Min-Ki

Zhluboka jsem se nadechl a zase vydechl, jen abych konečně zastavil ten pitomý pláč. Mrzelo mě, že jsem se takto sesypal, ale na druhou stranu se mi dost ulevilo. Celý týden jsem v sobě hromadil všechny možné emoce, nebrečel jsem až do teď. Bylo to svým způsobem osvobozující, protože všechna ta nahromaděná tíha se konečně dostala ven. Už jsem však nechtěl brečet dál a nejen proto, že má Kookie totálně promáčené rameno od mých slz. V mém srdci totiž stále sílila naděje, že se mi miláček konečně vrátil a pokud by za dveřma opravdu byl on, není už přece žádný důvod nadále brečet.

„Otevřu." řekl jsem potichu a bez velkého nadšení nejen proto, že jsem ještě neměl dostatečně pod kontrolou svůj hlas, ale taky proto, že jsem se přece jen bál, že... přes všechnu mou naději... přišel někdo jiný než Hyunie. Za to Yeontan, kterého tentokrát zvonění probudilo, blafkal ve své ohrádce, jako by se snad nemohl dočkat, až neznámý vejde. Opatrně jsem se od brášky odtáhl a on mě propustil ze svého objetí. Nic neřekl, jen mlčky sledoval, jak se zvedám ze sedačky a pomalu se šourám do předsíně. Kookie se taky zvedl, ale jen proto, aby mohl jít za svým pejskem. Ještě cestou ke dveřím jsem si utíral slzy, protože ať už je to miláček, nebo kdokoli jiný, nepotřeboval jsem, aby viděl, že jsem brečel.

Bože... kéž bych jen mohl mít opravdovou jistotu, že je to ten, na kterého tak zoufale čekám. Už jsem ani maličko nevěřil na nějakou telepatii na dálku, protože kdyby fungovala, Hyunie by mi během minulého týdne alespoň jednou zavolal, nebo... nebo by právě teď přijel. Srdce mi tlouklo až někde v hlavě, když jsem konečně otevíral dveře, abych mohl zjistit, že... V tu chvíli mé srdce totálně pokleslo, protože ten, kdo před chvíli zvonil, nebyl můj miláček... byl to Tae-Hyung. Ne že bych zrovna jeho neviděl rád, jenže... bože... proč to není Hyunie?

V tu chvíli jsem vůbec netušil, jak se mám tvářit, protože má naděje zmizela, jako když se sfoukne plamínek svíčky. Tae si nejspíš vůbec nevšiml mého výrazu. S úsměvem mi vtiskl do dlaní nějaký talíř a než jsem stihl mrknout, proklouzl kolem mě dál do bytu. Já jsem ještě kratinký okamžik civěl na věc, která tak nečekaně skončila v mých dlaních, na což jsem si uvědomil, že držím talíř plný lívanců, jak sladké. S povzdechem jsem pak zavřel dveře. V tu chvíli jsem netušil, co vlastně cítím... zklamání, lítost, nebo vztek na sebe, že jsem mohl být tak naivní? Nakonec ve mně převládl vztek a já jsem dostal obrovskou chuť něčím švihnout, ještě když jsem zaslechl Taeho hlas.

„Tak tady jsi." říkal nejspíš Kookiemu. „To se dělá takto utíkat z našeho pelíšku?" Jo, rozhodně to říkal Kookiemu. Bože... nedokázal jsem jim nezávidět, stejně jako jsem nedokázal zastavit další slzy. Tae-Hyungie šel hledat svého miláčka, zatím co ten můj... Nemohl jsem praštit o zem s talířem, který mi přinesl Tae, proto jsem... aniž bych znovu zamkl... vytáhl klíče ze zámku a vší silou jsem mrštil o zem alespoň s nima. Přesto se mi ani maličko neulevilo. „Spal jsi." slyšel jsem veselý hlas brášky.

Prudce jsem setřel slzy... ne, nebudu už znovu brečet, sakra... a potichu jsem vklouzl zpět do pokoje, kde se k sobě právě tulila naše sladká trojka. Kookie totiž držel Yeontana a Tae-Hyung se k němu tiskl zezadu, zatím co jeho ruce spočívaly jak na jeho miláčkovi, tak na pejskovi. „Už nespím." odtušil smyslným tónem Tae. Říkal to přímo do Kookieho ucha, ale já jsem to i tak slyšel. Zrovna jsem totiž prošel kolem nich, ale ani bráška, ani Tae, mi nevěnovali žádnou pozornost, jako bych se právě stal duchem. Ano, opravdu jsem si právě teď připadal jako nějaký duch... neviditelný a nepotřebný.

