Min-Ki

Seděl jsem jak puk a tupě zíral směrem, kterým doslova utekl Hyunie, zatím co se mé srdce nepřestávalo bolestně svírat. Netušil jsem, co mám dělat. Mám jen dál tupě civět, nebo se snad mám zvednout a jít za svým miláčkem, abych mohl hned zjistit, co se stalo? Pořád jsem chtěl doufat, že se nic neděje, jenže nějaký tichý hlásek v mé mysli mi našeptával, že je to pouze mé zbožné přání. Všechno totiž nasvědčovalo právě tomu, že se něco děje a že to něco není vůbec dobré. Jenže co se sakra děje?

„Co kdybych načal další flašku vína?" ozval se najednou Taeyong a já jsem si až po jeho slovech uvědomil, nejen fakt, že jsme až do teď všichni tři mlčeli, ale taky ještě mnohem nepříjemnější fakt, že se miláček pořád nevrací. Přišlo mi, že je na toaletě až moc dlouho. Co tam asi dělá? Ach jo. „Jdu se za ním podívat." vydechl jsem rozhozeně, aniž bych měl jakoukoli potřebu vyjadřovat se k nějakému vínu. Zrovna jsem se zvedl, že uskutečním svůj plán, když do pokoje vešel miláček. Aniž by se na mě podíval, posadil se na pohovku a zrovna hrábl po lahvi, kde zbylo ještě trochu vína, aby si ten zbytek nalil do své sklenice.

„Hyunie?!" špitl jsem zaraženě, zatím co on do sebe hodil ten poslední lok. „Načnu tu další flašku." konstatoval Tae a hned se hnal do kuchyně, zatím co se zmatený Tenie díval střídavě na miláčka a na mě. „Hyunie?!" zopakoval jsem naléhavě, abych na sebe konečně upoutal jeho pozornost. „Co se stalo?" „Nic?!" odtušil bezbarvě, zatím co se díval kamkoli jinam, jen aby se vyhnul pohledu na mě, což mě vůbec neuklidnilo. Stejně tak mě neuklidnil tím, že okamžitě hrábl po další lahvi, kterou už stihl přinést Tae.

„Tak proč se najednou potřebuješ opít?" zamračil jsem se. Hyunie sice před tím taky popíjel, jenže byl v pohodě. Teď bylo všechno jinak. „Proč se chováš tak divně a proč mi neřekneš, kdo ti to psal, když se podle tebe nic nestalo?" ptal jsem se dál. „Tajíš mi snad něco?" „Řeknu ti to, ale až později, ano?" odpověděl potichu, jako by si snad nebyl jistý tím, jestli mi něco vůbec říct chce. „Prosím, Min-Ki... vydrž, až ti něco řeknu já sám. Později ti to řeknu, slibuji." pokračoval unaveně, na což se mi poprvé od svého útěku na záchod podíval do očí. „Slibuješ?" špitl jsem s ještě divnějším pocitem u srdce. „Slibuji, lásko." přikývl bez jakéhokoli nadšení. „Všechno ti řeknu."

„Fajn." přikývl jsem s opravdovým odhodláním na miláčka raději nenaléhat a jeho prozatímní tajemství z něho jakkoli na silu netahat. Odevzdaně jsem si povzdechl, když se na jeho tváři objevil náznak vděčného úsměvu a taky jsem si kecl zpět na zadek. Hyunie už stihl vypít celou dvojku vína a okamžik na to si naléval další. „Co takhle otevřít něco tvrdšího?" zasmál se Taeyong, který s pobavením sledoval miláčkovo počínání. „To ani náhodou!" zamračil se na něho přísně Tenie. „Nebudete tady chlastat jako hovada, jasné?" „Neboj, nebudeme tady chlastat." pousmál se nevinně Hyunie, který si zrovna naléval třetí sklenici vína a Tae jen pokrčil rameny.

Tenie na to jen protočil očima a pak se uculil na mě. „Co takhle si dát nějaké ty sladké dobroty, které jsem přivezl z Thajska a dočista jsem na ně zapomněl?" „Ne... asi raději ne." odpověděl jsem bez zájmu, zatím co se už nesvíralo jen mé srdce, ale taky žaludek. Byl jsem dost najezený po Tenieho výborné večeři a asi bych zvracel, kdybych měl do sebe ještě cpát nějaké sladké. Teda, ne že by se do mě nějaká ta mňamka už vůbec nevešla. Určitě by se na sladkosti všeho druhu místečko našlo, alespoň na ochutnání, jenže při pohledu na Hyunieho jsem měl pocit, že bych vyhodil jak večeři, tak právě ty mňamky.

