Jong-Hyun

Líbal jsem se s Min-Kim opravdu dlouho... nedokázal jsem se odrhnout. Naplno jsem si užíval nejen jeho sladkou pusínku a jeho úžasnou blízkost, ale taky všechny krásné pocity, které ve mně vyvolával. V tu chvíli mi bylo dost volné, že nám stydne jídlo, protože mnohem víc než něco jíst, jsem nehorázně moc potřeboval jeho. Už jsem byl sice mnohem klidnější než po probuzení, čemuž nepomohly jen dvě hodiny, během kterých jsem stihl nakoupit a uvařit Japchae, ale nejvíc on a to právě teď.

Celou tu dobu, kdy Ki stále ještě spal, jsem se snažil odreagovat vařením, dvěma panáky vodky, ale hlavně odpoutáváním myšlenek na mé pošramocené svědomí tím, že jsem vzpomínal na náš dopolední sex. Ne, vážně bych nemohl litovat, že jsem se s Min-Kim pomiloval, přestože jsem to původně chtěl úplně jinak. Nemohl bych litovat, že jsem své zlatíčko utahal svou vášní, stejně tak bych nemohl litovat, že jsem mu dal mega moc něhy a ještě víc rozkoše. Ki si přesně tohle zaslouží, nešlo couvnout. Zaslouží si mou lásku a taky mé plné odevzdání se.

Mé svědomí jsem proto poslal k ledu při našem sexu a stejně tak jsem ho poslal k ledu i teď. Ten hnusný sen jsem naštěstí pustil z hlavy už během sprchování. Byl jsem o hodně klidnější, ale přesto jsem se nedokázal zbavit jisté nervozity a nejistoty, když se miláček probudil a vstal. Netušil jsem totiž, jestli se mnou nebude chtít mluvit a všechno rozebírat, což k němu sice až tak nesedí, jenže jeden nikdy neví. Nechtěl jsem rozebírat svou matku a její stupidní přání a nechtěl jsem rozebírat události minulého týdne.

Opravdu moc se mi proto ulevilo a taky jsem cítil nemalý vděk za to, že ani on nechce nic řešit a taky za to, že se teď chová uvolněně jako by se před tím vůbec nic nepodělalo. Jako bych nepřijel domů po týdnu, ve kterém jsem se ani jednou neozval, neřekl mu, že bych se měl oženit a jako bych vůbec nebrečel jako totální ubožák a debil. Miláček se choval, jako bych vůbec nebyl kretén, který si nezaslouží jeho lásku. Bože nezabíjej mě... v těchto okamžicích mi bylo naprosto volné taky to, že se ke mně moje zlatíčko chová takto láskyplně hlavně proto, že nic neví.

Potřeboval jsem, aby se takto choval, a ještě víc jsem potřeboval jeho lásku. Potřeboval jsem jeho blízkost, které se mi... naštěstí pro mě... dostávalo plnými doušky. Ki mi už během našeho úžasného milování dával pocítit, že mě moc miluje a stejně tak mi daroval svou lásku v těchto krásných okamžicích, kdy se naše rty a jazyky setkávaly v milostně něžném souboji.

Já jsem mu taky dával pocítit svou mega velkou lásku, protože přes to, co se stalo v Kangnungu, přes všechny pracně potlačené výčitky svědomí jsem cítil, že taky on zrovna tohle potřebuje ze všeho nejvíc. Ki mě potřeboval dopoledne, potřebuje mě i teď a já jsem se mu nejen plně odevzdával, ale taky jsem svým mlčením chránil jeho srdce. Bože, tady nejde ani tak o mě, jak o něho.

Láska přece není jen o tom, že člověk přizná pravdu... je fuk, jak moc závažnou... ale taky o tom, že neublíží. Sice jsem s Young-Minem nešukal, ale i tak by Min-Kimu zjištění, že jsem se s tím klukem líbal a ještě jsem se s ním válel nahý, ublížilo, to mi bylo víc než jasné. Jenže láska přece musí chránit toho, komu bezezbytku patří, ne? Tohle se vážně nikdy nedozví... je to pro jeho dobro.

