Min-Ki

Opravdu moc mě mrzelo, že jsem se nedokázal uhlídat. Přestože mě Hyunie dost potrápil, neměl jsem v plánu cokoli mu vyčítat a rozhodně jsem si nepřál, aby kvůli mně plakal. Už vůbec jsem pak nechtěl, aby si domýšlel, že nevěřím v jeho lásku. Pravdou sice je, že jsem ještě dnes tak trochu pochyboval o jeho citech, jenže tohle se rozhodně dělo jen díky přechodnému pomatení mé mysli... hrabalo mi. Tentokrát jsem však nemínil své ubohé a naprosto zbytečné pochybnosti vyslovit nahlas, i kdyby se miláček zapřísáhl, že mé tajemství neřekne Hyuniemu.

Tuto hru jsme spolu hráli v Kangnungu, jenže stejně jako opakovaný vtip přestává být vtipem, tak tato dětinská hra by už nebyla hrou, jen obyčejnou trapárnou. Navíc bych Hyuniemu svým naprosto zbytečným přiznáním ublížil. Jenže přesně to, co jsem tak moc nechtěl, se díky mé aktuální ztrátě soudnosti stalo. Ublížil jsem mu, protože jsem nedokázal zachovat klid. Ach jo... proč občas mluvím rychleji, než myslím? Nebo a to spíš... proč občas přemýšlím tak moc hloupě? Vůbec jsem nechápal, jak mě mohla ta šílenost ohledně Hyunieho sňatku s Bo-Ra napadnout.

Bože... jak je možné, že jsem se byť jen okamžik bál, že by snad můj miláček chtěl poslechnout svou matku a tu ženskou si vzít? Neměl jsem se ho takto pitomě ptát! Jenže, už se stalo a i kdybych se teď třeba tisíckrát zabil, má otázka už nešla vzít zpět. Bylo mi nehorázně moc líto, že Hyunie kvůli mně pláče. Snažil jsem se ho utěšit, jak jen se dalo, jenže se bohužel nezdálo, že by na mé chabé pokusy nějak pozitivně reagoval a to i přesto, že jsem mu říkal jen čistou pravdu. Miluju ho celým svým srdcem, věřím mu víc než sám sobě a navzdory „nekonečnému" týdnu našeho odloučení i navzdory mým předchozím pseudo pochybnostem mě rozhodně nezklamal tak, abych přestal věřit v jeho úžasnou lásku.

I kdybych snad podobně uboze a nesmyslně pochyboval třeba ještě stokrát, stačí mi pouze jeden jediný pohled do očí svého miláčka a já vím naprosto jistě, jak je to doopravdy. Hyunie mě miluje opravdu moc a upřímně. Miluje mě přesně tak, jak já miluju jeho. Vůbec jsem netušil, jak to teď bude dál s Hyunieho poutem k jeho matce, ale za to jsem věřil, že mezi náma dvěma bude všechno v pořádku, jen co se miláček uklidní. Teda, chtěl jsem věřit, že všechno bude dobré a že ho snad tentokrát dokážu podpořit, ať už se zachová jakkoli.

Bože... rozhodně jsem si nepřál, aby Hyunie tu krávu poslechl a už mi naštěstí došlo, že ji poslechnout nemíní, ale současně jsem si až moc dobře uvědomoval, že je to pořád jeho matka a že bohužel jen tak nezmizí z našeho života. Budu ji proto muset akceptovat, pokud si to bude Hyunie i nadále přát a já udělám, co jen budu moct, abych miláčka znovu nezklamal. Doufal jsem, že už ho znovu nezklamu a že už své vlastní pocity nepostavím nad ty jeho, protože můj aktuální odpor k té ženské a fakt, že mě opravdu nemá ráda, není horší než vědomí, že se miláček trápí kvůli mně.

