Min-Ki

Vlak do Busanu, který odjíždí přesně v sedm... ani o minutu později... jsem stihl doběhnout s vyplazeným jazykem. Sotva jsem naskočil do vagónu, pískal průvodčí odjezd. Když jsem pak hledal své kupé, už jsme opouštěli rušné nádraží. Stále udýchaný po běhu z metra jsem si v duchu gratuloval, že se mi i na poslední chvíli podařilo přes mobil koupit lístek a zarezervovat místo v překvapivě prázdném kupé. Nestává se totiž často, že by se zrovna tohle poštěstilo, i když je jasné, že tento vlak bývá plný hlavně přes pracovní týden. Byl jsem moc rád za to, že je dnes neděle.

Nejenže mi docela dost dobře vycházel můj narychlo naplánovaný útěk, ale navíc jsem měl téměř zaručené, že tady budu mít klid... teda snad. Už při rezervování svého místa jsem si všiml, že si někdo zarezervoval sedadlo hned naproti mě, ale až z Daegu, takže mi to nepřišlo jako nějaký problém. Času dost na to, abych si mohl v klidu zdřímnout. Cítil jsem se totálně vyřízený po probdělé noci, kdy jsem vůbec nemohl spát a ještě víc jsem byl vyřízený ze svých bolestně zbytečných úvah, které se týkaly Hyunieho. Stejně tak mě dost unavilo, jak jsem se nejdřív pokoušel stihnout metro... jezdí sice pořád, ale další spoj by mi byl k ničemu... a nakonec i tento vlak. Samé běhání hned po ránu, ach jo.

Když jsem pak našel své kupé, hodil jsem cestovní tašku do přihrádky nad hlavou a ani jsem se neobtěžoval se svlékáním mikiny, kterou jsem si vzal kvůli rannímu chladu. Rovnou jsem sebou švihl na sedadlo u okna a s úlevou zavřel oči. Vůbec na nic jsem už nechtěl myslet, což se mi naštěstí dost dobře dařilo... teda zatím... a stejně tak jsem si nepřál s kýmkoli mluvit, takže jsem pro větší jistotu nezapnul svůj mobil. Potřeboval jsem konečně vypnout svou mega moc unavenou hlavu a pokud možno v klidu spát. Bože... ve vlaku se tak dobře spí... Trvalo proto jen kratinký okamžik, než jsem totálně vytuhl.

Zdál se mi krásný sen. Já a miláček jsme okupovali naši postel v Gangnamu a moc něžně jsme se spolu mazlili. Nejdřív jen tak nevinně, ale později začaly být Hyunieho doteky o poznání intimnější a mega moc vzrušivé... bylo to tak živé. Že je to jen pouhý sen, jsem si k mé smůle uvědomil, jakmile jsem se začal probírat. V tu chvíli se mi chtělo opravdu moc brečet, když mi došlo, že jsem se s Hyuniem vůbec nemazlil, že od něho utíkám a hlavně, když jsem si připomněl, proč od něho utíkám. Jenže ten sen... měl jsem pocit, jako by se mě miláček dotýkal doopravdy. Ach jo, kéž by se nic nestalo a my dva bychom teď mohli být spolu. Kéž by se mě doopravdy dotýkal.

Aniž bych otevřel oči, snažil jsem se zaplašit slzy, které mě už pálily pod víčky, ale pak jsem se zarazil, protože jsem pocítil další dotek na vnitřní straně mého stehna. V tu chvíli jsem netušil, jestli ještě spím, nebo už jsem vzhůru, zvlášť když jsem stále vnímal, jak se něčí ruka pomaličku a opatrně přesouvá nahoru, směrem k mému rozkroku. Hned na to jsem mega moc zmateně otevřel oči, abych se mohl střetnout s tmavým pohledem nějakého týpka, který se pohodlně rozvaloval naproti mně. Netušil jsem, kdy přistoupil, jestli je to ten, který měl zarezervované místo z Daegu a už vůbec jsem netušil, jestli na mě chmatal, nebo jestli to byl jen můj pocit, jako nějaký podivně živý pozůstatek snu o mazlení s Hyuniem.