Kookie a Tae zjevně zapomněli na celý svět a vnímali jen jeden druhého, stejně jako na mě nejspíš zapomněl Hyunie... jak smutné. Na ty tři byl opravdu moc pěkný pohled, nechtěl jsem je jakkoli vyrušovat. Navíc bylo mega moc roztomilé, jak Yeontan vůbec netuší, koho má olízat dřív... brášku, nebo snad Taeho? Zdálo se, jako by svým jazýčkem nejraději obšťastnil oba naráz, což samozřejmě nejde. Opravdu jsem miláčkům moc záviděl, jenže současně jsem se za své pocity nemálo styděl, proto se na mé tváři nejspíš objevil trapný ruměnec.

Stejně potichu, jak jsem přišel, jsem se posadil zpět na sedačku a talíř jsem nepřítomně odložil na stůl. Připadal jsem si najednou totálně prázdný. Tak zbytečný, ach jo. Nejraději bych se do té sedačky rovnou propadl. V tu chvíli se však na mě Jung-Kookie podíval a jeho výraz se v okamžiku změnil z rozněžnělého na smutný. „Min-Ki." vydechl tónem, jako by si nejen znovu vzpomněl na mou existenci, ale taky na to, že mě tady ještě před nějakou tou chvílí utěšoval. Taky Tae se na mě podíval a jeho pro změnu udivený výraz se změnil na ustaraný, protože si konečně všiml, jak se tvářím já. „Stalo se něco?" zeptal se zaraženě.

Po jeho otázce jsem pouze pokrčil rameny. Stalo, ale co na tom už sejde? Hyunie nepřijel domů... bože, jak jsem jen mohl tak naivně doufat, že to opravdu zvoní on?... a já jsem už neměl žádnou potřebu se znovu někomu svěřovat, natož tak ventilovat své pocity. Přesto jsem nezabránil tomu, aby se mé srdce nesevřelo pod náporem obnoveného smutku a taky obrovské lítosti. Kookie odběhl do kuchyňské části a Tae-Hyung se posadil vedle mě. Už zase jsem nedokázal zadržet protivné slzy, ještě když se na mě díval s podobnou starostí, jakou se na mě před tím díval bráška.

Bože... ať se na mě tak nedívá, ach jo. Opravdu jsem nechtěl všechno říkat znovu, jenže Taeho nejen starostlivý, ale taky hodně vyčkávavý pohled...  

... mě nějakým záhadným způsobem donutil, abych ze sebe... tak trochu proti své vůli... znovu všechno vysypal. Všechno o tom, jak jsme se s Hyuniem pohádali, jak mi odjel do Kangnungu a celý týden se mi vůbec neozval i o tom, co si myslím o jeho matce. Jen své pochybnosti o miláčkovi jsem si nechal pro sebe. Mezitím už Kookie přinesl kakao, které připravil pro svého miláčka, na což začali oba pojídat lívance, které až do teď zůstávaly netknuté, zatím co Tae stále pozorně poslouchal mé smutné vyprávění. Už zase jsem se tak moc vžil do svých pocitů, že jsem si téměř neuvědomoval, že si tu sladkou dobrotu beru taky.

Neměl jsem žádnou chuť na jídlo, jenže já nikdy neodolám sladkým dobrotám, navíc jsem už pociťoval ukrutný hlad. Netuším, kdy jsem jedl naposledy, ach jo. „To je mi líto!" řekl smutně Tae, jakmile jsem dokončil svůj smutně ubohý proslov a hned na to si mě přitáhl do konejšivého objetí, kterému jsem se vůbec nebránil. Opravdu moc jsem teď potřeboval objetí a pocit, že i Taemu na mě záleží, když už na mě nezáleží mému miláčkovi, ach jo. Vděčně jsem se k němu přitulil a aby toho nebylo málo, okamžik na to se ke mně přitulil taky bráška, ale pro změnu z druhé strany.

Octl jsem se tak v láskyplném objetí obou kluků a mé srdce se sevřelo nemalým dojetím, ale taky výčitkama svědomí. Jak jsem si před tím mohl připadat neviditelný a nepotřebný, když mám tyto dva miláčky, kterým na mě evidentně záleží? Nechal jsem se unést svou závistí a pocitem lítosti, jenže to mě neomlouvá. Mám přece tyto dva miláčky a přestože mají svůj vlastní svět lásky, do kterého mě občas nepouštějí, nesmím zapomínat, že mě mají rádi a že jim na mě opravdu záleží!

„Jsem tak rád, že vás mám, kluci." vydechl jsem nejen dojatě, ale taky mega moc upřímně, protože v těchto chvílích jsem byl za jejich útěchu mega moc vděčný. Vlastně nejen za to, ale taky za fakt, že je oba mám ve svém životě a že jsou tady, aby mě mohli utěšit. Nejdřív jsem byl zklamaný, že přišel Tae namísto Hyunieho, jenže v těchto okamžicích jsem byl za jeho přitomnost víc než jen rád. Ne že bych si už nepřál, aby konečně přijel můj miláček... přál a to víc, než jsem byl schopen unést... jenže jsem už nedokázal doufat, nešlo to. Nebýt objetí miláčků, asi bych se opravdu sesypal. Jen oni dva mě teď drželi nad vodou.