Moc jsem si přál, aby Hyunie přestal plakat, jenže k mé smůle trvalo opravdu dlouho, než se uklidnil natolik, aby už nevzlykal. To už jsem ho nějakou tu chvíli objímal pouze mlčky, protože jsem absolutně netušil, co bych měl ještě říkat... jakákoli slova byla naprosto zbytečná, ach jo... a on taky mlčel, zatím co mě nepřestával téměř doslova drtit svým pevným stiskem. Pořád se však chvěl a já jsem měl co dělat, abych zachoval alespoň zdání klidu. Bylo vlastně štěstím, že jsem se dostatečně vybrečel v Jung-Kookieho objetí, protože kdyby ne, už bych teď vzlykal jako nějaký ubožák, jenže k čemu by bylo, kdybychom tady brečeli oba dva, že?

Hyunie už sice neplakal, ale klidný nebyl ani náhodou, což mě nepřestávalo moc trápit. Netuším, jak dlouho jsme takto stáli a jen se objímali, úplně jsem ztratil pojem o čase. Když pak miláčkův stisk povolil... buď už neměl sílu, nebo potřebu držet mě takto pevně... hned jsem se narovnal, abych se mohl dost nejistě podívat do jeho očí, na což jsem zjistil, že je nemá jen plné slz, ale taky plné bolesti a obrovské lítosti, jako by snad byl na pokraji totální psychické vyčerpanosti. Netušil jsem, co všechno stojí za tímto jeho trápením... jestli za to můžu jen já, nebo taky jeho matka... ale ať už za tím bylo cokoli, jeho pohled spolehlivě lámal mé srdce a to mnohem víc než mé vlastní výčitky.

Nedokázal jsem nadále opětovat Hyunieho pohled, kterým jakoby vyvrtával díru až do mé duše. Bylo toho na mě už moc, zvlášť když pozvedl ruku, aby se téměř bázlivě dotkl mé tváře, jako by se snad bál, že tohle už nesmí. Nechápal jsem. Jak je sakra možné, že jsem ho až tak moc ranil svým strachem a neúmyslně projevenou nedůvěrou? Neměl jsem to říkat, jenže... copak miláček ani maličko nechápe, že šlo jen o mou slabou chvíli? Copak jsem ho až tak moc ranil, že se mě už bojí i dotknout? Bože...

Do mých očí vyhrkly slzy lítosti a já jsem je rychle zavřel nejen proto, abych se teď hned nerozbrečel, ale taky proto, abych už neviděl, že se miláček takto dívá. Nehorázně moc mě bolelo srdce, ale současně se ve mně vzedmulo nemalé odhodlání. Ať už si teď Hyunie myslí cokoli a ať už cítí cokoli negativního, takto to rozhodně nesmím nechat! Mé srdce už zase tlouklo jak o život, když jsem rozechvěle vydechl a miláčkovu ruku jsem dal pryč dřív, než ji stihl stáhnout on sám a to jen proto, abych mohl pozvednout své ruce a tak trochu poslepu vzít do dlaní jeho nádhernou a od slz mokrou tvář.

Bylo mi víc než jen jasné, že už nemá smysl cokoli říkat... pořád jsem netušil, co bych vlastně měl říkat... musel jsem proto něco udělat. Musel jsem Hyuniemu dát nějak najevo, že je všechno jinak, než si nejspíš stále myslí. Toužil jsem ho konečně úplně uklidnit a navíc mu nějakým momentálně dostupným způsobem dokázat, že mé city jsou pořád moc silné a taky, že je stejně silná i má důvěra jak v něho samotného, tak v jeho lásku. Až bolestně moc jsem potřeboval miláčkovi nějakým způsobem ukázat, že jsem stále jeho a že se mě rozhodně smí dotýkat... teda, že vlastně musí a to... bože... kdekoli.

