Jong-Hyun

Košík a mikinu jsem odložil do písku a hned na to jsem co nejrychleji překonal vzdálenost mezi mnou a Min-Kim, který zjevně nevnímal, co se děje kolem něho. Mé srdce stále tlouklo zběsile a rychle, zatímco jsem obmotával ruce kolem miláčkova těla a svou tvář tiskl k jeho zádům. Stejně tak mě v očích nepřestávaly pálit slzy. V tuto chvíli jsem nebyl schopen udělat cokoli jiného, nedokázal jsem ze sebe dostat hlásku. Navíc jsem naprosto a totálně vypustil všechny předchozí představy o tom, co udělám, až Min-Kiho najdu, zbyla jen radost.

Držel jsem svého miláčka a tiskl jsem se k němu, protože v těchto okamžicích jsem hlavně toužil po jeho co největší možné blízkosti. Hlavou mi však běžely myšlenky jako splašené. Našel jsem ho, je v naprostém pořádku, jsem zase s ním! Netušil jsem, co Ki právě teď cítí a jestli vůbec ví, že jsem to zrovna já, kdo takto nečekaně narušil jeho osobní prostor, ale když položil své ruce na ty mé a víc se na mě natiskl, bylo mi hned jasné, že ví. V ten moment se mi ulevilo ještě víc.

„Miluju tě, Hyunie." vydechl láskyplně, na což se mé srdce rozbušilo mnohem prudčeji. Min-Ki mě miluje a já miluju jeho! Bože zachraň mě... neskutečně moc ho miluju! Pořád jsem nedokázal nic říct, jako bych snad ztratil řeč, což vlastně byla pravda. Doopravdy jsem ztratil řeč a sotva jsem pod náporem silných pocitů dýchal, přesto jsem musel na jeho krásná slova nějak reagovat. Prudce jsem si svého miláčka otočil čelem k sobě jen proto, abych ho mohl co nejvroucněji obejmout.

Ki se ani maličko nebránil, navíc se ke mně okamžitě přitulil, ruce obmotal kolem mého pasu a svůj nosík zabořil do ohbí mého krku, kde jsem pocítil jak horkost jeho slz, tak jeho stále rozechvělý dech. Já jsem opřel bradu o Min-Kiho levé rameno a své ruce jsem položil na jeho záda. Miláček mě držel, jako by se snad bál, že se najednou otočím a někam uteču, což bych ani za zlaté prase neudělal.

Já jsem stejně pevně držel jeho, jako bych se bál, že je moje zlatíčko pouhou iluzí, která se z ničeho nic rozplyne a má náruč pak zůstane prázdná. Nemohl bych dovolit, aby mi Ki znovu někam zmizel, to bych už rozhodně nerozdýchal. Bože zachraň mě... znovu ne, prosím. Uvědomoval jsem si, že jsou mé pocity nemálo vyhrocené, ale po všem, co se stalo v Kangnungu, po týdnu v Seoulu, kdy jsem v sobě totálně dusil myšlenky ohledně své viny a hlavně pak po miláčkově útěku, se to nejspíš dalo pochopit.

Netušil jsem, co se právě teď honí jeho hlavou. Chyběl jsem mu tak moc? Pořád se na mě zlobí? Vážně si chce promluvit? Jeho slova, že mě miluje, stejně jako jeho objetí, mi dávala velkou naději, že mezi náma všechno dopadne dobře. Nevnímal jsem totiž pouze naše pocity, ale taky naše vzájemné city... naši vzájemnou a v těchto okamžicích téměř hmatatelnou lásku... takže jsem nedokázal nedoufat. Bože... musí to mezi náma dopadnout dobře!

Nevím, jak dlouho jsme tam takto stáli, aniž bychom se přestali mlčky objímat, jako bychom se snad proměnili v nějaké začarované sousoší. Čas se pro nás oba... nejspíš na dlouhé minuty... totálně zastavil. „Jsi tady... vážně jsi tady, Hyunie." ozval se po nějaké té chvíli tichým a téměř plačtivým hlasem Min-Ki, což mě konečně probralo z jistého transu. „Jsem tady, lásko. Miluju tě a už od tebe nikam neodejdu." odpověděl jsem upřímně. „Zůstanu s tebou a už nikdy nedovolím, abys odešel ty!" dodal jsem rychle, když jsem si znovu uvědomil, že je to právě on, kdo mě tentokrát opustil.

„Hmmm..." vydechl rozechvěle, na což jsem se odtáhl, abych mohl i přes tmu, která nás zahalila jako nějaký pomyslný závoj, nahlédnout do jeho tváře. Mega moc se setmělo, světla z okolí jen nedostatečně odhalovala jeho něžně krásné rysy a pohled jeho nádherných očí, které se teď vpíjely do těch mých, ale i tak se mé srdce prudce sevřelo, když jsem v nich zaznamenal slzy. Nepřál jsem si, aby miláček plakal a už vůbec, aby plakal kvůli mně. Netušil jsem sice, jestli jsou to slzy štěstí nebo lítosti, přesto jsem je opatrně setřel, když už stihly stéct po jeho líčkách.

