Jong-Hyun

Setkání s Eunwoo mě dost překvapilo, zvlášť když jsem nečekal, že na něho tady v Kangnungu narazíme. Nejspíš jsem nepočítal s tím, že má až tak velký zájem o mého kamaráda, tedy a to spíš, že si na něho udělá čas i během semestru, kdy je velice zaneprázdněný studiem, což jsem věděl i díky Se-Junovi, který přece studuje podobný obor. Se-Juna jsem mega dlouho neviděl, ale i tak jsem měl v živé paměti, jak moc času musí věnovat škole a je úplně fuk, že z něho jednou bude promovaný psycholog a ne psychiatr, kterým se po dokončení vysoké stane Eunwoo.

Stejně tak jsem si vybavil naše poslední setkání s Eunwoo, kdy mně a Min-Kimu sdělil, že ho čeká nedělní seminář... tehdy jak z nás vytáhl všechno ohledně našeho trápení, které nám svou smrtí způsobil YangYang a taky velkého trápení, které jsme tenkrát měli s Teniem. Eunwoo mě velice mile překvapil svou přítomností a velice mile mě překvapil i svým zájmem o Tena a vlastně i svým zájmem o mě a o Min-Kiho... nezapomněl. Neměl jsem však prostor nějak víc se zabývat podobnýma myšlenkama. Eunwoo na nás nečekal, už dávno zapadl v útrobách nemocnice a já jsem měl v plánu to stejné, velice rád, že se ségra nevyptává. O smrti YangYanga jsem jí nic neřekl, o tom, že se můj blízký kamarád kvůli jeho smrti totálně hroutil taky ne a teď rozhodně nebylo vhodné něco takového vysvětlovat a ségru do našich předchozích trablů a trápení dodatečně zasvěcovat.

Su-Hee s Kangem se rozhodli, že raději počkají v autě, že oni dva nemusí jít nutně do Minova pokoje, jen aby se u něho prý nesešlo až moc lidí a jeho to třeba nevyvedlo z klidu. Já jsem proti jejich rozhodnutí nic nenamítal a ani Ki nebyl proti. Oba jsme si přáli zbytečně se nezdržovat a jít už za Young-Minem, abychom se mohli co nejdřív ujistit, že je doopravdy připravený opustit nemocnici a postavit se na vlastní nohy. Nemuseli jsme už žádat o něčí doprovod a stejně tak jsme nemuseli žádat o povolení k návštěvě, rovnou jsme proto zamířili k výtahu, tedy hned potom, co jsme se dočasně rozloučili se ségrou a Kangem. Okamžik na to jsme stanuli před pokojem našeho kamaráda, kterému... díky Bohu... dnešním dnem končí jeho hospitalizace.

Strašně moc mě těšilo, že se v relativně krátkém časovém úseku dopracoval až sem, že už konečně může odejít z děsivého ústavu, kterým pro mě nepřestala být nemocnice a stejně jako já to viděl i miláček. Zaklepali jsme tedy a vstoupili do pokoje v naprostém klidu s očekáváním vysmátého Young-Mina, jenže... V první řadě jsme oba zaznamenali, že je Young-Min v pokoji sám... netušili jsme, kam zmizel Eunwoo, když tak spěchal (že by šel nejdřív za svým bratrancem?)... a stejně tak jsme neměli tucha, kde je jeho druhý spolu pacient, jestli tedy nějakého má a hned na to jsme si uvědomili další a mnohem víc znepokojující fakt a to ten, že kamarád vůbec nevypadá happy, spíš naopak... seděl na své posteli jako nějaká hromádka neštěstí, totálně a zcela unhappy.

„Ahoj, kluci." kuňkl mega moc potichu, evidentně přemáhaje pláč, jakmile se na mě a na Min-Koho podíval, zatím co my dva jsme zaraženě postávali u dveří. „Stalo se něco?" vydechl nejen zaraženě, ale už i dost rozhozeně miláček, když si Min dal ruku před ústa, jen aby se doopravdy nerozbrečel, což stejně nezabránilo slzám, aby vyhrkly do jeho očí. „Ne... nic se nestalo, jsem v pohodě." odtušil, zatím co se uslzeným pohledem zadíval někam mimo nás.

Bože zachraň ho... bylo mi jasné, že nám právě teď lže, jak když tiskne i miláčkovi to bylo víc než jen jasné, až na to, že jsme bohužel nevěděli, co se děje a proč Min není v pohodě, v jaké by měl být. „Minie..." vydechl lítostivě miláček, na což bleskově překonal krátkou vzdálenost, která ho dělila od mega moc smutného kamaráda a já jsem samozřejmě napodobil jeho jednání. „Proč nám lžeš?" zajímal se okamžitě, jakmile zaujal místo vedle něho a já jsem se tak nějak přirozeně posadil z druhé strany. „Řekni nám pravdu... děje se něco? Neříkej však..." pokračoval rozhozeně, aniž by se Min stihl jakkoli vyjádřit. „že se tvé propuštění nekoná... nezrušili to, že ne?"

„Ne... nic nezrušili." odpověděl konečně Min, jenže nezněl ani trochu nadšeně, což totálně nemátlo jen Min-Kiho, ale i mě. K mé i miláčkově úlevě se úplně nerozbrečel, jenže pořád vypadal dost smutně... sakra, sakra a ještě jednou sakra. „No tak... co se teda děje? Mluv už konečně... prosím, řekni nám to." naléhal na něho mega moc rozechvěle Ki, zatím co já jsem se pokoušel usilovně a pokud možno v klidu přemýšlet. Je možné, že se kamarád začal bát svého nového života?! Celou dobu se podle Su-Hee moc těšil, jenže... teď, když už má dojít na věc, dostal strach?! „Jde o tvé propuštění?" zkusil jsem to a doufal, že Min půjde s pravdou ven a že se nám ho podaří úplně uklidnit dřív, než si jeho ošetřující psychiatr nějaké propuštění rozmyslí.