Yeontan však zjevně nesouhlasil s tím, aby se oba jeho páníčci věnovali jen mé maličkosti. Poskakoval kolem nás s vypláznutým jazýčkem a sem tam zakňučel, nebo zablafkal, aniž by mu Kookie nebo Tae věnovali větší pozornost. Pořád se ke mě tiskli, jako bych byl nějaký jejich plyšák na dlachmání, ale mně to vážně nevadilo. Konečně jsem se nejen uklidnil tak, že jsem už neměl potřebu brečet, ale ještě navíc jsem vnímal, jak se ze mě vytrácí poslední zbytky nemalé tíhy, která až dosud okupovala nejen mou mysl, ale hlavně mé pochybnostmi rozdrásané srdce.

„Můžu vědět, co se to tady děje?" ozval se nejspíš od dveří do obýváku zvučný hlas, díky čemuž jsme všichni tři nadskočili úlekem. Absolutně jsme nečekali, že na nás někdo z ničeho nic promluví. Mé srdce se v tu chvíli totálně splašilo, přestože jsem měl pocit, že musím mít slyšiny... kde by se tady tak najednou vzal Hyunie, že?... jenže jsem slyšiny zjevně neměl, zvlášť když jsem se nelekl pouze já, ale taky Jung-Kookie s Tae-Hyngiem. Stále v objetí mých blízkých kamarádů jsem se podíval směrem, ze kterého se hlas ozval, abych mohl zjistit, že ve dveřích opravdu stojí můj miláček.

Kluci mlčeli, zatím co já jsem se chviličku pokoušel nejen rozluštit miláčkův výraz, ale taky se ujistit, že se mi jeho přítomnost tady nezdá. Opravdu se vrátil domů? Bože... ano, tohle není žádný pitomý sen! V tom okamžiku uvědomění jsem nejen přestal luštit miláčkův výraz, ale navíc jsem absolutně pustil z hlavy všechny předchozí pocity, myšlenky a dokonce i pochybnosti týkající se Hyunieho lásky, které mě tak moc sužovaly, protože nejen mou mysl, ale hlavně mé srdce zaplavila nepopsatelně velká radost. Miláček je tady... opravdu je tady!!!

„Hyunie!" vypískl jsem mega moc šťastně a hned na to jsem se vyprostil z obležení obou přátel, abych mohl bleskově překonat celou místnost a vrhnout se kolem krku svému miláčkovi, který stále zůstával u dveří, jako by se snad bál, že nesmí jít dál. Vroucně a nemálo láskyplně jsem se k němu přitulil a navíc jsem ho pevně objal kolem pasu, jen aby už nikam neodcházel, a maličký okamžik na to jsem pocítil, že mě Hyunie objímá nazpět. V tu chvíli do mých očí vyhrkly slzy a já jsem se v jeho náruči rozbrečel. Netušil jsem, jestli brečím štěstím, dojetím, díky mixu obou pocitů, nebo snad díky tomu, že jsem si znovu uvědomil všechnu tu předchozí bolest.

Ať už jsem brečel z jakéhokoli důvodu, nedokázal jsem své slzy zastavit, stejně jako jsem nedokázal zastavit ty otravně protivné vzlyky. „Chyběl jsi mi!" vyhrkl jsem plačtivě, na což Hyunie přitiskl své rty do mých vlasů. „Promiň mi to, miláčku." vydechl s kajícností v hlase a já jsem se od miláčka odtáhl jen proto, abych se mohl zkoumavě zadívat do jeho očí. Vážně se mi právě omlouvá? Vážně ho to všechno mrzí? Nemohl bych však pochybovat o jeho upřímnosti, i kdybych chtěl, což jsem samozřejmě nechtěl, protože i přes slzy, které mě stále pálily v očích, jsem v těch jeho viděl opravdovou lítost.

„Neměl jsem tam jezdit!" pokračoval pořád stejně kajícně, zatím co provinile opětoval můj pohled. „Moc mě to mrzí! Už se s tebou nechci nikdy hádat!" „Já se nezlobím." vydechl jsem upřímně, zatím co jsem se snažil nebrečet, což byla vážně pravda, protože v těchto okamžicích bych se ani náhodou zlobit nedokázal. „Taky se už nechci hádat!" dodal jsem s pořád stejnou upřímností v hlase. Ne že by náš problém spočíval jen v té naprosto zbytečné hádce, jistě že šlo o mnohem víc, jenže to všechno právě teď nebylo vůbec podstatné.

