Jong-Hyun

Prudce jsem otevřel oči a hned na to jsem zamrkal, když jsem si uvědomil, že mi už zase po tváři stékají slzy. Musel jsem se několikrát zhluboka nadechnout a taky vydechnout, abych se alespoň trochu uklidnil a mohlo mi tak dojít, že to, co se stalo, byl jen a pouze hnusný sen. Min-Ki stále poklidně oddechoval v mé náruči, nikam neodešel. Rozechvěle jsem pohladil jeho vlasy a víc si ho k sobě přitulil, zatím co mé srdce nepřestávalo tlouct rychle a zběsile. Byl to jen sen! Nepamatoval jsem si všechny detaily, které se udály v tom zpropadeném snu, ale všechny pocity, které mě ne a ne propustit ze svého zajetí, byly až moc skutečné, jako by se to stalo doopravdy.

Opravdu moc jsem se snažil uklidnit, ale pak se mé srdce málem zastavilo, když mi nechtěně bleskla hlavou vzpomínka na snové okamžiky, ve kterých jsem přiznal miláčkovi pravdu o mém pobytu v Kangnungu. Jen detaily mého přiznání mi úplně vypadly, ale na tom přece vůbec nesešlo. Byl jsem si jistý, že jsem mu řekl všechno. Ki nejdřív zoufale plakal, ale okamžik na to se nehorázně moc naštval. Připadal jsem si maličký jako nějaká podělaná myš a už jsem raději mlčel, zatím co se v jeho tváři zračila obrovská nenávist, ani stopa po jeho lásce nezbyla... i tohle se mi vybavilo. Dal mi pěstí rovnou do nosu, přidal facku a taky na mě křičel, že jsem ho moc zklamal, že mi už nemůže věřit a že mě opravdu moc nenávidí.

Pak zamířil do předsíně s tím, že je mezi náma konec, že mě opouští a že už mě nikdy v životě nechce vidět. Já jsem se sesypal u dveří od bytu, které za sebou Ki zabouchl tak prudce, jako by snad chtěl tímto činem zbourat celý dům a brečel jsem ještě zoufaleji než on před tím. Hluboko v srdci jsem totiž cítil a taky jsem s jistotou věděl, že je opravdu konec a že s tím už nic neudělám a tohoto bolestně zoufalého pocitu jsem se nedokázal ani za nic zbavit, přestože jsem k sobě tiskl své zlatíčko a přestože jsem si už plně uvědomoval, že nic z toho, co se stalo ve snu, nebylo skutečné. Jenže... bože... mohlo by být?! Ne, takto by se to rozhodně nestalo, ale...

Rozechvěle jsem pohladil Min-Kiho záda a znovu jsem zhluboka vydechl. Musím se sakra uklidnit a nevyšilovat. Musím přestat brečet jako nějaký ubožák, protože mé pitomé slzy vůbec nic nevyřeší. Znovu jsem pohladil miláčkova záda a má ruka sklouzla až na jeho stále holý zadeček. Přestože klidně spal a roztomile se ke mně tulil, působil na mě nehorázně křehce, jako by stačilo neskutečně málo k tomu, aby se mi v náruči rozpadl. Bože... kolik přiznané pravdy doopravdy stačí k tomu, abych mu moc ublížil a on se vnitřně rozbil? Jak moc bych ho zklamal? Přestal by mi věřit? Jak moc by miláček trpěl díky mé ubohosti? Bylo mi jasné, že scénář ze snu byl dost přehnaný, přesto jsem cítil, že k realitě až tak daleko nemá.

Už před tím jsem se rozhodl, že budu mlčet, ale teď jsem se ve svém rozhodnutí ještě víc utvrdil. Nedokážu pohlédnout do Min-Kiho nevinných očí a jen tak pošlapat všechno, čemu věří. Navíc nemá žádný smysl ublížit mu ještě víc, protože ten týden našeho odloučení mu jistě ublížil už dost. Nemá smysl ohrozit všechno krásné, co mezi sebou máme jen proto, abych trapně ulevil svému svědomí. Nedokážu se přiznat... ne, to vážně nejde! Ještě rozechvěleji jsem přejel rukou po jeho nádherném těle, na což se maličko zavrtěl, povzdechl si a svou tvář ještě víc přitiskl k mému krku, zatím co do mých očí vyhrkly další slzy. Bože zabij mě... co jen mám dělat?