Bože, asi se dá pochopit, že se Min začal bát... pokud jsem se skutečně trefil do jádra jeho problému... ale tohle rozhodně nesmí ohrozit jeho odchod z ústavu, to by bylo mega kontraproduktivní, znovu sakra. Doufal jsem, že nic takového nehrozí, ale i tak... jistota je jistota a Young-Minie by se měl okamžitě hodit do klidu. „Ty nemáš radost, že tě dnes propustí?" nestíhal chápat Ki. „Nemáš radost, že jsme za tebou přijeli?" posmutněl. „Ne... já mám radost, vážně!" vyhrkl totálně nepřesvědčivě Min. „Jsem doopravdy moc rád, že jste za mnou oba přijeli!" ujišťoval nás naléhavě a kupodivu, tohle nebyl problém mu i přes jeho obří slzy uvěřit, zvlášť když jsem z něho cítil, že v tomto případě nelže.

Nesmál se, neskákal radostí, ale naše přítomnost ho jistým způsobem uklidňovala... nerozbrečel se a to i bez našeho objetí... a zřejmě tedy i těšila. Proč by nám sakra lhal, když stačilo jednoduše říct, že máme odejít?! „A jo... mám vážně radost, že už konečně můžu odejít z tohoto místa, jenže..." pokračoval pořád stejně smutně, na což se zarazil a zmlkl. „Ty se bojíš, že to po svém propuštění nezvládneš... je to tak?" znovu jsem se pokusil zjistit, co Mina tak moc trápí a co tak nehorázným způsobem kazí jeho radost, pokud ji teda skutečně pociťuje. „Má Hyunie pravdu?" vydechl zaraženě Ki. „Bojíš se?" „Nebo snad jde o tvou tetu?" zjišťoval jsem další z možností. „Není tak v pohodě, jak se zdálo?"

„Teta je v pohodě." pokusil se o falešný úsměv Young-Min, nebo mi alespoň jako falešný připadal. „Mám ji opravdu rád." pokračoval už naštěstí mnohem upřímnějším tónem, na což si povzdechl, než pokračoval s nečekanou rozhodností v hlase. „Těším se, že začnu od znova... mám v plánu se co nejdřív postavit na vlastní nohy." sypal ze sebe s pořád stejnou rozhodností. „Vážně nekecám, když říkám, že mám radost ze svého propuštění a mám vážně radost, že můžu se svou tetou odjet pryč z Kangnungu, ale..." znovu se zasekl. „Ale?" pobídl jsem ho netrpělivě. „O jakém ale to mluvíš?"

„Teta mě chce později vzít do Států a já..." odpověděl rozechvěle, jenže už načatou větu nestihl dokončit, protože do pokoje vešla nějaká mladě vypadající a navíc taky dost pohledná žena. „Ty ještě nejsi připravený, Minie?" skočila mu očividně nemile překvapená do řeči a hned na to se viditelně zarazila, jakmile zaznamenala, že se její synovec změnil v hromádku neštěstí. Hned mě totiž napadlo, že tohle musí být jeho teta... kdo jiný by to asi tak mohl být... a taky to, že o Minieho aktuálním psychickém rozpoložení až do teď neměla nejmenší tušení, což mi potvrdila svou další otázkou. „Stalo se něco, zlato?" zajímala se o poznání víc smutně... už nezněla jen zaraženě... zatím co smutně zkoumavým pohledem skenovala Mina.

„Nic se nestalo." znovu zcela nepochopitelně zalhal. „Dej mi prosím chvíli... hned se převléknu." dodal spěšně, na což se bleskově zvedl, aby okamžik na to mohl zmizet v koupelně. Příchozí žena se zadívala na mě a na Min-Kiho. „A vy jste...?!" zajímala se pořád dost smutně, na což jsme se oba postavili, abychom se mohli řádně představit. „Dobře... těší mě." pousmála se, jakmile jsme tak oba udělali. „Myslím, že už jsem měla tu čest a setkala se tady s tvou sestrou, Jong-Hyune." usmála se pouze na mě. „Su-Hee... je to tak?!" ujišťovala se. „Já jsem Soo-Hyang, Young-Minieho teta." představila se mile hned na to, aniž bych jí stihl potvrdit, že se má sestra skutečně jmenuje Su-Hee. Nemýlil jsem se, skutečně jsme se právě seznámili s Minieho tetou.

„Jsem moc ráda, že jste Minieho kamarádi a že jste za ním přijeli." pokračovala už o něco veseleji. „Taky jsme rádi, že jsme přijeli." odtušil s mírným úsměvem Ki, na což jsem přikývl, jakože s ním rozhodně souhlasím. „Su-Hee mi o vás říkala." potvrdil jsem mimoděk její předchozí slova. „Jsem vážně moc rád, že má Young-Minie i normální příbuzné." dodal jsem bez rozmyslu, na což se Soo-Hyang zvonivě zasmála. „Pochybuju, že jsem normální, ale díky ti." řekla pořád ještě s úsměvem, na což znovu zvážněla. „Formality máme teda za sebou, tak..." sjela nás oba zkoumavým pohledem. „Můžete mi říct, co se děje s Miniem?"

„Vy... vy to nevíte?" zarazili jsme se oba po její otázce. „Nevím." odtušila s mírně zachmuřenou tváří. „Kdybych něco věděla, neptala bych se na to jeho a taky bych se teď neptala vás dvou, nemyslíte?" „Pravda." pokýval jsem nervózně hlavou, na což nám pokynula, abychom se posadili zpět na Minovu postel a ona sama zaujala místo na té vedlejší a aktuálně prázdné. „Popravdě..." znovu se zachmuřila. „Už před tím jsem si všimla, že Minie není úplně v pohodě, ale... nenapadlo mě, že je na tom nějak víc špatně, nechápu to." „Není to třeba tím, že s vámi nechce jet do Ameriky, ale bojí se to říct?!" nadhodil jsem další z možností, která mě napadla.