Miláček mě znervózňoval a taky mega moc znejisťoval... nedovoloval mi získat zpět kvůli němu ztracený klid. „Tak bychom třeba mohli vyřešit, kde budete vy dva spát... co myslíte?" povzdechl si zklamaně Tenie. Nejspíš doufal, že thajskýma sladkostma zažene „stahující se mračna", jenže já jsem to k jeho smůle zamítl a Hyunie taky nevypadal, že by ho zajímalo cokoli jiného, než thajské víno. Nepoznával jsem svého miláčka, což se mi ani trochu nelíbilo a stejně tak mi už začínalo mega moc vadit, že tady chlastá víno jako vodu, aniž by chtěl mluvit o tom, co ho zjevně trápí. Potřebuje snad soukromí bez přítomnosti „hrdliček"?

Bože... jak moc vážné jeho sdělení asi bude? Jak to mám sakra vydržet? Chci to Hyunieho tajemství vůbec vědět? Ach jo a ještě stokrát ach jo. „Kde teda budou spát?" zajímal se Tae, když miláček nic neřekl a já jsem jen pokrčil rameny, jakože je mi naprosto volné, kde budeme spát. Kéž bych měl aktuálně jen tento maličký problém, jenže zamlklý Hyunie mi nejen svou zamlklostí připomínal, že se bohužel děje něco mnohem většího. „Napadlo mě, že bychom našim zlatíčkům půjčili náš pokoj a my dva bychom buď zůstali tady v obýváku, nebo bychom se mohli nacpat ke Kunovi." uculil se Tenie, který si zjevně nemínil čímkoli kazit náladu.

„To by Kunovi nevadilo?" zbystřil jsem, zatím co mě u srdce krásně hřálo Tenovo sdělení, že jsme s Hyuniem jejich zlatíčka. Tenie je mega velké zlatíčko! Stačila jen dvě moc milá slova a já jsem se díky jim relativně zklidnil. Zhluboka jsem vydechl a taky jsem se usmál, když Tenie zavrtěl hlavou, jako že to Kunovi vadit nebude. „Půjdeme ke Kunovi." rozhodl Tae. „Z této pohovky by mě totiž bolela záda, navíc v jeho pokoji budeme mít větší soukromí." mrkl na Tenieho, což mě dost pobavilo. Copak má Kun zvukotěsné dveře? Copak Taeyong nevydrží jednu noc bez sexu?

„Tak fajn." přikývl Tenie s ještě větším úsměvem a Taeyong mu úsměv zářivě oplatil. Hyunie se taky pousmál, na což jsem se rozhodl, že se rozhodně nebudu trápit dopředu, když vůbec nic nevím. Jsme přece s miláčkem u přátel, kteří nás mají rádi a až mi Hyunie řekne, kdo a hlavně co mu napsal, že je kvůli tomu takto mimo, třeba bude pádnější důvod se trápit. Teď není důvod nějak víc si lámat hlavu a užírat se tím, když mám pouhé domněnky, které vlastně ani nemám. Kdybych jen tušil, co se asi děje a jestli Hyunieho rozpoložení nějak souvisí s paní Kim, jenže netuším a vlastně ani tušit nechci.

Chci to vědět jistě, ale na to si zatím musím počkat... taky dobře... teda, asi. Nebudu se však na nic ptát. Počkám, až mi to miláček řekne sám, přesně jak si přál. „Ukážeš mi váš pokoj, Tenie?" uculil jsem se na svého blízkého kamaráda, zatím co Hyunie nepřestal popíjet víno. Taky Taeyong si nalil, nejspíš proto, aby na něho něco zbylo. Já jsem už na víno neměl chuť, víc mě zajímal Tenův pokoj, který teď sdílí s Taeyongem.