Rozhodl jsem se, že nechám miláčka spát dál, ale že já už musím vstát, abych se mohl nějak zaměstnat, protože ještě chvíli a asi bych se ze svých úvah totálně zbláznil. Opatrně jsem se odtáhl od své lásky, aniž by se probudil... naštěstí... vylezl jsem z postele a miláčka pořádně přikryl. Až pak jsem prudce sestřel své slzy. Potřeboval jsem teď být sám a nějak si srovnat hlavu... teda, pokusit se o to. Kdyby se zrovna teď Ki probudil, nedokázal bych pohlédnout do jeho očí. Ne po našem milování a ne po tom hnusném snu. Ne, když mám plnou hlavu výčitek, které nesmím a které ani nedokážu říct před ním nahlas. „Miluju tě, lásko moje." zašeptal jsem, než jsem vypadl z pokoje, abych si mohl dát pořádně ledovou sprchu.

Důkladně jsem se vydrhl, přestože jsem málem zdechl, jak jsem při tom klepal kosu. Vážně jsem na sebe pustil studenou vodu, jenže zrovna tohle jsem nehorázně moc potřeboval. Když totiž člověk drkotá zuby, zatím co jeho tělo nemálo trpí pod proudem ledové vody, nedá se moc přemýšlet, na tož tak aby vítězilo podělané svědomí. Kašlal jsem na své tělo, potřeboval jsem úplně vypnout hlavu a to se mi naštěstí dost dobře podařilo. Totálně zmrzlý, jako by vůbec nebyla polovina léta, jsem pak vylezl z koupelny, abych se mohl nejen obléct do pohodlných hader, ale taky konečně zjistit, co je vlastně za den.

Vůbec jsem totiž netušil, jak dlouho jsem spal a to že je venku světlo nemuselo nutně znamenat, že je pořád pondělí dvacátého sedmého července. Když jsem se pak podíval na mobil, zjistil jsem, že je stále pondělí a že jsem tím pádem nespal nijak závratně dlouho. Byly teprve dvě hodiny odpoledne. S povzdechem jsem se podíval na Min-Kiho, který se teď tulil k peřině, jako by si tím snad chtěl vynahradit mou nepřítomnost v posteli, jenže díky tomu se odkryl tak, že byla vidět nejen jeho záda a sexy zadeček, ale taky jeho pravá noha, kterou si hodil na přikrývku, jako by byl nějaké roztomilé klíště. Vážně nevypadal jen sexy, ale taky nehorázně moc sladce.

Ještě jednou jsem si povzdechl. Peřinu jsem co nejopatrněji nahradil pokemonovým polštářkem a své milované tele jsem znovu pořádně přikryl, aniž by to s ním hnulo, naštěstí. Opravdu se mi ulevilo, že se stále nemíní probudit. Měl jsem sice čistější hlavu a taky jsem byl o poznání klidnější než před sprchou, přesto jsem chtěl být ještě nějakou tu chvíli sám. Stále jsem si totiž nebyl jistý, jestli bych jednoduše nezdrhl, kdyby teď najednou otevřel oči a podíval se na mě. Pořád jsem nebyl klidný až tak moc, abych s ním mohl mluvit, na tož tak se dívat do jeho očí, zvlášť když se potřebuju tvářit, že se nic z toho, čím jsem se provinil, nestalo.

Musel jsem se nejen nějak zabavit, ale taky vyřešit aktuálnější problém. Netušil jsem totiž, jaké zásoby jídla doma máme, když jsem tady týden nebyl, přesto by bylo fajn, aby měl miláček co jíst, až se probudí. Měl bych něco uvařit, protože Ki bude mít určitě hlad, navíc mě samotnému už kručelo v břiše. Když jsem však prohledal skřínky v kuchyňské části včetně lednice, zjistil jsem, že potravin máme žalostně málo, jako by snad Ki celý týden vůbec nenakupoval. Bože... dá se sice vařit z mála, jenže z téměř ničeho neuvaří nic ani šéf kuchař, natož tak já. Nechtěl jsem přemýšlet o tom, proč Ki nebyl nakoupit, protože obnovený pocity viny jsem si opravdu nepřál. I tak mi bylo jasné, že to bylo kvůli mně.