„Ne... ne." zavrtěla rozhodně hlavou. „Mluvili jsme spolu o tom a ne jednou... všechno jsme detailně rozebrali, proto si jsem naprosto jistá, že v tomto žádný problém není!" Povyprávěla nám pak, že aktuálně žije v Miami, kde má svou vlastní firmu... detaily z nějakého důvodu nezmínila a my jsme se raději neptali... a že má v plánu dát tam Miniemu práci, než se vzpamatuje z kulturního šoku a než si zvykne jednat sám za sebe, aby se mohl v budoucnu postavit na vlastní nohy. „Nechci se moc dlouho zdržet v Busanu a už vůbec se tam vrátit na trvalo." pokračovala rozhořčeně. „Žije tam naše rodina a nebylo by dobré, aby Minie zůstával v jejich škodlivém dosahu, navíc... už jsem si zvykla na život ve Státech a Minie potřebuje míň xenofobní prostředí." informovala nás.

„Minie potřebuje začít zcela nový život, proto ho beru sebou a on se určitě těší... vím jistě, že se do Států a na svůj nový život těší!" ujišťovala nejen nás dva, ale možná i sama sebe. „Ještě dnes... myslím okamžitě jak Minieho propustí... vypadneme z Kangnungu a já moc doufám, že jeho matku sem nenapadne přijít... nechci ji potkat a nechci, aby ta ubohá ženská Minieho ještě víc rozhodila!" „To chápeme." přikývl i za mě miláček. „A co Bo-Ra?" zajímal se nervózně hned na to. „Ona by Minieho nerozhodila, kdyby se tady ukázala?" „Bo-Ra?!" ušklíbla se Soo-Hyang. „Ta mrcha údajně odjela na hodně dlouho do Londýna, alespoň tohle mi řekla matka, když jsem s ní mluvila po návratu do Busanu. Nehrozí tedy, že se tady ukáže a Minieho matka..." zachmuřila se. „vezmi ji ďas!"

„Vy ty dvě nemáte ráda, že?" odtušil jsem s úšklebkem a s naprostým pochopením. Já jsem měl Bo-Ra kdysi rád, jenže to už je dávná a totálně zapomenutá minulost, no a potom, co ona a její matka předvedly v létě, měla u mě místo maximálně tak zášť, tedy co se mého vztahu k nim oběma týká. Vlastně ne, měl jsem je totálně u prdele. Nebylo třeba plýtvat energií na nějakou zášť. „Měla bych?" znovu se ušklíbla. „Jde sice o mou starší sestru a o mou vlastní neteř, ale... kdyby byly obě cizí, byla bych completely happy... nedokážu je už mít ráda, I'm sorry."

„Nám se nemusíte omlouvat." podotkl Ki. „Taky bych nechtěl mít takovou sestru a neteř... ani za nic, to by byla hrůza." otřásl se. „Však ty máš skvělou mámu a tvůj brácha není stejná příšera jakou je Bo-Ra!" klidnil jsem ho s úsměvem. „Tak si podobné hrůzy nepředstavuj a buď rád za to, co máš." dodal jsem zcela upřímně, mega rád za to, že miláčkova rodina je taková, jaká je. „Vždyť já jsem." pousmál se. „Hrůzy." uculila se pobaveně Soo-Hyang. „Máte oba pravdu, i pro mě jsou ty dvě ztělesněním hrůzy, ale už dost o nich, prosím. Na řeči o nich není čas! Musíme přece přijít na to, co aktuálně trápí mého synovce, jen nevím, jak na to přijít, když on sám nám vůbec nic neřekne. Vím však jistě, že jeho odjezdu se mnou se to netýká... to vím doopravdy jistě!"

Řekla nám pak, že za Miniem přišla hned brzy ráno a že se prý dobře vyspal, usmíval se a rozhodně vypadal v pohodě, jenže postupem času začal být víc a víc nervózní. „Musela jsem si pak na chvíli odskočit..." pokračovala už zase smutně. „a když jsem se vrátila, našla jsem ho takto." „Vážně to nemůže jakkoli souviset s jeho propuštěním nebo odjezdem z Kangnungu?" povzdechl si smutně Ki. „Taky mám ten pocit a dávalo by to i smysl, když se jeho rozpoložení zhoršuje jak se víc a víc přibližuje čas, kdy má opustit ústav." zamyšleně jsem přikývl. Zrovna jsem mrkl na mobil, abych mohl zjistit, že je už něco málo po půl desáté, no a Minie má být propuštěn v deset.

„Až na to..." povzdechl jsem si podobně jako můj miláček před chvílí. „nedává vůbec žádný smysl, že je nervózní a smutný kvůli svému propuštění, alespoň podle toho, co jste nám řekla... neměl by přece být smutný!" „Musí nám říct pravdu, jinak to nejde." povzdechla si Soo-Hyang úplně stejně jako my dva. Min si však dával na čas, vůbec nespěchal s převlékáním, takže zatím nebylo koho se zeptat a jít za ním do koupelny ani jednomu z nás nepřišlo jako zcela vhodné. „Každou chvíli by tady měl přijít pan doktor Lee." ozvala se nervózně po další uplynulé chvíli Soo-Hyang.