Možná to byl dětinsky naivní způsob, jak všechno pro teď urovnat, jenže mě nic lepšího nenapadlo, navíc jsem já sám až moc potřeboval nejen miláčkovu co největší blízkost, ale taky jsem moc potřeboval zastavit všechny ty splašené myšlenky, které pořád poletovaly mou hlavou a které až moc zatěžovaly mou mysl, navíc drásaly mé srdce. Potřeboval jsem, aby už konečně přestal přemýšlet on. Mé ruce proto hned následovaly mé rty, které jsem naléhavě přitiskl na Hyunieho hebké polštářky. Víc jsem se na něho natiskl, aniž bych propustil jeho tvář ze svého sevření a hned na to jsem začal jeho rty laskat těmi svými... nejdřív něžně a okamžik na to o poznání vášnivěji.

Mé srdce se pak totálně zbláznilo, když se jeho ruka, která ještě před okamžikem klesla dolů, přemístila na můj zátylek, kde mě pevně chytl a na mé laskání začal až nečekaně náruživě odpovídat. Okamžik na to už měl svůj jazyk v mých ústech, na což jsem přemístil ruce na jeho hrudník, abych ho začal pozpátku tlačit k naší posteli. Ani na pouhou sekundu jsme nepřerušili kontakt našich rtů. Až jsme byli na místě, odtáhl jsem se a miláčka jsem na tu postel povalil tak, že spadl na záda.

„Co... co to děláš?" vysoukal ze sebe zmateně, jenže já jsem nechtěl dovolit, aby miláček mluvil, na tož aby mi kladl podobné otázky. Já jsem měl naprosto jasno v tom, co teď dělám a za okamžik to bude vědět i on, tak nač vést nějaké totálně zbytečné řeči?! Bez odpovědi jsem si vylezl nad Hyunieho a obkročmo se posadil na jeho stehna, zatím co má tvář už hořela, jako by ji někdo polil benzínem a zapálil. Mé srdce tlouklo nejen splašeně, ale taky se svíralo nemalou touhou a očekáváním, když jsem si jen na sekundu představil, co všechno bych chtěl se svou láskou dělat, ale taky nervozitou, protože mi až tak nepřipadalo, že on by zrovna teď chtěl to stejné, jako chci já.

Vlastně jsem vůbec netušil, co si mám o jeho výrazu myslet. Bylo fakt divné, když už jen mlčky sledoval mé počínání, zatím co ten jeho výraz, ach jo. Hyunieho výraz zůstával stále dost napjatý, ale taky mi svým způsobem přišel roztoužený, jako by snad miláček sváděl nějaký vnitřní boj a zatím neměl vítěze. Jenže zrovna tohle jsem nechtěl řešit. Vůbec nic jsem už pro dnešek nechtěl řešit, taky proto jsem se přece rozhodl, že nás oba uvolním zrovna tímto způsobem. Kdybych totiž měl luštit miláčkův výraz, nejenže bych naprosto ztratil odvahu, navíc bych si začal připadat jako nějaká děvka, která se mu lacině podbízí. Může být někdo děvkou, když touží po svém milovaném příteli?

Rychle jsem zamrkal, abych zahnal nejen slzy, které se už zase chtěly vecpat tam, kde o ně nikdo nestojí, ale hlavně všechny tyto pitomé úvahy. Raději jsem se sklonil tak, abych mohl políbit Hyunieho rty a pak jsem se znovu narovnal, jen abych se mohl zbavit nejen šátku, který jsem si k mé smůle uvázal na suk, ale taky košile. Po chvíli zápolení... raději jsem se nedíval, jak se na to Hyunie tváří, přestože nic neříkal... jsem se zbavil jak šátku, tak košile, kterou jsem si jednoduše přetáhl přes hlavu.

Košili jsem odhodil někam na zem, jen šátek jsem stále držel v ruce, a když jsem se konečně podíval na miláčka, zjistil jsem, že s ještě nečitelnějším výrazem skenuje můj odhalený hrudník. Skousl jsem si spodní ret a do mé tváře se nahrnul mnohem větší žár, zatím co jeho pohled sklouzl až na mé břicho a pak se bleskově zvedl, aby se stále nečitelný mohl vpít do mých očí. Hned na to se Hyunieho tvář překvapivě začervenala a do jeho očí vyhrkly další slzy. Mátl mě a svým způsobem taky děsil. Nepamatoval jsem si, že by se miláček někdy tvářil takto zvláštně, ještě když mu muselo být jasné, co po něm chci. Vážně jsem ho tak moc ranil? Bože...

