jsem tady." povzdechl si, když už konečně zaujal své místo na posteli. K mé neskonalé radosti se posadil těsně u mě, navíc vložil svou ruku do mé dlaně stejně, jak to udělal před tím na zahradě, když jsme se teprve dostávali k mé ubohé zpovědi, na což jsem mu ji pevně stiskl přesně tak, jak jsem to udělal tam. Bože... jen ať to nedopadne stejně, jak to předtím dopadlo na zahradě... prosím... ať už miláček nepláče.

„Vážně si chceš promluvit?" ujišťoval se a jeho úsměv k mému velkému zklamání zmizel, když se zkoumavě zadíval do mých očí. „Hmmm..." řekl jsem pevně rozhodnutý a to i přesto, že bych to právě teď nejraději odvolal. „Promluvme si." „Tak povídej..." znovu si povzdechl. „Co přesně chceš slyšet? Co ti mám říct?" „Miláčku..." kuňkl jsem, zatím co jsem se usilovně snažil všechno si narychlo srovnat v hlavě. Měl jsem potřebu s ním mluvit, jenže jsem si nepřipravil žádný plán, což mé rozhodnutí zásadně podkopávalo. Nechápal jsem, že dokážu zůstat v relativním klidu, abych mohl říct aspoň něco. „Víš... nechápej mě špatně, jsem moc šťastný, že jsi mi odpustil, ale... mám na tebe ještě pár otázek... nezlobíš se?"

„Tak se už ptej, miláčku." popoháněl mě se zjevnou netrpělivostí. „Vím, že jsi díky tomu šťastný... taky já jsem šťastný, ale... tak už mluv... co přesně chceš vědět?" „No... zajímalo by mě..." vydechl jsem napjatě. „Chtěl bych vědět, jestli si opravdu uvědomuješ, co všechno jsem ti provedl... chápeš?" „Ne, nechápu." podivil se a já jsem na sucho polkl... nechápe? „Proč si myslíš, že nevím, jak jsi mě zradil, Hyunie?" ptal se dál a mně se v krku vytvořil mega velký knedlík, který už nešel polknout. „Myslíš si snad, že si nějakým nedopatřením neuvědomuju, že jsi mě moc zklamal, přestože jsem si vždycky myslel, že něco takového žádným způsobem nedokážeš? Vím to! Ještě máš nějaké otázky?"

„No... já..." začal jsem blekotat, protože ten knedlík... škrabal mě v krku a dusil. „Hyunie." povzdechl si, aniž by se chtěl odtáhnout, což mě maličko uklidňovalo... knedlík trochu povolil. „Vážně jsi mě zklamal." pokračoval a knedlík se znovu zvětšil. „Neměl jsi jezdit do Kangnungu, neměl ses opít a neměl jsi mi všechno tajit, a... sakra... co ti mám teda říct? Vím to... všechno tohle přece vím, mrzí mě, že se to stalo... strašně moc mě to mrzí, ale... Hyunie... miláčku... pořád tě moc miluju, nechci být bez tebe a taky proto jsem ti odpustil. Teda, hlavně proto, že tě miluju, chápeš? Miluju tě... moc tě miluju! Tohle ti už stačí?"

„Stačí." dojatě jsem se uculil. „Bože... miláčku... nemohl bych chtít víc než tvé odpuštění a tvou lásku, jenže..." Kousl jsem se do jazyka, protože jsem se právě teď chystal všechno totálně pokazit, nešlo však couvnout, už ne. Ki mi totiž pořád neřekl to, co jsem tak moc potřeboval slyšet a mi konečně došlo, co přesně jsem potřeboval slyšet. Konečně jsem si pořádně srovnal myšlenky. Ano, udělal jsem všechno špatně, zvoral jsem to a Min-Ki to samozřejmě ví, ale... jak miláček vidí jednu konkrétní situaci? Co mu ohledně toho utkvělo v hlavě?