Důležitý byl jen fakt, že se mi miláček konečně vrátil domů, je tady se mnou a všechno ho mrzí, přesto jsem musel převzít svou část odpovědnosti a ujistit ho, že už rozhodně nemíním udělat tu stejnou chybu. Ne, nepřestanu být upřímný, jen nesmím být tak moc zbrklý a svá slova, než je řeknu nahlas, musím pečlivěji zvážit. Naštěstí jsem už nebrečel, když se miláček vrhl na mé rty, na což jsem povolil jeho jazýčku, aby navštívil má ústa. Propletl jsem prsty za jeho krkem, on mě chytl kolem pasu a víc si mě k sobě přitáhl.

Líbal mě pak nejen něžně, ale taky mega moc procítěně a já jsem spolupracoval naprosto totožně, zatím co se mé srdce svíralo obrovským přívalem citů k tomuto človíčkovi. Totálně jsem zapomněl na celý svět. Vnímal jsem pouze Hyunieho úžasnou blízkost a taky jeho velkou lásku, o které jsem už nikdy v životě nechtěl pochybovat. V tu chvíli jsem byl jen já a on... my. Netuším, jak dlouho jsme takto stáli, aniž bychom se přestali líbat... minutu, hodinu nebo snad celou věčnost?!

Až nám tak trochu došel kyslík... naše něha se totiž změnila na nemalou vášeň, při které se opravdu těžko dýchá... odtáhli jsme se od sebe, abychom si mohli hned na to uvědomit, že tady už nejsou jak Jung-Kookie s Tae-Hyungiem, tak ani Yeontan. Vůbec jsem netušil, kdy stihli odejít a až teď jsem si zahanbeně uvědomil, že jsem je před tím naprosto přestal vnímat, takže odešli bez rozloučení.

Bože... až teď jsem si taky uvědomil, že Jung-Kookie s Tae-Hyungiem propadli jeden druhému stejně, jako jsem já propadl svému miláčkovi, takže jim rozhodně nemám co vyčítat, což jsem vlastně nedělal nikdy. Ne, opravdu jsem jim nic nevyčítal, jen jsem si zbytečně a neprávem připadal odstrčený, ach jo. „Min-Ki?!" vydechl s marně skrývanou nejistotou v hlase Hyunie a já jsem se na něho podíval stejně nejistě, protože se mi ta jeho nejistota vůbec ale vůbec nelíbila. „Lásko... potřebuju s tebou mluvit."

Jong-Hyun

Celou cestu autem jsem umíral nedočkavostí, abych už konečně mohl vidět svého miláčka, ale taky jsem umíral nervozitou, protože jsem vůbec netušil, jak naše setkání proběhne. Kang řídil mlčky, zatím co já jsem se s divoce tlukoucím srdcem pokoušel přijít na to, co Min-Kimu vlastně řeknu, až ho uvidím. Co mi asi řekne on? Bude vůbec doma? Napadlo mě sice, že bych měl miláčkovi dát vědět, že se už vracím domů, jenže bych ze sebe nejspíš nedostal kloudného slova, navíc se mi chvěly ruce tak moc, že bych nebyl schopen poslat ani pitomou sms, navíc by ani nebylo jisté, že si jí Ki všimne. Nechal jsem proto na vyšší moci, jestli setkání s ním proběhne teď, nebo až později.

Bilo se ve mně až moc pocitů, které jsem nedokázal korigovat... nemalý stesk po miláčkovi a lítost, že jsem dopustil, abychom byli takto odloučení, se mísili se strachem, že se na mě Ki moc zlobí a že mi mou naivitu neodpustí, navíc jsem se vůbec netěšil na rozhovor s ním, respektive na rozhovor o mé ubohosti. Ten nejhorší pocit zrady už sice byl pryč, jenže za zradu se dá přece počítat všechno, co jsem až dosud udělal. Odjel jsem od něho pryč a víc jak týden jsem se neozval. Dovolil jsem Bo-Ra, aby mě políbila, na což jsem se opilý a zhulený málem vyspal s Young-Minem.

Bože zabij mě... je vlastně fuk, že jsem s tím klukem vůbec nešukal, protože jen čert ví, proč se tak doopravdy nestalo. Odmítl jsem ho z vlastní vůle, nebo za tím stálo pouze mé šíleně bušící srdce? Opravdu moc bych chtěl věřit, že bych nedokázal miláčka podvést, i kdybych byl ještě víc na sračky, než jsem byl v to nešťastné pondělí, jenže jistý jsem si tím být bohužel nemohl. Ne, když nemám všechny potřebné odpovědi, které mi měl poskytnout právě Young-Min, ale neposkytl, protože nebyl doma. Bože... jak jen tohle všechno miláčkovi řeknu?

