Min-Ki

Atmosféra v obývacím pokoji byla ze začátku dost rozpačitá, vlastně spíš napjatá. Zřejmě za to mohl Tenie, který seděl na Taeyongově klíně mlčky jako unavená hromádka neštěstí a zřejmě za to mohl i fakt, že ani jeden z nás netušil co přesně říkat, protože zhoršit jeho psychické rozpoložení si nikdo z nás nepřál. Jakákoli zmínka o YangYangovi by byla špatně, to mi bylo jasné stejně jako Hyuniemu a jsem si jistý, že Felixovi s Hyun-Jinem taky. Řešit zítřejší odlet do Bang-Koku?! Ptát se na školu?! Bylo hodně témat, která by mohla zapůsobit jako pomyslná rozbuška a Tenieho ještě víc rozhodit. Bože... jenže jak Tenieho rozptýlit?

Taeyong se zdál být až moc psychicky unavený, takže mi došlo, že jakýmsi způsobem zvládá tak maximálně sebe a pro jeho kluka mu už očividně nezbývá potřebná kapacita, taky proto ho nechal balit... tedy spíš řádit... samotného. Taky proto se aktuálně nesnažil dát mu víc než něžné objetí. Chápal jsem ho však a neměl jsem mu to za zlé. Tae byl až moc dlouho v neúprosném psychickém presu, vystavený neustálým výkyvům svého miláčka... tušil jsem, že to tak je... a přestože se hodně snažil držet Tenieho nad vodou, občas jednoduše kapituloval, jako třeba v pátek a taky dnes. Bože, jak bych všechno na jeho místě zvládal já? Neměl jsem ponětí.

No a Tenie působil dojmem, že je až natolik psychicky rozhozený a vyčerpaný svými vlastními psychickými stavy, proto... i přes svou upřímnou snahu... nedokáže své výkyvy jakkoli ovládat. Nedokáže ovládat smutek a stejně tak nedokáže ovládat vztek, sám sobě jednoduše přerostl přes hlavu, ach jo. Z rutiny „hrdliček" se očividně stal začarovaný kruh smutku a výkyvů a já jsem mega moc doufal, že z tohoto pomyslného kruhu oba kamarády... snad... vysvobodí pobyt v Bang-Koku.

Ještě pořád jsem se snažil tuto skutečnost zpracovat a přijmout, ještě pořád jsem nebyl s odletem svého milovaného kamaráda zcela smířený, ale čím víc jsem nad tím přemýšlel, tím víc jsem si uvědomoval, že by bylo nejlepší, aby už byl v Thajsku. Moc a z celého srdce jsem si přál, aby se Tenie začal cítit líp a nejen na chvíli, ale dlouhodobě. Stejně tak jsem si přál, aby byl Taeyong znovu šťastný se svým miláčkem. Bože, kéž by to tak bylo a kéž by to tak bylo co nejdřív.

„Když ses o svých kocourcích zmínil po telefonu, Tenie, netušil jsem, že Louis a Leon jsou tak moc rozkošní." ozval se s dětskou upřímností v hlase Felix. Bylo na něm vidět, že podobnou atmosféru absolutně nedává, musel proto něco říct a já jsem byl mega moc rád, že něco řekl. „Opovaž se znovu prohlásit, že jsou to jen obyčejné kočky!" zvedl výstražně prst směrem k Hyun-Jinovi, aniž by Tenie stihl cokoli odpovědět. „I když..." zahihňal se a stejně jako Teniemu, ani Hyun-Jinovi nedal jakýkoli prostor pro odpověď. „po setkání s Vačicí ti už nejspíš žádný jiný tvor nepřijde dost neobyčejný... je to tak?" vyrypoval.

„Nemám ti třeba pořídit nějakou rozkošnou a zcela jistě i neobyčejnou Vačici jako domácího mazlíčka, zlato?" zajímal se rádoby vážně. „Co takhle, kdybych já tobě pořídil rozkošnou a zcela neobyčejnou Tarantuli, zlato?!" oplatil mu podobně vážně jízlivou otázku Hyun-Jin, na což se na Felixově tváři objevilo nefalšované zděšení. „Ne, děkuji." otřásl se neskrývaným hnusem. „Bral bych tu Vačici, s tím bych neměl problém, ale... pavouka... ne, fuj!" „No a já bych zase neměl problém s pavoukem." odpověděl mu s kamenným výrazem jeho kluk. „Nějakou pitomou Vačici si strč někam... víš kam." „Nevím... kam přesně?" zajímal se zcela vážně Lix.

„Louis a Leon jsou neobyčejní kocourci, jsou strašně moc rozkošní a nějaká seberoztomilejší Vačice s hnusným pavoukem jim nesahají ani po tlapky!" vmísil jsem se rychle do jejich „hádky", jen aby v ní nepokračovali dál. Měl jsem totiž oprávněný pocit, že se telatům jejich rozhovor začíná tak trochu vymykat kontrole, navíc jsem si byl naprosto jistý tím, že místo, kam by si prý měl Lix strčit nějakou Vačici, by mělo zůstat tajným, nebo minimálně soukromým. Myslel snad Hyun-Jin tím místem třeba skříň? To asi ne, hihi. „Vačice není ani trochu roztomilá." zpražil mě s mírným úsměvem Hyun-Jin. „Minimálně ta, která mě chtěla sežrat ve stanu, byla jen a pouze hnusná." dodal už vážně a bez úsměvu. „A pavouci jsou taky mnohem hnusnější, než si dokážeš představit, Ki... alespoň ti, co žijí v Austrálii." informoval mě pohotově a pořád stejně vážně Felix.