Nechtěl jsem však zrovna teď přemýšlet o tom, jak asi ten podělaný týden trávil on a už vůbec jsem nechtěl myslet na to, jak jsem ho trávil já. Měl jsem už nehorázně velký hlad. Na konferenčním stolku jsem sice našel ležet talíř s jedním lívancem, který jsem okamžitě snědl, ale nejen můj vlastní hlad, který ten kousek sladkosti bohužel nedokázal zahnat, ale hlavně starost o komfort svého zlatíčka, mě donutila, abych vzal peněženku a vypadl nakoupit. Nepřekvapilo mě pak, když jsem před domem zahlédl Jung-Kooka s Tae-Hyungem, kteří zrovna venčili pejska. Teda, Tae nejspíš venčil, zatím co se Kookie v klidu houpal na houpačce.

„Jé, ahoj, JR." vyhrkl Min-Kiho blízký kamarád, když si mě k mé smůle všiml. Kookieho oslovení jsem ignoroval stejně, jako jsem se snažil ignorovat jeho, jenže mi to bylo bohužel prd platné, protože hned vyskočil na nohy a hnal se ke mně, stejně jako se ke mně vydal Tae-Hyung s rozdivočelým chlupáčem na vodítku. Ne, že bych ty dva nějak neměl rád a že bych se jim chtěl za každou cenu vyhýbat, to ani náhodou. Byl bych však mnohem raději, kdybych se rozhovoru s nimi alespoň pro teď dokázal vyhnout, ještě když dopoledne utěšovali miláčka, takže určitě ví, že jsem všechno podělal. Teda, ví jen to, co jim Min-Ki řekl a on řekl jen to, co ví on sám, ale i tak to rozhodně není málo, sakra.

Bylo mi trapně, navíc hrozilo, že ti dva znovu obnoví pocit viny, který se už od probuzení snažím tak moc potlačit. „Kde je Min-Ki?" zajímal se Kookie vesele hned jak byl u mě a to jen díky tomu, že vážně nemělo žádný smysl, abych se pokoušel zdrhnout, ještě když jsem chtě nechtě musel projít kolem něho. Teď mi vlastně přišel naproti a pořád se usmíval, jako bych vůbec nic neprovedl, přesto jsem se necítil až tak dobře. „Ještě spí." odpověděl jsem proto bez úsměvu. „Já jdu nakoupit." dodal jsem, aby tomu klukovi došlo, že mě nemá zdržovat. „Spí?" podivil se Tae, který už byl taky u mě, zatím co se Yeontan sápal na mé nohy. Pejska jsem sice jemně, ale přesto důrazně odstrčil a Kookie si ho raději vzal na ruce.

„To jsi ho při tom vašem usmiřování tak moc utahal?" uchechtl se Tae hned na to, jako by to snad bylo, kdo ví jak vtipné. Nemínil jsem odpovídat, za to Kookie do Tae-Hyunga po jeho slovech s povzdechem šťouchl. „Tohle je jen jejich věc, Tae." upozornil ho, na což se Tae uculil pro změnu omluvně a já jsem se rozhodl, že opravdu nebudu odpovídat. Utahal jsem ho, no a? Bože zabij Taeho... tohle je opravdu jen a pouze naše věc. „Nebudeme tě zdržovat..." pousmál se pak Kookie na mě. „určitě spěcháš."

„Díky." kuňkl jsem nervózně. Chtěl jsem být zpátky dřív než se Min-Ki probudí, navíc bych opravdu moc rád co nejrychleji uvařil ten oběd. Rozhodně jsem neměl potřebu se tady zdržovat a nějak víc s klukama vykecávat. Ne že by mě vůbec nezajímalo, jak se ti dva vlastně měli na líbánkách, jenže ani na to teď nebyl čas a už vůbec pak nálada... někdy jindy, třeba. „Hyune, nezapomeň koupit Min-Kimu bublifuk!" zavolal za mnou ještě Kookie. Už jsem se s nima totiž stihl rozloučit a vydat se zpět na svou cestu za nákupem. Po jeho slovech jsem se však zastavil a taky mě nemálo píchlo u srdce. Bublifuk, sakra. Kdyby mi to Kookie teď neřekl, vůbec bych si na nějaký zatracený bublifuk nevzpomněl.