„Zrovna řeší propouštěcí papíry a taky zprávu pro Busanského psychiatra... Minie by měl jít alespoň na jednu kontrolu, než na dlouho opustí Koreu..." vysvětlovala. „a s panem doktorem je v kanceláři ten mladý stážista Dong-Min, asi se snaží něco přiučit." pousmála se. „Ale..." pokračovala už zase jen vážně. „Chci tím říct, že bychom přece jen měli vytáhnout mého synovce z koupelny, protože s ním musím mluvit ještě před tím, než se tady ukáže pan doktor a ten mladý... chci vědět co se s ním děje ještě před tím než ho propustí, takže... kdo z vás dvou ho vytáhne ven?"

„Nikdo?!" ozval se v tom okamžiku Minieho smutný hlas. „Už jsem tady." Oči nás tří se okamžitě obrátily jeho směrem. Vyšel zrovna ze dveří koupelny a kromě toho, že se oblékl do černých hader, což působilo hodně pesimisticky... čert ví, jestli tím chtěl něco říct nebo ne... mu to mega moc slušelo. „Minie." vydechla Soo-Hyang. „Pojď sem, posaď se vedle své tetičky a... řekni nám konečně, prosím... proč jsi tak moc smutný? Máš nějaký problém s tím, že spolu odjedeme z Kangnungu? Chtěl by ses snad vrátit do svého bytu? Říkal jsi mi celou tu dobu jen to, co jsem chtěla slyšet? Já přece nejsem tvá matka a nejsem ani Bo-Ra." „Nejsi, rozhodně nejsi ani jedna z nich!" vyhrkl rozrušeně Young-Min. „Už nikdy se s mou mámou a Bo nesrovnávej... ty nejsi ani trochu zlá jako ty dvě!"

„Hlavně klid, ano?" snažil jsem se kamaráda pokud možno hodit do klidu. Jestli mu přece jen... třeba pouhou náhodou... nechybí matka a sestra, jsem se po jeho reakci už ptát nemusel. Bože... však komu by ty dvě chyběly, že? „Nelhal jsem ti." podíval se smutně na svou tetu hned, jak se poslušně posadil vedle ní, tedy naproti nás dvou. „Nechci zůstat v Kangnungu, nechci už znovu potkat svou mámu a ségru... možná mi bude chybět Jung-Min, ale... vlastně ne, protože ani on se o mě nezajímá, tak já nemám důvod zajímat se o něho... ne teď!" sypal ze sebe rozhozeně. „A stejně tak se nemusím zajímat o tátu... o nikoho z nich se nemusím zajímat, o ně vůbec nejde!" „Tak o co teda jde?" vyhrkli jsme současně jako nějaké předem domluvené trio.

„Tak co?!" ozval se z ničeho nic od dveří do pokoje zvučný hlas, který nepatřil nikomu jinému než Lee Min-Hovi, alias panu doktorovi a Minieho ošetřujícímu psychiatrovi. Kvůli jeho příchodu jsme už zase nedostali žádnou odpověď, sakra. Neměl přijít až za chvíli?! „Jsi připravený na propuštění, Young-Mine?" zajímal se pan Lee s klidným úsměvem, vyfiknutý jako by snad šlo o velice výjimečnou událost, což samozřejmě jde. Slušelo mu to, až na to, že by mě vůbec nenapadlo, že se pan doktor neoblékne do pracovního pláště stejně jako posledně, když jsme s ním měli tu čest. „Dnes mám volno a přišel jsem tady jen kvůli tobě..." dodal s významným a velice milým úsměvem...

... „stejně jako Dong-Min." pokračoval s pořád stejným úsměvem. „My oba moc doufáme, že jsem se neunáhlil, když jsem rozhodl, že už dnes smíš odejít." Až teď jsem si všiml, že Eunwoo, který nejspíš odložil svou bundu v Min-Hově pracovně, postává na chodbě za ním a culí se podobně jako on. V podstatě mi nevadilo, že ti dva už přišli. Vadilo mi jen to, že pan doktor Mina přerušil, když se už zdálo, že nám konečně vyklopí pravdu, znovu sakra. „Nevypadáš však v pohodě." zhodnotil okamžitě situaci pan Lee, aniž by se kamarád jakkoli vyjádřil k jeho předchozím prohlášením. „Nechceš snad odejít? Co se děje, že se tváříš, jako bys měl jít na popravu? Co se u tebe od rána změnilo?" zasypal ho salvou otázek, na což vešel dál do pokoje a Eunwoo napodobil jeho jednání.

I on už vypadal dost znepokojeně díky Minieho psychickému rozpoložení, které ani trochu neodpovídalo tomu, co se aktuálně děje. Bože zachraň ho... bude propuštěn, odjede s tetou, kterou má údajně rád a těší se na svůj nový život, takže... vážně sakra... měl by proboha jásat, ne smutnit! „Nezačal ses bát, že ne?!" přidal se k bratrancovým otázkám Eunwoo, aniž by se Minie chystal k nějaké odpovědi. Minimálně působil dojmem, že se nechystá odpovědět, no a já, miláček a nejspíš i Soo-Hyang jsme se raději nevměšovali, proto jsme pouze mlčeli. Eunwoo nahodil zkoumavý výraz, když se zadíval do kamarádových stále smutných očí.

„Minie..." pokračoval však konejšivě. „Dokázal jsi úspěšně překonat závislost na marihuaně, dokázal jsi překonat strach ze zodpovědnosti za svůj vlastní život a přijal jsi i svou orientaci, a to jen proto, že jsi mnohem silnější, než sis kdy myslel. Zvládl jsi to, rozumíš? Ty sám za sebe jsi to zvládl, takže teď přece nemáš absolutně žádný důvod k jakýmkoli obavám... nebo se pletu? Nesmutni, prosím. Usměj se a měj radost, že konečně můžeš zúročit všechnu svou dřinu." „To je pravda, Minie." souhlasil jsem s Eunwoo. „Zvládl jsi to a my všichni věříme, že teď už zvládneš cokoli." „Přesně tak!" přizvukovala Soo-Hyang.