Min-Ki

Povalovali jsme s Hyuniem na pohovce v obývací části a mlčky jsme se k sobě tulili. Už jsme stihli nejen dojíst jeho úžasné Japchae, umýt nádobí, ale taky pouklízet celý byt včetně převlečení postele. Bylo zapotřebí utřít prach, vydrhnout koupelnu a záchod, uklidit ložnici, vyleštit kuchyňskou linku, umýt kuchyňský pult a lednici, oprat prádlo a taky všude setřít podlahu, ještě když tam zůstaly nějaké ty chlupy po Yeontanovi. Celý týden jsem totiž nehnul prstem, ale už jsem nemínil myslet na to, proč to tak bylo a stejně tak jsem se za to miláčkovi nepokoušel omlouvat.

Hyuniemu naštěstí nevadilo, že máme práci jak na kostele, prostě dělal, co bylo třeba a já taky tak. Bylo už sedm večer, když jsme se zmoženě svalili na sedačku, kde jsme pak mlčky odpočívali přitulení jeden ke druhému. Nebylo třeba něco říkat, stačila nám naše vzájemná blízkost. Byl jsem moc rád, že se miláček cítí dobře a tentokrát jsem opravdu věřil, že to pouze nepředstírá. Už při našem líbání se krásně uvolnil, stejně jako jsem se uvolnil já sám. Úklid nás pak totálně zmohl, ale i tak jsem uvnitř srdce cítil zvláštní lehkost.

Problémy sice jsou od toho, aby se řešily, jenže ne vždy je to správně. Někdy je mnohem lepší zavřít oči a tvářit se, že žádné problémy nejsou, ještě když se nedějí aktuálně. Co bylo, to bylo, ne? Nejdůležitější je přece to, co bude dál. Nejdůležitější je fakt, že se oba moc milujeme a to ostatní... hlavně co se Hyunieho matky týká... se nějak vyřeší později. Je možné, že dá paní Kim mému miláčkovi pokoj, když sňatek s tou Bo-Ra radikálně zamítl?! Věřil jsem mu každé jeho slovo, určitě ji poslal... obrazně řečeno... do temných míst.

Třeba to ta ženská vzdá a nechá nás dýchat, a pokud ne, podpoříme se navzájem a všechno nějak zvládneme. Ta kráva rozhodně nedostane, co chce! Bože... kdyby snad bylo nejhůř, třeba nám se vším nějak pomůže moje maminka. Na ni se teď můžu obrátit kdykoli, protože ona je rozhodně na naší straně. Kdyby bylo opravdu nejhůř, poprosím ji o podporu. No a taky by nás mohla podpořit Su-Hee. Věřil jsem, že by se nám nějak pokusila pomoct, protože ona je prostě úžasná. Na tohle všechno jsem však nechtěl myslet. Vůbec na nic jsem nechtěl myslet.

Přál jsem si jen odpočívat, naplno vnímat miláčkovu blízkost a taky klid, který z něho konečně vyzařoval samozřejmě spolu s jeho téměř hmatatelnou láskou. Přál jsem si, aby nám oběma bylo jen a pouze dobře. Už jsem se naštěstí stihl zorientovat, takže jsem věděl, že je stále pondělí, stejně jako jsem už věděl, že si Tae-Hyungie vyzvedl pejskovy věci, když jsem ještě spal. Nevadilo mi, že jsem s ním nemluvil. Jediné co mě maličko trápilo, byla otázka, jestli mám nebo nemám jít s Jung-Kookiem ven. Přestože nám oběma bylo už jen dobře... alespoň mi to tak připadalo... nebyl jsem si až tak jistý, jestli vlastně chci jít ven.

Bylo totiž moc fajn být s Hyuniem a užívat si tu pohodu, po které jsem víc jak týden neskutečně moc toužil. Bylo víc než jen fajn být s ním. „Půjdeš za Kookiem?" ozval se najednou miláček, jako by snad četl mé myšlenky, ale to že se ptá na to, na co já zrovna myslím, mě vůbec nepřekvapilo. Blížila se totiž osmá hodina, tedy běžný čas, kdy s Kookiem nejčastěji venčíváme pejska. Navíc jsem na Hyunieho již odpoledne položenou otázku až do teď neodpověděl.