Mé srdce se opravdu prudce sevřelo, když Kang najednou zastavil u obrubníku a já jsem hned na to zjistil, že stojíme před A5Blockem. Byl jsem celou dobu tak moc zadumaný, že jsem si ani nevšiml, že jsme právě dorazili do Gangnamu, až velice známé prostředí mě probralo s naprostého myšlenkového transu. „Tak se rozloučíme, co myslíš, Hyune?" pousmál se na mě Kang, na což jsem jen mlčky přikývl. V krku se mi už zase vytvořil obrovský knedlík, přesto jsem ze sebe po chviličce dokázal nějakým zázrakem vysoukat poděkování za to, že mě sem tak ochotně zavezl a taky mu popřát bezpečný návrat do Kangnungu. „Rádo se stalo." uculil se. „Doufám, že se brzy uvidíme."

Vyložil můj kufr, objal mě na rozloučenou a okamžik na to opravdu odjel zpět za Su-Hee. Zůstal jsem proto stát před blokem sám, ale v další chvíli jsem už jel výtahem do sedmého patra, zatím co jsem se všemi možnými způsoby pokoušel nevyšilovat. Poskakoval jsem na místě, dýchal jako nějaký šílený pes, zatím co jsem si pořád dokola opakoval, že musím zachovat klid. Bože zachraň mě... vždyť se vracím domů! Nejdu přece na nějakou sadistickou popravu, protože Min-Ki je nejhodnější človíček jakého znám, on mě určitě nepopraví. Navíc je nejúžasnější miláček na světě, kterého si snad ani nezasloužím, ale on mě i tak moc miluje.

Možná neoprávněně, ale přesto jsem věřil v Min-Kiho bezpodmínečnou lásku a moc jsem se snažil doufat, že zrovna on mě pochopí. Bože, prosím... ať je miláček doma, ať se na mě moc nezlobí a prosím... kéž by mě opravdu pochopil a všechny mé ubohé chyby, kterých jsem se díky své zbytečné nerozvážnosti dopustil, mi nakonec přece jen odpustil. Jen díky naději, že to bude přesně takto, jsem se dokázal alespoň maličko hodit do klidu, díky čemuž jsem pak v sedmičce vylezl z výtahu mnohem míň posraný. Po chvíli zběsilého hledání klíčů jsem pak konečně otevřel dveře a dostal se do bytu. Nemile mě však překvapilo zjištění, že není zamčeno, protože Ki vždycky zamyká.

Mé srdce se bolestně sevřelo a sotva jsem dýchal díky velkému návalu úzkosti, zatím co jsem potichu zouval boty. Každé Min-Kiho chování, které jakkoli vybočuje z jeho běžného normálu, svědčí o tom, že se neděje nic dobrého. Bože zachraň ho... stalo se mu snad něco zlého a to jen kvůli mně? Hrozně moc jsem se bál, v jakém stavu ho najdu. Věděl jsem už jistě, že je Ki doma, protože se z obýváku ozývalo Yeontanovo štěkání, které se střídalo s kňučením. Miláček by pejska rozhodně nenechal samotného doma, určitě by ho vzal všude sebou, kdyby někam šel. Nebo... ?! Mé srdce se sevřelo ještě prudčeji, když mě v tom okamžiku napadlo, že ten chlupáč může takto vyvádět právě proto, že je doma sám. Jenže, kde by pak byl Ki?

Zamrzl jsem pak ve dveřích, když se mi naskytl pohled nejen na pobíhajícího pejska, ale hlavně na trojici v obývací části, která se zrovna nacházela ve skupinovém objetí. Respektive miláček byl uprostřed a zepředu ho objímal Tae-Hyung, zatím co Jung-Kook se k Min-Kimu tiskl zezadu. Byl na ně moc pěkný pohled, jenže mě... přes obrovskou úlevu, že je Ki snad v pořádku... ten pohled docela dost zaskočil. Netušil jsem totiž, že by miláček mohl mít návštěvu... na Kookieho s Tae-Hyungem jsem si až do teď vůbec nevzpomněl... a v tuto chvíli jsem si nebyl jistý, jestli mám radost, že jsou s ním jeho blízcí přátelé, nebo jestli mi to vadí. Přece jen, potřeboval jsem s ním být o samotě.

„Můžu vědět, co se to tady děje?" ozval jsem se co nejhlasitěji, abych nějak zaujal jejich pozornost. Vůbec netuším, proč ze mě vylezla taková píčovina, ale už to nešlo vzít zpět, navíc to fungovalo. Všichni tři se evidentně lekli a hned na to se podívali mým směrem, zatím co mé srdce už tlouklo jak o život a současně se nehorázně moc svíralo nejen díky rostoucí nervozitě, ale taky díky nemalé trémě, hlavně při pohledu na svého miláčka, který se maličkou chvíli tvářil, jako kdyby snad viděl zjevení. Bože zachraň mě... byl mega moc nádherný, strašně moc mu to slušelo.