„Měl jsem na mysli něco konkrétního, jen jsem netušil, jak se na to zeptat, ale teď už to vím, tak... prosím... odpovíš mi?" pokračoval jsem s marnou touhou polknout ten pitomý knedlík, který se mě znovu pokoušel udusit. „Jde o Young-Mina." vysvětlil jsem, aby konečně naplno pochopil. „O Young-Mina?" zarazil se. „Co... proč...?" „Věříš mi, že jsem tě s ním nepodvedl?" vyhrkl jsem, aniž bych ho nechal dokončit otázku, protože jsem to už nedokázal vydržet. Klid mě definitivně opustil.

„Teda... vím, že víš, jak a co se tam u něho stalo..." mlel jsem jako splašený. „a omlouvám se, měl jsem se vrátit za tebou do Seoulu, neměl jsem vůbec chlastat a už vůbec jsem neměl lézt k němu domů, ale... víš, já opravdu věřím, že jsem s ním nešukal! Věřím tomu... jsem si jistý, že jsem s ním nešukal... ale věříš tomu i ty, lásko? Odpustil jsi mi i proto, že tomu věříš? Nebudeš o tom někdy v budoucnu pochybovat... neztratil jsem tvou důvěru? Jsem si jistý, že jsem tě až tak moc nepodvedl a... slibuji, že už ti nikdy nebudu cokoli tajit... věřím ti a vždycky ti budu věřit. Už se nebudu bát a nebudu o ničem mluvit za tvými zády a... bože... vážně si uvědomuješ, jaký jsem kretén a odpustil jsi mi i navzdory faktu, že jsem nehorázný kretén?"

„Nevím, čemu věřím." kuňkl a mé srdce totálně pokleslo, když se v jeho očích objevily slzy. „O tomto jsem už potom vůbec nepřemýšlel... myslím o tom, co se stalo u Young-Mina doma... takže nevím, jestli věřím tomu, že ses s ním nevyspal. Nevím, jestli je to tak, jak tomu věříš ty, ale..." Volnou rukou setřel slzy, zatím co jeho druhá ruka setrvávala v mé dlani. „Ale..." navázal rozechvěle tam, kde před sekundou skončil. 

„Chci věřit tobě a vlastně... je mi fuk, jestli jsi s ním šukal nebo ne. Teda... abys mě pochopil správně, vlastně to ani nechci vědět, je mi to jedno. Nebo... není mi to jedno, ale... vím, miláčku, že i kdyby se to stalo, bylo by to jen proto, že jsi neměl své chování pod kontrolou, že bys to neudělal proto, že bys až tak moc po něm toužil, nebo proto, že bych ti já snad nestačil..."

Zhluboka se nadechl, aby mohl pokračovat, zatím co já jsem dech úplně zadržel. Napjatě jsem čekal, co řekne dál. „Vím moc dobře, že jsi neměl pít, ale tohle jsem vážně nějakým způsobem přijal a odpustil jsem ti to." řekl už pevněji. „A pokud jde o tu možnou soulož, tak... nechci se v tom šťourat, nechci to řešit, ale... chci, abys věděl, že... že dokážu žít i s představou, že by se to opravdu stalo, zvlášť když vím, že to nebylo úmyslně. A taky chci, abys věděl, že tě stále dokážu milovat. Chci ti odpustit, protože všeho lituješ a proto, že vím, že jsou tvé city ke mě upřímné a už jsem ti přece odpustil, pamatuješ? Odpustil jsem ti hlavně proto, že tě taky moc miluju a my oba si rozhodně zasloužíme, abych ti odpustil."

Naléhavě se zadíval do mých očí. „Ty si to zasloužíš, Hyunie, protože přes všechny chyby, které jsi udělal, nejsi žádný kretén... jsi můj úžasný miláček a já ti vděčím za své štěstí... vděčím ti za všechno krásné, co jsi pro mě kdy v životě udělal." pokračoval stejně naléhavě. „Věřím ti, miluju tě a taky tě strašně moc potřebuju! Nedokážu se s tebou rozejít, chci, abys zůstal mým přítelem a miláčkem. Chtěl jsem... musel jsem ti proto odpustit, nešlo to jinak!" Po jeho upřímném proslovu jsem se konečně mohl pořádně nadechnout. Min-Ki mě mega moc překvapil... neustále mě překvapuje. Bože děkuji, vážně to vidí takto?