Vzal jsem jemně jeho tvář do svých dlaní, zatímco se on nepřestával mlčky dívat hluboko do mých očí, jako by se v nich i přes okolní tmu snažil něco vyčíst. Neměl jsem v plánu zrovna teď cokoli řešit, proto jsem nečekal na jakákoli jeho slova, stejně jako jsem nečekal, až do jeho očí vyhrknou další slzy. Své vlastní slzy jsem dokonale ignoroval. Veškerá slova mi momentálně přišla jako naprosto zbytečná, proto jsem rovnou zavřel oči a přiblížil se k němu tak, že jsem mu dýchal na rty. Taky Ki rozechvěle vydechl.

Poslední centimetr mezi námi... k mé neskonalé radosti... překonal on sám tak, že své hebké polštářky s dalším rozechvělým výdechem mega moc něžně přitiskl na mé rty na což jsem samozřejmě reagoval tak, že jsem jimi pohnul proti těm jeho. Hned na to jsem navštívil jeho ústa svým jazykem. Miláček mi nejen dovolil polibek prohloubit, navíc můj jazyk ve svých ústech vroucně přivítal. Líbali jsme se pak moc něžně a taky mega procítěně, nedokázali jsme se od sebe odtrhnout. Ki měl své ruce spojené za mým krkem a já na jeho útlém pase, zatímco se naše rty a jazyky setkávaly v upřímném rozhovoru beze slov.

Byl to „rozhovor" plný lásky a taky rozbouřených pocitů, přestože převládala právě ta něha. Byl to úžasně krásný „rozhovor". Netuším, jak dlouho bychom takto stáli a líbali se, kdybych si nějakým zázrakem neuvědomil, že je opravdu kosa a že Min-Ki na sobě nemá oblečené nic víc než kraťasy a nátělník, což je docela málo na to, jak moc se ochladilo a to i navzdory vzrůstajícímu dusnu.

Ne, že by takto nebyl sexy, jistěže byl, jenže zrovna tohle momentálně nehrálo žádnou roli, protože by vůbec nebylo dobré, aby se mi tady nachladil, zvlášť když začínal hodně foukat vítr. Než jsme si oba stačili uvědomit, co se to vlastně děje, zablesklo se a okamžitě na to hlasitě zahřmělo. V tu chvíli na nás nespadlo jen pár kapek deště, ale hned celá průtrž kapek.

Taky moře už dost protestovalo vlnami, které se nejspíš rozhodly vzít nás dva do svých hlubin. Stáli jsme totiž až moc blízko k náhle probuzenému živlu, takže až do teď relativně klidná hladina najednou zasahovala mnohem dál do pláže, jako by snad nastal příliv. Až na to, že nešlo o příliv, ale o dost náhlou, nečekanou a ještě k tomu mega silnou bouřku. Oba dva jsme byli během krátkého okamžiku mokří od hlavy až po paty a to nejen díky dešti, ale z velké části taky kvůli rozdivočelému moři.

„Pojď!" vyhrkl jsem pokud možno co nejhlasitěji, aby mě Ki přes ten slejvák a šplouchání vln slyšel. „Vypadneme odsud... rychle!" Nešlo otálet. Vzal jsem miláčka pevně za ruku, abych ho mohl co nejrychleji odtáhnout z pláže a on se bez jakýchkoli protestů nechal. Cestou jsem ještě popadl věci, které se stále válely v písku opodál. Naštěstí jsem věděl přesně, kde jsem nechal ležet košík s jídlem a jeho mikinou, nemusel jsem ty věci pracně hledat.

Teď však nebyl vhodný čas na nějaké jídlo a nemělo žádný smysl Min-Kiho oblékat do mikiny, která už beztak pojala valnou část letního deště. Mělo však smysl utéct někam do sucha a tepla, což jsme hned udělali. Ani jeden z nás neměl větší potřebu mluvit. Ki se mě na nic neptal a já jsem se na nic neptal jeho... času dost... pouze jsem nám objednal taxi a taky jsem konečně zavolal paní Choi, že jsem jejího syna opravdu našel a že spolu brzy dorazíme za ní domů. Moc se jí ulevilo.

Min-Ki

Připadal jsem si jako bych byl v nějakém transu. Od chvíle, kdy mě Hyunie objal a hlavně pak od chvíle, kdy jsme se spolu tak úžasně líbali, jsem nepřestával být dost mimo. Bylo mi naprosto volné, že jsme oba zmokli, hlavou mi pouze běžela myšlenka, že za mnou miláček přijel do Busanu, že je opravdu tady. Bože, tak moc jsem si přál, aby byl se mnou, a on tady skutečně je! Nezavolal mi, neodepsal na mou sms, ale přesto přijel. Bože... není to úžasné? V těchto okamžicích jsem vůbec nemyslel na nic z toho, co předcházelo našemu dnešnímu setkání.

Netrápil jsem se myšlenkou, že jsem od Hyunieho utekl a už vůbec pak zkoumáním, jestli jsem od svého miláčka utekl oprávněně nebo ne. Nemyslel jsem na jeho možnou vinu, ani na to, proč jsem se mu nemohl dovolat. Právě teď bylo důležité jen to, že jsme zase spolu, že je tady a že se oba moc milujeme. Cítil jsem a věřil, že to tak je. Hyunie mě stále miluje, já moc miluju jeho a na tom přece záleží ze všeho nejvíc. Navzdory faktu, že jsem byl totálně promáčený, připadal jsem si jako v nějakém krásném snu.