„Nevím." pokrčil jsem rameny po maličkém zaváhání. Ještě líp jsem se na něm uvelebil, na což jsem si povzdechl. Moc rád bych šel za bráškou, ale mnohem raději bych zůstal doma s miláčkem. „To znamená, že ne?" uchechtl se pobaveně. „To znamená, že nevím." odtušil jsem nejistě. „Ty snad chceš, abych šel?" Zvedl jsem se tak, abych mohl vidět do Hyunieho tváře, kde pohrával jemný úsměv, který jsem nějak nepobíral. Co je tak směšného na tom, že nevím? Taky mě moc zajímalo, jestli se mě náhodou nechce miláček tak trochu zbavit. „Klidně běž." uculil se ještě víc. „Ale nenutím tě, lásko." dodal rychle.

„Jen si myslím, že bys měl jít ven se svým kamarádem, protože si určitě máte co říct, navíc Kookie o to hodně stál." „Takže chceš, abych šel?" ujišťoval jsem se pořád stejně nejistě. Bráška o to moc stál, ach jo. Asi bych vážně měl jít. „Já hlavně chci, aby ses cítil dobře, Ki." odtušil Hyunie klidně. „Tak nějak tuším, že bys teď byl raději doma se mnou. Taky bych chtěl, abys byl pořád se mnou, jenže jak tě znám... vykašleš se dnes na Kookieho a pak si to budeš moc vyčítat, takže už nic neřeš, zvedni prdélku a prostě padej ven. Spolu budeme i potom, ano?"

„Hmmm..." přikývl jsem v souhlas. Ok, půjdu za bráškou. „Můžeme se pak spolu osprchovat a třeba..." skousl jsem svůj spodní ret. „Potom se třeba můžeme znovu pomilovat." navrhl jsem hned to první, co mě napadlo, že by se mohlo dít po sprše. Bylo by fakt úžasné se s miláčkem znovu pomilovat, aniž by našemu milostnému splynutí předcházel jeho pláč, nebo jakékoli naše negativně vyhrocené pocity. Zbyla by už jen čistá vášeň a ještě čistější láska.

Jong-Hyun

Myslel jsem naprosto vážně, že by měl Ki jít s Kookiem ven. Ne že bych se ho chtěl zbavit... Bože zachraň mě, to ani náhodou... ale bylo mi jasné, že by ho to později mrzelo, kdyby nešel, ještě když má svého blízkého kamaráda tak moc rád. Nepřál jsem si, aby si cokoli vyčítal a on na to naštěstí přistoupil. Neměl jsem ani jednu jedinou námitku ohledně jeho nabídky pozdějšího milování, kterou mě víc jak mile překvapil. Spíš naopak, nehorázně moc jsem se těšil. Už jsem totiž neměl ani maličký pocit, že bych něco dělal špatně. Chtěl jsem svému zlatíčku dát cokoli, po čem touží, jen aby byl šťastný. Záleží přece jen na tom, aby byl v klidu, dostával mou lásku a ničím se netrápil.

Miláček odešel za Kookiem a já jsem si dal dalšího... rozhodně posledního... panáka, abych si pak mohl zapnout notebook a trochu si zablbnout při opakování našich školních choreografií. Na bublifuk ani nanuky jsem si až do teď nevzpomněl, ale taky dobře, protože to znamenalo, že tento druh uklidnění Ki rozhodně nepotřebuje. Byl jsem moc rád, že se se mnou celé odpoledne i večer cítil dobře. Já jsem taky zůstával v klidu... ten malý lok chlastu byla jen taková maličká pojistka... ale potřeboval jsem i jiný druh pohybu než byl ten, který jsem byl nucen dělat při uklízení. Taky jsem potřeboval nějak zabít čas, než se miláček vrátí. Bavilo mě to však jen chvíli.