„Navíc v tom nejsi sám... máš přece plnou podporu jak své tety, tak kamarádů, samozřejmě i pana doktora Lee... i já můžu být na telefonu, když by bylo třeba." ujišťoval stále se podivně tvářícího se kamaráda Eunwoo. „Což mi připomíná..." překvapeně se rozhlédl, aniž by čekal na Minieho odpověď. „Woojin tady ještě není? Psal jsem mu, že tě dnes propouští i v kolik hodin a on mi odepsal, že ok, díky za informaci. Byl jsem si proto jistý, že se tady dnes ukáže." „Woojin?" odtušil rádoby lhostejně Minie. Nedokázal však skrýt smutek, stejně jako slzy, které mu... nejspíš proti jeho vůli... znovu vyhrkly do očí. „Jaký Woojin?" zeptal se pořád stejně rádoby lhostejně a vlastně i mega nesmyslně. Copak on už neví, kdo je Woojin?

Min-Ki

Bylo mi moc líto, že je Young-Minie smutný a stejně tak mě mrzelo, že nikdo z nás netuší proč tomu tak je. Po závěrečné otázce, kterou nejspíš jen tak mimoděk nadhodil Eunwoo a po Minieho podivné odpovědi mě však napadlo, co za jeho smutkem asi může být. Woojin! Bože, určitě je za tím on. „Kdo je Woojin?" nechápala Soo-Hyang, tak jsme jí museli vysvětlit, o koho se jedná, respektive se vysvětlení ujal pan doktor Lee. „Je pravda, že se tady za celou dobu Young-Minova pobytu ani jednou neukázal... myslím jako po svém propuštění... a je taky pravda, že jsem tak trochu počítal s tím, že se tady ukáže alespoň dnes." přemýšlel nahlas.

„Pravda však je i to, že jsem si zrovna dnes na toho kluka vůbec nevzpomněl." zachmuřil se v závěru. „Zlato..." povzdechla si Soo-Hyang, na což jemně pohladila Minovu smutnou tvář. „People stay and people go... i na to si musíš zvyknout, bohužel i takto podivně občas fungují mezilidské vztahy, neber si to vůbec osobně, ano?" „Nemám si to brát osobně?" popotáhl Minie. „Jak si to nemám brát osobně?" „Minie, sám jsi říkal, že se nemíníš zabývat lidmi, kteří se nezabývají tebou." vmísil jsem se smutně do jejich rozhovoru.

„Pokud se o tebe Woojin vůbec nezajímá... pokud na tebe už zapomněl, tak na něho zapomeň taky... udělej to pro sebe, prosím." „Nezapomínej, že i tak máš kolem sebe lidi, kteří tě mají moc rádi, nepotřebuješ nějakého Woojina." přidal se ke mně s rozhodností v hlase můj miláček. „Přesně tak." přikývl jsem. „Máš svou tetu a máš i nás... všechno bude v pořádku, ty to zvládneš a nebudeš vůbec sám, uvidíš!" „Ve Státech si najdeš nové kamarády a možná i nějakou tu lásku." pousmála se Soo-Hyang, na což se Minie začervenal. „Lásku?" špitl rozpačitě.

Jong-Hyun

Bože zatrať Woojina. Úplně jsem toho kluka pustil z hlavy, vůbec by mě proto nenapadlo, že za Minovým podivným smutkem stojí zrovna on. Už jsem si však vzpomněl a popravdě, absolutně jsem nechápal, jak se mohl na Mina potom, jak se tady spolu sblížili, jen tak jednoduše vykašlat. Doopravdy se na něho vykašlal? Sakra, proč? Zdálo se, že se kamarád po našem naléhavém chlácholení docela uklidnil, naštěstí. Bohužel se nepřestal tvářit smutně, ale konečně alespoň neslzel, což byl v podstatě malý úspěch. Doufali jsme tedy, že se s nepřítomností Woojina alespoň trochu smířil, že se nebude trápit kvůli někomu, kdo si to nezaslouží a že už tedy může v klidu opustit nemocnici. Že už konečně vykročí vstříc světlejším zítřkům a... vážně naštěstí... nejen na mě působil dojmem, že tomu tak je.

Pan doktor Lee spolu s Eunwoo dokončili nezbytné formality, popřáli Miniemu hodně štěstí do budoucího života, on jim upřímně poděkoval za všechnu jejich péči a taky je oba ujistil, že je skutečně připravený odejít. Slíbil vlastně nám všem, že se bude hodně snažit, aby se znovu nebál a dokázal se rozhodovat sám za sebe, že bude bojovat a dá prostě svému životu smysl podle svých vlastních představ. „Věřím ti, ty to doopravdy zvládneš!" mrkl na něho pan Lee. „Já vím jistě, že to zvládneš, Minie!" uculil se na něho Eunwoo. Hned na to se ti dva s námi všemi mile rozloučili a odešli.

Tedy... Eunwoo odešel až potom, co si se mnou a Min-Kim vyměnil telefonní čísla, protože prý počítá s naší schůzkou. „Můžeme zajít do kavárny, kde jsme se potkali posledně." navrhl nám s úsměvem. „Když mám čas, chodívám tam občas s kámoši... je to tam moc pěkné... až na to, že..." maličko se zachmuřil, jak se snažil přemýšlet. „Teď vůbec netuším, kdy budu mít čas." „To je v pohodě." ujistil jsem ho i za svého miláčka. „My dva beztak máme čas jen o víkendech, takže záleží na tobě, kdy ty nebudeš mít víkendové semináře nebo jiné plány." „Ale my si počkáme, žádný stres." doplnil mě rozvážně Ki.