Jenže mi nevadilo, že jsem na tu věc zapomněl, spíš mě rozhodil důvod, proč si Kookie myslí, že mám ten bublifuk koupit. Myslí si nejspíš, že se Min-Ki pořád potřebuje uklidnit a jako jeho blízký kamarád zaručeně ví, že bublifuk na jeho uklidnění většinou funguje. Bublifuk se určitě bude hodit, zvlášť když netuším, jak se bude miláček po probuzení cítit a jak se budu cítit já, až se na mě podívá. Budu se snažit být v pohodě a pokud možno vůbec nemluvit o Kangnungu. Nesmím ani naznačit, že jsem celý týden zdechal kvůli výčitkám svědomí. Nesmím se k tomu tématu vůbec přiblížit. Dám mu bublifuk a raději si s ním zablbnu, to bude mnohem lepší.

Bylo mi naprosto jasné, že kdybych miláčkovi řekl pravdu, nepomohly by mu ani hektolitry této kapaliny, pokud by se v ní teda neutopil, nebo pokud by v ní neutopil mě. „Neboj, nezapomenu." slíbil jsem upřímně, než jsem se otočil na patě a konečně zdrhl. Rozhodně koupím Min-Kimu bublifuk a taky nějaký ten nanuk, přesto budu držet hubu, jen aby nás oba nemusel miláček topit. Musím držet hubu! Nakoupil jsem pak rychleji, než jsem sám čekal... vzal jsem kromě jídla pět bublifuků a taky pár karamelových nanuků... a když jsem se už obtížený dvěma taškama vracel do prostranství A5Blocku, kluci byli pořád tam.

„Myslíš, že by se mnou šel Ki večer ven?" zajímal se Kookie, který ochotně převzal jednu z mých tašek... neprosil jsem ho o to, ale budiž... a pomohl mi ji vzít k výtahu, zatím co Tae nesl Yeontana. „Řeknu mu to, ale jestli bude chtít, to záleží jen na něm." odtušil jsem. „Ale myslím si, že s tebou půjde ven velice rád." dodal jsem s menším úsměvem. Bylo mi jasné, že Ki za svým bráškou, jak velice rád říká, poběží opravdu moc rád. Ti dva se vrátili z Jeju nejspíš včera... dřív rozhodně ne... a dnes se s Min-Kim viděli jen krátce, pokud tam nebyli od brzkého rána, což asi nebyli, takže mají co dohánět.

Ne že bych si myslel, že my dva s miláčkem nemáme co dohánět, jistěže máme, ale však spolu budeme až do večera a pak celou noc a taky po zbytek prázdnin. Bože... budeme spolu po zbytek života, snad. Neměl bych mu ani trochu za zlé, kdyby chtěl jít večer za Kookiem, ještě když vůbec nevím, jak bude vypadat naše odpoledne. „To by bylo fajn." culil se šťastně Jung-Kook. „Mohl by nám taky donést Drobkovy věci..." přemýšlel nejspíš nahlas. „Nebo si pro ně máme jít raději hned?" zeptal se pak přímo mě. „Já pro ně zaběhnu hned, ať se s tím potom Ki nemusí tahat." nabídl se pohotově Tae-Hyung, na což jsem jen pokrčil rameny. „Jak chceš."

To jsme už jeli výtahem. V pětce jsem si převzal od Kookieho tašku, on si převzal pejska a rozloučil se s náma... se svým miláčkem samozřejmě polibkem. Tae-Hyung jel podle svého vlastního plánu se mnou dál, až do sedmičky. Doufal jsem, že vezme ohrádku, pelíšek s hračkama a granulema a co nejrychleji vypadne, abych mohl v naprostém klidu vařit. Taky jsem doufal, že miláček stále spí. „Promiň mi, že jsem se před tím tak blbě ptal." ozval se Tae, zatím co jsem už odemykal byt. „Nemyslel jsem to nijak špatně, ale asi to bylo trapné."

„V pohodě." uculil jsem se na něho a hned na to jsem mu pokynul, aby šel dál. „Nebudu tě zdržovat." pokračoval už tišším hlasem, když i jemu z klidu, který všude panoval, zjevně došlo, že Min-Ki stále spí. „Vezmu si jen ty věci a vypadnu." Na to jsem už nic neodpověděl, přestože jsem měl zvláštní pocit z toho, že mi nejspíš četl myšlenky. Odnesl jsem nákup do kuchyňské části a on se vydal k ohrádce, kterou začal zručně skládat. Po miláčkovi opravdu nebylo vidu ani slechu, takže mi bylo jasné, že je pořád v pelíšku. Byl jsem vážně moc rád, že ještě spí.