Nic jsem neříkal, jen jsem se tak trochu přitrouble usmíval, zatímco jsem se nechával unášet všemi těmi rozněžnělými pocity. Že vůbec nejde o nějaký krásný sen, jsem si uvědomil až v okamžiku, kdy Hyunie volal mé mámě, aby jí mohl sdělit, že mě konečně našel. Bože... netušil jsem, že mě musel hledat, něco takového mě vůbec ale vůbec nenapadlo. Takže miláček nevěděl, že jsem na Gwangalli beach, hledal mě?! V tu chvíli jsem se „konečně" probral ze svého blaženého stavu.

Uvědomil jsem si totiž, že jsem mámě dopoledne neřekl, kam jdu a taky to, že jsem se jí celý den vůbec neozval, takže nemohla vědět, kde jsem, a proto to nevěděl ani Hyunie. Hledal mě a naštěstí mě našel. Je jasné, že se o mě oba museli moc bát... jsem fakt velký pitomec. Ani maličko jsem si nepřál trápit mámu svou trapnou nezodpovědností, stejně jako jsem nechtěl trápit miláčka, jenže už se stalo, ach jo. Mrzelo mě, že jsem se už zase choval jako nějaké hloupé dítě.

Netušil jsem však, co bych měl říct a jestli se snad mám omlouvat, proto jsem raději mlčel. Ani Hyunie už nic neříkal. Mlčky jsme nastoupili do taxi, mlčeli jsme celou cestu... nejspíš oba utopení ve svých vlastních myšlenkách... a mlčky jsme taky vystoupili před naším domem. Jediné štěstí bylo, že už nepršelo, i tak jsem se cítil dost mizerně. Necítil jsem se pak o nic líp, když jsem zjistil, že nás před domem čeká máma. „Jste celí mokří." zhrozila se hned, jak jsme přišli blíž. „To nic není." pokusil se o úsměv Hyunie. „Je to jen voda a my nejsme z cukru."

Jenže mou mámu tím nijak neuklidnil. „Běžte se oba hned převléct!" navigovala nás nervózně. „Vidím, že mi vracíš plný košík, Jong-Hyune..." obrátila se hned na to pouze na mého miláčka. „Tak se převlečte a přijďte sníst něco teplého a s tebou, Min-Ki..." podívala se pro změnu opět na mě. „si chci vážně promluvit." „O čem se mnou chceš mluvit?" vydechl jsem nejistě. „Třeba o tom, že jsi zmizel na celý den a já jsem se o tebe moc bála?!"

„Omlouvám se, měl jsem se ti ozvat, ale... já už přece nejsem malé dítě, mami." odtušil jsem mírně vzdorovitě a to i navzdory faktu, že jsem se cítil dost provinile. Jenže zrovna teď jsem nepotřeboval žádné kázání. „Nemusela ses o mě bát." „Tak my se jdeme převléct." pousmál se na ni Hyunie dřív, než mi stihla cokoli odpovědět. „Běžte." povzdechla si a taky pokývala souhlasně hlavou, na což si převzala věci, které miláček celou dobu držel v ruce. On pak vzal za ruku mě a hned na to jsme už mířili do druhého patra, kde mám svůj pokoj.

„Chceš jít do sprchy první nebo tam půjdeme spolu?" podíval se na mě nejistě, když jsme už za sebou zavírali dveře. „Asi spolu?!" pokrčil jsem rameny mnohem víc nejistě, než se on ptal. Chtěl jsem být pořád s ním, ale současně mi všechno přišlo až moc zvláštní. Utekl jsem, miláček mě našel a teď co? Teď se budeme tvářit, že se nic nestalo? Možná bychom se mohli tvářit, že se nic nestalo. Možná bychom se mohli jednoduše osprchovat, něco sníst a pak se zakutat do pelíšku a nechat všechny starosti plavat.

„Fajn." uculil se radostně. „Tak honem, svlékni ty mokré hadry, lásko." popoháněl mě, zatím co už ze sebe svlékal své vlastní mokré oblečení. Přišlo mi, že je na léto oblečený víc, než by musel, i když, že bych se já teď cítil nějak komfortně v mokrém nátělníku a kraťasech, to se zrovna říct nedalo. Snažil jsem se raději nedívat na Hyunieho, když už nahý čekal, až se svléknu já. Raději jsem se soustředil na to, abych se svlékl taky. Přestože jsem měl na sobě tak málo, byl jsem totálně zpomalený.

Věci jsem nechal ležet na zemi, jen vybitý mobil jsem hodil na noční stolek. On mě vzal znovu za ruku a odvedl do sprchy. Úžasně teplá voda, která pak dopadla na nás oba, byla moc fajn, krásně prohřála mé prokřehlé tělo. Hyunie se ke mně tiskl, jako by mě i on chtěl zahřát, nebo naopak, jako by se chtěl zahřát ode mě, jenže miláčkova přílišná blízkost... ach jo. Netušil jsem, jestli je mi právě teď jeho blízkost příjemná. Začal jsem si totiž naplno uvědomovat všechno, co jsem si od Hyunieho příchodu na pláž až do tohoto okamžiku vůbec nemínil připouštět a co jsem si ještě před okamžikem přál hodit za hlavu.

Miláček je sice tady, tiskne se ke mně a dává mi najevo, že mě miluje, jenže mezi sebou pořád máme ten stejný problém, který mě donutil k útěku a který pro klid nás obou musíme konečně vyřešit. Rozhodně nestačí, že za mnou přijel, je jasné, že si spolu musíme promluvit. Musím přece zjistit pravdu o tom, co se stalo v Kangnungu, abych se mohl posunout dál, abychom se my oba mohli posunout dál.