Pak už jsem se jen válel na pohovce a čekal na něho, zatím co jsem se usilovně snažil na nic nemyslet. Ki se vrátil asi po hodině. Nadšeně mi pak vyprávěl, že s Kookiem a Yeontanem proběhli celé prostranství A5Blocku než pejsek vykonal své potřeby, prolezli obě hřiště a taky si dlouho povídali na jejich oblíbeném místě, což je prý „pavouk". Povyprávěl mi o tom, jak se kluci měli na Jeju a prý to bylo úžasné, i když díky jeho bravurní pozorovací schopnosti, která díky Bohu nefunguje vždy na sto procent, poznal, že tam nebylo všechno jen zalité sluncem. Kookie však nic negativního neřekl, miláček se samozřejmě neptal a raději ani nic neřešil. Ti dva jsou happy, tak přece nemá důvod nebýt happy i on.

Stejně tak už prý s Kookiem nemluvil o svém týdnu, který musel trávit beze mě, na což mě ujistil, že je opravdu všechno za ním a to úplně, takže se tím ani já už nemusím jakkoli trápit a cokoli si vyčítat. Ujistil mě taky, že vážně nemusíme nic řešit a že jednoduše počkáme, co bude ohledně mé matky dál. Souhlasil jsem, i když jsem si pak musel tajně dát dalšího panáka... fakt už posledního, sakra. Naštěstí se mi podařilo zaplašit hlas svědomí, které už zase chtělo řvát v mém mozku. Čert vezmi mé podělané svědomí! Čert vezmi mou matku, Bo-Ra a taky Young-Mina. Čert vezmi taky mě, jestli dovolím, aby byl Min-Ki jen na sekundu smutný.

Ten večer jsme se spolu osprchovali podle jeho plánu... hned jak mi miláček šťastně povykládal o líbánkách našich přátel, kteří prozkoumali celý ostrov (nevynechali prý jedinou pláž a dokonce si dopřáli vyhlídkový let, jen aby si ty krásy užili co nejvíc)... a taky jsme se spolu úžasně pomilovali. Bylo to o mega moc lepší milování než dopoledne, protože mě konečně netrápilo žádné dilema. Tohle jsem si v sobě jednou pro vždy vyřešil, protože tady nešlo ani tak o mě, jak o něho. Jen na mém milovaném zlatíčku záleží nejvíc a taky na naší vzájemné lásce. Ne, neohrozím jeho psychiku, nezklamu ho. Stejně tak neohrozím náš vztah, to by ničemu a nikomu nepomohlo. Mlčeti je občas víc než nějaké zlato!

Týden pomalu plynul dál. Nebylo pro mě těžké zůstat v klidu, zvlášť když byl v klidu on. Vlastně jsme oba dost přirozeně zajeli do jisté pohodové rutiny, kterou jsme měli před tím, jen s tím rozdílem, že jsme občas vyrazili do tanečního studia a taky do posilovny, protože naše svaly začínaly rosolovatět a naše kondička mizet. Mé svědomí poslušně drželo hubu, za což jsem byl neskonale rád. Matka se ani jednou neozvala a stejně tak mi nevolala Su-Hee, takže mi to dávalo jistý pocit, že se vlastně nic nestalo. Snažil jsem se sám sebe přesvědčit, že ten minulý týden byl něco jako pouhá noční můra, ze které jsem se s pomocí mého zlatíčka definitivně probudil.

Už jsem se k tomuto tématu nechtěl nikdy vracet, stejně jako jsem nechtěl hlásit ségře, jestli jsem s miláčkem promluvil nebo ne. Měl jsem v plánu jednou pro vždy všechno i bez řečí uzavřít a Hee se přece nemusí dozvědět pravdu, že Min-Ki nic neví, stejně jako se ani on nikdy nedozví, že nic neví. Do Kangnungu už letos rozhodně nepojedeme a matku ať třeba trefí šlak. Ki se nikdy nesetká s Bo-Ra a Young-Min snad bude držet hubu. Bože... snad nikomu nic neřekne, hlavně pak ne své ségře. Asi bych ho musel zabít, kdyby se prokecl zrovna před ní, nebo kdyby jí přímo napráskal, jak se mu podařilo ještě víc zřídit mou ožralou maličkost.

On možná je kretén, ale nějak se mi nechtělo věřit, že by byl až tak moc velký hajzl. Co by asi tak Bo-Ra říkal, ještě když jsme spolu nešukali?! Rozhodně jsme spolu nešukali! Když jsem během těch pár dní občas zaváhal, jestli opravdu dělám správně, když mlčím, dal jsem si tajně panáka, abych trochou vodky ty otravné pochybnosti beze zbytku spláchl. Nemusel jsem však chlastat nějak moc. Ki se ke mně choval jako naprostý miláček, jímž samozřejmě je, z Kangnungu se stále nikdo neozýval a mé svědomí sláblo, jako když slábne plamen, který nemá jak dost dřeva, tak kyslíku, aby mohl plápolat.