Jenže já jsem už nechtěl a vlastně ani nemohl couvnout, jinak bych si připadal nejen jako děvka, ale navíc bych byl něco jako odstrčená děvka a ten pocit by rozhodně nepomohl mně, ani jemu. Navíc pořád existovala možnost, že se mýlím a že za Hyunieho výrazem a jeho slzama stojí něco jiného než nechuť se se mnou zrovna teď pomilovat. Něco, na co jsem se raději nemínil ptát, zvlášť když to on zjevně nemínil říct. Znovu jsem se sklonil, políbil jsem co nejněžněji miláčkovy rty, ale pak jsem bleskově podsunul šátek pod jeho hlavu, abych mohl zavázat jeho oči.

Běhal mi mráz po těle, má tvář stále hořela a mé srdce tlouklo až někde v mé hlavě, když se na mě takto díval. Nechtěl jsem, aby se takto díval, proto ten šátek. Hyunie sebou viditelně cukl, dokonce se zdálo, že mě odstrčí, ale nakonec se ani nehnul, takže jsem své dílo mohl zdárně dokončit, zatím co jsem sotva popadal dech. S miláčkem to teď bylo nečekaně jiné, neznámé a opravdu dost děsivé, ale svým způsobem taky vzrušující.

Měl jsem pocit, jako bych se chtěl pomilovat s mým nejmilovanějším a nejbližším človíčkem, ale zároveň jako by to v těchto okamžicích byl někdo úplně jiný a totálně neznámý. Vlastně ne, ze všeho nejvíc mě ten pocit děsil a taky dost ochromoval, proto jsem nějakou tu chvíli už jen civěl na miláčkovu tvář, kterou zdobil můj šátek, zatím co mi blesklo hlavou, že to opravdu vzdám a že na žádný sex nejen na naše uvolnění, ale taky na naše opětovné sblížení na nejintimnější úrovni, vůbec nedojde.

Jong-Hyun

Připadal jsem si jako naprostý ubožák. Nejen, že jsem před tím nezvládl ustát Min-Kiho docela dost oprávněnou otázku a brečel jsem jako nějaký debil, navíc jsem teď vůbec netušil, co mám cítit, když mi konečně naplno došlo, co chce miláček dělat. Už před tím jsem moc toužil pomilovat ho, jenže po všech těch bolestných úvahách a po rozhodnutí, že s ním nechci mít sex, dokud mu nepřiznám pravdu o svém provinění, jsem se jakoby zasekl. Bože zabij mě... nešlo nemít pocit, že všechno jen vorám. Nejdřív jsem začal svou zpověď vyprávěním o matce, stejně, jako jsem tím začal u ségry, což v tomto případě byla fatální chyba.

Nevěděl jsem, že bude Ki reagovat tak moc bouřlivě, jenže zrovna tohle jsem měl sakra vědět. Měl jsem čekat, že bude naštvaný a rozhozený, protože kdo by na jeho místě nebyl, že? Kdyby mi on řekl to stejné, taky bych moc zuřil. Měl jsem tušit, že bude mít pochybnosti a nereagovat tak moc přehnaně. Měl jsem zmínku o matce a jejím stupidním přání vynechat a říct jen to hlavní. Měl jsem miláčkovi rovnou přiznat, že jsem mega velký kretén, jenže k tomu jsem se už... bohužel pro mě... vůbec nedostal. Nebo snad bohudík? Měl jsem v sobě mega velký zmatek.