Chtěl jsem věřit, že nám oběma pomůže, když spolu všechno probereme, zvlášť když se v jeho rodném městě určitě nestalo nic, co bych mu snad nemohl odpustit. V těchto okamžicích jsem si už ani maličko nedokázal představit, že by mě tam Hyunie s někým podvedl vědomě, že by mi chtěl takto moc ublížit, pokud mě teda doopravdy podvedl. Kdyby mi snad chtěl ublížit... což by vůbec nedávalo smysl, protože on takový rozhodně není... nevrátil by se za mnou jen tak do Gangnamu, neříkal by mi, že mě miluje a taky by dnes nepřijel tady do Busanu, leda by mi z nějakého zvráceného důvodu chtěl ublížit co nejvíc.

Bože... ne! Hyunie nemůže mít takovéto podlé záměry, protože mě upřímně miluje, o jeho lásce nesmím znovu pochybovat. Možná jsem to zrovna já, kdo svému příteli ublížil a to i navzdory svým mega hlubokým citům. Pokud jsem mu křivdil, pokud jsem mu hodně a bezdůvodně ublížil, pokusím se to nějak napravit. Udělám cokoli, abych odčinil svou vinu, ale ne dnes. Dnes bych vůbec nezvládl náš rozhovor a už vůbec bych neustál, kdyby byla pravda, že jsem Hyuniemu ve všem křivdil.

Dnes bych už neustál ani možnost, že jsem mu nekřivdil. Potřeboval jsem pouze klid. Kromě mých nečekaně rozpolcených pocitů a myšlenek... nepřestával jsem vnímat taky radost, že je miláček tady... na mě totiž dolehla obrovská únava. Přece jen, včera jsem nestihl dohnat spánkový deficit ze Seoulu a dnešní noc jsem taky vůbec nespal. Skoro celý den, který jsem trávil na pláži, jsem si kupodivu nepřipadal tak moc unavený, jenže to se bohužel právě teď naprosto změnilo.

„Ki, miláčku, jsi v pořádku?" ozval se smutně Hyunie, když jsme se už oblékali do suchého. „Celou dobu jen mlčíš... já... mrzí mě..." „Pojď si na chvíli lehnout, prosím." vydechl jsem unaveně, aniž bych ho nechal domluvit. Ve sprše jsem netušil, jestli chci mít miláčka tak moc blízko u sebe, ale teď jsem ze všeho nejvíc potřeboval právě jeho blízkost. Potřeboval jsem na chvíli si lehnout do postele a přitulit se k němu. Potřeboval jsem chvíli na nic nemyslet a jen být s ním.

„Jak si přeješ, lásko." pousmál se, i když moc úlevně to neznělo. „Pojď si tedy lehnout." Okamžik na to jsme si už lehali do mé postele. Nechtěl jsem ještě spát, jenže ta pitomá únava se na mě totálně navalila a snažila se mě převálcovat podobně, jako se o to před tím na Gwangalli beach pokusily vlny Japonského moře. Nedokázal jsem se tomu bránit, proto jsem se přitulil k Hyuniemu a hned na to se mé oči začaly samy zavírat. Usnul jsem.

Jong-Hyun

Netušil jsem, co mám cítit, když se Min-Ki choval tak zvláštně. Na pláži mě krásně přivítal, líbali jsme se spolu, objímali se a taky jsme si vyznali lásku, jenže potom jsem měl pocit, jako by mu má přítomnost nebyla vůbec příjemná. Neměl jsem ponětí, co se honí jeho hlavou, když mlčel celou dobu, co jsme čekali na taxi, mlčel cestou domů a už vůbec jsem netušil, na co asi myslí, když jsem se k němu tulil ve sprše. Sice mě neodháněl, přesto se on sám ke mně vůbec netulil. Hned na to bylo všechno jinak.

Ne, že bych nebyl rád, že si chtěl se mnou lehnout do postele a že se tam ke mně úžasně přitulil, jasně že jsem byl rád, ale současně to ve mně prohlubovalo mou vlastní nejistotu a bohužel taky nemalý pocit viny. Bylo mi jasné, že si spolu musíme promluvit a doufal jsem, že bude všechno v pořádku, jenže miláčkovo aktuální chování mi dávalo pocit, že nic nakonec nemusí být tak v pohodě, jak celou dobu doufám. Miluje mě, chvílemi je zřejmě rád, že jsem tady, ale zůstane to tak i po mé zpovědi? Bože zachraň mě... jak mu to všechno mám říct? Mám vůbec právo doufat?

Až po nějaké chvíli přemýšlení, kdy se Ki pouze mlčky tulil, jsem zjistil, že usnul. Odtáhl jsem se jen proto, abych se mohl zadívat do jeho sladké tvářičky. Až teď jsem si uvědomil, že si znovu změnil barvu vlasů. Miláčkovi to moc slušelo. Vypadal nádherně, i když měl vlasy stále vlhké, a mega moc sladce, ještě když spinkal. Oddechoval v klidu a vypadal tak rozkošně, že bych ho nejraději zulíbal. Bože zabij mě... jak jen jsem mohl být takový kretén a dovolit, abychom teď byli tam, kde teď jsme?