„Ok... tak super." ještě víc se uculil Eunwoo. „Tak se mějte a já se ozvu, ju?" „Jo, ozvi se." uculil jsem si i já. Eunwoo se pak znovu rozloučil se mnou a Min-Kim a ještě jednou se rozloučil i s Minem a Soo-Hyang. V pokoji jsme tak zůstali jen my čtyři. „Tak co, jdeme, zlato?" usmála se na Mina jeho teta... vypadá spíš, jako by byla jeho starší sestra, just wow... zatím co se kamarád smutně posadil na svou postel, která už však není jeho... už ne! „Máš už všechno sbalené, abychom mohli jít?" ujišťovala se. „Mám už všechno sbalené." odtušil už zase jako skleslost sama. „Ale... já ještě nechci jít. Nemůžeme se tady ještě chvíli zdržet?" prosebně se na ni zadíval. „Prosím... nemusíme tak moc spěchat." žadonil. „Proč se tady chceš zdržovat?" nechápala. „Myslíš si snad, že..."

„Nevím, nic si nemyslím!" vyhrkl rozhozeně, aniž by ji nechal domluvit. „Teda... já vážně nevím." povzdechl si smutně hned na to. „Netuším, jestli se tady Woo ukáže, ale já... nedokážu jen tak odejít, aniž bych ho ještě viděl. Chtěl bych ještě počkat, jen tak pro jistotu... prosím." popotáhl. „Co když sem přijde a já už budu pryč? Co když odjedu do Busanu a pak odletím do Miami a jeho už nikdy v životě neuvidím?" znovu popotáhl. „Ach, zlato... Minie." odtušila smutně. „Netušila jsem, že ti až tak moc záleží na setkání s ním." „Proč jsi nám vlastně rovnou neřekl, že jsi smutný kvůli němu?" zajímal jsem se rozhozeně, zatím co jsem v duchu sprostě nadával na toho zatraceného a totálně bláznivého kluka, který Mina nejdřív podržel a pak takto zklamal.

„Proč jsi tvrdil, že se nic neděje?" zeptal se smutně miláček. „Já nevím." pokrčil rameny tázaný. „Vážně nevím." povzdechl si jako skleslost sama. „Jsi snad do Woojina zamilovaný?" ozvala se s účastí v hlase Soo-Hyang. „Jsi, že? Tak řekni... ano nebo ano?" vyzvídala, aniž by počítala se zápornou odpovědí. I mě už vlastně stihlo napadnout, jestli nejde o něco takového. „Zamilovaný?" podivil se Minie. „No..." znejistěl. „Možná?!" „Takže jsi do Woojina zamilovaný." zarazila se Soo-Hyang a to i přesto, že podobnou odpověď čekala. „Jenže..." „Já vážně nevím, jestli jsem do něho zamilovaný nebo ne!" už zase ji rozechvěle přerušil Minie. „Nejsem si jistý tím, co přesně k němu cítím, ale i kdybych zamilovaný byl... ok, tak ano... jsem do něho zamilovaný." pokračoval ještě víc rozechvěle.

„Ale to je jedno, protože já přece vím, že spolu nemůžeme chodit, když s tebou odletím do Států..." zadíval se do jejích očí. „a já tam chci odletět... doopravdy to moc chci, jenže..." ještě víc posmutněl. „Stejně tak moc chci ještě jednou vidět Woojina, chci se s ním rozloučit a taky... pokud možno s ním zůstat v kontaktu... alespoň jako jeho kamarád. Strašně moc si přeju, aby tady přišel. Musí sem přijít!" potichu vzlykl v závěru. Já, Ki ani Soo-Hyang jsme netušili, co mu na to říct. Bože, co se dá říct, když nepřišel někdo, kdo by asi přijít měl, ještě když je do něho Minie zamilovaný? Bylo taky dost těžké posoudit, jestli je Woojinova povinnost se tady ukázat a už vůbec nešlo vytušit, jestli se přece jen ukáže nebo ne.

Netušili jsme ani, jak Minieho přesvědčit, že není dobrý nápad na toho kluka čekat, což by asi bylo to nejlepší. Nikdo z nás si ani trochu nepřál, aby mu Woojin ublížil ještě víc, pokud by naše čekání bylo marné. Nebo snad... sakra... je lepší počkat? Bože zachraň Minieho a nás všechny... on se skutečně zamiloval??? „Zlato." povzdechla si po chvíli mlčení Soo-Hyang. „Nechci, abys byl smutný, ale nač plýtvat časem pro někoho, kdo si to nezaslouží? Vždyť ten kluk nepřišel... je už dávno po desáté a on se tady neukázal, tak... jak dlouho na něho chceš čekat? Půl hodiny? Hodinu? Celý život?" nepřestávala se ptát. „Já vážně nevím... počkáme třeba jen chvíli, moc tě prosím." žadonil smutně Min, aniž by dbal na její další slova, nebo alespoň se zdálo, že na ně nedbá.

Já a Min-Ki jsme se ho raději nepokoušeli znovu přemlouvat, beztak by to nemělo žádný smysl, proto nám nezbývalo nic jiného než mu vyhovět, zvlášť když nás nikdo z personálu nepřišel vyhodit. Ani Soo-Hyang nezbývalo nic jiného než konečně souhlasit a hlavní důvod proč se tak podle ní stalo, byl ten, že do Busanu pojedou autem, nehoní je tedy nějaký spoj... ve skutečnosti neměla to srdce Miniemu nevyhovět. Já a miláček jsme taky neměli žádný velký důvod proč spěchat. Pro nás dva bylo vlastně lepší ještě chvíli se tady zdržet, zvlášť když Young-Mina kdo ví, jak dlouho neuvidíme. Náš největší důvod, proč se v nemocnici zdržet dýl, však byl ten, že jsme nemohli nechat Minieho bez naší podpory, pokud se tady ten kluk doopravdy neukáže. Hee s Kangem ještě počkají... však spolu budeme po zbytek dne.