Téměř celou tu dobu jsme byli jen spolu. Ki ještě dvakrát zaběhl za Jung-Kookem, ale stejně jako on chtěl být co nejvíc se mnou, tak taky Kookie chtěl být co nejvíc s Tae-Hyungem, což mi vůbec nevadilo. Stejně tak mi nějak víc nevadilo, že nemáme žádné zprávy o našich dalších přátelích. Min-Hyun byl čert ví kde s Ah-Young, Taeyong s Tenem nejspíš stále zůstávali v Thajsku a Felix v Austrálii.

Ne že by mi vůbec nechyběli, ale ke štěstí jsem je momentálně až tak moc nepotřeboval. Ke štěstí mi stačil fakt, že jsem v pohodě se svým miláčkem a že se naši pohodu nikdo nepokouší pokazit, dokonce ani moje matka. K našemu štěstí taky nemálo přispíval náš každodenní sex... prostě idylka. Zatím jsme ani neřešili, co se zbytkem prázdnin. Času dost.

Min-Ki

Bylo zrovna sobotní dopoledne. S miláčkem jsme se váleli v posteli, protože nebylo kam spěchat a hlavně proto, že nám takto bylo moc dobře. Něžně jsme se mazlili a taky jsme se spolu líbali, když začal zvonit můj mobil. „To je Tenie!" zavískl jsem nadšeně, protože jsem už zase přes miláčkovy protesty vzal telefon a podíval se, kdo to volá. „Tak to zvedni, lásko." povzdechl si rezignovaně a já jsem hned na to s úsměvem nasměroval svůj prst na ikonku zeleného sluchátka. „Ahoj, Tenie!" zavískl jsem ještě jednou, přesto pořád stejně nadšený, jakmile jsme navázali spojení, které jsem samozřejmě dal na hlasitý odposlech.

Měl jsem mega velkou radost, že se Ten ozval. Bože... vždyť to byla celá věčnost, co jsem svého kamaráda viděl naposledy a taky věčnost, co jsem s ním naposledy mluvil. „Ahoj, Ki!" oplatil mi oslovení stejně radostně. „Volám ti proto, že jsme se s miláčkem včera vrátili do Seoulu a chtěli bychom tebe i Hyuna vidět." „Vážně?" culil jsem se a miláček se usmál taky. „Kdy?" zajímal se. „Co takhle přijít dnes k nám?" ozval se pro změnu hlas Taeho. „Kun je zrovna v Číně, takže máme celý byt pro sebe." „Jo, Kun je v San-Mingu." přitakal Tenie. „Říkal, že se vrátí až ke konci prázdnin a že má pro nás překvapení." pokračoval nadšeně. „Teda, ne že bych se až tak těšil na nějaké jeho překvapení, spíš mám velkou radost, že jsme konečně v Seoulu a že jsme doma sami."

„Taky jsem rád, že jsme doma sami." zasmál se Tae. „Toho Kunova překvapení se spíš bojím." dodal pořád stejně vesele. „Vážně chcete, abychom přišli k vám, když jste tak moc happy, že jste tam konečně sami?" zajímal se pobaveně miláček, aniž by nějak reagoval na zmínku o Kunově překvapení. Ani já jsem nic neříkal, ještě když jsem neměl sebemenší tušení, o co by asi mohlo jít. „Víte to jistě?" ptal se dál Hyunie. „Jasně!" vypískl Tenie. „Dovezl jsem kotel dobrot, jenže se mi to nechce tahat k vám, chápeš? No, a když máme celý byt jen pro sebe, není problém, abyste u nás oba přespali, nemyslíš?"