Ten týpek naštěstí seděl opřený, jeho ruce spočívaly v jeho vlastním klíně a na jeho docela hezké tváři pohrával jemný úsměv, zatím co mi klidně hleděl do očí. Rozpačitě jsem zamrkal a taky jsem se nepatrně pousmál. Nějak mě nenapadalo, co bych měl říct a jestli bych měl vůbec něco říkat, navíc jsem nepřestával být zmatený, proto jsem raději neřekl vůbec nic. Bože... proč už ten chlap musel přistoupit? A proč mám tak moc živé sny? Pořád se mi chtělo brečet, ale rozhodně bych nechtěl, aby mě takto viděl nějaký cizí týpek, proto jsem rychle zavřel oči, jen aby se ty protivné slzy nedostaly ven. Teda, nejen proto.

Nepřipadal jsem si dostatečně vyspaný, navíc potom podivně živém snu jsem se po psychické stránce cítil mnohem hůř, než když jsem v Seoulu nastupoval do vlaku. Chyběl mi Hyunie a ještě víc mi chyběla pohoda s ním. Ach jo a ještě stokrát ach jo. Proč se muselo všechno tak moc pokazit? Proč jen jsem lezl za klukama do Kunova pokoje? Proč jen jsem musel slyšet těch pár slov, která pronesl Tenie? Kdybych zůstal v pokoji „hrdliček", mohl jsem žít dál v sladké nevědomosti. Kdybych měl sílu slyšet od Hyunieho pravdu, nemusel jsem teď sedět ve vlaku a cítit se tak, jak se cítím. Jenže já jsem nezůstal sedět na zadku, musel jsem jít za Hyuniem a stejně tak jsem od něho musel utéct.

Opravdu jsem na nic z toho nechtěl myslet, stejně jako jsem se nemínil zatěžovat tím, co by bylo kdyby... Všechno se bohužel stalo tak, jak se to stalo a co bude dál, to se teprve uvidí. Teď přece jedu ke své mámě, takže mi nezbývá nic jiného, než se pokusit zachovat klid. U mámy bude jen dobře... teda, snad. Ani jsem se neobtěžoval zjišťovat, kde právě jsme. Rozhodl jsem se, že své bolestné pocity a myšlenky znovu zaspím, taky proto jsem zavřel oči. Spát... Vždyť ve vlaku se tak moc dobře spí. Až moc jsem potřeboval spát, protože ta „chvíle" snění mi vážně nestačila. Byla úleva zavřít oči, ještě když mě začínala bolet hlava.

Už jsem skoro usínal, když jsem zaznamenal další dotek na svém levém stehně. Ztuhl jsem a zadržel dech s pocitem, že mi nejspíš přeskočilo. Nechápal jsem... copak tak moc toužím po Hyunieho blízkosti a jeho dotecích, že mám pocit, jako by byl tady a sahal na mě? Jenže miláčkovy doteky jsou jiné! Sakra... bože... copak mi už dočista hrabe? Téměř jsem nedýchal, zatím co jsem se marně snažil pochopit, co se to právě děje, když se původně jemný dotek opakoval, ale tentokrát nejen blíž k mému rozkroku, ale taky s mnohem větší intenzitou. V tom okamžiku se mé srdce prudce rozbušilo.

Ten chlap na mě snad sahá, nebo už zase spím? Nedokázal jsem se zorientovat v situaci, navíc má hlava odmítala pobrat, že by se opravdu mělo dít to, co se zdá, že se právě teď děje. Jak by se zrovna tohle mohlo dít? Proč by na mě sahal cizí chlap, který pouhou náhodou cestuje stejným vlakem jako já? Proč bych měl znovu narazit na nějakého úchyla? Pocit, že na mě ten týpek sahá, mi nedával žádný smysl a nedával mi smysl o to víc, když jeho doteky přešly v intenzivní hlazení, které se z vnitřní strany stehna přesunulo až tam... Bože...

Opravdu jsem pocítil jeho dlaň na svém rozkroku a opravdu jsem pocítil, jak se ten týpek snaží mé intimní místo prohmatat i přes látku džínů. Tohle mě však definitivně probralo. Prudce jsem otevřel oči, abych se mohl znovu střetnout s jeho pohledem. Byl tak zatraceně blízko, téměř mi dýchal do tváře. Svou ruku se ani nepokusil stáhnout, nechal ji na mém rozkroku a jeho rty se zvlnily do mega moc perverzního šklebu. „Co to sakra děláš?" vyhrkl jsem vytočeně, protože jsem v tento moment netušil, jak jinak bych měl reagovat. Kašlal jsem na fakt, že tomu chlapovi tykám, i když je evidentně starší, navíc ho vůbec neznám. Sahá na mě, takže slušnost musí jít stranou.