Netušil jsem, jestli jsem rád, že miláček zatím nic neví, nebo mě to nehorázným způsobem sere, ještě když jsem ležel jako nějaká troska na zádech, zatím co se on svlékal. Bohužel jsem netušil, co cítím ani v okamžiku, kdy jsem fascinovaně civěl na Min-Kiho odhalený hrudník a jeho bříško s jemně vyrýsovanými svaly. Bože, je tak nádherný a nehorázně sexy! Chtěl jsem ho, přesto bych se nejraději hodně trapně vymluvil na to, že jsem právě teď moc unavený a že mě nehorázně bolí hlava, což by vlastně nebyla až taková lež. Cítil jsem se pod psa.

Jenže část mě po miláčkovi opravdu toužila tak moc, že se to téměř nedalo snést, navíc jsem si za nic na světě nepřál své zlatíčko ranit. On přece ani maličko nemůže za to, že jsem kokot, nemůžu ho odmítnout a všechno tím ještě víc posrat! Bože... raději bych zdechl, než abych dovolil, aby se Min-Ki kvůli mé ubohosti cítil odstrčený a nechtěný, ještě když to vůbec není pravda. Jak bych jen mohl nechtít pomilovat zrovna jeho? Jak bych mohl chtít něco jiného, ještě když on sám přes své ne zrovna příznivé psychické rozpoložení přebírá iniciativu?

Min-Kiho chování bylo svým způsobem rozhodné, přesto plné nejistoty... sladce vzrušující... jenže já jsem se stále nedokázal rozhodnout, jak mám vlastně reagovat. Můj pitomý mozek mi totiž našeptával něco jiného než mé divoce tlukoucí srdce, i když jediný pohled na část miláčkova odhaleného těla způsobil, že jsem tam dole začal nehorázným způsobem tvrdnout. Nakonec jsem musel uznat, že můj mozek nemá pravdu, protože kdyby opravdu myslel racionálně, věděl by, že odmítnout miláčka ničemu a nikomu nepomůže. Ne, nemůžu ho teď odmítnout, sakra. Nechci ho odmítnout!

Přesto jsem jen ležel a čekal, co udělá dál, zatím co jsem si naplno uvědomoval jak vlastní vzrušení, tak jeho vzrůstající nejistotu. Měl jsem už zavázané oči, proto jsem netušil, jak se miláček tváří, když na mě bez hnutí sedí a zřejmě netuší co dál. Něco jako by se ve mně totálně zaseklo a nejspíš proto jsem dokázal pouze trhavě dýchat a nedělat cokoli jiného. Vlastně jsem všechno nechal na něm. Pokud Ki bude chtít pokračovat, nebudu se bránit a pokud ne... bože... co bude pak, to se uvidí až se tak stane. Bože zachraň nás... kéž bych nebyl takový kokot. Kdybych měl čisté svědomí, už dávno bych se na svého miláčka vrhl, strhal z něho zbytek oblečení a pomiloval ho tak, že by na to opravdu dlouho nezapomněl.

Jenže já jsem ani v těchto okamžicích nedokázal zapomenout na fakt, že JSEM KOKOT a přesto, že jsem nešukal s jiným, věděl jsem, že čisté svědomí rozhodně nemám... bohužel. Min-Kiho šátek, který mi bránil ve vidění, mě hodně sral, ještě když jsem kvůli té pitomé látce vůbec netušil, co se miláček chystá udělat dál, ale současně mě taky docela dost uklidňoval, protože jsem se díky šátku cítil do jisté míry bezbranným a to mi ještě víc dovolovalo nechat všechno na něm. Pod pevně semknutými víčky mě nepřestávaly pálit slzy, připadal jsem si naprosto uboze, ale současně taky nemálo osvobozeně. Vážně je teď všechno jen v Min-Kiho rukách. Stále jsem však netušil, co doopravdy chci, aby udělal.