No a to byl ten okamžik, kdy se na nás Tenie sice unaveně, ale přesto moc krásně usmál. Hyunie poslouchal celou slovní výměnu s úsměvem, aniž by měl potřebu jakkoli se vyjádřit, Tae se taky mírně uculoval a uculil se ještě víc, navíc s neskrývanou úlevou, když zaznamenal úsměv na Tenieho rtech. „Vačici jsem nikdy osobně nepotkal..." odtušil až do teď smutně unavený kamarád. „pavouci mi stačí ti, kteří žiji tady v Seoulu, případně v Thajsku nebo Číně..." pokračoval s pořád stejným úsměvem. „a naprosto souhlasím... jsou nechutně hnusní! A taky souhlasím s Felixem i s Min-Kim... Louis a Leon jsou moc rozkošní." dodal mnohem něžnějším tónem. „Původně jsem si nebyl jistý, jestli se o ně zvládnu postarat..." pokračoval, jenže tentokrát... bohužel... už zase dost smutně. „ale nakonec..." znovu se pokusil o úsměv. „jsem moc rád, že jsem je nenechal v Taipei."

„Věděl jsem, že je tam nenecháš." vydechl vážně Taeyong. „Věděl?" hodil na něho s neurčitým výrazem pohled Tenie. „Jak jsi to mohl vědět, když jsem to nevěděl já sám?" „Ok, tak nevěděl." opravil se Tae. „Ale znám tě, proto jsem celou dobu doufal, že je tam nenecháš... litoval bys, kdyby ses rozhodl jinak." „Hmmm..." přikývl smutně Tenie. „Znáš mě... je pravda, že bych litoval." „Taky vím, že ses do Louise a Leona zamiloval už jen z fotek... zamiloval ses do těch kocourů na první pohled." pokračoval s rádoby uvolněným úsměvem Tae, nejspíš proto, aby co nejrychleji vybruslil z tenkého ledu, na který se spolu s Teniem nebezpečně dostával. „Navíc... vždycky sis přál mít nějakou kočku... klidně i tři... nemám pravdu?" dodal, aniž by se přestal culit, přestože se culil dost na silu.

„Určitě máš pravdu." pousmál jsem se namísto Tenieho a taky Hyunie přikyvoval, jakože si je moc dobře vědom Tenieho záliby v těchto konkrétních domácích mazlíčcích. „Taky si vzpomínám, že jsi o kočičkách básnil už dávno... chtěl sis nějakou pořídit." přidal se ke mně, zatím co se culil na Tenieho. Jako by snad chtěl svou připomínkou oživit Tenieho paměť dřív, než by se snad pokusil cokoli popírat, což nevím, proč by dělal. „Jo a jo." pousmál se křečovitě kamarád. „Zamiloval jsem se do Louise s Leonem na první pohled a jo, měl jsem v plánu pořídit si minimálně tři kočky... někdy, v budoucnu." pokračoval s pořád stejným výrazem.

„Jenže..." zachmuřil se. „neměli to být zrovna Louis s Leonem a rozhodně jsem si je nepřál získat zrovna tímto způsobem." mírně popotáhl v závěru. „Každopádně..." pokračoval rozechvěle, zatím co si zlehka protřel oči, do kterých mu už stihly vyhrknout slzy, jen my ostatní jsme nestihli cokoli mu na to říct. „už se stalo, co se stalo a já... mám ty dva chlupaté rošťáky doopravdy rád, už bych je nikomu nedal." znovu popotáhl. „Však je nikomu nedávej." odtušil s nervózním, ale současně i konejšivým úsměvem Taeyong, na což jemně pohladil Tenieho už zase smutnou tvář. „Kam ti dva vlastně zdrhli?" zajímal se Felix. „Já jen, aby se třeba neztratili stejně jako Min-Hova Dori." vysvětloval rychle důvod své otázky a možné je, že se už zase pokusil odlehčit tento rozhovor.

„Z bytu ven se nedostali, to jsem klidný." odpověděl mu Tae, na kterém bylo poznat, že je za toto malé odlehčení moc rád. „Kunův pokoj byl zavřený..." přemýšlel nahlas Hyunie. „takže jediné místo kam mohli zaběhnout je kuchyň." „Počkat!" v tom okamžiku se viditelně zarazil Taeyong. „Zdrhli do kuchyně? Ale... co když tam už dávno sežrali oběd, který jsem já uvařil a Tenie..." hodil mírně vyčítavý pohled na svého kluka. „se ho zatím ani nedotkl?!" „Počkat!" vyhrkl pro změnu s téměř marně potlačovaným smíchem Hyunie. „Řekl jsi právě, že jsi uvařil oběd? Ty... Taeyong? Tomu jako máme věřit?"

„Dobře, tak ne... nic jsem neuvařil." zatvářil se totálně přistiženě kamarád. „Koupil jsem a ohřál oběd... to se taky počítá, nebo snad ne?" nahodil rádoby suverénní výraz. „Každá snaha se rozhodně počítá!" ujistil ho naprosto vážně Hyun-Jin a my ostatní jsme s ním pochopitelně souhlasili, i když Hyunie se nepřestal tvářit spíš pobaveně. „Buď v klidu, miláčku." jen náznakem se na Taeho pousmál Tenie. „Louis s Leonem jsou až moc mlsní kocourci a jen tak něco jim nevoní pod čumáčky, takže ani tebou ohřátý oběd určitě nesnědli... a jo, já si samozřejmě moc cením tvé snahy, ale já... nemám vůbec hlad, tak si to sněz ty sám, ano?"