Uvědomil jsem si totiž, že jsem v tomto bytě poprvé a že vlastně vůbec nevím, jak si tady „hrdličky" žijí. Viděl jsem zatím jen předsíň, kuchyň a taky obývák, který je moc pěkný, ale ne zbytek pokojů, což mě právě teď... nejspíš překvapivě... zajímalo mnohem víc, než miláčkova potřeba se opít. Nebo možná ani ne tak překvapivě. Chtěl jsem být pokud možno v klidu, abych si s ním pak mohl promluvit, proto jsem momentálně nechtěl vůbec řešit tu sms, natož tak nepříjemný fakt, že Hyunie pije víc než by měl.

Jong-Hyun

Netuším, jak dlouho jsem trčel na hajzlíku, zatím co jsem se snažil alespoň trochu uklidnit jen, abych se dokázal vrátit do obýváku. Bože zabij mě... nejraději bych se tam už nikdy nevrátil. Bylo by moc fajn, kdybych mohl někudy utéct. Ne že bych nechtěl být s hrdličkama a už vůbec nešlo o to, že bych se snad chtěl vyhýbat miláčkovi, jenže představa, že se budu muset podívat do jeho očí, mě neskutečně moc děsila. Ta zasraná sms, kterou mi poslala koza Bo-Ra všechno totálně posrala. Zničila mi nejen tento povedený večer, ale nejspíš taky zbytek prázdnin, ne-li víc, sakra.

Bylo mi naprosto jasné, že Bo-Ra dostala číslo od mé matky, ale pořád jsem netušil, co sleduje tím, že se ozvala až dnes. Stejně tak jsem netušil, jestli o tomto matka ví. Ne, nemínil jsem to zjišťovat. Nemínil jsem volat matce a nemínil jsem jet do Kangnungu, pokud bych teda nezatoužil po něčí krvi. Bo-Ra jsem na její kidy nic neodpověděl a sms od ní jsem jednoduše smazal. Doufal jsem, že ta kráva jen blafuje a taky jsem doufal, že se nemá jak spojit s Min-Kim. Navíc, i kdyby ho nějak zkontaktovala, bylo by to slovo proti slovu, ne? Komu by asi miláček věřil?

Jen co mě tohle napadlo, mé srdce se sevřelo ještě prudčeji a mé tělo zbrotil ledový pot. Musel jsem si sednout na zem, jen abych sebou nešvihl, jak moc se mi zatočila hlava. Bože... nemohl bych přece Min-Kimu takto sprostě lhát. Ne, to bych vážně nedokázal! Přestože je ubohou lží, že jsem prý ojel Young-Mina... rozhodně je to ubohá lež! ... nedokázal bych se tvářit, že se u něho vůbec nic intimního neudálo. Nedokázal bych se dívat do Min-Kiho nádherných a důvěry plných očí a tvrdit, že ta koza trapně lže jen proto, že jsem ji odmítl. Ki by tomu jistě věřil... mně by věřil... jenže já bych pak musel zabít sám sebe. Ne, nemůžu mu takto lhát! Kurva, takhle to rozhodně nepůjde!

Rozklepaně jsem vylezl z toalety, protože jsem se nutně potřeboval něčeho napít, nejlépe vína, i když by bodl panák něčeho tvrdšího, sakra. Pořád jsem netušil, co budu dělat a prozatím se tvářit, že se nic neděje, mi pro teď přišlo jako nejlepší řešení. Jenže Ki si všiml, že se něco děje, což mě rozhodilo ještě víc. Nejspíš proto jsem začal chlastat víno, jako bych byl týden na Sahaře a neviděl tam ani kapku jakékoli tekutiny, pokud bych pominul vlastní pot, i když i ten by mi po týdnu na poušti došel, pokud bych už dávno neexnul, což bych určitě exnul.

Ač moc nerad, přesto jsem se rozhodl, že řeknu miláčkovi pravdu o tom, co všechno se stalo v Kangnungu. Rozhodl jsem se, že mu přiznám, jak jsem se kvůli matce opil, jak mě Young-Min zhulil a jak jsem se probudil v jeho bytě nahý. Přiznám mu všechno, co si pamatuju a taky to, čemu věřím... s Young-Minem jsem nikdy nešukal! Přiznám mu, jak mě celý týden nehorázně moc trápilo svědomí... pobyt na pláži samozřejmě nezmíním... a že jsem se mu bál říct pravdu, ještě když on sám nechtěl cokoli řešit. Bože zachraň mě... snad to miláček pochopí. Musí to pochopit, prosím.