„Hyunie!" vypískl miláček s neskrývanou radostí v hlase a než jsem stihl mrknout, měl jsem to sladké stvoření přilepené na sobě. Zhluboka jsem vydechl a můj výraz se okamžik na to naprosto uvolnil, protože ze mě konečně opadlo veškeré napětí. Okamžitě jsem Min-Kiho, který úžasně voněl, objal nazpět. Už jsem nevnímal strach, ale pouze silné city ke své životní lásce a stejně tak jsem vnímal jeho city ke mně. Bylo to mnohem úžasnější setkání, než bych vůbec mohl doufat. Řekli jsme si pár slov o tom, jak nás oba mrzí naše hádka, přiznal jsem taky, že jsem neměl nikam odjíždět, ale pak už jsme se jen líbali a dávali si tak najevo nejen naši vzájemnou lásku, ale taky radost z opětovného setkání.

Miláčkova pusínka byla sladká jako med. Opravdu naplno jsem si užíval jeho sladkost, zatím co jsem si až téměř bolestně uvědomoval, jak nehorázně moc mi líbání s ním chybělo. Vůbec jsem se od Min-Kiho hebkých rtů a jeho úst nedokázal odtrhnout, stejně jako se on nedokázal odrhnout ode mě. Naplno jsem vnímal, že oba dáváme do vzájemného laskání všechnu něhu a taky lásku, která se skrývá v našich srdcích, která pak přešla v nemalou vášeň. Bože... jako bychom se takto nelíbali celou věčnost.

Jen matně jsem vnímal, že Kookie nejspíš vzal pejska na ruce, chňapl svého miláčka a okamžik na to proklouzli kolem nás... odešli z bytu. Já jsem však jejich odchod neřešil, na to nebyl žádný prostor. Až když nám oběma došel kyslík, propustil jsem miláčka ze svého objetí. Taky on si pak všiml, že jsou kluci s pejskem pryč. Jen ohrádka, pelíšek a taky chlupáčovy hračky zůstaly tam.

Nechtěl jsem naše krásné setkání jakýmkoli způsobem pokazit. Nejraději bych se s miláčkem teď hned pomiloval, jenže sílící tlak na hrudníku a mé znovu probouzející se svědomí, které mi našeptávalo, že předchozí krátký rozhovor s Min-Kim vůbec nestačil, mě donutilo mé touhy přehodnotit. Ki je happy, že jsem tady a vůbec se na mě nezlobí, ale zůstane to tak i nadále, když mu přiznám, co všechno se stalo v Kangnungu?

Nejraději bych to nikdy nevyslovil nahlas, jenže jsem věděl, že musím, protože mé mlčení by bylo jako sprostá lež. Jenže, dokázal bych se s miláčkem jen tak pomilovat, zatím co bych věděl, že mu v podstatě lžu? Bože... ne, to bych opravdu nedokázal. „Min-Ki?!" vydechl jsem nejistě, protože jedna část mě už chtěla mít tento krajně nepříjemný rozhovor za sebou, jenže ta druhá část toužila po klidu a pohodě, což by mé mlčení určitě zajistilo. Ki totiž vůbec nevypadal na to, že by chtěl momentálně cokoli řešit. Taky já bych nejraději nic neřešil, kdyby mi to mé pitomé svědomí dovolilo.

Navíc jsem to slíbil Su-Hee a nemínil jsem ji zklamat, přestože by se o mém mlčení nemusela vůbec dozvědět. „Lásko... potřebuju s tebou mluvit." dodal jsem proto, i když pořád stejně nejistě, ještě když se na mě miláček podíval s mnohem větší nejistou, než jsem pociťoval já sám. „Hmmm." přikývl, na což jsem ho vzal za ruku a odvedl do ložnice, protože kdybych to neudělal hned, už bych to nejspíš neudělal nikdy.

Min-Ki

Běhal jsem po ložnici... od okna ke dveřím a zase zpět k oknu... jako totálně pominutý, div jsem při tom nezakopl o své vlastní nohy, zatím co mě Hyunie už jen mlčky sledoval. Ještě před nějakou tou chvílí jsme spolu seděli na naší posteli... tam se nám z nějakého záhadného důvodu vedou podobné rozhovory nejlíp... a on se mi rozechvěle svěřoval s tím, že jsem měl naprostou pravdu, že je jeho matka intrikánka, manipulátorka a prostě kráva. Samozřejmě se mi ještě před tím znovu omluvil za to, že se se mnou minulou neděli pohádal, že odjel do Kangnungu a že se mi celý týden neozval... prý ho to neskutečně moc mrzí.... jenže já jsem zrovna tohle už nemínil jakkoli řešit.