„Jedl jsi dnes něco?" zarazil jsem se po Tenieho slovech. Tušil jsem sice, že má otázka je totálně zbytečná, protože podle toho, co nám prozradil Taeyong, neměl Tenie vůbec žádný prostor na nějaké jídlo, ale i tak mě zajímalo, co mi odpoví. Kdyby teď řekl, že jo, byla by to jasná lež. „Ne... od včerejšího rána jsem nic nejedl." špitl provinile Tenie. „Ale to nevadí... já vážně nemám hlad." přesvědčoval okamžitě nejen mě, ale taky svého miláčka, mého miláčka i Felixe s Hyun-Jinem, protože podle výrazu nás všech musel poznat, že se nám jeho odpověď ani trochu nelíbí.

„Tenie!" vyhrkl jsem rozhozeně, protože po víc než jen nepříjemných zkušenostech s ním jsem nemínil něco podobného akceptovat. „Slíbil jsi nám, že se o sebe budeš starat... že nepřestaneš jíst! Pamatuješ si, že jsi nám to slíbil?" „Ki má pravdu, Tenie!" nahodil přísný výraz Hyunie. „Chceš snad znovu zkolabovat?" „Hmmm..." ještě víc provinile špitl Tenie. „Pamatuju si, že jsem vám to slíbil... a ne, nechci zkolabovat." „Je možné, že nemáš hlad, ale měl bys něco málo sníst." přidal se k nám s rozhodností v hlase Felix. „Ne, ty musíš něco sníst!" opravil jsem s ještě větší rozhodností v hlase pihovatého kamaráda. Žádné měl by... Tenie prostě musí něco sníst a basta!

„Tak já se pro jistotu podívám, jestli ti dva chlupatí rošťáci přece jen něco nesežrali." vydechl Taeyong, na což ze sebe velice jemně sundal svého miláčka, aby se hned na to mohl zvednout z křesla a odběhnout do kuchyně. Zřejmě neměl nervy na Tenieho přesvědčování, ale já jsem doufal, že zvládneme Tenieho přesvědčit i bez něho. „Nemám na jídlo chuť... nedokážu nic sníst." znovu popotáhl kamarád, na což další slzy vyhrkly do jeho očí. V dalším okamžiku se složil na křeslo, překryl dlaní svá ústa a marně se snažil zabránit vzlyku, což se mu vůbec nepodařilo. „Sakra..." vydechl, když nezabránil ani tomu dalšímu. „nechci pořád brečet... nebudu brečet..." znovu vzlykl.

„Jistěže nebudeš brečet." odtušil rádoby přísně Felix hned potom, co jsme se na Tenieho všichni čtyři sesypali, zatím co se on zuby nehty snažil doopravdy nerozplakat. „Neplač, zlato." konejšil jsem ho já. „Já nechci, ale..." znovu přes svou urputnou snahu vzlykl kamarád. „já už nemůžu... nevím... nevím, co mám dělat." „Jak to myslíš?" nechápal Hyun-Jin, jehož Tenieho smutek nenechal chladného stejně jako mě, Hyunieho a Felixe. „Já se vážně snažím... vážně." přesvědčoval nás během své téměř marné snahy neplakat Tenie. „Jenže..." zarazil se jen proto, aby se mohl zhluboka nadechnout a vydechnout, na což se mu konečně podařilo dostat pláč pod kontrolu, jen dalším slzám nedokázal zabránit, aby stekly po jeho tváři. „Ať dělám, co dělám, nedokážu nemyslet na YangYanga." pokračoval rozechvěle. Slzy ignoroval, nesetřel je. „Všechno mi ho připomíná... úplně všechno."

Hned na to nám pořád stejně rozechvěle vysvětlil, že i ten pitomý oběd, který šel Taeyong zkontrolovat, mu připomněl jeho (našeho) mrtvého kamaráda. „Slíbil jsem mu, že ho naučím vařit." popotáhl. „Jenže..." znovu proti své vůli vzlykl. „jak mám svůj slib dodržet, když YangYang... když..." nedořekl, protože na něho šel další záchvat pláče, kterému se opět pokusil zabránit tak, že si překryl rty dlaní. Hyunie pak Felixovi a Hyun-Jinovi v rychlosti vysvětlil, co tím Tenie myslel. „S tím už nic nenaděláš, Tenie." povzdechl si smutně Lix. „Nemůžeš za to, že nedodržíš slib... nemůžeš za to, že YangYang umřel." „Tak nauč vařit Taeyonga a dodržíš alespoň tu část slibu, kterou dodržet můžeš." přidal se k němu Hyun-Jin a já s miláčkem jsme samozřejmě souhlasili. „Třeba někdy v Bang-Koku, až se budeš cítit líp... až na to budeš mít čas a klid." upřesnil Hyunie. „Hmmm..." vydechl Tenie. „To... to bych asi mohl."