Ne, nevadilo mi, že jsme v Busanu, sraly mě pouze tyhle pitomé okolnosti a fakt, že nevím, jak to přes mou naději s náma dvěma dopadne. Posral jsem to až tak moc, že mě Min-Ki pošle do háje? Jak moc mě tohle sladké stvoření miluje? Dokáže nějakým způsobem překousnout, že jsem naprostý kokot? Kéž by... Věděl jsem, že bych měl jít za paní Choi a říct jí, že její syn usnul, takže nepřijde nic sníst, až na to, že se mi vůbec nechtělo hýbat. Chtěl jsem se znovu přitulit ke svému zlatíčku a na nic nemyslet, jen být s ním dokud ještě smím. Přitáhl jsem si ho víc k sobě a taky jsem vlepil něžný polibek na jeho čelo. Okamžik na to jsem zavřel oči...

Min-Ki

Když jsem se ráno probudil, zjistil jsem, že jsem stále v Hyunieho náruči. Nejspíš jsem spal moc dobře, protože jsem už necítil žádnou únavu. Za to jsem si uvědomil, že mám opravdu nehorázně velký hlad. Miláček stále spal, byl na něho úžasný pohled. Já jsem však nemínil na něho nějak civět. Potřeboval jsem si odskočit a pak zajít do kuchyně, abych mohl najít něco k jídlu. Tak přízemní myšlenky hned po probuzení, ale já jsem nechtěl na nic jiného myslet. Rozhodně jsem nechtěl myslet na cokoli nepříjemného. Nemínil jsem Hyunieho budit. Jen jsem zlehka políbil jeho sladké rty a hned na to jsem se opatrně vykulil z postele.

Nejdřív jsem si odskočil na toaletu a pak jsem ze sebe svlékl pomuchlané oblečení, abych na sebe mohl hodit jiné. Nechtěl jsem vypadat, jako požvýkaný od krávy, což bych vypadal, kdybych se nepřevlékl. Neobtěžoval jsem se však jakoukoli úpravou vlasů. Okamžik na to jsem už mířil i s mega velkým rozcuchem do kuchyně, kde už k mému nemalému překvapení seděla máma a to bylo teprve sedm hodin, jak jsem zjistil při pohledu na kuchyňské hodiny.

„Dobré ráno, zlato." vydechla mírně vyčítavým tónem a do mé tváře se po jejích nenápadně vyčítavých slovech nahrnula červeň, protože ve mně znovu zahlodaly výčitky svědomí. „Mami... omlouvám se za ten včerejšek." špitl jsem nejen nervózně, ale taky zcela upřímně. „Nejdřív jsem potřeboval přemýšlet a pak... nevšiml jsem si, že se mi vybil mobil... mrzí mě, že jsem ti přidělal starosti." dodal jsem pokorně, i když takhle to úplně nebylo. Zjistil jsem sice, že se mi vybil mobil, jenže já jsem ani potom nespěchal domů, vůbec jsem nepomyslel na svou mámu.

Jenže tohle jsem jí říkat nemínil, nemusí přece vědět každý detail. „Chápu." povzdechla si. „Min-Ki..." znovu si povzdechla, ale tentokrát smutně. „Já si nemyslím, že jsi malé dítě, opravdu. Nebála jsem se o tebe proto, že bych si snad myslela, že nemůžeš být někde sám, ani nepotřebuji, abys mi hlásil každý svůj krok, vážně. Ale... odešel jsi z domu tak moc rozrušený a já jsem se prostě nedokázala nebát, protože se ti mohlo něco stát díky tvé rozrušenosti a možné nepozornosti, chápeš?" Naléhavě se mi podívala do očí a já jsem její pohled opětoval.

„Nechci už být máma stíhačka, to ani náhodou, poučila jsem se. Jenže, zlato, potom tvém úraze... pamatuješ? Potom jak jsi tak nešikovně spadl ze schodů... bojím se, že se něco podobného může opakovat, ještě když jsi rozhozený a nemusíš si třeba dávat pozor... chápeš mě... nebo ne?" Do jejích očí vyhrkly slzy. „Ach, mami." popotáhl jsem dojatě s ještě větším pocitem viny, zatím co jsem spěchal, abych svou maminku mohl pevně obejmout a ona mé objetí láskyplně opětovala.

Mám ji mega moc rád! Vůbec mě nenapadlo, že uvažuje takto... jsem vážně pitomec... a její slova mě moc dojala. Nebere mě jako nějaké pitomé dítě, přesto si o mě dělá starosti, jenže tentokrát jsem jí to neměl ani trochu za zlé. Máma přece netuší, že jsem tenkrát slítl ze schodů hlavně proto, že jsem byl moc opilý, ale má naprostou pravdu, že se hodně lidem staly úrazy díky zbrklé nepozornosti. Byl jsem mimo a kdybych neseděl celý den na pláži, mohlo se mi klidně něco stát.

Měl jsem se jí včera ozvat a zbytečně ji nestresovat, ach jo. „Chápu tě... jsi moje úžasná maminka... mám tě moc rád." ujišťoval jsem ji naléhavě, zatímco už mou tvář smáčely nejen slzy dojetí, ale taky lítosti. „Už něco takového neudělám... polepším se, ano?" „Klid, zlatíčko." popotáhla máma. „Taky tě mám moc ráda a věřím ti, ano? A děkuji, že mě chápeš."