„Proč na mě chmatáš? Dej tu pracku pryč!" pokračoval jsem pořád stejně vytočeně, zatím co jsem chytl jeho ruku, abych mu ji odstrčil z mého těla. „Proč bych si nemohl sáhnout na tak sladké kotě, jako jsi ty, ještě když se ti to zjevně líbí?" uchechtl se. Ruku dal klidně zpět na můj rozkrok a do mé tváře se v tom okamžiku nahrnula obrovská horkost. „Co jsi to řekl?" zavrčel jsem. „Že se mi to líbí? Že na mě můžeš jen tak sahat?" „Jo... přesně tohle jsem řekl." zasmál se pobaveně. „No tak... nekecej, že se ti to nelíbí... vzrušuje tě to!" přesvědčoval mě perverzním tónem, aniž by měl byť jen maličkou potřebu mě poslechnout.

„Pojď si pohrát, zlatíčko. Dnes je super den na to, aby tě někdo řádně ošukal, víš? Vidím ti na očích, že chceš, abych tě pořádně protáhl zrovna já... je to tak, kotě?" mlel ty své nechuťárny, zatím co já jsem měl pocit, že špatně slyším. „Co... cože?" špitl jsem s ještě větším pocitem, že svět se zbláznil. Bože... je to tady zas? Co je tohle za psychopata? „Co kdyby sis teď sundal džíny, a já mezitím zatáhnu závěs na dveřích a zamknu, aby nás nikdo nerušil?!" ušklíbl se. „Do Busanu zbývá pár minut, tedy dost času na super protáhnutí tvé sweet dírky, nebo jiné, rozhodně úžasné hrátky."

Po jeho slovech jsem se pokusil o křečovitý úsměv, zatím co to v mé hlavě usilovně šrotovalo. Co mám teď sakra dělat? Nemusel jsem dlouho přemýšlet, napadlo mě to okamžitě. Položil jsem svou ruku na tu jeho, aby se nemohl odtáhnout, což zřejmě pochopil tak, že nechci, aby se mě přestal dotýkat. Ne že by mu to nějak vadilo. Spíš naopak, můj čin ho moc potěšil, zvlášť když měl v plánu přerušit chmatání jen proto, aby mohl zamknout a já abych se mohl svléknout... bože, nikdy! Jeho nechutný úsměv se okamžitě roztáhl do mega obřího šklebu, ale zmizel, jakmile jsem použil svou druhou ruku.

Praštil jsem ho tak moc, že mu něco ruplo v předloktí, na což se kupé rozlehlo jeho bolestné zaúpění. „Nech si zajít chuť, prasáku!" vyhrkl jsem nenávistně a bez váhání, nebo špetky slitování jsem ho obdaroval ranou pěstí, kterou jsem nasměroval na jeho nos. „Na mě nebudeš jen tak beztrestně sahat, hajzle jeden!" zakřičel jsem do jeho již zakrváceného obličeje a dal mu další ránu, aniž by on cokoli odpověděl. Zřejmě byl v šoku, protože nečekal takovýto vývoj situace.

Ani já jsem nečekal, že se mi dnes něco podobného stane, ale v tuto chvíli jsem to už nějak víc neřešil. Měl jsem totální zatmění a mé divoce tlukoucí srdce přetékalo zlobou. Nejraději bych toho zmetka na místě zabil, ale naštěstí jsem se po pár hodně silných ranách... stále do jeho obličeje... dokázal ovládnout. „Já... omlouvám se... to už stačí... prosím, nech mě..." naříkal. „Už na tebe nebudu sahat... omlouvám se... promiň." „Sáhni na mě ještě jednou a já tě zabiju." zavrčel jsem s pořád stejnou nenávistí nejen v hlase, ale taky v srdci. Vůbec jsem se nepoznával, jenže ani tohle jsem momentálně nějak víc neřešil.

Tento hajzl si rozhodně zasloužil rozbít hubu, neměl na mě vůbec sahat! Jak se mnou ještě uboze mluvil... Co si sakra myslel? Já nejsem žádná děvka, kterou by směl ojet jakýkoli random týpek někde ve vlaku, to se teda šeredně spletl. Měl bych toho blba zabít! Jenže zabít ho by mi nijak nepomohlo, navíc já nejsem žádný vrah. Dal jsem mu ještě jednu a definitivně poslední ránu, která ho nejspíš omráčila, a pak jsem se natáhl pro svou cestovní tašku, abych mohl co nejrychleji vypadnout z kupé. Vlak zrovna vjížděl do Busanu.