„Louis s Leonem vylezli na kuchyňskou linku... a..." ozval se Taeyong, který se právě vrátil zpět do obýváku. „... nic nesežrali." dodal zaraženě po krátké odmlce, během které se nejspíš pokoušel zorientovat v aktuální situaci. „Tak super." pousmál jsem se na stále rozhozeného Tenieho. „To znamená, že teď hned můžeš dodržet další slib... půjdeš hezky do kuchyně a něco sníš!" dodal jsem naprosto vážně. Samozřejmě, že mi bylo moc líto YangYanga a stejně tak mi bylo líto, že Tenie nemůže dodržet slib, který mu dal. Přál jsem si však odpoutat Tenieho myšlenky pryč od YangYanga, jen aby se přestal trápit a šel konečně něco sníst, tohle mi právě teď přišlo jako nejdůležitější. „Ale já..." špitl, jenže já jsem nechtěl slyšet nějaké jeho výmluvy, proč by zrovna tento konkrétní slib nemusel dodržet. „Půjdeš sám a dobrovolně, nebo ti snad máme pomoct?" podpořil mě rázně Hyunie.

„Půjdu sám." špitl Tenie, na což se odhodlaně zvedl z křesla. „Fajn, to je dobře." konejšivě jsem pohladil jeho paži a smutný kamarád se pokusil o chabý úsměv. Nemínil jsem Tenieho kontrolovat nebo snad přímo krmit, přesto jsem do kuchyně šel s ním. Byl jsem mega moc zvědavý, co dobrého svému miláčkovi Tae přichystal a taky jsem chtěl vidět kocourky, jak si hoví na kuchyňské lince. Zjistil jsem pak, že Taeyong koupil hromadu rýže, Kimchi a taky vaječné závitky... mňam... až na to, že se Tenie při pohledu na jídlo netvářil nijak nadšeně a Louis s Leonem mňamku na sporáku dokonale ignorovali přesně, jak nám před tím Tenie řekl. Bylo jen dobře, že jsou tak moc mlsní a nejspíš proto vůbec nic neochutnali. Zdáli se oba naštvaní, že někdo stále ruší jejich klid... sweet.

Jong-Hyun

Taeyong pro mě, Felixe, Hyun-Jina a taky pro sebe připravil kafe a přidal i panáka vodky... prý na nervy... zatím co Ki v kuchyni dohlížel na Tena, aby něco snědl, což nám samozřejmě prozradil Tae. Prý to nešlo jinak, protože kdyby Ki na jeho miláčka nedohlédl, vůbec nic by nesnědl. Znovu se posadil do křesla a smutně se na nás tři podíval. „Popravdě... nechce se mi odlétat ze Seoulu..." přiznal nám unaveně...

... „ale..." zmučeně si povzdechl. „ještě víc je pravda, že bych se tam nejraději rovnou teleportoval, protože už nic s Teniem nezvládám... nezvládám ty jeho výkyvy, když jsem na něho sám." „To chápu." povzdechl jsem si podobně jako on. „V Bang-Koku na něho nebudeš sám, pomůže ti s ním jeho máma." „Právě, s tím dost počítám!" vyhrkl rozhozeně kamarád. „Ještě zbývá nějak přežít tento den..." znovu si povzdechl. „Ani nevíte, jak moc jsem rád, že jste všichni přišli... jsem strašně moc rád!" přiznal nám mírně nesouvisle s patrným vděkem v hlase. „My jsme taky rádi, že jsme sem přišli." ujistil ho i za Hyun-Jina Felix, který věnoval něžný úsměv svému klukovi, zřejmě jako poděkování, protože zrovna jeho napadlo, že by tady mohli oba jet.

„Muselo ti přece být jasné, že se tady ukážeme." pousmál jsem se. „Přece bychom vás nenechali zmizet jen tak, bez pořádného rozloučení." „Díky, kluci." odtušil dojatě Tae. „Fakt... díky moc." popotáhl. Dali jsme si pak pro jistotu dalšího panáka... dokonce i Felix se k nám přidal, neměl žádné námitky... na což jsme probrali praktickou stánku Taeho pobytu v Thajsku. Dozvěděli jsme se tak, že odlet do Bang-Koku není žádný problém, což jsme samozřejmě věděli. Spíš nás zajímalo, jak je to s dlouhodobým pobytem, zvlášť když nebylo jasné, jak dlouhý ten pobyt doopravdy bude. „Do devadesáti dnů nepotřebuju žádné vízum." vysvětloval nám ochotně kamarád. „No a pak... nevím." pokrčil rameny. „Záleží na Teniem... jak na tom bude a kdy se bude chtít vrátit do Seoulu."

„Takže případné vízum budeš řešit přes ambasádu, že?" odtušil jsem. „Hmmm... asi jo." přikývl Tae. „Nebo před tím, než bude nutné zažádat o vízum, vrátím se na pár dní do Koreje. Zatím nevím, jak to bude... vlastně nevím vůbec nic. Teda..." smutně se pousmál. „Vím jen to, že se ve všem přizpůsobím Teniemu... udělám pro něho cokoli, aby byl znovu šťastný... vážně cokoli." Samozřejmě, že my tři jsme Taemu jeho plán potvrdili jako správný. Bylo nám totiž jasné, že Tenie mega moc potřebuje, aby s ním měl jeho přítel svatou trpělivost, aby se mu dokázal přizpůsobit, protože právě tohle on aktuálně ani trochu nezvládá... on se aktuálně nedokáže přizpůsobit Taeho potřebám, což se... snad... v dohledné budoucnosti změní.