„Ne... neděkuj." vysoukal jsem ze sebe mezi potlačovanými vzlyky. Nechtěl jsem zrovna teď brečet, jen jsem potřeboval, aby věděla nejen to, že jsem se dostatečně poučil, ale hlavně že ji opravdu chápu. „Máš hlad, že?" pousmála se nějakou chvíli na to, když jsme se už přestali vzájemně dlachmat. „Včera jsi nesnědl to jídlo, které jsem ti poslala po Hyunovi a nepřišel jsi na večeři... tak... nachystám ti rychle snídani, ano?" „To budeš moc hodná." pousmál jsem se taky, jen o poznání křečovitěji. 

Rychle jsem setřel zbylé slzy. Nepřestal jsem mít výčitky svědomí ohledně svého chování, navíc mě znervózňovalo pomyšlení na rozhovor s Hyuniem. Jistě, už ani náznakem nepochybuju o jeho citech ke mně, já sám ho moc miluju, ale kam až přes svou lásku dokázal zajít a co všechno mu budu doopravdy schopen odpustit?

Copak někoho milovat znamená, že si ten milovaný může dělat, co chce a bez jakýchkoli následků? Jenže, jak bych mohl svému miláčkovi neodpustit, i kdyby mě doopravdy podvedl a jak bych mohl být bez něho? Ne, v žádném případě bych nedokázal Hyunieho opustit, nemohl bych být bez něho. Zbývalo tedy jen doufat, že já budu ten, kdo ho bude prosit za odpuštění.

Taky jsem doufal, že náš rozhovor proběhne až později dopoledne nebo ještě líp až odpoledne a to i přesto, že mi už naplno došlo, že na něco takového se nedá úplně připravit. Vlastně jsem se o to pokoušel už od sobotního večera a totálně marně. Teď mě však napadlo, že za jistou psychickou přípravu můžu považovat i naše včerejší setkání, které bylo moc krásné, ještě když mě Hyunie svým chováním znovu ujistil, že mě moc miluje a že nemíní nikam odcházet.

Bože... takový zmatek jsem v sobě měl, ach jo. Věděl jsem však jistě, že jakýkoli rozhovor bude lepší podstoupit s plným žaludkem, jeden by u toho neměl umírat hlady. Máma mě naštěstí nemínila nechat umřít hlady. Připravila pro mě hrnek kakaa a taky pár toustů, za což jsem jí byl neskonale vděčný. „Nechceš mi konečně říct, co se to děje mezi tebou a Hyunem... nebo se snad v Seoulu stalo něco jiného?" zeptala se nervózně, zatím co já jsem právě dožvýkával poslední sousto... snědl jsem úplně všechno.

Až do teď máma seděla naproti mně mlčky, jenže její starost a nejspíš z velké části taky netrpělivost, očividně zvítězila, a protože jsem už měl de facto dojezené, odhodlala se k tomu, že už nebude čekat, až něco řeknu sám. Rozhodla se, že se mě znovu zeptá, což jsem jí teď neměl za zlé. „Mami..." povzdechl jsem si. „Nejdřív si musím promluvit s Hyuniem a pak... třeba už nebude o čem s tebou mluvit, protože už bude všechno dobré." dodal jsem s nadějí, že to tak opravdu bude. Moc jsem si přál, aby to tak bylo.

„Takže opravdu jde o tebe a o Hyuna." povzdechla si podobně jako já. „Myslela jsem si to, jen jsem si tím nebyla úplně jistá, no a hlavně pak nevím, o co mezi váma dvěma jde, co řešíte, ale... fajn, o to víc jsem ráda, že je tvůj přítel tady, protože si spolu konečně upřímně promluvíte a bude zase všechno dobré, přesně jak říkáš." dodala s úsměvem, který měl nejspíš ukázat její upřímnou naději v dobré konce.

Vážně jsem právě teď měl velkou naději, jenže současně jsem se nepřestával moc bát. Možná jsem všechno až moc hrotil, všechno jsem až moc prožíval, jenže už od soboty to bohužel nešlo jinak. Nejspíš za to mohl i ten týden, kdy mi miláček odjel do Kangnungu a vůbec se mi neozval, zvlášť když by mě měl podvést právě tehdy a tam, ale ať už za mé vyšilování mohlo cokoli, sem tam jsem se plácal ve svých pocitech a myšlenkách podobně, jako se plácá ryba na suchu.

Zůstat alespoň trochu v klidu mi však nepomohla jen snídaně a lahodné kakao, ale nejvíc máma, přestože toho zase tak moc neřekla. „Kdyby mě Hyunie hledal, jsem na zahradě, mami." oznámil jsem jí okamžik potom, co jsem po sobě umyl talíř s hrnkem. Nebyl žádný důvod ptát se na její svolení, vždyť sama řekla, že už nejsem žádné dítě, což fakt nejsem. Taky nešlo o to, že bych snad pochyboval o tom, že mě bude miláček hledat, až se probudí a zjistí, že je v posteli sám, ale nechtěl jsem na to až moc spoléhat. Nechtěl jsem se za ním vracet do pokoje.