Min-Ki

Zhluboka jsem se nadechl a chvějivě vydechl, abych se alespoň maličko uklidnil. Pořád jsem ani maličko netušil, co mám dělat dál... pokračovat, nebo to zabalit?... a Hyunie, který pode mnou ležel jako nějaká mrtvolka, mi v ničem vůbec nepomáhal, ach jo. Jenže pak jsem si uvědomil, že se už stihl hodně vzrušit, takže jeho nečinnost určitě neznamená, že mě právě teď nechce. Opatrně jsem se přesunul na jeho vyboulený rozkrok, a když miláček potichu zavzdychal, napadlo mě, že se mnou nejspíš hraje nějakou zvláštní hru. Že by chtěl pouze vědět, co všechno s ním míním dělat? Nechává všechno na mě?

S nově obnovenou jistotou, že dělám správně, jsem se ještě jednou zavrtěl a miláček podle očekávání znovu rozkošně zavzdychal, na což si pevně skousl spodní ret. Do mé tváře se okamžitě navalila ta největší možná horkost, která existuje a mé srdce se rozbušilo tak rychle a zběsile, že jsem na okamžik ztratil dech. Totálně mě totiž vzrušil nejen ten úžasný zvuk, který miláček vydal, ale hlavně jeho mnohem patrnější problém, který jako by se chtěl prorvat přes látku kalhot. Cítil jsem jeho úžasnou tvrdost i přes vlastní oblečení a už jsem vážně nemínil couvnout.

Slezl jsem z miláčka, ale jen proto, abych ho mohl zbavit překážejících kalhot... nejdřív jsem musel odepnout jeho šráky... a taky spodků, čemuž se Hyunie... k mé nemalé radosti... vůbec nebránil. Hned na to jsem co nejvíc vyhrnul jeho košili, abych se mohl nejdřív pokochat úžasným pohledem na jeho sexy hrudník a stejně sexy bříško, na kterém naskočila husí kůže, ale taky na jeho sladké bradavky, které viditelně tvrdly, jako by mě tímto činem přímo žádaly, abych je ochutnal a polaskal, což jsem vážně mínil udělat.

V okamžiku jsem totiž pustil z hlavy předchozí pochybnosti a všechny podivné myšlenky, protože tohle je přece můj milovaný přítel a já si ho smím brát a smím ho laskat tak, jak si zaslouží a jak si snad zasloužím i já. Ukážu miláčkovi, co umím a udělám dobře nám oběma, aby už nezbyl prostor na jakékoli trápení. Přejel jsem chvějící se dlaní po jeho rozpálené pokožce a zastavil se až na jeho ztopořeném přirození, které se mi stavělo na odiv a Hyunie zavzdychal hlasitěji, což mě rozpálilo ještě víc.

Bez rozmyslu jsem se proto vrhl nejdřív na jeho hrudník, na který jsem začal klást drobné polibky a taky jsem jednu po druhé ochutnal jeho bradavky, abych pak mohl udělat vlhkou cestičku svým jazykem až k jeho penisu, který okamžik na to skončil v mých ústech. Nehorázně moc mě těšily miláčkovy reakce a jeho vzdechy během laskání jeho hrudníku a ještě víc pak ty, které mi daroval, zatím co jsem mu kouřil. Bezostyšně mě chytl za vlasy... dost silně, až to zabolelo... a dovolil, aby jeho penis pronikal co nejhlouběji do mého hrdla, ale nezačal si udávat své tempo, pořád to nechával jen na mě.

Nechal jsem ho, aby mě držel za vlasy, a opravdu moc jsem se snažil, aby se mu má činnost co nejvíc líbila. Sám sebe jsem tak trochu dusil, jeho nepolevující sevření mých vlasů opravdu bolelo, ale mně to v tu chvíli bylo naprosto volné. Vlastně se mi to docela dost líbilo a nemohl bych teď přestat, ani kdybych chtěl a stejně tak bych to nemohl dělat jinak, když je miláček zrovna takto spokojený. Vysouval jsem jeho penis a zase zasouval zpět, jako bych se sám chtěl jeho přirozením ošukat a když jsem se potřeboval pořádně nadechnout, olizoval jsem pro změnu jak jeho žalud, tak celou délku, abych si hned na to mohl jeho velikost znovu narvat do úst.