Jong-Hyun

Tenie mě donutil sníst snídani, na kterou jsem vůbec neměl chuť, dal mi prášek na bolavou hlavu a taky mě přesvědčil, abych se ještě osprchoval, než se vydám do Gangnamu. Uznal jsem, že má pravdu. V takto mizerném stavu bych s Min-Kim vážně nedokázal mluvit, musel jsem se nejdřív alespoň trochu vzpamatovat. Kluci mi sice neporadili, co a jak přesně bych měl miláčkovi říct, ale za to se nabídli, že pojedou se mnou, což jsem mega moc ocenil. Bože zachraň mě... opravdu jsem se bál bolestného rozhovoru, který mě čeká a sám bych to jistě nezvládl. Teda, byl jsem si téměř jistý, že bych to nezvládl.

Z bytu hrdliček jsme vypadli asi v jedenáct. To už jsem téměř praskal nervozitou a umíral jsem pak celou cestu taxíkem... metrem by to bylo moc na dlouho a to bych rozhodně nedal. Pořád jsem se moc bál, jenže současně jsem potřeboval mít všechno co nejdřív za sebou, nechtěl jsem proto rozhovor s Min-Kim oddalovat a to ani o maličkou chvíli. Mnohem víc jsem však potřeboval konečně ho vidět. Nemohl jsem se dočkat, až budu zase s ním, i když bych byl mega moc šťastný, kdyby to bylo za jiných okolností. Ta cesta mi přišla nekonečná.

„Klid, Hyune." poplácal mě po rameni Taeyong, když jsem se už v A5Blocku pokoušel chvějící se rukou strčit klíč do zámku... což se mi na několikátý pokus podařilo... abych mohl následně otevřít dveře. „Bude to dobré, uvidíš." přidal se i Tenie, jen abych se hodil do klidu. „Nenervuj se tolik... Ki tě určitě nesežere." dodal mírně pobaveně Tae. Bože zachraň mě.... kéž bych se dokázal hodit do klidu. „Hmmm..." přikývl jsem pořád stejně vyklepaný. Nedokázal jsem se uklidnit, nešlo to. Netušil jsem, jestli se mi ulevilo, když jsem zjistil, že dveře byly zamčené, což by mělo znamenat, že Ki není mimo až tak moc.

Netušil jsem ani, jestli mi pomáhají slova hrdliček, přestože jsem byl oběma moc vděčný, že jsou tady se mnou. „Min-Ki?!" zavolal jsem hned, jak jsme všichni tři vlezli do předsíně. „Miláčku... jsi tady?" No, možná jsem si měl podobné oslovení odpustit... teda pro teď... ale nějak jsem si nedokázal pomoct. Min-Ki prostě je můj mega velký miláček a zůstane mega velkým miláčkem, ať už tohle drama dopadne jakkoli. Tak to prostě je a tak to taky bude. Nikdy ho nepřestanu milovat! „Lásko... jsem doma!" zavolal jsem znovu, protože jsem na své první zavolání nedostal žádnou odpověď.

„Že by ještě spal?" podivil se Tae, když se ani na mé druhé zavolání miláček neozval. „Nebo snad trucuje?" „Raději se hned pojďme podívat, co vlastně Ki dělá." povzdechl si znepokojeně Tenie, zatím co já jsem netušil co říct. Je možné, že miláček pořád ještě spí? Pochyboval jsem, že by dokázal trucovat tak moc, aby mě díky tomu totálně odignoroval, i když nakonec, u něho je nejspíš možné všechno, protože ani to, že uteče z bytu hrdliček, by mě dřív vůbec, ale vůbec nenapadlo. Okamžik na to jsem ke své nemalé lítosti zjistil, že je byt prázdný, že Ki vůbec není doma...

Min-Ki

Klopýtal jsem i s taškou ke dveřím vlaku a až teď mi začalo naplno docházet, co se to v kupé vlastně stalo. Bože... sahal na mě cizí chlap a já jsem mu za to rozbil hubu. Vážně jsem mu rozbil hubu. Ten týpek sice nevypadal, že by byl schopen někoho znásilnit... nejspíš to na mě jen takto uboze zkoušel... ani mi nevyhrožoval smrtí jako kdysi ten hajzl Jackson, přesto si zasloužil rozbít hubu. Nebo ne? Točila se mi hlava a taky se mi už dost chvěly ruce, zatím co se mé srdce mohlo zbláznit. Do mých očí vyhrkly slzy.