Opravdu tak moc touží zůstat mým přítelem, touží po mé lásce? Vážně dokáže překousnout i možnost, že jsem se vyspal s jiným klukem? Opravdu jsem věřil a doufal, že se to nestalo, ale... jemu to fakt nevadí? Bože... můžu tohle všechno konečně uzavřít? Můžu na ten hnus přestat myslet? Můžu se uklidnit a nebát se, že si to Ki časem rozmyslí? Nemusím si dělat obavy, jak bude miláček reagovat, kdyby se k němu jakýmkoli způsobem dostala lež, kterou mi napsala Bo-Ra? Tuto možnost jsem si před tím vůbec neuvědomil, napadlo mě to až teď.

Stále jsem si byl jistý, že je to sprostá lež a že jsem s Young-Minem vůbec nešukal, přesto by bylo víc než jen zoufalé, kdybych až moc pozdě zjišťoval, jak to miláček vlastně vidí a jestli opravdu věří v mou nevinu v tomto směru. Naprosto jsem chápal, že si tím není až tak jistý, že ani teď neví, co si má myslet, ale neměl jsem mu to za zlé. Jistě je moc těžké tomu věřit, zvlášť když nemá mé mlhavé vzpomínky. I já sám jsem tomu vlastně pouze věřil, jistý jsem si stoprocentně být nemohl.

Uvěřil jsem však miláčkovi a dokonce jsem mu byl svým způsobem vděčný za to, že podle jeho slov dokáže žít s vědomím, že jsem se možná s Young-Minem vyspal. Naštěstí mi důvěřuje a ví, že bych mu v tomto nikdy nelhal a já bych mu opravdu nelhal! Uklidnilo mě vědomí, že kdyby za ním někdo přišel s verzí, že se stalo to, co tak moc věřím, že se nestalo, už bychom to oba dokázali ustát. Min-Kiho by to nezaskočilo, nerozhodilo by ho to a společně bychom se těm kecům postavili a zvládli bychom to ustát, určitě.

Byl bych samozřejmě moc happy, kdybych měl možnost zjistit, jak se všechno seběhlo doopravdy, jenže tuto možnost zřejmě nemám, když ten hajzl Min hraje odpornou hru se svou sestrou... bohužel. Jenže Young-Minem a Bo-Ra jsem se nemínil nějak víc zatěžovat, ne teď a tady. K obrovskému štěstí a k nemalé úlevě mi totiž stačilo vědomí, že mě miláček neodsoudil a že mi i za těchto okolností odpustil.

„Jsi úžasný, víš to?" kuňkl jsem nejen dojatě, ale taky mega moc láskyplně, aniž bych dokázal zabránit slzám, aby drze neokupovaly mou tvář. „Jak jen se ti mám odvděčit za to, že jsi tak moc úžasný, Min-Ki?" popotáhl jsem ještě dojatěji, přestože jsem si vůbec nepřál brečet. „Co mám udělat, lásko moje, abych ti ukázal, jak moc si tě vážím?" „Miluj mě a už mě takto nikdy netrap, miláčku." odtušil se slzami v očích. „Líbej mě a hlavně... Hyunie... nikdy mě nepřestaň milovat... prosím."

„Nikdy tě nepřestanu milovat, lásko moje... nikdy!" slíbil jsem upřímně a svůj slib jsem mínil bezezbytku dodržet. Nedokázal bych ho přestat milovat, i kdyby mě o to snad prosil, jenže Min-Ki mě právě teď poprosil o pravý opak... blázínek. Copak neví, že bych nedokázal žít, kdybych ztratil svou lásku? Umřel bych, kdybych ztratil jeho!