Jenže čím víc jsem popíjel... Taeyong ochotně načal druhou flašku lahodného vína... a čím víc jsem si uvědomoval, že se miláčkovi vrátil ztracený klid, tím víc jsem se bál vyjít s pravdou ven. Přestože jsem už Min-Kimu slíbil, že mu všechno řeknu... Bože, on ani maličko netuší co všechno... už zase jsem o svém slibu mega moc pochyboval. Sakra, mám snad miláčkovi přiznat, že mě nějaká pízda vydírá?

Mám mu snad přiznat, že jdu s pravdou ven právě proto, že mě vydírá? Sakra, sakra, sakra! Opravdu Ki může mít pochopení, že se stalo, co se stalo, navíc, když jsem před ním tohle všechno téměř celý týden tajil? Co mu mám říct, abych nelhal a přesto nemusel přiznat, že chci říct pravdu na základě nějaké podělané sms? Hodí se zrovna dnes, abych s miláčkem o tom hnusu mluvil? Hodí se to vůbec někdy? Bože, vážně mě zabij.

Min-Ki

Nechal jsem Hyunieho s Taeyongem v obýváku, abych mohl nahlédnout k „hrdličkám" do jejich pokoje. Byl vážně moc pěkný, přestože sladěný do tmavých barev... černý nábytek a světle šedě vymalované stěny... což sice není moc optimistické, ale na mě to kupodivu nepůsobilo nijak pesimisticky. Nejvíc ze všeho mě zaujala velká postel, která měla šedé čelo s černým lemem. 

„Tady se vám bude dobře spát." culil se vesele Tenie, zatím co já jsem spěchal vyzkoušet měkkost nabízeného pelíšku. Kecl jsem na zadek, abych mohl zjistit, že postel je měkká tak akorát. „Jen musím vyměnit povlečení." dodal tónem, jako by si to uvědomil až teď. „Proč vlastně chceš, abychom tady my dva spali, když je to vaše postel, Tenie?" zajímal jsem se zvědavě. „Protože nechci, abys s Hyunem spal v obýváku, ještě když tady máme dvě pohodlné postele, víš?" odpověděl s pořád stejně zářivým úsměvem, zatím co si sedal vedle mě. „Jenže si nemyslím, že by bylo dobré, abyste spali v té Kunově, když ty ho vůbec neznáš a Hyun ho zná jen zběžně z nějaké té party. Je to divné?"

„Ne, je to od tebe moc milé." ujistil jsem ho. „Ne, je moc milé, že ty a Hyun jste tady, Ki." opravil mě vesele, ale hned na to zvážněl. „Vážně se nic nestalo?" vydechl. „Hyun je opravdu moc divný." „Nevím." špitl jsem nejistě. Nechtěl jsem o tom mluvit. Nechtěl jsem Tenieho zatěžovat událostmi minulého týdne a nechtěl jsem s ním mluvit ani o tom, že by se měl Hyunie oženit, zvlášť když jsem se k tomuto tématu už nemínil vracet, alespoň ne teď a tady. Navíc jsem opravdu netušil, jestli se ta dnešní sms nějak týká paní Kim a jejího sice pochopitelného, přesto naprosto ubohého přání.

Jistě, chtěla by, aby její syn měl úplnou rodinu včetně dětí, ale copak ta ženská ani maličko nedokáže respektovat, že je Hyunie na kluky? Copak nedokáže respektovat, že můj miláček nestojí o manželku, protože už chodí se mnou? To se ta kráva nemohla dál přetvařovat? Teda, na mě se vždycky dívala hnusně, ale... „Nevíš, nebo mi to jen nechceš říct?" nedal se odbýt Tenie, čímž přerušil tok mých naprosto zbytečných úvah. „Co se stalo, když jsme byli v Thajsku? Řekni mi to, prosím." naléhal. „Co kdybys přece jen přinesl nějakou tu thajskou mňamku?" vydechl jsem rozhozeně, aniž bych se mínil nějak vyjádřit k jeho prosbě.