Utekl jsem ze Seoulu, abych měl prostor a hlavně klid na to, abych se dokázal nějak se vnitřně srovnat, a pak se stane tohle? Bože... za co? Byl jsem moc šťastný, že můžu konečně opustit vlak a ještě šťastnější jsem byl, že nikde nevidím toho chlapa. Celý stále vyklepaný jsem co nejrychleji zamířil pryč z nádraží, aniž bych tušil, jestli si mám gratulovat, že jsem ho tak moc zřídil, nebo jestli si o něho spíš nemám dělat starosti. Nakonec jistá starost zvítězila. Nepřehnal jsem to? Co když jsem ho nechtěně zabil?

Ten chlap to schytal za to, že na mě nechutně sahal a evidentně taky za oba dva zmetky, které jsem bohužel potkal v minulosti, ale zabít jsem ho vážně nemínil. Možná jsem se choval jako blázen... měl bych utíkat co nejdál jak o život... jenže já jsem si v tu chvíli nedokázal pomoct. Otočil jsem se na patě, a co nejrychleji jsem spěchal zpátky k vlaku. Potřeboval jsem mít jistotu, že jsem to nepřehnal. Potřeboval jsem se ujistit, že ten zmetek stále dýchá. Když jsem doklopýtal na nástupiště, zahlédl jsem, jak průvodčí podpírá zrovna jeho... nejspíš právě vystoupili z vlaku... a jak ho vede k nejbližší lavce na kterou ho hned posadil.

Ten chlap měl zakrvácený obličej, ale evidentně dýchal, takže mi mohl spadnout obrovský kámen ze srdce. Žije... uff... a rozbít hubu si opravdu zasloužil! Nečekal jsem, až si mě ti dva všimnou. Znovu jsem se obrátil na patě, abych mohl co nejrychleji zmizet. Kdyby si mě všimli, řekl bych tomu průvodčímu pravdu. Řekl bych mu, že na mě ten chlap chmatal a já se v podstatě jen bránil... řekl bych to i policii, pokud by ji zavolali, tentokrát bych vůbec neváhal... jenže tyhle oplétačky jsem zrovna teď ani maličko nepotřeboval.

Přál jsem si mít konečně klid, ne s kýmkoli řešit tohoto úchyla, který si už snad dá pokoj a příště si pořádně rozmyslí, jestli je pro něho bezpečné osahávat cizí lidi. Doufal jsem, že se díky tomuto incidentu dostatečně poučil. Zastavil jsem se až kus za nádražím, jen abych se mohl vydýchat po mega rychlém běhu. Pořád jsem se dost chvěl, nedokázal jsem se úplně uklidnit. Netušil jsem, jak bych v takovémto stavu mohl jet k našim. Už tak mámě přijde divné, že jsem se tam tak najednou objevil... sám bez Hyunieho... a co by si asi myslela, kdybych se tam objevil celý vyklepaný a ušpiněný cizí krví? Bože...

Jong-Hyun

Ležel jsem rozpláclý na břiše a nepřítomně civěl na malý papírek, který jsem položil na posteli vedle sebe.

Byl to vzkaz od Min-Kiho, který jsem našel na kuchyňském pultu. Napsal mi jen pár slov, přesto mě ta slova hluboce zasáhla a nejen proto, že jich bylo tak žalostně málo. Znovu jsem četl: „Hyunie, slyšel jsem, co říkal Ten. Nezlob se prosím, ale potřebuju být nějakou dobu sám. Odjel jsem do Busanu a nevím, kdy se vrátím. Ki." Slyšel, co říkal Ten? Tohle už pro mě nebylo žádné překvapení, věděl jsem to. Netušil jsem však, jestli mě zasáhlo zjištění, že Ki ani slovem nezmínil, že mě pořád miluje, nebo to, že ani slovem nenaznačil, že si třeba promluvíme, až se vrátí.