Přišlo mi jako lepší nápad vypadnout na čerstvý vzduch, abych se mohl hodit do ještě většího klidu a trochu si pročistit hlavu. Potřeboval jsem to, protože jsem už nemínil náš rozhovor odkládat. Až se Hyunie probudí, nejspíš si mě tady najde a pak spolu hodíme řeč. „Konečně" zjistím pravdu. „Jasně." pousmála se. „Donutím ho něco sníst a pak ho pošlu za tebou." „To budeš moc hodná." uculil jsem se. Vlepil jsem ještě malý polibek na její líčko a pak už jsem spěchal splnit svůj plán... prolézt zahradu, zklidnit své myšlenky a pocity a hlavně tam čekat na svého miláčka.

Jong-Hyun

Netuším, kolik bylo hodin, když jsem se probudil. Nějaký čas mě vůbec nezajímal. První, co jsem si totiž uvědomil, byl fakt, že jsem zase sám. Ki nebyl se mnou v posteli a nebyl ani nikde v pokoji. Nejspíš bych vůbec nevyšiloval, kdybych si však nevzpomněl na jeho včerejší chování, které rozhodně nebylo v pohodě. Ne že by sakra měl důvod být v pohodě... Až moc dobře jsem si uvědomoval, proč jsme oba tady... že ode mě před tím miláček utekl a já jsem se za ním tak trochu vetřel... a že jsme si spolu ještě nepromluvili.

Jenže díky tomuto vědomí jsem nedokázal být v klidu ani já. Bože zachraň nás oba... co když se šel zase někam toulat, ještě bez mobilu?! Všiml jsem si, že ho nechal ležet na nočním stolku, aniž by ho dal nabíjet. Co když si Ki uvědomil, že mě tady vlastně nechce, že si o ničem nemíní promluvit a znovu někam utekl? Udělal by něco takového, zvlášť potom, jak mě včera přivítal? Ne, miláček takový přece není... nemůže být. Měl jsem v sobě obrovský zmatek, zatím co jsem na sebe bleskově házel své hadry, abych mohl seběhnout do kuchyně a zjistit, jak to doopravdy je.

Narazil jsem pak na jeho mámu. „Dobré ráno, Hyune." uculila se na mě dost klidně, což zapříčinilo, že se i tep mého srdce nemálo zklidnil. Kdyby Min-Ki někam zdrhl, nejspíš by paní Choi nebyla takto klidná, nebo... je snad možné, že o tom zatím jen neví? Než jsem však stihl znovu zpanikařit, nebo cokoli říct, pokračovala stejně klidně dál. „Nachystám ti snídani a pak půjdeš na zahradu, ano?" oznámila mi s úsměvem. „Ki tě čeká tam." „Ki je na zahradě?" vydechl jsem s obrovskou úlevou, ale přesto způsobem, jako bych snad nerozuměl jejím slovům. „Čeká tam na mě?"

„Musíte si spolu konečně promluvit." řekla už vážnějším tónem. „Pořád nevím, co se mezi váma dvěma stalo, ale Ki si chce s tebou promluvit a chce váš problém řešit, takže se pokud možno v klidu najez a pak hned padej za ním, ať na tebe nemusí dlouho čekat." „Ano... dobře..." vysoukal jsem ze sebe ne zrovna moc klidně. Vděčně jsem přikývl. Byl jsem rád, že je jeho máma tak v klidu a ještě víc jsem byl happy, že mi miláček nikam neutekl, že se mnou opravdu chce mluvit.

Jenže současně jsem se zrovna tohoto rozhovoru nepřestal moc bát. Co se asi stane, až zjistí, že jsem nehorázný kretén? Všechno, co jsem provedl v Kangnungu, bylo totálně špatně a to i navzdory faktu, že jsem s Young-Minem vůbec nešukal. Kéž bych s ním opravdu nešukal. Já jsem tomu chtěl věřit a vlastně jsem tomu doopravdy věřil. Uvěřila tomu taky má ségra a dokonce i Tenie, u kterého bych to vůbec nečekal, ale... uvěří tomu taky miláček?

Uvěří, že jsem ho nepodvedl, nebo a to spíš... uvěří, že jsem ho nepodvedl až tak moc? Bylo mi naprosto jasné, že nejsem tak úplně bez viny. Bože zabij mě... všechno, naprosto všechno jsem měl udělat jinak! Netuším, co jsem jedl. Nejspíš mi paní Choi nachystala něco moc dobrého, taky kafe mi udělala, jenže já jsem nic z toho pořádně nevnímal. Pořád dokola jsem se totiž zaobíral myšlenkama ohledně všeho, co se stalo v Kangnungu, na to, jak jsem mu to celý týden tajil, což byla vážně chyba.

Nejvíc ze všeho mě však trápilo, že stále nevím, jak to miláčkovi podat. Kéž bych jen tušil, jak se o podobném hnusu dá mluvit, aniž bych všechno ještě víc zhoršil a to hned na začátku, ještě než bych stihl říct úplně všechno. Jak to říct, aby mě chtěl vyslechnout až do úplného konce mé zpovědi, aby si hned neudělal mylné závěry? Jak to říct, aby mě alespoň trochu pochopil a neodsoudil, přestože by na to... přes všechny možná polehčující okolnosti... vlastně měl právo? Bože... to nedám...

Min-Ki

Seděl jsem v odlehlejším koutu zahrady, kde máme takové malé posezení. Občas, když si táta s Min-Seokem udělali trochu času, jsme tam třeba grilovali, taky tam proběhlo pár oslav, ale teď jsem tam měl naprostý klid. Vlastně jsem nad ničím nepřemýšlel, konečně se mi podařilo vypnout. V podstatě jsem tam jen čekal, až se probudí Hyunie a přijde za mnou. Dá se říct, že jsem byl v podstatě klidný, bez nežádoucích pocitů.