„Potom ti pomůžu převléct postel, jo?" dodal jsem rychle, jen abych Tenieho otázky co nejvíc zamluvil. Ve skutečnosti mi bylo jedno, jestli postel převlečeme, nebo ne. Tenie se na mě okamžik jen mlčky díval. „Co mám s tebou dělat?" povzdechl si rezignovaně. Nejspíš mu došlo, že se mnou nijak nehne a já jsem mu byl moc vděčný, že se už neptá dál. Nechtěl jsem o ničem mluvit, přesto mě mrzelo, že před ním něco tajím. „Obejmout?!" navrhl jsem smutně, protože jeho objetí jsem zrovna teď potřeboval ze všeho nejvíc, na což mě bez váhání moc něžně objal.

Tenie je nej kamarád... prostě moje zlatíčko... stejně jako Jung-Kookie a taky Minie, který mi ze všech přátel pomohl nejvíc, i když ten je zrovna teď zaláskovaný tak moc, že nejspíš zapomíná na celý svět. Nevadilo mi, že Minie zapomíná na všechno a taky na všechny, protože jsem si ze srdce přál, aby byl takto moc zaláskovaný. Přál jsem si, aby byl šťastný a ať si klidně vidí jen svou lásku. Nikdy jsem tohle nevyčítal miláčkům, nevyčítal bych to „hrdličkám" ani našim „telatům" a stejně tak bych to nemohl vyčítat Miniemu s Ah. „Mám tě moc rád, Tenie." popotáhl jsem dojatě, zatím co jsem se k němu tulil. „Taky tě mám moc rád, zlato." oplatil mi nejen s upřímností, ale taky velkou něhou v hlase, na což mě sevřel o poznání víc.

Jong-Hyun

Netuším, kolik jsem vypil skleniček, ale začínal jsem cítit, jak mi víno mega rychle stoupá do hlavy. Před tím jsem sice popíjel, ale jen tak decentně, zatím co teď jsem doslova chlastal a až teď jsem si začal uvědomovat, že ta svině je sice lahodná, ale taky nebezpečně silná. Ne že by mi to nějak vadilo, spíš naopak. Potřeboval jsem se ožrat a v těchto okamžicích mi bylo totálně u prdele, jestli se to hodí nebo ne. No, možná by mi to nebylo volné, kdybych se nestihl ožrat dřív, než bych se nad vhodností tohoto jednání mohl pořádně zamyslet.

V pohodě jsem se však cítil jen mizerně krátkou chvíli. To už Ki odešel s Tenem do pokoje, kde bych měl s miláčkem spát, respektive tam, kde mě a Taeyonga kdysi Tenie důkladně profackoval. Byl jsem rád, že Ki odešel, že se už nemusím pokoušet vyhýbat se pohledu do jeho očí a že právě teď nevidí, jaký se ze mě stává ožralý ubožák. Přechod z uvolnění do totálního splínu byl nečekaně rychlý, stejně jako byl nečekaně rychlý přechod ze střízlivosti do podroušeného stavu.

Teda... Bože zabij mě... splín jsem měl už při prvním pohledu na svůj mobil, ale co jsem začal chlastat, měl jsem maličkou chvíli v hlavě pouhé prázdno, což se k mému zklamání mega rychle změnilo. Takže jsem byl ožralý debil se splínem velkým jako prase. Ožralý debil, kterému se obnovily výčitky svědomí, ale navíc se znásobil pocit bezradnosti. Vážně jsem netušil, jak bych mohl říct miláčkovi pravdu. Jak se něco takového sakra dělá? Mám se podívat do jeho očí a říct, že jsem mu celý týden de facto lhal, přestože to bylo jen díky tomu, že jsem ho chtěl chránit?

Nebo jsem chtěl chránit pouze sebe? Bože... chtěl jsem chránit nás oba, ale ani tenhle fakt nepřispíval k tomu, abych se právě teď necítil jako naprostý kokot. Všechno jsem totálně posral! „Už bys asi neměl pít, Hyune." povzdechl si Tae, kterému neuniklo, jak mi padá hlava, ale ještě víc mu neunikl můj výraz. „Hmmm..." ušklíbl jsem se nasraný sám na sebe, protože tohle chlastání beztak nemělo kýžený efekt. Chtěl jsem se díky vínu cítit líp a taky jsem si přál, aby mi pomohlo naladit se na mou pozdější zpověď, jenže bohužel opak byl pravdou.