Vlastně mě nehorázně moc bolelo srdce už jen díky tomu, že mi tady miláček nechal pouze tento vzkaz, že jsem mu nestál za to, aby na mě počkal a vyslechl mě. Bože zachraň mě... utekl přede mnou, nepočkal na mě... Taeho s Teniem jsem už dávno poslal domů a to navzdory tomu, že se mnou chtěli zůstat. Potřeboval jsem být sám a potřeboval jsem v klidu brečet. Musel jsem sice Teniemu slíbit, že nebudu dělat žádné blbosti a že když tak zavolám, kdybych své pocity nějak nezvládal, jen proto se vrátili k sobě domů a já jsem jim za to byl vděčný.

Potřeboval jsem je před tím jako morální podporu, když jsem ještě doufal, že budu mluvit s miláčkem, ale teď jsem chtěl být na svou bolest sám. Nebrečel jsem, nešlo to. Pořád dokola jsem však četl těch pár slov, užíral jsem se jak pocitem viny, tak zklamáním, zatím co se v mém srdci zvětšovalo bolestné prázdno. Za co mám sakra ještě bojovat? Proč bych vlastně měl bojovat, když o to Min-Ki zjevně nestojí? Nechal mě tady v Seoulu, opustil mě...

Min-Ki

Po zbytek dne jsem se motal po Gwangalli beach, ale nevnímal jsem lidi kolem, ani krásy pláže nebo moře. Nevnímal jsem hravé vlnky, ani jemný větřík, který občas pohladil mé vlasy. V první řadě jsem se tam umyl a taky se převlékl do čistého oblečení. Bylo neskutečné horko, takže jsem do cestovní tašky hodil spolu s tričkem od krve taky mikinu, kterou jsem měl oblečenou ve vlaku a pekl jsem se v ní i celou cestu tady na Gwangalli beach. Motal jsem se a snažil se nemyslet na hajzla z vlaku a stejně tak jsem se pokoušel nemyslet na Hyunieho.

Přál jsem si alespoň jeden den nemyslet vůbec na nic a na nikoho, jenže to se bohužel líp řekne, jenže mnohem hůř udělá. Miláček se pořád vtíral do mých myšlenek, ale nešlo vůbec o to, co provedl nebo snad neprovedl. Šlo jen a pouze o čistý stesk po něm. Nechtěl jsem litovat, že jsem takto odjel, ještě když jsem to udělal pro nás... pro něho... abych snad miláčkovi neřekl něco, co by ho mohlo ranit. Přes oprávněný strach, že mi Hyunie svým přiznáním zlomí srdce, jsem si uvědomoval, že mi na něm až moc záleží, že si vážně nepřeju jakkoli ho ranit.

Jenže... co když ho ranil už můj útěk od „hrdliček" a co když ho ještě víc ranil můj odjezd do Busanu? Měl bych teď myslet víc na něho, než na sebe? Nejsem jen pitomý sobec, který utíká před problémy? Bože... měl jsem snad zůstat doma? Bylo mi moc smutno, zvlášť když jsem už vůbec netušil, jestli přes své dobré úmysly jednám správně. Jenže už se stalo, utekl jsem a teď jsem v Busanu... ach jo. Měl bych toho proto využít a spěchat konečně za svou mámou, protože ona přece byla jedním z důvodů, proč jsem odjel právě sem. Chtěl jsem přece mít klid, ale ještě víc jsem chtěl a potřeboval vidět svou mámu.

Hned jsem zapnul mobil, abych si mohl zavolat taxi, už jsem se nemínil motat po pláži. Zjistil jsem pak, že mi už dopoledne volal Tenie, ale od Hyunieho tam nebylo nic. Netušil jsem, co to znamená. Nechce mě snad otravovat, nebo je mu všechno naprosto volné? Bože... utekl jsem, takže by mi nemělo být líto, že se mi miláček celý den nepokusil ozvat. Můžu si za to přece jen já sám! Jenže mně to líto bylo a ne zrovna málo. Máma mě přivítala srdečným objetím, jako bych se tam vůbec neobjevil náhle a nečekaně... večer, hladový a unavený z bezcílného chození po pláži... a naštěstí se mě neptala, proč jsem přijel a stejně tak se neptala, proč jsem přijel jen já sám.

Nachystala mi něco k jídlu a hned na to mě poslala do mého pokoje, abych se osprchoval a šel si lehnout. Bez jediného slova protestu jsem ji poslechl. Byl jsem hrozně moc unavený z nedostatku spánku a z chození po Gwangalli beach, ale mnohem víc jsem cítil psychické vyčerpání z toho, jak jsem se celý den pokoušel za každou cenu zůstat v klidu a vůbec na nic nemyslet.