Když se však mnohem později objevil Hyunie v zahradě, mé srdce se prudce rozbušilo a do mých očí vyhrkly slzy. Přes jeho úsměv a něžný polibek, kterým se se mnou přivítal, jsem se začal znovu bát. „Dobré ráno, lásko." špitl stejně rozhozeně, jako jsem už byl znovu rozhozený já. „Promluvíme si?" dodal, na což jsem nejistě přikývl. „Promluvíme." Miláček se posadil vedle mě a já jsem už nějak automaticky vložil svou ruku do jeho dlaně, aby ji mohl pevně stisknout, což vážně udělal.

Nevím, jestli jsem tím gestem chtěl uklidnit jeho nebo hlavně sebe, ale jeho vděčný úsměv mi naznačil, že to na něho jako uklidňující gesto aspoň maličko funguje. Zhluboka jsem vydechl a taky jsem se pokusil uklidnit. Vždyť to nemůže být tak hrozné, ne? Už jsem si v sobě srovnal své city k němu, vím, že mé city jsou důležitější než jakékoli miláčkovo provinění, tak ho prostě vyslechnu a tím to hasne. Nebudu vyvozovat žádné důsledky.

Jednoduše mu odpustím, určitě. „Min-Ki?!" vydechl po nějaké té chvíli ticha, kdy jsme se jen drželi, aniž by on začal mluvit, nebo já začal s nějakýma otázkama. Promluvil až teď a ještě k tomu nervózně s neskrývaným strachem. Podíval jsem se na něho se stejnýma obavama, i když jsem se současně pokusil o konejšivý úsměv. „Než... než ti to celé řeknu, tak..." Povzdechl si a taky zamrkal, jako by se pokoušel zaplašit slzy. „Ano?!" snažil jsem se ho povzbudit, přestože mé srdce plašilo podobně, jako nejspíš plašilo to jeho.

„Miluju tě, lásko moje." vydechl s upřímností v hlase, zatím co mou ruku stiskl o poznání víc. „Vážně tě miluju víc, než kohokoli jiného na světě... nikdy jsem ti nechtěl ublížit a už vůbec vědomě... nikdy o tebe nechci přijít, víš?" „Taky tě moc miluju, Hyunie." popotáhl jsem dojatě. „Taky o tebe nechci nikdy přijít." Do mých očí už zase vyhrkly slzy a miláček je něžně setřel. I jemu už po tváři stékaly slzy a ty jsem pro změnu setřel pohlazením já. Bylo to tak zvláštní, ale svým způsobem taky krásné.

Zatím jsme nic nevyřešili, já jsem stále zůstával bez potřebných informací, takže ještě nešlo o konečné usmiřování, spíš o jistou předehru, přesto mi to přišlo až dojemně krásné. Naše vzájemná láska mi přišla úžasně až dojemně krásná. „Vím, že jsem udělal spoustu chyb... vím, že jsem ti ublížil." pokračoval rozechvěle, aniž bych se ho chystal přerušit. Přál jsem si totiž mlčky vyslechnout všechno, co má na srdci a co ho už víc jak dva týdny trápí, podobně jako to trápí mě, až na to, že já nevím všechno, co ví on... zatím to nevím.

„Taky chci, abys věděl, že ti nevyčítám, že jsi ode mě utekl... i když, bolelo mě to, ale... prostě tě chápu... nejspíš jsi to musel takto udělat." pokračoval stále stejně rozechvěle a mě moc potěšilo jeho pochopení, přestože mě mé zbrklé jednání taky zamrzelo. Jenže zrovna tohle jsem nemínil nějak víc rozebírat, nebo... zatím jsem to nemínil víc rozebírat. „Děkuji, miláčku... vážím si toho... děkuji." povzdechl jsem si i tak.

„Neměl jsem tak pitomě utíkat... mrzí mě to. Měl jsem tě nejdřív vyslechnout, ale... to už je teď asi jedno, že? Tak... prosím... řekni mi už konečně... podvedl jsi mě nebo ne?" Vůbec jsem neměl v plánu to na něho takto vybalit, jenže v tento okamžik to ze mě vylítlo samo a tak trochu proti mé vůli. „Ne!" vyhrkl Hyunie. „Ne, nepodvedl jsem tě... teda..." vydechl téměř zmučeně. „Jsem takový kretén... nevím, kde začít... jak ti to mám říct."

Jemně uvolnil svou ruku jen proto, aby si mohl složit hlavu do dlaní, zatím co se mé srdce splašilo ještě víc. Své ruce jsem složil do klína. Hyunie mě nepodvedl? Bože... proč teda neví, jak mi to má říct? Doopravdy mě nepodvedl? Vážně se Tenie spletl a mýlil jsem se i já, když jsem miláčka z něčeho takového podezíral?

Netušil jsem, co si mám myslet a jestli se mi má ulevit, i když bych právě teď byl moc rád, kdybych Hyuniemu křivdil. Jenže jeho slova o tom, že je kretén a že neví... Bože... co můj miláček doopravdy provedl? V těch okamžicích jsem nemohl být víc zmatený a taky víc vystrašený. O co teda jde, když ne o nevěru? Co se teda dozvím?