„Chceš u nich přespat, lásko?" zašeptal Hyunie tak, abych ho slyšel jen já, na což jsem vehementně přikývl. „Chci!" „Tak domluveno!" jásal Tenie, který mou odpověď samozřejmě slyšel. „Čekáme vás na večeři v šest a pak u nás zůstanete na noc. To bude vážně super, těšíme se!" „Taky se těšíme!" oznámil jsem mu, což byla alespoň za mě pravda. Ne že bych celý týden nebyl v pohodě a že bych se snad s miláčkem nějak nudil, to ani náhodou. Nevadilo mi trávit převážnou část času pouze s ním, dokonce jsem už nemluvil ani o tom, že bych chtěl jet do Busanu.

Klidně bych zůstal jen doma, ale i tak jsem cítil, že maličká změna nám dvěma rozhodně nijak neuškodí. Navíc jsem moc toužil vidět naše „hrdličky", nejvíc Tenieho. „Taky se těším!" přidal se k mé radosti Hyunie. „Tak pa večer." „Pa." rozloučili se kluci. „Takže..." uculil se pak miláček na mě, zatím co pohotově bral mobil z mé ruky, aby ho mohl hodit zpět na noční stolek. „... kde jsme to skončili?" Než jsem pak stačil mrknout, povalil mě tak, že jsem skončil na zádech, na což mě hned zalehl a taky se vrhl na mé rty.

Jong-Hyun

Vůbec mi nevadilo, že kluci zavolali a že nás pozvali k sobě domů. Nebyl jsem sice natěšený tak moc, jak byl natěšený miláček, ale přesto jsem se těšil docela dost. Přece jen, polovinu prázdnin jsme se s nima neviděli a bylo od nich pěkné, že si na nás vzpomněli, na rozdíl od Mina třeba. Ne, nic jsem Min-Hyuniemu nevyčítal, netrápil jsem se tím, že si na nás dva vůbec nevzpomene, ale přesto jsem nemálo ocenil zájem ze strany hrdliček. Věřil jsem, že bude sranda, ale vlastně bych se nebránil návštěvě u nich, ani kdybych byl nějak proti. Nedokázal bych to Min-Kimu odmítnout... nic bych mu teď nedokázal odmítnout.

Samozřejmě jsme se s miláčkem ještě dlouho mazlili a líbali se. Náš den pak proběhl v naprostém klidu, jako by nás večer nečekalo nic převratného. Taky že nečekalo. Vždyť šlo o pouhé přespání u blízkých přátel, nic víc a nic míň. To však neznamenalo, že se Ki přestal těšit jako malý a taky to neznamenalo, že jsem se snad netěšil já. Sbalili jsme si jen pár věcí na přespání, abychom... přesně v šest... mohli stanout před dveřmi bytu, který se nachází v Dongdaemun-gu a kde naše hrdličky smí společně žít. Dveře nám otevřel Tenie a hned se vrhl na mého miláčka, aby ho mohl šťastně sevřít ve své náruči, čemuž se Ki vůbec nebránil. Spíš naopak, Tenovo objetí vřele oplácel.

„Ahoj, Hyune." culil se Ten, hned jak propustil Min-Kiho ze svého zajetí. „Jsem rád, že jste přišli včas, jinak by snad Tae zatřepal bačkorama... nebo... snad teniskama?! Čím se vlastně třepe v Korei, když má někdo smrt na jazyku?" „Ahoj, kluci!" zahalekal radostně Taeyong nejspíš z obývacího pokoje a to dřív, než jsme na Tenovu otázku stihli nějak odpovědět. „To je super, že jste už tady! Tak jdeme honem jíst!" dodal vehementně, zatímco se hrnul z obývacího pokoje, kde opravdu byl.

„Mám hlad jak deset vlků, protože mi Tenie vůbec nedovolil ochutnávat." stěžoval si, zatím co spěchal k nám do předsíně, zřejmě proto, aby se s náma mohl přivítat. „Mám ukrutný hlad... umírám." dodal dramaticky po krátkém objetí nás obou. „Neumíráš." ujistil ho Ten. „Měl jsi přece oběd, navíc nebylo nutné, abys mi při vaření všechno užíral." „Já nikdy neužírám!" nafoukl se Tae. „Jen ochutnávám, abych měl jistotu, že je všechno v pořádku a..." „Pochybuješ snad, že mám všechno v pořádku?" nafoukl se pro změnu Ten, aniž by nechal svého miláčka domluvit, navíc si důležitě založil ruce na hrudníku.