Min-Ki

Minieho mi bylo strašně moc líto. Už dávno mě napadlo, že se třeba zamiloval, ale netušil jsem, že by to mohlo být k jeho škodě a že by mu zrovna Woojin dokázal ublížit. Jediné, co mi na tom všem přišlo jako pozitivní, byl fakt, že Minie nezapíral, že se jeho smutek týká Woojina, že nám všem přiznal, co k tomu klukovi cítí a že si dokonce prosadil, aby na něho mohl počkat, i když... popravdě... bál jsem se, že nejspíš zbytečně. Všichni čtyři jsme se posadili na postel... my dva vedle Minieho a jeho teta naproti.

My tři jsme se pak všemožně snažili Minieho uklidnit, jen aby se nerozplakal, kdyby Woojin vůbec nepřišel, což mi bohužel přišlo čím dál víc reálnější, zvlášť když se hodiny v mém mobilu přesunuly deset minut za půl jedenáctou a on pořád nikde... bože... ach jo, sakra. „Fajn, tak můžeme jít." vydechl zkroušeně Minie, jakmile i on zaznamenal, že už uplynulo víc jak půl hodiny od času jeho oficiálního propuštění. „Už nemusíme čekat." dodal mnohem zkroušeněji.

„Nejdu pozdě?" ozval se v tom okamžiku mega moc udýchaně znějící hlas. „Woo?" zarazil se překvapeně Minie a oči mě, miláčka i Soo-Hyang se okamžitě obrátily ke dveřím, kde se právě snažil popadnout dech kluk, jehož barva vlasů by se dala přirovnat k obloze před bouřkou, nebo sněhu ušpiněného od popela. „Počkej..." zasípal ten kluk, ve kterém jsem už dost dobře poznával Woojina... bože, on přišel! „musím se vydýchat... chvíli počkej... než mě... přijdeš... obejmout." sypal ze sebe trhavě, jak moc se snažil mezi svou řečí popadnout dech. „Nejel výtah a taky... zdrhal jsem jak potrefený gepard celou cestu od vlaku, jen abych sem nepřišel pozdě a sakra..." zarazil se. „Já jdu pozdě... je to tak?" dodal sklesle.

„Ty jeden zatracený kreténe!" odtušil s pláčem na krajíčku Minie. „Jasně že jdeš pozdě, ale..." téměř vzlykl, na což se okamžitě přemístil ke dveřím, jen aby mohl Woojina pořádně obejmout. „Jsem vážně moc rád, že jsi tady." dodal potichu, ale my tři jsme ho i tak slyšeli. „Myslel sis snad, že vůbec nepřijdu?" zamračil se Woojin, který ho pevně objal nazpět, zatím co já, Hyunie a taky Soo-Hyang jsme je mlčky a s rozněžněle úlevným úsměvem sledovali. Beze slov jsme se radovali, mega moc happy za to, že se Minie nemusí nadále trápit. Bože joooo, Woojin přišel, to je tak super! „Já... ne... nemyslel..." odtušil rozechvěle Minie. „Kdyby si to myslel, vůbec by tady na tebe nečekal!" ozvala se přece jen Soo-Hyang. „Pravda." přikývl Woojin, na což se uvolnil z Minieho sevření, aby se mohl řádně seznámit s jeho tetou.

„Mrzí mě, že jsem přišel pozdě." omlouval se hned na to jak Miniemu, tak i nám ostatním. „Nějak jsem se zapomněl... je to i má chyba, no a pak měl vlak nečekané zpoždění a ještě k tomu se tady zasekl výtah a..." „Už to neřeš." zarazil ho Hyunie. „Jsi tady a to je důležité." „Jo." pousmál se Minie. „Jsi tady a to je důležité. Ani nevíš, jak moc jsem šťastný, že jsi přišel." „Ty... hele..." nejspíš na oko se vyděsil Woojin. „Nejsi do mě zamilovaný, že ne?" „Já?" vydechl zaraženě a s totálně červenající se tváří Minie. „Proč bych do tebe měl být zamilovaný?!" mlžil zcela zbytečně a totálně nepřesvědčivě. „To právě netuším." ušklíbl se Woojin, ale okamžitě se šklebit přestal, když stejně jako my ostatní, zaznamenal zaraženě posmutnělý výraz v Minieho tváři.

„Teda..." zarazil se, aby se sekundu na to mohl na jeho tváři objevit tak zvaný americký úsměv. „Ne že bych nebyl krásný a taky úžasný... a ne že by po mně nešílely zástupy kluků..." culil se jako potrefený... asi se snažil být mega vtipný, osel jeden. „a ne že bys tedy neměl pádný důvod se do mě zamilovat... ok, jen blbě kecám." povzdechl si a jeho úsměv úplně zmizel. „Jsi do mě zamilovaný? Jestli je to pravda, tak ti musím říct, že to pro tebe není žádná výhra... přestaň s tím." pokračoval už jen vážně a možná i smutně. „Já totiž nejsem kluk pro tebe, Minie."

„Proč ne?" špitl Minie, který se zřejmě na víc nezmohl a těžko říct proč, když nás před tím dost věrohodně ujišťoval, že on s Woojinem chodit neplánuje a netouží po intimním vztahu s ním, protože přece má jiné plány. „Třeba proto, že žiju ve svém vlastním hektickém světě?!" odtušil už jen vážně Woojin. „Protože jsem nedochvilný a ne vždy zodpovědný?! Občas mi hrabe a já se hroutím, pořád dělám milión věcí, ze všeho si dělám prdel a nemám aktuálně čas ani pomyšlení na lásku a vztahy." zadíval se naléhavě do Minieho rozšířených očí. „Vážně není dobrý nápad být do mě zamilovaný a věř mi... ty si zasloužíš mnohem víc, než jsem já... zasloužíš si kotel lásky a úžasného kluka, který tě udělá šťastným!" pokračoval naléhavě s naprostou upřímností v hlase.