Všichni... i Taeyong... jsme svorně zadoufali, že Teniemu pobyt v Thajsku, ať už bude jakkoli dlouhý, pomůže vrátit se do starých kolejí. Zadoufali jsme, že bude znovu šťastný a to stejné jsme já, Felix a Hyun-Jin samozřejmě přáli taky Taeyongovi. Uplynulo asi dvacet minut, kdy jsme se snažili mluvit pouze o kravinkách, jen aby se Tae trochu uvolnil a přestal pokukovat po dveřích od obýváku, protože Tenie spolu s mým miláčkem stále zůstávali v kuchyni. Po dvaceti minutách však přišel pouze Ki s tím, že Tenie toho nesnědl moc, ale něco málo do sebe přece jen dostal, naštěstí.

„Šel se teď osprchovat a převléct." informoval nás unaveně Ki. „Snad se pak bude cítit líp." povzdechl si, zatím co si už sedal vedle mě, na což se ke mně stejně unaveně přitulil. „Je ti dobře?" strachoval jsem se okamžitě. „Jo... je mi dobře." pokusil se o úsměv. „Jen si strašně moc přeju, aby už tohle všechno bylo za náma... aby se už Tenie netrápil a Tae taky byl v pohodě."

Min-Ki

Měl jsem vážně radost, když Tenie přece jen něco málo snědl, i když mnohem raději bych byl, kdyby toho snědl víc. Říkal, že víc sníst nedokáže, že má úplně sevřený žaludek nervozitou, proto jsem ho raději nenutil a samozřejmě, že si nezapomněl vzpomenout na to, jak byl YangYang nervózní před svým odletem do Taipei, ach jo. Nedokázal jsem a vlastně jsem ani nemohl jakkoli mu bránit, aby vzpomínal na YangYanga a aby o něm mluvil, i když si tím hodně ubližoval. Napadlo mě totiž, že kdyby tyhle myšlenky v sobě dusil, mohlo by to pro něho být mnohem horší.

Taky jsem si dost živě vybavil vzpomínku na večer, kdy YangYang i přes velkou únavu nemohl spát, protože byl nervózní z odletu, vzpomínal jsem si, jak ráno nemohl dospat a taky na fakt, který mi přiznal a to ten, že by moc rád zůstal v Seoulu, ale tohle jsem Teniemu pro jistotu neřekl, jen aby se netrápil ještě víc. Určitě by mega moc litoval, že YangYanga nechal odletět a to i přesto, že neměl jakoukoli možnost kamarádovi v odletu zabránit. Ne, když YangYang nešel k lékaři a nikdo z nás proto netušil, co se chudáčkovi stane. Prostě pitomý osud... mělo se to stát, asi... ach jo a ještě milionkrát ach jo.

Popravdě, nebyl jsem nadšený z Tenieho nápadu jít se osprchovat, nechtěl jsem ho už zase nechat samotného, ale protože mi upřímně slíbil, že za okamžik přijde za námi do obýváku, nechal jsem ho. Přesto se mi mega moc ulevilo, když se po pár minutách skutečně objevil, umytý, voňavý a převlečený do pohodlné svetříkové mikiny a kapsáčů. K Taeho neskonalé úlevě se opět posadil na jeho klín. „Nevím, jak se zvládnu dobalit a nevím, jak zítra odletíme." vydechl však nejen unaveně, ale taky mega nervózně. „V tom bordelu, který se mi podařil v pokoji udělat, nedokážu vůbec nic najít... ani ty pasy jsem nenašel." „Ty hledáš pasy?" podivil se Taeyong. „Zapomněl jsi, že je mám od návratu z Taipei pořád u sebe?" nechápal. „Ty je máš u sebe?" ještě víc než on se podivil Tenie, na což se zahanbeně plácl do čela. „Hrabe mi... vážně mi hrabe." dodal sklesle, na což jsme se ho všichni snažili uklidnit, že je toho na něho moc, ale rozhodně mu nehrabe.

Felixe pak velice zajímalo, jestli všechny úžasné věci, které Tenie pro kocourky nakoupil... jako kočičí strom a pelíšky... nechá tady v Seoulu, nebo je vezme sebou do Bang-Koku. „Všechno nechám tady." pousmál se nervózně Tenie. „Zatím netuším, jak dlouho zůstaneme v Bang-Koku..." hodil nejistý pohled na svého miláčka. „ale... navždy to určitě nebude, protože... chtěl bych se někdy vrátit do Seoulu... myslím zpět do tohoto bytu... a Kun s tím nemá problém." dodal s ještě víc nejistým úsměvem. „Zůstaneme tam tak dlouho, jak bude třeba." ujišťoval ho Taeyong a my ostatní jsme Tenieho taky ujistili, že s tím nemáme sebemenší problém.

Nejvíc jsem ho ujišťoval já, protože mi bylo jasné, že i když se Tenie snaží myslet na sebe, i když chce dělat všechno proto, aby hlavně on byl v pořádku, stále pociťuje jisté výčitky, že mě de facto opouští. Výčitky, že se vykašlal na školu a nejspíš i nemalý smutek, protože by vážně byl moc rád, kdyby všechno bylo jinak, což nám doopravdy potvrdil svými slovy. Přiznal nám, že by byl moc šťastný, kdyby se nemusel balit, kdyby mohl zůstat tady a normálně chodit do školy, což bohužel nemůže... nemá na to. Taky bych byl šťastný, kdyby se nic zlého nestalo a kdyby bylo všechno jako dřív, jenže co s tím?! Musel jsem se smířit s faktem, že YangYang umřel a taky se skutečností, že mi Tenie odletí a já už jsem se s tím vším téměř smířil. „Možná i proto jsem chytl tak moc velké nervy." snažil se nám vysvětlit své předchozí řádění. „Vlastně... kromě nechuti balit jsem dostal vztek, že..." ještě víc posmutněl. „nic není jako dřív... vztek na YangYanga, že umřel, vztek na sebe, že jsem tak moc mimo a..." popotáhl. „že nic nezvládám."