Netuším, jak dlouho jsem Hyuniemu kouřil, zatím co mě odměňoval svými roztouženými vzdechy. Věděl jsem jen to, že ho nechci takto udělat. Už mě docela dost bolela pusa... kromě zasouvání jsem občas miláčkův penis taky usilovně sál... když jsem zaznamenal jeho blížící se orgasmus, na což jsem se rychle odtáhl, abych zabránil jeho vyvrcholení, ale taky proto, abych sám sebe mohl konečně zbavit přebytečného oblečení. Líbilo se mi, že má miláček stále zavázané oči. Už jsem neměl žádný důvod nechtít, aby se na mě díval, ale právě teď jsem si užíval ten pocit, že Hyunie vůbec netuší, co chci dělat dál.

Líbil se mi pohled na jeho lehce pootevřené rty, kterými se snažil pojmout co nejvíc kyslíku, na jeho zardělé líce a prudce se zvedající hrudník, zatím co bez protestů čekal, co se teda bude dít. V těchto okamžicích mi ani nevadilo, že je stále na půl oblečený, jen tak jsem si už nahý a ještě víc vzrušený sedl zpět na jeho stehna. Co se mi však přestávalo líbit, byla jeho obnovená nečinnost. Sklonil jsem se proto k jeho tváři, kterou jsem něžně pohladil. „Miluju tě, Hyunie." zašeptal jsem rozechvěle do jeho ucha. „Moc tě miluju, miláčku." Znovu jsem se pak narovnal, ale ještě před tím jsem odhodlaně vzal jeho ruce a položil je na svůj hrudník.

Na okamžik jsem zatajil dech, když začal prsty zlehka zkoumat nejen mou pokožku, ale taky obě mé již vzrušením ztvrdlé bradavky, jako když slepec nejistě zkoumá své okolí. Jeho doteky byly hodně opatrné, ale současně hodně smyslné, takže jsem se už nedokázal ubránit slastným vzdechům. Prohnul jsem se v zádech, když se okamžik na to prudce posadil a na můj hrudník přitiskl své horké rty. Připadalo mi, jako by snad měl horečku, jenže já jsem na tom nebyl jinak, zvlášť když mě chytl opravdu pevně a můj hrudník začal divoce mapovat nejen svými rty, jazykem, ale navíc si ne úplně šetrně vypomáhal zuby.

Měl jsem pocit, že někam uletím, jak žádostivý najednou byl a taky jsem měl pocit, že se totálně uvzdychám, přestože tohle byl jen začátek. V dalších okamžicích totiž letělo taky Hyunieho oblečení někam do háje, aby mě mohl už nahý prudce povalit na záda, položit se na mě a vměstnaný mezi mýma do široka roztaženýma nohama nejen vášnivě líbat mé rty, ale taky bez přípravy přirazit hluboko do mého těla.

Bolelo to, opravdu hodně to bolelo, ale okamžik na to přišla jen pouhá slast. Na to, jak to miláček ze začátku vzal zhurta, pokračoval ve svých pohybech už jen něžně a opatrně, jako by se snad bál, že mi nějak ublíží, ale mně v tu chvíli bylo vážně jedno, jestli je divoký nebo opatrný. Užíval jsem si naplno spojení našich těl, Hyunieho úžasně voňavou blízkost a jeho líbání, které jsem procítěně opětoval, zatím co jsem umíral jak láskou k němu, tak díky obrovské touze.

Jong-Hyun

Nakonec jsem svému miláčkovi nedokázal odolat. Nejen, že jsem se ho musel dotýkat, ale taky jsem si ho musel vzít. Ta touha už nešla ovládnout, ještě když mě tak moc chtěl on sám. Byl jsem v sedmém nebi během jeho úžasného kouření, ale mnohem víc jsem si pak užíval okamžiky, kdy jsem pronikl do jeho nádherného těla. Nejdřív jsem se nedokázal pořádně ovládat. Jakmile Ki prolomil mou nesmyslnou bariéru, měl jsem chuť z něho vyšukat duši, taky proto jsem si ho vzal bez přípravy a jemu to zjevně nevadilo, přestože jsem se nezeptal na svolení, ale hned na to jsem zatoužil dát mu pocítit jen čistou rozkoš a hlavně svou velkou lásku.