„Nechceš to pomoct odnést?" zeptal jsem se nejen ze slušnosti, když byl můj nákup vyložený a on byl taky hotový se svou prací. „V pohodě, to zvládnu sám." uculil se od ucha k uchu. „Raději zůstaň doma, kdyby to tvé utahané kotě něco potřebovalo, až se probudí." mrkl na mě. „Nic jsem neřekl!" zasmál se hned na to, takže jsem nestihl nic odpovědět. Beztak jsem netušil, co bych měl říct. Tae popadl všechny věci tak rychle, že sebou málem švihl, ale naštěstí se tak nestalo, na což znovu nasadil ten svůj široký a hodně oslnivý úsměv. „Vlastně... dobrá práce, Hyune!" zavolal na mě vesele už z předsíně, na což jsem slyšel, jak se zabouchly dveře.

„Jo, úžasná práce." odfrkl jsem si mírně pobaveně. Raději jsem zaplašil všechny myšlenky na to, jak asi v minulosti dokázal mého miláčka utahat on, protože tohle jsem vážně nepotřeboval přidávat na seznam dne. Bože zachraň mě... žádné stupidní myšlenky navíc! Rovnou jsem se proto vrhl na vaření, hlavně už na nic nemyslet. Tae má totiž naprostou pravdu. Až se Ki probudí, chci, aby bylo jídlo hotové, protože bude sice vyspinkaný, ale taky hladový. Až se miláček probudí, chci, aby se cítil jen dobře.

Min-Ki

Protáhl jsem se a hned na to jsem otevřel oči. Nejdřív jsem se lekl, když jsem zjistil, že jsem v posteli sám, ale pak jsem ucítil vůni, která se cpala do ložnice z pootevřených dveří. Došlo mi, že se Hyunie probudil dřív než já, ale že ode mě odešel jen proto, aby mohl uvařit něco moc dobrého... miláček je to. Jenže to bylo tak asi všechno, co mi došlo. Vůbec jsem netušil, jak dlouho jsem spal a stejně tak jsem netušil, jak se vlastně cítím a jestli jsem vyspaný. Jak se asi cítí on? Je už klidný a v pohodě? Doufal jsem, že je. Znovu jsem se protáhl a hned na to jsem vylezl z pelíšku nejen proto, že jsem si potřeboval nutně odskočit, osprchovat se, abych nebyl jako prasátko, ale taky proto, abych se mohl ujistit, že se miláček cítí dobře.

Nechtěl jsem s ním mluvit o Kangnungu ani o tom, jak se před naším milováním rozplakal. Chtěl jsem jen být s ním. „Ahoj, lásko." zavrněl Hyunie, když jsem pořád nahý vylezl z pokoje. Hned spěchal za mnou, aby mohl něžně políbit mé rty, a já jsem jeho polibek opětoval stejně něžně. „Běž se osprchovat a pak se přijď najíst... uvařil jsem nám na oběd Japchae." mrkl na mě. „A z čeho jsi to uvařil?" vydechl jsem nejen překvapeně, ale taky nemálo zahanbeně. Bože... vždyť já jsem nebyl celý týden nakoupit, nic jsme tady neměli, tak jak se mu podařilo uvařit Japchae?

„Byl jsem nakoupit." culil se klidně, jako by nebylo vůbec trapné, že tady nic nebylo. „Jo... to mi připomíná..." pokračoval, zatím co já jsem civěl ještě užasleji. Hyunie nakoupil a ještě uvařil oběd, zatím co já jsem si klidně spal? To je vážně trapné! „Potkal jsem Jung-Kooka s Tae-Hyungem a Kookie by chtěl, abys s ním šel večer venčit Yeontana... půjdeš?" „Nejdřív se jdu oživit." zamrmlal jsem neurčitě, přestože jsem měl radost, že miláček potkal ty dva a že Kookie chce jít se mnou ven. Taky bych s ním šel moc rád venčit pejska a ještě raději bych s ním mluvil už jen v klidu a pohodě. Hlavně bych se brášky moc rád zeptal na jejich úžasné líbánky na Jeju, jenže jsem si nebyl jistý, jestli se to zrovna dnes hodí.