„Zlato..." vydechl zkroušeně Tae. „Měl jsem chuť všechno rozbít!" skočil mu však do řeči rázně Tenie. „Nemohl jsem najít ty pitomé pasy a dostal jsem ještě větší vztek... i proto jsem chtěl úplně všechno rozbít... jsem tak moc ubohý." „Takhle o sobě nemluv!" zamračil jsem se. Bože, jak já nesnáším podobná slova. Jung-Kookie o sobě taky říkával jak je ubohý, jenže ani trochu není a stejně tak není ubohý Tenie! Copak tohle shazování vlastní osoby něčemu prospívá? Neprospívá a to ani pouhou náhodou! Samozřejmě, že i Taeyong, Hyunie a Felix s Hyun-Jinem mu podobné řeči zakázali a on nám naštěstí slíbil, že se pokusí o sobě takto neuvažovat, nejen takové věci neříkat. No a já jsem mu pak znovu slíbil, že mu s balením doopravdy pomůžu a že na ten jím způsobený chaos nebude sám, jen aby si přestal dělat zbytečné starosti, jak všechno zvládne. Společně to rozhodně zvládneme!

Jong-Hyun

Nějakou dobu bohužel trvalo, než se nám podařilo Tenieho dostatečně zklidnit. Samozřejmě, že jsme ho před tím nechali říct všechno, co měl na srdci a všechno, co nám říct chtěl. Bože zachraň nás... znovu jsme probrali YangYanga a okolnosti jeho smrti... Tenie za nic nemůže! ... znovu jsme probrali jeho studium... tentokrát o škole mluvit chtěl... a my jsme se ho snažili uklidnit, že škola není až tak důležitá, ale jeho psychické zdraví důležité je. Klidně může školu přerušit a vrátit se až příští rok... nic tak hrozného se přece nestane, když to takto udělá.

Dokonce i můj miláček Min-Ki měl na věc stejný názor, čímž Tenieho naštěstí uklidnil. Nakonec jsme se dostali zpět ke kocourkům, pro které Tenie urychleně zaběhl do kuchyně, protože tam prý nemají co dělat. „Nejvíc jsem si oblíbil Leona..." přiznal nám hned potom, co odložil Louise na kočičí strom a nechal si u sebe pouze zmíněného kocourka, ke kterému se zlehka přitulil.

„A to i přesto, že je Louis o mnoho víc přítulný." pousmál se do jeho srsti. „Nejspíš proto, že tě Leon ze začátku odmítal?!" nadhodil pobaveně Tae. „Miluješ výzvy a Leon byl jistá výzva, kterou jsi zvládl... získal sis ho, proto ho máš raději než Louise, je to tak?" „Možná?!" pokrčil rameny Tenie. „Ale Louise mám samozřejmě taky moc rád... i on je mé chlupaté zlatíčko!" ujišťoval nejen nás, ale nejspíš i Louise, který na něho civěl z kočičího stromu a který vzápětí na to vystřídal Leona v Tenieho náruči.

„A ty jsi zase moje zlatíčko, Tenie." vydechl láskyplně Taeyong. „Ani nevíš, jak strašně moc tě miluju!" „Ale vím." odtušil smutně Tenie. „Miluješ mě víc, než si zasloužím." Na což dostal od Taeho plácanec po zadku za svá slova, navíc musel odložit kocourka na kočičí strom za Leonem, jen aby ho Tenieho miláček neumačkal spolu s ním. Vlastně, hrozilo, že ho umačkáme my všichni, hehe. Došlo totiž na hromadné objetí, do kterého se milerádi zapojili i Felix s Hyun-Jinem. Tenie se pak k naší nemalé radosti uklidnil ještě víc.

Dozvěděli jsme se pak od něho všemožné kravinky o Louisovi s Leonem, které na nich už stihl vypozorovat. Koupil prý Leonovi obojek, který mu však musí občas sundávat, protože mu z ničeho nic začíná lézt na nervy a Leon pak vyvádí jako šílený, dokud mu ho nesundá... zajímavé. Až teď jsem si všiml, že ho má zpět na krku, ale kupodivu mu aktuálně nedělal problém. Louis prý rád usíná v posteli hrdliček, s čímž má tak trochu problém Taeyong, který pak musí odnášet kocourka do pelíšku za Leonem, protože Teniemu se údajně nechce. Oba kocourci milují víc kapsičky než granule, ale Tenie jim kapsičky dává jen občas, aby prý nebyli tlustí. Louis je mega moc přítulný a Leon se mazlí jen tehdy, když on sám chce, což není tak často, no a víc chodí za Teniem než za Taeyongem. Tomuto prohlášení se Tae smál... prý to vůbec není pravda, hehe.