„Já něco takového bohužel nedokážu... neumím dělat lidi šťastnými a tohle myslím naprosto vážně, nejsou to jen pitomé kecy." ještě naléhavěji se zadíval do Minieho očí. „Minie... neříkám ti tohle všechno proto, abych ti ublížil... je to přesně naopak! Říkám ti to proto, že mi na tobě záleží víc, než si myslíš... mám tě moc rád, Minie... jenže... znám sám sebe a vím proto moc dobře, jak příšerný jsem. Nepochybuju však, že jednou potkáš jiného a mnohem lepšího kluka než jsem já... kluka, který ti dá všechno, co ti já dát nemůžu a vím jistě, že ty..." zlehka položil ruku na Minieho hrudník, zatím co stále naléhavě civěl alespoň do Minieho tváře, protože on se už v tu chvíli díval úplně jinam...

... „máš hodně velké srdce." pokračoval s nehranou upřímostí v hlase... dost klišoidně, ale já jsem v tom ani náhodou neviděl problém, přišlo mi to jen dojemně smutné, ach jooo. „Určitě se proto dokážeš znovu zamilovat a vážně... vím jistě, že ty se zamiluješ a budeš šťastný a vím to, jakože se Park Woojin jmenuju!" dokončil svůj plamenně dojemný proslov, na což v pokoji zavládlo úplné ticho. „Hmmm..." vydechl po delší chvíli mírně zaraženě a mega rozpačitě Minie. „Asi máš pravdu... nejsi kluk pro mě a ty příšerně hrozné kidy sis mohl odpustit!" pokusil se o úšklebek.

My ostatní jsme mírně zaraženě a stále mlčky čekali, co si ti dva ještě řeknou dál, respektive... bude Minie v pohodě?! Mega moc jsem doufal, že jo a Hyunie s Minieho tetou v to pochopitelně doufali taky, tím jsem si byl zcela jistý. Woojin na Minieho nepřestával civět s mega vážným výrazem v obličeji a stejně tak nemínil sundat ruku z jeho hrudníku, což kamarádovi přes všechny ty řeči znamenající odmítnutí zřejmě nevadilo, nechal ji tam. „Moc si nefandi, Woo... já přece nemám v plánu s tebou chodit." pokračoval rádoby klidně Minie, aniž by se na Woojina podíval.

„Už brzy totiž odletím do Spojených Států, takže... my dva bychom spolu nemohli chodit, i kdybys nebyl tak moc samolibý a zabedněný kretén, kterým ty však jsi, ale i tak..." povzdechl si způsobem, který tak trochu „protiřečil" jeho slovům, na což se na krátký okamžik zadíval do Woojinových očí. „Můžeš mi upřímně slíbit, že se dnes nevidíme naposledy?" požádal ho už bez přetvářky nebo nějakých dětinských srandiček. „Můžeš mi to slíbit, prosím?" ujišťoval se už zase dost rozechvěle.

„Máš naprostou pravdu, Minie... já jsem obrovský kretén a říkám ti to přece pořád!" ušklíbl se Woojin, ale hned na to zase zvážněl. „Já... Park Woojin, majitel plyšové veverky, kterou jsem ti zapůjčil a dnešním dnem ti ji předávám do tvé výhradní péče, ti na její úžasně hebký plyš slibuju a přísahám, že se dnes nevidíme naposledy!" „Ty jsi vážně pako." odvětil rádoby suše Minie, ale na jeho tváři se přesto... konečně... objevil alespoň náznak úsměvu, jakmile svou dlaň položil na Woojinovu ruku, která už před notnou chvílí... zřejmě... přirostla do místa, kde má Minie srdce.

„Jsi totální pako, ale... já ti doopravdy věřím a beru tě za slovo, tak mě prosím nezklam." dodal nejen s naléhavou prosbou, ale i s upřímnou nadějí v hlase, zatím co jeho ruka stále spočívala na té Woojinově... so sweet... na což svůj pohled přesměroval tak, aby se mohl znovu střetnout s tím Woojinovým. „Jsem nezodpovědný kretén, ale když něco slíbím, tak svůj slib za každou cenu dodržím." odtušil rádoby klidně Woojin. „Mám tě moc rád... hodně jsi mi tady pomohl a já jsem moc vděčný za všechny okamžiky strávené ve tvé společnosti, Minie, takže... i já si moc přeju znovu se s tebou setkat, to mi prosím věř!" dodal překvapivě dojatě až rozněžněle.

Dřív než se pak Minie stihl nadechnout nebo třeba jen mrknout, skončil znovu a nejspíš i dost nečekaně ve Woojinově objetí. „Taky tě mám rád, Woo." špitl dojatě Minie hned potom, co svého... co vlastně?! Crushe nebo kamaráda?! ... objal nazpět. Vlastně už nebyli dojatí pouze oni. Jsem si jistý, že jsem podobné pocity viděl na Soo-Hyang i na svém miláčkovi a já osobně jsem se zuby nehty bránil slzám. Bože... co za divný, moc pěkný a zároveň tak moc smutný rozhovor to ti dva vedli??? Ach joooo... škoda, že Minie a Woo spolu nemůžou chodit, byli by vážně moc hezký pár. Zbývalo jen doufat, že se skutečně nevidí naposledy, že se Minie doopravdy dokáže zamilovat do jiného, že se nebude trápit případným steskem po Woojinovi a že zkrátka bude jen a pouze happy... kéž by byl.