Cítil jsem se nejen ožralý, ale taky ještě víc rozhozený, v podstatě jsem znovu padal do psychické prdele. Už jsem vážně nemínil chlastat dál. „Uvařím ti čaj, chceš?" nabídl mi s úlevou, ale já jsem vehementně zakroutil hlavou, div jsem se z toho pohybu nepozvracel na místě. Sakra, thajské víno se musí popíjet, ne chlastat! „Ne, ne... nechci žádný čaj." vysoukal jsem ze sebe s námahou. „Spíš... mohl bych s tebou mluvit?" Napadlo mě totiž, že by mi Taeyong mohl poradit, co mám teď sakra dělat. Mám říct Min-Kimu pravdu, nebo všechno jakýmkoli způsobem zakecat? Teda, co se dnešního večera týká.

Někdy mu třeba pravdu přiznám, ale sakra, zrovna dnes? A jak mu to mám asi říct? Vážně jsem netušil, jak se milovanému človíčkovi říkají hnusy podobného typu. Jako třeba „moc tě miluju, lásko moje, ale tak trochu jsem se přestal kontrolovat, proto jsem skončil nahý s klukem, kterého jsem roky neviděl", nebo „Bo mě teď vydírá, protože jsem se v Kangnungu ožral a ještě navíc mě její brácha zhulil a teď tvrdí, že jsem s ním šukal, ale ne, já jsem s ním určitě nešukal, i když si tím vlastně nemůžu být až tak jistý"... ?! ... sakra! Ve svém momentálně opilém stavu jsem už pochyboval i o tom, že si všechno pamatuju správně.

Co když jsem s tím debilem opravdu šukal? Bože... ne, to se rozhodně nestalo! Nešukal jsem s ním, ale... bude tomu věřit Min-Ki, když o tom zrovna teď pochybuju já sám? „O čem?" zarazil se Tae v pohybu, protože už startoval směr kuchyň. Zřejmě nečekal, že čaj odmítnu. Podíval se na mě a já na něho. „O tom, jaký... o tom, jaký jsem kokot." vyblekotal jsem po vteřině zaváhání. „Ale ne tady, prosím." dodal jsem rychle, když mi přes mou opilost došlo, že se Ki s Tenem můžou kdykoli vrátit do obýváku. Bože zachraň mě... miláček přece nesmí nic slyšet. Ne teď a ne takto. „Fajn, tak pojďme do Kunova pokoje." přikývl nejistě Tae.

Min-Ki

Tenie přinesl nějaké ty sladkosti, které sice vypadaly lákavě, ale ani tak jsem skoro nevnímal co jím. Už zase na mě šla obrovská nervozita, navíc jsem měl velkou starost o Hyunieho. Co když to s tím vínem přežene až moc a udělá se mu špatně? Bože... měl jsem dovolit, aby tak moc pil? Neměl jsem zůstat v obýváku a pohlídat ho? Nebo snad mám být rád, že se opije a nebudeme muset o ničem mluvit? Třeba pak usne a... sakra... Chtěl bych vlastně, aby Hyunie usnul a nic mi neřekl? Dokážu pak v klidu spát a netrápit se tím, že nic nevím?

Měl bych snad nahlédnout do jeho mobilu a zjistit, kdo mu napsal? Jsem takový, že bych prohlížel mobil svého kluka bez jeho vědomí? Tohle jsem vážně netušil. Nejlepší by bylo, kdyby mi všechno řekl on sám. Jenže bude toho schopen a chci to vážně vědět? Ani tohle jsem netušil. Pokud se už miláček ztřískal jako hovado, znamená to, že se opravdu jedná o něco vážného a já mám víc než jen důvod bát se, co se asi dozvím. Kéž bych jen tušil, jestli se chci podívat pravdě do očí, nebo ty své raději dál zavírat a předstírat, že se nic neděje. Kéž bych jen maličko tušil, co můžu od miláčka čekat.