Tenie si během uvolněného povídání... vážně se uvolnil... vzpomněl na fakt, že mu v sobotu dopoledne volal Kun... tedy včera... a že se prý moc omlouvá, protože neměl čas zavolat i nám dvěma, ale že mě i Min-Kiho moc pozdravuje. „Netuší, kdy se dostane do Seoulu." povzdechl si Tenie. „Má prý co ve škole dohánět, takže se nemůže hned tak uvolnit a neexistuje prý možnost, že by mohl na tamní universitě skončit... rodiče mu to kvůli mé babičce nedovolí." „WTF?" nechápal Felix. „Jak jako neexistuje možnost?" čertil se. „Nevím, kdo to je a o co přesně jde, ale... není ten kluk snad dospělý, aby se mohl rozhodnout sám, co a jak chce ve svém životě dělat?"

„Je dospělý." odtušil vážně Tenie. „Jenže... ty nevíš, jak to chodí v Číně, jak to chodí přímo v San-Mingu a neznáš mou babičku." mírně se zachmuřil, než pokračoval dál. „Moje babička tam má velký vliv na hodně lidí a Kunova rodina bohužel spadá pod její velký vliv." „Hmmm..." zamračil se Lix. „Zlatá Austrálie i se všemi hnusnými pavouky... zlatá Austrálie." dodal zcela vážně a ještě víc upřímně. „Připomenu ti to, až v Austrálii potkáme nějakého pavouka." uchechtl se Hyun-Jin, čemuž jsme se zasmáli my všichni, dokonce i Tenie, pouze Felix zůstal vážný.

Na přetřes nakonec přišel i nebohý Han a nejen proto, že si o něho Felix začínal pomal ale jistě dělat starosti, když se mu ani po opakovaných pokusech nedovolal, ale taky proto, že se na něho Tenie přímo zeptal. „Vůbec jsme s ním nemluvili." odtušil rozhozeně Lix. „Ten zatracený klokan nevylezl z pokoje a já se teď bojím, jestli je v pořádku." „Han je v pořádku." klidnil ho Hyun-Jin. „Tedy, v rámci možností je v pořádku a je pouze jeho problém, že se nedozvěděl o Min-Hově zamilovanosti." Na což musel Felix vysvětlit překvapenému Teniemu jak se všechno seběhlo s majitelem tří čičin, k čemuž se zaníceně přidal taky Ki. „To je moc pěkné, že je Min-Ho do Hana zamilovaný." pousmál se Tenie, jakmile vyslechl události dnešního dne, včetně všeho, co Min-Ho řekl. „Věřím, že Hanovi dá šanci, on totiž nevypadá na někoho, kdo není schopný dávat šance." dodal s jistotou.

„Jak to můžeš vědět tak jistě?" strachoval se Felix. „Mluvil jsem s ním, ne?!" pokrčil rameny Tenie. „Sice jsme spolu nemluvili o Hanovi..." brzdil předčasné nadšení jak Felixe, tak mého miláčka. „ale i tak... jsem si jistý, že i z mála rozeznám člověka, který dává šance od člověka, který šance nedává. Věřím... jsem si jistý..." opravil se. „že Min-Ho je ten první typ. Han si s ním rozhodně musí promluvit, jinak to nejde." „Však on si s ním promluví, o to se postarám!" vyhrkl s nadějí Lix. „Nebo si já znovu promluvím s Min-Hem, kdyby se třeba ten klokan Han nějak šprajcl." dodal s povzdechem. „Nějak se to prostě zařídí, ti dva klokani prostě musí být spolu!" „Však budou... určitě budou, když si to bereš na starost zrovna ty." klidnil ho Hyun-Jin. Nedokázal ho však uklidnit natolik, aby si nepřestal dělat o Hana čím dál větší starosti, takže se brzy na to oba kluci loučili. „Šťastný let, kluci." popřáli hrdličkám. „Hlavně buď v pohodě, Tenie. Buď šťastný, ano?" nabádal Tena Felix. „Pokusím se." kuňkl Tenie.

Min-Ki

Čas neúprosně letěl a byl už de facto večer, když se s námi Felix a Hyun-Jin rozloučili. Chápal jsem Felixovu starost o Hana, když se mu nemohl dovolat. I já jsem si o Hana dělal starosti, ale chtěl jsem věřit, že je v pořádku... že se mu nic nestalo. Než jsme odešli z bytu telat, byl určitě v pořádku, tak snad měl Hyun-Jin pravdu, když se snažil Felixe uklidnit. Doufal jsem, že nás bude Felix informovat o tom co je s Hanem a že tak udělá pokud možno hned, jak přijede domů a bude to vědět. Aktuálně jsem však začal mít jinou starost a tou starostí nebylo nic jiného, než Tenieho balení. Navíc by bylo dobré, kdybychom nejeli domů až pozdě v noci, protože škola. Zatím jsem miláčkovi nic neřekl... on se kupodivu neptal, asi mu to nedošlo... ale rozhodl jsem se, že flákání už bylo dost. Je na čase vrátit se do školy.

„Tohle nikdy nezvládneme." zhodnotil situaci s rezignovaným výrazem Tenie, jakmile jsme spolu vklouzli do pokoje „hrdliček" a on znovu a pořádně uviděl chaos, který v pokoji svým řáděním způsobil.