Mám jít večer pryč? Hyunie se sice tváří, že je v pohodě, ale opravdu je? Připadal mi najednou až podezřele moc bezstarostný. Hraje to na mě? I to je možné, nebo a to spíš, já už zase všechno moc hrotím a hledám problém i tam, kde není. Bože... měl bych přece být rád, že je miláček v klidu, ne? Byl jsem rád, jen jsem si nebyl jistý, jestli to tak opravdu je. Stejně tak jsem si nebyl jistý, jestli jsem v pohodě já sám. „Jo... běž se oživit, telátko." usmál se, na což mě plácl po zadku, nejspíš proto, aby mě tím gestem trochu popohnal.

Ne že by mě plácl nějak moc silně, ale i tak jsem si maličko poskočil, navíc jsem se začervenal až na zmiňovaném zadku. Rozpačitě jsem se uculil, ještě jednou jsem políbil jeho hebké rty a pak jsem co nejrychleji zapadl na toaletu. Okamžik na to jsem vlítl do koupelny nejen proto, že jsem se potřeboval umýt, ale taky proto, abych se díky proudu příjemně teplé, ale ne moc horké vody, mohl nahodit do běžného provozu. Taky jsem se potřeboval hodit do klidu, abych už konečně přestal být paranoidní. Proč by se Hyunie nemohl cítit líp než před tím?

Zjevně se vyspal moc dobře, navíc přece nemá důvod se pořád něčím trápit a užírat se tím. S jeho matkou se to určitě nějak vyřeší a nemusí to být nutně hned dnes. Všechno bude ok, jen tomu musíme oba věřit a nepoddávat se žádným chmurám. Ano, všechno bude dobré! Docela dost jsem se díky svým úvahám uklidnil a taky proto jsem... nějaký okamžik na to... mohl... už oblečený samozřejmě... ochutnávat miláčkův kuchařský výtvor. „Je to moc dobré, Hyunie." pochválil jsem upřímně jeho dobře odvedenou práci.

To Japchae chutnalo víc než jen dobře, jen mě nehorázně štvalo, že všechno zůstalo na něm a že jsem mu s ničím nepomohl. „Jen mě mrzí, že jsi musel běžet do obchodu a že..." začal jsem blekotat, až na to, že svou kajícnou řeč jsem vůbec nestihl dokončit. „Žádné výčitky, Min-Ki!" skočil mi totiž do řeči rázně, než jsem se stihl pořádně omluvit. „Nevadí mi, že jsem musel jít nakoupit a že jsem vařil sám... vážně. Spíš naopak, jsem rád, protože jsem si díky tomu konečně pročistil hlavu a tak trochu jsem se tím odreagoval."

Pousmál se a já jsem své omluvy rychle polkl. Odreagoval se? To znamená, že ani po našem sexu, ani potom, co se prospal, se ještě necítil dobře? Ach jo. A teď se už teda dobře cítí? Kéž by. „Prosím, buďme dnes už jen v klidu, ano?" dodal miláček o poznání mírněji, jenže současně taky o dost nervózněji. Naléhavě se na mě podíval. „Slibuješ?" „Slibuji." špitl jsem zaraženě, ale pak jsem se pokusil o úsměv. „Taky nechci nic řešit." dodal jsem upřímně. „Chci být s tebou jen v klidu."

Opravdu jsem to tak cítil. Nechtěl jsem cokoli řešit před tím a nechtěl jsem nic řešit ani teď a pokud možno ani později. Nechtěl jsem mluvit o našem odloučení, o jeho pobytu v Kangnungu, výčitkách a trápení a o jeho matce už vůbec. „To je dobře, lásko." uculil se miláček s úlevou. Vstal od pultu jen proto, aby mě mohl vroucně obejmout a taky políbit na rty, přesto jsem z něho stále vnímal přetrvávající napjatost a nervozitu. Nechápal jsem, proč se tváří, že je v naprostém klidu, když to není až tak pravda, ale byl jsem si jistý, že nemá smysl se v čemkoli šťourat a jeho náladu jakkoli zpochybňovat.

Cítil jsem, že si pouze přeju, aby mu bylo dobře doopravdy, takže se v ničem nešťourat snad pomůže nám oběma. „Miluju tě, Hyunie." zašeptal jsem do jeho sladkých polštářků, které jsem si mínil přivlastnit na delší než jen krátkou chvíli. „Strašně moc tě miluju!" „A já strašně moc miluju tebe, Min-Ki." oplatil mi vyznání s patrnou láskou a taky obrovskou něhou v hlase. „Miluju tě víc, než cokoli a kohokoli na tomto světě!"