Stalo se a já jsem miláčkovi jeho domnělý nezájem odpustil v okamžiku, kdy se ukázal doma. Vážně jsem se na Hyunieho ani maličko nezlobil, přestože mě všechno moc mrzelo, jenže to už byl jen a pouze můj problém. Nechtěl jsem tím miláčka jakkoli zatěžovat a něco mu snad vyčítat. Jenže když se ve svém svěřování dostal až k bodu, že ho chce jeho matka oženit s nějakou Bo-Ra, mé srdce se mega moc prudce rozbušilo a já jsem už nedokázal jen tak sedět a v relativním klidu poslouchat. Momentálně jsem nedokázal slyšet víc. Běhal jsem po ložnici, mrmlal si pod nosem nadávky, zatím co jsem se takto pokoušel uklidnit, jenže to bohužel ani trochu nešlo.

Vůbec se mi nelíbilo, že jsem měl ohledně paní Kim pravdu. Vážně nás dva chce rozdělit a ještě navíc míní vecpat Hyuniemu do života nějakou ženskou? Netušil jsem, jestli se mám smát, brečet, nebo jen bezmocně zuřit. Ta kráva nebeská... blbka jedna manipulátorská... bože... kéž by jí na hlavu spadla cihla, nebo třeba rovnou letadlo, i když chudáci pasažéři, ach jo. Taky vlna tsunami by nebyla úplně košér, protože by kvůli jedné krávě zničila půl Kangnungu, takže ani tohle bych si přát nemohl. Kdyby ta ženská chodila plavat, mohla by se třeba utopit, jenže ona raději nakupuje. Že by jí třeba na hlavu spadl regál? Možná by bylo lepší, kdyby ji zavalil strom, nebo by ji třeba mohla spolknout zem.

Bože... tak trapné úvahy se mi honily hlavou, jenže já jsem si nedokázal pomoct, stejně jako jsem nedokázal zastavit své nohy a už vůbec pak pitomé slzy. Po celém tom týdnu stačilo opravdu málo, abych takto vyšiloval a pravda ohledně Hyunieho matky rozhodně není málo! Už jsem chápal, že miláček nebyl ve stavu, aby mi mohl zavolat, přesto jsem stále nepobíral, proč teda nevzal kufr a nevrátil se za mnou. Vážně jsem musel až do dnešního dne trpět, zatím co on se pokoušel vzdorovat své matce? Nebo... do mých očí vyhrkly další slzy a mé srdce se málem zastavilo, když mě z ničeho nic napadla šílená věc. Co když se miláček vůbec vzdorovat nepokoušel? Uznal sice, že jsem měl pravdu, ale...

Sám sebe bych nejraději na místě zabil a to všemi možnými co nejbolestivějšími způsoby, jenže už mě to napadlo, tak to prostě muselo jít ven. Opřel jsem se o dveře, u kterých jsem zrovna stál a smutně se podíval na miláčka. „Ty... po... poslechneš svou matku? Chceš... chceš si tu Bo-Ra snad vzít?" vykoktal jsem rozechvěle, zatím co se na mě Hyunie podíval nejdřív užasle, pak nechápavě a hned na to mega moc naštvaně. „Co?" vyhrkl. „Ne!" V okamžiku stál na nohách a tiskl si mě k sobě. „Zbláznil ses, miláčku?" pokračoval s opravdovým rozhořčením, ale nejen jeho tón mě donutil mega moc litovat, že jsem mu položil tuto ubohou otázku.

Bože... jak jen mě mohla napadnout podobná šílenost? Miláček sice vycházel své matce vstříc, ale to přece vůbec neznamená, že by mě takto podle zradil. Ne, Hyunie sice dělá chyby, ale nikdy by mě kvůli své matce neopustil! Hyunie mě moc miluje, já miluju jeho a ta pitomá kráva nás za nic na světě nerozdělí! „Já jsem matce řekl, že si ji nikdy nevezmu, protože ty... ty, Min-Ki, jsi pro mě vším a jen tebe hrozně moc miluju! Miluju tě víc než sám sebe a ty... ty o tom snad pochybuješ?" víc než nadával, spíš naříkal Hyunie, který mě k sobě nepřestával tisknout, jako by se snad bál, že mu někam uteču, což jsem samozřejmě neměl v plánu.

„Tak moc jsem tě zklamal, že už nevěříš v mou upřímnou lásku?" pokračoval už jen plačtivě. „Mrzí mě, že jsem tě zklamal... promiň... omlouvám se... miluju tě, Min-Ki!" Mé srdce se svíralo opravdu moc bolestně a nehorázně moc mě mrzelo, že jsem miláčka takto rozhodil. „Já vím, že mě miluješ." fňukl jsem mega moc lítostivě. „Hyunie... ne... nezklamal jsi mě, věřím ti a to já... já se ti moc omlouvám." snažil jsem se ho utěšit, když už jen zoufale plakal. Ještě víc jsem se ke svému milovanému příteli přitulil a on mě sevřel o poznání silněji. „Miluju tě, Hyunie... všechno bude dobré, ano?" mumlal jsem do látky na jeho hrudníku, kde jsem měl přimáčknutý svůj nos. „Moc tě miluju, miláčku, tak... tak už prosím neplakej... prosím."