Když jsem pak už umytý ležel ve své měkoučké posteli, nemyslel jsem na dnešní nepříjemnou událost z vlaku, ale jen a pouze na Hyunieho. Myslel jsem na to, jak moc ho miluju a jak moc mi tady chybí. Když jsem však vzal mobil, abych mohl svému miláčkovi zavolat, zjistil jsem, že je nedostupný. Do mých očí vyhrkly slzy. Bože... co to doopravdy znamená? Má Hyunie vypnutý mobil schválně? Zlobí se na mě moc? Zklamal jsem ho? Trvalo pak dlouho, než jsem přestal brečet.

Jong-Hyun

Bylo úterý odpoledne... čtvrtého srpna. Netuším, jak jsem dokázal přežít až do teď, ještě když jsem nebyl v žádném kontaktu s Min-Kim, ale nějak jsem to přežil... teda, zatím. Od nedělního dopoledne, kdy jsem zjistil, že je miláček pryč, jsem se válel v posteli, jako bych byl nějaký Lazar. Nedokázal jsem nic, jen se vnitřně užírat. Hrdličkám jsem ještě v neděli odpoledne napsal, že jsem v pohodě, že to všechno nějak zvládnu a pak jsem si raději vypnul mobil.

Bože zachraň mě... Min-Kiho absolutní nezájem o mou osobu bych neustál ani náhodou. Nechtěl jsem pořád civět na mobil a doufat, že mi třeba zavolá, stejně jako jsem nechtěl civět na dveře a čekat, až se mi vrátí. Mobil jsem vypnul, ale i tak jsem na něho nepřestával civět, stejně jako jsem nepřestával civět na ty pitomé dveře. Netušil jsem, kdy se Ki vrátí a jestli se vůbec vrátí a vědomí, že nic nevím, rvalo mé srdce na kusy. Ztratil jsem ho? Opravdu je mezi náma konec?

Netušil jsem, co mám dělat. Bylo mi však naprosto jasné, že takto to dál nepůjde. Měl bych něco podniknout, teda musím něco podniknout, abych neztratil svou lásku. Nehorázně moc mi chyběla nejen Min-Kiho blízkost, ale ještě víc jsem postrádal právě jeho lásku. Miluje mě pořád? Opravdu mě miluje? Tak proč mě sakra opustil? Proč mě vůbec nedokázal vyslechnout? Proč tady není se mnou? Měl jsem spoustu nehorázně bolestných otázek, jenže žádnou odpověď. Jediné, co jsem věděl víc než jen jistě, byl fakt, že Min-Kiho neskutečně moc miluju a že bez něho nedokážu žít. Bože, prosím... nesmím ho ztratit!

V náhlém popudu jsem hrábl po mobilu, abych pak mohl zjistit, že mám kotel zmeškaných hovorů jak od hrdliček, tak od mého postrádaného miláčka. Ruce se mi začaly mega moc chvět, když jsem navíc zjistil, že mi psal Tenie, abych se jim konečně ozval, že se o mě s Taeyongem moc bojí, jenže tohle nebylo to, co způsobilo třas mých rukou. Tohle způsobila krátká zpráva od Min-Kiho. „Miláčku, musíme si spolu konečně promluvit." četl jsem pořád dokola, zatím co mou tvář už smáčel vodopád slz. 

Miláčku, musíme si spolu konečně promluvit. Napsal mi toho žalostně málo a současně tak úžasně moc! Min-Ki mě nezavrhl! Chce se mnou mluvit a nazval mě miláčkem! Připadal jsem si jako naprostý blázen, když jsem jako pominutý poskakoval po pokoji. Nehorázně moc se mi ulevilo, že mě chce konečně vyslechnout, i když jsem si moc dobře uvědomoval, že to nejhorší mě teprve čeká. 

Jenže mi bylo momentálně naprosto volné, že vůbec nevím, co a jak mu mám říct, aby se všechno totálně neposralo... aby se to neposralo víc, než už to posrané je. Důležitý byl jen fakt, že mám konečně tuto možnost. „Ano, musíme si spolu promluvit, lásko." mlel jsem si pro sebe okamžik na to, zatím co jsem zběsile házel hadry do svého kufru. „To si piš, že si spolu promluvíme, miláčku... jedu totiž za tebou!"