„To nepůjde." dodal sklesle. „Ale půjde!" přesvědčoval jsem ho a to i přesto, že se už zase začal tvořit knedlík v mém krku. „No páni." ozval se překvapeně zaražený hlas mého miláčka. Hyunie a Tae právě přišli do pokoje za námi, aby i oni mohli na vlastní oči vidět, co že to tam Tenie až do odpoledne prováděl. „Říkám, že..." vydechl Tenie. „Nic neříkej a koukej hýbnout tím svým sexy zadkem, ať už máš konečně sbaleno a ať máme kde spát, zlato." přerušil ho rázně Taeyong. „Já a Hyun samozřejmě se vším pomůžeme." oznámil rádoby klidně nejen Teniemu, ale taky mi hned na to. „Tak super!" zaradoval jsem se, protože Taeho a Hyunieho pomoc byla nanejvýš nutná.

Bože... musím přiznat, že jsme si všichni parádně mákli a práce to byla jak na kostele. Za necelou hodinu však bylo všechno uklizené a Tenie měl sbalený kufr, kam jsem dal jen to, co jsem uznal za nutné, aby měl Tenie v Bang-Koku. Nemusel tam mít úplně všechno, protože se mi přece vrátí, takže všechny ostatní věci a taky oblečení počkají tady v Seoulu, ještě když Kun byt nikomu nepronajme a už vůbec neprodá, což jsme se dozvěděli jaksi mimochodem až během naší nelehké práce. Hyunie spolu s Taeyongem samozřejmě zvedli převrácený stolek, který naštěstí neutrpěl žádnou újmu, a dokonce se jim jaksi podařilo opravit ulomený pant na dveřích od šatní skříně. Samozřejmě, že i Tenie přidal svou ruku k dílu, i on se mega moc snažil napravit své předchozí řádění.

Práce to byla těžká, ale naštěstí mega úspěšná a já jsem si mírně překvapeně uvědomil, že se vůbec necítím vyčerpaně, že je mi vlastně fajn. Možná za to mohl adrenalin, který mě popoháněl během balení a úklidu, ale já jsem si byl víc než jen jistý tím, že nezanedbatelný podíl na mém zdravotní stavu má i můj stav psychický. Byl jsem si jistý, že mi nestoupla teplota, že mě nerozbolela hlava a že se necítím mizerně díky úplnému smíření s Tenieho odletem. Neronil jsem slzy a nezoufal jsem si při jeho balení a popravdě, i toho jsem se ze začátku docela bál. Nezoufal jsem si, že se s ním musím rozloučit na dýl než jen na pár dní... možná půjde o měsíce... navíc s vědomím, že pořád ještě netuším, jak to dopadne s jeho dalším studiem, protože on sám ještě neví. Zkrátka a dobře, byl jsem definitivně smířený se vším, co se Tenieho odletu týká. Netuším, kdy přesně se tak stalo, ale stalo se a já jsem za to byl jen rád.

„Nesnáším loučení!" oznámil nám smutně Tenie, jakmile nadešel nejvyšší čas odjet domů do Gangnamu. Felix už naštěstí... stalo se tak ještě během úklidu, respektive ke konci našeho úklidu... napsal, že je Han živý a zdravý, jen zatím totálně nekomunikativní a já jsem hned po naší práci sdělil Hyuniemu, že už zítra chci jít do školy. Bože, ach jo a ještě stokrát ach jo... nebude tam sice Tenie, jenže flákání mi nijak nepomůže a nebylo by to vůbec správné, když se už cítím dobře. Hyunie si samozřejmě ověřil, že už nemám zvýšenou teplotu, a když se ukázalo, že skutečně nemám, přál si jet co nejrychleji domů, abych se hlavně já vyspal a nestalo se, že budu ve škole trpět... jak milé. „Nápodobně, zlato." pofňukl jsem, protože i přes své aktuální smíření nesnáším loučení, to se nikdy nezmění! Stejně jako Tenie, který se rozhodl pro pondělní odlet jen proto, aby nedošlo na dlouhé a mega smutné loučení v letištní hale.

„Budeme si pořád volat, ano?" ujišťovali jsme se vzájemně. „Určitě se brzy uvidíme... mám tě moc rád, Ki." popotáhl Tenie, zatím co jsem ho láskyplně objímal a on zase mě. „Jo... určitě se brzy uvidíme." zadoufal jsem, že to bude dřív jak za pár měsíců. Třeba se tady Tenie a Taeyong objeví jen tak na skok, i kdyby se ještě nemínili vrátit úplně. „Taky tě mám moc rád, Tenie!" popotáhl jsem. Oběma se nám už kutálely slzy po tváři a oba jsme tak tak zadržovali pláč, protože naše loučení bylo mega těžké. Bože, bylo mi jasné, že mi bude Tenie neskutečně moc chybět, ale... budeme si volat, budeme si psát a když to půjde, poletíme s Hyuniem do Thajska stejně jako Kun. „Budeš mi moc chybět, Ki." vzlykl Tenie. „Ty mi taky budeš moc chybět!" vzlykl jsem i já.

Podobné loučení pak proběhlo mezi Hyuniem a Taeyongem, i když oni dva neslzeli až tak moc jako já s Teniem. Mé loučení s Taeyongem se taky neobešlo bez slz z mé strany, protože mám Taeho moc rád, navíc mi bylo jasné, že mi bude chybět jen o trochu míň než Tenie, ach jo. Cítil jsem však a věřil, že i přes mé slzy a přes nutnost našeho loučení, všechno dobře dopadne, protože Tenie a Tae přece odlétají kvůli lepší budoucnosti... odlétají zachránit Tenieho psychiku a jeho budoucnost... a oni to společně v Bang-Koku dokážou. Tenie to nakonec dokáže... musí to dokázat, prostě musí!