„Abych ti třeba nehodil do jídla jed na krysy." pohrozil Taemu s vážným výrazem. „Pak bys měl jistotu, že mému jídlu nic nechybí." „To bys neudělal, miláčku." ušklíbl se Taeyong, zatím co já jsem se pobaveně culil a miláček taky. Tyhle „hádky" mi vážně chyběly. „Navíc já nepochybuju, že vaříš dokonale, Tenie. Pravdou je, že vaříš líp než jen dokonale, jenže proto musím ujídat, víš?" dodal nevinným tónem. „Takže přiznáváš, že pouze užíráš, je to tak?" uculil se vítězně Ten. „Jo... užírám." přiznal se... naštěstí pro něho... pokorně Tae. „Jenže já vážně nemůžu za to, že tvé jídlo voní i na hajzlíku a že spolehlivě přebíjí všechny ostatní vůně, takže touze ochutnat prostě nejde odolat." „Debile." zasmál jsem se pobaveně, když mi okamžik na to došla jeho narážka.

Bože zachraň nás... od kdy je Taeyong takové prase? Tenie se jen zamračil a raději už nic neříkal, stejně jako se ke kamarádovým slovům nevyjadřoval červenající se Min-Ki. I jemu zjevně došlo na co Taeyong naráží... fakt je náš kamarád prase. Jen Taeyong se culil, jako by nás všechny dostal. „Takže záchodové vtípky, jo?" ušklíbl se přece jen Ten. „Počkej, až klukům povyprávím, jakou jsi měl v Thajsku běhavku tentokrát." „Jaké záchodové vtípky myslíš, zlato?" zajímal se překvapeně Tae. „Nevím, jak jsi mou narážku pochopil ty, ale já jsem myslel jen to, že vůně tvého jídla přebije i ten nejsilnější a nejvoňavější osvěžovač vzduchu!"

„Raději to už nerozváděj." uculil jsem se na něho pořád stejně pobavený. „Nebo se Ten ještě naštve, nepustí tě ke stolu a ty pak zatřepeš papučemi." „Jooo, papučemi se třepe!" zajásal Ten, který konečně dostal svou odpověď. „Bačkory jsou taky správně." mrkl na něho Ki. Tenie se uculil ještě víc, jen Tae naše řeči o domácí obuvi těžce nechápal, což však nebylo podstatné. Taky jsem už měl hlad, i když naštěstí ne tak obrovský jako náš smrtí ohrožený kamarád, což jsem samozřejmě přiznal, na což nás Tenie s radostí zahnal do kuchyně, kde už měl krásně prostřený stůl.

Min-Ki

Byl jsem opravdu happy, že jsme šli ke klukům. Byla s nimi legrace a Tenieho jídlo samozřejmě chutnalo božsky, přestože zvolil thajské recepty, k Taeho neskonalé radosti však o hodně míň pálivé varianty. Byly to korejsky přijatelné varianty, hihi. Taeyong se však nevyhnul Tenovu popichování ohledně jejich pobytu v Thajsku. Bylo moc vtipné sledovat „hrdličky", jak se hašteří kvůli tomu, že na něho jeho miláček napráskal, že chtěl před Tenieho rodiči machrovat a proto prý snědl víc pálivého jídla, než byl jeho trávící systém schopen snést... jak nečekané, hihi. Taeyong byl totálně nafouklý, že si jeho kluk nic nenechá pro sebe, za to Tenie se pobaveně smál.

Nakonec se uculil i on, zvlášť když Tenie... jako omluvu nejspíš... moc něžně políbil jeho rty. Dobrá nálada se vrátila, i když jen k Taemu, protože my tři jsme se bavili pořád a bavit jsme se nepřestali ani tehdy, kdy se on urážel. Po jídle jsme se přemístili do obývacího pokoje. Taeyong pustil rádio, abychom měli nějakou zvukovou kulisu a taky přinesl thajské víno. Netuším, jaká to byla stanice, ale zrovna tam hráli nějaký K pop. Nejdřív jsem tomu nevěnoval moc pozornost, ale pak jsem se přece jen zaposlouchal. Tu písničku jsem neznal, přesto mi nepřišla vůbec špatná... vlastně byla dost povedená a taky K popově melodická.