Sám jsem měl co dělat, abych nebrečel, jenže když jsem potřeboval utěšit jeho, musel jsem se vší silou držet, ještě když za Hyunieho slzy můžu já. Už jsem vůbec nemyslel na jeho matku, byla mi volná. Záleželo mi jen na tom, aby můj miláček nebyl smutný, aby neplakal a necítil se raněný díky mým pochybnostem, které ani nebyly skutečné. To jen můj momentálně mega moc unavený mozek mi podsunul tuto šílenost, která ani zdaleka nevycházela od srdce a ani z opravdového přesvědčení. Věřím miláčkovi víc než komukoli jinému na světě, věřím mu víc než sám sobě a ať už v životě udělá jakoukoli chybu, jistě nikdy nebude tak fatální, aby se nedala odpustit. Jenže zrovna teď jsem potřeboval jeho odpuštění hlavně já.

Jong-Hyun

Sledoval jsem Min-Kiho, jak pobíhá po pokoji a mlčel jsem proto, že jsem vůbec netušil co říct a to nejspíš jen proto, že mě nemálo šokoval. Bože zachraň mě... ani ve snu by mě nenapadlo, že miláčka zmínka o matčiných kidech takto moc rozhodí. Nestihl jsem ho vůbec ujistit, že na její pošahané plány nikdy nepřistoupím, protože mě už nenechal mluvit dál, takže jsem se díky tomu ve své zpovědi ani náznakem nedostal k tomu podstatnému, co mě pořád dost tížilo. Potřeboval jsem, aby se uklidil a já pak mohl konečně říct všechno, co mám na srdci.

Ne že bych měl pocit, že to bude snadné... po Min-Kiho reakci jsem se bál víc než v Kangnungu... ale musel jsem to říct všechno. Nechal jsem proto Min-Kiho běhat a mrmlat nadávky na mou matku, které mi ani maličko nevadily, zatím co jsem doufal, že se brzy hodí do klidu, protože já sám jsem už začínal být dost na nervy. Sakra, miláček se na mě nezlobí a já to takto pohnojím? Jak asi bude reagovat, až mu přiznám, že mě ta koza Bo-Ra políbila a že jsem se válel s Young-Minem nahý v jeho posteli? Už jen z těchto myšlenek na mě šly mrákoty a nejraději bych si otřískal hlavu o zeď a opakovaně se vyhodil z okna jen proto, že jsem tohle všechno dopustil a že teď musím s pravdou ven.

Jak moc jsou ty polehčující okolnosti ve skutečnosti polehčujícími? Jak moc se na mě miláček naštve? Odpustil bych si, kdybych byl na jeho místě? Netušil jsem. Snažil jsem se zuby nehty uklidnit a nevyšilovat podobně, jako už vyšiloval on, jenže to vůbec nešlo. Když se pak na mě podíval a vyslovil tu šílenou otázku, něco se ve mně zlomilo a já jsem totálně ztratil poslední zbyteček klidu. Vážně si Ki myslí, že bych poslechl matku a že bych dokázal opustit vzácnou bytost, jakou je on? Vážně Min-Ki věří, že ho nemiluju a že bych ho opustil kvůli nějaké pitomé koze, kterou nemůžu ani cítit?

Sám netuším, proč mě to zjištění vzalo až takto moc, ale bohužel vzalo. Už jsem vážně nedokázal nebrečet. V tu chvíli šla veškerá má vina stranou, zůstala jen bezmezná lítost, že jsem dokázal tak moc pošlapat miláčkovu důvěru ke mně, aniž by jen tušil, co všechno jsem doopravdy provedl. Brečel jsem a litoval, zatím co jsem k sobě tiskl své zlatíčko a on mě... po mém koktavém ujišťování, že je pro mě víc než jen vším... začal utěšovat.

Bože... Min-Ki je prostě úžasný, nikdy ho nepřestanu milovat! Dlouho jsem se nedokázal uklidnit, přestože mě miláček konejšil a ujišťoval, že všechno bude v pořádku. Vážně bude? Už jsem si totiž ani maličko nedokázal představit, že bych svou zpověď mohl dokončit. Už jsem si ani maličko nedokázal představit, že bych Min-Kimu přiznal, jaký jsem kretén bez ohledu na to, že jsem s Young-Minem nešukal. Bože zabij mě... tohle nejspíš nezvládnu.