V těchto okamžicích jsem už nechtěl myslet na cokoli jiného, než je tahle úžasná a tolik milovaná bytost. V těchto okamžicích jsem opravdu moc toužil po našem vzájemném splynutí, které mi dovolí alespoň na chvíli zapomenout na mou vinu a navíc mi dokáže, že i já jsem pořád Min-Kim moc milovaný. Ne že bych o jeho lásce pochyboval, to ani náhodou, stejně jako jsem si doopravdy nemyslel, že on nevěří v tu mou, ale vnímat jeho city při sexu je prostě dokonalost sama a stejně tak je úžasné, když na něm vidím, že on naplno vnímá ty mé.

Bože zabij mě... byl jsem vážně kretén, když jsem před tím dovolil, abych podlehl svým šíleným pocitům, které vyvolalo mé vlastní svědomí. Už jsem však nemínil být kretén a miláček, který je opravdu úžasný, to naštěstí dokázal ocenit. Vzal jsem si ho v různých polohách... něžně i vášnivěji... a on se mi odevzdával naplno a nemálo láskyplně, stejně, jako jsem se mu odevzdával já. Líbali jsme se, hladili se a já jsem si opakovaně podmaňoval jeho zadeček, aby mi pak po nevím kolikátém kole, vyčerpaný usnul v náruči. Sám jsem byl hodně unavený, ale zatím jsem bohužel nedokázal usnout.

Svými prsty jsem zlehka probíral Min-Kiho propocené vlasy, druhou rukou jsem hladil jeho sexy zadeček a užíval si dozvuky našeho milování, zatím co se do mého srdce plíživě a nenápadně vracel pocit zrady a taky výčitky svědomí. Neměl jsem se s miláčkem pomilovat, neměl jsem dopustit, aby se to stalo ještě před mým přiznáním, jenže zrovna tohoto jsem ani za nic nedokázal litovat. Copak by vlastně šlo litovat něčeho tak krásného, jako je sex s ním? Copak by šlo znovu zraňovat někoho, jako je on? Zhluboka jsem vydechl a ještě víc jsem k sobě přitulil své spící zlatíčko. Ne, nedokážu mu ještě víc ublížit, to ani náhodou.

V ten okamžik mi už bylo jasné, že... přes nemizející pocit viny... musím mlčet a to, co se stalo v Kangnungu netahat sem do Gangnamu. Budu se starat jen o to, aby byl miláček šťastný, milovat se s ním tak, jak si bude přát a mé tajemství zůstane i nadále mým tajemstvím. Min-Ki se nikdy nedozví o polibku, který mi dala Bo-Ra a nedozví se ani o noci strávené u Young-Mina. Bude jen šťastný, protože co nebude vědět, to ho nebude ani maličko bolet a když bude šťastný on, budu šťastný taky já... teda snad.

Docela uklidněný tímto rozhodnutím jsem políbil miláčka na čelo. „Taky tě moc miluju, lásko moje." zašeptal jsem, přestože mě nemohl slyšet. Hned na to jsem zavřel oči, abych si mohl taky trochu zdřímnout. Oba se umyjeme až později, no a? Na naší čistotě zrovna teď vůbec nesešlo, stále mě otravoval jiný problém. Bože... rozhodl jsem se správně? Opravdu moc jsem doufal, že se svým tajemstvím dokážu žít, ale nakonec... proč bych to sakra neměl dokázat? Šlo jen o pouhý polibek, který se mi ani trochu nelíbil a s Young-Minem jsem se přece nevyspal. Určitě bude lepší, když budu mlčet. Rozhodně bude lepší, když budu mlčet!