„Tenie?!" vydechl jsem nejistě. „Nemohl by ses jít podívat, co dělá Hyunie?" Vím, byla to divná žádost, ještě když bych mohl zvednout zadek a jít se podívat sám, jenže v tuhle chvíli jsem se docela dost bál, jak na tom miláček je... už podle toho nejspíš poznám, jak moc vážný ten problém je... a potřeboval jsem proto, aby to nejdřív zjistil Tenie. Vážně jsem se začínal moc bát a nejen o miláčka, ale taky toho, co všechno asi je za jeho chováním. Tenie se na mě podíval udiveně, přesně jak jsem čekal. „Proč se nepodíváš sám?" zeptal se taky podle očekávání. „Fajn." pokračoval rychle, když zaznamenal můj výraz. „Nechceš mi sice říct, co se stalo, ale já budu tak hodný a půjdu ti miláčka zkontrolovat, když se to bojíš udělat ty sám."

„Dík." špitl jsem, ale to už se zvedal z postele, kde jsme spolu pojídali jím z Thajska přivezené dobroty, aniž bychom ji stihli převléct, a rovnou se vydal za klukama. Já jsem zůstal sedět, jen jsem si povzdechl. Měl jsem pocit, že se chovám jako malé dítě, když teď odmítám jít za Hyuniem, jenže právě teď jsem za ním vážně jít nechtěl. Věděl jsem, že se pak o něho bez váhání postarám, pokud to bude třeba, ale teď... ach jo... Teď bych měl taky zvednout zadek a jít za ním, protože bez ohledu na to, jak se pitomě bojím, nemá tohle zalézání smysl, stejně se miláčkovi nevyhnu a ani se mu přece vyhýbat nechci.

Vyskočil jsem z postele, abych okamžik na to mohl zjistit, že v obýváku nikdo není. Nebyl tam Hyunie, Taeyong ani Tenie. Inteligentně mě napadlo, že nejspíš šli do Kunova pokoje, protože v kuchyni taky nebyli. „Cože?" zaslechl jsem Tenův hodně hlasitý, navíc mega moc vytočený hlas. „Ty jsi podvedl Min-Kiho, Hyune? Šukal jsi s jiným?" Už jsem sahal na kliku zavřených dveří, ale po dalších Tenových slovech jsem doslova zamrzl. Cože? Tenie oslovil mého miláčka? Vážně? Jak to jako myslí, že podvedl Min-Kiho? Jak to saka myslí, že šukal s jiným???

„Počkej... vysvětlím ti to!" vyhrkl rozhozeně Hyunie. „Tohle bys měl sakra vysvětlit Min-Kimu." zchladil ho naštvaně Tenie, zatím co na mě šla závrať. Měl jsem pocit, že odtekla všechna krev z mé hlavy a nejspíš bych sebou švihl, kdybych se neopřel o futra. „Ví o tom?" pokračoval Ten pořád stejně naštvaně a já jsem se pokusil trhavě nadechnout. Nevím, nic nevím! Tak tohle je to Hyunieho tajemství? Podvedl mě a ten kluk mu dnes večer napsal? Bože... já jsem takový naivní pitomec! Nic mi nedávalo smysl, nic jsem nechápal, jenže v tuhle chvíli jsem nebyl schopen jakéhokoli rozumného uvažování. Bože... nic nevím, ani nic vědět nechci!

Jako smyslů zbavený jsem se otočil na patě, jen abych už neslyšel cokoli dalšího. Už jsem neměl sílu dál poslouchat, jestli se miláček začne obhajovat, nebo naopak přizná, že opravdu šukal s jiným. Nechtěl jsem vědět, že šukal s jiným, na to jsem vážně neměl nervy, stejně jako jsem na podobnou podpásovku nebyl připravený, na což asi nebudu nikdy... bože...

Nedokázal jsem čekat, až za mnou miláček přijde a pokusí se mi něco vysvětlit. Ne, ať mi Hyunie nic nevysvětluje, tohle dnes rozhodně nedám! Cítil jsem v hlavě i v srdci pouze jedno obrovské prázdno, jako by těch pár slov, která jsem zaslechl, totálně vysála nejen mé myšlenky, ale taky veškeré mé pocity. Nebrečel jsem, nevztekal jsem se, jen jsem si rychle obul boty a potichu za sebou zavřel dveře od bytu. V hlavě mi přes to myšlenkové vakuum přece jen zůstala jedna myšlenka a to ta, že v tomto bytě už nemůžu zůstat. Nemůžu tady být s Hyuniem.