CBX, jak jsem zjistil po dohrání skladby. Taky miláčka překvapilo, že jsou ti tři kluci takto dobří. Vlastně jsou lepší, než jsme s Hyuniem tušili, i když zrovna tohle jsme před tím nikdy neřešili. Jsou moc dobří, ale nebylo jisté, že se od teď staneme jejich fanoušky, přestože je Taeyong očividně žere a přesto, že je má moc rád taky Kookie. CBX a K pop obecně je super, všechny choreografie jsou super, ale kromě Big-Bang nás nic až tak moc neuchvátilo, abychom byli v nějakém fandomu, což se asi zrovna teď nezmění. Však to nikomu nemusí vadit, ne?

Atmosféra u „hrdliček" byla moc fajn. S klukama jsme popíjeli víno a dobře jsme se bavili nejen u hraní praštěných her. Taky jsme si dobře popovídali, navíc nám kluci ukázali kotel krásných fotek. Netuším, kolik bylo hodin, když miláčkovi zapípal mobil, který měl v kapse. Vyděsil jsem se, když se okamžik na to podíval na display a další okamžik už byl totálně bledý. „Musím si odskočit." vydechl bezbarvě dřív, než jsem se stihl zeptat, co se to... bože... zase děje.

Vždyť byl celý týden v pohodě, ach jo. Že by snad Hyuniemu psala ta kráva, která si říká jeho matka? Bože... „Co se stalo?" nechápal Tenie, který udiveně sledoval Hyunieho spěšný odchod na toaletu. Stejně tak nic nechápal Taeyong. „Nevím." odtušil jsem s divně bolavým pocitem u srdce. „Snad nic." Opravdu jsem chtěl doufat, že se nestalo nic zlého a že náš týden pohody neskončí tímto dnem.

Jong-Hyun

Měl jsem pocit, že mě trefí šlak, když jsem otevřel celou sms, která se nečekaně objevila v mém mobilu. „Vím, že jsi šukal s mým bráchou." četl jsem znovu a pořád dokola, jako bych snad nemohl uvěřit svým očím. To už jsem byl v bezpečí záchoda... naštěstí... protože bych se nejspíš nedokázal uhlídat před klukama a hlavně pak před mým miláčkem. Byl jsem Min-Kimu vděčný, že nespěchal za mnou... snad si nevšiml, že se něco děje. Teď jsem bezmocně zatínal ruce v pěst, zatím co jsem se ze všech sil pokoušel ovládnout, abych ten proklatý mobil rovnou neutopil v hajzlíku.

Jenže... Bože zachraň mě... co by to sakra pomohlo? „Přijeď zpátky do Kangnungu a omluv se co nejpokorněji své mámě, nebo už nebudu na nic čekat a ten tvůj Min-Ki se dozví, že jsi ojel Young-Mina. Usmiř se s mámou, protože ona si tvé sprosté chování nezaslouží. Sekej už jen dobrotu, buzerante, nebo toho budeš trpce litovat. Bo." četl jsem dál ještě víc rozklepaný. Bože zabij Bo-Ra... tak ona ví? Jak sakra může vědět něco, co se nestalo? Vyhrožuje mi? Young-Min... ten hajzl zajebaný! Mohl by mě zklamat ještě víc? Co té krávě Bo všechno nakecal? Kdy jí to nakecal a proč se ta blbka ozvala až teď? Sakra! Netušil jsem, co mám dělat.

Mé srdce se bolestně svíralo, skoro jsem nedokázal pod návalem obrovské paniky dýchat, jenže stejně tak jsem nedokázal ani rozumně přemýšlet. Bože... co jen budu dělat? Nechci jet do Kangnungu, nechci se usmířit s matkou a nechci říct miláčkovi pravdu, ještě když byl celý tento týden v tak úžasné pohodě. Sakra... kurva... sakra... do prdele! Co mám dělat? Pokud bych měl jet do Kangnungu, tak jen proto, abych mohl brutálně zavraždit dva členy rodiny Lim. Pokud bych měl mluvit s miláčkem, tak jedině totálně ožralý.